Miláček Davu 4.část

Anotace: Chodící mrtvola je v temných nocích děsivá. V radioaktivním prostředí je chodící mrtvola s opancéřovaným zabijáckým strojem za zády noční můra, ze které i generálové vstávají s mokrýmy trenkami. A když jsem tou mrtvolou ještě já, tak už z toho mají mokré

V nekonečné tmě byl vidět pouze jediný malinkatý červený bod. Vojáka najatého k hlídání u vchodu do garáží ta náhlá změna zarazila, od té doby, co světla v této ulici nefungují, viděl na hlídce jen tu nepropustnou tmu. Žoldák natáhl ruku směrem ke světlu a zavolal do černočerné tmy: ,,Je tam někdo?‘‘. Odpovědí mu byla salva projektilů ráže třináct z rotačního kulometu gatling, patřící titanové obludě s rudě zářící čočkou. Do mdlého světla zářivky u vrat garáže vstoupila postava ověšená zbraněmi.
,,To musíš dělat vždycky takovej bordel?‘‘ zavrtěl jsem hlavou a odsunul kus žoldáka nápadně připomínající biftek. Jen se zakousnout. Uvnitř hangáru jsem se v pohodě vešel i s Přítelem a tak jsem měl o krytí zad postaráno. Zapnul jsem infračervený zaměřovač a k přítelově čočce se přidala druhá tečka rudého světla. Projel jsem ohromnou místnost a sledoval každé zatřepotání zaměřovače na zdech, vždy když se malá tečka začala třepotat moc, tak jsem to považoval za záhyby na šatech a střelil. Odpovědí mi bývaly výkřiky. ,,Mrtvola tady, mrtvola támhle, to by mě zajímalo, kdo to tu uklidí‘‘ zamumlal jsem spíše pro sebe a opatrně přešlapoval kolem rozstřílených těl. Před očima mi ještě blikaly výstřely ze Scorpiona a v uších mi po nouzovém režimu přítelova rotačního kulometu nepříjemně pískalo. ,,Celkový počet odhadnutých cílů padesát sedm, celkový počet mrtvých osob padesát šest‘‘ ozval se mi stroj za zády a já se lekl, jak jsem ten mechanický hlas dlouho neslyšel. To, že jedna mrtvola chyběla, jsem si uvědomil až poté, co se ozvalo krátké zavití kulek a tělo číslo padesát sedm dopadlo na zem. ,,Co já bych bez tebe dělal‘‘ řekl jsem směrem k příteli a poplácal ho po doběla rozžhaveném gatlingu. Seškvařené prsty jsem si musel odtrhnout.
To, proč jsem přišel, bylo hned v další části hangáru. Ohromný stroj byl přikrytý pod plachtou, na které po mých prstech zůstaly krvavé otisky. Obešel jsem celý ,,stroj‘‘ a plachtu strhnul. Další věc z mé výbavy. Prakticky to není součást mé výbavy, osobně ho nazývám ,,startér‘‘, ale oficiální název je N.T.R.B., neboli Nano Technologický Regenerátor Buněk. Startér proto, jelikož v tomto mě zrodili a v tomto mohu znovu obnovit veškeré schopnosti mého těla, které jsou uzamčeny v malém čipu, který mám na týlu hlavy, ten stejný čip mě drží ,,naživu‘‘. Naštěstí je téměř nerozbitný. Rozdal jsem pár rozkazů směrem k Příteli, který startér popadl a odběhl s ním do mé skrýše pod jezerem, které zde nazývají Jaderné ( výstižný název pro dnešní dobu ). Když Přítel zmizel za vraty, tak jsem se vydal do komplexu kanceláří, které jsou ve vedlejší budově. Ještě musím najít ke startéru klíč.
Nevinní civilisté umírali pro dobrou věc na mé cestě ke kanceláři 302. Procházka růžovým sadem to sice nebyla, ale chodbu jsem růžovými mozky vytapetoval fest. Škoda jen jedné opravdu pěkné a prsaté sekretářky, jinak to byli samí knihomolové.

Na dnešní době se mi líbí, že většina věcí je v čipech, když jsem uviděl skládku v kanceláři 302, tak jsem toho začal litovat. Chvilku jsem se v tom přehraboval a pak jsem to vzal svojí oblíbenou metodou, čili násilím. Párkrát střelit do kupy papírů a pálení čarodejnic začalo. S těmi čarodejnicemi se to po chvíli ukázalo jako reálné, protože sekretářka, která vešla dovnitř to nějak neunesla. Asi sem jí předtím na chodbě přehlédl, ale velice se divím, že ona přehlédla tu spoušť venku. I když podle toho, kolik jsem jí tipnul dioptríí, se snad ani nedivím.

Další z věcí, kterou mám rád, je téměř nerozbitnost všech čipů, tudíž mému klíči toto plamenné pohlazení vadit nemohlo. Přesto vadilo. ,, Kurva, hyml-hergot, kurev sedm '' začal sem dupat, až sem se skrz sežehlou podlahu propadnul do nižších pater. ,, Aspoň to mám blíž'' řekl jsem a rozstřelil blbě čumícímu íťákovy brejle. I s xichtem. Když jsem dojel s ukradeným transportérem k jeskyni, tak jsem se prokázal čipem na týlu u pancéřovaných dveří pod jezerem. Když jsem odtud odcházel, tak byl ve skrýši neuvěřitelný bordel, ovšem proti tomu, co tam zavládlo teď, to byl pokoj bohů. ,, Já toho přítele jednou vážně zabiju. Nebo spíš vypnu.'' lehl jsem na gauč a spal.