Konečně mezi svými...

Anotace: ***

Silver s bušícím srdcem naslouchá tlukotu křídel netopýrů, obletujících její lože a rozhlíží se kolem sebe. Už se k ní konečně blíží. Ucítila je už dříve, ale teď, když spatřila jejich temné pláště, si tím je naprosto jistá. Pomalu vychází z rakve a plíží se za nejbližší hrob. Už jsou docela blízko, zrovna prochází kolem otevřené rakve, kterou obývá Silver. Bojí se. Silver to cítí a raduje se z toho. Její hlad bude konečně zase ukojen! “Lidi…” pomyslí si “nechápu, jak jsem mohla být taky taková…”

Chystám se na večírek. Tedy to jsem alespoň namluvila našim, aby mě pustili. Ve skutečnosti jdu se svou novou partou na hřbitov. Budeme vyvolávat duchy, nebo co. To mě ani moc nezajímá, důležitější je, že Mark je ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla, a když se připojím k jeho partě, možná se mu budu líbit. Dneska jsem si na sobě dala zaléžet, takže jsem se svým zevnějškem spokojená. Venku už na mě čekají. Mark si pečlivě prohlédne mé oblečení a pak spokojeně kývne. “OK, jdeme.” Chvíli všichni mlčí, ale pak si začnou povídat o upírech a podobných blbostech. Takové záležitosti mě vůbec nezajímají, takže raději mlčím. Když dorazíme ke hřbitovní bráně, nastane ticho. Mark se obezřetně rozhlédne po celém pohřebišti a pak ukáže vztyčený palec. Povzdechnu si. Už není cesty zpět. Jeden po druhém přelézáme plot. Kolem nás se rozprostírají temné vysoké stromy, v jejichž korunách sídli houkající sýčci. Na náladě mi nepřidají ani netopýři, kroužící kolem nás. Následuji Marka, který míří najisto. Dojdeme k hrobu nějaké Alison Wrightové a tam se posadíme. Všichni z party s sebou mají něco na občerstvení, jen já jsem nevzala nic. Zjevně to ale nikomu nevadí. Když už jsme notně posilněni červeným vínem a brambůrky, vydáme se dále. Najednou se Mark zastaví a vyděšeně nás zavolá. Spatřím jámu s otevřenou rakví. Hromádka hlíny vedle poukazuje na to, že rakev byla zahrabána. Srdce mi buší, až se bojím, že to někdo uslyší a pátravě se rozhlížím kolem sebe. Nikde nikdo, jen pár vyděšených puberťáku, k nimž patřím i já. “Co…co budeme dělat?” slyším svůj hlas, jakoby přicházel z veliké dálky. “Co by? Půjdeme dál! Vždyť to nic neznamená…Prostě se někdo chtěl naposledy rozloučit a tak si vytáhl mrtvolu!” rozesměje se Karen, holka, která je v partě už pěkně dlouho. Její bezstarostnost rozhodně nesdílím, ale přece jen pokračuji v cestě, nejspíš i proto, že nemám odvahu se sama vracet.

Silver čeká, než všichni projdou kolem její skrýše, a pak se vydá za nimi. Ráda si své oběti vychutnává, proto je nechá dojít až k oltáři. “Snad to vydržím.” pomyslí si, protože pomyšlení na krev v ní vzbuzuje jen těžko ovladatelnou touhu. Konečně! Už jsou u oltáře.

Náhle spatřím něco, co mi vyrazí dech. Obrovský majestátný oltář z bílých kamenů, na němž se skví různé předměty s temnou symbolikou. Černých růží ani lebek si však nevšímám, mou pozornost upoutá něco jiného. A ani ostatní na tom nejsou jinak. “Panebože…” vydechne Karen. Její oči jsou rozšířené strachem. I já se bojím. Proč? Může za to krví vyvedený nápis. Vítej v novém životě.
Náhle zaslechnu rychlé kroky. Chtěla bych se otočit, ale nemůžu, nejde to…! Prudce přinutím své tělo ke spolupráci a to, co spatřím, mě ohromí…

Silver už se nestará o to, jestli ji ti smrtelnící uslyší. Běží, přímo letí k oltáři, kde padne další lehkomyslný člověk, a kde se konečně zase nasytí. Teď se jedna dívka otočila. Silver spatřila její strach. Kapky potu jí stékají po spáncích a její rozšířené tmavé oči kmitají po postavě celé upírky. Silver na nic nečeká a vrhne se mezi celou partu. Všichni se rozutečou, jen ta dívka zůstane stát…

Nemůžu se ani pohnout. Sleduji, jak se na mě ta bytost vrhá a vůbec necítím strach. Naopak. Myslí mi problesknou obrazy jakoby z minulosti. Vidím samu sebe, jak saju krev jiným lidem. Cítím se osvobozená. “Konečně..” vydechnu, když ucítím palčivou bolest v oblasti krční tepny. Ucítím chuť krve na svých rtech. Uvědomím si, že ji způsobily mé špičáky...