Pia část 6.

Anotace: No comment (radši) btw.: Takový "zkušební" díl. Nejsem si jím moc jistá, takže uvidím, jak se vám bude líbit. Podle toho ho buď smažu nebo nechám x)

Ještě jsem ležela v rakvi, když se ozvalo nepravidelné lehké dopadání bot směřující k pokoji, v němž jsem setrvávala s dosud spícím Christianem.
Dveře se rozrazily s hlasitým zaskřípěním. Chris mrzutě převrátil hlavu na stranu a zamlaskal. Neubránila jsem se lehkému úsměvu. V místnosti si nově příchozí odkašlal. Má ruka razantně strčila do víka rakve, jež hlasitě dopadlo na podlahu a opět se mírně nadzvedlo – podobně, jako když motýl mávne křídly. Ten motýl by ovšem musel být nezvyklé velikosti a ke všemu ze dřeva. Osoba, jež tady teď stála jako jakýsi sukničkář s rozhalenou košilí, byl ten muž, kterého včerejší noci přivedl Christian.
„Co tady chcete!“ spustila jsem.
Muž ke mně přešel zvláštní chůzí a položil mi paži kolem ramen.
„Jen se tak nehněvej. Určitě ti to neprospívá.“
„Cože?“ byla jsem vyvedena z míry jeho naprostým klidem. Natočil si na prst pramen mých vlasů.
„Kde bych se tady mohl umýt?“
„Umýt?“
To slovo mi z jeho úst vyznělo jako něco naprosto nepřirozeného. Ovšem musela jsem uznat, že jakkoli byl neupravený a smrdutý, nepostrádal šarm.
„Ano, slyšíš dobře. Nebo by tvá ouška také potřebovala pročistit?“
Začínala mě dopalovat jeho troufalost. Vždyť mě vůbec neznal!
„Nechte toho! Nemyslíte si, že jste se zabydlel až přespříliš rychle?“
V jeho tváři se zjevil zamyšlený pohled. Po dlouhém uvažování konečně odpověděl.
„Možná..?“
„Možná?!“
“Vážně bys měla uvažovat o těch uších.“
Dotčeně jsem si odfrkla. To už nás Christian pobaveně pozoroval.
„Čemu se směješ?“
„Tobě, Pio.“
Jen jsem svraštila obočí. Chris se hlasitě zasmál a podepřel se dlaní.
„Buď té dobroty a zaveď tady Alfreda do koupelny.“
„Jak si přeješ.“ Zašeptala jsem, nakloněná k jeho uchu.
Náš nový spolubydlící vyrazil ze dveří jako první. Ještě jsem se otočila za Christianem a dodala: „Je zvláštní.“
„To je.“ Odvětil a rukou naznačil, abych si pospíšila.
Můj svěřenec čekal za dveřmi.
„Pojďte za mnou.“
„Jistě.“
Vedla jsem jej onou chodbou, kde jsem včera ležela a naříkala. Ta vzpomínka ve mne vyvolala lehkou melancholii.
„Vy se jmenujete Alfred?“ vyšlo mi z úst, protože jsem toužila vyhnat ze své hlavy myšlenky na ten incident.
„Ano, jmenuji.“
„Ach tak…“ špitla jsem a zastavila se.
„Proč ses zastavila?“
„Jsme na místě… Počkám na vás za dveřmi.“
„Dobrá, děkuji.“
Zůstala jsem sama. Nikdy předtím jsem nevěnovala pozornost odlupujícím se tapetám, ohmataným klikám a vybledlému, kdysi tmavě modrému koberci. Prvně jsem pocítila vzpomínky těch starých zdí. Prostoupil mnou chlad. Zdálo se mi, že všechny postavy na obrazech upírají své zraky na mne. Vběhla jsem do místnosti sousedící s koupelnou. Jen malá místnost, která se hemží harampádím, nic víc. Svůj účel ale splnila. Skryla mě před těmi obrazy. Kůlna byla přeplněná regály zaprášených věcí. Stará váza, pár desek do gramofonu, kýčovitá soška koně, obrovský klobouk s napůl sežraným peřím. Mé ruce jej uchopily a nasadily na hlavu. Pomalu jsem se otáčela na místě. Upoutala mě rozbitá porcelánová panna a maska sádrového kašpara. Vzala jsem pannu do náručí a prohlížela ji. Šaty měly od molů vyžrané díry. Vtom se ozvalo otvírání dveří.
„Alfred.“ Proběhlo mi hlavou. Vyšla jsem z místnosti a nevěřila svým očím. Kdo by si kdy pomyslel, že se z takového zoufalce stane gentleman se vším všudy.