Objednávka

Anotace: Tohle bylo psáno na objednávku, od toho ten název, ale myslím, že se k tomu i docela hodí. Není to má nejoblíbenější povídka, má spoustu chyb prvních děl, ale to ať posoudí jiní

Ta žena přišla do obchodu těsně před zavírací dobou. Stoupla si k regálu s romantickými tituly a vzala do ruky....co to vzala do ruky? Vypadalo to na Jane Austenovou. Otevřela Mansfieldské panství a nalistovala zadní stranu s cenou. Sto devadesát korun. To přece není moc. A i kdyby to bylo moc, kniha je to vynikající, proti tomu nemůže nic namítat. Zavřela ji, otočila na zadní stranu a začetla se do obsahu.
Cyril Stoch se zadíval na kasu. Bylo za deset šest. Nejsou hotové peníze, není vytřeno a není připravena objednávka. A ta musí být zítra ráno hotova, jinak Filip vyskočí z kůže.
Takže pokladnu potichu otevřel a spočítal těch pár drobných a bankovek, které za den utržil. Bylo to tři a půl tisíce. Krucinál! Horší období nepamatoval. A přitom byl neskutečně odporný podzim, venku pršelo když ne každý den, tak stoprocentně obden a teplota snad nepřelezla tři stupně. Co by lidi měli v tomhle počasí dělat, když ne číst? Souložit? Souložit můžou večer, přes den mají číst. A pokud možno jeho knihy. Zavřel kasu, opřel se lokty o pult a zadíval se dopředu, kde stála ve stínu dveří ta dáma.
Mohlo jí táhnout tak na čtyřicet, ale člověk to poznal, jen když si ji pořádně prohlížel a hledal vrásky kolem očí a úst. Byla zachovalá.... ne, to není to správné slovo, pomyslel si Stoch, to by vyznělo hrubě, ona byla udržovaná. A možná ani to nebyl ten výraz, který se mu převaloval na jazyku, a ne a ne vyklouznout. Takhle to vypadalo, že přemýšlí o autu nebo o nějakém připitomělém kusu nábytku. Ona byla zkrátka žena, na které něco je.
A co to je, na to si musel každý přijít sám. Stála tam s knihou v ruce, měla na sobě modrý kalhotový kostým, možná trochu nevhodný do tohoto počasí, do takových plískanic, ale přesto ho neměla u nohavic ani v nejmenším zacákaný. Přes rameno měla tmavě modrou kabelku, z které jí koukala role nějakých dokumentů nebo prospektů a jednou rukou si ji neustále upravovala. Ale nevypadala při tom zbrkle, byl to spíš takový elegantní pohyb, když má člověk pocit, že něco není v pořádku a snaží se to upravit, ale při tom nerušit okolí.
Vlasy měla svázané v copu, světle hnědé, krásně lesklé a na koncích odbarvené, říjnový vítr se na nich vůbec nepodepsal. Vypadala jako právnička nebo žena na hodně vysoké pozici. Nebo si přála, aby vzbuzovala takový pocit.
Skoch netušil, jestli si uvědomovala, že se za pár minut zavírá. Možná ne. Nechal ji chvilku samotnou, došel dozadu do skladu a tam své zaměstnankyni mlčky naznačil rukou, aby šla zamknout. Dáma pak spíš pochopí, že je čas odejít. Nebo to bude možná i důvod si popovídat, pomyslel si Skoch. Žádné seznámení mu nebylo proti srsti, tím spíš, když druhá osoba byla takhle šaramantní. A možná i bohatá, blesklo mu hlavou.
Pozoroval Alici, jak bere z věšáku klíče a prochází okolo polic až ke dveřím. Ve chvíli, kdy v zámku zachrastil klíč, ze žena probrala z jakéhosi polospánku a chvatně zastrčila knihu zpět na své místo.
„Omlouvám se, nevěděla jsem, že je už tolik hodin.“ Opět si rukou upravila v kabelce papíry a teď už se jí je téměř podařilo schovat, ven koukalo jen pár růžků. „Ztratila jsem pojem o čase..“
Skoch se znovu opřel o pult a mávnul rukou, jako by se nic nedělo. „Ještě máte čas. Bude chvilku trvat, než se tu uklidí a vytře. Tak jestli vám to nebude vadit,“ usmál se a pantomimicky předvedl zametání, „klidně si tu knihu vyndejte a dočtěte, co jste chtěla. Kolegyně vám potom odemkne a pustí vás ven.“
Zavrtěla hlavou. „To ne, žádné výsady. Už běžím.“ Upravila si kabelku na rameni a pohnula se ke dveřím. Alice sáhla po klíčích a odemkla.
„Líbí se vám ta kniha?“
Žena se zastavila s rukou na klice.
„Myslíte Mansfieldské panství?“
„Přesně tu. Líbí se vám?“
„To nemůžu říct. Doporučila mi ji kamarádka, tak jsem se tu stavila cestou z práce, jen abych zjistila, jestli ji máte.“
„Já myslím, že je výborná.“
„Vy jste ji četl?“
„Jistě, překvapuje vás to?“
„Možná...trochu. Neřekla bych, že to je četba pro muže.“
„Ale o to přece vůbec nejde. Jde především o to, co je jak napsané. Když to má příběh, když to má náboj, když je to procítěně a s citem napsané, a především, když je to čtivé, tak je to pro kohokoli. Přece horory a thrillery se nepíší pro muže. Je to pro kohokoli. Tak proč by romanticky zaměřené tituly měly být jen pro ženy.“
„To nevím,“ malinko znejistila a ruka jí samovolně sklouzla z kliky. „Možná proto, že-“
„- je to tam napsané?“ Skoch mávnul rukou a došel dozadu, do menší místnosti pro kbelík a mop. „To je jen lákadlo,“ hulákal zezadu, aby ho bylo slyšet. „Prostě se snaží ženám naznačit, že je to jen a pouze pro ně. Podle mě se tím jen podporuje feminismus, ale budiž, když to tak někdo chce. Koneckonců na posilovacích přípravcích, na těch, které vám mají přidávat svalovou hmotu, jsou také jen chlapi. Svalnatí nabušení chlapi.“ Vrátil se zpět s mopem v ruce a ubral na hlasitosti. „Ale stejně všichni ví, že dnes už posiluje nebo cvičí spousta žen. Stejně tam dají chlapa, protože to je prostě pro ně, to dá rozum. Vidíte, jaká je v tom logika?“
„Mně to přijde malinko jiné.“
„No jak myslíte.“ Opřel mop o stěnu a sklonil se k počítači. „každopádně...“ naklepal pár příkazů, „jo, každopádně to je poslední Mansfieldské panství, které tu mám. Tedy mám tu ještě jeden kousek, ale ten má zamluvený knihovnice, takže bohužel. Tak vám ho můžu taky zamluvit, nevadí mi pár dní počkat. Nebo si ho můžete vzít rovnou, je to na vás.“
Narovnal se a namočil mop do vody v kbelíku. Vytírací povinnost tu většinou náležela Alici, respektive Mirce, která před dvěma měsíci odešla, ale Skochovi se zdálo, že bude lepší, když to dnes udělá sám. Z nějakého důvodu neměl potřebu před touhle ženou komandovat svou podřízenou. Přece ze sebe nebude dělat tyrana, naopak - lidovější přístup bude lepší.
Žena zavřela dveře a zadívala se jeho směrem. I když měl hlavu skloněnou k podlaze, poznal to. Zahlédl Alici, jak kolem něj prochází. Nijak nekomentovala, že za ni dělá práci a šla se do zadní části převléknout.
„Já ale vážně netuším, jestli ji chci. Nechci říct, že by mne nezaujala, ale zkrátka to nejspíš není to pravé ořechové. Kamarádka má holt jiný vkus.“
Skoch k ní s úsměvem otočil hlavu. „Tak víte co? Můžete si ji dnes večer půjčit domů. A zítra ráno, až půjdete do práce, mi ji sem vrátíte. Nebo klidně až večer, ono se to nezblázní. Vyzkoušíte, jestli se vám líbí, a když vám nebude po chuti, jednoduše ji nekoupíte.“
„To nepřichází v úvahu, vůbec mne neznáte.“
„Nemyslím si, že jste typ člověka, co krade knihy. Nehledě na –“ zarazil se. „Vaše papíry.“
„Co je s nimi?“ Sklonila hlavu ke kabelce a zjistila, že si čouhající listiny skřípla do dveří. „A krucinál,“ zaklela nežensky. „To je teda moc pěkné.“
„Skochovi tohle přeslušnělé vyjadřování nikdy nesedělo a měl sto chutí přeladit na hovorovější vlnu, ale pak si řekl, že ještě chvilku počká. Však on bude čas. Vypadá to, že bude spoustu času.
