Toaleta

Anotace: Každý si tam potřebuje odskočit. Každý tam někdy byl. Někomu se zrovna třeba do té místnůsky chce, ale věřte, že dívka v tomto příběhu na ní nikdy nezapomene. Pokud tedy máte odvahu neváhejte a vstupte, toaleta čeká jen na vás...

Sbírka: V poutech NECRONOMICONU

Andreu Nach

TOALETA

Katce bylo kolem šesti let, když se poprvé dozvěděla o zlu, které sídlí v té zapáchající, léta nepoužívané místnosti nazývající se nevinně, toaleta. Byla to konkrétně její babička, která jí to tehdy vypravovala.

„No to tady tenhle kopec, Kačenko, byl do poloviny celý zalesněný. O výhledu na támhletu rozhlednu sis mohla nechat jen zdát,“ ukazovala vnučce babička světelný bod, jasně ve tmě zářící. „Ten březen 1945 se tady stále urputně bojovalo a bojovat mělo do poloviny dubna. Tehdy tvůj dědeček, Oldřich, sem se svou jednotkou dorazil k úpatí kopce, na kterém stál tehdy naprosto prázdný a opuštěný dům.“

„Tenhle dům, viď babi,“ pečlivě poslouchala z babiččina klína Katka.

„Přesně tak, zlatíčko. No a tehdy se tady Němci zabarikádovali…“

--- --- ---

„Pane!“ zavolala kdosi na Oldřicha.

„Co potřebujete desátníku?“

„Jsou to děti,“ řval na něj, zatímco jim kdesi vysoko nad hlavou prolétávala spojenecká bombardovací letadla.

„Co?“ neslyšel Oldřich poslední slovo.

„JSOU TO HITLEROVY DĚTI!“ zakřičel a kolem jeho ucha prolétla salva kulek ze samopalu vystřelených z opuštěného stavení. „Zatraceně!“ zaklel a padnul k zemi.

„To se mi snad zdá. Takže ty tři životy mají na svědomí mladí, usmrkaní, zvrácení fakani?“

„Pane!“ zavolal kdosi vedle něj. „Máme zahájit dělostřeleckou palbu?“

Bude z tebe vrah dětí, říkal mu jeho vnitřní hlásek. Ne nebude, namítal další, mnohem tiší hlas. Jsou stejní, jako Adolf Hitler. Nejsou to ani lidé, ani děti.

„Pane? Máme zahájit palbu na cíl?“ opakoval ten muž svůj požadavek.

„Ne, nestřílejte,“ zvítězila v Oldřichovi varianta dát těm dětem šanci na život. On sám věděl, kolik toho říše investovala do vymývání mozků těchto arijských mladíků. „Dáme jim šanci na život. Budeme vyjednávat.“

„Vyjednávat?“ díval se na něj udiveně zdravotník, který to vše poslouchal.

„Ano, vyjednávat. Máme je v hrsti, jsou obklíčení, určitě nemají už moc střeliva, vše nám hraje do karet.“

„A jak to chcete provést, pane?“

Za pět minut se objevila nad bitevním polem vlajka s bílýma spodkama. Pod ní ležel Praporčík s narychlo sepsaným německým projevem na umaštěném a od bahna špinavém papíře.

„Za spojené národy vám sdělujeme naši nabídku,“ začal křičet se špatnou němčinou v nastalém chvilkovém tichu. „Tou je bezpodmínečné složení vašich zbraní. Nechceme již dál prolévat krev v této zbytečné válce. Třetí říše padne, a to v brzké době. Tady jsme však stále daleko od jejího centra. Jste v obklíčení, téměř bez nábojů. Žádáme vás tedy jako pravé vojáky, přiznejte svou porážku. Slibujeme, že s vámi bude zacházeno dle Ženevských konvencí a ani vlásek vám nebude zkřiven. Žádáme vás a prosíme, poprvé i naposledy... složte zbraně.“

Nastala krátká chvíle ticha. Střelba ustala a kdesi v nitru budovy, která se měla později stát Oldřichovo domovem, se skupinka asi patnáctiletých nacistů rozhodovala, co bude dělat. Ztráty na obou stranách byly značné. A Počet raněných a nadosmrti zmrzačených stoupal ještě výš.

Nad touto krajinou lesů létali hlučně havrani. Stromy se ve slabém větru tichounce kymácely ze strany na stranu. Vše ostatní jinak utichlo a vyčkávalo, co se v příštích okamžicích stane.

Z pěti minut čekání se stalo deset, a z deseti čtvrt hodina. Napětí se dalo krájet.

„Neozývají se, co když jsou mrtví?“ dotázal se jeden vojín Oldřicha.

„Ne, určitě tam jsou. A zaplujte zpět na místo, vojíne,“ rozkázal a vložil si do úst nedokouřenou, típnutou cigaretu. Ta je v této zemi násilí a bojů to nejcennější, včetně života a rodiny, co mají.

Po dalších pěti minutách nicnedělání se menší skupinka dobrovolníků vedená Oldřichem vydala k opuštěné budově. Její zdivo už dávno ztratilo na své původní kráse. Teď zbytky omítky, cihly a kamenná podezdívka byla provrtána důlky od kulek.

Oldřich a tři další lidé se přitisknuti ke zdivu přesouvali k rozbitému oknu, ze kterého se ozvala poslední střelba. K malému oknu na starou toaletu, jak se jí bude v budoucnu říkat.

