Dvojitý příběh

Anotace: Dva příběhy, jeden pán:-)

Velká místnost. Jen stroze zařízená. Nic neobvyklého v ní nenajdeme. Na bílých zdech jsou poličky s několika knihami, hodiny, kalendář a nějaký obraz. Patrně neznámý umělec. Velké okno s žaluziemi, jimiž sem proniká venkovní, rozřezaný svět i nezbytné sluneční paprsky. Zhruba ve středu místnosti stojí stůl. Masivní, těžký, dřevěný, leštěný. Prostě takový, jaký mají ředitelé nejvýznamnějších podniků. Na něm je kalendář, malinkatý kaktus, sklenka neperlivé vody, nevelký stůžek snad nedůležitých dokumentů, nijak okrasný popelník, propiska a obyčejná tužka. Nechybí samozřejmě ani telefon. Za stolem, v „ředitelském křesle“ sedí muž. Proti němu z druhé strany sedí další. Ten je uvelebený v takovém křesle, co si ho lidé dávají do obýváků. Není moc vysoké. Je z nějaké, na dotek moc příjemné koženky. Celé takové naducané. Když v něm sedíte, připadáte si jak na barevném obláčku. V tomto případě bohužel hnědém. Kdyby na ně náhodou přišla únava, mohou využít lůžko, které je u zdi pod poličkami.
Do hnědého, moc, moc pohodlného křesla je schoulen nevelký muž středních let. Vypadá však o hodně starší. Má hnědé vlasy, které mu po stranách čela již tvoří kouty. Jeho černé oči jsou zvýrazňovány mohutnými brýlemi. Ty musí udržet jeho malinkatý nos. Na jeho postavě nenajdeme žádné přebytečné svaly, jaké mají třeba kulturisti a o něco menší by je chtěl mít snad každý kluk i chlap. Má jen ty nutné a několik šlach. Je oblečený v černých kalhotách, světle modré košili, na které má těžké manšestrové sako. Taky hnědé. Na nohách má nějaké kecky, nebo tenisky. U křesla stojí opřena jeho taška z umělé krokodýlí kůže. Je celá naditá nějakými lejstry. Poposedne si a významně se naklápí ke svému protějšku.
„Mohu tedy začít?“ nesměle vznese otázku k pánovi sedícímu za stolem.
Zrovna něco kontroloval ve svém diáři. Pohotově ho odloží a vlídně mu svolí.
„Ano, děkuji“ pokorně, jako když je žák u maturity, mu na to muž v křesle odpoví.
Pohodlně se svalí zpět do křesla. Opře se, složí ruce do klína a s nejistým pohledem upřeným k zemi pomalu začne vyprávět muži sedícímu za stolem. Pečlivě naslouchá.
„Jsem na horách. Stojím na louce jenž se rozprostírá na mírném svahu. Tráva na ní je krásně sytě zelená. V ní rostou krásné pestrobarevné bodláky a nejrůznější barevné kytičky. Kolem nich poletují včelky i čmeláci, mouchy i mušky. Sem tam probzučí mohutná váška, což nevím jestli je na horách běžné a jak tak pomalu jdu, odskakují předemnou stádečka lučních koníků. Sluníčko svítí seč může, ale není žádné horko. Já si tam stojím jen tak. Nemám u sebe nic. Žádný batoh s jídlem, pitím a potřebnými věcmi. Jsem jen v nějakých kalhotách a košili. Ani nemám boty, ale i přesto chůzi po trávě vůbec necítím. Stojím proti tomu svahu. Koukám kde to vlastně jsem. Svah vede ještě několik desítek metrů nahoru. Pak se pomalu zase svažuje. Je to takový malý, holý kopec. Z jedné stany, malou roklí, k němu přitéká nevelká říčka. Je široká sotva tři metry. A tahle říčka ten kopec téměř celý obtéká. Další roklí teče dál. Ty rokle jsou od sebe opravdu jen kousek. Koukám dál kolem sebe. Kolem dokola vidím mohutné vrcholy hor. Do poloviny je na nich hustý hnědočerný jehličnatý les, z kterého sem tam vynikají zelené ostrůvky listnáčů. Víc a víc k vrcholku barvy blednou. Přecházejí v šedivou. Na ní jsou dobře vidět malé poskakující tečky. Asi kamzíci. Na vrcholcích září bílý sníh. Zpočátku z něho vykukují balvany ale u vrcholu je bílá úplně celistvá. Jak malovaná. Bílé vrcholky nádherně kontrastují s tou azurově modrou oblohou. Mezi těmi velikány si připadám skvěle. Najednou pro mě není nic důležité. Nezajímá mě kolikátého je, kolik je hodin a ani kde jsem. No Krkonoše to nebudou, asi Alpy. Je krásné ticho do kterého slabě šumí říčka. Trochu je i slyšet páreček vřeštících dravců, který volně plachtí po obloze, hledajíc něco k sezobnutí. Přijde mi divné, proč vřeští když chtějí něco ulovit.
Chci pomalu jít k vrcholku, ale koukám, že mám na každé noze jednoho šneka. Sundám je. Jemně je položím do trávy. Chvilku na ně koukám. Okamžitě vytáhnou tykadla a hned se plazí. Zase ke mně. Jdu dál. Jemně našlapuji. Ujdu pár kroků a vidím přede mnou v trávě pět ježků. Stojí pěkně vedle sebe, jako vojáci. Zastavím kousek před nimi. S úsměvem na tváři se na ně dívám. Oni zvednou své špičaté čumáčky a koukají na mě. Náhle rozpustí tu svou „formaci“.Běží proti mně. Pod nohy. Tři se stáčejí do klubíčka, dva mě chtějí kousnout do palců. Utíkám před nimi rychle pryč. Obloukem pokračuji dál k vrcholku. Najednou vidím v trávě kruh co vypadá jako nějaké ohniště. Asi metr v průměru. Chvíli na to překvapeně koukám. Vypadá docela čerstvě. Kolem však nikoho nevidím. Žádné dřevo, žádné zbytky po tábornících, nic. Tráva kolem zdá se absolutně neporušená. Přijdu blíž a zajímá mě, zda li je „to ohniště“ opravdu vychladlé. Je vychladlé, ale to mě již zajímá něco jiného. Ve středu toho kruhu je nevelká, asi dvaceticentimetrová díra. Nejprve to považuji za nějakou noru. Lišky, nebo jezevce. Ale co to kolem? Buď u lišky hořelo, nebo jí chtěl někdo vypálit. Samotného mě tato odpověď neuspokojí. Je to nějaké divné. Kleknu na kolena, koukám do ní. Pozvednu zrak a naproti mně, na kraji toho kruhu je ještěrka. Koukám na ní, ona kouká upřeně na mě. Prudce se otočí a mizí v trávě. Z té díry vane slaboulinký ledový vánek, nebo proud vzduchu. Koukám do ní. Jeví se být hodně hluboká. Na dně, asi to bylo dno, bylo něco celkem velkého , lesklého. Připadá mi to jako nějaké zrcadlo. Moc mě to zajímá. Téměř strkám celou hlavu do té díry. Ze studeného vzduchu mi trochu slzí oči. Na konci té díry, jenž má stále zhruba stejný průměr je v hloubce asi patnáct, dvacet metrů opravdu vysoce se blyštící předmět. Vyndavám hlavu. Proti mně, na kraji toho kruhu stojí skupina ještěrek. Bylo jich opravdu hodně. Chvilku mě nechali na ně nevěřícně koukat. Pak jedna vyběhla proti mně, celé to velké „stádo“ jí následuje. Bleskově jim utíkám. Po chvilce zastavuji. Je klid.“
„Počkejte prosím, promiňte“ skáče mu do vyprávění muž za stolem.
„Co byla ta lesklá věc? A proč Vás ty zvířata chtěli napadnout?“
„To nevím. Vůbec mě nenapadlo se tím zabývat. Jako by mě něco popostrkávalo dál a dál, odvracejíc mé myšlenky jiným směrem“ odpověděl muž v křesle nevrle. Nedal prostor pro další otázky. Rychle pokračoval dál. Bylo vidět, že to vypráví rád.
„Když jsem těm ještěrkám utekl, na chvilku jsem zastavil. Kouknu na oblohu. Ke kroužícím dravcův přibyli tři další. Obloha byly stále azurově modrá, sluníčko neúnavně svítilo, avšak nad štíty hor začaly vylézat mohutná bílá oblaka. Jdu volným krokem dál. Náhle spatřím asi tři metry od mé pravé ruky mohutného zajíce. Uši má vztyčené, kulí na mě své kukadla a čumáčkem rychle hýbe nahoru dolu. Uslyším šustění po mé levé ruce. Kouknu tam. I nalevo, ve stejné vzdálenosti a rovině, sedí ušák. Všichni tři na sebe malí moment civíme. Zcela bez hnutí. Najednou oba dva zároveň vyrazí. Začnou kolem mě běhat do kolečka. Strašně rychle. Běhají proti sobě, v protisměru. Když se míjejí, plácají se ušima. Nepolevují. Kruh zmenšují a zmenšují. Už má sotva dva metry. Jejich tempo nepolevuje. Kruh má poloměr sotva padesát centimetrů a já jsem jeho střed. Zatím mě nenapadlo utéci. Náhle mi něco křikne v hlavě, uteč! V ten samý okamžik ušáci bleskově zastavili, načež se mi každý bleskově zakousnul do jedné nohy. Vykřiknu bolestí. Pádím pryč. Nepronásledují mě. Po pár metrech zastavuji. Koukám kde jsou. Vidím je ležet. Koukám pořádně. Leží na sobě. Nedýchají a z uší jim vytéká mohutně krev. Dál to sleduji. Krev jim teče dál a dál. Za chvíli spodní mizí pod červenou hladinou nevelkého jezírka. Chvilku na to, jako by se dnem toho jezírka propadli. Oba zmizeli pod hladinou. Koukám se zájmem, ale nějak mě to nešokuje. Krvavé jezírko pomalu vysychá. Za chvíli je z něj jen suchá díra. Chci udělat další krok. Přede mnou zeje další díra. Skláním se k ní. I tu chci prozkoumat, ale nejsem nijak moc překvapený. Kromě toho, že je zarostlá trávou je stejná jako předešlá. Opět cítím studený vzduch a hluboko v ní vidím zářící předmět. Pomalu přicházím k vrcholu toho kopce. Na vrcholu vidím další kruh. Naprosto stejný jako ten první. Koukám kolem sebe, jestli tu není zase nějaké zvířátko. Není. Zajímá mě, zda v ní uvidím také to samé. Klekám na kolena. Přikládám k ní hlavu. Zase to samé. Studený vzduch. Průměr díry, nebo šachty, dvacet centimetrů a velká hloubka. Na dně, je li to dno, opět lesklý předmět. Chci si ho co nejlépe prohlédnou. Ostřím svůj nedokonalý zrak. Připadá mi to opravdu jako nějaké zrcadlo. Jestli jde o zrcadlo, tak je tedy hodně velké. A jako by bylo někam natočené. Ale kam a proč? Připadá mi to nesmyslné a chystám se zvedat. Najednou dvě velké tlumené rány. Téměř současně. Jako když hodíte pytle s obilím z velké výšky na zem. Hrozně mě to vyleká, nevím co se děje. Něco dopadlo do toho kruhu kolem díry. Síla dopadu zvířila mraky popela. Mám ho plné oči i pusu. Začnu strašně kašlat. Ta druhá věc spadla těsně od mé nohy. Pročišťuji si oči. Hned si všímám kapek krve na kalhotách. Kolem poletuje a pomalu dosedá k zemi peří. Popel usedá, já se uklidňuji. Na zemi vidím dva fleky, plné krve, kusů masa a peří. Nechci to nějak moc zkoumat, ale v jedné z těch hromádek spatřuji zobák dravce s přední částí lebky. Ty oči! Vypadají jako by mě ještě pozorovaly. Pohlédnu k obloze. Po nebi žádní dravci již neplachtí. Mraky víc a víc zaplňují oblohu. Zanedlouho asi zakryjí sluníčko. Půjdu raději dál. Do hlavy mi začíná pronikat otázka, co tu děláš, kam vlastně jdeš? Nechci si odpovídat.“
Vypráví to emotivně a procítěně. Náhle vyprávět přestane.
