Krvavé oběti

Anotace: Další můj pokus o horor. Podle mě asi moje nejlepší povídka.

Uplynuly tisíce let od doby, kdy naši předkové prováděli krvavé rituály, aby si udobřili bytosti, jež nazývali bohy a jichž se tolik báli. S postupem doby však oběti vymizely a s nimi i mocnosti, jež si dnes nikdo ani nedovede představit. Nezmizely ovšem navždy. Jen se stáhly do svých temných doupat za hranicí našeho světa a v místech, kde je tato hranice tenká jako pavučina, čekají na svůj návrat. Čekají na krev, čekají na zlo, které může vlákna této pavučiny zpřetrhat a umožnit jim na chvíli vstup do našeho světa. Čekají na další krvavé oběti.

Albert si vzal noviny ze stolu a očima přejel po titulku na hlavní straně: „Objeveno doupě Řezníka z New Jersey.“ Pod nadpisem následovala celá stránka věnovaná tomuto hrůznému odhalení. Albert však ani nemusel číst dál. Věděl, co místní policisté objevili. Podíval se na černobílou fotografii (dodatečně kontrastně upravenou, aby bylo vše ještě děsivější) na pravém okraji stránky, na které byla zachycena špinavá betonová podlaha malé kůlny. Na podlaze ležela matrace nasáklá krví, u jejíž horní strany byla ocelová pouta zapuštěná do betonu krátkými, rezivějícími řetězy.
„Ta kůlna mi bude chybět,“ posteskl si Albert a pocítil vztek na bezdomovce, kterému bylo věnováno pár řádků v článku. To on našel tu kůlnu, když se chtěl schovat před raním mrazem, to on řekl policii o těch krvavých skvrnách. I když mu nevěřili, tak to přece jenom museli prošetřit a nakonec se jim to vyplatilo. Kromě krve a ocelových pout, policisté v kůlně našli několik nožů a skalpel. Na malém poli za kůlnou potom objevili rozrytou zeminu, pod níž později nalezli čtyři zohavená těla. Všechna patřila mladým dívkám. Dívky byly nahé, jejich těla pokrývaly četné řezné rány, které byly příčinou vykrvácení. Přivolaný patolog byl překvapen cíleností řezných ran. Řezy byly vedené tak, aby oběť krvácela a umírala velmi pomalu.
Albert pohledem přeskočil na poslední řádek, na němž stálo: „Policie po brutálním vrahovi pátrá.“
„Brutálním?!“ zařval Albert do ticha svého bytu.
„Ti hlupáci ani neví o čem mluví,“ řekl už trochu klidněji a v myšlenkách se snažil přesvědčit sám sebe, že tomu tak není. Byl přece na dívky něžný, když se s nimi miloval. Vzpomněl si na krev, jež dívkám roztíral po těle jako olej, představil si své prsty lehce přejíždějící po záhybech nahého těla a začalo se ho zmocňovat vzrušení.
Zničehonic Albert vyskočil ze sedačky a přerušil tak proud svých vzpomínek a představ.
„Musím najít nové místo pro svoje milostné hrátky,“ pronesl opět do okolního ticha, jako by čekal na odpověď. Pak přes sebe přehodil dlouhý černý kabát a opustil pohodlí svého bytu.

