GHOTIC HAZARD -XIV.+ XV.

Anotace: Že by už konečně...???

XVI.

Takhle podobně to probíhalo další dny. Vždy jsem jen nachvilku zahlédla Alexe, který se vždy bavil s někým jiným. Bylo to naivně hlopé, ale měla jsem takový pocit, že je tak nějak se mnou. Většinou se bavil s jednou a tou samou. Byla to holka, která s ním chodila do stejného ročníku. Moc jsem o ní nevěděla, jen to, že se s moc lidma také nebaví, jako Alex...a já. Ale byla zvláštní, nevím, proč se s ní bavil. Vůbec nechodila v černém nebo nebyla naladěná na stejnou vlnu, jako my. Viděla jsem jí se smát, nosívala hodně modrou a zelenou. Džíny a džínovou bundu nebo maskáče. Taková docela v pohodě. Nebyla ani vyloženě ošklivá, ani krásná. Měla delší hnědé vlasy, které nosívala stáhlé do gumičky a nemalovala se moc. Někdy jsem na nípostřehla i prazárodky grunge stylu. Otrhané džíny a kecky. Ale jinak opravdu nic jinak zajímavého. Určitě s ní nechodil, bavili se vždy klidně a uvolněně, ale měla jsem pocit, že když si mysleli, že je nikdo neviděl, tak odhodily masky a začali spolu diskutovat. Vůbec nemám ponětí, kde tu moje teorie vůbec beru, aůle vím, že je to tak. Někde vzadu v hlavě to vidím. Oni spolu řeší sakra vážné věci. Ta holka mi nevadila, ale cítila jsem z ní zvláštní chvění, když párkrát prošla kolem mě a jen tak náhodou mě přelétla pohledem. Jestli si mě chtěla prohlédnout tak, abych si toho nevšimla, tak to hrála skvěla. Ale já jí prokoukla. Tedy jestli je všechno tohle, co si myslím, pravda. Alex se nezměnil. Nezměnil svůj odměřený postoj ke mě. Dál si mě po oku prohlížel. Jakoby zkoumal, vyčkával v rohu jako predátor, vždy připraven zasáhnout-!DOST!!! Co to mám sakra za myšlenky. Přišli mi najednou tak cizí. Jak kdyby mi je někdo nalil uchem do hlavy. Vůbec nebyly moje, ale nějakého úplně jiného mozku, který pracoval na vyšší otáčky a vymýšlel složitější vztahy a souvislosti, než bych si já vůbec mohla kdy představit. Pak se ten ,,nadmozek" zase schoval do pozadí a nechal pracovat ten můj starý a tupý. Šla jsem zrovna po schodech v davu, když se to stalo. Ta malá vlézavá myšlenka se mi uhnizdila v hlavě a postupně se rozlézala a prorůstala mi zbytkem mozku jako nějaký popínavý plevel. To není můj mozek, to, co myslí za mě a zabývá se takovými věcmi, které by mě ani nenapadly rozebírat. To je mozek upíří! Zastavila jsem se a ostatní do mě vráželi a s nadávkami obcházeli. Zdálo se mi že je to celá věčnost, ale byla to vteřinka. Zase jsem se zařadila a pokračovala. Nevědomky jsem se začala ušklíbat od ucha k uchu. Rozhlédla jsem se a viděla svět úplně jinýma očima. Koukala jsem se po všem jako kdybych se poprvé narodilla. A to byla pravda. Poprvé jsem si uvědomila moc upíra v sobě. Zatím v prenatálním stavu, ale to se už brzo změní. Začala jsem absolutně vše okolo vnímat naprosto odlišně. Barvy byly jasnější, hlasy zřetelnější, zaposlouchala jsem se do dálky a slyšela auta na dálnici. Slyšela jsem trávu růst! Podvědomně jsem se rozhlížela a hledala ho. Netrvalo dlouho a objevil se mi na radaru jako rudá tečka. Byla tam sice někde v koutě ještě jedna, ale tou jsem se nazabývala. Věděla jsem, kolik je přesně kroků ode mě. Vyšel zrovna ze schodů a ihned našel můj pohled. Zabodl se do něj a propaloval mě očima. V jeho výrazu se přeléval vztek, lítost, nenávist a smutek. Slabý pocit, který se rozléval v hlavě byl najednou zřetelný. Zaregistrovala jsem ho sice už tehdy, kdy jsem ho našla, ale teď už mě tak štípal, že se to nedalo snést. Pálilo to moc, a on jakoby ho schválně vyvolal a teď čekal, jak na něj budu reagovat. V očích měl naději. Přemáhala jsem se, jak jen to šlo, ale už jsem to dál nevydržela. Odvrátila jsem oči a překonala touhu si mnout čelo. Znovu jsem se jeho směrem nepodívala, ale věděla jsem, že se za mnou dívá. Šla jsem na záchod a opláchla si obličej vodou. To hnusný, pálivý v mozku pomalu doznívalo.