Oldřich gestikulací ukázal, ať si jeden jeho člověk připraví granát k hodu. Ve stejnou chvíli se ale ze vnitřku domu ozval křik dětí. Oldřich nevěděl, co si o něm má myslet, ale ten řev brzy přehlušil hlas jednoho z nich, ke kterému se ostatní ihned připojili. Ač vojáci neuměli německy, bylo jasné, že jde o motlitbu.

„Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Opatruj ji pořádně, ať se mi nic nestane. Andělíčku strážce můj, dušičku mi opatruj.“

V té chvíli Oldřich poznal, k čemu se chystá, ale nevydal ani hlásku, ani slovíčko či výkřik. Mlčel, a stejně tak mlčeli i ti, co byli s ním. V tom modlení bylo navíc cosi v pozadí. Něco, co nikdo z přítomných nedokázal popsat. Zvuk či pocit. Ale na to hned všichni zapomněli.

Zevnitř se ozvala jednotlivá salva výstřelů. Dunivých, ostrých. Po každém z nich se ozvalo tichounké žuchnutí. Když vše utichlo a zdálo se, že je konec, jeden z vojáků vstal a podíval se do okna. V té chvíli však vnitřkem projela mohutná exploze a danému nebožákovi se do obličeje zaryly kovové šrapnely z odjištěného granátu. Levé oko mu vyteklo. Místo něj z něj čouhal černý, doutnající kus kovu. Voják padnul v posmrtných křečích k zemi. Pravá ruka a noha se mu svírala a povolovala ještě několik vteřin, než se jeho tělo navždy uklidnilo.

„Pane!“ zakřičel vojín. „Je mrtvý. Tom je mrtvý.“

„Já vidím. Vidím. Vidím. Vidím.“ Od té doby ta slova často opakoval. Ač viděl zemřít mnoho lidí, nikdy nebyl svědkem hromadné sebevraždy, ještě ke všemu nedospělých puberťáků. Dětí, které ještě nepoznaly, co to znamená milovat. Dětí, které vlastně dětmi nikdy nebyly. V březnu roku 1945 Oldřich poprvé a naposledy poznal, co to znamená vymývání mozků.

--- --- ---

„Ale mami,“ obrátila oči v sloup Katčina mamka. „Copak tohle je vyprávění pro malou holčičku?“

„Mě to ale zajímá, mami,“ a pak se otočila na babičku. „Tak takhle vznikl ten příběh o strašidelným záchodu?“

„Jo, jo. Od těch dob tam prý jdou občas slyšet dětské hlasy. Těsně předtím, než se sem pak dědeček nastěhoval, bydlel tady krátký čas jeden řezbář. A ten-“

„Dost už!“ zvýšila hlas Katky maminka. „Mami, prosím tě, a ty Katko, honem rychle do hajan, nebo se rozzlobím.“

„Ach jo, no Dobře. Jen chci vědět, co se s ním stalo.“

Babička ukazováčkem přejela po čele a pak sklonila hlavu. Katce to nic v té době neříkalo, ale byla za to ráda, ono gesto se ji vůbec nelíbilo.

„Kdybys měla Kačenko v noci strach, řekni si naši Statečnou říkanku.“ dodala ještě její babička a pak ji maminka odvedla z jejího pokoje. Ten se nacházel v křídle budovy, kterou postavili před pěti lety. Katčin pokoj byl v centrální části, tedy starém domě. Dnes ale onen dům vypadal zcela jinak, než před více jak půl stoletím. Měl patro, podkroví, kanalizaci, elektřinu. Žlutou barvu nahradila bílá a interiér nové, moderní vybavení. Jen jedna část domu zůstala stejná. Jen v jedné se zastavil čas. V komůrce úlevy, jak ráda Katka často říkala. Čili toaletě – záchodu. Ten se však už dlouho nepoužíval. Nahradil ho nový v přistavěném křídle domu. Stará toaleta zůstávala opuštěná a jen zřídka kdy do ní někdo vstoupil.

Mamka vedla svou dceru do jejího pokoje. To znamenalo přejít přes koupelnu, v níž byly zavřené dveře na toaletu, kam se tolik Katka bála. Když procházela kolem ní, zadívala se tam. Bílé zavřené dveře s novým kalendářem a zrcadlem na nich neukazovaly ani z pídě to, co se za nimi kdysi odehrálo, nebo se vsáklo do jeho stěn.

„Nedívej se tam. Žádné strašidlo tam stejně nenajdeš,“ prohodila mamka a odvedla ji do dětského pokoje.

„A vážně tam straší?“ zeptala se mamky Katka poté, co její tělo zakryla teplá péřová peřina.

„Samozřejmě že ne,“ usmála se. „Je to jen strašidelná báchorka před spaním.“

„Aha, to jsem ráda,“ a přitiskla si k sobě svého plyšového medvídka.

Světlo zhaslo, pokoj zalily stíny a tma.

„Dobrou noc, zlatíčko,“ a dala ji pusu na čelo.

„Dobrou noc mami,“ a jediné světlo, které ji v tu chvíli osvětlovalo přicházelo škvírou přivřenými dveřmi.

„A ať tě blešky štípou celou noc,“ dveře se zavřely a ke tmě se přidalo i ticho.

Venku foukal slabý vítr, který si pohrával s listím javorů za oknem. Na louce hlasitě cvrlikali cvrčci, kteří si zpívali svou namlouvací píseň.

