Výtah - díl třetí

Anotace: Ten, kdo projde plameny pekelnými může pokračovat v cestě. Pokračování není vhodné pro slabé nátury a děti.

Výtah-díl třetí

Žiji ve 21. století a na peklo prostě nevěřím.
Je to přece jenom příliš komické. Peklo, čerti, kopyta, ocasy a rohy.
To mi říká moje nitro, ale jak se vyrovnat s tím vším co se tady děje?
Co vidím na vlastní oči. Začínám chápat, že v tomto životě už pravdu nezjistím. Nebudu na to mít čas. Ohnivé kolo naplnilo jeskyni a začalo se stahovat kolem nás. Už jen malý okamžik a můj život skončí v plamenech.
Měl bych asi myslet na věci duchovní. Na svojí rodinu nebo přátele. Bylo by dobré zrekapitulovat můj krátký život. To bych všechno měl dělat, ale já dokážu myslet jen na jediné. Jak moc bude bolet smrt!
Můj druh je na tom podobně.
Stačí letmý pohled do jeho tváře. V ostré záři ohně vypadá jako mrtvola. Jen krůpěje potu na jeho čele napovídají, že ještě žije.
Už zbývá jen pár chvil a plameny nás sežehnou. Oči se mi sami zavřeli už je neovládá lidská vůle.
Zbyl tu jen zvířecí strach.
Bože jak to bude strašně pálit!
Už aby nastal konec.
Pojednou cítím podivný chlad po celém těle. Od hlavy k patě mám pocit který nelze popsat slovy. Jakoby mé tělo obalil tekutý vzduch.
To není žár plamenů!
Otevřu oči a vidím jen a jen oheň.
Oheň nespalující!
Oheň studený!
Vše okolo nás zmizelo. Stojíme v samém srdci chladivého ohně. Nás mohl zabít jen strach, ale né plameny.
Musíme jít dál..
Chci Peterovi říci co je třeba udělat. Můj hlas však není schopen překřičet ticho ledové hranice. Ať už teď stojíme kdekoli neplatí tady naše fyzikální zákony. Oheň chladí a zvuk se nešíří. Jestli se tady čas rovná času tam nahoře to netuším. Jsem si jistý jediným, musíme pryč.
Chytnu ho za ruku a vyrážím směrem kde tuším východ z jeskyně.
Po několika krocích narážím do skály. Tápu podél ní a nakonec nacházím průchod. Jakmile zůstala jeskyně za námi vše se vrátilo k normálu. Oheň je pryč a i naše hlasy fungují jako dříve. Peter pořád opakuje: ,,Pane bože, pane bože ………!“

Pak se přece trochu oklepe a řekne: Co teď budeme dělat?“
Pokud možno , klidným hlasem mu odpovím: ,,Musíme jít dál. Ještě jedenáct jeskyní!“ Váhavě procházíme druhou skalní dutinou. Když stojíme v samém středu vše se opakuje. Plameny okolo nás. Začínají rotovat.
Na nic nečekám chytám Petera za ruku a běžím jako o život k východu, který tuším za ohnivou hradbou. Jakmile druhá jeskyně zůstane za námi oheň mizí.
Muž v černé uniformě rozpačitě zavrtěl hlavou a řekl: ,,Tak si asi zaběháme. Nebo se snad pletu?“
Vůbec ne. Je třeba zbytek této úrovně proběhnout .
Vyrážíme! Vždy jen záblesk ledového ohně za našimi zády oznamuje zdolání další jeskyně. Třetí, čtvrtá, pátá ………… jedenáctá.
Konečně poslední. Vrháme se ke stěně naproti vstupu. Ohmatáváme skálu a plameny nás obkličují. Najednou můj druh zviditelní dveře a jediným škubnutím je otevřel. Tři kroky a průchod do ohnivého pekla se bezhlučně uzavřel.
Těžce lapám po dechu. Nejsem žádný sportovec běh o život není moje hobby. To Peter asi lépe trénoval a i když je o skoro sedmdesát let starší ani se nezadýchal.
Teď nastoupíme do zdviže, ale jaké tlačítko máme stisknout. Kam nás ten jediný pohyb prstu zavede. Ať pojedeme kamkoli horší to už nebude. Vždyť peklem jsme už prošli!