Půl dne Albertovi trvalo, než našel to správné místo, ale čas strávený hledáním se vyplatil. Teď stál před svým objevem a nemohl se dočkat, až se porozhlédne uvnitř. Dům byl jedním z těch starých polorozpadlých domů z minulého století. Dávno vysklená okna byla zatlučená dřevěnými prkny, stejně jako vchodové dveře. Vchod do domu byl otočen do dlouhé postranní uličky, kterou z velké části zaplňovaly hnijící odpadky, mezi nimiž se hemžily krysy. O tuto zapadlou část města se už dlouho nikdo nestaral, což samozřejmě Albertovi vyhovovalo. Albert však raději vyšel z uličky a ještě jednou se rozhlédl po okolí. Když se ujistil, že ho nikdo nepozoruje, vrátil se ke vchodovým dveřím.
Odstranit shnilá prkna zakrývající vchod, mu dalo víc práce, než čekal. S pomocí kusu železa, které našel v hromadě odpadků, se však nakonec dostal přes všechny překážky. Dveře se zaskřípěním povolily a ven se vyvalil zatuchlý plesnivý vzduch. Albertovi se po vchodu do domu zježily chloupky na krku a přepadl ho náhle podivný pocit. Usoudil, že to bude tím bezmála staletým vzduchem a vzrušením. Vyndal z kapsy malou svítilnu a prohlížel si svůj objev. Světelný kužel putoval po plesnivějících stěnách a odhaloval husté pavučiny v rozích místnosti, která byla zřejmě předsíní. Kromě této místnosti zde byly další tři (úplně prázdné) místnosti. V poslední z nich se podél zdi vinuly schody do patra, lemované zábradlím z ořechového dřeva. První sloupek zábradlí zdobila umně vyřezaná lví hlava. Vedle schodiště byly úzké dveře. Když jimi Albert prošel, ocitl se na malém prostranství, které kdysi bývalo zahrádkou. Prostor však nyní pokrývala jen promrzlá půda, na které rostlo pár zakrslých, zkroucených stromů. Stromy lemovaly vysokou cihlovou zeď, pokrytou mechem, která zahradu naprosto izolovala od okolí.
„Alespoň mně nikdo neuvidí, až sem budu ukládat své milé k věčnému spánku,“ zaradoval se Albert.
Po krátké prohlídce zahrady se vrátil zpět do místnosti se schodištěm. Při stoupání po vrzajících schodech se obával pádu, ale nakonec se bezpečně dostal do prvního patra. Vešel do malé chodby, z níž vedly troje dveře. Místnosti nalevo a napravo byly úplně prázdné, stejně jako ty v přízemí. V místnosti naproti schodišti, která byla asi ložnicí, objevil velkou postel, jejíž čelo bylo tvořené dvěma zdobenými dřevěnými sloupky. Uprostřed místnosti stál nízký stůl a v rohu byla velká dubová skříň. Předchozímu majiteli se asi nechtělo tahat s těmito těžkými věcmi a tak je tu nechal. Albert si obdivně a se vzrušením prohlížel místnost a představoval si, co všechno se tu bude odehrávat. Zbývalo jen udělat nějaké drobné úpravy a pak se může vydat na lov.

Susan se podívala na stoh papírů před sebou a povzdechla si: „ Půl osmé a já ještě nemám hotovou ani polovinu práce.“ Odhrnula si z čela pramen blonďatých vlasů a smutně se podívala z okna. Venku se už začalo stmívat, na obloze se objevily první, sotva znatelné, hvězdy. Vzápětí se před okny na ulici rozsvítily lampy.
„ Já a Phil už jdeme domů. Nechceš už jít taky?“ přerušila její myšlenky její spolupracovnice Claire.
„ Já tady ještě chvilku zůstanu a udělám ještě pár papírů, “ ukázala Susan na hromádku před sebou.
„ Tak dobře. Až budeš hotová, tak tu všude pozhasínej a zamkni budovu,“ dala Claire poslední pokyny Susan a ta, ještě než osaměla, uslyšela její „Tak zítra“ a Philovo „Zatím.“
Po odchodu svých spolupracovníků zůstala obklopená naprostým tichem – žádné klepání do klávesnice, žádné rachocení kopírky z vedlejší místnosti. Snad posté si dnes povzdechla a opět se pustila do práce.

Susan se podívala na hodinky a zhrozila se: „ Půl desáté a to jsem chtěla být doma nejpozději v devět.“ Vyplnila poslední kolonku s názvem podpis zodpovědného úředníka, odložila papír do desek, které poté zamkla v přihrádce stolu a připravila se k odchodu. Teď už si jenom přála, dát si horkou koupel a jít spát.
Aby byla doma co nejdříve, rozhodla si cestu zkrátit přes starou část města. Málem ten nápad zavrhla, když si vzpomněla na článek o vraždách v ranních novinách, ale pak se jen usmála a pro sebe si řekla: „ Nebuď strašpytel holka. Navíc, ty vraždy se staly na opačném konci města. A taky chodíš přece do posilovny. Sice jen jeden měsíc, ale jde to na tobě poznat.“ Přejela rukama po svém pevném těle na zdůraznění svých slov a sebejistě odkráčela domů.

Albert už začínal být nevrlý. Od doby, kdy se začalo šeřit, postával v ústí uličky a vyhlížel tu pravou dívku. Mráz polevil jeho ostražitost a Albert se málem nestihl schovat do stínů, když kolem něj procházel mladý pár. Naštěstí si ho ani jeden z milenců nevšiml. Albert se nervózně podíval na hodinky, které měly naštěstí podsvětlený displej. „ Tři čtvrtě na deset. Ještě chvíli a jedu domů, “ rozhodl se v duchu. Když však zvedal oči od hodinek, spatřil ji – vysoká, štíhlá blondýnka, vlasy volně rozpuštěné. Nahmatal v jedné kapse kapesník a v druhé malou lahvičku chloroformu. Polil kapesník omračující chemikálií, přikrčil se ve stínu a připravil se na vhodný okamžik.

Susan se právě zamýšlela nad tím, co si dát k večeři, když jí někdo ucpal ústa a zkroutil jí ruku za záda. Ucítila pronikavý zápach, který se jí dral do hrdla. Začala se bránit, ale její tělo jí odmítlo poslouchat. Zatočila se jí hlava, podlomila se jí kolena a vzápětí ztratila vědomí.