„Nemáte prosím Vás trochu vody? Nějak mi vyschlo v krku“
„Ale jistě, prosím“ podává mu muž za stolem ochotně skleničku čisté vody.
Uctivě poděkuje. Celou jí naráz vypije.
„Zajímá Vás to vůbec?“ s obavou v hlase se ptá vracejíc sklenku zpět na stůl.
„Jistě, ovšem, pokračujte dál prosím“. Na muži za stolem je vidět upřímný zájem.
„Všechny ty věci co mě zatím potkaly mě nějak míjejí. Nikterak nad nimi nepřemýšlím ani mě nezatěžují srdíčko. Není mi vůbec líto těch zajíců, ani ptáků. Přešel jsem přes vrcholek a s blahým pocitem začínám scházet ze svahu. Vlastně něco mě přeci jen tíží. Počasí. Bílé oblaka změnila barvu na šedivou až fialovo modro šedou. No hrozná barva. Zcela zakrývají slunce. Občas projede oblohou blesk následně doprovázen mohutným hromem. Jsem zhruba v půlce svahu. Spatřuji další díru. Tahle díra je však oproti předešlým velká. Váhavým krokem jdu k ní. Má průměr takové dva metry. Předchozí díry byly vedeny kolmo, jako třeba studny. Ovšem tato je vyhloubena šikmo. Sice dost prudce, ale s opatrností je možné do ní vejít. Od ní vede pět cestiček, čerstvě vyšlapaných ve vysoké trávě. To bude tedy asi nějaký tunel, pomyslím si. Nebe víc a víc protínají blesky, hromy burácí a déšť na sebe nedá dlouho čekat. Stojím u toho tunelu. Nevím co mám dělat. Vzduch před bouřkou ztěžkl. Je hrozně dusno. Proto mi chladný vánek z toho tunelu přichází velice příjemný. Zadívám se do té tmy, ale nic v ní nevidím. Obrátím pohled zpět na vršek kopce. Od něj ke mně běží liška. Přiběhne k té díře a stojí proti mně. Nic nedělá, jen kouká. Slyším cachtání vody. Přes říčku se brodí mohutný jelen s velkým parožím. Klidným krokem stoupá od úpatí ke mně. Těsně mě mine. Na chvíli u mě zastaví. Svým velkým okem si mě prohlíží. Nevím proč, ale jeho pohled mi připadá pohrdavý. Asi si o sobě moc myslí. Pak obejde díru. Postaví se vedle lišky. Za chvíli potom odněkud přiběhl vlk. Staví se k lišce. Přichází srnka. Mezi jelenem a srnkou je had. Kolíbavou chůzí šourá se statný jezevec. K hadovi přibyla ještěrka. Mezi liškou a vlkem vidím veverku. Přilítnul ještě datel. Drze si sednul jelenovi na parohy. Bouřka nabírá stále na intenzitě. Znepokojeně, kvůli počasí, koukám do okolí. Vidím jak v dálce již prší. Zvířata mě nechávají klidným. Stojíme u té díry proti sobě. Oni pěkně v půlkruhu a já sám proti nim. Nemám strach. Ani trochu. Jen mě zajímá co chtějí. Snažím z jejich pohledů a pohybů něco vyčíst. Nic moc nevidím. Odehnat mě nechtějí, to by asi dávno udělali. Neměli by s tím moc práce. Nějaké varování by bylo spojeno taktéž asi s odehnáním. Jak jinak by mě mohli varovat. Najednou si vzpomínám na ty ježky, ještěrky, zajíce jakož i dravce. Ty mě určitě chtěli odehnat. Pár chvil tam bez hnutí stojíme. Dešťová stěna se rychle blíží. Z jejich pohledů začínám cítit, že jsou jen chladnokrevně zvědaví a o nic víc jim nejde. Určitě si v jejich hlavičkách říkají „to jsem zvědavej jestli tam fakt vleze. A jestli jo, tak co tam uvidí“ nebo něco podobného. Zablesklo se. Následný obrovský hrom mě málem podrazil kolena. Chvíli mi po něm až pískalo v uších. Zvířata to vylekalo taky. Veverka s liška leknutím nadskočila. V mžiku byla všechna v trapu. Akorát jelena to nechalo klidným. Pomalu odchází přes říčku zpět do hlubokého lesa. Sotva jsem se po té ráně oklepal začala velká průtrž. Zmoknout nechci. Bez váhání dělám krok do té jámy. Nebo tunelu? Nebo šachty? Vůbec neváhám. S opatrností mě vlastní pokračuji dál.
Opatrně sestupuji tou chodbou. Vede celkem prudce dolů. Nejsou tu žádný schody, ani světlo. Nemotornými pohyby zdolávám ten sráz. Začínám být dost zašpiněný. Jsem celý od hlíny. Ruce, chodidla a hlavně kalhoty. Ty nejvíc. Hlavně na zadku, neboť asi „nejschůdnější“ způsob bylo lézt jako „rak“ jenže dopředu. Jestli mi rozumíte“.
Muž za stolem kývne souhlasně hlavou. „Je mi to jasné. Jako kdyby jste chtěl jet po zadku, promiňte mi ten výraz, ale rukama se nadzdviháváte. Je to tak?“
„Ano, ano, přesně tak. Bylo to hrozné. Ještě že ta hlína byla docela suchá. Jinak bych sklouzl jako po tobogánu“ přitakal muž v křesle a sáhnul na stůl pro sklenku vody.
„Pokračujte prosím, pokračujte“.
„Tato chodba byla dlouhá asi pět metrů. Když slézám tou chodbou, vidím že za pár metrů už není tak prudká a já budu moci normálně jít. Ale hlavně mě zajímá světlo, jenž přichází od jejího druhého konce. Připadá mi jako denní. Konečně mohu jít po dvou. Chci si prohlédnout, zda li je to vše kolem opravdu hlína. Je tu však velké, velké šero. Tak si jen hloupě čichnu ke špinavým prstům a makám na stěnu. Nevím, asi je to hlína. Udělám několik opatrných kroků a jsem u ústí. To co vidím mi bere dech. Né že by tam bylo něco úžasného, ale jsem překvapen z toho, že je to tady. Něco podobného jsem rozhodně nečekal. Tak ona ta šachta vedla sem, proběhlo mi hlavou a pohledem pomalu jedu kolem dokola.
Je to asi nějaká jeskyně. Ale při bližším pohledu zjišťuji, že na jejím vzniku měl člověk pravděpodobně obrovský podíl. Strop je ve výšce tak deseti metrů. Je zaoblený. Z něho visí nespočetně malých krápníčků. Mezi nimi vidím něco co mě dost překvapí. Tři zrcadla, která vrhají venkovní světlo do zdejšího tmavého prostoru. Hned si uvědomuji kde jsem je viděl. Ani mě nenapadne řešit díky čemu je tu takové světlo. Vždyť sama zrcadla by na to neměla stačit. Leda, že by to projektoval někdo hodně šikovný. Víte ty zrcadla dovedou ohromné věci. Možná by dokázala i ozářit celý tento prostor. Pamatuji si jak jsem byl v takové zrcadlové síni. Tam vysela nejrůznější zrcadla. Některá lidi zeštíhlovala. Jiná z nich dělala tlouštíky ,nebo je nejrůznějším způsobem pitvořila. Tak proč by nedokázala ozářit jeskyň, když umějí měnit lidi? Nebo co dokáže zrcadlo v pohádce. Mluví.“
„Ale no tak prosím vás, nepřehánějte. Já vím co umějí zrcadla. V té jeskyni bylo prostě světlo. A co tam bylo dál?“ muž za stolem vlídně zakročil a zas pilně naslouchá.
„ Ó ano, promiňte. Tak byla to vlastně taková desetimetrová kopule. I stěny byly zaoblené. Jako kdybych byl v obrovském iglů. Koukám na stěnu. Ani na ní nemusím sahat. Hlína. Zem, nebo podlaha? Tu byla pečlivě zarovnaná. Ovšem byla jen zhruba do tří čtvrtin celého půdorysu té jeskyně. Ve zbytku tekla nějaká říčka, která tudy protékala díky dvojici nevelkých tunelů. Byly vysoké kolem dvou metrů. Připadám si jako kdybych byl na nástupišti v metru. Tunel. Říčka, která je v přesně ohraničeném korytu, nad nímž po celé jeho délce vede chodníček z prken. Je sotva půl metru široký. K jejímu vylití z něj schází asi patnáct centimetrů. Umíte si to představit? Víte jak to myslím?“
Muž za stolem si to trochu urovnává v hlavě „ myslíte takový břeh, jaký je třeba ve městech? Vyvýšený a dlážděný? Co se po něm procházejí lidi krmíc z něj labutě a kachny?“.
„Přesně, přesně. Pohlédnu za sebe abych viděl odkud jsem to vlastně vylezl. Také mě zajímá jestli to má nějaký další účel. Žádný nevidím. Třeba to sem jen přivádí vzduch.
Pomalým krokem se procházím. Rozhlížím se kolem sebe. Čekám, že objevím něco co upoutá moji pozornost. Ocelová vrata, zlatou žílu, nějakou mrtvolu, zbytky laboratoře, nebo tak něco. Ale krom těch zrcadel a krápníčků tu nic jiného k vidění není. Zastavím pod jedním z těch zrcadel. Se zakloněnou hlavou civím ke stropu. Je to přeci jenom dost vysoko i v šeru. Moc toho nevidím. Zrcadlo je naklopené pomocí dvou držáků, do kterých bylo usazeno v jeho polovině. Nemá žádný rám. Odlesk venkovního světla od zrcadla vytváří asi dva metry od něj na stropě mohutné prasátko. Stojím na místě,dál koukám kolem sebe. Začínám přemítat co mám dělat dál. Nic tu není, nikam to nevede. Co tady? Začíná mi být nějaké horko. Jdu k té říčce. Pokleknu na dřevěný chodníček. Natahuji ruku do vody. Není moc studená. Zase si stoupám. Jdu k tunýlku, jímž sem přitéká říčka. Chodníček pod mými kroky vesele vrže, avšak chůze po něm je bezproblémová. Opatrně se nakláním celým tělem. Koukám do jeho útrob. Vidím jen černočernou tmu, cítím chlad. Jak mě ovál chlad z tunelu, projel mi mráz po zádech, neb jsem byl už celý propocený. Ani mi to nepřišlo. Sáhnu si na čelo, pot. Sáhnu si na záda. Pot. Najednou dostávám i žízeň, která je s každou minutou větší a větší. Po čele i po zádech mi sjíždějí potůčky potu. Ještě že tu je ta voda. Opět poklekávám. Dlaněmi si nabírám vodu. Až po několika lokách mě napadne, jestli je vůbec pitná. Chutná normálně, nijak nesmrdí. Asi bude. Ještě si několikrát usrknu. Žízeň je pryč. Napadá mě, že bych se mohl vykoupat. Ale nedůvěra ve zdejší prostředí vítězí. Svlékám si košili. Začínám jí máchat ve vodě. Vodička krásně šumí. Náhle se mi mezi tím jejím šumem zdálo, jako bych z útrob tunýlku zaslechl jaký si slastný povzdech. Přestanu s mácháním. Klečící na hraně břehu koukám tím směrem a napínám uši. Snad minutu nehybně naslouchám, ale nic se neozývá. Oblékám si košili. Je krásně chladivá. Moc příjemné! Dostávám nápad vycachtat si alespoň moje zablácené nožičky, když už ne celý.