Dotřel zbytek místnosti a uklidil kbelík zpět. Na pultu udělal trochu místa a poklepal prsty na sklo. „Ukažte, rozložte si to tady. Vyhladíme to.“
„To je v pořádku, už bych měla jít.“ Trochu chaoticky se snažila papíry vtěsnat zpět, ale moc jí to nešlo.
„Čeká vás někdo?“
„To sice ne...“
„Tak vidíte.“
Na chvilku zaváhala a odklonila se od dveří. Světlo pouliční lampy jí dopadlo do tváře a Skoch spatřil bezchybnou pleť a roztomile špičatý nosík. Možná trochu větší, ale stejně roztomilý. Madam, pomyslil si, jaká vy asi musíte být v posteli? Náruživá? Ostýchavá? Objevitelka? Usurpátorka? Držíte se zpátky nebo ovládáte muže?
„Možná,“ promluvila, „možná byste mi mohl pomoct.“
„Jestli to zvládnu.“
„Pokud se tu trošku vyznáte..“
„Sháníte někoho?“
„Spíš něco. Chci ve vedlejší ulici koupit byt. Jmenuje se Hrnčířská. V inzerátu píší, že je to klidová zóna, blízko supermarket, parkoviště před domem. Co si o tom myslíte?“
„O tom místě?“
„Ano, o tom bytě.“ Ukázala na papír s fotografiemi koupelny, obývacího pokoje, kuchyně a ložnice. Na dalším byla lodžie a pohled zvenku. „V realitce sice všichni přizvukují, ale znáte to – snaží se ten byt prodat.“
„Já si nemyslím, že je špatný. A klid tu taky vcelku je. Ale neříkala jste, že jdete z práce?“
„Jistě. Podívat se na ten byt.“
„Aha.“ Cyril pokýval hlavou. „Tak já bych ho bral. Pokud na něj tedy máte, nejsou tu zrovna nejlevnější prostory.“
Usmála se. „Myslím, že na něj mám.“ Chvilku jako by váhala a potom Skochovi podala ruku. „Jsem Kateřina. Pro přátele Katie.“ Trochu váhavě vzal její ruku do své a lehce s ní potřásl. „Příjmením Motejlová, ale to je po druhém manželovi, nehodlám si to jméno nechávat, tak na něj klidně zapomeňte. Nerozhodila jsem vás? To víte, musím si dělat v místě budoucího bydliště přátele.“
Ale vůbec, vůbec jste mne nerozhodila, mladá paní, pomyslil si metr osmdesát vysoký knihkupec a přerušil dotek. „Cyril Stoch.“
„Tak vám moc děkuju za váš názor.“
„Ohledně knih nebo vašeho bydliště.“
„Za oboje.“
„Zase tak moc jsem toho neřekl. Ale tu knihu si vezměte, vážně.“
„Tak já dám na vás, vůbec nic se jí nestane.“
„To doufám,“ zahrozil Stoch v žertu prstem. „To bych po vás potom musel chtít satisfakci.“
„Vážně? A jakou?“
Zasmál se a ukázal dokonale pěstěné zuby. „To si raději nechám pro sebe, taky už byste sem nemusela přijít. A já si nemůžu dovolit přijít o žádného potencionálního zákazníka.“
„No jak myslíte,“ opětovala úsměv. „Tak se uvidíme zítra ráno, přinejhorším odpoledne, tedy k večeru, ale to vážně přinejhorším.“
Okolo ní prošla převlečená pomocnice a s pozdravem se rozloučila. Katie udělala to samé, po cestě vyndala z regálu knihu, vsunula ji do tmavě modré kabelky a Cyril Stoch zůstal i se svou objednávkou knih na příští týden sám. Končilo pondělí a on měl tolik práce...


A neudělal samozřejmě vůbec nic.
Jak večer objednávka ležela, tak zůstala až do rána a když Alice vcházela do prodejny, seděl už na pultě Filip Tokoš, jejich zásobovatel a v obličeji mu bylo vidět všechno možné, jen ne spokojenost. Měl před sebou rychlovaznou konvici a otlučený hrnek s kafem a prsty poťukával do hrany stolu. Objednávka ležela vedle něj a za ním na podlaze se válely haldy nových knih, které přivezl před půlhodinou.
„Zdar ženská.“ Zatvářil se otráveně. „Udělal to zase.“
Alice se okolo něj protáhla, zavadila mu o nohy visící ze stolu a vklouzla na své obvyklé místo k věšáku, kdy visel její pracovní oděv. „Být tebou, vážně bych ho už zbila. Tohle není normální.“
„Ty ho znáš jen pár týdnů, ale mně už to dělá roky. Je nepoučitelnej. Chci po něm jen seznam knih, nic jinýho, pár knížek naškrábaných na papíře, ať to ráno vyskládám a můžu jet. Zvládl to za ty roky asi dvakrát, už jsem tady musel vychlastat snad hektolitry kafe. Jednou ho vážně zbiju a ono mu to dojde. A – co ty?“
„Co co já?“
„Jak doma?“
„Stejně jako před týdnem.“
„Takže se chlap nekoná?“
Alice už v modrém kabátě povytáhla obočí. „Máš snad zájem?“
Filip se zachechtal. „Já někdy neměl? Připomeň mi naše poslední čtyři rozhovory za měsíc. Myslim, že jeden se týkal kaktusů, který ani jeden z nás nepěstuje, a zbylý se motaly okolo sexu. Imaginárním sexu. Víš, jak tímhle chlap trpí?“
Alice se raději otočila, aby nebylo poznat, jak se jí chce smát. „Nevím, prozradíš mi to?“
Muž sesedl z desky a udělal k ní tři kroky. Chytl ji jemně za ruku. „Vždyť to řešíme pořád.“ Filip měl metr devadesát, blonďaté vlasy a obličej s milimetrovým strništěm. Byl to bývalý stěhovák, bez ženy, bez dětí, bez fantazie a bez větších ambicí. Ty ho nejspíš dovedly na toto místo. Uměl řídit. To byla asi jeho jediná výhoda, jeho jediná znalost. A tak začal rozvážet knihy a už u toho zůstal. Občas si prý přivydělal nějakým podivným melouchařením, někdy se šeptalo o escortservisu, ale všem to bylo jedno a Filip se o tom s nikým nebavil. Svou práci dělal dobře, nikdy nepřijel pozdě a nedovezl nesprávné zboží. Nikdy neremcal, uměl pohnout a pokud se přesto vyskytl nějaký problém, vyřešil ho během pár minut.
Možná jeho jedinou, tudíž největší slabostí, byl nezvladatelný pocit, že musí svádět každou ženu, s kterou právě je v místnosti. A nikdy mu nevadilo odmítnutí, bral to jako výzvu pro další kolo. Některé slečny a paní jeho neodbytnost přitahovala, jiné ničila a obě tyto kategorie Filip Tokoš dokázal zaujmout. Čert ví, čím to bylo, možná tou mladickou tváří, možná provokativním pohledem nebo nevázaným životní stylem, ale každopádně bylo na ženách znát, že se jim jeho náklonnost líbí. A on se nebránil ničemu, takže zářezů na jeho posteli bylo, jako na pažbě amerického vojáka ve Vietnamu.
Pro Alici přitažlivý nebyl. Nebo možná ano, ale ona měla jiné starosti, měla dost práce jinde a rozhodně si ho nehodlala připouštět k tělu. Otočila se, když se otevřely dveře do dvora a pozdravila Cyrila Stocha, který se dvěma svazky časopisů s obtížemi zavíral kovové dveře. Položil je na zem a poplácal Filipa po rameni.