Susan tiše zaúpěla, když přišla k sobě a ucítila strašnou bolest hlavy. Ta naštěstí začala rychle ustupovat. Místo bolesti však nastoupil jiný pocit – strach. Susan si uvědomovala, co se stalo a tušila, co se teprve chystá. Její domněnky potvrdila železná pouta, kterými byla přivázána ke dřevěným sloupkům snad staleté postele. Nohy měla sice volné, ale nic platné jí to nebylo. Otočila hlavu doleva a v matném světle svíček, rozmístěných po obvodu místnosti, spatřila vysokou mužskou postavu, oblečenou do dlouhého pláště. Postava stála zády k ní a něco dělala u stolu uprostřed místnosti.
Susan se donutila zpomalit svoje dýchání a snažila se potlačit paniku. Jestli chtěla z této situace vyváznout živá, musela se uklidnit a vymyslet nějaký plán. Zkusila uvolnit ruku z pout, ale nepovedlo se jí to. Zkusila vší silou zatáhnout rukou. Zdálo se jí, že sloupek postele pod tímto náporem trochu zasténal, ale jistá si nebyla. Zkusila zatáhnout znovu, musela však přestat, protože se jí pouta začala zařezávat do rukou. Zanechala dalšího bolestivého pokusu, právě když se na ni otočila postava u stolu. Susan se zahleděla do vousaté tváře staršího muže, kterého by určitě nikdy nepokládala za násilníka. Ale vzhled může někdy klamat.
„Á, tak už ses probrala? Tak to můžeme začít,“ řekl muž tiše a přistoupil k posteli.
Susan sebou začala házet a kopala nohama kolem sebe. Muž však její nohy násilím přidržel a poté si obkročmo sedl na její stehna, aby se nemohla hýbat. V jeho ruce se zableskla čepel, která se přibližovala k Susanině pravé ruce. Ta si až teď, při sledování cesty lesklé čepele všimla, že je nahá, ale její nahota byla tím posledním problémem. Začala se znovu zmítat, tíha útočníkova těla však zmařila všechny její obranné snahy. Čepel se přiblížila k pravému rameni a zařízla se do masa. Susan začala křičet, začala se znovu zmítat. Výsledkem ale bylo jen to, že čepel nože pronikla hlouběji do jejího ramene.
„ Když se budeš bránit, bude tě to jenom víc bolet a rychleji vykrvácíš,“ sdělil jí klidně muž, jako kdyby poučoval dítě.
Susan se přemohla a uklidnila se. Pak s hrůzou pozorovala, jak muž zachytává krev tekoucí z její rány a jemně ji roztírá od jejího ramene až ke konečkům prstů. V jeho obličeji bylo přitom vidět vzrušení z tohoto činu. Když se výtok krve z rány zpomalil, naklonil se muž nad druhé rameno a začal s ním dělat to stejné, co před chvílí.
„Teď je ta pravá chvíle něco udělat,“ pomyslela si Susan, když viděla jak je muž zabraný svou prací a snažila se nemyslet na spalující bolest v obou ramenech. Obtočila krátký řetěz od pout na pravé ruce kolem dlaně, aby se jí pouta nezařezávala do zápěstí a vší silou zatáhla. Uvědomovala si, že by bylo lepší pořádně škubnout, ale prudký pohyb by mohl probrat útočníka z jeho transu, takže se jen snažila stálým tahem zlomit sloupek a doufala přitom, že staré dřevo, prolezlé červotočem a narušené plísní, snad nebude její snaze dlouho odolávat. Po napnutí svalů jí do pořezaného ramene vystřelila bolest a proud krve se opět zrychlil. Susan potlačila slzy a křik a zatáhla znovu. Její rukou opět projela ostrá bolest, současně s tím se však také ozvalo slabounké zapraskání dřeva. Susan se podívala na muže nad sebou, ten však stále věnoval pozornost druhé ruce, nad kterou teď skláněl svou hlavu a zasypával ji polibky. Susan se připravila na bolest a vložila svou zbývající sílu do jediného škubnutí. Bolest byla tentokrát tak velká, že málem omdlela. Odměnou však bylo zřetelné zapraskání, po kterém sloupek povolil. Susan neváhala, sevřela ulomený sloupek v ruce a vší silou jím udeřila do protivníka. Ten, když zaslechl zapraskání, přerušil svou práci a ohlédl se, co se děje. Ještě stačil trochu uhnout, než ho do hlavy udeřil kus dřeva. Dřevo se svezlo po jeho čele a strhlo kůži z téměř celé levé strany obličeje a natrhlo mu ucho. Třísky ze dřeva se mu přitom zapíchly do krku. Susan pak využila chvilkového uvolnění tíhy na svém těla a shodila útočníka z postele. Ten s křikem dopadl na podlahu.
