Příběh Assassinů

Anotace: Ve starém Japonsku tuto práci vykonávali nindžové, v Itálii a na Sicílii 20. století lidé nazývání Hitmani a v dnešní době po válce kdejaký zabiják... Tito muži byli vždycky nazýváni nájemnými vrahy, assassiny...

Ve starém Japonsku tuto práci vykonávali nindžové , v Itálii a na Sicílii 20. století lidé nazývání Hitmani a v dnešní době po válce kdejaký zabiják. I když zatímco před Velkou válkou to byli muži znalí svého řemesla a dnes jen normální zlodějíčci nebo psychopati, vždycky byli tito muži nazýváni nájemnými vrahy, assassiny.

Mé jméno je Gus. Narodil jsem se v Denu, kde bylo každé druhé dítě potomkem šlapky a feťáka nebo zloděje. Tak jsme my děti rodičů, kteří se o nás buďto nezajímali nebo na nás neměli čas, byli vychováni ulicí. Zhruba do mých šesti let jsme se měli celkem dobře. Můj otec nás bohužel či spíše bohudík opustil. Byl to otrokář. Jednou se svou bandou narazili na domorodou vesnici nedaleko Denu, kde měli otrokáři doslova žně, neboť kořistí byla spoustu zdravých a silných otroků. Mladí divoši byli určeni k práci. Ženy, pokud měli štěstí, tak byly poslány na převýchovu a pak pracovaly jako služebné v bohatých rodinách v NCR. Pokud však toto štěstí neměli a navíc byli opravdu mladé a krásné, byly prodávány do New Rena, kde pracovaly jako prostitutky pro zfetované pasáky.

Jak jsem řekl, do mých šest let jsme si žili dobře. Pak matka onemocněla a když se uzdravila, tak už nebyla tak krásná. Už nechtěla dělat šlapku, a tak se začala živit poctivě. Na trhu prodávala potraviny. Co k tomu říct? No, snad jen to, že jsme téměř nedokázali vyžít. Tehdy jsem se chopil starosti o rodinu já. Začínal jsem jako malý zlodějíček a okrádal jsem buď pocestné, kteří byli vě městě noví nebo ty, kteří byli natolik opilí, že jim to bylo jedno.

Takhle jsem žil dva roky. A nutno říct, že se mi docela dařilo. Někteří z těch opilců, které jsem okradl měli u sebe i dvě důležité věci. Zbraně jsem znal velice dobře, protože otec jako otrokář nedal svoji desetimilimetrovou samonabíjecí pistoli ani na chvíli z ruky. Další věcí byl jet. Stoprocentně návyková droga z New Rena, pro níž prý bylo v Denu překladiště. Současně se zbraněmi, které se v denu dali dostat ve dvou obchodech, byl jet nejlepší obchodní artikl. U nás ve městě byly dva obchody se zbraněmi. V jednom se většinou potulovali feťáci, a tak jsem zde mohl obchodníkovi prodat jet. I on sám ho někdy užíval. V druhém obchodě se občas potulovali šlapky, ale obchodník byl vcelku slušný a ve zbraních se vyznal, takže za ně dával dobrou cenu.

Když mi bylo deset tak se příliv pocestných dost snížil, takže jsem se místo drobných krádeží musel dát na vykrádání domů. Dělal jsem to sice kvůli penězům, ale zrovna tak mě bavilo pozorovat kyselé obličeje okradených a kochat se vlastní dokonalostí. Prvních pár let se mi docela dařilo. Vypracoval jsem se tak, že jsem dokázal otevřít téměř každý mechanický zámek a proplížit se tiše a nepozorovaně kamkoliv.

Celý život mi máma vtloukala do hlavy vědomosti. I když bývala šlapka, nebyla nijak hloupá. Jedna z věcí, ke kterým mě nutila byla mluvit spisovně. Kupodivu jsem se to naučil a později to bral jako samozřejmost.

Když mi bylo čtrnáct, žili jsme si s matkou znovu celkem dobře. Jednou jsem se však vrátil domů z „práce“ a našel jsem matku mrtvou. Ležela na zemi s dvěma krvavými ranami na prsou a z úst jí vytékal slabý pramínek krve, jež však už stačila zaschnout. Poklekl jsem u matčina těla a přiblížil jsem ucho k jejím ústům. Ucítil jsem trochu teplého vzduchu. Pak jsem si všiml, že její břicho se ještě téměř neznatelně vzdouvá. Ihned jsem běžel pro lékárničku a vytrhl jsem z ní jeden super stimpak. Znovu jsem poklekl u jejího těla. A právě, když jsem se chystal zavést jí super stimpak do žíly, otevřela oči. „Gusi, synku“, zasýpala. „Nech si ho, mě už stejně nepomůže“. Bylo vidět, že jí mluvení dělá velké potíže. Umírala a měla pravdu. Střelné rány byly tak vážné, že bych jí už nepomohl. „Maminko, maminko“, zašeptal jsem, ale pak jsem svému hlasu dodal síly: „Mami, kdo ti to udělal?“.
„To tvůj otec, ten zatracený otrokář“, znovu zakašlala. „Ironií je, že od nich odešel a že se chce rozejít s minulostí, proto to udělal".
"Ale vždyť…", došly mi slova, ale vlastně nebylo, co říci.
"Gusi, co nejrychleji odsud odejdi, bude se chtít zbavit i tebe", řekla s těžkostí matka.
"Neboj se o mě mami, budu opatrný". Matka skanuly slzy a naposled se usmála. Pak její nepravidelné dýchání ustalo.

Nejdřív jsem však pohřbil matku na hřbitově ve východní části města. Nedaleko odtud bylo sídlo otrokářů, kde nejspíš stále ještě je vrah mé matky. Můj otec. Nebál jsem se. Věděl jsem, co musím udělat a věděl jsem také, že musím jednat první. Ale když jsem pohlédl na matčino nehybné tělo zabalené v bílém pytli začal jsem plakat. Plakal jsem i celou dobu, co jsem matku pohřbíval. Nestydím se za to. Později už na žal nebudu mít čas. Slzy jsem si utřel, až když jsem na hrob navršil hlínu a do země jsem zabodl dřevěný kříž. Stálo na něm: "Zde leží Jane Shephardová, milovaná matka".

Nyní jsem musel sehnat vybavení, protože jsem si byl téměř jist, že otec stále přebývá u otrokářů. Ještě než jsem si začal shánět vybavení, vydal jsem se večer do sídla otrokářů oblečen celý v černém přiléhavém trikotu na průzkum. Přece jen jsem si však s sebou vzal starý armádní nůž, který jsem jednou vyměnil u místního za jet.