„Asi senilníš, nechal jsi tam tohle.“
„Ty jsou pro tebe? To jsem netušil. Odkdy bereš knižní časopisy?“
„Odjakživa,“ odpověděla za šéfa Alice, „bereme je odjakživa a to tu dělám teprve pár dní. Asi vážně senilníš.“
„A ty kveteš.“
Skoch na něj ukázal prstem. „Ono ho to ještě nepřešlo?“
Filip mávnul rukou a vyšel ze dveří. Prý pořádně zavře auto a dojde si vypít kafe. Knihkupec mezitím prohlédl papír s načatou objednávkou a dal ho do ruky Alici. „Zvládneš to?“
„Když mi to svěříte...“
„Jak dlouho jste tady?“
„Dva měsíce, bez dvou dnů.“
„To je dost času na to, abyste sama udělala objednávku. Víte, co se prodávalo, ne? Mrkněte do seznamu. To, co je podtržený, chci přiobjednat, to jsou klasiky. Raději projeďte zbývající kusy, jestli jsem něco nezapomněl. Vedle kasy leží nabídka, červeně vytištěný tituly jsou doporučený, ty vezměte, přepište je na druhej papír a napište k nim čtyři kusy, Ostatní knížky projeďte, k některým jsem napsal čísla, tak je i s nima přepište a zbytek nechávám na vás, pokud máte pocit, že tu něco nemáme, nebo že to bude dobrá knížka, objednejte ji, ale nepřehánějte to s kusama.“
„Takže můžu podle sebe?“
„Jak říkám, nepřehánět.“
Alice projela papír pohledem a prodiskutovala s ním pár titulů. Nakonec udělali menší kompromis, několik knížek odebrali a u jiných zvýšili počet kusů. Mezitím se dostavila menší starší dáma s načervenalým drdolem a asi trojitou bradou, jak Alici později Skoch řekl, paní Jiříková, místní knihovnice, a on jí nasázel na fakturu asi třicet titulů včetně posledního výtisku Mansfieldského panství. Paní Jiříková si potom asi patnáct minut stěžovala na počasí, Skoch smutně pokyvoval hlavou, že to ano, to je absolutní pravda, tohle počasí nepřeje ničemu, a ano, taky má pocit, že lidé méně čtou a více vysedávají u televize, a ano, ten prstýnek, který dostala od manžela k třicátému výročí (kriste ježíši, pomozte mu někdo...) je vážně skvělý, takový jí musí závidět všechny kamarádky.
A když Skoch odsouhlasil úplně všechno, knihovnice spokojeně odešla s ohnutými zády a dvěmi taškami narvanými až po okraj.
„Tak tuhle ženskou osobně poznáte, až budu měsíc na dovolený,“ otočil se k pomocnici.
„A co když nechci?“
Cyril se zasmál. „Ona už vám to vysvětlí.“ Zvedl dlaň a ukázal palec. „Zaprvé,“ zatvářil se smrtelně vážně, „zaprvé jí vždycky všechno odkývejte. Strašně ráda si povídá, ale pokud ji tu nechcete mít celej den, všechno odsouhlaste a pokud možno mlčky. Slova ji vydráždí, je jak pytel kyseliny. Zadruhé – mějte pro ni všechno připravený, ostatně to se vstahuje k tomu zaprvé, zbytečně budete holou rukou šťouchat do pytle s kyselinou, o to dýl ji tu budete mít a o to míň se budete moct věnovat zákazníkům. Tím nechci říct, že by nebyla zákazník, ale ona to vezme tak jako tak, tak proč u toho krafat. A zatřetí jí nikdy nedělejte kafe, občas o něj požádá. To pak chce jít dozadu a ona jak je ve skladě s knížkami.... to je prostě stejný, jako byste pedofila posadila na pískoviště. Už ji odtamtud nedostanete.“
„Tak mi přijde, že o ní mluvíte jako o nepříteli číslo jedna.“
„To v žádný případě, je vcelku neškodná, ale varovat vás musím.“
Vedle nich to zašustilo. „Měla bych tě varovaaaat...možná umím čarovaaaat.“ Filip mezi ně vešel a v ruce měl další svázaný štos časopisů. „Jeden jsi tam nechal,“ prohodil, svazek se roztrhl a časopisy rozletěly po zemi.
„Tak dík,“ oznámil mu Skoch, „teď se ti ty kouzla budou hodit.“
Řidič si podřepnul, posbíral je a vytáhl z opasku klubko vlasce. „Tohle je jen vteřinka. Stejně už mi kafe vystydlo.“
A pak už se začali trousit zákazníci, školáci s penězi od rodičů, dospělci s vlastními penězi a vlastními připomínkami k té které knize a podivuhodnými přáními („Tu knihu vám objednáme, jistě, jistěže to půjde....Alice, připiš ji na seznam...říkáte nacistický slovník? Tak to vás musím zklamat.... no samozřejmě že máme Mein Kampf... poslyšte, mohl byste tu ruku připažit?“) a do toho se spustil takový liják, že kanály nestíhaly a lidé si museli nadzvedávat nohavice, aby je neměli mokré až ke kotníkům. A někde mezi nimi se objevila nenápadná žena. Tedy nenápadná pro každého druhého člověka, ale Cyril okamžitě zahlédl modrý kostým a pohyby elegantní dámy, která hned zamířila k němu a položila na pult dvě stě korun.
„Přeji vám krásné ráno, ti knihu si nechávám.“ Oči měla lehce propadlé a Cyrilovi bylo okamžitě jasné, proč tomu tak je. „Četla jsem do půl čtvrté a kdybych neusnula s kávou pod nosem, tak bych ji asi přečetla celou. Ale jak to bude vypadat v práci, to netuším.“ I když byla unavená, přesto působila až nezdravě svěže. „Ještě že jsem majitelka.“
Skoch pokýval hlavou. „Věděl jsem to. A jestli to chcete vědět, ty peníze od vás nechci. Berte to tak, že si taky zakládám na přátelských vztazích a tohle je začátek. Je to jako dárek na uvítanou.“
„Ale jestli jste takhle milý na všechny, kdo se tu ukáží poprvé, musíte krachovat.“
„Jsou věci mezi nebem a zemí....“ roztáhl ruce.
„.... který vám on stoprocentně co nejdřív hodlá ukázat,“ doplnil ho Filip Tokoš a usrkl studenou kávu. „a některý z nich by se vám nemusely líbit.“ Neodpustil si mrknutí, poplácal Skocha po ramenou a odporoučel se dozadu.
Cyril chtěl něco říct, ale Katie ho nenechala. „To je v pořádku, já mám pro strach uděláno.“
„Vážně? Protože já vám chtěl zrovna nabídnout večeři. Ale teď už si to snad ani netroufnu. Chtěl jsem vám tam trochu poreferovat o téhle čtvrti, lidech a tak podobně. Abyste věděla, do čeho jdete. Už jste ten byt okoukla?“
„Okoukla.“ Poplácala kabelku. „A vzala ho, smlouvu už mám v kapse. Byla jsem tam ještě teď po snídani a dala jsem na vás. Takže mi tu večeři vlastně dlužíte.“
„Tak to nemůžu odmítnout.“
„Skvěle.“ Stáhla bankovku ze stolu a strčila ji zpět do peněženky. „Ale platím já a nechci slyšet, žádné řeči. Budeme vyrovnáni.“
„Platí....takže dneska v půl šesté na tady na pravém rohu u květinářství, Katie?“
„Nezavíráte až v šest?“
Skoch se otočil na Alici. „Kolegyně to tu určitě chvíli beze mne zvládne.“
„Jasně, šéfe.“ Dívka dokončila posledních pár řádků na objednávce. „Zanesu to Filipovi, ať může vystartovat. Už je dost nervózní.“
„V pořádku.“
Doprovodil Katie ke dveřím, otevřel jí je a počkal, až roztáhne deštník. Rozevřela ho nad hlavou, stejně tmavomodrý jak obloha nad ním a podala mu ruku. „Už teď můžu říct, že mě těšilo.“
Zlehka jí potřásl. „Nápodobně. Takže v půl šesté. A neusněte v práci.“
Zamávala mu a potom zmizela mezi tou hrstkou lidí, která se míhala po chodníku. Vrátil se dovnitř a otřásl se zimou. Z vlasů mu při tom odlétlo pár kapek kalné dešťové vody. Za pultem se objevil už oblečený Filip a za ním kráčela Alice.
„Můžeš mi říct, kdo to byl?“ U opasku mu plandalo kolečko vlasce, mokré vlasy mu zplihle visely podél skrání, ale jinak vypadal upraveně. Skoch by dokonce řekl, že tahle mokrá verze jejich řidiče musela ženy přitahovat ještě víc. Jakoby vypadl z nějaké reklamy na pánský deodorant.
„Jedna zákaznice.“
„Kterou znáš od včerejška, jak mi vysvětlila Alička.“
Ta ho šťouchla do ramene. „Můžeš si odpustit ty zdrobněliny, prosím? Zní to hrozně.“
„Sorry. Znáš ji jeden den a zveš ji na rande?“
„No....jo.“ Skoch pokrčil rameny. „Nepřijde mi to nějak zvláštní.“
Filip k němu přišel a chytl ho z boku za krk. „Kamaráde, jsi borec. Mám se co učit. Musíš mi příští úterý říct, jak to dopadlo. Jestli jooo...nebo neee a jestli ses jí dostal do vykřičníku. To si nemůžeš nechat pro sebe.“
Alice se zhnuseně obrátila. „Já jsem ještě tady a dva metry od vás, jestli vám to nedochází.“
„No co...“ Filip se k ní obrátil, „o tvůj vykřičník přece nejde.“
„Ty seš vážně prase.“
„Já jen říkám, co si myslim.“
„O tom se s tebou nebudu bavit, raději bys měl vyjet.“
Filip protáhl ústa a zašklebil se. Ještě chtěl něco namítnout, ale pak si to rozmyslel, vzal ze stolu objednávku a zachrastil v kapse klíči. Poprosil, aby bylo příští úterý všechno připraveno a zahulákal něco na pozdrav. Nikdo mu neodpověděl. Určitě proto, že má ještě v hlavě tu ženu, pomyslela si Alice. Určitě proto, že jí vadí, jaký je Filip hulvát, byl přesvědčený Skoch. Oba měli pravdu. A oba se mýlili...