Katka to vše tiše poslouchala, tisknouce přitom svého plyšového chundelatého medvídka.

Příroda si žila nehledě na to, jestli je den, nebo noc. Žila si svým zakořeněným životem, a to dávno předtím, než byl postaven tento dům.

Katka si ten pro ní nesmyslný hluk snažila nahradit svým vlastním zpěvem, nepochybně zvukově i textově lepším.

„Ach synku, synku, oral-li jsi. Ach synku, synku, oral-li jsi, tatíček se-e ptal...“

Hučení větru venku ustalo. Listí přestalo šustit, uklidnilo se. Katka tomu však nevěnovala nějakou zvláštní pozornost. Bylo to naprosto normální.

„Oral jsem, o-oral, ale málo. Oral jsem o-oral, ale málo, kolečko se-e-mi polámalo, kolečko se-e-mi, polámalo,“ zpívala si Katka dál oblíbenou Masarykovu píseň, jí a její babičky.

Cvrlikot cvrčků se naráz a jednotně utišil. Venku už náhle panovalo naprosté ticho. Katky mamka se už též dávno odebrala do říše snů, stejně tak její babička. A otec mezitím sloužil noční směnu v Budějovické nemocnici.

„Katičko,“ řeklo něco velmi tiše a rychle. Katka otevřela oči, ale nikdo krom ní v pokoji nebyl.

To byl jen nějaký přelud, řekla si v duchu. Opět zavřela oči a poslouchala to slastné
ticho, které tady moc často nebylo.

„Káťo,“ ozval se opět ten hlas, už mnohem zřetelněji. Vycházel z radiátoru.

„Mami?“ zašeptala, ale rázem tu myšlenku zavrhla, neboť ten hlas nepatřil jí, ale nějakému malému dítěti.

„Káááťo,“ volalo ji to stále a kdesi v pozadí se ozvalo prapodivné šumění podobné vodopádům.

Katka dostala strach, její zuby zacvakaly, na obličeji vyvstaly kapičky potu. Roztřesené ruce objaly pevně až křečovitě Míšu. „K-Kdo j-jsi?“ vykoktala ze sebe a v té chvíli uslyšela hlasitý náraz – bouchnutí dveří o zeď. Nemusela hádat o jaké dveře šlo, bylo jí to hned jasné. Byly to dveře vedoucí na starou toaletu.

„Zdá se mi to, jenom se mi to zdá,“ zhluboka oddechovala a celé tělo měla zakryté pod peřinou.

„Katko, pojď k nám. Je tu veselo. Tady dole je pořád veselo,“ dále se ozývaly zvuky z radiátoru, jako z nějakého telefonu a Katka si uvědomila, že se ji z toho hučivého zvuku chce na záchod. Na malou i velkou zároveň.

„Budeme si hrát na schovávanou, na babu, na cokoli.“

„Ne! Ticho, zdá se mi to, jen se mi to zdá,“ celá se třásla.

„Ahoj Katko,“ ozval se známý hlas. „Tady je tvůj dědeček. Neboj se Kačenko, vůbec ničeho se neboj. Tady dole se není čeho bát. Budeme si zase hrát na koníčka, letadlo, budu tě zase lechtat, přesně jak za starých dobrých časů. Oba se tomu budeme chechtat, až z toho na zemi budeme ležet.“

„Jsi mrtvý dědo, jsi mrtvý. Už si nemůžeš se mnou hrát, nejde to,“ rozbrečela se.

„Já nezemřel, žiji tady dole, s ostatními. Tady dole neexistuje smrt, jen radost a věčná rozkoš.“

„Promiň dědečku, ale mám strach, mám hrozný strach.“

Ze staré toalety se ozvaly dunivé, čvachtavé kroky. Pomalu přicházely do Katčina pokoje. A jak se blížily, kolem ní rostl obrovitý puch exkrementů a něčeho dalšího, co tenkrát jako malá holka nemohla identifikovat.

„Ale není se čeho bát,“ a v pozadí se místo hučení rozlehl zvuk smějících se dětí. „Tady je věčná radost a veselí.“

„Ne, nechci!“

Radiátor se rozvibroval a z regulačního kohoutku vyprskla horká voda.

„Katkóóóó,“ rozlehl se celou místností křik nejen jejího dědečka, ale i dětí, které předtím volaly její jméno.

Ve stejnou chvíli začalo to šíleně páchnoucí něco bušit na zavřené dveře. Škvírou pod
dveřmi začaly protékat výkaly a krev.

Katka vykřikla. Strach, který se v ní doteď hromadil, vybouchnul jako nějaká puma a doslova ji ovládl. Pomočila se.

„Chceme Tě! Chceme Tě!“ slévaly se všechny ty hlasy v jeden jediný, burácivý.

Dveře podélně napraskly a panty povolily. Každou chvíli se To dostane do Katčina pokoje.

„Pomodlete se spratci!“ rozezněl se v pokoji další neznámý hlas.

Bušení na dveře ustalo. Krev a výkaly tekoucí po koberci se začaly vracet zpět pod dveřmi do kuchyně.

„Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku,“ říkaly teď dětské hlasy odkudsi z neznáma a v češtině. „Opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Opatruj ji pořádně, ať se mi nic nestane. Andělíčku strážce můj, dušičku mi opatruj.“

Nastala chvíle ticha. Katce z úst stoupal obláček páry, byla jí příšerná zima. Pomalu si odkryla hlavu z pod peřiny a rozhlédla se po tmavém pokoji. V tu chvíli zazněla mohutná rána při které se vše otřáslo a okna zadrčela. Katka vyjekla, srdce se jí rozbušilo dvakrát divočeji a opět si schovala svou hlavu pod polštář. Pak se opět rozbrečela. Ještě nikdy v životě nepocítila takový strach. To poslední, co jí tu noc nahnalo husí kůži, bylo zvláštní praskání dřeva u dveří, na které před chvílí bušilo to záhadné monstrum. Myslela si, že se vrátilo, ale to se jen dveře samy začaly uvádět do původního stavu. Příčná prasklina začala mizet – zotavovat se a vyboulenina pomalu, ale jistě splaskávala.

Příštího dne se Katka o této události pokusila říct babičce, ale ta ji nebrala vážně. Rovnou v tu chvíli věděla, že si to bude muset nechat pro sebe, nikdo by jí totiž neuvěřil, ani kamarádi.

Příští noc si pootevřela své okno pro případ, že by se to znova opakovalo, ale nic nepřišlo. Ani žádné hlasy se neozývaly. Ani noc příští a pak tu další. Čas začal plynout, vzpomínky blednout. Jak Katka stárla, přesvědčení o tom, co tehdy viděla, si začala nahrazovat vírou, že se jí to vše jen zdálo nebo měla halucinace. Když oslavila své dvanácté narozeniny, staré toalety se už vůbec nebála. Chodila kolem ní, opřela se o její dveře a dokonce tam někdy zašla na malou, když byl druhý záchod obsazen. Stále ji ovšem svíral ten nepříjemný pocit, že ji při vykonávání potřeby něco z té plesnivé staré místnosti sleduje.

Jak tak čas plynul, z malé Katky vyrostla krásná 17letá slečna se svými vlastními prioritami, stylem oblékání, vírou a názory. Dívka, za kterou se každý druhý kluk nejméně jednou ohlédnul. Ovšem její pouto s domovem přetrvalo a ona sama ještě netušila, ani tušit nemohla, že hrůza, která ji tehdy málem zničila, si pro ni přijde znova. A tentokrát udeří v plné své síle.

*** *** ***

„Sešli jsme se tady, abychom uctili památku zesnulé Marie Štuklové,“ začal svůj smuteční proslov v kapli farář nad zavřenou černou rakví. „Byla to do své smrti živá a průbojná žena, kypící zdravím…“

V předních řadách starých dřevěných lavic seděli členové rodiny. Mezi nimi i Katka. Všichni do jednoho brečeli. Hlavou se přitom všem honily vzpomínky na všemožné situace, které se zesnulou prožili. Katka vzpomínala na její příběhy, které jí často vypravovala. Na její úsměv, jenž dokázala její vráskovitá tvář vyčarovat, i na typickou vůni jejího parfému, který nikdy neměla ráda.

‚Co jednomu smrdí, jinému voní,‘ odpověděla jí trefně na stížnost, když si Katka na onen parfém jedinkrát postěžovala. Teď už jí však ten parfém nevadil, naopak, chtěla ho cítit. Chtěla vědět, že je její babička někde na blízku, živá. Jenže, zazvoní zvonec a žití je konec. Bez výjimky toto čeká každého z nás.

Smutečním sálem začala znít Ave Maria, píseň přinášející smutek, vzpomínky a slzy. Vůbec skladby, které si pozůstalý na pohřbu poslechne, už ztrácejí svůj původní nádech. Dotyčný je začne vnímat jinak, vrací se zpět ke vzpomínkám k onomu zesnulému, který už dávno leží pochován. Katka nikdy neměla ráda klasickou hudbu, vyznávala Hip-Hop a podobné moderní trendy jedenadvacátého století. Přesto občas někdy nějakou tu klasiku zaslechla.

‚Co se vlastně tehdy stalo tomu řezbáři?‘ vybavila se jí další vzpomínka, na kterou se asi před dvěma lety babičky zeptala.

‚Jeho tělo našli po dvou týdnech uprostřed rozkladu celé nafouklé a ponořené do záchodové mísy. Prý mu chyběl celý vršek hlavy i s mozkem.‘

Katce ukápla další slza na studenou zem a její pohled se nemohl odpoutat od té černé lesklé rakve s bronzovým okrasným kováním.

Pohřeb se vlekl nepředstavitelně dlouho. V těchto chvílích jako by se čas zastavil, či alespoň zpomalil na minimum. Každá vteřina byla útrpná, každá vzpomínka bolestnější. Když vše konečně skončilo, Katka si oddechla. Stále sice na babičku vzpomínala, ale už jí to tolik nervalo srdce. Jen občas se rozplakala v emotivních vlnách, ale věděla, že to časem přejde. Čas všechno vyléčí. Právě ten čas, který životy dává a bere.

Uběhlo několik dnů, pak týdnů a život se pomalu vrátil do svých zaběhnutých kolejí. Katka začala zase navštěvovat disko klub v blízkém městě, znova začala chodit s přáteli do čajoven a kaváren a stále více se zase usmívala.

15. března, šest měsíců po babiččině smrti, se zima ozvala naposledy. Napůl roztátý sníh z minulé vánice přikryla nová, třícentimetrová vrstva čerstvého prašanu. Stromy se zase zračily bělobou, z okapů čněly dlouhé, ostré rampouchy.

