Umrlec
Umrlec
Anotace: Ďáblův posel se narodí jednou za pět se let a jeho úkolem je učinit svět zas o něco zkaženější... Úkolem církve je posla zničit...
Umrlec
Studený listopadový vítr si vesele pohrává se spadaným listím na zemi a radostně zpívá tu svou temnou písničku. Kamenitá cesta do vesnice Hlína je prázdná. Lidé v tuto večerní dobu sedí doma u večeře a vyprávějí si své zážitky z dnešního dne. Občas se z vesnice až sem, na osamělý kopec, doneslo psí zavytí, z kterého běhá mráz po zádech. Bolestné vytí.
Osamělý muž, vetešník, táhne svůj vozík vzhůru do kopce. Ztěžka dýchá, může za to jeho věk, ale i fakt, že od rána nic nejedl. Těší se domů za svou ženou. Celý měsíc byl pryč.
„Gvur Rowino?“ optá se někdo za jeho zády. Chladný mužský hlas.
Jmenovaný se lekne a otočí se, ale nikdo za ním není.
Zamumlá si něco o zlých halucinacích a pokračuje dál ve své cestě. Ještě tento kopec a už bude doma, u své manželky.
Ochromí ho šílený tlak a bolest v hlavě, která se postupně stupňuje. Udělá se mu mdlo, raději zastaví. Cítí to prapodivné napětí v hlavě a pak náhle nic. Prázdnota.
Pes naposledy zavyje a vesnice se zahalí do tiché noci.
* * *
V okolí zní hlasité svolávání zvonů na pohřeb. I v ostatních vesnicích se rychle roznesla zpráva o náhlé smrti Gvura Rowinona. Někteří tvrdí, že to byla mrtvice. Jiní, že znamení ďábla.
Ráno Gvura našel pes jeho ženy, který začal hlasitě štěkat. Přivolal tím tu nešťastnici, Mirildu. Spatřila manžela, jak leží rozplácnutý na zemi v nepřirozené poloze na cestě, očí vylezlé z důlku a na tváři náznak posledního bolestného výkřiku. Jeho vozík záhadně zmizel, nejspíše sjel z kopce a někdo ho vzal.
„Dnes jsme se tu sešli, abychom….“ Zní uklidňující hlas faráře z malého kostelíčka na kraji vesnice.
Mirilda však další jeho slova už nevnímá. Zatmělo se jí před očima a okolní svět přestal existovat. Cítila jen temnotu a prázdnotu. Byla uvězněna ve vlastní kleci, ze které nemohla utéct. Chtělo se jí řvát, ale nemohla. Chtělo se jí plakat, ale nesměla. Bylo jí pouze dovoleno dívat se nepřítomně vpřed a utápět se ve vlastní bolesti.
„… Ve jménu otce, syna i ducha svatého.“ Uslyšela poslední knězova slova. Byla opět volná, i když realita nebyla o nic lepší.
Čtyři silní muži vložili rakev z dubového dřeva do předem připravené prohlubně.
Přistoupí jako první blíže a hodí na ni kytici. Ta, která celou dobu ležela suchá ve váze u jeho postele, ta kterou miloval. Usušené kopretiny.
Po tváři jí steče slza. Nesnaží se nebrečet, je to osvobozující pocit, nechat proudit své pocity.
Slyší, jak jí lidé přejí upřímnou soustrast, ale téměř je nevnímá. Chce svého manžela zpět, i když těžko ho navrátí. Klidně by upsala i svou duši ďáblu, ale ten těžko bude chtít.
Přitáhne si více k tělu teplou kožešinu, kterou jí na konci léta přivezl z daleké země na severu. Začíná opět vát ten vlezlý mrazivý vítr listopadu.
„Gvure.“ Vydechne.
* * *
Necelý rok po smrti Gvura se Mirilda opět oženila s jedním sympatickým mužem z vesnice. I když to bylo spíše přátelské, než-li z lásky. Ale i tak se cítila alespoň trochu šťastna.