Vyhrnu si kalhoty co to jde. Až kus nad kolena. Usedám na dřevěný chodníček. Momentálně si zase připadám jak někde na molu. Pomalu dám prstíky do vody. Teď mi voda moc teplá nepřijde. Chvíli si máčím jen chodidla. Po chvíli nořím stehna, nakonec tam jsem až po kolena. Je to příjemné, moc. Sedím si spokojeně na tom chodníčku, nohama se cachtám v chladivé vodě. Bezcílně koukám kolem sebe. Na stropě nad mojí hlavou vesele pobíhají prasátka jenž odráží mihotající se hladina. Napadne mě, odkud je to světlo? Obracím hlavu za sebe a koukám ke stropu. Jedno zrcadlo je natočené tak, že právě od něj pronikají sluneční paprsky až na hladinu. To mě překvapí. Takto určitě natočeno nebylo. Nebo ano? Asi ano. A jak slunce popošlo po obloze, došlo až sem na hladinu. Dál to neřeším. Baví mě pozorovat to mihotání. Párkrát si ještě usrknu vody. Je mi pěkně. Však víc a víc začínám přemítat o tom, co budu dělat dál. Asi se vrátím odkud jsem přišel. Bouřka je snad pryč, tak půjdu dál“.
Muž za stolem zpozorní. Jeho protějšek začal rychleji dýchat, trochu se klepe a na čele má lesklé pramínky potu. Sedí nevrle, tiskne si ruce. Pohled má upřený před sebe.
„Promiňte, je vám dobře?“
„Ano, ano, je mi dobře. Jen jsem se nějak nechal unést“ odpovídá mu muž v křesle, kterého jako by svoji otázkou vytrhl z děsivého snu.
„Jen se napiji a budu pokračovat. Tím horkem mi úplně vyschlo v krku“.
„Je Vám horko? Mám otevřít okno?“
„Ne ne, tady je akorát. V té jeskyni bylo hrozné horko“.
Muž za stolem chápavě kývne hlavou. Podává mu sklenici vody. Na ex jí celou vypije a pokračuje dál. Dvě, tři věty řekne klidně ale potom opět upadá do předešlého „tranzu“.
Muž se opět pohodlně usadil ve svém „ředitelském“ křesle. Bedlivě mu naslouchá a sleduje.
„Tak si tam klidně sedím. Cachtám nohama ve vodě a dávám pozor abych si moc nezamáčel kalhoty. Začne mě zajímat jak je ta říčka asi hluboká. Koukám do vody před sebou a myslím, že třeba uvidím dno. Ale nic není vidět. Voda je černočerná, hluboká, jak oči žraloka. Černočerná hloubka jako by mě přitahovala. Civím do ní bez mrknutí oka snad pět minut.
Jak do ní civím, periferním viděním mi připadá, že něco vyjíždí z tunelu. Prudce otočím hlavu tím směrem. Překvapeně na to koukám, sedíc jak zařezaný. Jakmile přestanu v té studené vodě hýbat nohama, dostávám do nich silné křeče. Jdou však nějak mimo mě. Vlastně ani netrvají dlouho. Z tunýlku pomalu vyjíždí vor. Je jen unášen nevelkým proudem říčky. Pluje těsně druhého břehu, takže od mé strany je asi metr. Na voru stojí neuspořádaně asi sedm postav. Jsou celé v hnědých kápích. Nemají žádné kapuci. Kdo to je? Jak vypadají? Co tu chtějí? To mi nejvíc rotuje hlavou. Jsou blíž a blíž. Měl bych jim už vidět do tváří. Koukám na ně, snažím svůj pohled zaostřit, avšak jejich tváře vidím pořád rozmazaně. Vše ostatní vidím ostře a jasně. Jejich tváře ne. Jen šedozelené fleky. Ještě kousek a budou přímo proti mně. Jejich těla jsou obrácená ke mně. Asi na mě také zírají. Začínám cítit nepříjemný pach. Jako když vejdete do hrobky, nebo studeného sklepu plného hniloby. Do toho kostelního ticha jenž bylo kolem, začne jeskyní prostupovat „ co jsi Ty, byli jsme i my. Co jsme my, budeš i Ty“ vypadalo to, jako by to přicházelo od někudy z dálky. Rozhodně to nepřicházelo z toho voru. Nepříjemným, strašidelným, skřehotavým, ale přesto výborně srozumitelným hlasem to promlouvalo několik…lidí? Nevím. Vor je přímo proti mně. Zkoprněle ho sleduji. Postavy na něm se postavili do řady u jeho kraje. Sedím stále s nohama ve vodě, se zakloněnou hlavou. Chci jim pohlédnout do tváří. Žádné tváře stále nerozeznávám. Vor zastavil. Postavy se nade mně začínají naklánět. Zdálky opět přichází ten hlas. Zní starostlivě, jako když mluvíte na opuštěné štěně „Copak Ti je? Co tu hledáš? Proč nejdeš raději pryč? Běž, utíkej!“
To je již na mě moc. Chci vstát a utíkat odtud. Proběhnout štolou, seběhnout ze svahu, přeskočit říčku, běžet lesem, překonat skály, někoho najít. Vše mu povědět! Nemůžu vstát. Od kolen dolů mě nohy vůbec neposlouchají. Začínám panikařit. Postavy na voru vzpřímeně stojí. Asi mě sledují. Obracím se na břicho. Snažím se plazit. Ale je to těžké. Jako bych za sebou táhnul dva těžké hadry, nasáklé vodou. Srdce mi bije jak o život, dech zrychluje. Nehty zarývám do hlíny. Je kluzká, leptavá. Obracím hlavu. Chci alespoň juknout co mám s nohama. Vidím za sebou jen dva pruhy kůže. Jako by mi někdo z nich vytahal všechny svaly i kosti. Chci řvát, ale děs mě zalyká. Jsem od říčky necelé dva metry. K díře mi chybí ještě hodně. Nepolevuji. Nevnímám bolest z rozdrápaných prstů. Hlína s kamínky odtrhává konečky nehtů. Teče z nich krev. Otáčím hlavu, aby viděl co dělají. Zrovna přirazili. Jedna postava právě dělá krok na břeh. Dál nekoukám. Zatínám zuby a křečovitě pokračuji v plazení. Vím, že to nedokážu. Prohraji. Síly mi docházejí. Najednou cítím za mnou jejich stín. Obracím se na pravý bok, abych je viděl. Stojí vyrovnaně v řadě. Mají před sebou rozprostřenou nějakou tmavou deku. Je velká. Její dva rohy drží postava na pravé a levé straně. Můj strach přechází v agresivitu. „ Co je! Co čumíte! Co mi chcete?“ moje otázky vyřčené s agresí v hlase zůstanou bez odpovědi. Chvilku na ně koukám, oni koukají na mě. Asi. Obracím se.Chci pokračovat v zoufalém plazení. Najednou na mě dopadá ta deka. Jsem celý pod ní. Nic nevidím, nemohu dýchat. Nijak se nebráním. Nemám sil. Vzdávám to. Připadám si jak had, kterého kdosi chytil pod kabát. Ať si se mnou dělají co chtějí. Rezignovaně a vyčerpán pokládám hlavu do hlíny. Najednou mě ze zadu, těsně pod lopatkou, cosi strašně štípne a vzápětí zastudí. Celý sebou škubnu. Prudce zvedám hlavu. Chci vědět co to bylo. Najednou mi svaly ochabují. Má hlava klesá zpět do vlhké hlíny. Zároveň s tím zaplavují mojí mysl samé krásné a příjemné myšlenky i vzpomínky. Vidím dětství, rodiče, první lásky, kamarády i další krásné okamžiky z mého žití. Zavírám oči. Je mi strašně krásně. Ještě nějak okrajově cítím jako by mě něco pálilo kolem krku. Slabě cítím tahání za vlasy a zespod mi do zavřených úst proudí čerství, chladný vzduch. Nezajímá mě to. Usínám“.
Muž v křesle dokončil vyprávění. S posledními slovy bylo znát, jako by nabíral dobrou náladu. Nyní vypadal spokojeně, plný elánu. Pohlédl na hodiny visících na stěně.
„Mohl bych ještě poprosit o sklenku vody? Je moc dobrá“.
„Jistě, prosím, tady je“ ochotně podává muž za stolem vstávajícímu muži z křesla sklenku vody. Ve stoje ji opět na ex vypije. Se spokojeným výrazem položí sklenku zpět na leštěnou plochu stolu. Usedá znova do křesla. Jeho dlouhý a zasněný pohled proniká ven skrz velké okno. Na jeho tváři je vidět nesmělý úsměv. Venku svítí sluníčko. Je krásný den.
Muž za stolem mu nechal volnou chvilku. Pomalu ho však začíná zajímat, co bude dál. Chce mu dát ještě pár minut. Poté mu položí několik otázek, které má již pro něj v hlavě nachystané. Oba dva spokojeně sedí ve svých křeslech. Je ticho ve kterém je slyšet jen slabý tikot hodin. Malá ručička je téměř na dvanáctce.
„ A to je všechno“ razantně přeruší muž v křesle ticho místnosti. Obrací pohled na muže za stolem. Ten se málem až lekl.
„ To je všechno? Aha“ to ho překvapilo. Chce vytáhnout z hlavy své otázky.
„Mohu mít několik otázek?“
„Raději ne. Nezlobte se. Ale vím asi jaké by to byly. Odpovídal jsem na ně již mnohokrát. Vlastně každému komu jsem to vyprávěl“. V jeho hlase je cítit prosba.
„Jistě, jistě. Promiňte. Já nevěděl.“
„To nic. Neomlouvejte se. Ale na většinu vašich otázek bych stejně neměl pravdivou odpověď. Jenom tu, co si myslím já. A kdo ví, jestli je to pravda“ z jeho hlasu je zase cítit sklíčenost. Tomu chce muž za stolem zabránit.
„Nechcete malou přestávku? Mám ve stole něco „ostrého“. Nebo mohu skočit pro kafe. Či snad doutník?“ Jeho protějšek vše s díky odmítá.
„Mohl bych vám říci ještě něco? Ještě něco podobného.“
„Nějaký podobný příběh?“
„Ano prosím. Tedy jestli vás to nějak neotravuje“.
Muž za stolem rázně, ale vlídně odmítá jeho myšlenky, že by ho tím otravoval. Otvírá zásuvku ve stole. Vyndává krabičku plnou doutníků. Ještě jednou mu je nabízí. Ptá se, zda li mu to nebude vadit. Místností se rozlije příjemná, nasládlá vůně.
„To krásně voní. Jako nějaká vanilka“
„Ano. Ano. Je to moc příjemné. Rád kouřím doutníky. Už pro tu vůni. Krásně se mi při to relaxuje“ zasvěceně hovoří muž za stolem, přisouvajíc krabičku s doutníky ke hraně stolu.
„Ne, ne. Děkuji. Já bohužel nekouřím“ v jeho hlase je znát lítost. Chvíli na ně zálibně kouká. Vypadá to, jako by si rozmýšlel zda nemá právě teď začít kouřit.
„Ne. Opravdu nechci. Raději začnu povídat“ razantně odmítá, uvelebujíc se v křesle. Chvilku mlčí. Nevypadá tak ztrémované jako při prvním vyprávěním, ale určitá napjatost je opět znát. Stojím v listnatým lese. Kolem jsou tenké kmeny mladých doubků, jakož i statné bělavé kmeny vzrostlých bříz. Přichází asi podzim, neb listy na stromech i na zemi hrají všemi barvami. Koruny stromů již také nejsou moc husté a lehce prozrazují skrytá hnízda. Žádní ptáci však nejsou slyšet ani vidět. Je ticho. Pouze zbývající listy v korunách létem unavených stromů potichu zpívají šelestivou píseň podzimu. Sluníčko je kdesi za horami. Nebe je celé šedivé. Nevypadá to na déšť, spíš jako by letní, krásná modrá obloha zestárla, unavila se a celá vybledla. Jsem uprostřed usínajícího lesa, pod bledou oblohou. Nevím proč tu jsem, odkud jsem, kam jdu. Nevím nic. A ani mě to nezajímá. Je mi však krásně, bezstarostně. Tak si tam pár hodin bezcílně chodím po krásném lese. Jako nějaký blázen. Obdivuji kytičky, hledím do vysokých korun stromů, pozoruji co dělají mravenečci ve svém mraveništi, pavoučci ve svých sítích, slimáci na svých houbách. Pocit rozkoše z okolní přírody však pomalu ustupuje. Začínám si uvědomovat svoji situaci. Nějakou dobu stojím zařezaně na místě. Přemítám. Mám hlad i žízeň. Nevím kde jsem. Nemám žádné peníze ani doklady. Když se mě někdo bude na něco ptát, vůbec nevím co budu říkat. Asi by bylo dobré dělat němého i trochu blbého. Ale zase ne moc. A jací jsou zde asi lidé? Snad normální. A kde budu vůbec spát? Do hlavy se mi dere jedna otázka za druhou. Ale ani na tu nejnormálnější neznám odpověď.Tou je: jaké je moje jméno? Má mysl není asi zcela fit, neboť mě mé vlastní nezodpovězené otázky nechávají klidným. Napadá mě, že nejlepší bude jít přímo za nosem. Dřív nebo později musím na nějakou civilizaci narazit. Svižně jdu lesem, odkopávajíc před sebou čerstvě spadané listí. Najednou mě zastaví myšlenka. Co mám vlastně na sobě? Prohlížím se. Vidím na sobě nějakou šedivou, asi plátěnou košili. Vypadá dost obnošeně, ale je čistá. Mám nějaké šedivé kalhoty, jenž jsou z těžko popsatelného materiálu. Je to podobná látka, z které se dělají takové ty kousavé deky“.
