Žába

Anotace: Slohová práce na téma: Jak jsem se přestal bát a povídka s dobrým koncem Nevhodné pro antimasochisty (není to o žábách)

New York Times hlásá: Masový vrah stále na svobodě. Počet obětí roste. Mějte se na pozoru!
V zšeřelé uličce právě dopadlo k zemi zohyzděné tělo. Leželo v kaluži vlastní krve a nejevilo žádné známky života. Slunce už dávno zapadlo za obzor a tak byla mrtvola zakryta plášťem noci. Jen pouliční lampy lehce osvětlovaly uličku, jejíž ticho protínaly spěchající kroky, patřící postavě v černém s cylindrem na hlavě. Kdyby ji někdo spatřil zblízka, jistojistě by v jejím obličeji uviděl úšklebek uspokojení. Postava se vzdalovala, až zmizela úplně.

…

Malý chlapec seděl na břehu potoka a v rukou pevně svíral žábu. Byla zářivě zelená a na hocha se dívala červenýma očima. Možná právě ta evokující barva donutila chlapce vzít do ruky velký kámen a žábu ubít k smrti. Naposledy kvákla, zaškubala tělem v posmrtné křeči a zůstala bezmocně ležet v trávě. „Dane, Dane, kde jsi?“ ozval se znedaleka mužský hlas. Chlapec neodpovídal, jen se díval na své krví potřísněné ruce a v očích mu planul oheň vzrušení. Muž se přibližoval. „Dane, tady jsi, proč si mi neodpovídal, když jsem tě volal?“ to už muž došel až k chlapci. Jeho pohled padl na dětské dlaně a pak na žábu. „Danieli! Co jsi to udělal?“ zařval muž na chlapce. Ten zvedl hlavu a usmál se: „Zabil jsem žábu, táto, a zabiju další. Baví mě to.“ Otec pevně sevřel hůl, která mu pomáhala v chůzi, a začal chlapce mlátit hlava nehlava. „Už nikdy nezabiješ žádné zvíře, ty zmetku. Už nikdy.“

…

Muž v černém plášti zabouchl dveře žlutého taxíku a beze slova se ztratil v temných ulicích New Yorku. Na předních sedadlech žlutého auta zůstala ležet mrtvola. Stejně jako všechny ostatní oběti vraha s cylindrem měla i ona rozpárané tělo a koupala se ve vlastní krvi.
Druhý den hlásily New York Times: Masový vrah si své oběti vybírá jen mezi muži. Jejich počet přerostl stovku. Nezůstávejte po setmění sami mimo domov!

…

Dan dostal ke svým patnáctým narozeninám koně. Po oslavě si s otcem vyjeli podél lesa. Uháněli s větrem o závod, když v tom Danův otec spadl z koně. „Daně, pomoz mi, asi jsem si zlomil nohu!“ křikl otec na vzdalujícího se syna. Dan obrátil koně a vrátil se k otci. Sesedl a poklekl, aby se podíval na vážnost zranění. Roztrhl nohavici a spatřil otcovu zkrvavenou nohu. Ta krev v něm probudila vzpomínku na žábu a oči se mu naplnily touhou vidět více krve. Prudce s nohou škubl až se v ní ozvalo zapraskání a otec bolestivě vykřikl. Než stačil cokoliv říci, omdlel. Daniel pozoroval jeho bezvládné tělo a pak v otcově kapse spatřil nůž. Vytáhl ho, rozevřel a s blaženým úsměvem bodl do těla před sebou. Pak znova a znova. Krev se valila proudem a krajinou se rozléhal Danielův vzrušený smích. „Už se tě nebojím, otče! Už ne.“

…

Muž v plášti se vracel do svého domu. Z obličeje mu ještě nezmizel výraz radosti z dobře provedené vraždy. Před vchodem do jeho domu někdo stál. Jakási postarší žena. Muž na ní křikl: „Co tady děláš tak pozdě a sama? Copak nevíš, že v New Yorku řádí masový vrah?“ dopověděl a rozesmál se vlastnímu vtipu. Nepostřehl, že žena vytáhla zbraň, slyšel jen tlumený výstřel, který ho zasáhl a odhodil o několik metrů dál. Žena se k němu sklonila a odhrnula m neposlušné vlasy z obličeje. „Za otce, můj synu.“ Danielovi – muži v černém plášti se obličejem mihl překvapivý výraz. „Život je ironií osudu,“ pravil z posledních sil a vydechl naposledy.