Plížil jsem se tedy západní čtvrtí, až jsem se přiblížil ke kostelu. Přitiskl jsem se ke zdi a využíval tmy ke krytí. Pokračoval jsem dál, až k baru, odkud jsem přeběhl ke zdi sídla otrokářů. Jednopatrová budova z cihel vypadala jako každá jiná v Denu. Avšak zdání může klamat. Přes den kolem budovy stálo deset až dvanáct otrokářských hlídek. Teď v noci jsem však viděl pouze jednu postavu, jak stojí před osvětleným vchodem a kouří jakýsi nevzhledný smotek. Asi domácí tabák. Rozhodoval jsem se mezi dvěma možnostmi.: Buďto půjdu hlavním vchodem, ale to se určitě setkám s dalšími strážemi a navíc budu toho u dveří muset zabít nebo dům obejdu a zkusím se dovnitř dostat oknem. Samozřejmě jsem si s sebou vzal sadu šperháků.

Zvolil jsem druhou možnost, jelikož jsem nevěděl jistě, v jaké místnosti otec je a zda tu vůbec je. Obešel jsem tedy dům velkým obloukem zadem. Procházel jsem kolem klecí s otroky. Byla tu spousta lidí. Většinou mladí muži či ženy. Někteří z těch, kteří ještě nespali se mě snažili rozeznat na pozadí tmy. Většina očí těch lidí v sobě skrývala strach či utrpení. Mezi otroky jsem však viděl i pár urostlých mužů a žen oblečených v kožešinách, kteří i přes zjevné strádání měli v očích hrdost a odhodlání nepřestat bojovat. Chvíli jsem se ještě díval na lidi v klecích, ale pak jsem pokračoval dál. Nepřišel jsem sem ty lidi zachránit. Kdybych je pustil, otrokáři by převrátili celé město naruby a trpěli by obyvatelé Denu, ať už to jsou obyčejní lidé či feťáci. Já se přišel pouze pomstít. Zadní část domu byla osvětlena. V zadní místnosti asi otrokáři slavili. Přitiskl jsem se tedy k zemi a proplazil se pod okny. Na druhé straně jsem se znovu přitiskl ke zdi a okny jsem začal nahlížet do místností. V jedné z místností byla na stole zažehnutá svíce. Vedle stolu byla židle a postel s dekou. Přes židli bylo přehozené kožené brnění, typický oděv otrokářů. Dále přes židli viselo pouzdro s pistolí. Ani jedna z těchto dvou věcí mi nebyla nijak povědomá. Pak však zaskřípali dveře, takže jsem se přitiskl ke zdi vedle okna, aby mě příchozí nespatřil. Uslyšel jsem nezřetelná slova, kterým jsem, i když jsem natahoval uši, jak jsem mohl, sotva rozuměl: "Sakra, už abych z tohodle hnusnýho města vypad", říkal hlas. "Pěkně shrábnu svůj podíl a s chlapcema se rozloučím". Nahlédl jsem do okna právě tehdy, když si postava zouvala boty. Slova mi sice napověděla, ale nebyl jsem si zcela jistý. Až když si ten muž sundával z krku jakýsi bílý náhrdelník, tak jsem o koho jde. Takový náhrdelník míval otec. A když jsem zběžně zahlédl mužův obličej, tak jsem se ve svém domnění utvrdil. Byl to můj otec, ten odporný vrah. Ruka mi jen tak mimochodem sklouzla k pasu, kde v pouzdru spočíval armádní nůž, a sevřela ho, až mi zbělely klouby. Uvolnil jsem se a čekal jsem. Rozhodl jsem se, že se pomstím hned, když mám tu možnost. Musel jsem ale počkat, než otec usne. Byl sice nevysoký, asi tak sto pětasedmdesát, ale otrokáři většinou mají hned několik nepěkných vlastností: Nosí zbraně, s nimiž umějí zacházet, jsou krutí a chytají lidi pro peníze a v neposlední řadě také, i když jsou třeba pomenší mají velkou sílu, s níž musí zvládat otroky. I když jsem ho vzrůstem nepatrně převyšoval, silou bych se s ním nemohl měřit. Byl jsem jen čtrnáctiletý mladík, kterému ještě nerostly vousy. Počkal jsem tedy, než usne a pak ještě asi půl hodiny, abych se ujistil, že tvrdě spí. Vytáhl jsem sadu šperháků a počal jsem se pokoušet otevřít okno zvenku. Nebylo to to samé, jako otvírat dveře. Musel jsem zavřené okno opatrně vysadit z pantů. To mi trvalo asi deset minut. Pak jsem otvorem vlezl dovnitř a moje nohy neslyšně dopadly na podlahu. Rozhlédl jsem se po místnosti. Kromě stolu, židle a postele tam ještě byla jakási skříň s věcmi. Prohledal jsem ji. Mezi věcmi jsem našel pár stimpaků a nějaké drogy. Vzal jsem je. Stimpaky se hodí vždycky a drogy můžu prodat. Dál jsem ještě našel jakési ocelové lanko či co. Bylo asi třičtvrtě metru dlouhé a na obou jeho koncích byly gumová držadla tvarovaná pro prsty. Zkusil jsem lanko zlehka natáhnout. Ozvalo se téměř neslyšné zabzučení, jak vibrace části mezi držadly začala vydávat zvuk. Pak jsem lanko smotal a uložil ho do malé kožené brašny na zádech. Přistoupil jsem k posteli a pohlédl na otce. Spokojeně oddychoval a zdá, že ho nic netrápí. Rozhodoval jsem se, jestli mám chladnokrevně zabít bezbranného člověka, i když je to vrah. Naštěstí mi to ulehčil. Právě když jsem řešil dilema, se začínal probouzet. Pak otevřel oči a vytřeštil je na mě. Kdybych čekal o něco déle, vrhl by se na mě a i když byl zajisté rozespalý stejně by mě nejspíš přemohl. Rozhodl jsem se tedy jednat. Zpevněnou hranou ruky jsem mu zasadil tvrdý úder do krku a i když jsem neměl takovou sílu, stejně se mi podařilo rozdrtit mu hrtan. To mu zabránilo v tom, aby začal křičet o pomoc a navíc mu to ztížilo dýchání. Chytil se za krk a pokoušel se o nadechnutí. Víc než to, že téměř nemůže dýchat ho však nejspíš děsilo to, že jakási tmavá chce zabít a zatím se jí to téměř daří. Proto jsem si stáhnul kuklu a odhalil mu svůj obličej. Nebyl jsem si jistý, jestli mě poznává, ale když z jeho rtů splynula tichá udivená slova "Ty", tak jsem se musel usmát. Poznával mě. Rozhodl jsem se to skončit. "To je za mou matku, ty zmetku", řekl jsem a vytáhl jsem z pouzdra nůž, který jsem mu vší silou zabodl do levé poloviny hrudníku(Něco málo jsem o anatomii věděl, povětšinou z časopisů, které jsem čas od času vyměnil u obchodníka). A tak když otec tiše zachroptěl a jeho tělo povolilo, věděl jsem co rána způsobila. Prošla kůží, protrhla pohrudnicí, pak se nejspíš smýkla o žebra, protrhla plíci a zasáhl zamýšlený cíl, srdce.