„Myslíte ty chlupaté, co jsou po několika vypráních plné žmolků?“ vpadl mu do hovoru muž za stolem, típajíc zrovna doutník. Jeho protějšek na něj vyčítavě pohlédne.
„Ano, taková“ nevlídně odsekne a ptá se zda může pokračovat.
„Promiňte. Pokračujte“ upřímně omlouvá muž za stolem svou otázku.
„No a boty mám nějaké kotníčkové. Vypadá to, že jsou vyrobeny z nějakého semiše. Mají výrazné, nezarovnané stehy. Boty mě překvapily. Jako by byly vyrobené podomácku. Znova jdu. Slyším vzdálené bimbání zvonu. Poslouchám, počítám. Čtvrt, půl, tři čtvrtě, celá. Pak se zvuk zvonu změní. Jedna, dvě, tři, čtyři. A ticho. Pokračuji svižnou chůzí dál. Jsem rád, že vím kolik je hodin. Ale jaká je doba? Nevím. Však žádná hluboká minulost to asi nebude. Doufám. Svižná chůze a rychlý dech mě to nedovolují víc řešit. Však brzy uvidím.
Před sebou, po pravé straně, vidím konec lesa. Zamířím tam s nadějí, že mi pohled do kraje něco prozradí. Stojím na mírném svahu, na kterém je čerstvě zorané pole. Pohlédnu daleko, daleko do kraje. Až na samý obzor. Kolem dokola je mnoho nevelkých kopců. Nejsou to hory. Jsou to po miliony let větrem i deštěm bičované ostré štíty mladých pohoří, jenž nemilosrdná ruka času ztupila. Udělala z nich jen zakrslé hromádky. Na jejich vrcholcích si rostou lesy, na jejich svazích je mnoho malých políček. Půjdu li přímo, sejdu do široké kotliny. Jejím středem, jak plazící se had, protéká řeka. Kolem ní, na jedné straně, roste asi nějaký hustý les. Nebo snad prales? Dokonce i nějaký most jí přetíná. Nad tím vším svítí na azurově modré obloze sluníčko. Hledám, zda neuvidím odkud přicházelo to bimbání. Pomalu, bedlivým pohledem přejíždím celý široký kraj, avšak nic takového nevidím. Asi bude nějaká vesnice dál po svahu, přímo pode mnou. Ale nevidím tam, neboť za polem, na jehož kraji teď stojím, je výběžek hustého lesa. Znova koukám do kraje. Hledám nějaká stavení, silnice, sloupy, nebo něco podobného, ale nic. Jen několik cestiček mezi malými políčky a most přes řeku. Přemítám, co dál. Po chvíli vyrážím přímo za nosem. Vlastně za tím bimbáním. Přecházím přes pole. Za ním objevuji, pod mezí skrytou, malou cestičku. Koukám, kam vede. Klesá dál po svahu a lemuje ten výběžek lesa. Co je za ním, nevím. Vydávám se tedy po ní. Cestička obchází lesík a za ním stoupá do strašně prudké stráně. Ta stráň je asi dvě stě metrů dlouhá, opravdu strašně prudká. Pokračuji dál pobízený svojí zvědavostí. Chůze začíná být namáhavá. Zastavuji, abych viděl co ještě musím zdolat. Kouknu před sebe, vidím prudký svah. Nalevo je hustý les, napravo také. Kdo ví, jak je ta stráň široká. Moc dlouho neotálím. Začínám ji zdolávat. Zpočátku jdu po dvou, silně nakloněn. Čím blíže k vrcholu, tím víc je příkřejší. Jsem asi dvacet metrů pod vrcholem. Sklon je snad pětačtyřicet stupňů. Nohy se mi začínají bořit, já začínám lézt po čtyřech. Najednou zjišťuji neuvěřitelnou skutečnost. Pod tenkým kobercem z trávy, je písek. Vytrhávám drn trávy, abych viděl co je opravdu pod ním. Písek. Zahrabu víc do hloubky. Stále písek. Jsem překvapen, však o to víc hnán zvědavostí k vrcholku. K němu mi schází nyní sotva pět metrů. Opět vytrhávám drn. Písek. A zase písek. Konečně vystrkuji hlavu nad hranou stráně. Však co spatřuji mě, nemohu říci překvapí ani šokuje, ale naprosto omráčí. Před sebou vidím kolem dokola širokou, rovnou, sluncem prozářenou, opravdickou poušť. Náhle mi vítr vžene do očí valící se písek. Oslepen tím, ukrývám se za hranu stráně. V hlavě si srovnávám co jsem viděl. Nějakou dobu mám křečovitě zavřené oči. Pálí a škrábou. Potmě přemítám jak je to možné. Však nic mě nenapadá. Znova vykukuji přes hranu. Obracím hlavu. Jedním pohledem spojuji tyto dva neslučitelné kraje. Zamnou normální kraj co znám. Hory, lesy, pole i řeka. Přede mnou opravdická poušť, jakou znám jen z filmů. Dostávám chuť pokračovat dál. Na poušti jsem ještě nikdy nebyl. Vylézám. Poprvé v životě stojím na poušti. Dělám pár kroků vpřed. Do písku zapadám jen trochu. Myslel jsem, že budu mít písek až po kotníky. Poklekám, abych si ho trochu nabral do dlaně. Prosívám ho dlaní. Připadá mi být stejný, jako písek u nás od řeky. Ani horko tu žádné není. Je tu příjemně. Vstávám. Koukám do širokého okolí. Nalevo poušť, nad níž se lehce tetelí vzduch. Napravo to samé. Však mým směrem, jako by něco bylo. Zaostřuji na to svůj pohled. Nic. Dělám několik desítek mohutných kroků. Znova se snažím něco rozpoznat. To vypadá jako nějaké baráky blízko u sebe. Že by to bylo nějaké městečko? Přemítám si po tichu a dělám dalších několik desítek kroku. Již vidím docela zřetelně. Je to několik domečků, stojících blízko sebe. To bude asi nějaké městečko. Vyrážím tím směrem. Slyším opět zvony. Jejich zvuk přichází z toho směru. Jsou slyšet jasně, zřetelně. Čtvrt, půl, tři čtvrtě, celá. Pak hlubší zvon. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Svižným krokem jdu k městečku, doufajíc, že tam najdu nocleh, jídlo i pití.
Cesta moc dobře neutíká. Již mě nebaví koukat kolem sebe. Viděl bych stále jen širokou, písečnou pláň a nic víc. Hlad, žízeň i únava rostou. Tu si uvědomuji, že nemám asi žádné peníze. Sahám do kapes u kalhot, nic. Pak do kapsičky u košile. Ani tam nic není. Chvíli zaraženě stojím, přemýšlejíc co budu dělat. Řeknu si, že to nějak dopadne a pokračuji dál. Určitě tam bude nějaká kašna, nebo kostel. Vždyť odkud by jinak šlo to bimbání. Tam jistě nabídnou poutníkovi, jako mě, něco vody spolu s chlebem. Přinejhorším vyžebrám. Hlad s žízní mě k tomu jistě doženou. Jsem již téměř na místě. Slyším opět bít zvony. Čtvrt, půl, tři čtvrtě, celá a jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest. Zastavuji kroky. Prohlížím si to městečko. Ono to vlastně ani jako městečko moc nevypadá. Připadá mi to spíš jako nějaká osada. Před sebou vidím řadu pěti budov. Napravo je opravdu klasický kostelík s vysokou,cibulovou věží. Budovy vedle něj stojí v pravidelných, asi třímetrových rozestupech. Všechno to jsou dvoupatrová stavení. V každém patře dvě okna ve kterých září bílé záclony. Střechy mají špičaté, však široce rozevřené. Jejich fasády jsou pobity latěmi, jenž se okraji překrývají. Ty čtyři domy mi připadají jako velké, luxusní, víkendové chaty. Vchody mají z druhé strany. Nevidím žádné antény či satelity. Nevidím ani žádnou příjezdovou cestu, auta, koně, povozy, nebo nějakou osobu pohybující se mezi domy. Není slyšet ani žádné psí štěkání. Do uší mi jen lehce sviští zesilující vítr, prohánějící se nerušeně po otevřené planině.
Jsem již docela blízko. Za řadou čtyř domů s kostelem vidím další řadu pěti domů. Jdu k nim klidnou chůzí. Zkoumavým pohledem si vše prohlížím. Stále nebylo vidět žádného člověka. Zhruba pět metrů mě dělí od řady prvních pěti staveb. Zastavuji. Znova koukám kolem sebe. Mám divný pocit, však žízeň spolu s hladem, brání mi tuto osadu obloukem obejít. Ani z blízka nic nového nevidím. Jsou tu jen ty baráky, kostel, písek a vítr. Jinak nic. Bohužel asi ani žádná studna, nebo fontána. Třeba ještě něco objevím. Procházím mezi kostelem a jedním z baráků. Vycházím na jaké si náměstíčko, nebo snad bulvár. Je to zhruba padesátimetrový pruh, který odděluje od sebe ty dvě řady budov. Pomalu, s ostražitostí jdu poblíž domů do středu náměstíčka. Nevím kam dřív s očima. Všechny domy vypadají téměř stejně. Na straně k náměstíčku mají vchodové dveře. K nimž vedou tři malé schody. Na obou stranách mají velká okna, nebo malé výlohy? To mě překvapí. Koukám na protější stranu. Ano, jsou to výlohy. V každé je něco vystavené. Vždy příhodná věc pro příslušný kšeft. Kromě domu proti kostelu. Ten má v oknech u dveří, jakož i ve dvou v horním patře, bělavé záclony. Nad vstupními dveřmi jakýsi květinový ornament. Moc pěkné. Vedle je pekařství. Pak holičství. U něj krejčovství. Poslední stojí koloniál. Dělám pár kroků do středu, abych mohl vidět co je na mojí straně. Á, šel jsem kolem pohřebního ústavu. Nyní stojím mezi krámkem s obuví a řezníkem. Poslední je pošta. Napadne mě, že to mohla být „pěkná“ trojice. Kostel, pohřební ústav a řezník. Všechny ty podniky vypadají že mají otevřeno. To by mě asi mělo překvapit. Však věcí na překvapení jsem za poslední dvě hodiny viděl tolik, že mě otevřené krámky nijak neberou. Stojím zhruba uprostřed náměstí. Přemýšlím co dál. Žízní se mi již lepí jazyk na patro. Není tu žádná studna, ani kašna. Co mám dělat? Ještě jednou prohlížím kapsy. Marně. Napadá mě jít do kostela. Tam jistě pocestnému v nouzi pomohou, nabídnou vodu i kus chleba a nebudou za to nic chtít. Přicházím ke třem malým schůdečkům vedoucích v ně. Zvedám hlavu. Jen mimochodem koukám na jeho štít, na jehož vrcholku stojí majestátně lesklý kříž. Beru za velkou kliku mohutných dveří. Na tmavé, dřevěné dveře jsou šikmo podélně nakované železné pruhy, jenž mají dveře vyztužovat. Na pravém i levém křídle je v úrovni očí příchozího nevelká, ale poutavá plastika z kovu. Na ní vidím jaké si mohutné monstrum, co vypadá jako drak. Stojí na zadních, vychází zpoza nějakého keře. Z tlamy mu šlehají k nebesům plameny. Jednu tlapu má nataženou před sebe a drží v ní pod krkem jakéhosi modlícího se nešťastníka. Pomalu stiskávám kliku. Nic. Pouštím ji. Zkouším to znovu. Nejde to. Dveře jsou patrně zamčené. Začnu tedy bouchat mojí malou pěstičkou na těžké, okované dveře. Zbytečně. Je to jako by mraveneček zuřivě kopal do zadní nohy slona. Marně hledám nějaký zvonek, nebo něco podobného. Vzdávám to. Obracím se a zklamaně koukám po té široké ploše. Jazyk mi pomalu již ani nejde odtrhnout od patra. Špatně mi jde polykat, rty začínám mít rozpraskané až do krve. Napadají mě nouzové myšlenky. Přeci tu nepojdu žízní. Vždyť ani nevím kdo a jestli vůbec někdo by mě pohřbil. Nerad bych tu pak dělal někomu atrakci. Půjdu do jednoho z těch krámků a budu žebrat o vodu. Třeba dostanu i kousek chleba. Chvilku rozmýšlím kam půjdu. Dům proti mně mi přijde moc noblesní. Určitě by otevřel nějaký nerudný sluha, jenž má nařízeno všechny žebráky vyhazovat. Nebo by mě přivítala nesympatická stará pana v dlouhých šatech, s vysokým staromódním účesem z jejích šedivých vlasů, dřímajíc v ruce na přivítanou dvouhlavňovou brokovnici. Jdu vedle do pekařství. Třeba vyžebrám s vodou i kousek chleba, nebo housky.
