A hraj mi píseň tvou u hrobu mého, neboť jsi to ty, kdo mě tehdy zabil

Anotace: Povídka je vlastně delší drabble... Syn zabije svého nemocného otce a vezme si od něj jednu věc... mrtvý otec to chce zpět.

-A hraj mi píseň svou...-
Nádech, výdech, rytmicky zvedající se hrudník. Zavřené oči, pod jejich víčky se skrývá jeden z nejimpulsivnějších pohledů. Doufáš, že ten pohled ještě někdy uvidíš.. Nevíš.
Z dálky k tobě doléhají dětské hrátky a hašteření. Slyšíš jejich smích, mezi nimi se však rýsuje i něco jiného.. Zoufalý pláč jakoby umlčil všechno štěstí a všechen smích. Ten zoufalý pláč ti do nitra zasadil červíka pochybností, strach.
Dnem i nocí sedíš u okna a pozoruješ člověka nehybně ležícího na lůžku. Měsíční svit pronikající do místnosti osvětluje jeho bělostnou pleť. Kdy bude konec?
-A hraj mi píseň svou u hrobu mého...-
Kdybys mohl, řekneš konečně! Jeho trápení je u konce, tvoje na počátku. Ale to jsi přeci nechtěl, ale kdo se kdy staral o to, co chceš? Nikdo.
Rozzlobeně házíš knihu na jeho podobizny.. Dal ti život, ale vzal ti duši. Měl bys být rád! Tak proč nejsi?
"Byl to můj otec! Vychoval mě! Miloval mě!" Odpovídáš rozhořčeně se slzami v očích. Ale no tak, přeci nevěříš tomu, že měl city. Máš stejný pohled jako on... Krutý - Stačí se podívat do zrcadla a zjistíš, že je stále naživu. Jsi naivní, on je mrtev, a ty to víš. Tvá vlastní ruka poskvrnila krví jeho bledou pleť, tvá vlastní pýcha tě zaslepila.
-A hraj mi píseň svou u hrobu mého, neboť ty jsi ten, kdo mě tehdy zabil..-
Vzhlížel si k němu jako k bohu. Tehdy. Dnes stojíš přes jeho hrobkou a bojíš se vstoupit. Bojíš se snad, že tě jeho pohled zabije? Jak by mohl, to ty jsi mu ho vzal... Navždy.
Déšť tě smáčí do morků kostí, z dálky k tobě doléhají mrtvolné zvuky. Jsi mezi mrtvými, rušíš jejich klid, znesvěcuješ jejich půdu. Jsi vrah a oni to vědí. Měkká půda se propadá. Zalekneš se a vběhneš do kamenné krypty. Špatná cesta, už není návratu.
Melancholická píseň se rozléhá celou místností, tvá píseň..
"Dej mi to!"
Nemožné! Hlas tvého otce je silný, jakoby vycházel z tebe samotného. Nediv se, chce nazpět to, co jsi mu tehdy vzal. Vrať mu to, Draco.
"Ne!" Zavřeš oči, tvůj pohled je pro tebe to nejcennější, stejně tomu tak bylo i pro něj. Neviditelné ruce se tě snaží chytit, hlasy v hlavě tě ničí. Užívej si toho pocitu, je to totiž to poslední, co ucítíš.
Konečně tě chytí, prudce otevřeš oči a pohlédneš do tváře svého mrtvolného otce. Jeho oči pro něj byly vzácnost! Chce je zpět.
Natáhne k tobě ruce, zmítáš se, křičíš, ale není ti to nic platné. Rozluč se, Draco.
Do líbivé písně se přidá nadlidský řev. Svícny v kryptě osvětlují celou scenérii, živý by se zalekl i stínu.
Kapky krve dopadnou na kamennou podlahu, utváří se louže, do které zanedlouho dopadne tvé mrtvé tělo. Tvá víčka už neskrývají ten impulsivní pohled, tvá víčka už neskrývají nic.
-A hraj mi píseň mou u hrobu tvého, neboť jsem to já, kdo dnes ztratil život..-