Když bylo vykonáno, co mělo být, necítil jsem výčitky. Sice to byl můj otec, ale pouze v tom smyslu, že si jednou užil a vzešel jsem z toho já. Nevychovával mě, pouze si s matkou spal, když bydlel u nás v domě.

Očistil jsem tedy nůž o pokrývku a počal se chystat k útěku. Hmátl jsem po koženém brnění a po pouzdru s pistolí na židli a uložil tyto věci do brašny. Pak jsem ještě pohlédl na mrtvolu a ztrhl jí náhrdelník.
Bílé korálky se rozkutálely po zemi. Když jsem se podíval blíž, uviděl jsem, že to jsou lidské zuby. Byly vyleštěné, ale stejně na nich sem tam zbývaly drobné krvavé skvrnky. Tím jsem se utvrdil v přesvědčení, že to byl pouze bezcitný barbar schopný lovit lidi pro zisk.

S brašnou plnou "dědictví" po mrtvém otci jsem prolezl otvorem a okno za sebou nasadil zpátky a zavřel ho.

Právě jsem se chystal potichu odejít, když jsem uviděl, jak skulinou mezi dveřmi a rámem do pokoje proniká světlo. "Hej, Parkere, pojď si se mnou a s chlapama ještě připít na rozloučenou", ozval se značně podnapilý hlas. Pak se ale zlomil ve volání: "Chlapi pojďte sem někdo zabil Parkera". Začalo se rozsvěcet, takže jsem se přitiskl ještě blíž ke zdi, abych byl chráněn zbylým stínem. Do pokoje se počaly hrnout další postavy a ozval se řev a povely. Ty však utichly když do pokoje vstoupil holohlavý muž, který se hlasitě rozkřikl: "Držte hubu, hovada. Zabil Parkera", napodobil hlas nálezce mrtvoly a odfrkl si. "No a co, tak ho zabili. Někdo nám jenom ušetřil práci. Stejně bysme ho museli zabít. Náš bratr od nás chtěl odejít a to se nedělá. Ještě by něco prásknul. To tetování, co máte vy tupci na čele, znamená, že my všichni tady jsem členy cechu otrokářů. A to na vždycky".
"Ale, šéfe, dyť někdo vzal i jeho věci, včetně brnění, bouchačky a drog, co tu měl", ozval se znovu nálezce.
"Drž hubu, Josi. Ten někdo, kdo ho zabil si jenom vybral svojí odměnu, takže teď alespoň nebudu muset nikomu platit, co ten někdo, kdo zabil Parkera udělal zadarmo. A pokud jde o mě, byly to jeho věci a drogy. Rozeberte si zbytek", odbyl šéf. "Teď půjdem dopít pivo, ať nám nezteplá a budem se radovat z těch velkejch prachů. Ráno ho zakopete na hřbitově".
"Šéfe, nemáme hledat toho vraha?", zkoušel to ještě naposled nálezce. Šéf se rozmáchl a udeřil svou mohutnou rukou nálezce do tváře. Ten okamžitě ztichl. "Josi, věděl sem, že jsi vylízanej, ale projev alespoň za mák rozumu a vyčisti si ty sračky z uší. Jednoznačně sem řek, že nikdo toho chlapa, co zabil Parkera, hledat nebude a ani o to nezavadí slovem. Tak sklapni a dem".

Poslouchal jsem ten řev a cítil jsem uspokojení. Ne z toho, že jsem zabil člověka, ale z dobře vykonané práce. Potichu jsem se odplížil mimo doslech a vyšel z města. Pak jsem město obešel a zpátky domů se vrátil nad ránem.

Ráno jsem se svlékl z trikotu a vypral ho. Začínal totiž lehce zapáchat potem. Pak jsem si protáhl ztuhlé tělo a asi půl hodiny cvičil. Musel jsem si zachovat pružnost a vypěstovat si silné tělo. Nakonec jsem se umyl, oblékl si čisté šaty a najedl se.

Odpoledne jsem vzal brašnu s ukořistěnými věcmi a zašel za obchodníkem. Jmenoval se Fred. Byl to celkem vysoký muž kolem padesáti, s vyšší a možná až příliš hubenou postavou, která tak budila dojem křehkosti. Ve skutečnosti tomu bylo spíš naopak. Fredovy ruce byly pevné a mozolnaté, ale vůbec se netřásly. Jeho tváři dominoval dlouhý orlí nos, nad nímž spočívaly chladné modré oči. Nad nimi se klenulo prošedivělé obočí. Úzké rty byly lemovaný vousy, jež se táhly po obou tvářích až k oběma uším. Vlasy měly stejnou prošedivělou barvu jako obočí. Jak jsem už dříve zmínil, byl to celkem odborník, co se zbraní týče. Když jsem vytáhl samonabíjecí pistoli jeho oči se rozšířily. "To je moc pěkná zbraň synku. Samonabíjecí pistole s dvanáctiranným zásobníkem, desetimilimetrový kulky. Dobrá zbraň. Nechceš ji prodat?", otázal se Fred. „Dám ti za ní dobrou cenu“.
"Ne díky, Frede, nechci smlouvat a krom toho, chci si ji nechat", odpověděl jsem. Fred se nejdřív zamračil, ale pak se usmál. "Dobře, jak chceš jen jsem se ptal". Zamyslel jsem se. Bezpochyby to byla dobrá zbraň, ale byla celkem těžká a hlučná, možná jsem opravdu potřeboval něco pohodlnějšího. "Frede, možná bych jí prodal, ale potřeboval bych něco náhradou za ní. Nějakou menší zbraň, možná s tlumičem", navrhl jsem.
"Nevím sice, k čemu jí potřebuješ chlapče, ale můžu ti nabídnout tady tuhle Berettu. Není tak velká, je poměrně lehká a tlumič na ní taky můžu namontovat".
"To zní slibně, ale přece jen je to poněkud jiná zbraň, chci říct, že bys mi mohl něco přidat", dovolil jsem si smlouvat.
"Vidím, že nejsi hloupej, chlapče. Chtěl bys staříka natáhnout. Budiž", řekl Fred naoko vážně. "Dělám si legraci. Samozřejmě, že ti k ní přidám munici. Tak deset patnáctiranných zásobníků. A pouzdro. Můžu ti na ní navíc namontovat laserový zaměřovač".
"Souhlasím", odpověděl jsem s radostí. "Ale mám tu ještě nějaké "svinstvo". To bych vyměnil za službu. Potřebuju odlehčit koženou zbroj, ale zároveň jí zpevnit.Dokážeš to?", zeptal jsem se s obavami.
"Pojď dozadu, podíváme se na to", řekl, přišel ke dveřím do obchodu a obrátil ceduli. Teď na ní stálo: Zavřeno. Pak mě zavedl dozadu do dílny.