Vybrali si italskou restauraci poblíž náměstí, jelikož nechtěl Skoch Katii nutit k delší procházce. Počasí se stále nezlepšilo. Stůl si vybrali u okna, na kterém bylo nějaké světle fialové sgrafiti a dovnitř neproklouzlo ani zrnko toho nečasu zvenku. Chvíli nezávazně mluvili o knihách, on se mohl pochlubit bohatými znalostmi a ona bohatou knihovnou, a poté polehounku sklouzli k otázce bytu a Skoch začal vyzvídat, přemýšlet, dumat a v hlavě kalkulovat, jak se na správného chlapa sluší.
Tedy podle jeho názoru.
Filip sice nemá pravdu...a to s tím vykřičníkem nebylo úplně namístě, ale ať to je, jak to je, žena tu před ním sedí, pozvání k večeři přijala a poměrně vyzývavě oblečená je, tak co řešíme? Otázku manžela, přítele? Jestli je, bude to zaneprázdněný partner. Není nic lepšího, než zaneprázdněný a unuděný partner. Skoch to věděl moc dobře, s takovým mu zahnula jeho manželka. Už je to sedm let, jak ten čas letí...
Vyhnal tohle všechno z hlavy a soustředil se na dámu, která si před ním vybírala z jídelního lístku. Jezdila po něm pěstěným prstíkem a nakonec se zastavila na čísle dvacet tři.
„Pizza prostituto?“ Skoch se pousmál.
„No jistě, miluji pizzu. A můžu se pochlubit skvělým spalováním, takže se jí klidně nacpu takhle navečer a do devíti je všechno pryč.“
„To vám spousta žen může závidět.“
„Tak ať, mám i spoustu nedostatků.“
„Zatím jsem žádný neodhalil.“
„Taky jste se mnou strávil zatím zhruba hodinu,“ namítla a zavřela lístek, „to se člověku ani nechce hledat.“
„To máte asi pravdu.“
Dostavil se číšník a s úklonou převzal objednávku. Skoro vycouval k vedlejšímu stolu a tam proceduru opakoval.
„Možná by potřeboval zpětná zrcátka,“ prohodil Cyril a Kati se zachichotala. Roztomile, pomyslel si. Jen tak dál.
„A říkáte, že ten byt už máte v kapse?“ nadhodil.
„To ano,“ přikývla, „dnes odpoledne jsem podepsala smlouvu. To byste koukal, jak některé bankovní účty urychlují sled věcí. Doslova vám otevírají dveře a odevzdávají klíče. Lidi zajímají jen čísla a na mých výpisech jich pár je. O nic jiného nejde.“
„Tak to vám přeju, nemusí vás trápit problémy obyčejného života.“
„Myslíte placení složenek? To se mi nevyhne stejně jako vám. Ale máte pravdu, že si můžu trochu víc užívat a nevšímat si té černoty okolo nás.“
„Užíváte si ráda?“
„Jak co. A jak s kým.“
„To jsou dva zásadní problémy,“ přikývl Cyril. „Když není s kým, nebaví vás co, když je co, tím pádem kde a jak, ale nemáte s kým, je to špatenka. Zkrátka se musí skloubit tohle všechno dohromady, k tomu nějaká mince a hned se ráno vstává z postele líp. Jaké máte koníčky, Katie?“
„Poslední dobou snowboarding a squosh. Ale v tomhle počasí by –“
Číšník před ně postavil talíř se střední pizzou, láhev kečupu a pro Cyrila lasagne. Tentokrát odkráčel popředu a s jednou rukou za zády. Cyril zabořil vidličku do jídla a opatrně sousto pofoukal.
„Přeju dobrou chuť. Už jste tu jedla?“
„Dvakrát. Ještě s bývalým manželem.“
A vida, leze leze po železe...
„Poprvé mne sem vzal na naše výročí, myslím, že bylo třetí a podruhé jsme tu řešili rozvodové papíry. Sranda, že?“
„To si nemyslím. A kdo se smál naposled?“
„Zasmáli jsme se společně a rozešli v dobrém. Idylické bylo manželství, idylický byl rozvod. Přesně takhle bych to každému přála.“
„A nějaký-“ Skoch si dal pusu před pusu, když mu unikl vzduch z plic, „omlouvám se. Nějaký současný manžel je?“
„Současný manžel se hledá. Značka – byt mám.“ Ladně se zakousla do třetího kousku a v očích se jí objevil požitkářský výraz. „Tohle je vážně dobrota. To mi nahradí každého manžela.“
Skoch pohnul pohledem a zahlédl ženu ve středních letech, která si právě sedla ke stolu naproti nim. Měla lehce silnější postavu, ale vysportovanou, tudíž oku lahodící a hnědé vlasy stažené do culíku. V obličeji měla pár pih, ale roztomilých, takže ji zdobily, nikoli hyzdily. K ní si přisedl mladší muž s knírkem a lopatovitýma rukama a ihned sáhl po nápojovém lístku.
Její pohled splynul na vteřinu s Cyrilovým, ale ihned se odvrátila. Nejspíš se bála, že si toho všimne její partner.
Soustřeď se, okřikl se Cyril, máš tu naproti sobě krásnou ženskou, víš, co chceš ty, víš, co chce nejspíš ona, tak se zkrátka soustřeď.
Nakoukl do talíře, kde zbývalo pár posledních soust a poznamenal, že sem bude chodit častěji. Ne že by sem nechodil vůbec, jen je trošku zaneprázdněný obchodem a nezvládá tolik osobní život. Jestli se tomu, co dělá ve svém volnu, dá říkat osobní život.
„A co děláte?“
„Právě že nic. Většinou studuju časopisy o knihách, projíždím na internetu nabídky nakladatelství....je to jako nemoc. Jenže lék je jen čas.“
Neodpustil si opět letmý pohled a zaregistroval, že tentokrát už jeho směrem hleděl i muž s knírkem
„Tak mi pomozte zařídit byt. Budu potřebovat někoho šikovného, kdo mi zorganizuje stěhování. Možná přijdete na jiné myšlenky. Tedy jestli vám nevadí, že vás tím vlastně ještě víc zaměstnám.“
Zavrtěl hlavou. „To ne.... ale.... máte určitě spoustu přátel.“
„Jenže nikoho místního neznám.“
„Neznáte ani mne.“
„Přijdete mi jako fajn člověk.“
„A víte, že by člověk neměl dávat na první dojem? Může to být ošidné.“
„Ve vašem případě to risknu. Mám pocit, že člověk, který tráví čas s knihami, nemůže být zlý.“
Skoch měl chuť se zasmát. „Dnes ráno chtěl jeden člověk koupit Mein Kampf. Stoprocentně vášnivý čtenář. Jen se mu nelíbila cena.“
„Prodáváte takové věci?“
„Mám i antikvariát. Najdou se tam různé kousky. Třeba pravdivé svědectví člověka, kterého po požití čtyř lahví destilované vody honila po ulici oživlá bříza. Je to ve sbírce skutečných bizarností. Takové věci by se neměly prodávat, jsou to klenoty.“
Další pohled nesourodého páru. Cyril znervózněl.
„Ale určitě vám rád pomůžu. Stačí říct kdy a za den to máme hotovo.“
„Ráda vám to svěřím do rukou.“
„Svěříte mi sebe?“ Usmál se, ale vzápětí té věty litoval. Na takové vtípky je nejspíš příliš brzy.
„Když na mne dáte pozor.... jsem vzácné zboží.“ Katie nedala najevo rozpaky. Ani rozmrzelost. Nebo nedej bože znechucení.
Že by se mnou flirtovala? Že by mi to chtěla TAKHLE zjednodušit?