První listopadový deštík bubnuje do okem obydlí vesničanů. Hraje svou melodii i na oknech kostelíčka vedle hřbitova.
Ve stínu stromů se plíží tajemná postava v kápi. Není ji vidět do obličeje, neboť ten je dokonale zakryt a vše jistí tma, která vše skrývá ve své náruči.
Dojde k jednomu z novějších hrobů. Na šedém kameni vyniká nápis:
Gvur Rowinon
28.3.1835 – 6.11.1900
Nechť Tě dobro provází
Postava v kápi se mrazivě zasměje. Skloní se k hrobu, něco zamumlá a bez sebemenších potíží odsune kamennou desku, pod níž se schovává rakev. Odsunul z ní víko a opět spustil další salvu neznámých slov, mluvil tiše, snad aby ho nikdo jiný neslyšel.
Po několika chvílích přestal, pozoruje obsah rakve.
S tichým překvapeným výkřikem ustoupil o kus dál a s napětím očekával, zda se jeho dílo povedlo.
A ano, povedlo.
Tělo v rakvi se pohnulo a těžkopádnými pohyby vylezlo ven z rakve.
Neznámý v kápi opět něco zamumlal a obživlá mrtvola jakoby dostala lehkosti. Udělala bez potíží krok ke svému „stvořiteli“. Ten se spokojeným úsměvem pozoroval své dílo.
Stál před ním muž. Tedy alespoň něco, co dříve mužem bývalo. Jeho polorozpadlé a páchnoucí tělo bylo prolezlé červy. Někde chyběly velké kusy masa, jinde zas maso získalo načernalou barvu. Vlasy, dříve plavé, nyní byly zcela bílé. Jeho očí svítily zářivou rudou barvou, barvou krve. Pokusil se snad o úsměv, ale díky jeho vzezření působil jako výhružný škleb. Poodhalil své načernalé zuby a červy, kteří se schovávali v puse.
Celý byl zahalen do kusů špinavého a polorozpadlého hadru, který kdysi vypadal a sloužil jako sváteční oděv. Nyní však tento šat dodával stvůře na hrozivosti.
„Běž.“ Zavelí stvořitel, Gvur bez protestů zamíří pryč ze hřbitova. Jde domů, za Mirildou.
Buch, buch. Ozve se bušení na dveře.
Žena u stolu sebou trhne. „Kdo to může být?“ optá se muže, který sedí naproti ní.
„Nevím. Obzvláště takhle pozdě v noci. Jdu se podívat.“ S překvapeným výrazem zamíří ke dveřím.
Pomalu je otevře a div, že nevykřikne úlekem, když spatří, kdo nebo spíše co je za nimi.
„Mirilda.“ Ozve se prostý hrubý hlas.
„Co chcete?“ Otáže se hrdinně muž.
„Mirilda.“ Je mu odpovědí.
„Co se děje Horsi? Ozve se hledaná z vedlejšího pokoje.
Než však stihne Hors cokoliv říct, stvůra mu překvapivě rychlým pohybem zlomí vaz a neomaleně vejde dovnitř.
Mirildě dojde, že něco není v pořádku, sebere ze stolu nůž a tiše se připraví na boj. Do kuchyně vejde otrhaná stvůra, které není díky tmě vidět do obličeje. Ale když přistoupí blíže, Mirilda pozná v tváři zrůdy jejího milovaného zesnulého chotě.
„Mirilda.“ Hrubě vykřikne Gvur.
„Co to?...“ vyjekne žena.
Gvur ji popadne za ruku a hrubě ji táhne k posteli.
„Poselství.“ Zařve a hodí ji na postel.
* * *
V rohu potemnělé místnosti sedí žena a pláče. Při vzpomínce na včerejší událost bolestně vyjekne a prohlédne si modřiny na celém těle.
Ta zrůda, co ji navštívila, co zabila Horse, byla obživlá mrtvola jejího manžela. Jak těžké uvěřit něčemu takovému.