Už nacvičeným pohybem zavíráme mříž a já tisknu tlačítko uprostřed panelu. Lepím k němu papírový štítek s číslicí tři. Výtah se pomalu rozjel směrem vzhůru. Snad jedeme za světlem a nadějí. Plynulá jízda skončila po necelé půl hodině.
Pokouším se uvést zařízení do pohybu. Je to marné. Tento prostor ve kterém se pohybujeme má pevná pravidla. My je bohužel neznáme.
Musíme projít dvanáct sálů a pak teprve pojedeme dál.
Proč vždy jdeme doprava?
Napadá mne úplně fantastické řešení. Co když náš pohyb kopíruje rotaci svastiky znázorňující ,,Temné slunce.“ Následujeme Hákový kříž s rameny zalomenými doprava. Cesta opačným směrem není možná. Značila by světlo a život. My jsme nuceni chodit cestou smrti, nenávisti a zatracení.
Je absolutně nezbytné utnout řetězec otázek a úvah. Teď není čas na dumání teď nastal čas činů.
Jediným trhnutím otevřu dveře. Opět ta stejná jeskyně jen světlo se změnilo. Je jasně modré. Rozvážně postupujeme k samému středu. Jakmile jsme zastavili modravý jas na okamžik pohasl. Temnota trvala jen malý okamžik a vystřídal jí obraz jako z nejhoršího snu.
Jeskyně je najednou obrovská a plná hrůzně postižených lidí. Všichni zde vypadají jako zrůdy z obrazů Hieronyma Bosche. Úplně každý byl buď raněný nebo zmrzačený. Bezcílně se motali prostorem a každý z trpících nebožáků měl za zády svého průvodce.
Ten ho zraňoval a nutil k rychlejšímu tempu. Ti zrůdní společníci neměli v sobě nic lidského. Museli to být stvoření z jiného světa.
Démoni nebo snad služebníci ďábla.
To neumím a nechci soudit. Já a Peter stojíme uprostřed davu , ale trpící ani průvodci nás nevidí nebo možná nevnímají. Každý jeden prožívá jen svůj strašlivý a bolestivý úděl.
Teď už je hrůzy dost. Vyrazíme k východu . ten je však daleko. Ani nedohlédneme. Mezi námi a stěnou jsou tisíce kilometrů a každičké místo je naplněno bolestí lidí a krutou radostí démonů. Uděláme jen pár kroků a stěna jeskyně je na dosah ruky .Jakmile jsme přešli do další sluje vše je pryč.

Peter sotva slyšitelným hlasem plným hrůzy řekl. ,,To musel být očistec!“
Očistec?
Co si pod tím můžu představit?
Místo mezi nebem, kam směřují lidé spravedlivý a peklem kam po smrti zamíří ti zatracení.
Je to místo, kde ti co žili někde mezi spravedlností a zatracením trpí tak dlouho než se jejich duše očistí a oni dojdou klidu.
Tak toto místo popisuje církev svatá. Je to podivné, ale mám pocit, že peklo se svými plameny nebylo tak strašné jako očistec a jeho démoničtí průvodci.
Stach z ohně byl strašlivý, ale vlastní dotek plamenů už nebyl tak hrozný. To utrpení v očistci působilo strašně od první do poslední chvíle.
Zase je má hlava plná otázek.
Stojím mezi první a druhou částí očistce, kdesi mezi naším světem a světem tam na druhé straně. Vedle mě pak stojí kapitán SS a ani on nic nechápe.
Otázky, které jsou teď zásadní zní: ,,Kdo a hlavně proč vybudoval tohle okultistické veledílo?“
,,A jakou roli hraji já a Peter Brost?“
Teď a tady odpovědi nenajdu, musíme jít dál.
Druhá jeskyně byla shodná s první. Jakmile jsme došli ke středu otevřel se hrůzný svět trpících a tyranů. Všechno bylo úplně stejné a zároveň úplně jiné. Stejné metody mučení, ale různé tváře trpících. To se opakovalo i v dalších slojích a hrůza toho všeho skoro paralyzovala mojí vůli.