Venku se již stmívalo a Katka si po internetu povídala se svou nejlepší kamarádkou Janou. Znaly se již dlouhé roky a naprosto si důvěřovaly. Vztah Jany a Katky, to byl příklad opravdového přátelství, které nedokáže roztrhnout nic. Ani jedna z nich neznala jinou osobu, které by mohly tolik věřit. Každé důležitější rozhodnutí si společně probraly. Na každou akci se vzájemně zvaly. A když se někdo postavil jedné do cesty, druhá jí přispěchala ihned na pomoc. Společně se životem protloukaly, jak nejlépe to šlo. Kdyby se znaly už v době, kdy Katku potkal onen incident s hlasy ve svém pokoji, tak by se o tom Janě určitě svěřila, a ta by jí – možná s obtížemi – uvěřila.

„Honza je fajn kluk, ale na mě je moc velký šampónek,“ napsala Katka své kamarádce po ICQ a čekala na odpověď.

Její pokoj teď vypadal jinak, než když jí bylo šest. Ze stěn zmizely plakáty koní a kreseb zvířat, které nahradily současné světové celebrity, ke kterým mladá generace dívek vzhlížela jako k bohům. Ale i zbytek vybavení pokoje byl jiný, modernější. V každém případě tu bylo o dost více elektroniky. Tranzistorovým rádiem počínaje, televizí a počítačem konče. Skříně byly mnohem prostornější, větší, vedené v pestřejších barvách, než kdysi. Prostě typický – netypický pokoj dospívající dívky.

„Ale na té oslavě musí být. Bez něj by nebyla prča,“ dostala Katka záhy odpověď.

Prudký ledový vítr, který bičoval zdejší krajinu, se opřel do oken a ke Katce dolehl zvuk meluzíny. Neměla ho nikdy moc ráda, připomínal jí něco, co raději chtěla nechat uzamčené kdesi v sobě. Na počítači si zapnula Eminema a naprosto uvolněná se do něj zaposlouchala.

„A co třeba Robík? Tomu pošli pozvánku.“

Na posteli začal zvonit mobil. Katka neváhala a okamžitě pro něj došla. Na displeji jasně svítilo „Neznámé číslo“.

Kdo to u všech svatých je? Pomyslela si, dala si mobil k uchu a hovor přijala.

„Pro-“ (sím)

„POJĎ SI HRÁÁÁÁT!“ zařvaly na ní dětské hlasy z mobilu takovou silou, že si ho musela dát dál od ucha, aby neohluchla. Zároveň jí po těle naskákala husí kůže a srdce se jí divoce rozbušilo. Nevěděla proč dostala takový strach, jisté však bylo, že jí to připomínalo něco podobného, co se jí už asi někdy stalo.

„Kdo jste?“ promluvila po počátečním šoku opět do mobilu, ale ten byl hluchý. Na displeji se zračila úvodní stránka a po volajícím ani vidu, ani slechu. Úplně se ztratil. Dokonce i na výpisu volání nic nebylo. Po chvíli to Katka hodila za hlavu a opět zasedla před obrazovku počítače. Jana jí už stačila napsat dva vzkazy.

„Pozvánka odeslána,“ informoval první vzkaz. „Zrovna se bavím s jeho holkou. Pozvu jí taky. Stejně by přišli oba,“ psalo se v druhém.

Katka si je pozorně přečetla a začala odepisovat. „Jo, a když už jsi u toho, můžeš taky vzít i Andreu, víš přece…“ v tu chvíli všechna světla v místnosti pohasla a elektrické spotřebiče přestaly jít. Elektrický proud vypadnul.

„Doprdele!“ zakřičel z kuchyně Katčin otec, rozčílen, že neuvidí dnešní hokejový zápas. „Jdu se mrknout na pojistky,“ informoval svou rodinu.

„Kurva!“ ulevila si zas Katka a okamžitě začala psát SMS Janče. Uprostřed psaní jí však upoutal jakýsi podivný, tichý zvuk. Zprvu mu nevěnovala moc velkou pozornost, ale jak sílil, poznala, že jde snad o šumění vodopádů, alespoň k tomu zvuku se to dalo přirovnat. Opět dostala trochu strach, protože kde tady může slyšet vodopády? Po chvíli pak celou věc uzavřela tím, že půjde jen o zvuk meluzíny. Když už měla SMS téměř dopsanou, pocítila, že má nutkání odskočit si na toaletu. A ta potřeba se zvyšovala až neuvěřitelně rychle. Nezadala do mobilu ani celé telefonní číslo, když vystartovala přes kuchyň, koupelnu se starou toaletou do novější části domu. Tam stiskla kliku, ale dveře byly zamčené.

„Obsazeno,“ řekla jen její matka.

Katka věděla, že nemá smysl čekat a okamžitě se vydala na druhý záchod. S trochou síly otevřela staré dveře, za kterými byla stejně stará, malá, plísní, špínou a smradem specifická zašlá toaleta. Katka za sebou zabouchla dveře, sundala si kalhoty a kalhotky, na špinavé prkénko hodila pár toaletních papírů a usedla na něj. S úlevou v očích pohlédla na dveře před sebou, které zdobil kalendář otočený na únor minulého roku. Dala ho tam ještě její babička. Bylo to smutné, uvědomit si to, ale slzy už pro to neronila. Teď se pouze snažila vnímat tu úlevu, která se k ní dostavovala spolu s tím, jak z ní přebytečná tekutina vytékala ven.