„On, on-“ Začne koktat, ale nic více neřekne, protože se zajíkne a dá se do hlasitého pláče…
* * *
Devět měsíců může být pro někoho moc, pro někoho málo. Pro Mirildu to bylo devět měsíců hrůzy – dost krátkých, aby si utříbila myšlenky a dost dlouhých, aby se mohla strachovat, co bude…
„Holčičko, neboj se, bude to dobré.“ Konejšivě ji uklidňuje matka, která dnes kvůli této události přijela. Ve zdejší zemi tomu tak bylo zvykem.
Mirilda jen mlčky leží na posteli a čeká, kdy dorazí porodní bába. Měla by tu být každou chvíli. A opravdu, za chvíli se ozve zabouchání na dveře. Matka jen kývne a jde otevřít.
„Pozdrav pánbůh Mirildo.“
„Pozdrav pánbůh.“ Odvětí a pokusí se o úsměv, ale nejde se usmát. Na to má moc velké bolesti.
„Ááá,“ vykřikne Mirilda. „Už je to tu.“ Sykne.
„Vidím hlavičku. Zkus to ještě jedno Mirildo.“
Mirilda zatlačí ještě jednou, ale pak přestane mít sílu. Cítí tlak v hlavě, je jí mdlo.
„Ještě, co to?“ ozve s překvapený hlas porodní báby. Je to poslední věc, kterou novopečená matka uslyší, pak se jí zatemní před očima a nevnímá nic z reálného světa. Její duše je volná, volná od toho poskvrněného těla.
„Co to je?“ vyjekne porodní bába a matka Mirildy k ní přikročí, takže ani jedna nespatří, jak Mirilda naposledy vydechne.
„Co se to stalo?“
„Vždyť, můj ty bože, nemá kosti.“ Položí dítě na předem připravený hadr a rychle se pokřižuje.
Matka posmutní, „Mirilda říkala, že-,“ zarazí se a pohlédne na svou dceru.
„Mirildo!“ vykřikne, když spatří, že je mrtvá.
Druhá žena se opět pokřižuje. „Zlé znamení, neštěstí. Musíme s tím dítětem do kostela. Ještě štěstí, že neřve. Nevzbudíme pozornost. Otec snad bude vědět, co s tím máme udělat.“ Pokřižuje se.
Matka obejme svou dceru. „Ach dítě, proč jsi odešla. A koho je to dítě? Jak to bylo tenkrát, když tě našli na zemi vedle mrtvoly tvého nového muže. Jak to bylo dcero má?“
„Otče,“ rozezní se ženské hlasy kostelem.
Muž, který doposud stál u oltáře, se otočí. „Co se děje Karol?“ podívá se na uplakanou matku Mirildy.
„Co se stalo? Otočí svůj pohled na druhou ženu, která v náruči drží zabalené do deky ďáblovo dítě.
„Mirilda… Porodila toto dítě, které je nejspíše ďáblovo. Podívejte se otče, nemá kosti.“
Otec se pokřižoval. „A co Mirilda?“
„Zemřela.“
„Ďáblův posel se narodí jednou za pět set let a jeho úkolem je učinit svět zas o něco zkaženější. Jeho otec je mrtvý, kterého oživil sám ďábel, matka musí být zdravé krve.“
„Gvur.“ Špitne Karol.
„A co dítě?“
Otec se podívá na stvoření uvnitř její náruči a smutně si povzdychne. „Bohužel mu není záchrany. Jedinou pomocí je jeho smrt svěcenou vodou.“
„Přeci ho nechcete zabít. Je to jen dítě.“ Vyjekne Karol, „Ono za nic nemůže.“
„Dítě ďábla. Nemůžeme se na něj dívat jako na normální život bytost. Je to stvoření zla.“
„Co když ho nezabijeme?“
„Nastane konec světa, proto musí být každé ďáblovo dítě zničeno dříve, než-li dosáhne schopnosti uvědomit si plně svoji moc a ovládat ji.“
„Kdy se tak stane?“
„Nesmíme zapomenout, že to není obyčejné dítě. Ovládat svoji moc je schopno kolem pátého roku.“
Karol se dá do hlasitého pláče a sedne si na lavici.