V těch dvanácti skalních kobkách byli uvězněny miliony možná miliardy lidí a všichni šíleně trpěli. Když se za námi zavřeli levé dveře u výtahu pocítil jsem obrovskou úlevu.
Peter naše společné pocity shrnul jednou výstižnou větou: ,,To bylo hrozné!“
Musíme dál co nejdál od tohoto místa.
Zavíráme výtah a Peter nazdařbůh mačká jedno tlačítko. Jedeme nahoru. Označíme knoflík štítkem s číslicí čtyři a pak usednu na podlahu výtahové kabiny.
Teď když je klid nutí mě k zamyšlení další podivnost. Nevím kolik času uteklo od chvíle co se za mnou zavřeli dveře domu na Bendlerr strasse, ale už to je určitě mnoho hodin.
Přesto necítím únavu, hlad nebo žízeň. Cítím se plný síly a energie.
To je podivné!
Na nic dalšího už nezbyl čas. Naše cesta vzhůru skončila po necelé čtvrt hodině.
Tak a vše běží v zajetých kolejích. Pokusy rozjet výtah nebo otevřít levé dveře skončili nezdarem. Ten, kdo tuhle skulpturu vytvořil vede naše kroky rozhodně a vytrvale k pravým dveřím.
Zvednu ruku ke klice, ale strach mi brání otevřít.
Pohlédnu na svého druha. Ten až komicky srazil podpatky svých vojenských bot a jediným trhnutím otevřel dokořán. Čekám skalní sloj, ale ta za dveřmi není.
Normální pokoj.
Svým tvarem odpovídá první místnosti u přízemního domu..
Že bychom už byli venku?
Ale kdepak!
Tvar je stejný i okna do vnitřní dvorany ve tvaru pentagramu jsou stejná. Chybí tu však vnější okna.
Tudy se ven nedostaneme.

Pomalu postupujeme úplně prázdnou síní , která je jemně nasvícená zastřeným oranžovým světlem přicházejícím z oken do dvora.
Dojdu k prvnímu z nich a vyhlédnu ven.
Vše jako tam kdesi nahoře. Prostor ve tvaru pentagramu zalitý tím zvláštním jasem. Pohlédnu na nebe a nemůžu uvěřit tomu co vidím.
Na šarlatově zbarvené obloze svítí dva sluneční kotouče. Ten menší vypadal jako naše slunce. Ten větší byl… Jak to přesně popsat?
Ano byl ,,Temným sluncem!“
Kombinace svitu menšího a většího kotouče zalévala vše tím zvláštním oranžovým svitem. Podařilo se mi vykřiknout :,,My už nejsme na zemi!“
Peter přiskočil k oknu a pohlédl na nebe pak se rezidované sesunul na zem a řekl:,,Co tohle všechno znamená?
Proč zrovna já?“
Nečekal ode mne odpověď. Tak jsem raději mlčel. Nakonec se zvedl a mohli jsme pokračovat.
Ve druhé místnosti nebylo vůbec nic. V dalších dvou také ne. Překvapení se ukrývalo až v sále číslo pět.
Na vnější zdi byl zlatými písmeny vyveden nápis:,,A viděl jsem a slyšel, jak středem nebeské klenby letí orel a volá mocným hlasem. Běda, běda , běda obyvatelům země, až zaznějí polnice tří andělů, kteří ještě netroubili!“
Peter zamyšleně řekl: ,,To je z bible Zjevení Janovo verš 8.“
Můj pohled se svezl k důstojníkově uniformě. Ten hrozivý znak na rukávu. Letící orel s roztaženými křídli svírá v pařátech svastiku.
Ano ! Ten orel volá a varuje. Peter není schopen pochopit co se mu snažím vysvětlit. Pro něho je orel na rukávu svatým symbolem poslání bránit vlast.
Nemůže pochopit jak moc je zneužit ve své víře.
Postupujeme dál a na nic nenarážíme. Až v posledním pokoji visí na zdi hned vedle dveří k výtahu portrét jakéhosi muže.
Ze zčernalého plátna na nás zírá muž asi padesátiletý. Mohutný knír a nezkrotná kštice vlasů vroubí ztmavlý obličej , kterému dominují neuvěřitelně modré oči.