Když přicházím ke krámku, napadne mě jestli nebudou mít zavřeno. Nevypadá to. Stojím před vchodem. Vítá mě libá, nasládlá vůně čerstvého pečiva. Letmo koukám do výloh po obou stranách. Pod bíle zářící záclonou s květinovými vzory, jenž sahá do tří čtvrtin výšky výlohy, vidím v ošatce rohlíky a houstičky. Vedle ní jsou ještě vystavené koláčky, koblihy i jedna snad půlmetrová vánočka. Beru za kliku a vstupuji do krámku. Nad hlavou slyším zvoneček. Vlahý vzduch je plný té libé, sladké vůně. Však moje žízeň je ukrutná. Opatrně zavírám dveře. Otáčím se, hned zdravím a pohledem přejíždím celý krámek. Na levé i pravé straně je vysoký prosklený regál. V něm jsou nejrůznější pekařské pochoutky. Mezi těmi regály, uprostřed krámku, stojí pultík. Na něm starodávná, různými motivy zdobená, pozlacená kasa. Za kasou mi odpovídá vřele na pozdrav prodavač. Vypadá sympaticky. Není moc velký, však o to baculatější. Má kulatou boubelatou hlavičku s malými, leč laskavými očíčky. Tvářičky rudé, uprostřed nich malinkou pusinku. Na jeho hnědých vlasech má šikmo posazenou bílou čepici s kšiltem. Je v bílém plášti, z jehož kapsy vykukuje špička rohlíku.
Ještě jednou zdravím. Snažím se tvářit zkoušeně a prosebně.
„Dobrý den, dobrý večer“
„I vám krásný večer. Tak jste šel nakonec ke mně? To jsem rád. Čím posloužím?“ vřele a laskavě na mě spustí pan prodavač, zastrkávajíc si celý rohlík do kapsy.
„Nakonec k Vám? Jak to myslíte?“
„No viděl jsem Vás odtud. Chvíli jste chodil po náměstí, rozhlížel se a pak jste chtěl do kostela. Ale ten je otevřený jen v neděli. A jak se Vám u nás líbí?“
„Je tu pěkně. Ale nikoho jsem venku neviděl. Kdepak jsou všichni?“ odpovídám abych neurazil a pokládám otázku na jejíž odpověď jsem moc zvědavý. Prodavač koukne na hodinky, lehce si pokývne hlavou a klidně odpovídá.
„Bude půl sedmé. To paní Marsamová večeří. Krejčí je u pana Mala, to je majitel pohřebnictví. Dojednávají obchod. Chudák starý řezník zemřel, tak domlouvají nějaké šaty do rakve. Mladí Atenovi, to jsou řezníci, odjeli truchlit k příbuzným. Obuvník, Stokar, dostal ráno nové zboží, tak ho určitě ještě rovná. No a koloniál s poštou i holič mají otevřeno normálně.“ Překvapuje mě výřečnost i ochota s jakou mi vše povídá. Myslím, že mi dá ochotně napít. Ještě vedu nezávaznou konverzaci.
„A v kolik tu všichni zavíráte? Bál jsem se že budete mít zavřeno“.
„Zavíráme? Co myslíte zavírat?“
„No v kolik se tu zavírá?“
„Ale co myslíte? Co by jsme měli zavírat?“ zvyšuje hlas prodavač a nechápavě na mě kouká.
„Já myslel v kolik zavírá pošta, koloniál, holič i vy“
Svůj hlas mírní. Asi mě má za podivína. Začínám cítit jaký si odstup.
„Milý pane, proč by jsme jako měli zavírat? Vždyť by se k nám nikdo nedostal. Co kdyby někdo něco potřeboval? To by měl čekat až zase otevřu? Já vám nějak nerozumím.“
Raději obracím list, abych u něj ještě víc nevypadal jako nějaký cizí blázen.
„Já bych Vás chtěl moc a moc poprosit o vodu. Mám strašnou žízeň“
Chviličku stojí mlčky za pultem. Chvilku váhá. Nakonec souhlasí.
„Jistě, jistě! Hned jsem tady“ okamžitě odběhne do vedlejší místnosti.V mžiku je zpět. Pokládá na pult skleněný džbánek plný čiré vody. Nalévá ji do skleničky.
„ Tak to bude pět penízků prosím“ říká cenu přisouvajíc sklenku ke mně.
„Pě, pět penízků?“ zakoktám. Nevěřícně mu kouknu do očí. Lehce cukne pohledem.
„No ano, pět penízků prosím“ zopakuje cenu. Asi hned poznal, že zase něčemu nerozumím.
„Tak copak se děje?“
„Já ale nemám žádné peníze?“odpovím mu a přidávám zkroušenost.
„Cože nemáte? Peníze?“
„Ano, vůbec žádné. Nedal by jste mi napít zadarmo?“
Opětovně na mě kouká nechápavě. Skleničku s vodou si zase přisouvá k sobě. Však z jeho pohledu necítím aroganci ani opovržení. Dokonce se mi zdá, jako by toto slovo slyšel prvně.
„Zadarmo? Co to je?“. Chvilku naň koukám, čekajíc náznak smíchu na jeho tvářích. Ale nic.
Vycvičen všemi dnešními překvapeními, snažím se mu to nějak vysvětlit.
„Zadarmo. To je prostě, jen tak. Vy mě dáte napít, já vám nebudu muset dát žádné peníze“ z vážným výrazem mu vysvětluji to slovo. On na mě civí jako dítě na algebru. Asi nechápe.
Napadne mě na to jít trochu jinak.
„Máte děti?“
„Ano mám, dvě“ odpoví mi pyšně.
„No vidíte. A těm dáváte pít a jíst. Staráte se o ně a žádné peníze po nich nechcete“. Vítězoslavně se opřu o pult. Myslím, že už to slovo konečně pochopil.
Několik vteřin na mě dál nechápavě civí, ale poté mu na tvář nabíhá ulevující úsměv.
„Jo takhle to myslíte! Ale to je trochu jiný případ milí pane“.
Teď zase nevím já, co tím myslí.
„Jak jiný případ? To je zadarmo. Živíte své děti a žádné peníze snad po nich nechcete?“ zvyšuji hlas, však hned se zase uklidňuji, neboť nemůžu být naň hrubý, pakliže po něm něco chci. A to já chci sakra hodně, až životně.
„No to sice máte pravdu, ale ony mi to vrátí k stáru. Až já nebudu moci, tak zase ony mi budou pomáhat. Tím si splatí svůj dluh. Ale co vy? Dám Vám napít, poděkujete, dopijete, odejdete a já z toho nebudu mít vůbec nic. Už Vás nikdy neuvidím“.
Jeho odpověď mi málem podrazila kolena. Nevím jak dál. Z nouze se chytám jednoho slova. Na mém obličeji může vidět hořký, až zoufalý úsměv. Nevím jestli to hraje, nebo ne.
„Dluh. Tak mi dejte prosím napít na dluh. Budu Vám dlužit. Vrátím Vám to. Mám opravdu hroznou žízeň. Moc Vás prosím“.
I přes toto přemlouvání je náš rozhovor klidný. Kdyby nás někdo pozoroval, asi by myslel, že po něm chci něco, co opravdu nezná. Konečně jsme našli „společnou“ řeč. Prodavač se významně vzpřímí. Na tváři mu vidím lehký, srdečný úsměv.
„Jo na dluh, to by šlo. Tento litr vody je Váš za šest peněz“ praví vlídným, bezelstným hlasem. Opět přisouvá džbánek s vodouše mě.
„Jé, můžu také ještě poprosit o pití?“ prosí muž v křesle pána za stolem. Ten mu ihned nalévá čerstvou vodu do sklenky a podává mu ji zpět.
„Ani nemusíte platit, máte to zadarmo“ pronese k muži v křesle a kouká na jeho reakci. Ten se jen hořce ušklíbne, rychle dopije a pokračuje. Aby neztratil nit.
„ Jé moc děkuji. Tak Vám dlužím. Uvidíte, vrátím Vám to co nejdřív“ na tváři mám ulevující úsměv. Ihned pozvedám džbánek. Hltám plnými doušky. Voda má dobrou chuť, není teplá ani studená. Neukojeně chlemtám. Voda mi teče kolem úst. Stéká po bradě, kape na košili.Za chvíli cítím mokré břicho. Ale je to paráda. Je neuvěřitelně krásný pocit ukojit strašnou, tak obrovskou žízeň“.
„Ano, to máte pravdu“ přitakává muž za stolem, podpírajíc si bradu. Se zájmem poslouchá.
„Prodavač na mě chvilku kouká. Nechá mě abych si užil to osvěžení. Nechce vyrušovat. Když vidí, že jsem svoji žízeň ukojil a jsem zase fit, vlídným hlasem mi povídá:
„Pane, jestli chcete tak teď odejděte. Na dluh oba zapomeneme. Vy třeba dříve, já po delší době, však buďte klidný, nebudu se na Vás zlobit, ani Vás nikdo proto nebude honit. Odejdete a tím to bude vyřízeno. Souhlasíte?“
Překvapeně naň hledím. Připadá mi, jako by mě chtěl tímto odradit od splacení. Navzdory tomu co říká cítím v sobě touhu mu dluh splatit. Nepřemluví mě.
„Ale já Vám to chci vrátit, nechci utíkat.“
Chvilku na mě kouká. Zdá se mi zklamaný.
„No jak myslíte. V tom případě vím, kde si určitě můžete vydělat. Ale jak říkám, klidně to nechte plavat. Dluhy jsou, dluhy budou.“
„Ne, opravdu Vám chci ten dluh vrátit“ odhodlaně kroutím hlavou. Vidím že z toho nemá žádnou radost. Zhluboka si oddechne.
„Tak běžte k paní Marsamové. To je ten dům přes náměstí. Ta Vám dá vydělat. Ta dává vydělávat tady nám všem. Bez ní by jsme se těžko vzájemně uživili. Obchází nás, dává nám nejrůznější velké zakázky a velmi, velmi štědře platí. No a to víte, v naší malinké osadě je to pro nás rozhodující zákazník“.
„No vidíte, pěkně Vám to vrátím a bude to“ slibuji vesele a mířím ke dveřím. Obracím se abych se ještě rozloučil. Však prodavač je pryč, za zvlněnou plentou.