Další pohled od protějšího stolu a tentokrát už to Skoch nevydržel. Utřel si ubrouskem pusu a odsunul židli. Když na něj Kate překvapeně pohlédla, rukou ji uklidnil. „Jsem hned zpátky, vážně. Jen nás tady jeden pár pozoruje a mně je to nepříjemné. Tak strpení.“
Udělal pár kroků a postavil se před stůl, kde na něj ze židle zírala ta ženská. Byla pěkná, pomyslel si, vážně pěkná ženská. Určitě vyskákaná, vlétlo mu na mozek a snažil se ji v duchu svlíknout...ale ihned se zarazil, protože si uvědomil, proč sem přišel. Chtěl otevřít pusu, ale ta bruneta ho předběhla.
„Cyril Skoch?“
Překvapeně ztuhnul. „Prosím?“
„Pan Cyril Skoch?“
Snažil se nedat najevo překvapení, ale oči ho musely prozradit.
„Odkud mne znáte? Jsem tu na večeři a je mi zatraceně nepříjemný, když pořád jezdíte zorničkama po mých lazagních.“ Přejel zvolna na svůj obvyklý tón, žádné slušnosti, pěkně se do nich obuj. „Jestli jste si nevšimli, jsem tu s přítelkyní. Ale to jste si určitě všimli, připadám si jako na divadle. Mohli byste se laskavě věnovat vlastnímu stolu... nebo si aspoň vybrat jiný lidi? Díky moc.“
Bruneta sáhla do saka a vytáhla průkaz.
„Kriminální policie, můžu vás poprosit, abyste se na vteřinku posadil?“
„Co prosím?“
„Prostě si sedněte.“ Mávla na kolegu. „Poručík vám udělá místo.“
Muž vstal a rukou ukázal na židli. Skoch ale rázně prohlásil, že si nikam sedat nebude, dokud mu neřeknou, o co tu jde. Rozhodně si nehodlá kazit bezdůvodně večeři a ještě rozhodněji nehodlá nechat dámu čekat, to jistě chápou, taky mají partnery. To se zkrátka nedělá.
„Ona to jistě pochopí, jen si sedněte.“
„Tak proč mě sledujete?“
„Vyšetřujeme případ znásilnění a vraždy tří žen. Jedna bydlela poblíž, ostatní dvě byly z Poruby.“
„A?“ Cyril nakrčil obočí.
„Všechny tři nakupovaly u vás. A vždy maximálně dva týdny na to už nežily. Jejich příbuzní nám nezávisle na sobě potvrdili, že navštívili vaše knihkupectví, dvě ženy si koupily knihu, jedna ne. Všechny tři byly svobodné. Dvě měli během těch čtrnácti dní rande, nikdo neví s kým, u jedné se to nedozvíme, moc se s takovými věcmi nechlubila.“
„Ježiš lidi neblázněte. Kde nakupovaly léky?“
„Jak to myslíte?“
„Vsadím se s váma, že všechny tři chodily do Čtyřlístku, je to největší a nejlepší lékárna široko daleko. Vsadím se s váma o flašku vína, že tam chodily a že je lékárník zná. A co videopůjčovna? Už víte, že nám zrušili tu skvělou pod radnicí? Za tři půjčené kousky jste dostali třetí zdarma. A oni ji sprosťáci zruší. Takže teď už je jediná pořádná na Michlovský, i když tam je ten kakabus, ale výběr tam panečku mají exkluzivní, to se musí nechat. Takže když se toho protivnýho majitele zeptáte, možná je má v registraci, všechno si dává do počítače.
Chápete, co chci říct? Nejsem bůhvíjak namyšlenej, ale troufám si tvrdit, že moje knihkupectví je jedno z nejlepších. Možná nejlepší. A jestli jeden z vás aspoň trošku čte, tak bych se moc divil, kdyby ke mně minimálně jednou nezabloudil.“
Policista se znovu posadil.
„Takže se nenechte rušit, objednejte si, najezte se a já udělám to samý.“
Detektivka si dala ruku před pusu a nechala plynout ticho, možná trochu delší, než by se hodilo. Pak sáhla znovu do saka a vytáhla fotografie.
„Omlouvám se, ale asi jste mě špatně pochopil. Nikdo vás nepřišel obviňovat, jen jsme chtěli vědět, jestli jste ty ženy neznal, jestli byste nám nemohl nějak pomoct. Jestli to chcete vědět, v lékárně jsme byli, obsluha si na ně nepamatuje. Tak snad vy.“
Rozložila na stůl tři fotografie a Cyril se nad ně s rudnoucím obličejem podíval. Díky bohu nikdo nekomentoval jeho představení a on s tím začínat nebude. Pohlédl na snímky. Všechny tři ženy byly blondýnky, jedna s krátkými vlasy. Všechny tři byly usměvavé. Poklepal prstem na prostřední fotku.
„Tuhle si možná pamatuju, měla krátký vlasy, ale ne tak moc. Pokud to je ona, jistej si na sto procent nejsem. Kupovala si nějakou detektivku. Ale mám dojem, že řidič, kterej mi zaváží knihy by vám o ní mohl říct víc, vybavuju si, že si s ní povídal. Ale jak říkám – pokud to je ona.“
„Povídá si ten člověk často s vašimi zákaznicemi.“
„A víte –“ Skoch zneklidněl, „víte, že docela i jo? On vlastně flirtuje skoro s každou ženskou, takže tahle nebyla výjimka.“
„Můžu vás o něco požádat? Ta žena se jmenuje Renata Musilová, tedy jmenovala. Zkuste před ním to jméno nadhodit v souvislosti s její smrtí. Řekněte, že si ji pamatujete z obchodu, buďte šokovaný. A všimněte si jeho reakce. Uděláte to pro mne?“
„Nemyslím si, že by to dělal Filip. Je sice holkař, ale ne vrah.“
„Jen zkoušíme všechny možnosti.“
„Mě jste už taky prověřili?“
Policistka posmutněle pokývala hlavou a zastrčila fotografie zpět. „Ani nevíte, jak důkladně.“
„To jste tak smutná, že nejsem vrah?“
„Bylo by to jednodušší.“
„Ježiš vy jste cynik.“
„V naší práci to jinak nejde.“
„Tak to se omlouvám, že jsem je nezabil, už jste se mohla věnovat dalšímu případu.“
„To budu i tak, nebojte. Jen mi splňte uhle laskavost a můžete dál v klidu prodávat knihy.“
„A proč to neuděláte sami?“
„Zajdeme za ním hned po vašich referencích. Pokud to je on, nehodláme ho vyplašit.“
„Není to on.“
„Tak udělejte, o co vás žádám a bude klid.“
„Nelíbí se mi to.“
„Mně o nic víc, ale tohle je život. A smrt, jestli to tak chcete.“
Cyril zavrtěl hlavou. „Nechci, ale evidentně nemám na vybranou. Udělám to, ale teď mě laskavě nechte dojíst. A jestli vám to trošku pomůže, tuhle ženu jsem poznal u sebe v knihkupectví. Tak ji raději střežte.“
„To spíš raději vy. Jestli ji viděl váš kolega, nemusí to dopadnout dobře....“
Cyril v obličeji lehce pobledl, ale na větu nereagoval. Sebral vizitku, kterou mu policistka podala a odkráčel. Večer se vyvíjí tak krásně, přece si ho nebude kazit. Nebude si kazit žádný večer...

„Říkáš, že chodila sem? Jako žes ji znal? Tak to je síla.“
Filip Tokoš stál na obchodě u Alice a pohledem sjížděl novou objednávku. Bylo úterý příštího týdne a venku bylo o poznání lépe. Počasí se umoudřilo, louže vyschly, vítr polevil. Lidé se už neostýchali vyjít na ulici, ale stále se ostýchali kupovat knihy. Tenhle měsíc už vážně lepší nebude. Ale Vánoce se blíží....
„Tohle je ten zkurvenej svět. Jeden den si kupuješ knížku a druhej už žereš někde na skládce hlínu. Jedna výhoda lepší než druhá.“
Skoch se na něj smutně podíval. „Taková mladá ženská, blondýna, kratší vlasy, věčně stála u regálu s kriminálkama. Mám dojem, žes jí jednou něco doporučoval. Chodila sem vždycky ráno, když vodila děti do školy. Kluka a holku. Malinko ráčkovala.“
„Ty bláho nic,“ Filip zavrtěl hlavou, „Vážně si ji nepamatuju. Byla hezčí než Alice?“
Ta si vyndala z úst suchý rohlík a překvapeně zamrkala. „Ona je nějaká hezčí než já?“
Cyril se pousmál a poplácal řidiče po rameni. „Podělal sis to, kámo, tohle ti nevyšlo. Dva měsíce neustálýho podlízání v tahu.“
Filip naoko povadl, ale pak hned obrátil list. „A co tvoje rande?“
„Hlavně prosím tě žádný vykřičníky.“
„Jasný. Tak jak? Byla večeře? Byly svíčky?“
„Byl byt,“ vložila se do toho Alice. Zbytek rohlíku zapila čajem, oklepala si ruce a sukni a sedla si ke stolu. „Šéf byl u ní doma.“
„A vida ho,“ Filip se zaculil. „Okoukl sis prostředí? Ty už začínáš být docela znalej, asi si k tobě budu chodit pro rady.“
„Klídek, chce pomoct se stěhováním.“
„Tak to je potom jiná. A kdy se k ní nastěhuješ?“
Skoch přivřel oči. „Chce pomoct se stěhováním ze svýho bytu A do svýho bytu B. Pochop, že oba jsou její.“
Filip uznale pokýval hlavou. „Chápu.... vážně chápu.“
Knihkupec ho vzal za ruku a zatáhl dozadu.