Na dvou policích – každou měla Katka z jedné strany nad hlavou – se zračily dávno zapomenuté předměty, časopisy a cetky, které tu za dlouhé roky zůstaly a prach je přikryl jako nějaká peřina. Na pravé polici však dominoval jeden předmět, který se lišil od ostatních. Šlo o staré rádio, které používal ještě její děda, když byl naživu. Sám ho tehdy vyrobil a později ho sem umístil. Jenže po jeho smrti přestalo hrát a ani šikovnému elektrikáři se ho nepodařilo opravit. Tak tu tedy zůstalo, jako vše ostatní, ponecháno ve vlhku plísním, bakteriím, chladu a prachu.

Katka se zadívala do své levé ruky, kde stále třímala mobil. Nevěřícně zavrtěla hlavou a začala doťukávat číslo. Kdyby se v tu chvíli podívala nad sebe, všimla by si, že kolem malé stropní lampičky se dělá malá prasklina, ze které se pomalu vynořují a po stropě se jako hadi rozlézají krvavě zbarvené žilky, spíše připomínající kořínky stromů.

*** *** ***

„Zpráva odeslána“ objevilo se na displeji a Katka si mobil odložila, aby se mohla utřít. Než však stačila sáhnout pro toaletní papír, uslyšela nad s sebou hlasité zapraskání. Podívala se na staré rádio, ze kterého se nyní linul šum, a přitom už dávno nemělo fungovat. Srdce se jí rozbušilo a kdesi hluboko uvnitř se v ní začal probouzet strach.

„To není možný,“ zašeptala. „To je nějaký fór,“ nevěřila tomu co vidí a slyší.

Šum ustal a nahradila ho Jazzová melodie. Přesně taková, která se hrála ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. Trubky, saxofony a klarinety něžně a přesto rázně vydávaly své tóny, které doprovázel klavír a chraplavý zpěv nějakého muže. Byl to přesně ten styl hudby, ze kterého si Katka dělala normálně legraci. Nyní se ale stal doménou strachu.

„Pojď sem krásko, jen pojď blíž,“ zpíval ten chraplavý hlas. „Půjdeme si hrát, však uvidíš.“ Pak nastala chvíle šumu, kdy se signál z rádia ztratil, aby se po chvíli zase objevil. Katka se úplně zapomněla utřít, zato v ní vřela touha odtud utéct. „Vždyť přece sama víš,“ vyjasnil se opět ten hlas, „že život není šarlatový. Tak pojď za mnou Katko má, pojď si zatancovat.“

To Katce naprosto stačilo. Vystřelila ruku po vypínači rádia, aby ho vypnula, jenže se ho dotkla tak nešikovně, až ho srazila z police.

„NE!“ vykřikla, ale bylo už pozdě. Rádio dopadlo na zem a roztříštilo se na kusy. Hudba i zpěv utichly a Katka seděla jako přimražená na záchodě, s jednou rukou na ústech. Kdesi pod ní něco zabublalo.

„Do háje,“ dívala se na kusy součástek, které týdny dával její děda dohromady, dávno před tím, než se narodila.

Z toalety se ozvalo další hluboké zabublání, tentokrát hlasitější.

Katka přestala věnovat pozornost rádiu a začala ze záchodu vstávat. Sotva se jí ale zadek oddělil od prkénka, vystřelil z vnitřku staré toalety spolu s odpadní vodou černý pařát. Chňapnul mrštně Katku za přirození a ta vyjekla ostrou, palčivou bolestí, kterou doposud nikdy v životě nezažila. Rukama se zachytila o kliku dveří a vykřikla. Nezajímala se teď o to, co jí tu bolest způsobilo, vlastně díky ní ani nemohla, dokázala ji akorát vnímat a držet se kliky u dveří, aby odporovala tomu, co jí chtělo zatáhnout přímo do nitra kanálů malou záchodovou dírou.

Černá ruka sebou trhla tak prudce, až se protrhla kůže na Katčině pohlaví. Z rány se jí okamžitě začala řinout krev. Stékala po slizkém, shnilém pařátu přímo do nitra záchodové mísy.

Katka opět vykřikla, ovšem dokázala v sobě najít sílu a opět té věci vzdorovat. Mysl se jí i přes neuvěřitelně silnou tepající bolest v rozkroku vyjasnila a první věc, kterou krom ní pocítila, byl příšerný puch, který procházel každou živou i neživou věcí. Byl tak odporný, až se jí z něj okamžitě zvedl žaludek.

„Nedostaneš mě!“ vykřikla a slzy jí přitom tekly proudem.

„V tom máš pravdu,“ ozvalo se bublání uvnitř záchodu, za kterým promluvil nějaký nelidsky chraplák. „Nedostanu tě,“ potvrzoval ji. „Proto si tě musím vzít,“ rozesmál se a Katka pocítila, jak prsty toho pařátu začínají pomalu růst přímo do nitra pochvy.

„Ne! Nech mě…. BÝT!“ vykřikla dalším přívalem bolesti, jakoby hluboko v její vagíně vypuklo doslova hotové inferno.

