Záhadný dům 8

Anotace: ted je to trochu napinavy a zacina se to chylit ke konci

Martina se s leknutím probudila. Někdo byl za dveřmi. Knoflík se pohnul. dveře se s vrznutím otevřely.
Vyskočila z postele a upřela oči do tmy.
Julie. Byla to jen Julie. Martině spadl kámen ze srdce. Dívka se nervózně ohlížela, jako by se bála, jestli ji někdo nesleduje. Pak vklouzla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
„Děje se něco?“ zeptala se Martina.
Julie si přiložila prst na rty a zavrtěla hlavou. Vytáhla ze županu pomačkaný, ohořelý papír a podala jí ho.
„Vem si to,“ zašeptala. „Našla jsem to v popelu za domem. Neříkej nikomu, že to máš ode mě.“
„Slibuju. Jenom nevím...“
Dívka se otočila a vyběhla z pokoje.
Martina se za ní chvíli dívala, pak ale zavřela dveře a začala pomačkaný papír rovnat.
Dech se jí zastavil. Maminčino písmo!
Martina dostala zlost. Kdo to mohl udělat? Samozřejmě Alice, kdo jiný? Chtěla jí zabránit ve styku s rodiči. Chtěla ji mít pro sebe. Ovládat ji.
„Musíme nejaký čas zůstat v Paříži,“ psala matka. Zbytek byl ohořelý a zničený.
Přitiskla si dopis na prsa, zaplavil ji pocit vítězství. Maminka s tatínkem jsou v paříži. David je najde. Napíšu jim, aby Alici přikázali, aby mě poslala zpátky domů.
Vzala arch papíru, pero, inkoust a usedla ke stolu. Napsala vše co potřebovala.
Teď už jenom předat dopis Davidovi. Odhrnula závěs a pohlédla k vile Hektorových. V jednom okně nahoře se svítilo. Výborně! Někdo byl vzhůru. Martina si řekla, že tam zaběhne a vrátí se, než si toho Alice všimne.
Vtom její pozornost upoutal pohyb venku. Rychle otevřela okno a vyklonila se. Z druhé strany zahradní branky stál, napůl ve stínu, David.
Martina se usmála. Díval se k domu. Hlídal ji.
Úsměv ji však hned opustil, když viděla, že už odchází. Vtom do okna zadul vítr. Větev blízkého stromu zachrasila o okenici. Bylo to strašidelné! Martině naskočila husí kůže. Něco se dělo. Něco strašného. Cítila to.
Ze zadních dveří padl na cestu pruh světla. David se otočil. Vracel se zpátky k brance. Ve světle padajícím ze zadních dveří se objevil stín. Martina se ještě víc vyklonila z okna. Spatřila Alici, která zamířila rázným krokem k Davidovi. Co to mělo znamenat?
Mluvili spolu, hlavy těsně u sebe. Najednou se David na patě otočil a vykročil k domu. Alice za ním hleděla. Když se také otočila a vracela domů, v obličeji jí zářily bílé zuby.
Něco se dělo. Martina o tom nepochybovala. Vzduch byl dusný a plný napětí.
Alice se zastavila a pomalu zvedla paže. Zavířil kolem ní vítr. Ze země se zvdly listy a utržené květiny. Alice stála uprostřed – nedotčená.
Smuteční vrby se svíjely jako v tranzu. Bičovali svými dlouhými větvemi rybník, který se vzpouzel a zlostně pěnil.
A tam – v nejtajemnějším a nejtemnějším místě pod vrbami něco žloutlo. Dva drobné zelené ohníčky, které se pohybovaly, jako by vycházely z toho temného úkrytu ven.
Oči! To jsou oči! pochopila Martina.
Martina věděla, že ty oči patřily něčemu mnohem horšímu...nadpřirozenému. V té chvíli byla ráda, že šel Davd domů.
Alice na zahradě prováděla černou magii. O co jí šlo? Sehnula se k těm žhnoucím zeleným očím a něco jim pikázala.
Martina sledovala, jak sahá do kapsy a znovu zvedá paže nad hlavu – v každé ruce kousek bílé látky, na kterých se černaly skvrny.
Krev.
Nelyina krev.
Krystýny krev.
Alice spustil ruce. Vichr ustal. Martina pozorovala Alici, jak jde zpátky k domu a zvírá za sebou dveře. Pak si všimla něčeho, z čeho jí přeběhl mráz po zádech. Ty žhnoucí zelené oči na zahradě zůstaly. Civěly do tmy a hýbaly se. Martina zahlédla jen obrysy něčeho velkého a černého.
Zelené oči sjely podle zahradní zdi ke straně. Pak uhnuly zpátky a pokračovaly na druhou stranu. Ano, netvor přecházel podle zahradní zdi tam a zpátky.
Hlídá! pochopila Martina. Alice ho vyvolala, abych se v noci nedostala k Hektorovým.
Cesta k Davidovi byla uzavřená.