Do třídy jsem přišla skoro pozdě. Ve zbytku dne jsem se mu vyhýbala jako čert kříži. Po škole mě ale stejně dohonil. Bylo to poprvé, co na mě od té doby, co jsme spolu tancovali a co se ... políbili promluvil. Ucítila (?) jsem ho už deset metrů za sebou. Doběhl mě a oslovil jménem. Dával si dobrý pozor na to, aby se mě nedotkl, za žádnou cenu. Držel se ode mě co nejdál ale přesto byl nejblíž od té osudné noci. Byl nervózní. Snažil se dívat jinam, ale já do něj zabodla pohled a tak mu přišpendlila jeho těkající oči na místo. Uklidnil se. Že by proto, že jsem to tak chtěla? Snažila jsem si přečíst v jeho mysli, co má na srdci. Nebo někde jinde, srdce do toho zatahovat nebudu, ale kéž by. Zkoumala jsem své schopnosti, kam až mohou zajít. Ale zde jsem oprvé narazila. Jeho mysl se mi odmítala poddat a odrazila můj pokud proklouznout do ní jako skála. Bolelo to. Tedy psychycky. No, těžko se to popisuje. Alex se na chvíli zarazil, jako by ho to překvapilo. Znervózněl ještě víc a úplně zpomněl na to, co mi prve chtěl. To se mi líbí... Mohu manipulovat s lidmi. Hehe. Poprvé jsem měla nad Alexem tak trochu navrch. Už jsem nebyla ta vyklepaná holčička, nad kterou se výšil do nebe. Teď jsem tady přebírala velení já. Pak se Alex jakoby vzpamatoval, rychlým pohybem vytáhl z kalhot kus papíru a dal mi ho. Opět dával pozor, abych na něj nesáhla. Rozhodla jsem se nekazit hru, a tak jsem se jenom slabě usmála a vzala si ho. Mlčky. Podívala jsem se na něho s otazníkem v očích. Zamumlal jenom něco, že prý je to pro něj takhle lehčí a spěšně odešel. Páááááni. Že by? Že by milostnej dopis? Věděla jsem ale bohužel už předem, že tohle nějaké obyčejné vyznání lásky nebude. Cestou domů jsem ho otevřela a začetla se do krásného úhledného rukopisu. A padala mi brada.

XVII.-DOPIS

Je mi moc líto a hluboce se Ti omlouvám za to, že Ti musím takhle dětinsky psát a nejsem schopný Ti to říct do očí jako chlap. Stydím se za to a upřímně mě to mrzí, ale jinak to nejde.
Chez, Ty jsi úžasná holka a já nejsem slepý. Cítil jsem to, ještě než přišla sobotní noc. A hlavně jakmile jsem začínal mít pocit, co se s tebou děje, snažil jsem se od Tebe držet co nejdál a čekat. Ačkoliv mi to rvalo srdce, čekat, až Tě to zahubí.
Ale nezahubilo. A přesto mi věř, že by to bylo daleko lepší. Ani si nedokážeš uvědomit, jak mě to moc bolí, být ten, kdo Ti to musí říct. Mám Tě moc rád, ale takhle žít nemůžeš.
Určitě sis všimla, že s se Tebou něco děje a připadá Ti dost vecí jiných...lepších. Ale není to tak. Všechno je pomíjivé a tento stav je jenom přechodný.
A tak Tě snažně prosím, až nadejde ten den a ty si budeš muset zvolit, zvol smrt. Znovu Ti opakuji, že mi to rve srdce, ale bude to tak lepší pro každého, zejména pro ty, na kterých Ti záleží.
Nezlob se prosím na mě kvůli tomu, že jsem to právě já, kdo Ti to říká a užívej si poslední chvilky zde. Věř mi, že kdyby to jakkoliv šlo, pomohl bych Ti, ale už si se dostala moc daleko. Sama jsi zpečetila svůj osud a my už jsme teď bezmocní.
Prosím, poslechni mě, bude to tak nejlepší.
S láskou, Alex.