„Tvoje tělíčko nechám být… jen co z něj dostanu tebe.“

Katka nemusela být vědma, aby věděla co myslí. Na nadpřirozeno sice doteď nevěřila, ale to byla již minulost. Nyní právě to, na co odmítala uvěřit, chtělo více než ji jen zabít. Chtělo to její duši.

Klika, o kterou se celou dobu držela náhle povolila, praskla, a její nohy udělaly krok k toaletní míse. Nyní už nebyla tolik narovnaná – napůl seděla. Černý křivý pařát si jí pomalu a trpělivě dostával kam chtěl.

Katka ve snaze zachytit se o stěnu shodila jednu ze dvou poliček, na které před chvílí stálo rádio. Stačila se však na poslední chvíli zapřít o stěnu v okamžiku, kdy ji ten hnát chtěl zase silným táhnutím popotáhnout blíže smrti.

„NE!“ zakřičela spíše bolestí. „Mami, tatí, pomóóóc!“

„Nikdo ti nepomůže, holčičko. Tak přestaň dělat drahoty a pojď si dolů se mnou užívat. Na věčné časy,“ vybublalo ze záchodu.

Katčiny nehty na rukou se zaryly do zdi tak pevně, až si je strhla. Už se nedokázala udržet, ztrácela sílu. Naposledy zatnula zuby a pokoušela se ještě bojovat.

„Andělíčku můj strážníčku,“ začala se povzbuzovat slovy, které kdysi jako malá někde zaslechla, když se bála.

„Drž hubu!“ zabublalo To, ale z toho hlasu byla znát nervozita.

„Opatruj mi mou dušičku,“ přeříkávala Katka modlitbu, aniž by přesně věděla proč. Ale kdesi v hloubi své duše začala věřit, že jí to pomůže. Musela tomu věřit, byla to jediná, poslední věc, kterou teď zrovna měla. A jak se zdálo, zřejmě i fungovala.

„Buď zticha!“ zakřičela ta věc ze záchodu a kusy exkrementů vytryskly v gejzíru na dlaždice a roztříštěné rádio.

„Opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci.“

Slova té zrůdy teď zanikla v bolestném křiku a Katka poprvé od té chvíle, kdy ji ten pařát chytil, pocítila úlevu. Sevření povolilo a rostoucí prsty té věci se začaly zase smršťovat.

„Opatruj ji pořádně, ať se mi nic nestane.“

„MLČ!“ vytrysknul ze záchodu další gejzír, který ohodil Katčina záda. Černý pařát začal ztrácet svou soudržnost a rozpadal se na kusy splašků, kterými ve skutečnosti byl. Celou malou místnost při tom zahalil puch dvakrát horší, než Katka prve cítila.

„Andělíčku strážce můj, dušičku mi opatruj,“ dořekla Katka poslední slova motlitby a v tu chvíli ta velká bolest polevila a ustoupila. Černý pařát pustil Katčinu vagínu a v křečích zajel do nitra záchodu, odkud se po chvilce za bolestného řevu té věci ozvala exploze a smrdutá, špinavá voda plná výkalů se vydrala přes okraj porcelánového prkénka ven na podlahu, kterou zaplavila.

Katka stále cítila v rozkroku silné pálení. Po stehnech jí stékal pramínek krve. Ovšem s bolestí, kterou před chvílí zažívala, se to nedalo srovnat. Podívala se na nepořádek kolem sebe a její nos zachytil šílený kanálový puch, okamžitě začala chtě-nechtě zvracet na zem. Když svůj žaludek vyprázdnila, pohlédla nejprve na strop a tam spatřila další ohavnou věc, srovnatelnou snad jen s tím hnusným pařátem. Celý lustr teď pokrývaly rudé kořínky žilkovitého tvaru, které se pomalu sunuly dolu po stěnách k zemi.

Pekelné rostliny, pomyslela si Katka. To jsou snad rostliny ze samých hlubin pekla, a v tu chvíli se celá místnost začala otřásat.

Stěny začaly praskat a uvolněné kachličky padaly jedna po druhé ze zdi na zem, kde se tříštily na kusy. Žárovka na stropě – napůl stravována rudým porostem – praskla a sklo se rozsypalo přímo na Katčinu hlavu. Ze záchodu se až ke stropu vyvalil další proud splašků, který se rozlil po celé napůl zdevastované místnosti.

Katka se s křikem a rukama na uších svalila na zem. Hluboké hromobití, které zemětřesení doprovázelo, v ní vyvolávalo stejnou hrůzu, jako hlas toho netvora.

Z prasklin ve stěnách se začala řinout červená tekutina, naprosto totožná s krví. Chvění odešlo stejně rychle, jak přišlo.

Katka neváhala a okamžitě začala bušit do dveří a křičet o pomoc. Stále kdesi v sobě držela jiskřičku naděje, že vše dobře dopadne, že se probudí ve své posteli, zpocená, vystrašená, ale v bezpečí. Ovšem čím delší dobu trávila na tomto místě, tím méně ta jiskřička optimismu a kladné víry jiskřila. Katce začalo být jasné, že kdyby zhasla úplně, zlo z toalety by ji zničilo.

