Tragédie u Mnogošky

Anotace: Příběh čety německých vojáků snažících se prolomit ocelovou Sovětskou obranu.

„K sakru!“ zaklel Klausen a bouchl do pažby svého kulometu. „Copak není někde nějaký místo který nemaj ty pršivý rusáci pokrytý?“
„Uklidni se Hansi,“ řekl jsem mírně a zažmoulal jsem v ruce svůj železný kříž, jak bylo mým zlozvykem vždy když jsem byl nervózní. „Musíme počkat na další rozkazy.“
Klausen si sedl na zem a naštvaně zíral směrem k sovětským liniím, stejně jako všichni muži z mé čety. Již potřetí jsme se dnes, 12. července 1943 pokusili prolomit nepřátelskou linii u ukrajinské vesničky Mnogoška. Tentokrát mě to stálo Rulfeho, snaživého jednadvacetiletého vojína. Další zbytečná oběť téhle nesmyslné války, která se táhne světem jak nějaká strašná nevyléčitelná morová rána již celá léta.
Asi nejvíce zasáhla jeho smrt právě četaře Hanse Klausena, kterému dělal Rulfe podavače u kulometu. Válkou protřelí Klausen se mu stal takřka otcem a snažil se ho vždy co nejvíce chránit před hrůzami války. Dnes však byl svědkem toho, když se jeho „adoptivnímu“ synovy prohnala kulka skrz hruď. Nevím proč, ale pocítil jsem potřebu – snad spíše jak kamarád než velitel – s Klausenem promluvit:
„Jak se cítíte, Klausene“
„Zkuste to uhodnout…“
Nevěděl jsem co říct, i když mi to bylo nad slunce jasné.
„Víte, pane poručíku,“ pokračoval po chvíli mlčení, „prošel jsem boji v Polsku, Belgii, Nizozemsku, Francii a teď i tady. Jsem na východní frontě od jejího začátku a můžu vám teď už s jistotou říct, že celej tenhle hnusném bordel je absolutně na…“ Sundal přilbu a prohrábl si své světlé vlasy.
„Před válkou jsem studoval na vojenské akademii v Drážďanech,“ řekl jsem jak u zpovědi. „ Když si teď vzpomenu jak jsem se těšil až půjdu do boje… S jako vervou jsem chtěl prolévat krev pro vlast… Připadám si jako hlupák. Po měsíci na frontě mě veškerá naivní klukovské ideály přešly.“
„Já žil před válkou se ženou v Sudetech. Nedaleko Mostu, mám tam hospodářství. Nic velkého, několik krav, pár koní… Kdybych se tam moh ještě alespoň na hodinku podívat. Dal bych za to všechno co mám, i když toho není…“
Zadrnčel polní telefon. Konec debat. Dvěma skoky jsem byl u sluchátka a bez váhání ho zvedl:
„Poručík Rulf!“
„Tady kapitán von Seemall. Jaká je vaše situace?“
„Pane kapitáne, nepodařilo se nám prolomit nepřátelskou obranu. Útočili jsme proti přesile. Sověti mají celý perimetr dobře pokrytý. První a druhá četa přišla o své velitele a asi 40% mužstva. Zprávu o útoku jsem ale již posílal veliteli roty, majoru Glübertovi.“
„Stan majora Glübera dostal přímí zásah dělostřeleckým granátem. Velitelem roty jsem teď já. Poslouchejte, Rulfe, kolik mužů máte tedy současně k dispozici?“
„Když počítám sebe a zbytky první a druhé čety, které jsou bez velení, tak 22.“
„No… není to moc. Nemohu vám teď poslat žádné posili. Zaujměte prozatím obranná postavení. Ve 22:00 začne dělostřelecké bombardování Mnogošky. Buďte připravení. Až ustane, zahajte útok.“
„Rozumím,“ řekl jsem mechanicky. Když jsem chlapům sdělil, že budeme znovu útočit, myslel jsem že mě na místě zastřelí.
„Pane,“ řekl jeden z vojáků, pětadvacetiletý Uli Jung se slzami v očích. „Já se tam už nemůžu vrátit!“
„Seber se člověče!“
„Vždyť to nemá smysl. Postřílej nás jak dobytek!“
„Uklidni se Uli!“ vstal ze země do té doby naprosto nečinný Klausen. „Bude tma a navíc po dělostřelecký přípravě. To není sebevražda! Hele, Uli, potřebuju podavače. Můžu se na tebe spolehnout?“
„Jasně že jo,“ kývl hlavou Jung. To že ho oslovil Klausen mu jak zázrakem navrátilo odvahu. Hans byl pro četu nesmírně důležitý. Autorita vyplývající z jeho zkušeností a hlavně schopností mne už mnohokrát podržela. Věděl jsem, že kdykoliv budu potřebovat, mohu se o Klausena opřít. A nespadnu.