Tmavé vlasy i vousy a modré oči to je divné.
Ale ta barva je absolutně nepřirozená jako u mého šéfa Hermanna svobodného pána von Arent.
Je to vůbec možné?
Ty oči jakoby patřili stejnému muži.
Pod obrazem je tabulka se jmény:,,Zvíře Apokalypsy“ A Crowleye.“
Stavitel domu a první i druhý majitel v jedné osobě sám sebe označil za „ zvíře apokalypsy“ a jako své motto použil citát z knihy zjevení verš 8 , kde je oznamovatelem zkázy světa orel. Symbol německé braní moci.
To nemůže být náhoda.
Navíc ty angličanovi oči. Ta nepřirozená modř tak strašně podobná barvě očí Hermanna von Arent.
Peter si portrét pozorně prohlédl a řekl:,,Ten, ale kouká . Z těch očí jde strach. Vypadá jako generál Carl von Haushoffer při okultistickém sezení.“
Crowleye, Haushoffer i můj šéf von Arent mají tak podivné a nelidské oči!

Co to může znamenat?
Snad se odpověď dozvíme při dalším zastavení.
Dveře, kabina výtahu, jedno nahodile vybrané tlačítko a štítek s číslem pět.
To byla další jednotlivé kroky na naší pouti za světlem. Okolo zavládlo hrobové ticho. Nic než pomalý a plynulý pohyb vzhůru. Po necelé půlhodině stojíme. Tentokrát pravé dveře otvírám sám. Strach pomalu ustupuje zvědavosti.
Vidím síň úplně shodnou s tou z předchozího zastavení. Dokonce i světlo má stejný barevný nádech. Je skoro jisté, že i zde za oknem planou na nebi dvě slunce. Dojdu do středu daného prostoru a periferním viděním zaregistruji pohyb nad hlavou.
Podívám se na strop a vidím jak neuvěřitelně rychle mizí směrem vzhůru. Jakoby byl připevněn na lanech a těmi kdosi škubnul.
Najednou je celý prostor nad námi vyplněn slovem: ,,Pýcha“.
Obrovské litery zaplnili celý prostor nad našimi hlavami.
Peter zmateně zvolal: ,,Pýcha je první ze smrtelných hříchů!“
Bez sebemenšího varování slovo zmizelo a nahradil ho citát:,,Pýcha je jediným věrným průvodcem krále.“
Pod ním byl podpis autora:,, Landolf II di Capua“.
Panebože !
Koho to tady citují ?
Landolf II di Capua byl šílený, krutý a neuvěřitelně zvrhlý panovník, který se vyžíval v mučení lidí a dokonce i provozoval kanibalismus Ten, kdo to tady vybudoval nechtěl odsoudit pýchu jako hřích, ale chtěl ji oslavit jako přednost.
Najednou citát šíleného krále vzplanul. Když plameny pohasli byl na svém původním místě plochý strop. V ten samý okamžik se hned u průchodu do následující místnosti vyjevil portrét muže v životní velikosti.
Dobře rostlý s tváří staženou zlobou a extrémně modrýma očima. Ta tvář je absolutně nelidská. Musí to být šílený Landolf II. To dílo je neuvěřitelně věrné jako by ho dávno mrtvý král chtěl každou chvíli opustit.
Už už natahuje ruku ke svému meči.
Začínám šílet !
Ten na obraze se skutečně pohnul. Výkřik mého druha mne částečně uklidnil.
Hlasem plným strachu řval:,,On se hýbe !“
Popadl jsem Petera za ruku a vyběhl do další místnosti. Nevíme co se poté dělo v sále zasvěceném pýše. Ani nás to popravdě nezajímalo.
Krok za krokem se blížíme ke středu další síně.
Cítím pohyb nad sebou, vzhlédnu a celý strop vyplňuje jediné slovo:,,Lakota“.
Během okamžiku mizí a nahrazují ho následující slova:,,Zlato je jediným přítelem člověka.“ Podpis: „ Latward de Vercelli.“
U tohoto jména mé znalosti končili. Naštěstí Peter autora citátu znal.