Vyjdu z toho krámku. Bez otálení zamířím k protějšímu domu. Po ploše náměstí sviští vítr, valící před sebou mračna písku. Vyběhnu tři schody. Stojím před krásnými,bílými dveřmi domu paní Marsamové. Dveře jsou plné vyřezávaných květinových ornamentů. Hledám zvonek. Nemá klasický zvonek, nýbrž takový ten starodávný, tahací.
Víte jaký myslím? Vypadá to jak splachovadlo. Rukojeť, provázek nahoru a páka, jenž rozcinká zvonek na druhé straně dveří.“
„Jistě, jistě, vím jaký myslíte“ujistí ho muž za stolem. Rukou mu naznačí aby pokračoval.
„Zatáhnu a přes dveře slyším slabé zabimbání. Oči mi jezdí po vyřezávaných ornamentech. V hlavě si připravuji co budu říkat. Chvíli je ticho. Nic se neděje.
Začínám mít dojem, že mi nikdo neotevře, když tu slyším rachotící klíč v zámku.
Dveře mi otvírá postarší paní. Má šedivé vlasy stočené do drdolu, dlouhé tmavé šaty, na nich kostičkovanou zástěru. Decentní tmavé šaty a červené kostičky mě trochu zarazily. Její tvář je poznamenaná stářím, však z jejich očí je cítit ještě velká životní síla i laskavost. Rychle si uvědomí v čem otevřela, načež ze sebe strhává tu zástěru. S omluvou ji hází za dveře.
„Á, dobrý den, to jste vy, copak si přejete?“ vítá mě její krásný, zvučný hlas.
„Dobrý den. Paní Marsamová prosím?“
„Ano, to jsem já. Jak Vám mohu pomoci?“
„Vy jste mě také asi viděla přicházet, že?“
„Ó, ano, ano. Viděla jsem Vás jak procházíte naše náměstíčko i to jak jste chtěl do kostela. Ale ten bohužel otvírám jen v neděli. Copak jste si koupil dobrého u pekaře? Má vynikající rohlíčky, lahodné preclíčky a jeho makové buchtičky se na jazyku jen rozplývají“.
Nemám s prošením o práci žádné zkušenost, proto navozuji velmi zkroušený tón hlasu.
„No, to je právě to, proč Vás takhle vyrušuji“
„Ale nevyrušujete mladý muži, jsem ráda. Zase po dlouhé době vidím nějaké nové lidi“.
„Víte, já mu dlužím a on mi poradil jít za Vámi. Prý bych si u Vás mohl něco vydělat“. Když jsem to dořekl, uvědomil jsem si, že jsem ho raději neměl zmiňovat. Kdo ví, jaké tu mají vztahy. V cizí společnosti je dobré nikdy, nikoho nezmiňovat. Jen když chcete chválit.
„Á, pan Tent Vás posílá. A kolik mu dlužíte?“
„Šest peněz.“
„Šest peněz? To jste si u něj koupil tak jeden rohlík.“
„Rohlík ne. Měl jsem strašnou žízeň, tak je to za džbánek vody“
Její tvář se zakaboní.
„Cože jste si u něho koupil? Vodu na pití?“
Chvilku mlčí. Je vidět jak v ní stoupá vztek. Až vybuchne.
„Co má co pekař prodávat vodu! Ať si prodává ty svoje housky a neleze jinejm do kšeftu!“ zaláteří naprázdno, koukajíc přitom zlým pohledem na pekařský krámek. Stočí pohled na mě.
„A proč Vy jste lezl do pekařství, když jste měl žízeň? Proč jste nešel do koloniálu?“
Stojím zaraženě jak malý školáček. Mlčím. Je mi líto pekaře, nechápu situaci. Nevím co říci.
Pár okamžiků na sebe koukáme. Teď zase vidím, jak její vztek ustupuje.
Po chvíli ke mně promlouvá opět klidným a vlídným hlasem.
„Promiňte, nezlobte se. Nechala jsem se unést. Ale někdy mě dokáže rozzlobit, když někdo nedodržuje stanovená pravidla. Proč bere jiným výdělek?“ vyřkla neadresně otázku, aniž by čekala mojí odpověď.
„Ale on to myslel dobře. Chtěl mi pomoci. Nebuďte na něj naštvaná“
Moje zastávání se pekaře ji očividně překvapilo.
„No dobrá, dobrá. Já mu to tedy prominu“.
Její jednání ve mně vzbuzovalo otázku, na níž jsem si mohl odpovědět maximálně já sám. Neměl jsem odvahu, ani nebyla pro tuto situaci vhodná.
Ona je tu nějaká starostka, či co? Kostel odemyká jen v neděli, dává všem vydělat a když někdo poruší pravidla tak ho má právo potrestat. Copak tu má asi za funkci?
Náš rozhovor stále trvá mezi dveřmi. Dál mě nepozve.
„Tak Vy si chcete vydělat?“zadumaně položí otázku.
Mlčky stojím. Souhlasně kývnu hlavou.
„Dobrá! Vy dlužíte šest peněz. Dám Vám jich dva tisíce, když doručíte tento balíček“ domluví a zpoza dveří mi podává nevelkou zásilku.
Není to velký balík. Sotva dvacet na dvacet centimetrů. Však poměrně dost těžký.
Výše její odměna mě samozřejmě překvapí. Zdá se mi přemrštěná. Proto ze „slušnosti“ oponuji, přebírajíc do rukou ten balíček. Říkám jí, že je to příliš mnoho.
„Ale není. Můžete si za ně pořídit zde podnájem, nebo si koupíte zásoby na Vaší další cestu. Uvidíte, to utratíte jako nic“
„No a kampak jí mám doručit?“
Sejde na druhý schod. Natáhne ruku, prstem ukazuje přes náměstí na vzdálený obzor. Sestoupím za ní. Koukám směrem kam ukazuje. Na obzoru je vidět malou tmavou čárku.
„Za tím lesíkem stojí tři domy. Na kraji, po pravé straně, je takový hrozně malinkatý. Má číslo patnáct. Tam ten balíček doneste, vraťte se a peníze jsou vaše“.
Koukám na ten obzor. Lesík vidím prvně.
„Tam je lesík? Předtím jsem tam žádný nezahlédl“
„To se stává. Vítr občas zvedá obrovská mračna písku. Ty kolikrát zastíní i slunce“.
Paní opět stojí mezi dveřmi.
„Jaké je Vaše rozhodnutí? Berete tu nabídku? Jinak bych musela na poštu“. Napadá mě, že já nyní dělám to, co udělal pekař.
„Šla by jste na poštu? A neberu teď zase já práci jiným?“
Chvilku je ticho. Jako bych ji nachytal. Pomalu však ožívá. Na tváři má lehký úsměv.
„Ale to je jiná situace milý pane. Pochybuji, že by si někdo chtěl stěžovat“. V duchu jsem rozhodnut tu nabídku přijmou. Zrovna chci kladně odpovědět.
„ Berete tedy tu nabídku, nebo ne?“ naléhá důrazně, leč vlídně.
„Ano, ano. Beru to.“
Přejede mě spokojeným pohledem. S omluvou odběhne do útrob domu. Není pryč dlouho. Když stojí zase mezi dveřmi, podává mi batůžek.
Na kostele odbijí devatenáctá hodina. Blízký zvon nedá nám pokračovat v našem hovoru. Ve chvíli mlčení mi dochází, že mě na mé cestě asi zastihne tma.
„Jé, už je sedm. To to letí. Nemějte strach, tma bude kolem desáté. To už budete zpět, tedy jestli budete chtít. Hodina tam, hodina zpět“ jsem sice opětovně překvapený, leč moje obavy jsou rozptýleny. Věřím ji, proč by mě lhala?
„Jak říkám, do dvou hodin jste tu, ale i tak jsem Vám dala do batůžku něco na cestu. Vodu s kouskem chleba. Můžete si k tomu přihodit i ten balíček. Přeci ho neponesete celou cestu v ruce. Nebojte, tomu neublížíte“
„Moc děkuji. Jste laskavá.“
Na to nic neříká. Jen s milým úsměvem lehce kývne hlavou. Sejdu ze schodů. Udělám pár kroků. Obracím se, abych jí ještě pokynul, však slyším jen rachocení klíče v zámku.
Přehazuji batoh přes levé rameno a svižným krokem vyrážím. Přecházím náměstíčko s pocitem cíle mnoha pohledů přes čisté, bílé, záclony. Vycházím z té osady, nebo městečka. Na chvilku zastavuji. Hledím vpřed. Písek, vzdálený obzor s lesíkem. Kouknu do leva. Písek. Kouknu na pravou stranu. Písek. To bude asi pomalu ubíhající, pěkně nudná cesta, pomyslím si a dávám se v pochod. Do předu koukám co nejméně. Jsem přesvědčen, že mi tak cesta bude rychleji ubíhat. Bylo by pro mne ubíjející stále jít a mít před sebou neustále stejný obraz. Pozvednu zrak jen občas, to proto abych zkontroloval směr. Většinu cesty mám sklopenou hlavu. Koukám tak tři metry před sebe, do žlutého, všude přítomného písku. Jdu jak stroj. Nad ničím nepřemýšlím, jen si kontroluji směr i tempo chůze. Jde mi to výborně. Jak odhadovala paní, za necelou hodinu přicházím k lesíku. Posledních několik stovek metrů jdu z hlavou vztyčenou a koukám na přibližující se pás lesa. Posledních několik stovek metrů mi utíká hrozně pomalu. Jako bych šel na místě. Dostávám i žízeň, kterou uháším několika loky z darované flašky. Moc dobrá voda. Nemám hlad, však když už mám otevřený batoh, ulomím si i kus chleba. Znova házím batoh na rameno. Blížím se k lesu. Přicházím k širokému pásu hustého porostu. Přímo proti mně vidím širokou polní cestu. Pomyslím si jaké mám štěstí. Chvíli stojím na místě. Po obou stranách do dálky vidím nekonečný pás lesa. Z dálky to nevypadalo. Na levé straně je více smrků mezi duby. Po pravé straně zase vynikají duby nad smrky. Na zemi je vysoká, sytě zelená tráva. Vstupuji na cestu. Je asi dva metry široká, štěrková, krásně zarovnaná. Jdu asi pět minut. Cesta je stále pěkná, les hustý.
Konečně přede mnou vylézá z hlubiny lesa několik domů. Jsem u cíle.
„Můžu ještě poprosit o vodu? Mě přitom povídání nějak vysychá v ústech.“ Jeho přerušení muže za stolem zaskočí. Téměř sebou cukne.
„Jistě, jistě beze všeho. Prosím“ začne nalívat již několikátou sklenku. Džbánek je již pomalu prázdný. Zbývá možná ještě na jednu. Muž z křesla povstane, naráz to vypije, opatrně položí sklenku na leštěnou plochu stolu, pohodlně se svalí zpět do křesla a pokračuje.
„Klidnou, pomalou chůzí k nim přicházím. Cesta po několika metrech za nimi končí. Stojí po levé straně, pěkně nalepený jeden na druhého i třetího. Od cesty je dělí jen několik schodů. Na druhé straně, přes cestu, je stále jen les. Vysoké stromy napomáhají dřívějšímu smrákání. Začíná být šero. Dělám dalších několik kroků. Stojím před prostředním domem. Jsou to ty samé, jako byly v té předešlé osadě. Také dvoupatrové s širokou střechou, se stěny pobitými prkny a dvěma okny v horním i spodním patře. Ve spodním patře mezi okny mají vstupní dveře. Liší se jen v barvě nátěrů a lucernami v rohu nade dveřmi. V druhém rohu mají popisná čísla. Zaměřuji na ně pozornost. Levý dům má dvanáctku, prostřední třináctku. Na pravém je čtrnáctka. To mi zaskočí. Vím, jsem si jist, že balíček mám doručit do domu číslo patnáct. Stojím bezradně, nevím co dělat. Sundám batoh. Vyndavám ten balíček. Prohlížím ho, jestli tam náhodou paní nenapsala číslo toho baráku. Nenapsala. Vracím batoh na rameno, však balíček držím v ruce. Otáčím se kolem dokola. Bedlivým zrakem projíždím hustý les. Žádný jiný dům nevidím. Nevím co dělat. Začínám pochybovat o své paměti. Neříkala čtrnáct? Začínám sám sebe přesvědčovat, leč ne moc úspěšně, o správnosti čísla čtrnáct. S nejistým pocitem, že paní říkala právě toto číslo jdu ke dveřím.