„Někdy se chováš jako imbecil. Hele – potřebuju s tím pomoct. Je to teď v sobotu a dám ti za tři hodinky tisícovku na dřevo. Postel už tam má, takže nějaký dvě skříně a sedací souprava.“
„Já jsem ale v sobotu v Praze, to nejde.“
„A co tam máš?“
„Přece tam bydlim.“
„Kruci to je výmluva jak poleno. Tak přijeď, zaplatim ti cestu. Katie chce někoho spolehlivýho. A já tě jako spolehlivýho beru... upřímně, neznám nikoho jinýho, kdo by byl vhodnější.....ne že bych měl nějaký výběrový řízení, zkrátka jsi fajn chlap a ona to uvidí taky.“
„Jo jo jo... sladký řečičky a oblbování, to by ti šlo. Ale mně z tebe bradavky neztuhnou. Říkáš tisíc? To ti to tak dobře zaplatí?“
„Dělám to zadarmo, ale pro ni, takže mi o peníze nejde.“
„Takže to bereš jako investici?“
„Hele – neřeš to. Alici by mohlo být divný, o čem tu krafeme, a já nechci, aby si myslela, že jsem nějakej děvkař. Je fakt, že znám Katii jen týden, jenže ona v sobě prostě něco má –“
„– a je to osmnáct čísel dlouhý a šest....“
„Tak bereš nebo ne?“
„Fajn, přijedu. A nic od tebe nechci, prostě si udělám výlet.“
„To nemusíš.“
„To je dobrý, taky vím, kdy je třeba pomoct.“
„Toho si vážím.“
„A kdy máte další rande?“
Skoch se zasnil. „Dneska večer. Jestli se tomu dá říkat rande. Jdeme do muzea nerostů.“
„Jestli se tomu dá říkat? To je zatraceně originální rande. Všichni kinofilové, divadlofilové a hvězdofilové ti můžou závidět.“
„Jenže já nevím, jestli má minerály ráda.“
„Po dnešku už bude.“
„Dík za optimismus, hlavně aby byl namístě.“
„Klid, to máš jak v tý básničce.“
„V jaký?“
„Když máš tvrdej jako kámen, tak je s předsevzetím ámen...“
„To by myslím stačilo, uvidíme se v pátek.“

Ve středu odpoledne čekal na pohlednou tmavovlasou policistku na vrátnici vzkaz. Šedivý vrátný jí předal čistě bílou zalepenou obálku. Prý ji přinesl nějaký školák a než se ho stihl zeptat, pro koho nebo od koho to je, zmizel. Nicméně na zadní straně bylo zřetelně napsáno černým fixem její jméno, takže nemohlo být pochyb, kdo je adresát
Došla do kanceláře, kde seděl její kolega a před ním se válela halda papírů. Zoufale po ní šlehl pohledem.
„Další slepá ulička, mám dojem, že tohle je totální prdel. Jestli jsme si mysleli, že jsme v prdeli předtím, tak teď už jsme nahraný úplně. Žádná další souvislost není.“
„Určitě?“
„Všechno to je jen mlácení prázdný slámy, já už vážně nevim, kudy kam. A jestli si ty myslíš, že bude něco z toho knihkupectví, tak na to rovnou zapomeň. Znám lidi. Když si ten Skoch bude myslet, že ten řidič je vrah, nebude se ho ptát, bude se bát. A jestli si to nemyslí, vůbec se ho ptát nebude.“
Policistka hodila na stůl obálku a muž na ni pohlédl. „Co to je?“
„To mi teď dali na vrátnici.“
„Už jsi to četla?“
„Jo. A ty bys měl taky.“
Otevřel rozlepenou obálku a prolítl text načmáraný černým fixem. Každé písmeno bylo jiné, aby se nedal vystopovat autor a znění bylo více než zajímavé.
„Víš, kdo ti to poslal?“
„Zpáteční adresa chybí.“
„A doručitel?“
„Malej kluk, utekl.“
„Kruci.“
„Ale máme se na co zaměřit, nemyslíš?“
„Takže tam půjdeme?“
„O tom nepochybuj.“
„Dobrá, oznámím to a ty se připrav na sledování. Může to být dlouhý.“

Pátek se vyvedl.
Jak v obchodě, tak na nebi, takže když Cyril dorazil do Hrnčířské ulice a zamířil do známého poschodí, všechno v něm trylikalo. Už dlouho neměl tak dobrou náladu. Po cestě koupil malou bonsaj a láhev portského a za pár minut už trochu udýchaně klepal ve třetím patře na sněhově bílé dveře.
Katie mu otevřela ve sportovní soupravě a omluvila se mu, že před chvilinkou ještě cvičila. Nábytek tu sice ještě nemá, ale rotoped si už přivést nechala, protože bez něj by nevydržela. Spalování energie je její menší úchylkou.
S díky mu vzala z rukou květináč i víno a obojí donesla do prázdného obývacího pokoje. Víno postavila do rohu na zem, otevřela balkon a posadila bonsaj na parapet. Výhled tu byl božský, žádné panelové domy. Byl to okrajová část města a z okna byly vidět lesy a v dálce menší vesnička s nejlepší mlékárnou široko daleko.
Zavřela dveře a mávla rukou po místnosti.
„Řekla bych ti, ať se posadíš, ale není kam.“
„To přece nevadí.. můžu si odložit?“
„Jo jasně, vidíš, to jsem měla říct jako první.“ Došla k němu, vzala kabát a v předsíni mu našla místo na věšáku. „Jsem ještě taková zmatená, nerozkoukaná.“
„To se všechno srovná.“
„Pojď se posadit do ložnice na postel, je to lepší než nic.“
Cyril si zamnul ruce. „Bude mi potěšením.“
„Vážně?“ Katie se rozesmála a opět ukázala zuby. Ta snad nemá jediný kaz, pomyslel si Skoch. Je jako bohyně. Bohyně v prázdném bytě s jedním chlápkem, jednou lahví vína a jednou postelí. Může tohle skončit jinak?
Okamžitě zvážněl. „Jen vtipkuju. Na čtvrtém rande vždycky vtipkuju.“
„Ty je počítáš?“
„To musím, páté je moje nejoblíbenější.“
„To by mne zajímalo proč.“
Došli do ložnice, Katie stáhla z postele povlečení a složila ho do proutěného košíku pod oknem. Takže pečlivá, prolétlo Skochovi hlavou. Na každé schůzce něco přiskočí, nějaký zajímavý poznatek.
„Jen tak, mám rád všech pět pohromadě.“
Zasmála se a poprosila ho, ať zajde do pokoje pro to víno, že se mezitím převlíkne do něčeho vhodnějšího. Zavřela za ním dveře. Trvalo půl minuty, než byl Cyril zpět s lahví a dalších pět, než mu otevřela a stála před ním ve spodním prádle.
„Nic vhodnějšího jsem nenašla.“ Posadila se na postel a pohladila místo vedle sebe. „Nemáš s tím problém?“
Pomalu k ní došel a postavil jí láhev k nohám. Vážně vypadala skvěle. Světle modré prádlo jí dokonale sedlo, nikde nic nepřetékalo, nic neviselo. Ve svých devětatřiceti letech měla postavu filmové hvězdy, až se mu nechtělo věřit, že to je díky pár hodinám strávených na rotopedu.
Dala si nohu přes nohu a opřela se rukama o postel.
„Zaskočen?“
„Možná. Trochu.“
„A dostaneš se z toho brzy?“
Posadil se vedle ní. „Už to přešlo. S tímhle nemám nikdy problém.“
Katie mu zasunula ruce pod triko a pomalu ho svlíkla. Slyšel její zavzdychnutí.
„V kuchyni je ve skříňce pár skleniček.“
Zabořil jí obličej do vlasů a pár mu jich vniklo do úst. Nevadilo mu to, nevadilo mu vůbec nic.