Po krátkém zamyšlení řekl: „ Letward de Vercelli byl kancléřem Francké říše a předním velmožem na dvoře císaře.“
Plameny v mžiku strávili slova velkého muže a u dveří se přímo ze zdi vynořil portrét lépe řečeno živý obraz Letwarda. Zase ty strašlivě modré oči. Jinak tvář cílevědomého muže, který právě počítá zlato. Chci odejít, ale má vůle je příliš slabá. Musím vidět jestli se i on začne hýbat. Jsem totálně ochromen. Ruka muže se dala pomalu do pohybu.
Pro tuto chvíli strach zvítězil a volíme překotný útěk.

Už jsme ve třetím sále. Strach a zvědavost se v mém nitru mísí v naprosto nepochopitelnou směs.
Jedna část mého nitra velí běžet jako o život a urychleně opustit tuto galerii lidských hříchů. Druhé já uvnitř mé duše hoří zvědavostí.
Co ukrývá tento sál ?
A co ty další ?
Zvednu hlavu. Obrovská písmena tam nahoře sdělují světu své poselství: ,,Závist.“
Třetí z hříchů je nahrazen větou: Závidím každému i jen jediný den života.“ Autor:,,Caligula.“ Zvrhlý císař římské říše. Tvor o jehož zrůdné povaze kolují legendy už skoro po dobu dvou milénii. Choval se tak, že snad ani nemohl být člověkem.
Kým tedy byl?
Snad odpoví portrét u dveří?
Je tam mladík svírající v pravé ruce zakrvácenou dýku. V levé ruce pak drží krvavý kus čehosi nepoznaného. Je mi zle, ale chci vědět co to je. Zblízka se to dá poznat. Je to lidský plod vyříznutý z lůna matky.
Cítím neuvěřitelný hnus a odpor.
Odpor k mladé nelidské zrůdě s nelidsky modrýma očima.
Ty pekelné oči !
Ty strašlivě modré oči !
Celá děsivá scéna ožívá.
Teď budu určitě zvracet !
Ne !
Ne, nechci vidět jak požírá ostatky své nikdy nenarozené oběti.
Peter přiškrceně řekl: ,,Caligula vyřízl z těla své sestry plod jejich společného hříchu. Nenarozenému dítěti záviděl mládí a tak ho raději snědl.“
Přemýšlím co ten, kdo shromáždil toto panoptikum hrůzy sledoval svým konáním.
Je to oslava lidských hříchů ?
Nebo snad galerie zasloužilých členů tohoto strašidelného bratrstva ?
Kdo ví ?
Další sál.
Nad námi visí jakoby v nicotě jediné slovo: ,, Hněv.“
Po chvíli ho nahradí citát:,, Hněv je jediný cit, kterého jsem schopen.“
Následuje jméno: ,,Julio de Austria.“
Znám velmi dobře rodokmen rodu Habsburského a Julio je jeho členem.
Byl nemanželským synem císaře Rudolfa II.
Jeho šílený duch se projevoval nezkrotnými výbuchy hněvu. Aby se předešlo skandálu byl uklizen do Českého Krumlova. Tam při jednom ze záchvatů ubil mladé děvče. Po tomto hrůzném skutku byl sprovozen ze světa neznámým způsobem a dějiny ho dále nezmiňují.
Tak to byl můj stručný historický výklad k osobě jejíž jméno Peterovi nic neříkalo.
Smutně pokrčil rameny a beze slova jsme postoupili k obrazu u dveří.
Ten zachycoval mladého muže ve španělském šatě s bílým nákrčníkem jak se natahuje po železném pohrabáči u krbu. Tvář stažená nezvladatelným vztekem je korunována obludnýma očima modré barvy.
Nečekám až scéna obživne. Nevím a nechci vědět koho ten lotr za chvíli napadne a třeba i zabije.

Vstupujeme do pátého sálu.
Strach a zvědavost.
Zvědavost a strach to je to co nás žene vpřed.
Přímo nad námi je obrovským písmeny vyvedeno slovo: ,,Smilstvo.“
Musím přiznat, že tento smrtelný hřích mi nepřipadal až tak hrozný, ale na další úvahy nebyl čas.