Vyjdu tři malé schůdečky, stojím před masivními dveřmi hledajíc zvonek. Nic čím bych dal o sobě vědět tu není. Inu tedy zaklepu. Chvíli čekám. Nikdo neotvírá. Ještě to zkouším jednou. Však neklepu, nýbrž bouchám pěstí. Ale výsledek je stejný. Znova stojím na cestě, přemýšlejíc co dál. Za pár okamžiků mám jasno. Zaklepu na číslo třináct. Možná říkala třináct místo patnáct. Zní to dost podobně. Ve větru jsem to mohl snadno přeslechnout. Když ani sem balíček nepatří, třeba bude dotyčný alespoň vědět kde je dům číslo patnáct.
Ťukám na dveře pod číslem čtrnáct. Uběhne pár vteřin, když tu slyším klíč ve dveří. Mezi dveřmi stojí pán. Jeho vysoká, štíhlá postava je oblečena do kostkované košile, v pasu zastrčená do modrých tepláků. Na nohou má pantofle s obrovskou bambulí. Vypadá to, jako by měl na ně přišitý spíš míč, než bambuli. Hledím do jeho života plných, modrých očí. Takové oči k této tváři nepatří, pomyslím si, když vidím jeho vrásčitou tvář s vysokým čelem nad nímž leží dozadu, pečlivě ulízané, bílé vlasy.
„Dobrý večer, neruším?“
Pán ve dveřích jen kouká. Nic neříká.
„Dobrý večer, mohu na chvíli?“ přidávám na hlase. Pán jak pokropením ožívá.
„Dobr večr. Si přejete prsim co?“
Vidím jak stáří narušilo nejen jeho vzhled, ale pokračuji dál.
„Nemáte objednanou, nebo nečekáte nějakou zásilku?“
Chvíli na mě jen tiše kouká. To asi pracují jeho staré závity.
„Zásirku já netěkám žádnou“ odpovídá soustředěným a pomalým hlasem. Tuto odpověď jsem rozhodně slyšet nechtěl.
„Nevíte prosím Vás jestli tu je někde dům číslo patnáct?“
Opětovně si „nechává“ čas na odpověď.
„Pátnct? To je vedle čtnáct“.
„Ano, číslo patnáct je vedle čtrnáct. Ale já hledám dům číslo patnáct. Dům“
„Vím. Dm třnáct, čtnáct a pátnct. Dm pátnct je za čtnáct.“
„Ano, pak by byl dům číslo šestnáct, sedmnáct, osmnáct až třeba padesát. No nic. Já Vám děkuji. Mějte se hezky. Nashledanou“
Zklamaně sestupuji po několika schodech zpět na cestu. Začínám mít nepříjemný pocit z nezplněného úkolu. Já tu prostě vidím jen tři baráky. Dvanáct, třináct, čtrnáct. Budu asi muset jít zpět za tou paní, aby mi zopakovala to číslo. Jelikož do setmění zbývá odhadem půl druhé hodiny, měl bych rychle, svižně vyrazit. Balíček vracím do batůžku. Batůžek přehazuji přes rameno a rychlím krokem mířím zpět do osady. Jdu stejně jako předtím. Se zrakem upínajícím se po většinu času chůze do narudlého písku, těsně před mými boty. V hlavě mi ale kolují dva pocity. Lítostivý pocit z nezplněného úkolu s pocitem nevelké rozčarovanosti, za který může naše špatná domluva. To že mi tato cesta čeká ještě jednou raději vynechám.
Přicházím zpět k osadě. Cesta mi uběhla jak mávnutím kouzelného proutku. Stojím mezi řady domů. Proti mně, přes náměstíčko, na obzoru zapadá veliký rudý kotouč usínajícího slunce. Pomalu jdu náměstím. Je mi jedno kolik očí mě teď sleduje přes bělavé záclony. Určitě jich bude moc. Jsem před jejím domem. Vystoupím po schodech, ihned tahám za zvonek. Za několik okamžiků slyším klíč v zámku. Paní otevře dveře a velmi překvapeně na mě kouká. Jako by viděla nějakého ducha, či marťana.
„Vy jste tady? Vy jste se vrátil? Chci říct, tak brzy vrátil?“ koktá, nespouštějíc ze mě zrak.
„Ano, já se vrátil, ale ten balíček mám ještě u sebe. Prosím Vás, jaké jste říkala číslo domu?“
Její překvapený výraz pomalu přechází v nepříjemný, až v zlostný.
„Vy jste ho ještě nedoručil? Říkala jsem patnáct. Patnáct“
Nemám rád, když na mě někdo zvyšuje hlas. I když jen lehce. Připadám si jak školáček.
„Já ale dům číslo patnáct nenašel. Stojí tam tři domy s číslem dvanáct, třináct a čtrnáct, ale patnáct jsem neviděl.“
„Tak jste se asi hodně špatně koukal, milý pane. Laskavě se vraťte a ten balík tam doručte“.
Vidím, jak ji do tváře stoupá zlost. Jako s pekařem. Ještě se odvážím krátce zeptat.
„A je tam opravdu?“
„To víte že tam je! Kdyby tam ten dům nestál, tak vás nikam neposílám. Nebo si snad o mě myslíte, že jsem nějaká magorská? No co si vůbec myslíte? Vy, takovej floutek libovej! Nejste ani schopnej doručit blbej balík. Krom blbců, jako jste asi Vy, každý ví, že patnáctka je za čtrnáctkou. Mazejte se tam vrátit a koukněte se za dům čtrnáct. Ale koukejte se vočima a né prdelí. A jestli ho ani teď nenajdete, tak jste asi tak blbej jak vypadáte“.
Práskla dveřmi, až se to rozneslo po celém tichém náměstíčku.
No to jsem tedy nečekal. Chvíli stojím jak opařený. Takto mě ještě asi nikdo, nikdy neseřval. Ani ve škole, ani rodiče. Až teď, nějaká cizí ženská. Co si to vůbec dovoluje? Počáteční překvapení začíná střídat vztek. Mám však takovou nekonfliktní povahu, proto to nechci dál řešit. Tma je na krku, raději vyrážím znova k domu číslo patnáct. Tu vzdálenost jsem překonal hladce. Stejně jako poprvé i po druhé. Párkrát sice pohlédnu na setmělý obzor, však ani přitom tempo mích kroků nepolevovalo. Projdu znova tím lesíkem a opětovně stojím před trojicí domů. Vedle stál opravdu dům číslo patnáct. Předal jsem balíček, oni poděkovali a to je všechno“.
Tento náhlý konec muže za stolem náramně překvapí. Chvilku mlčky kouká na svého protějška. Čeká, že bude ještě pokračovat. Ten však sedí, protahuje si záda a kouká oknem ven. Vypadá spokojeně. Jako by ze sebe shodil velký kámen.
„To jste již skončil?“
„Ano, ano. To je všechno. Děkuji za trpělivé naslouchání“ povídá medovým hlasem, s pohledem stále upřeným přes velké okno.
„Proč jste to tak rázně ukončil? Kde byl ten dům? Proč jste ho před tím neviděl? Kdo Vás přivítal? A jak to vůbec doopravdy dopadlo?“
Tyto otázky nemohli zůstat nevyřčené.
Muž v křesle prudce odvrátí pohled od okna. Upře ho na muže za stolem. Ten z jeho pohledu může cítit nelibost, zklamání i výčitky. Pak očima sjede na zem. Nervózně si začne mnout ruce a nevrle poposedává.
„Mě to již nebaví. Já bych šel domu. Beztak jsem Vás dost dlouho otravoval“. Tento chabí pokus o uniknutí, muže za stolem nepřekvapuje.
„Ale no tak. Takto jste to ukončit nechtěl. Viďte? A nemějte obavy, mě vůbec neotravujete. Naopak. Teď mě moc a moc zajímá, jak to opravdu končí. Prosím, pokračujte.“
Vidí, jak svou prosbou na svého protějška příjemně zapůsobil. Jako by mu přemlouvání dělalo dobře. Proto vzápětí svoji prosbu opakuje. Je na dobré cestě. Měl by však ještě něco přidat.
„Vím, říkal jste že nekouříte, ale nedal by jste si i přesto doutník?“
Muž pozvedne hlavu. Libě kouká na krabičku s nápisem Havanas, kterou pán přistrčil ke kraji stolu. Ještě ji otevřel, čímž uvolnil tu nasládlou vůni.
„Ne ne, děkuji. Já opravdu nebudu. Ale budu rád, když si zapálíte Vy. Moc krásně to voní“.
Muž za stolem neváhá, pohodlně se opře v křesle a zapálí si sirkou doutník.
Jeho protějšek na něj hledí. Čeká, kdy k němu dorazí ta vůně. Netrvá to dlouho. S příjemným výrazem v obličeji se velmi zhluboka nadýchne. Poté se i on pohodlně uvelebí v křesle.
Mlčky nechají proběhnout několik minut. Blahý výraz muže v křesle pomalu přechází v soustředěný. Pán vychutnává doutník. Mlčky přitom sleduje muže v křesle.
„ Stojím tedy před těmi domy. Hrozně rychle padla na celé okolí tma. Nad vchody do domků svítí lucerny. Na levém domě červená, na prostředním oranžová, no a zelená na pravém. Jak říkám, už mě nic nepřekvapuje. Ty tři lucerny jsou jediný zdroj světla. Kolem dokola je černočerná tma. Ani blízké stromy nejsou vidět. Jako by tam byla jen tmavá, tajemná, prázdnota. Připadám si, že balancuji na hraně nicoty a zbytků světa pod světlem luceren. Však nezapomínám na můj úkol. Tak ten dům je tedy za domem čtrnáct, vybavuji si co mi říkala paní. To další raději ne. Dělám dalších pár kroků. Koukám za roh domu. Opravdu tam něco stojí. Na zdi domu, téměř až na druhé straně, vidím nalepené nějaké malinké stavení. Je necelé dva metry široké, jakož i vysoké. Nemá klasickou špičatou střechu, ale jen šikmou, zkosenou, směřujíc od zdi vedlejšího domu. Nejprve to považuji za psí boudu. Však moji pozornost upoutá lucerna, která visí na tyči, trčící z pod střechy. Barvou normálního světla ozařuje čelo této stavbičky. Má bílou omítku. V horní části jsou tři okýnka i s okeničkami. Je v nich tma. Nebo mají zataženo. No a dole, dole je pět dveří. Mohou být třicet centimetrů vysoké a patnáct široké. Okeničky i dveře jsou dělané z malinkatých latí. Alespoň to tak vypadá. Nad prostředními dveřmi je v rámečku číslo patnáct. Jsem rád, konečně jsem to našel. Jdu k tomu domečku, jenomže málem padám do příkopu. Začíná kousek od cesty. Táhne se od zdi domu a mizí v hluboké tmě. Nechci do něj lézt. Dělám několik kroků vzad. S lehkým rozběhem ho přeskakuji. Vyndavám balíček z batohu. Přitom si i trochu loknu vody. Je sice teplá, však stále dobrá.