„Smrt ponese těžce. Přeci jen, to dítě je jediná živí vzpomínka na Mirildu. A je jedno, jestli je to ďáblův posel nebo ne.“ Zašeptá otci porodní bába.
„Musíme ho ale zabít. Bůh stojí při nás. Je to jeho přání.“
„Jakým způsobem musí přesně zemřít?“
„Stříbrným nožem, který je vysvěcen svěcenou vodou.“
Karol se zvedne a dojde k nim. „Dej ke mně prosím tě to dítě. Chci si ho pochovat.“
„To není dobrý nápad.“
Matka Mirildy se jako smyslů zbavená vrhne k dítěti. Chce ho vytrhnout z náruče druhé ženy, ta jej však drží pevně.
„Nech ho být. Nesmí žít.“
„Nedovolím, aby zemřelo. Nesmí!“
„Je to boží vůle.“ Ozve se otec, vezme dítě do rukou a nese ho k oltáři.
Porodní bába pochopí a chytne Karol pevně za ruku…
Boží vůle…
Kostelem se nese bolestný ženský pláč. „Jak jste to mohli udělat. Bylo to jen dítě.“
„Svět je zachráněn. Myslím, že by nebylo vhodné, kdyby se o tom někdo jiný dozvěděl. Ještě nesvítalo, takže se můžete nepozorovaně vrátit zpět. Budeš ji schopna umlčet?“
Žena jen přikývne. Podepře Karol a společně se vydají ven z kostela…
Nikdo a nic nezabrání bohu, aby ovládl svět. Nikdo a nic se mu nepostaví do cesty, zní faráři v uších před tím, než zavře dveře za tou nešťastnicí.
Dveře zaklapnou a jeho pohled spočine tam, kde před chvílí leželo tělíčko dítěte. Posledním smrtelným výdechem splnil své poslání a tělo si k sobě opět vzal ďábel. I jeho krev. Nebylo památky na ten čin…
Studený listopadový vítr si vesele pohrává se spadaným listím na zemi a radostně zpívá tu svou temnou písničku. Kamenitá cesta do vesnice Hlína je prázdná. Lidé v tuto večerní dobu sedí doma u večeře a vyprávějí si své zážitky z dnešního dne. Občas se z vesnice až sem, na osamělý kopec, doneslo psí zavytí, z kterého běhá mráz po zádech. Bolestné vytí.
Osamělý muž, vetešník, táhne svůj vozík vzhůru do kopce. Ztěžka dýchá, může za to jeho věk, ale i fakt, že od rána nic nejedl. Těší se domů za svou ženou. Celý měsíc byl pryč.
„Gvur Rowino?“ optá se někdo za jeho zády. Chladný mužský hlas.
Jmenovaný se lekne a otočí se, ale nikdo za ním není.
Zamumlá si něco o zlých halucinacích a pokračuje dál ve své cestě. Ještě tento kopec a už bude doma, u své manželky.
Ochromí ho šílený tlak a bolest v hlavě, která se postupně stupňuje. Udělá se mu mdlo, raději zastaví. Cítí to prapodivné napětí v hlavě a pak náhle nic. Prázdnota.
Pes naposledy zavyje a vesnice se zahalí do tiché noci.
* * *
V okolí zní hlasité svolávání zvonů na pohřeb. I v ostatních vesnicích se rychle roznesla zpráva o náhlé smrti Gvura Rowinona. Někteří tvrdí, že to byla mrtvice. Jiní, že znamení ďábla.
Ráno Gvura našel pes jeho ženy, který začal hlasitě štěkat. Přivolal tím tu nešťastnici, Mirildu. Spatřila manžela, jak leží rozplácnutý na zemi v nepřirozené poloze na cestě, očí vylezlé z důlku a na tváři náznak posledního bolestného výkřiku. Jeho vozík záhadně zmizel, nejspíše sjel z kopce a někdo ho vzal.
„Dnes jsme se tu sešli, abychom….“ Zní uklidňující hlas faráře z malého kostelíčka na kraji vesnice.