Poslal jsem poté dva muže na pozorovací stanoviště a zbytek mužstva nechal odpočinout. Klukům z první a druhé čety se moc nezdálo že jsou teď pod mým velením, ale to mi bylo jedno. Museli se s tím smířit a snad to i oni tak chápali.
Hodiny ubíhali pomalu. Zvuky vzdálených výbuchů nám dělaly zvukovou kulisu, kterou jsme snad už ani nevnímali. Nebylo také divu. V těchto dnech probíhala zuřivá bitva u Kurska. Obě strany shromáždili ohromné počty mužů, tanků, děl a letounů a začali tak jednu z největších bitev 2. světové války.
Konečně se blížila noc a s ní i dlouho očekávaná hodina. Muži se už strojili do výstroje. Finální přípravy. Bylo asi za pět minut deset, když jsme se se zatajeným dechem a zacpanými uši skrývali do okopů. I když měla střílet naše děla, měli jsme strach. Nebylo by to poprvé, co by se dělostřelci při zaměřování cílů „sekli“.
Podíval jsem se na hodinky. Ukazovali za minutu deset.. Ubíhali poslední nekonečné vteřiny… A nic! To snad ne! Počkal jsem ještě tři minuty… Ale naše děla mlčela!
Přispěchal jsem k sluchátku.
„U telefonu kapitán von Seemall.“
„Tady poručík Rulf. Slíbená dělostřelecká palba se neuskutečnila!“
„Ano Rulfe, nepříjemná záležitost, vím o tom. Nemohu vám poskytnout dělostřeleckou přípravu, neboť naše děla jsou vytížena na důležitějších místech. Sověti začali protiútok a na několika bodech prolomili naši obranu.“
„Takže náš útok se odkládá?“
„Ne, jen to budete muset zvládnout sám.“
„Ale to přece není možné! Povedu své muže na smrt! To nemohu počkat až bude situace příznivější?“
„Je mi líto. Není to můj nápad, je to rozkaz z praporu.“
„Rozumím.“
„Hodně štěstí!“
„Děkuji, budu ho potřebovat.“
„Konec“
„Rozumím, konec.“
Jestli jsem měl prve strach z toho říct klukům že půjdeme znovu do útoku, nevím jak nazvat pocity které jsem měl teď. Jestli jsem měl předtím strach že mě zastřelí, teď jsem předpokládal že ve své zuřivosti snad rozboří Berlín.
Bylo čtvrt na jedenáct když jsme se dali do pohybu. Chtěl jsem, aby vše bylo co nejtišší. Plížili jsme se tmou, přiskakovali za stromy, krčili se za křovím… Asi šedesát metrů před prvním domem jsem dal pokyn k zastavení. Rozhodl jsem se, že nejprve osobně prozkoumám terén. Jako parťáka jsem si jako vždy vybral vojína Rudolfa Himmella. Byl spolehlivý, zkušený a dokázal se neslyšně plížit. Nosil ukořistěný ruský samopal PPŠ, který si zamiloval a každého s oblibou přesvědčoval, že je to nejlepší zbraň na světě. I na mne to zkoušel a musím říct, že jsem byl na vážkách. Nakonec jsem ale dostal strach udělat takový zásadní zásah do své výzbroje a zůstal jsem u mé osvědčené MP 40.
Teď jsme však na debaty o zbraních ani trochu nemyslili. Plížili jsme se blíž a blíž k vesnici a v měsíčním světle byly zřetelné obrysy prvních střech domů a stodol v Mnogošce. Netrvalo to dlouho, a zaslechl jsem ruštinu. Přeběhl mi mráz po zádech. Himmell si hlasů také všiml. Zkoprněli jsme. Trvalo mi několik nekonečně dlouhých sekund než jsem se vzpamatoval. Pokračovali jsme dál. Brzy se před námi objevilo jakési hnojiště. Skrčili jsme se tam a poslouchali. Asi deset metrů za hnojištěm byla okna prvního domu. Věděli jsme že je tam umístěný kulomet. Právě odtud totiž letěla kulka, která přinesla smrt Rulfemu.