Dvě hodiny jsem čekal, než na Berettu přimontoval laserový zaměřovač a potom i tlumič. Ukázal mi, jak se dají obě součástky odmontovat a jak se zbraň udržuje. Podstatně déle však trvalo, než odlehčil koženou zbroj. Vyřízl jednu vrstvu kůže a tu poté nahradil flexibilní vrstvou asi z polymerů nebo nějakého kovu. Výsledek byl, že kožená vesta byla tenčí, lehčí a poskytovala větší ochranu. Navíc byl její povrch černý a zcela matný, takže se mi mohla docela dobře hodit v noci.
Když Fred dodělal vestu, vzhlédl a zeptal se:"Hele, chlapče, co vůbec máš za svinstvo tentokrát?".
"Především nemám jet, Frede", řekl jsem a když to Fred slyšel vypadal zklamaně. Po jetu byla velká poptávka. Je stoprocentně návykový, a tak není divu. "Mám tu ale nějaké Mentaty, dva Buffouty a Psycho". Fred se usmál.
"Chlapče, tak to ti dám tu Berettu s příslušenstvím, tu upravenou vestu a ještě ti přihodím pět set babek".
"Díky , Frede", řekl jsem.
"Nemáš zač chlapče, vždycky mi je potěšením obchodovat. Mimochodem, jak se má tvá matka", teď položil špatnou otázku a všiml si toho, až když mi začaly téct slzy.
"Zabili ji", odpověděl jsem.
"To je mi fakt moct líto, chlapče. Byla to dobrá žena", omlouval se Fred.
"Já vím. Ale Frede, jestli chceš, můžeš bydlet u nás v domě. Jen si tam odtud vezmu pár věcí a vypadnu z Denu".
"Asi to tak bude lepší. Nejspíš na tohle místo teď nemáš dobré vzpomínky“, řekl Fred a zamyslel se. „Sbohem, chlapče", rozloučil se po chvíli a objal mě.
"Sbohem, Frede", objal jsem Freda a vyšel jsem s věcmi z obchodu.

Doma jsem si oblékl trikot a přes něj vestu a kalhoty. Na opasek jsem si připnul nůž a pouzdro s pistolí. Do brašny jsem naskládal všechny stimpaky, lékárničku, zásoby jídla, náboje, ocelové lanko a náhradní oblečení.

Večer jsem se vydal směrem na severovýchod.

Tak začala má pouť.

Několik let jsem se, dá se říci, toulal po středozápadě. Asi po měsíci jsem potkal zraněného muže, kterému jsem pomohl. Říkal, že je bývalý ranger a hodně mě naučil, jak o přežití, tak o boji zblízka. To mi bylo patnáct. Také jsem se dostal do New Rena, kde jsem začal pracovat pro jednu z rodin. Pro Wrightovi. Ti byli nejumírněnější, a tak mi nevadilo pracovat pro ně. Ironií bylo, že mi začaly růst jemné vousy a já se začal holit, protože jsem byl zvyklý mít hladké tváře. Můj šéf mě pak vůbec nepovažoval za mladíka, ale za muže. Moje práce většinou spočívala v nepozorovaném vniknutí do jednoho z domů ostatních rodin, zabití jednoho nebo více těch parchantů a proplížení se pryč. Hlavní bylo nezanechat stopy.

Pro Wrighty jsem pracoval do svých dvaceti let. K narozeninám mi pan Wright dal nevšední dárek. Dost ojedinělou pušku. VSS Vintorez. Byla to poloautomatická puška se středně krátkým dostřelem používající upravenou devítimilimetrovou munici. Navíc měla zabudovaný tlumič.

S Wrightovými dětmi jsem si celkem rozuměl, i když jich bylo hodně a ne všichni se ke mně chovali stejně. Obzvlášť jsem měl rád nejmladšího Richarda. Toho ovšem někdo otrávil jetem. Později se zjistilo, že to byli Salvatorové. Bylo tedy na mně, abych Richarda pomstil. V noci jsem se spolu se třemi Wrightovými syny vplížil dovnitř. Zabili jsme ochranku a osazenstvo baru a já sám jsem potom starého Salvatora odpravil. Obzvlášť tenkrát jsem necítil žádné výčitky. Wrightovi byli Richardovou smrtí zcela zdrceni, a tak jsem se s nimi rozloučil a odešel jsem o dům dál.

Když jsem se dostal do Reddingu, šerif zrovna hledal pomocníka, tak jsem mu pár měsíců pomáhal, než mě nahradil jeho dospívající syn.

Později jsem se stal lovcem odměn a občas jsem pomáhal Rangerům z NCR v boji proti otrokářům. To mě zavedlo zpět do mého domova, do Denu. Téměř po šesti letech jsem se vrátil a otrokáři tam stále byli. Dokonce měli i stejného šéfa. Jednou v noci jsem se přikradl do stejného domu, kde jsem zabil otce a hledal vůdce otrokářů. Našel jsem ho v jednom z pokojů v zadní části domu. Všichni byli opilí jako tehdy, když jsem tam byl naposled a téměř nikdo nehlídal, takže nebyl problém zbavit svět toho parchanta a jeho zástupce a potom se tiše vypařit. Než otrokáři na něco přišli, podařilo se mi ještě přerušit obvod u otročích klecí a vypustit otroky pryč. To už pár otrokářů probudilo. Jeden z otroků, mohutný muž se širokými rameny, vyholenou hlavou a potetovaným obličejem mi mocným stiskem téměř rozdrtil pravici, jak mi děkoval a řekl: "Já děkovat ti". Pak odběhl pryč. Mezi otroky však byla i žena, která se měla stát mou vyvolenou. Byla to nádherná vysoká bruneta, s hlubokýma oříškově hnědýma očima a vlasy stejné barvy. Když se naše oči setkaly, zastavila se. Já jsem jí však pobídl, aby utíkala. To skutečně udělala, nejprve však přiběhla ke mně a chytila mě za ruku. Pak jsme utíkali spolu.

Před dům vyběhla osmičlenná skupina opilých otrokářů. Když viděli prázdné klece, začali řvát a okamžitě běželi do domu pro zbraně. Když však přišli na to, že jejich šéf i oba jeho zástupci jsou mrtví, nevěděli co dělat, ale mysleli si, že by se snad měli pomstít. Bylo jich však jen osm. Až Jos rozhodl:"Sakra. Šéf je mrtvej, Pen i Will taky, někdo pustil naše otroky a my sme teď kde?". Na svou otázku dostal jednoznačnou odpověď : "V prdeli".
"Ne", odporoval svým druhům. "V Denu. Nevím, jak vy, ale já odsud vypadnu tak, jak to chtěl udělat Parker. Slyšel sem, že v Renu se práce najde dycky". Odpovědí mu nejdřív bylo reptání, ale postupně všichni otrokáři souhlasili. Šli tedy do domu, pobrali zbraně a munici, zásoby, drogy a peníze, vše uložili do batohů, pohřbili mrtvé druhy a vydali se do New Rena.