Mirilda však další jeho slova už nevnímá. Zatmělo se jí před očima a okolní svět přestal existovat. Cítila jen temnotu a prázdnotu. Byla uvězněna ve vlastní kleci, ze které nemohla utéct. Chtělo se jí řvát, ale nemohla. Chtělo se jí plakat, ale nesměla. Bylo jí pouze dovoleno dívat se nepřítomně vpřed a utápět se ve vlastní bolesti.
„… Ve jménu otce, syna i ducha svatého.“ Uslyšela poslední knězova slova. Byla opět volná, i když realita nebyla o nic lepší.
Čtyři silní muži vložili rakev z dubového dřeva do předem připravené prohlubně.
Přistoupí jako první blíže a hodí na ni kytici. Ta, která celou dobu ležela suchá ve váze u jeho postele, ta kterou miloval. Usušené kopretiny.
Po tváři jí steče slza. Nesnaží se nebrečet, je to osvobozující pocit, nechat proudit své pocity.
Slyší, jak jí lidé přejí upřímnou soustrast, ale téměř je nevnímá. Chce svého manžela zpět, i když těžko ho navrátí. Klidně by upsala i svou duši ďáblu, ale ten těžko bude chtít.
Přitáhne si více k tělu teplou kožešinu, kterou jí na konci léta přivezl z daleké země na severu. Začíná opět vát ten vlezlý mrazivý vítr listopadu.
„Gvure.“ Vydechne.
* * *
Necelý rok po smrti Gvura se Mirilda opět oženila s jedním sympatickým mužem z vesnice. I když to bylo spíše přátelské, než-li z lásky. Ale i tak se cítila alespoň trochu šťastna.
První listopadový deštík bubnuje do okem obydlí vesničanů. Hraje svou melodii i na oknech kostelíčka vedle hřbitova.
Ve stínu stromů se plíží tajemná postava v kápi. Není ji vidět do obličeje, neboť ten je dokonale zakryt a vše jistí tma, která vše skrývá ve své náruči.
Dojde k jednomu z novějších hrobů. Na šedém kameni vyniká nápis:
Gvur Rowinon
28.3.1835 – 6.11.1900
Nechť Tě dobro provází
Postava v kápi se mrazivě zasměje. Skloní se k hrobu, něco zamumlá a bez sebemenších potíží odsune kamennou desku, pod níž se schovává rakev. Odsunul z ní víko a opět spustil další salvu neznámých slov, mluvil tiše, snad aby ho nikdo jiný neslyšel.
Po několika chvílích přestal, pozoruje obsah rakve.
S tichým překvapeným výkřikem ustoupil o kus dál a s napětím očekával, zda se jeho dílo povedlo.
A ano, povedlo.
Tělo v rakvi se pohnulo a těžkopádnými pohyby vylezlo ven z rakve.
Neznámý v kápi opět něco zamumlal a obživlá mrtvola jakoby dostala lehkosti. Udělala bez potíží krok ke svému „stvořiteli“. Ten se spokojeným úsměvem pozoroval své dílo.
Stál před ním muž. Tedy alespoň něco, co dříve mužem bývalo. Jeho polorozpadlé a páchnoucí tělo bylo prolezlé červy. Někde chyběly velké kusy masa, jinde zas maso získalo načernalou barvu. Vlasy, dříve plavé, nyní byly zcela bílé. Jeho očí svítily zářivou rudou barvou, barvou krve. Pokusil se snad o úsměv, ale díky jeho vzezření působil jako výhružný škleb. Poodhalil své načernalé zuby a červy, kteří se schovávali v puse.
Celý byl zahalen do kusů špinavého a polorozpadlého hadru, který kdysi vypadal a sloužil jako sváteční oděv. Nyní však tento šat dodával stvůře na hrozivosti.
„Běž.“ Zavelí stvořitel, Gvur bez protestů zamíří pryč ze hřbitova. Jde domů, za Mirildou.
Buch, buch. Ozve se bušení na dveře.