Krvácející žena se na posteli posadila a snažila se ulomit i druhý sloupek. Než to však stačila udělat, stál už útočník znovu na nohou. Susan se podívala na trosky jeho obličeje, ze kterého prýštěla krev, stékající k jeho nohám, kde se začalo vytvářet malé rudé jezírko. Pak spatřila vražedný výraz v jeho obličeji a náhle ji přepadla bezmoc. Začala zase cítit svoje pořezaná ramena, z nichž také odtékala krev v malých potůčcích, cítila svoji slabost a únavu. Když spatřila nůž v jeho ruce, zdvihla jako na obranu utržený sloupek. Stále připoutaná jednou rukou, však měla jen malou šanci, že přežije příští útok rozběsněného monstra.
Vtom zahlédla na opačném konci místnosti nepatrný pohyb. Světlo svíček u protější stěny potemnělo a zeď pohltily stíny plazící se směrem k posteli. Protější stěna se zavlnila a skrze ni něco proniklo do místnosti. Susan nevěděla na co se dívá, ale nahánělo jí to větší strach, než muž stojící nad ní, který se chystal k poslední ráně. Ten si ale myslel, že jeho oběť zmrazil strach z něj. Neviděl rudočerný stín, plazící se jako přízračná mlha podél stěn místnosti, zhasínající postupně všechny svíčky.
Stín pokryl téměř polovinu místnosti, když si muž všiml, že se něco děje. Otočil se, vytřeštil oči a upustil nůž. Ze stínu se oddělilo tenké chapadlo a omotalo se kolem jeho hrudi. Útočník začal křičet a snažil se chapadla zbavit, z temného stínu se však oddělila další chapadla a začala se sápat po jeho těle. Jedno z chapadel se dotklo jeho zmrzačeného obličeje. V místech, kde rána krvácela se začala krev vytrácet, jako by ji ta věc nasávala do sebe.
Ječení útočníka Susan probralo ze strnulosti. Nechtěla skončit jako on, nechtěla skončit v útrobách tohoto podivného stínu. Strach jí dodal sílu. Pevně sevřela ulomený sloupek a bušila jím do druhého sloupku a současně ze všech sil tahala. Bolest se zdála nesnesitelnou, ale Susan teď cítila jediné – potřebu zmizet z tohoto místa, potřebu přežít. Sloupek konečně povolil a uvolnil tak svoji zajatkyni. Vzápětí málem upadla, když stoupla do kaluže krve u nohou postele. U okraje kaluže zahlédla jedno z chapadel, které do sebe nasávalo ještě teplou krev. Susan je překročila, přičemž o ně trochu zavadila. Na kratičký moment ucítila chladný dotek, pocítila pradávný strach, ve své mysli uviděla krvavé rituály konané před tisíci lety, v hlavě jí burácel řev tisíce trpících obětí. Rychle nohu odtáhla a spěchala ke dveřím z místnosti. Chapadlo se po ní natáhlo, ale minulo ji.
Susan se dopotácela ke dveřím. Když jimi procházela, ještě naposledy se ohlédla. Stín teď zaplňoval téměř celou místnost, chapadla vystrčená všemi směry se jako popínavé rostliny plazily po zdech a po zemi. Uprostřed této změti stál útočník, tedy alespoň to, co z něj zbylo – tvor už vysál téměř všechnu jeho krev, neviditelný tlak rozdrtil kosti, jeho svaly a šlachy se změnily v kašovitou hmotu. Susan potlačila zvracení a vrhla se po schodech dolů a pryč z tohoto domu.

„Mladá žena nalezená nahá uprostřed parku“ hlásal jeden z článků v ranních novinách. Susan noviny odložila a podívala se na svoje ramena. Zranění už teď nevypadala tak špatně, ale pořád cítila strašnou bolest. Ale byla naživu. Doktoři říkali, že ji prý našel nějaký mladík. Ležela nahá uprostřed parku a byla celá promrzlá. Mráz však naštěstí také zpomalil krvácení a včasný odvoz do nemocnice nakonec vedl k její záchraně. Doktoři se jí později ptali, co se stalo, ale ona jim nedokázala nic říct, nic si totiž nevybavovala. Naposled si pamatovala to, jak jde z práce domů.
Susan o tom přestala přemýšlet a přeskočila na další článek: „ Řezník z New Jersey dopaden“ …. „Konečně byl zatčen vrah několika žen. Muž tvrdí, že je nevinný, policejní důkazy však svědčí proti němu...“ Při čtení tohoto článku se v Susanině mysli něco probudilo k životu, než se to však dostalo až na povrch, zase to odumřelo. Susan odložila noviny, lehla si a po chvíli usnula.