Slovo bylo nahrazeno citátem:,,Pro tělesné potěšení půjdu i s ďáblem.“
Podpis: ,,Ricilda Rosse.“
To jméno mi nic neřeklo a letmý pohled na Petera naznačil, že ani on netuší co byla Ricilda Rosse zač.
Portrét u dveří spodobňuje nádhernou ženu s nelidsky modrýma očima. Jdu blíž a chci si prohlédnout každý detail té nadpozemsky krásné ženy.
Najednou se vše přímo před námi začíná měnit. Jemná tvář se zkroutila do podivné grimasy. Nelidské oči vystupují a září hrozivou modří.
Peter vykřikl: ,,To je sám ďábel ! Pojď pryč !“
Těch pár slov zlomilo kouzlo, kterým mne oživlý obraz přitahoval.
Musím poopravit své názory. Landolf II nebo Caligula byli hrozní, ale Ricilda Rosse není o nic lepší.
Mezi smrtelnými hříchy není rozdíl.
Všechny ničí člověka úplně stejně.
Rychle se přesouváme do další místnosti. Chci přidat do kroku, chci běžet, ale nemohu.
Jakási vyšší moc zpomaluje mé kroky.
Konečně chápu, že musíme galerii utrpení vidět až do konce. Letmý pohled vzhůru.
Jakoby nás přímo zavalovalo slova: ,,Obžerství.“
Slovo mizí a na jeho místě čteme otázku: ,,Tak proč nejedí koláče?“
Podpis : ,,Marie Antoaneta.“
Tady není co řešit. Každý zná slavnou větu francouzské královny, kterou se vyjádřila k tomu, že její poddaní nemají ani chleba a hladoví. Cpala se vybranými lahůdkami a ti okolo umírali hlady.
Citát vzplanul a strop je tam kde obvykle bývá.
Obraz zachycuje ženu sice krásnou, ale celkový dojem kazí poživačnost a tupost v její tváři a opět ty podivné oči.
Dívá se na mne upřeně a mám pocit, že nahlíží až do mého nitra.
Půjdeme raději dál.
Pokud je smrtelných hříchů opravdu sedm čeká nás teď ten poslední.
Můj druh řekl:,,Sedmým smrtelným hříchem je lenost“.
Obrovské litery na místě stropu jeho slova potvrdili.
,,Lenost“ mizí a mi čteme: ,,Lepší je zemřít nudou, než udělat jediný zbytečný krok.“ Autorem je: ,,Nietzche.“
Filozof zkázy a upadlé morálky. Sám spáchal sebevraždu. Třeba se opravdu raději unudil k smrti než by udělal jeden jediný zbytečný krok.
Plameny pozřeli slova a jméno a u dveří vidíme muže s tváří plnou rezignace.
Jediné co z něho ještě žije jsou neskutečně modré oči.
Modré nelidsky a nepřirozeně.
Modré jako u všech ,,hrdinů“ v šesti sálech, kterými jsme do této chvíle prošli.
Vím co chce udělat. A nemusím vidět jak filozof zemřel.

Jdeme dál !
Sedm sálů věnoval ten, kdo to vše vybudoval oslavě těch nejhorších lidských vlastností a zároveň i jejich význačným nositelům.
Co bude asi následovat ve zbylých pěti síních?
Hned za dveřmi je patrná změna.
Stěny zdobí jediné dominující slovo: ,,Víra“
Když dojdeme ke středu začnou stěny i strop krvácet.
Z každičké štěrbiny se valí potoky jasně rudé krve až všechna slova zmizí.
Pak přímo nad námi v samém středu stropu zazáří dvě obrovské modré oči.
Cítím, že mohu a musím začít utíkat.
Vběhneme do dalšího sálu a vše se opakuje jen slovo je jiné:,,Přátelství.“
Také to je utopeno v krvi a to nás vyburcovalo k panickému útěku.
Pryč !
Rychle pryč !
V krvi byla utopena i ,,Pravda“ , ,,Soucit“ a ve dvanáctém pokoji i ,,Láska“.
Rychle se snažíme zhmotnit spásné dveře k výtahu.
Cítím spalující pohled nelidských modrých očí.
Jakoby mi zabodávali do zad ledové ostří.