Žena u stolu sebou trhne. „Kdo to může být?“ optá se muže, který sedí naproti ní.
„Nevím. Obzvláště takhle pozdě v noci. Jdu se podívat.“ S překvapeným výrazem zamíří ke dveřím.
Pomalu je otevře a div, že nevykřikne úlekem, když spatří, kdo nebo spíše co je za nimi.
„Mirilda.“ Ozve se prostý hrubý hlas.
„Co chcete?“ Otáže se hrdinně muž.
„Mirilda.“ Je mu odpovědí.
„Co se děje Horsi? Ozve se hledaná z vedlejšího pokoje.
Než však stihne Hors cokoliv říct, stvůra mu překvapivě rychlým pohybem zlomí vaz a neomaleně vejde dovnitř.
Mirildě dojde, že něco není v pořádku, sebere ze stolu nůž a tiše se připraví na boj. Do kuchyně vejde otrhaná stvůra, které není díky tmě vidět do obličeje. Ale když přistoupí blíže, Mirilda pozná v tváři zrůdy jejího milovaného zesnulého chotě.
„Mirilda.“ Hrubě vykřikne Gvur.
„Co to?...“ vyjekne žena.
Gvur ji popadne za ruku a hrubě ji táhne k posteli.
„Poselství.“ Zařve a hodí ji na postel.
* * *
V rohu potemnělé místnosti sedí žena a pláče. Při vzpomínce na včerejší událost bolestně vyjekne a prohlédne si modřiny na celém těle.
Ta zrůda, co ji navštívila, co zabila Horse, byla obživlá mrtvola jejího manžela. Jak těžké uvěřit něčemu takovému.
„On, on-“ Začne koktat, ale nic více neřekne, protože se zajíkne a dá se do hlasitého pláče…
* * *
Devět měsíců může být pro někoho moc, pro někoho málo. Pro Mirildu to bylo devět měsíců hrůzy – dost krátkých, aby si utříbila myšlenky a dost dlouhých, aby se mohla strachovat, co bude…
„Holčičko, neboj se, bude to dobré.“ Konejšivě ji uklidňuje matka, která dnes kvůli této události přijela. Ve zdejší zemi tomu tak bylo zvykem.
Mirilda jen mlčky leží na posteli a čeká, kdy dorazí porodní bába. Měla by tu být každou chvíli. A opravdu, za chvíli se ozve zabouchání na dveře. Matka jen kývne a jde otevřít.
„Pozdrav pánbůh Mirildo.“
„Pozdrav pánbůh.“ Odvětí a pokusí se o úsměv, ale nejde se usmát. Na to má moc velké bolesti.
„Ááá,“ vykřikne Mirilda. „Už je to tu.“ Sykne.
„Vidím hlavičku. Zkus to ještě jedno Mirildo.“
Mirilda zatlačí ještě jednou, ale pak přestane mít sílu. Cítí tlak v hlavě, je jí mdlo.
„Ještě, co to?“ ozve s překvapený hlas porodní báby. Je to poslední věc, kterou novopečená matka uslyší, pak se jí zatemní před očima a nevnímá nic z reálného světa. Její duše je volná, volná od toho poskvrněného těla.
„Co to je?“ vyjekne porodní bába a matka Mirildy k ní přikročí, takže ani jedna nespatří, jak Mirilda naposledy vydechne.
„Co se to stalo?“
„Vždyť, můj ty bože, nemá kosti.“ Položí dítě na předem připravený hadr a rychle se pokřižuje.
Matka posmutní, „Mirilda říkala, že-,“ zarazí se a pohlédne na svou dceru.
„Mirildo!“ vykřikne, když spatří, že je mrtvá.
Druhá žena se opět pokřižuje. „Zlé znamení, neštěstí. Musíme s tím dítětem do kostela. Ještě štěstí, že neřve. Nevzbudíme pozornost. Otec snad bude vědět, co s tím máme udělat.“ Pokřižuje se.