„Teď? Teď ne, prosím...“
Lehce se odtáhla a položila mu dlaň na tvář. „Ano, teď. Mám na to hroznou chuť. Na oboje. Na víno, i na tebe.... chci se uvolnit.“
Cyril se usmál. „Tak mi nikam neuteč.“ Vstal a Katie mezitím vytáhla z kabelky vývrtku.
„Kdybys mi neřekl, že ho koupíš, tak netuším, jak bysme to dneska otevřeli.“
„Otevřeli bysme to jindy.“
„Mazej a ať už jsi zpátky.“
Cyril doběhl polonahý do kuchyně a než našel skříňku, kde byly čtyři sklenky, uběhlo pár drahocenných minut. Vážně to tu bylo jinak úplně prázdné.
Ale to jeho ani v nejmenším netrápilo....

Filip si trošku nervózně pohvizdoval. V pátek k večeru se tu nikdy nezdržoval. Ale už se stalo. Kvůli té ženské pár hodin času obětuje. Ten výstřih...
Sáhl do zadní kapsy a ucítil pod prsty vlasec. Bez toho ani ránu a dnes se mu bude hodit dvojnásob.
Byl dva kroky od vchodu do zrenovovaného činžovního domu, když mu kdosi položil ruku na rameno. Otočil se a spatřil menšího podsaditého muže s knírkem a obrovskýma rukama.
„Můžu vám nějak pomoct?“
„Jsem od policie, můžete se mnou prosím jít?“
„Jasně. O co jde?“
„Za vteřinku.“
Dovedl ho ke k modrému volvu, parkujícímu opodál a otevřel dveře. „Kolegyně vám vysvětlí zbytek.“
Filip si sedl na zadní sedačku a policistka mu bez dlouhého představování vysvětlila, o co jde. Předevčírem dostala anonymní dopis, v kterém stálo, že dnes mezi pátou a sedmou tudy půjde muž. Metr devadesát vysoký, blond vlasy, modrá bunda, džíny, pravděpodobně modrá kšiltovka.
„Sedí to na vás, pane... Tokoš,“ žena koukla na jeho doklady.
„Tak to vážně nechápu.“
„Dále tam bylo, že bude chtít vejít do tohoto domu, a že díky vám si připíšeme zásluhy za vyřešení trojnásobné vraždy.“
„Tak to už nechápu vůbec. Já vám bohužel nijak nepomůžu. Jen sem jdu pomoct kamarádovi stěhovat.“
„Kamarád bude muset počkat, dokud se tohle nevyřeší.“
„To se mi nelíbí.“
„Kde pracujete?“
„Rozvážím knihy.“
Detektivka povytáhla významně obočí. „A vida...“
„Co vida?“
„Vystupte si prosím.“
„Co blázníte?“
„Můžete si vystoupit?“
„No dobrá...“ Filip neochotně vystoupil z auta, stejně neochotně, jako do něj prve vstoupil. Venku ho policista nijak drsně opřel o dveře a prohledal. Našel pouze peněženku a klubko pevného vlasce.
„Na co máte tohle?“
Na přichycení dvířek u skříněk. Nebo čehokoli jinýho, co se hýbe. Vždyť vám říkám, že jdu stěhovat.“
Policistka vystoupila ven a pouliční lampa ji na tváři vytvořila podivný stín. Dala si ruce do kapes a poodešla dál, k místu, kde se stýkaly dva chodníky. Ihned se ale vrátila a vzala kolegovi vysílačku.
„Mně se tohle nelíbí. Ani trochu se mi to nelíbí...“
Filip jen pokrčil rameny a nechal ty dva, ať si dělají svou práci. On měl tu svou začít za pár minut a kvůli tomuhle incidentu na to může zapomenout. I na pohled té sexy dámičky. Ach jo. Život je pes.

Cyril musel uznat, že to víno vážně trefil. Bezvadná chuť nic trpkého, nic ostrého. Na jazyku chladilo a v krku hřálo. Ideální kombinace pro dvě těla, která k obě mají tak blízko.
Dopil duhou skleničku a nechal alkohol působit, zakláněl hlavu a vychutnával si prsty. Které mu klouzaly po břiše. Ty dokonale pěstěné, které zahlédl hned první den a které věděl, že chce ochutnat.
Ty prstíky, sladké, hebké, které dokázaly dávat takovou rozkoš a takovou slast a přece uměly tak ubližovat. Ostatně – to uměly všechny ženské prsty. Bez výjimky. Ale nikdo jim neodpáře, že když chtějí dělat dobře, ví jak na to.
Ten krček.... no jasně ten krček, který před chvílí cítil v rukách, cítil na bříškách jemný pulz. Cítil, jak Katii proudí v žilách divoká krev, jak jí dokáže rozbušit srdce a zakrvit mozek, jak ji dokáže rozvášnit a dostat do své postele každého chlapa, kterého si vybere. Každého.
Tenhle talent nemají všechny ženy, je to jako šestý smysl. Jako dar léčitelství, kdy vám muž s brýlemi na nose a dědečkovským výrazem ve tváři jezdí prsty po břiše a hledá melaniny a tvrdí vám, že vás dozajista vyléčí. Tam, kde nepomůže moderní věda, pomůžou tyhle vetché rejdící prsty. Kecy.
Jenže tohle ne.
Ona to vážně dokáže.
Dokáže svést kohokoli, má to v očích, má to v každém póru těla.
Stejně jako to měly ty tři děvky před ní.
A stejně, jako to měla jeho žena.
Cyril se postavil a s omluvou se vypravil do koupelny, kde si pod vodovodem studeným proudem zchladil obličej. Pohlédl do zrcadla a viděl svůj zfialovělý obličej uprostřed koupelny. Posadil se na vanu a uvědomil si, že ho ještě takhle žádná žena nezaujala. Dokonce pár vteřin přemýšlel, že by to vážně neudělal. Jen by ji pořádně ojel, ať si vezme to, pro co sem přišla a táhne, kam chce.
Cyril skoch byl trochu vyšinutý, pravda. Samozřejmě zabil všechny tři ženy, které poznal u sebe v prodejně. Ale ono to jinak vyřešit nešlo. Všechny tři byly tak nechutně vyzývavé, tak dráždivé.... to nemohlo jinak skončit.
Stejně jako jeho žena. Když ji poprvé veřejně označil za děvku, vlepila mu v divadle facku, že to bylo slyšet až do posledního balkónu. Flirtovala s mužem před ním, ptala se ho na program, na občerstvení, úplně mu dávala najevo, že je mu po vůli.
Samozřejmě že to byla děvka.
Druhé varování jí dal v soukromí a ona pak měsíc vysvětlovala, kde ke všem těm podlitinám přišla a že si tu nohu zlomila pádem ze schodů. He he, měl jí zlomit obě nohy, mohl ji mít doma... a možná živou. I když to je vlastně nesmysl, touhu zabít ji měl už tak dlouho... vážně hrozně dlouho.
Ty tři byly jako ona.
A skončily tak.
Mohl je pomalu mučit, mohl je škrtit nebo topit, ale on jim místo toho milostivě podřízl krk. To by jiný na jeho místě neudělal.
Ale dnes to bude jiné. Žádné nože, žádné škrcení. A Cyril měl pocit, že ani žádný sex. Vytáhl ze zadní kapsy dva metry dlouhý kus vlasce a schoval ho do ruky. Dnes má jiný plán. Poprvé za celou dobu ho kontaktovala policie a on nechce, aby mu čmuchali za barákem.
Vnukli mu skvělý nápad. A Filip už by tady mohl každou chvíli být. Přátelský a hodný Filip, obětní beránek a nic netušící vrah. Přijde stěhovat a netuší, že se žádné stěhování nekoná, najde tu pouze mrtvou ženu a v tu chvíli někdo zavolá policii. Všude budou jeho otisky.... jak smutné...
Cyril znovu strčil hlavu pod vodovod. Neměl si dávat druhou sklenku. Nic nejedl a to víno mu neudělá dobře. Znovu si sedl na vanu a rukou přejel po jejím okraji. Na prstech mu ulpěl prach. Na to, že je ta ženská čistotná, má v koupelně trochu zaprášeno.
Rozhlédl se a všiml si, že vlastně prach je tak trochu všude. Na jedné prázdné polici, na pračce.... vstal a došel ke skříňce. Otevřel ji a uvnitř ho přivítala absolutní prázdnota. Žádný sprej, žádný deodorant, šampón, čistící prostředek. Neříkala Katie, že tu už týden bydlí? Nábytek se dal pochopit, ale jak může žena jako ona trávit čas v tak zaprášené koupelně.
Z kuchyně zaslechl drobný šramot. Otočil prudce hlavu a podlaha se s ním zhoupla. Chytl se kliky a čekal, až nevolnost odezní.
