Proč je lepší držet hubu III.

Anotace: Co jsem v tu chvíli cítila..? Nic. Necítila jsem vůbec nic.

Bar Druhej svět byl sice jen pajzl třetí cenové skupiny, ale byl nejblíž.
Uvítal nás krvavým neonem, na kterém nesvítila půlka písmen, a začouzenými okny.
Vstoupili jsme dovnitř.
V lokále bylo téměř prázdno, jen dva- tři lidi se choulili na stoličkách u pultu a zapíjeli svůj žal.
Obtloustlý barman v umolousané zástěře leštil sklenice a rovnal je do přihrádek.
Můj ,,zachránce“ na něj mávl a houkl:
,,Dva lomcováky.“
Nato jsme zamířili ke stolku úplně vzadu v rohu.
Ztěžka jsem dopadla na židli a na chvíli zaklonila hlavu, aby se mi trochu prokrvil mozek.
Posadil se naproti mně.
Ve světle zářivek jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.
Byl poměrně mladý, mohlo mu být něco málo přes třicet, a vcelku pohledný.
Měl pěkně tvarovaný nos i ústa, ale ty jeho vlasy…..byly černé stejně jako jeho oči, sahaly mu po lopatky a na spáncích trčely do stran , jako by si je v jednom kuse prohraboval prsty.
Oděný byl do tmavých džín a nové kožené bundy s beránkem.
Cítila jsem jeho oči, jak mi pátrají v obličeji.
Odvrátila jsem se.
,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Plácla jsem první věc, která mi přišla na jazyk.
,,Jo Ann.“
Jo se jmenoval můj kocour, Ann učitelka literatury.
Jo Ann Usherová. Tak znělo mé nové jméno.
To staré jsem nechala na Four Line Street číslo 14. Navždy.
,,A vy….? Co jste vůbec zač?“
Pohodlně se opřel o opěradlo rozvrzané židle a po tváři mu kmitl úsměv.
,,Co myslíš…?“
Nechápavě jsem na něj zírala.
,,Kdo si myslíš, že jsem?“ zeptal se znovu.
Slova mi nějak nepřicházela na jazyk, soukala jsem je ze sebe s námahou.
,,No…umíte dobře louskat lebky. Ale já se ptala na jméno.“
,,Nemám jméno.“
,,Kecy, prdy, beďary.“ ujelo mi.
Skoro to vypadalo, že se začne smát nahlas.
Jen jeho oči zůstávaly absolutně chladné, dokonce se mi zdálo, že jsou ještě černější než předtím.
Znovu jsem se vyhnula jeho pohledu a zahučela:
,,Jak vám mám teda říkat, když nemáte jméno?“
,,Co takhle mi nějaký vymyslet?“
,,Prosím?“
V jeho očích se nečekaně zablýsklo.
,,Vymysli mi jméno.“
,,To jako fakt?“
,,To jako fakt.“
Neměla sice jsem páru, o co mu jde, ale rozhodla jsem se zapojit do hry.
Jméno, jméno….
Jako první mě napadl Louskač lebek, ale něco mi napovídalo, že s tím by mě asi poslal do háje.
Očima jsem znovu přejela po jeho tváři.
Černé oči. Havraní vlasy. Obličej zahalený ve stínech.
Vypadal jako někdo, kdo nepatří do tohohle světa, ale někam úplně jinam….mezi světlo a tmu, život a smrt.
,,Jako Cháron.“ zamumlala jsem.
Obočí se mu uprostřed čela spojilo v tenkou čárku.
,,Jakže..?“
Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Znovu jsem se přenesla do reality.
,,Cháron.“ řekla jsem. ,,Převozník do světa mrtvých.“
Udiveně zamrkal.
,,Cháron byl dědek, ne?“
U stolu se náhle objevil barman s objednanou kávou.
Postavil hrnky na stůl, zpražil nás nepříjemným pohledem a poté beze slova odplachtil zpět ke svým sklenicím.
Sáhla jsem po svém hrnku a přisunula si ho blíž, ale nenapila jsem se hned.
,,Jestli se vám to nelíbí, vymyslete si něco sám.“ zahučela jsem.
,,Dobrá. Odteď budu Cháron.“ prohlásil a pohodlně se opřel o opěradlo židle. ,,A vypij si to kafe, než vystydne.“
Prohlédla jsem si hnědavou břečku v obyčejném hnědém hrnku.
Vypít ji by znamenalo, že mu budu muset poděkovat.
A když člověk děkuje, většinou to znamená, že někomu něco dluží.
A já jsem nechtěla Cháronovi nic dlužit.
Nebyla jsem mu vděčná za to, že mi zachránil život. Bylo to jeho rozhodnutí. Jeho blbost.
O nic jsem ho nežádala.
,,Co se děje? Něco se ti na něm nezdá..?“
Odstrčila jsem hrnek stranou. O kafe tady vůbec nešlo.
,,Poslyšte, Chárone…..“ začala jsem, ale pak jsem to vzdala.
Beztak mě neposlouchal. Hleděl na tašku pod mou židlí.
,,Někam odjíždíš?“
,,Ne…vlastně jo. Já ani nevím.“
Takovou odpověď nejspíš nečekal.
Hypnotizoval mě černýma očima a přitom mírně nakláněl hlavu k levému rameni.
Trochu mi tak připomínal Artuše.
Při vzpomínce na psa jako by mi ruplo v bedně. Naklonila jsem se k němu a zamumlala:
,,Věřil byste mi, kdybych vám řekla, že jsem dneska někoho zabila?“
Naše obličeje byly najednou tak blízko, že jsem téměř cítila jeho studený dech na tváři.
Podíval se na mě takovým způsobem, že být aspoň trochu normální, zalitovala bych, že jsem nedržela hubu.
Pak sáhl do náprsní kapsy a vylovil z ní poněkud pomačkanou krabičku Marlborek.
Chvíli ji jen tak otáčel v rukou, pak z ní vylovil roztřepenou cigaretu a vložil si ji do úst. Odkudsi zpoza baru se začala linout pomalá, ale nevtíravá hudba.
Tu melodii bych poznala i ve spánku.
Často se mi stávalo, že jsem dlouhé hodiny jen tak ležela na posteli, zírala do stropu a pořád dokola poslouchala jen tuhle jednu písničku.
Ain´t no sunshine od Billa Witherse.
,,A co jsi zač ty, Jo Ann?“
~….ain´t no sunshine when she´s gone…~
Zvedla jsem hlavu.
~…and she´s always gone too long.~
,, Co jsi cítila, když jsi zabila?“
~Anytime she goes away.~
Chvíli jsem jen němě hleděla na desku stolu.
Nakonec jsem se sehnula se pro kabelu a vstala ze židle.
V kapse jsem vylovila několik drobných a hodila je na stůl.
Jedna mince se skutálela dolů ze stolu a hlasitě cinkla o podlahu.
Otočila jsem se na podpatku a chystala se odejít.
,,Ještě jsi mi neodpověděla.“
Zarazila jsem se v půli kroku.
Zavřela jsem oči a vybavila si bratrův výraz předtím, než dopadla rána.
Výraz čiré hrůzy.
Co jsem v tu chvíli cítila? Co jsem, do prdele, cítila?!!
,,Nic.“ zamumlala jsem.,, Necítila jsem vůbec nic.“