Já a ta dívka jsme zatím doběhly do západní části města. Rozhodl jsem se, že se zkusím zastavit v našem bývalém domě, jestli tam Fred ještě bydlí. A měli jsme štěstí. Starý Fred tam skutečně ještě bydlel. Když jsem se vynořil ve dveřích, černá postava v přiléhavém trikotu, kukla napůl stažená, oděný v odlehčenou vestu s batohem na zádech a s neznámou dívkou ruku v ruce, tak se ozval Fredův hlas: "Ještě krok vy dva a budu vás muset zastřelit, jste v mém domě, tak nedělejte žádný hlouposti". Nepoznal mě. Stáhl jsem si kuklu úplně, pustil jsem dívčinu ruku a s rukama tak, aby Fred viděl, že nemám v úmyslu ho ohrozit, jsem vešel do světla, jež vrhala velká svíce.V tu chvíli nejspíš Fred poznal rysy v mém obličeji. "Gusi, chlapče, jsi to opravdu ty?", otázal se udiveně.
"Jo, Frede, jsem to já", odpověděl jsem. "Šest let je dlouhá doba".
"To máš pravdu. Slyšel jsem nějaký hluk z východní části, nevíš, co to bylo?", otázal se Fred.
"Po pravdě řečeno jsem to byl já a myslím, že po smrti šéfa se sem otrokáři už nevrátí".
"Tolik štěstí v jednom dni, to už je snad dar Boží, i když jsem ateista", usmál se Fred.
"Proč dar Boží?", udiveně jsem na Freda pohlédl.
"Protože zrovna dnes se mi povedlo toho feťáka Rosse přemluvit k tomu, aby mi prodal ten obchod přes ulici. Hned zítra tam přesunu část zboží, a ze svýho obchodu udělám sklad", objasnil mi Fred svou radost. "Ale kde je mé vychování", pokáral Fred sám sebe. Zbraň, kterou držel v ruce, tehdy jsem si jí mohl pořádně prohlédnout, položil na stůl. Byla to stará M 870, asi policejní verze. Fred mezitím rozsvítil světlo, které zalilo celou místnost a zavřel za námi dveře. Dívka vedle mě mi nesměle stiskla ruku. Opětoval jsem její stisk a pobídl jí, ať si sedne. I já a Fred jsme si také sedli. "Jmenuji se Fred, slečno a vaše jméno?", představil se Fred a pohlédl na dívku. Ta chvíli čekala a když pochopila, že asi mluví na ní, tak se její rty také pohnuly a začaly tvořit slova: "Já? Jmenuji se Julietta. Julietta Maréchalová", řekla a pohlédla na mě. To mi připomnělo, že její hrdina ještě nemá jméno. "Promiň, jmenuji se Gus", vyřešil jsem její problém se jménem hrdiny.
"No", řekl Fred "když jsme u toho, co tě sem vlastně přivádí Gusi? Tedy krom toho, že si přišel vykopat pány otrokáře?", doplnil svá slova dalším dotazem.
"Ve zkratce. Pár let jsem se toulal. Skončil jsem v New Renu, ale můj zaměstnavatel měl úmrtí v rodině. Zabili mu syna. Tak jsem odtamtud radši odešel. Netrvalo to dlouho a stal jsem se lovcem odměn. Občas jsem pomáhal NCR rangerům v boji proti otrokářům. Tak jsem se dostal zpět do Denu a mohl město zbavit těch hajzlů", vyprávěl jsem Fredovi stručnou historii. "Chtěl jsem se zeptat, jestli bys mě u sebe nenechal bydlet?", dodal jsem prosbu. Fred se začal smát. "Blázníš, vždyť je to tvůj dům, já ho jen udržuju. Čekal jsem, že se sem jednou vrátíš. A pokud jde o mě, tak mi společnost jenom prospěje. Navíc, jak jsem říkal, zítra budu přenášet zboží do obchodu naproti tomu mýmu. Z tý mojí malý komůrky udělám jenom sklad", objasnil Fred.
"To je skvělé, takže bych u tebe mohl pracovat?", zeptal jsem se.
"Samozřejmě", ubezpečil mě Fred. "Ale teď, pokud dovolíte, jsem dost unavený, takže si půjdu lehnout. Dobrou noc, slečno, dobrou Gusi", dodal Fred.
"Dobrou, Frede", oplatil jsem pozdrav.
"Dobrou noc, pane", řekla Julietta tiše..

Téměř celou noc jsme si povídali. Já jsem byl sice výřečný, ale nechtělo se mi zrovna přiznávat, že jsem býval muž, který se živil zabíjením. Julietta řekla, že pochází z Evropy, tedy to, co bylo Evropou před Velkou válkou. Řekla, že její předci byli původem Francouzi. Dozvěděl jsem se také, že má celkem rozsáhlé lékařské znalosti, které získala jako sestra ve Vault City. K otrokářům se prý dostala, zrovna když navštívila svého známého v jedné z domorodých vesnic nedaleko Denu. To byl ten obr s medvědími tlapami. Proto na sobě měla to podivné kožené oblečení, takže vypadala jako jedna z domorodců. Byla mi strašně vděčná, že jsem jí zachránil. Nechtělo se jí zpět do byrokratického Vault City, a tak chtěla zůstat ve vesnici a pomáhat. Zrovna tehdy, před měsícem ji přepadli otrokáři a za mohutného odporu domorodců si odtamtud odvedli kořist.

Potom mi celá znavená usnula v náručí. Teprve tehdy jsem si jí mohl dobře prohlédnout. Její oříškové oči byly ty neuhrančivější, jaké jsem viděl. Její hnědé vlasy místy prosvítaly světlejší blonďatou barvou volně jí padaly až na ramena a zdůrazňovaly tak její oválnou a atypicky jemnou tvář, kterou ještě doplňovalo lehce klenuté černé obočí a krátký rovný nos, který se trochu křivil směrem dolů, asi památka na dobře ošetřenou zlomeninu.
Plné rty, jenž vypouštěly tiché oddychování, jako by se bez ustání smály. Vypadala tak nejvýš na pětadvacet, spíš míň. Pod koženým oblečením se nenápadně dmula kulatá prsa. Štíhle nohy a křivka jejího pozadí byly v upnutém oblečení jen zdůrazněny. Opatrně jsem se zvedl, abych ji neprobudil a přikryl jsem ji. Svlékl jsem si vestu a trikot a oblékl si jen pohodlné lněné kalhoty. Brašnu jsem položil na stůl k brokovnici a své Berettě. Pak jsem ještě opatrněji než předtím, vzal Juliettu do náruče a odnesl ji do pokoje, kde spávala matka. Fred zřejmě spal v mém bývalém pokoji. Chtěl jsem si lehnout do křesla a pokusit se usnout, ale když jsem Julietta jemně a opatrně pokládal na postel možná ze spaní možná ne mi dala ruku kolem krku, takže jsem si musel lehnout do postele s ní, pokud jsem jí nechtěl vzbudit. Leželi jsme tedy vedle sebe. Dva lidé, kteří se před pár hodinami ještě ani neznali.