Matka obejme svou dceru. „Ach dítě, proč jsi odešla. A koho je to dítě? Jak to bylo tenkrát, když tě našli na zemi vedle mrtvoly tvého nového muže. Jak to bylo dcero má?“
„Otče,“ rozezní se ženské hlasy kostelem.
Muž, který doposud stál u oltáře, se otočí. „Co se děje Karol?“ podívá se na uplakanou matku Mirildy.
„Co se stalo? Otočí svůj pohled na druhou ženu, která v náruči drží zabalené do deky ďáblovo dítě.
„Mirilda… Porodila toto dítě, které je nejspíše ďáblovo. Podívejte se otče, nemá kosti.“
Otec se pokřižoval. „A co Mirilda?“
„Zemřela.“
„Ďáblův posel se narodí jednou za pět set let a jeho úkolem je učinit svět zas o něco zkaženější. Jeho otec je mrtvý, kterého oživil sám ďábel, matka musí být zdravé krve.“
„Gvur.“ Špitne Karol.
„A co dítě?“
Otec se podívá na stvoření uvnitř její náruči a smutně si povzdychne. „Bohužel mu není záchrany. Jedinou pomocí je jeho smrt svěcenou vodou.“
„Přeci ho nechcete zabít. Je to jen dítě.“ Vyjekne Karol, „Ono za nic nemůže.“
„Dítě ďábla. Nemůžeme se na něj dívat jako na normální život bytost. Je to stvoření zla.“
„Co když ho nezabijeme?“
„Nastane konec světa, proto musí být každé ďáblovo dítě zničeno dříve, než-li dosáhne schopnosti uvědomit si plně svoji moc a ovládat ji.“
„Kdy se tak stane?“
„Nesmíme zapomenout, že to není obyčejné dítě. Ovládat svoji moc je schopno kolem pátého roku.“
Karol se dá do hlasitého pláče a sedne si na lavici.
„Smrt ponese těžce. Přeci jen, to dítě je jediná živí vzpomínka na Mirildu. A je jedno, jestli je to ďáblův posel nebo ne.“ Zašeptá otci porodní bába.
„Musíme ho ale zabít. Bůh stojí při nás. Je to jeho přání.“
„Jakým způsobem musí přesně zemřít?“
„Stříbrným nožem, který je vysvěcen svěcenou vodou.“
Karol se zvedne a dojde k nim. „Dej ke mně prosím tě to dítě. Chci si ho pochovat.“
„To není dobrý nápad.“
Matka Mirildy se jako smyslů zbavená vrhne k dítěti. Chce ho vytrhnout z náruče druhé ženy, ta jej však drží pevně.
„Nech ho být. Nesmí žít.“
„Nedovolím, aby zemřelo. Nesmí!“
„Je to boží vůle.“ Ozve se otec, vezme dítě do rukou a nese ho k oltáři.
Porodní bába pochopí a chytne Karol pevně za ruku…
Boží vůle…
Kostelem se nese bolestný ženský pláč. „Jak jste to mohli udělat. Bylo to jen dítě.“
„Svět je zachráněn. Myslím, že by nebylo vhodné, kdyby se o tom někdo jiný dozvěděl. Ještě nesvítalo, takže se můžete nepozorovaně vrátit zpět. Budeš ji schopna umlčet?“
Žena jen přikývne. Podepře Karol a společně se vydají ven z kostela…
Nikdo a nic nezabrání bohu, aby ovládl svět. Nikdo a nic se mu nepostaví do cesty, zní faráři v uších před tím, než zavře dveře za tou nešťastnicí.
Dveře zaklapnou a jeho pohled spočine tam, kde před chvílí leželo tělíčko dítěte. Posledním smrtelným výdechem splnil své poslání a tělo si k sobě opět vzal ďábel. I jeho krev. Nebylo památky na ten čin…
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
Něco tak dobrého jsem dlouho nečetla..opravdu se mi to moc líbí jen nevím proč mi to ze začátku připadá jako ten jeden příběh z Kytice, ale pak už je to jedinečné..
18.02.2008 18:25:00 | *small devil*