Martina seděla u okna a čekala, až ta hrůzyplná noc skončí. Trvalo to věčnost, ale konečně obloha na východě začínala blednout. Zelené oči, které na zahradě žhnuly celou noc, pohasly.
Martina si všimla nějakého pohybu na zahradě Hektorových. Srdce se jí málem zastavilo. Byl to David.
Jedinečná šance k předání dopisu. Vakradla se z domu ven. Zahlédla něco bílého na vrbě. Šla se na to podívat – a objevia v kůře stromu tři hluboké škrábance. Vzduch v těch místech zapáchal.
„Martino!“ zašeptal David.
Otočila se a spatřila ho za brankou. V obličeji měl strašidelný výraz. Martina se k němu rozběhla. Když však vzala za vrátka poznala, že jsou zamčená. Upřela na Davida nešťastný pohled, ten si povzdychl. „Alice v noci zamkla. Řekla mi, že už nesmím vkročit na její zahradu. A že se s tebou už nikdy neuvidím.“
„Ona nám nebude přikazovat, co máme dělat.“
„Já vím dej mi pusu.“ Martina se přitiskla na vrátka a jejich rty se na okamžik spojily. Pak vytáhla z kapsy dopis. Musela se rychle vrátit.
„Už vím, že jsou mý rodiče v Paříži. Myslíš, že bys je dokázal najít?“
„Zkusím to.“

Martina vběhla domů a potichu za sebou zavřela.
„Martino!“ ozvala se Alice. Martina myslela, že se na místě sesype hrůzou. Vešla do salónu. Alice seděla na pohovce a šila.
„Dobré ráno, Alice,“ zamumlala Martina.
Alice se usmála. „dneska budeme mít oslavu.“
„Oslavu?“ nechápala Martina.
„U příležitosti svátku všech svatých, má drahá. Dnes večer budeme mít společnost. Pomůžeš mi s výzdobou?“
„Jistě, až vstanou děvčata, určitě nám rády pomohou.“
„Ach ne, děti jsou na dnešní den usvých kamarádů. Jeden ze sluhů je odvezl. Je to dost daleko, a tak vyrazili před svítáním.“
Ona lže, pomyslela si Martina. Poslala děti z domu z nějakého jiného důvodu. Uvědomila si také, jaké je v domě ticho.
„Přichystá kuchařka nějakou specialitu?“ zeptala se. Alice zyvrtěla hlavou. „Dala jsem dneska služebnictvu volno. Ať si taky užijí svátky.“
Takže Alice chtěla mít dům prázdný. Proč?
Karty, napadlo ji. Alice však za celý den nenechala Martinu minutku samotnou.
Když Martina aranžovala zeleň na krbové římse, strčila úmyslně do vázy a polila se vodou.
„Ach ne!“ vyjekla. „Já jsem ale trdlo. Zaběhnu se nahoru převlíct.“
„Jistě, utíkej,“ pronesla Alice medovým hlasem.
Martina to vzala rovnou do druhého patra, kde popadla karty a na všechno ostatní zapomněla.
„Alice není jediná, kdo má tuhle moc,“ zamumlala. Ruce jí svrběly a pálily. Začala míchat.