Ráno jsem se probudil sám v matčině bývalé posteli. Juliettu jsem potkal ve dveřích. "Dobré ráno", pozdravila mě a usmála se a ukázala tak dokonalé bílé zuby.
"Dobré ráno", odpověděl jsem. "Spalas dobře?", otázal jsem se.
"Ano, skvěle. Děkuji, byla jsem tak unavená, že jsem asi musela usnout, když jsme si povídali".
"Jo, to je pravda", potvrdil jsem jí její domněnku. Když jsme si vyměnili zdvořilostní slova, šel jsem se umýt a pak jsme společně s Fredem posnídali. Při snídani Julietta Fredovi vyprávěla, to co minulého dne mně.
"Julietta Maréchalová, to je krásné jméno", řekl Fred. "Tady takový většinou nemáme. Myslim, že je francouzské, ne? No, zní to jako Jill Marschalová. Mohu vám říkat Jill?", ptal se Fred na "dovolení".
"Ale jistě", usmála se Julietta, tedy teď vlastně Jill.

Po snídani jsme zboží přemístili do obchodu naproti Fredovu. Jeho bývalý obchod měl sloužit pouze jako sklad a Fredova dílna. Fred se totiž rozhodl nabídnout mi, abych se usadil a pracoval s ním. On by opravoval a upravoval věci a já bych prodával v obchodě a radil zákazníkům, co se zbraní týče. Jill se zeptal, jestli by v našem domě nechtěla provozovat ordinaci, i když bez Autodoca to byl nezvyk. Oba jsme přijali.

Jak plynuly měsíce, tak se obchod rozvíjel. Obyvatelé Denu čas od času přišli za Jill s různými problémy. Jill se domluvila s Roarem, to byl její obrovský přítel z vesnice, kde žila po odchodu z Vault City a ten jí pomáhal míchat některé léky. Jediné, co městu chybělo byl šerif. Ten ale nebyl zase až tak moc potřebný, protože po odchodu otrokářů neměli překupníci jetu s kým jednat a v baru byla stejně ochranka, která při nejhorším mohla s drobnou pomocí zjednat pořádek.

Po té první noci jsme s Jill spali společně v matčině velké posteli, ale nic jsme spolu neměli. Oba jsme však cítili vzájemné jiskření. Až jedné noci, kdy jsme byli oba unaveni po celodenní práci se to stalo. Jill se bála, protože ve Vault City byla pouze spermobanka a pohlavní styk nepříliš velkou známou. Vše fungovalo prostřednictvím umělého oplodnění. Byli jsme tak unavení, že jsme z toho téměř nic neměli, ale nedali jsme si pozor.

To jsme zjistili po asi dvou měsících, když se Jill začalo zakulacovat břicho. Bála se, co na to řeknu, ale já jsem byl nesmírně šťastný, měl jsem další důvod, proč se usadit. I ona byla šťastná, i když měla dítě tak brzo. Fred nám pogratuloval. Zvláštní bylo, že jsme ani neuvažovali o tom, že se vezmeme. Ani jednomu z nás to však nevadilo.

Po šesti dlouhých měsících, kdy se Jill šetřila a v ordinaci ji zastupoval Roar, kterého naučila všechno, co sama znala plus věci, které si přečetla v lékařských ročenkách, jež jsem občas prodával ve Fredově obchodu. Roar totiž byl cosi jako kmenový medicinman. Při porodu asistoval Roar a porodní bába z jejich vesnice. Bylo to k nevíře, ale Jill porodila trojčata. Byli to tři statní chlapci. Pojmenovali jsme je Robért, Jean-Dorian a Michael.

Vychovávat tři chlapce najednou byl nadlidský výkon, takže Roar téměř převzal Jillinu ordinaci. Jill jen občas chodila vypomáhat. Ale hned, jak děti povyrostly , se zase vrátila ke své práci. Chlapce jsme učili všemu, co jsme já, Fred a Jill znali. Doslova jsme je nutili, aby co nejvíce četli a vzdělávali se, kdykoli to bude možné.

Když bylo chlapcům deset, začaly nám vypomáhat. Robért pomáhal Fredovi v dílně, Michael pomáhal Jill v ordinaci, později i s drobnými operacemi a mícháním léků a JD mě v obchodě, takže toho věděl hodně o zbraních. Nejspíš proto, že se kolem mě stále motal jsem ho měl asi nejraději. Ale samozřejmě jsem nikoho ze svých synů nezanedbával. Chtěl jsem, aby se z nich stali lovci odměn a aby pracovali společně, tak jsem je od dvanácti let začal cvičit. Jill sice nebyla příliš nadšená, ale věděla, že se o sebe budou muset umět postarat, což jí nakonec přimělo souhlasit.

Je pravda, že si všichni tři byli nesmírně podobní, ale uvnitř byli naprosto jiní. Michael byl fascinován lékařstvím a hlavně skalpely a ostrými věcmi vůbec a různými chemikáliemi. Robérta bavilo pomáhat Fredovi v dílně a také přenášet vždycky na konci dne tržbu z obchodu domů. JD byl skoro jako já. Chtěl se stát lovcem odměn a pak až bude starší pracovat se mnou v obchodě.

V jejich dvaceti letech se naplno projevily rozdíly mezi našimi syny. Mě bylo jednačtyřicet, Jill třiačtyřicet a Fredovi šestasedmdesát, ale stále pracoval v dílně. Chlapci se rozhodli opustit nás a stát se lovci odměn. Každý z nich se však dal svou vlastní cestou, protože chtěl vyplnit vlastní úmysly a přání.

Tady končí můj příběh a začínají příběhy mých synů.

Michael, Robért a JD

Spolu se svými dvěma bratry se Michael vydal směrem do NCR, kde všichni chtěli pracovat jako Rangeři.

U NCR Rangerů je přijali hned, jak je slyšeli mluvit o Denu a o tom, že odtamtud byli otrokáři vyhnáni a že přišli pomoci s stíháním.

U Rangerů sloužili tři roky, a to vcelku úspěšně. Obzvlášť, co se řešení problémů s otrokáři, na což se hlavně soustředili, týče. Každý z nich ale naplno rozvinul svoje charakterové rysy a získal si různou pověst. Michael si získal pověst občas brutálního člověka, který si libuje v násilí a jenž až příliš často bývá u výslechu, kdy vyslýchaný náhodou zemře. Bezesporu však věděl mnoho o anatomii a byl medikem čety. Robértova špatná vlastnost zase byla až přílišná zaujatost penězi. Proto se sem tam šuškalo, že bere úplatky a promíjí některá provinění. Za to však projevoval nesporné kvality, co se týče oprav a úprav téměř čehokoli. JD, poslední ze synů. O něm je třeba říct, že se zcela podobal svému otci. U Rangerů působil mimo jiné i jako zbrojíř s pověstí experta přes střelné a těžké zbraně. Jeho jedinou slabinou snad bylo to, že nadevše miloval svou rodinu, vlastní bratry nevyjímaje. A to možná až příliš. Proto je bral i s jejich chybami, o nichž věděl. Ať už však byli jacíkoli, byli to stále bratři a snažili se držet při sobě.