S balíčkem v ruce přistupuji k domečku. Skláním se a opatrně ukazováčkem klepu na první dveře zprava. Vstávám, čekám zda je někdo otevře. Prudce se otvírají vedlejší dveře. Rázným krokem z nich vyjde malá postavička. Velká asi třicet centimetrů, oděná do fialového hábitu s páskem sepnutým kolem pasu. Kapuce zakrývá hlavu, přehnaně dlouhé rukávy zase ruce i dlaně. Udělá ke mně pár kroků. Stojí kousek od mých nohou. Prudce si strhává kapuci. Má hlavu jako ještěrka, nebo malý krokodýl. Oči s úzkými zorničkami, z pusy, ve které se bělají malé a jistě jak břitva ostré zoubky, jí rychle vystřeluje jazyk. Jenom tu tlamičku nemá tak protáhlou. Postavička mi připadá pěkně naštvaná. Najednou ale svoje pohyby mírní. Pomalu ke mně zvedá tu svoji ještěrskou hlavičku. Skřípavým, nepříjemným hlasem, ale vlídně ke mně začne pronášet monolog „Hezký večer. Tak jste nás konečně našel, že? Vidíte, mohl jste si to trmácení po tom světě zkrátit nejméně o hodinu. Jen udělat předtím pár kroků navíc. Což o to, my Vás viděli, ale nějak jsme se nemohli dohodnout, zda vás zastavit. Než jsme to rozhodli, byl jste pryč. Ale to je jedno. Hlavně že Vás tu máme, vážený, vzácný pane. Nesete nám ty naše milované sekyrky?“
„Já, já nevím. Mám jen tento balíček od paní Marsamové“. Pokládám zásilku na zem.
„No to je ono. To jsou ty sekyrky“ opáčí radostně. Svými ještěřími pařáty začne radostně trhat tu krabičku. Za moment je krabička otevřená. Nechá mi do ní nahlédnout. V ní je poskládáno velké množství nějakých neobvyklých sekyrek. S dovolením jednu vyndám, abych si jí prohlédl. Asi na dvacet centimetru dlouhém, tenkém topůrku je nějaký vyřezávaný ornament. Vlastní sekyrka je zhruba tři centimetry široká. Má však dlouhý břit. Takových pět centimetrů. Její váha je také překvapující. Nikdy bych neřekl, že takový malý kousek kovu s malinkým topůrkem může být tak těžký. Bříškem palce opatrně zkouším ostří.
„Pozor! Je to hrozně ostré milý, vážený pane“ varuje mě zelená osůbka, obcházejíc kolem mě a čekajíc až si to dle libosti prohlídnu.
„Jsou moc pěkné, že?“. Klade mi otázku s nádechem hrdosti, ale nenechává prostor pro odpověď. „To je tu naše hlavní radost. Tak si tu sekáme, porcujeme, papáme“.
Mám pocit, jako by její hlas přecházel z vlídného tónu do záludného smíchu.
Přestává se mi tu líbit. Vstávám, zvedám batoh a přehazuji ho přes rameno.
„No já pomalu půjdu. Platit nic nemusíte. Na shledanou“ říkám s nejistým hlasem.V jeden moment otevřou se zbývající čtyři dveře. Otočím k nim hlavu. Ze dveří ke mně běží horda malých postaviček. Hnusně piští. Běží tryskem. Každá má v ruce sekyrku. Takové, jaké jsem jim právě donesl. Točí s nimi nad hlavami. Nehybně zírám. Doběhnou až ke mně a prudce mi sekají do kolen. Na jejich ještěřích obličejích vidím obrovskou zarputilost, když jejich sekyrky zatínají s co největší silou do mích kolen. Začnu řvát bolestí. I strachem. Strhávám batoh. Pokouším se jím odhánět ty malé, fialovozelené bestie. Marně. Přes kalhoty mi od kolen dolů prosakuje krev. Přibíhají zleva, zprava. Stále a stále mi zatínají sekyrky do stejných míst. Řvu bolestí, oni útočně ječí. Někteří se zachytí na batohu. Z něj mě začínají sekat i do ruky. Pouštím ho. Jediná cesta jak snad utéci je přes ten příkop. Ucítím strašnou bolest v pravém koleni. Trochu se mi podlomí. Zařvu ještě víc. Ty to viděli, což jejich úsilí ještě podpořilo. Vidí, že jsem načatý. Tu bolest již necítím. Levá nohavice od kolena dolu je téměř odsekaná, celá nasáklá krví, jakož i pravá. Snažím se o rozeběhnutí. Marně. Rozsekaná kolena a pobíhající bestie mi nedovolují udělat skok k naději pro svoji záchranu. Cítím jak spolu s krví ztrácím i síly. Chabě dělám několik kroků k příkopu. To má být to rozběhnutí. Na jednu nohu s bolestí došlapuji, druhou už jen vláčím. Oči se mi začínají klížit. Přestali sekat. V půl kruhu stojí kolem. Stojím na hraně příkopu. Cítím konec. Jen symbolicky se pokouším přeskočit. Dopadám bokem na dno. Lehám na záda. Chci nezavřít oči. Bylo by to naposled. Víčka jsou těžší a těžší. Obracím pohled na kraj příkopu. Oni na něm stojí. Vyrovnáni v řadě, naprosto potichu. Nebo mi selhává sluch. Dva zbíhají ke mně. Něco mají ve svých hnusných pařátech. Bolestí krátce zatnu zuby. Cítím jak mi obřezávají kotníky. Najednou sem běží všichni. S posledními silami pozvedám hlavu. Mám je všude. Na břichu, na rukách, na nohách. Jsou zběsilí jako předtím. Bodají do mě jehly, nepříčetně sekají. Jedním seknutím odsekávají prsty. Nemám sil k hnutí. Sekyrkami mi rozřezávají tepnu na zápěstí. Vytrysknutí mé krve jich několik postříká. Jsou celí od krve, ale mají z toho strašnou radost. Strhávají ze mě cáry rozřezané košile. Jeden drží dlouhou jehlu, jde s ní po mém hrudníku nad srdce. Ještě si zkontroluje správnou polohu. Koukám jen na něj. Zhluboka nabere dech a se vší razancí zabodává celou jehlu. Pár vteřin ho pozoruji. Obrátí hlavu ke mně. Hledím do jeho ještěřích očí. On do mích. Tečou mu z nich slzy. Koukne kolem sebe a potichu zašeptá „odpusť prosím“. Přestávám vidět, hlava mi padá. Je jen tma.“
Místností zavládne naprosté ticho rušené jen tikotem hodin. Doutník je již dávno dokouřený. Jeho zbytek dlí v popelníku. Příjemná vůně pomalu mizí. Za stolem sedící pán dává muži v křesle trochu času. Ten vypadá být lehce rozrušen. Zhluboka oddychuje, na čele má několik kapek potu. Pán v ředitelském křesle mu mlčky nabízí sklenku vody, přisouvajíc jí ke kraji stolu. Ten jen nesouhlasně zakroutí hlavou. Několik minut rychle uplyne.
„Bylo to moc zajímavé. Děkuji, že jste našel sílu mi to celé odvyprávět“
Nato muž v saku pozvedne zrak k muži za stolem. Má vděčný pohled s lehkým úsměvem.
„Ne, já musím poděkovat Vám. Konečně jsem to mohl v klidu někomu říci. Nijak moc jste mě nepřerušoval. Neměl jste žádné hloupé poznámky, nebo dotazy. Ani nevíte jaký mám ulevující pocit. Moc, moc Vám děkuji.“
„Vyprávěl jste to moc hezky. Až mě trochu udivilo, jak detailně. Mluvil jste i za jiné. Přebíral jste jejich přímou řeč. To si vše opravdu takto přesně pamatujete? Těch detailních popisů ve vašem povídání bylo mnoho“.
Vděčný pohled s lehkým úsměvem mizejí. Jeho dech zrychluje. Oči mu zaplavují slzy. Vstává a prudce zamíří k jeho stolu.
„Vy se divíte že si to tak pamatuji? Nebo si myslíte, že jsem si to vymýšlel?
Měl jste si dělat poznámky a pak mě vyzkoušet jako malého žáčka. Musel by jste mi dát jedničku. Klidně Vám můžu zopakovat kolik bylo těch dír. Jaká zvěř tam pobíhala, i to jak mě dostali. Nebo chcete znova slyšet ty jména lidí? Nebo jak vypadali ty malé bestie? No ptejte se! Dobrá, těch dír bylo pět, šel jsem bos, u první díry byli…“
„Počkejte prosím Vás. Klid!“ musí ho prudce okřiknout muž, zvedajíc se ze svého ředitelského křesla. Rozčilený muž mu podlehne. S hořkým pláčem se zhroutí zpět do křesla.
„Já nevím jak dál. Pamatuji si všechno. Ty sny mám noc co noc. Již přes rok. Každou noc se probouzím s touto můrou. Pak už neusnu. Já normálně, beze snu, nespal ani nepamatuji. Já už nemůžu. Doufám, že mrtví žádné sny nemají. Pomozte mi. Prosím, prosím“.
„Ale no tak. Uklidněte se. Vše zase bude v pořádku“. Muž vstal ze svého křesla, obešel svůj stůl a lehce ho, pro podporu, poklepal po rameni. Muž v křesle se pomalu uklidňuje. Vytahuje kapesník. Otírá si oči. Pak do něj smrká. Několikrát si ještě popotáhne.
„Myslíte? A kdy? Že to nebude moc dlouho trvat?“
Nad ním stojící muž neodpoví. Jen souhlasně pokývne.
„Mohlo by to být už dneska“.
Muž pod ním na něj pozvedne hlavu.
„Dnes? Že bych spal konečně v klidu a v pohodě celou noc? Jak by jste to dokázal?“ do jeho očí vniknul nádherný pocit naděje i štěstí.
„Dostanete něco na uklidnění. Několik nocí by jste měl spát raději u nás. Jste pro?“
„Ano, ano jsem pro. To bude skvělé!“
Pán jde ke svému stolu. Otvírá horní zásuvku. Muž v křesle na něj kouká. Pán šmátrá nějakou chvilku v šuplíku. Na jeho obličeji je znát, že to co hledal patrně nenašel. Pak bere nějakou krabičku ve tvaru malého válečku. Kouká na ní. Chvíli přemýšlí. Jako by se ujišťoval o vhodnosti těchto kapslí. Je pro. Přichází s nimi k naději plnému pánovi.
Někdo klepe na dveře. Oba to málem až vyleká.
„Vstupte prosím, je otevřeno“ svolí pán, dávajíc kapsle do kapsy pláště. Vstoupí zdravotní sestra. Má krásné, delší černé vlasy. Obličej jak milosrdný andělíček a postavičku jedna báseň. Svými modrými oči, z nichž je cítit vlídnost, láska i ostýchavost, přejede celou místnost. Její zrak spočine v očích doktora.
„Omluvám se pane doktore za vyrušování, ale pan doktor Frajed Vás prosí o konzultaci“.
„Ale sestří, to je přeci v pořádku. A copak se tak neodkladného přihodilo?“
Do krásných očí sestřiných, vchází lítost.
„Před chvílí přivezli malého kluka. Utrpěl patrně nějaký velký šok. Jeho tělesné funkce jsou sice normální, ale absolutně nekomunikuje. Jen zírá. Nedostaneme z něj ani slovíčko.“
Muž v křesle mlčky naslouchá. Doktor se starostlivě vyptává.
„Je pohyblivý? Kdo ho přivezl?“
„ Ano, normálně chodí. Prý zpočátku ani chodit nemohl. Ale hrozně se celý chvěje. No a přivezli ho sem jeho rodiče ještě s nějakým doktorem“.
„Dobrá, dobrá. Jdu tam.“ Má hodně na spěch. Málem zapomene na muže v křesle.
„Sestří. Prosím Vás, připravte postel na patnáctce, tady pro pana Swojku. Ano?“
„Jistě pane doktore. Ráda“.
„Jo a dejte mu na noc jednu tuto kapsli“ sestra přebírá krabičku. Překvapeně na ní jukne. Trochu až nadzdvihne obočí. Však bez dalších otázek jí zasouvá do své kapsičky,na kraji svých modrých šatů. Doktor pokyne na rozloučenou panu Swojkovi. Pak vychází ze dveří. Lehkým klusem přes celou chodbu běží pomoci svému kolegovi.
Sestra obrátí svůj krásný i uklidňující pohled na zkroušeného chlapíka, jenž nyní cítí velkou naději. Tichým pokojem doléhá k jeho uším její nebesky vlídný, sametoví hlas.
„Pojďte prosím, půjdeme již spát. Nebojte, dnes Vás žádná noční můra nevyruší“.