Z okna byly slyšet dva hlasy. Rusky neumím, takže vám nemohu říct o čem debatovali. To pro nás nebylo důležité. Co už nás těšilo víc bylo to, že se moc nesnažili tišit své silné hluboké hlasy. Ba naopak. Hlučili tak, že kdybychom snad vylezli na hnojiště a skákali na něm, nevšimli by si toho. Proplížili jsme se od hnojiště přes malý dvorek až přímo pod okna! Tam Himmell vytáhl granát, odjistil ho a HOP! Vletěl do otevřeného okna. Jen několik vystrašených ruských výjeků a pak BUM! Obrovská rána. Zem se zachvěla. Popadl jsem z té rána ještě trochu malátného Himmella a běželi jsme do jakési zahrádky, která byla napravo od domu. Tu jsem chtěl vyčistit a vytvořit tak zhruba stometrový pás bez nepřátelských zbraní, aby se sem mohl přemístit zbytek mých mužů. Himmell skočil do jakéhosi keříku, já se krčil za nějakým ovocným stromem, což jsem poznal podle toho, že jsem si klekl do nějakého shnilého plodu…
Mezi tím už ale v Mnogošce nastal poplach. Zastřelil jsem dva nepřátelské vojáky, kteří se řítili do zahrádky a měli tu smůlu, že je prozradili svítící oharky cigaret. Tím se však prozradila má poloha. Už už jsem se bál že za to zaplatím životem, ale to se k našim pozicím již blížil Klausen i se svými spolubojovníky. Chlapi okamžitě zabrali postavení a začala divoká řež. Podařilo se nám však získat výhodu; pět mužů skočilo oknem do domu, ve kterém jsem s Himmellem prve zneškodnil nepřátelský kulomet. Několik výstřelů. Dva mrtví němci, pět mrtvých rusů. Dům byl v naší moci. Hodlal jsem z něj zcela logicky vytvořit náš opěrný bod. Vrazili jsme do nepřátelské linie, ale jelikož jsem z předchozích nezdařených útoků věděl že jsou Sověti v přesile, chtěl jsem teď, když máme zabezpečené pěkné předmostí, nepokračovat dál, ale vytvořit ocelový hrot, o který se útočící jednotky rozbijí a nepřítel tak vykrvácí. A dařilo se mi to. Poslal jsem do domu dalších pět mužů, aby obsadili okna v přízemí. Nahoru do střešního výklenku si potom vlezl kulometčík z druhé čety. Ten měl pak krásný výhled směrem do vesnice a rozdával smrt v nepřátelských řadách, když Rusové vybíhali z domů přímo před hlaveň jeho kulometu. I Klausen, také kulometčík se skvěle blýskl, když zneškodnil skupinku nepřátel, kteří nás chtěli napadnout zleva.
Nepřátelské protiútoky tály jako sníh na slunci a my začali věřit v senzační vítězství. Pak ale přišla ledová sprcha. Kdesi ve předu, na druhé straně vesnice se ozvalo hučení motorů. Pak skřípání pásů. To ne! Na náves přijely dvě T-34! A další byla slyšet jak na nás jede oklikou zprava. A my neměly žádné protipancéřové zbraně…!
„Ústup!“ zařval jsem z plných plic. Chvíli jsem naivně myslel že stihneme utéct do našich výchozích pozic, kde jsme měli několik pancéřovek. Ale to byla bláhovost. Jako první na to přišli kluci v domě. Dva granáty vypálené z kanónů tanků se opřeli do nosné zdi domu. Nikdo uvnitř nepřežil. Pak železné krabice vyrazili vpřed. Dostali jsme se do kleští tří tanků. Ti nás kosili kulomety tak rychle, že jsem se ani nestačil ohlížet kdo je mrtev a ještě žije. Jen jsem postřehl mrtvolu Junga, bezvládné tělo Himmella a kousek ode mě jsme viděl jak k zemi padá Klausen. Tak tady končí tenhle válečník. V zoufalém boji padá mrtev vedle hnojiště. Byl jsem asi poslední kdo zůstal na živu. Už jsem ani neutíkal. Strach mě naprosto opustil. Rezignovaně jsem se zastavil na místě a nedělal nic. Pak jsem ucítil bolest v břiše. Padl jsem na znak a díval jsem se na hvězdy. Zdály se mi čím dál tím blíž…

Kolem našich těl projíždějí tanky. Naše snaha dobýt Mnogošku dopadla stejně jako celá německá ofenziva u Kurska: byla rozdrcena pod pásy Sovětských tanků.