Po třech letech práce u Rangerů se však jejich cesty zcela rozdělily.

1. Michael odešel do New Rena, kde začal pracovat pro jednu z rodin.Ve své práci plně využil své přednosti, pokud se to tak dá říci. Stal se vrahem u Bishopovy rodiny.

Jeho práce byla placená vcelku dobře, ale jak si Michael později uvědomoval, nedělal to kvůli penězům, ale kvůli potěšení z vlastní dokonalosti a z touhy po hledání nových a rafinovanějších způsobů zabíjení. Bishop si ho vážil, protože se nikdy zbytečně neptal a k práci potřeboval jedině ruce, škrtící strunu, krátkou japonskou dýku odvozenou od meče Wakizashi a při nejhorším Berettu s tlumičem. A samozřejmě také černé kožené rukavice, černý trikot a černý plášť, který svým povláváním napodoboval stíny.

Jako Bishopův vrah pracoval deset let. Pak ale Bishop udělal tu chybu, že se Michaelových schopností začal bát. Proto poslal vraha. Byl to nějaký amatér. I přesto se mu však málém podařilo Michaela zabít. Tohle totiž neočekával. Zabiják ho překvapil ve spaní. Jediným Michaelovým štěstím bylo, že bydlel ve starém domě a v pokoji, kde nepřeslechnutelně vrzaly dveře. Právě když vrah vstupoval, vzal za kliku dveří a chtěl dveře otevřít, probudilo Michaela jejich vrzání. V duchu si blahořečil za to, že je nepromazal, jak měl mnohokrát v úmyslu. Jak vrah zpozoroval, že Michael se probouzí, vrhl se bez rozmyslu na svou obět s nožem v ruce. Michael několik jeho výpadů vykryl, ale pak se vrahovi podařilo zranit ho na holé paži. Michael sebral ze židle svůj plášť a použil ho při klamném manévru, kdy ho hodil dopředu na svého protivníka a než se vrahovi podařilo setřást ho ze sebe, byl už mu Michale v zádech a poté, co mu vykroutil nůž, muže chytl jednou rukou za hlavu a druhou pod paží a trhl. Zaslechl hlasité křupnutí, jak muži zlomil vaz. Tělo s hlasitým bouchnutím dopadlo na zem. Michael si celý zpocený sedl na postel a přemýšlel, co bude dělat. Věděl však, že první, co musí udělat je opustit New Reno, protože až se Bishop dozví, že jeho vrah neuspěl, pošle dalšího a bude pokračovat, dokud neuvidí Michaelovo mrtvé tělo. Michael však nehodlal město opustit, dokud se nepomstí tomu, pro nějž pracoval, ale který ho zradil. Začal se připravovat.
Oblékl si černý trikot s kuklou a nakonec povlávající plášť. Na záda si do pouzdra připnul brokovnici, jíž ani neměl v úmyslu nikdy použít. Na opasek si připevnil pouzdro s Berettou a tlumičem a dýku. Nakonec si ještě uložil do rukávu škrtící strunu a přes rameno si hodil batoh se zásobami a lano s kotvou.

Věděl přesně, co udělá, než opustí město. Vydal se proto schovávaje se ve stínech a našlapuje na špičky k Shark Klubu, kde hodlal vykonat exekuci na Bishopovi. Obešel třípatrovou budou ze zadní strany. Celou dobu našlapoval tiše jako kočka a pružně propínal nohy, jak ho to naučil otec. Nejdřív klenba, pak opatrně došlápnout patu a nakonec na špičku. A znovu. Když ve výšce asi patnácti metrů viděl balkón, připravil se. Roztočil lano a hodil. Lano se nezaháklo, a tak musel pokus opakovat. Napotřetí se mu to povedlo. Zkusil za lano zatahat, jestli je dostatečně pevné. Bylo. Za chvíli vyšplhal do třetího patra a vylezl na balkon u bazénu. Ihned se skrčil a přitiskl se k zábradlí, protože viděl, že za oknem prochází strážný. Ten si ho vak nevšiml. Byly dvě hodiny, takže Bishop, jak ho Michael znal snad spal. Michael se tichými a přesně vypočítanými pohyby v podřepu dostal až pod okno. Slyšel kroky strážného, jak téměř neznatelně dopadají na dřevěnou podlahu, která však nevydávala skřípavé zvuky. Michael odepnul škrtící strunu a čekal na vhodný okamžik. Když kolem něj strážný prošel, nenápadně se vyhoupl do otvoru a zcela neslyšně seskočil na zem. Rozhlédl se a když uviděl, že je v chodbě strážný sám, vydal se za mužem. Strážný se zrovna zastavil a civěl na špinavou stěnu. V tom však ucítil jakési řezání na krku. Michael ho začal škrtit strunou. Muž se nejprve snažil oběma rukama a vší silou neúprosnou strunu zařezávající se mu do kůže na krku odtáhnout, ale když zjistil, že je to zbytečné, pokus se alespoň volat o pomoc.
Jaké bylo jeho překvapení, když se z jeho úst vydraly jen chraptivé skřeky. Za pár vteřin byl konec. Michael strážného uškrtil a jeho tělo opatrně položil na zem a pak ho odtáhl ke dveřím Bishopova pokoje. Paní Bishopova dozajista tvrdě spala a Bishop také neměl zrovna lehké spaní. Michael vytáhl dýku, skryl strunu a opatrně otevřel dveře, zatáhl s sebou dovnitř mrtvé tělo a zase zavřel. Uslyšel nepatrné Bishopovo chrápání. Nechystal se však Bishopa jen tak probodnout, ale dát mu šanci. Bishop se zrovna nějakým nedopatřením probudil, a tak Michaelovi nezbývalo, než ho utišit. Sekl ho proto hranou ruky do krku. Ale jenom tak silně, aby mu znemožnil mluvení, ale zároveň ho nezabil ani neomezil jeho dýchání. Bishop pohlédl na tělo mrtvého strážného, vytřeštil oči a vyskočil z postele na koberec. Chystal se sáhnout po samopalu, ale Michael ho udeřil do ruky a stáhl si kuklu, aby Bishop viděl, kdo ho zabije. Ten se zatím vrhl k posteli a sáhl pod polštář, kde ukrýval nůž. Ten mu však nebyl nic platný. Dýka v obratných Michaelových rukou Bishopa několikrát řízla do rukou a do břicha, až bylo celé jeho pižamo poseto drobnými dírkami a řezy. Bishop ztratil cit v ruce a nůž upustil. Chystal se něco říct, ale nešlo to. Michael už to chtěl skončit. Proto Bishopovi dvěma ranami přerazil ruce, aby mu naprosto znemožnil obranu. Bishopovi oči teď byly doslova plné strachu. Teď už byl opravdu čas ukončit to. Michael se mihl tak rychle, že to Bishop sotva stačil pozorovat. Pak uslyšel šepot Michaelova hlasu: "Neměl si posílat toho vraha. Ne na mě", řekl Michael a bodl. Čepel dýky projela do ledvin a hrot se objevil vepředu v břiše. Michael držel Bishopovi ruku na ústech, kdyby přece jenom začal dělat hluk a pracoval. Táhl dýku tak, že proťala ledviny, přeťala míchu, potrhala plíce a nakonec prořízla srdce. Bishop v okamžiku skonal a jeho tělo se poroučelo k zemi. Michael si otřel nůž a prohlédl si Bishopův samopal. 10 mm samopal se mohl hodit. Proto uložil hodil do batohu spolu s pár zásobníky a vydal se k balkonu. Nikdo ho neslyšel ani neviděl, tudíž ho nikdo nemohl pronásledovat. Michael sešplhal dolů smotal lano, schoval ho do batohu a chtěl se vydat pryč z města. V tom ale uviděl muže, jak stojí ve stínu. Vypadalo to, že si ulevuje. Jeho smůla. Než si muž stačil uvědomit, že hledí do známé tváře sesul se k zemi s dírou v čele. Michael schoval Berettu. Pak si přehodil batoh přes rameno a vydal se směrem k Broken Hills.