Znovu něco zaslechl, ale nezdálo se mu, že by to bylo z kuchyně. Spíš jakoby někdo potichu otvíral dveře.
Otevřel dveře a světlo z lustru mu prudce zasvítilo do očí. Zároveň ho rozbolela hlava. A nohy – do háje, co ty nohy? Snažil se udělat krok, ale pravá noha byla přikovaná k podlaze. Ve chvilce si uvědomil, že má zavřené oči. Rychle je otevřel a uviděl před sebou rozmazanou chladničku a okno. Ten nádherný výhled.
Cyril ještě zahlédl světla vesničky s tou báječnou mlékárnou a pak se jeho tělo neovladatelně svezlo na zem.

Probrala ho facka a nějaká těžko pochopitelná slova. Ale to bylo spíš tím, že byla jakoby v dálce. Když otevřel oči a zaostřil sluch, slova byla mnohem zřetelnější, ale stejně se mu nechtělo věřit, že je slyší.
Stála před ním Katie, na sobě znovu sportovní kombinézu, v ruce velkou igelitovou tašku narvanou věcmi a na hlavě... na hlavě krátké zrzavé vlasy. Ty krásné, hladké, dlouhé, které ho hned první den upoutaly, byly pryč. Nejspíš v tašce, napadlo Cyrila, když se mu začalo vracet vědomí.
„Sláva, tak jsi vzhůru.“
„Co se stalo?“
„Nic, co by mě zajímalo. Dostala jsem jen zaplaceno, abych tě sem dostala a přivázala.“
Cyril škubnul s rukama a až teď mu došlo, že je má přivázané k pelesti. Jeho vlascem. A nohy taktéž, ani se nesnažil s nimi hýbat, vlasec se mu zařezával do masa.
„Kdo ti zaplatil?“ V hlase měl paniku, takhle se vůbec nepoznával. „Co jsi zač, ksakru, co se to tu děje?!“
„Netušim.“ Katie vstala z postele, položila na ni nůž a tašku si přehodila do druhé ruky. „Tak i poslední úkol splněn. Vážně nevím, o co tu jde. Jsem herečka, přes telefon si mě někdo najal, abych tě svedla a dostala sem. Poštou mi přišla obálka s klíči od tohohle bytu a prášky, který jsem měla hodit do vína. Mám pocit, že tu už pěkně dlouho nikdo nebydlel, nemyslíš? Je tu děsnej binec. No nic, já půjdu..“
Ve dveřích do kuchyně se ještě otočila. „To ti to vážně nepřišlo divný?“
„Co?“
„Že tu nikde není ten rotoped.“
„Nepřemýšlel jsem nad tím.“
Pokývala hlavou. „Myslela jsem si to. A nejmenuju se Katie, jen mi to přišlo svůdný. Sbohem.“
Cyril křičel a křičel, prosil ji, aby neodházela, nabízel jí peníze, které neměl a sliby, které nemohl splnit a křičel ještě pět minut potom, co už nebyla v bytě. A křičel ještě ve chvíli, kdy do bytu vcházela úplně jiná osoba a sedala si k němu na postel.
Křičel stále, protože Alice měla v očích tak prázdný výraz, jako se vidí snad jen u oživlé mrtvoly.
Vzala do ruky nůž a zabodla mu ho do stehna. Cyril se rozječel na cel pokoj a škubal rukama a nohama. Na zápěstí se mu objevily rudé proužky. Alice nůž vytáhla a dala si prst před pusu.
„Nechci říct, že nesmíš křičet, ono je to tu celý zvukotěsný. Takže si hulákej jak chceš. Vyztužený dveře i okna, zdi bys neprorazil ani raketometem. Majitelé do toho vrazili pořádnej balík. Ale když si můžou dovolit mne, můžou si dovolit cokoli.
Jen mě ten tvůj ječák znervózňuje.“
Cyril zatnul zuby.....bože, ta bolest...ta strašná bolest.
„Tak je to lepší,“ slyšel vedle sebe. „Nechci to protahovat, jen ti mám vyřídit, že Radka byla poslední ženská, kterou jsi zabil. Její příbuzným dalo hodně práce, než zjistili, že to jsi ty. Já jim do karet nevidím, ale minimálně tři detektivy museli mít zaplacený. A pak jednoduše chtěli, abys trpěl. A chápej, to jim žádnej detektiv nesplní, to je přes jejich rámec. A od toho jsem tu já.“ Sklonila se k němu, až k jeho uchu a zašeptala : „Já jsem tvoje bolest.“ A následovala čepel nože zarytá v druhém stehně a srdcervoucí řev.
Alice vstala a nůž zastrčila do bundy. „Je mi líto jak to dopadlo. Jako šéf jsi nebyl špatnej. Asi ti nepřišlo divný, že se k tobě hlásím dva dny po tom, co ti odešla pomocnice? Ostatně – po tom výhružným dopise, co jsem jí napsala, bych tam asi taky nevydržela, ale byla to jediná možnost, jak se k tobě dostat blíž.
Dole už čeká policie. Řekla bych, že je pěkně zmatená. Slyšela jsem, jak lákáš Filipa na stěhování, tak jsem musela zakročit, tohle měl být večer jen nás tří. Nebylo nic snazšího, než si s tvojí vizitky, s kterou ses tak chlubil, opsat číslo a vyslat sem tu policajtku, aby nám Filipa pozdržela. Nechci, aby přišel k úhoně. Je to sice prase, ale jinak fajn chlap.“
Koukala na Skocha, kterému tekly z úst sliny. Byl na pokraji z hroucení. Došla na práh a podívala se na něj.
„Myslím, žes nebyl vždycky špatnej chlap. Někdo ti něco musel provést. Škoda žes u sebe neměl člověka, kterej bytě v těch chvílích podržel. A teď bys ho potřeboval taky.“
Otočila se a uslyšela za sebou sípot.
„Říkal jsi něco?“
Cyrilův hrudník se bláznivě zvedal tam a zpět a v oku mu škubalo. Po obou nohách mu tekla krev, vypadal jak novodobá forma ukřižování Krista.
„Policie mě nezastaví,“ zašeptal. „Nemají na mě vůbec nic. Za pár dní budu venku a pak si najdu její rodinu.“
Alice stiskla rty a pomalu postavila tašku na zem. „To byla jejich jediná podmínka.“
„Co?“
„Jejích příbuzných.“
Cyril zmateně zvedl hlavu z postele. „O čem to kurva mluvíš?! Máš výpověď, slyšíš mě? Máš padáka!! Sbal si věci ve skladu a vypadni z krámu nebo tě zabiju!!“
Alice pokračovala, jako by nic neslyšela. „Jejich jediná vážná podmínka byla, abych ti dala naději. Tys ji těm holkám nedal a to bylo aspoň částečně milosrdný. Já ti ale dala naději, že přežiješ.“ Došla k proutěnému košíku, kde bylo tak úhledně složené povlečení a odkryla ho. „A teď ti ji vezmu.“
Cyril nahlédl z postele dovnitř a zalapal po dechu.
A teprve teď se rozkřičel a doufal, že to přeskočí ty supersilné zdi a zaslechne to kdokoli, kdo by mu mohl pomoci.

Detektivka běžela chodbou a v uších měla stále ten hovor s místní realitní agenturou.
„Ne, vážně madam, v této ulici jsme žádný byt neprodávali. Máme registraci o všech lokalitách z tohoto města, ale tady už není půl roku nic čerstvého.... ano jsem si jistá.... naši lidé jsou nejlepší, omyl je vyloučen, raději si zkontrolujte ulici a číslo domu, prosím. Děkuji za zavolání, přeji hezký den.
Vyběhla do prvního patra a nechala okolo sebe proklouznout mladou ženu s košíkem na prádlo. Schody brala po třech a bylo otázkou několika málo vteřin, než našli jediné neoznačené dveře. Žádný zvonek, žádná vizitka. Dveře byly pootevřené. Oba policisté najednou vytáhli zbraň a kníratý muž nohou opatrně otevřel dveře.
Byt byl klidný.
Až na ložnici. Tam našli žolíka. Svůj vyřešený případ, který jim tak dlouho nedával spát.
Policista se odvrátil, ale jeho kolegyně s velkým vypětím koukala na muže ležícího na posteli se zahradnickým nůžkami zaraženým hluboko v hrudníku. Ale byla si jista, že mely úplně jiný účel. Ještě před tím, než se ocitly v jeho těle, posloužily velmi dobře jinak.
Detektivka Saša Pekhartová pohlédla na mužovo uříznuté přirození, které si sama oběť držela v ruce a zvedla k ústům vysílačku...