Bishopovo mrtvé tělo nalezli až ráno a bylo jim jasné, že nemá cenu pátrat, protože to udělal Michael. Bishop se sice svěřil jen několika svým mužům, ale ti Michaela znali. Nemohli by ho najít.

Michael odešel do Broken Hills, kde se seznámil s Marcusem. Nikomu neřekl nic o vlastní minulosti. A nikdo to ani vědět nechtěl. Zde spolu žili lidé, mutanti a ghúlové v míru, tak co se starat. Michael se dohodl s Marcusem a založil si zde lékařskou ordinaci. Ta začala celkem slušně prosperovat a z Michaela se stal uznávaný muž. Uplatňoval teď svůj talent jinde, ale stále pracoval s ostrými předměty. Alespoň teď by na něj matka byla hrdá. Paradoxně se živil ne zabíjením, ale léčením lid, i když stále dělat řezničinu..

Přežil, ale do Denu se nikdy nevrátil. Bál se toho, co se zněj stalo a kým byl. V Broken Hills však začal úplně znova a v Broken Hills také zemřel.

2. Robért se stal prodejným mužem. Byl schopen udělat cokoli, ale záleželo na tom, kolik za to dostane. Živil se jako nájemný vrah a po dvou letech byl mezi členy podsvětí znám jako velmi schopný, ale také velmi bohatý člověk.

Jeho vášeň se mu však stala osudnou. Když mu bylo třicet, přijal práci od jakéhosi muže v Reddingu. Měl zabít starostu města, takže by se tento muž mohl stát jeho nástupcem. Bylo mu slíbeno dvacet tisíc, což bylo i pro Robérta docela dost. Proto nabídku přijal. Starosta byl zároveň i majitelem místního kasina. To však bylo ve dne v noci hlídané. Jediná možnost, jak starostu zabít bylo počkat, až v noci bude přecházet z kasina do zadní místnosti domu, jejíž okno bylo zamřížované, ale nemělo výplň. Robért jen počkal, až starosta usne a pak vytáhl Beretttu s tlumičem a střelil starostu dvakrát do čela. Pak mrtvolu vyfotil aparátem, který mu dal jeho nájemce .

Když se vrátil a oznámil splnění úkolu a ukázal tomu muži fotografie, byl velice překvapen. Dostal sice slíbených dvacet tisíc, ale ty se měly zanedlouho vrátit svému bývalému majiteli. Hned, co Robért převzal peníze. Muž vytáhl Sten gun s tlumičem a se slovy: "Promiň chlapče, ale nemůžu si dovolit, aby kdokoli věděl, že jsem nechal zabít starostu, proto tě nemůžu nechat naživu", řekl vystřílel do Robérta celý zásobník.
Robért nestačil ani zareagovat a od doby, kdy muž domluvil do doby než se jeho zakrvácené tělo sesulo k zemi a naposled vydechlo uplynulo jen několik málo vteřin. Tento muž zárověň vlastnil pohřební ústav, takže se Robérto rtvé tělo velice rychle ztratilo.

Tak skončil Robért, pro něhož byly peníze nejen vášní, ale nakonec i zhoubou.

3 . JD jako jediný zůstal v NCR a zamiloval se zde do jedné služebné. To však bylo proti vůli jejího muže. A tak když se druhý den našlo tělo jeho milované mrtvé před domem, kde sloužila bylo JDmu jasné, kdo to udělal a kdo si za to zaslouží smrt. Vyvázal se proto ze služby rangerů bez nároku na důchod a odešel se tak, jako jeho bratr Michael pomstít.

Jedné noci vtrhl do domu, kde pracoval manžel a zároveň vrah jeho milované. Tak jako kdysi jeho otec se plížil v černém trikotu našlapuje tak, že by se za to nemusela stydět ani plížící se myš. Asi po pěti minutách našel pokoj, kde onen muž bydlel a vtrhl dovnitř. Muž nestačil ani hlesnout, když se mu černý stín JD objevil před očima. Ve vteřině byl JD za mužovými zády a silným stiskem muže dusil, přičemž měl pravou ruku pod mužovou bradou a levou zaháknutou o pravou přidržující hlavu, aby muž nekladl odpor. Ten bez kyslíku vydržel asi půl minuty a pak se sesul v bezvědomí k zemi.

Ačkoli to bylo neuvěřitelné JD dokázal muže dovést na stanici Rangerů, aniž by ho zastavil jediný z policistů v modré uniformě s nablýskanými zlatými knoflíky.

Když se dostal na svou bývalou stanici velitel Rangerů jen nechápavě pohlédl na bezvládné tělo a pak na JDho. JD muže probral a ten se po nedlouhém přemlouvání přiznal k tomu, že svou manželku ze žárlivosti zabil. Nekonal se žádný soud. Důkazy a vlastní přiznání mluvily jasně. Muž byl shledán vinným. I když už JD nebyl u Rangerů, protože od nich odešel, bylo rozhodnutí jasné. Oko za oko. JD a jeho přítel muže vzali do pouště a tam ho zastřelili a nechali ho napospas šelmám. Nikdo se po tomto muži neptal. Všichni věřili Rangerům a ti říkali, že muž prostě odešel z města, protože chtěl lépe placenou práci. To byla jediná skvrna na JDho jinak čisté uniformě.

JD opustil NCR oděn v bojové zbroji Rangerů bez insignií, s batohem a Vintorezkou na zádech a HK E-11 u pasu a stal se lovcem odměn, jak bylo jeho původním záměrem. Vydal se bojovat proti takovým, kteří zabili jeho ženu a za které byla vypsána odměna.

Takto se živil do pětatřiceti let. Pak se jako jediný vrátil zpět do Denu, aniž by ještě kdy slyšel o svých bratrech a pomáhal otci v obchodě a v dílně, protože Fred už byl hodně starý.

Tak končí příběh Guse Shepharda a jeho synů.