Splašky a krev, které se na podlaze mísily dohromady, už sahaly Kátě po kotníky a hladina dále pomalu stoupala. Na ten odporný, všudypřítomný puch si už jakž takž zvykla, ale zjištění, že se zřejmě utopí ve sračkách, bylo pro ni novinkou. V panice se rozhlédla kolem sebe. Pohled se jí zastavil až u paty toalety, kde byl na kusu zničeného rádia těsně u hladiny její mobil. Chybělo jen pár milimetrů, aby se páchnoucí směs výkalů a krve dostala k němu a způsobila tak jeho nefunkčnost. Okamžitě po něm sáhla a s novou nadějí v žilách se zadívala na jeho displej, který díkybohu fungoval. Její palec narychlo vyťukávat číslo 158, ovšem při vytáčení ji napadla otázka, co operátorovi na lince vlastně řekne?

„Policie České republiky, co si přejete?“ ozval se příjemný hlas nějaké mladší dívky.

„Já, já…“ nevěděla co říct. „Já jsem tu doma zavřená na záchodě a nemohu se dostat ven.“

„A to proto voláte na policii?“ byl slyšet údiv na druhé straně telefonní sítě.

Katku v tu chvíli napadla ještě jiná varianta. „Ne, vy mě nechápete. Někdo mě tu drží. Přijeďte, prosím, rychle, strašně se bojím.“

„Můžete nám ještě popsat, kde jste?“

Katka v rychlosti nadiktovala adresu a očima přejížděla po rozpraskaných stěnách, ze kterých tekla nachová tekutina a rudý porost už pohlcoval zdi celé poloviny místnosti od stropu.

„Policie u vás bude do patnácti minut. Můžete mi teď, prosím, co nejpodrobněji popsat vaši situaci, pokud tedy můžete?“

Jsem zamčená na záchodě a každý milimetr téhle místnůstky se mě snaží dostat pod drn.

„Nevím přesně co se to děje, ale mám dojem, že to je kousíček ode mě. Je jen otázkou času, než mě to najde.“

„Buďte v klidu. Setrvejte na místě a pomoc už je na cestě k vám. Sedněte si na záchod a zhluboka se několikrát nadechněte, pomůže vám to.“

Jo, ty náno hloupá. Sednu si na mísu a mám super tobogán do pekel zadarmo, pomyslela si. „Děkuji za radu.“

„Nemáte zač. Všechno dopadne dobře.“

„Snad máte pravdu,“ držela si Katka mobil u ucha a poslouchala ten mladý hlas jako svou jedinou spásu. Byl to její jediný most, který ji nyní dával víru, že se vše skončí v dobrém.

Ze záchodu se vydral další proud splašků, který ji ohodil svým páchnoucím obsahem. Její dlouhé vlasy, které dříve byly načechrané a voňavé, nyní páchly celé slepené výkaly a krví, která se drala z prasklin stěn. Katka však věnovala maximální pozornost volání, a tak ani nezaregistrovala, že hladina exkrementů a krve stoupla od chvíle, kdy vytočila policejní číslo, o dalších pět centimetrů.

„Já mám pravdu vždycky. Už se nemůžu dočkat, až se setkáme.“

„Prosím?“ polkla Katka jakousi hořkou slinu.

„Už se nemůžu dočkat, jak si spolu budeme hráááá…“ ten hlas se náhle změnil. Už nebyl tím mladým příjemným ženským sopránem, ale pořádně hlubokým chraplákem. „…ááát,“ dořekla ta věc. „Přestaň bojovat, stejně se nemáš kam schovat a já jsem všude kolem tebe. Neutečeš mi.“

„Nech mě prosím žít,“ rozplakala se. Veškerá naděje se jí rozplynula jako pára nad hrncem. Nevěřila, že se odsud dostane živá. „NECH MĚ ŽÍT!“ zaječela, ale odpovědí jí byl gejzír krvavé vody z toalety. Tentokrát ale páchnoucí tekutina nedopadla na podlahu. Zůstala nehybně stát ve vzduchu a pomalu se formovala do lidské postavy. Začaly se tvořit údy, tělo a hlava. Voda měnila svou barvu a stávala se neprůhlednou. Katka na to s němou hrůzou zírala a smiřovala se se smrtí. Po chvíli před ní levitovala nafouknutá, rozkládající se mrtvola muže, kterému chyběl celý vršek hlavy od očí nahoru i s mozkem. Katka věděla o koho šlo, díky babiččinu vyprávění. Byla to mrtvola toho řezbáře, kterého tady našli těsně před tím, než to tady její dědeček koupil.

„Nechat žít?“ zachraptěla ta věc a zároveň se její hlas ozval i z mobilu, který Katka držela ve své ruce. „Hra ale začíná až potom, co tě nenechám žít.“ Pak se ta postava roztekla a nabrala podobu jejího zesnulého dědečka. Jeho obličej byl celý promodralý a z očí, úst a nosu mu lezli červi.

„Nech mě odtud odejít,“ tekly slzy Katce proudem. „O nic jiného tě neprosím.“

„Ale holčičko,“ s láskou na ni téměř zašeptalo to zlo v podobě jejího dědy. „Vždyť sama víš, jak tě strašně nerad vidím plakat. Až za chvilku všechno skončí, plakat už nikdy nebudeš, protože si spolu budeme pořád hrát, jako kdysi. A budeme se smát, pořád smát.“ Obličej i tělo dědy zmizelo a zformovalo se další, babiččino.

„Strašlivě smát,“ pokračovala ta věc v babiččině hlase. „Ukážu ti, jak skvěle dokážu vyrvat oči z důlku…“ a její tvář změnila opět podobu na Katčinu tajnou lásku, Daniela, se kterým se často vídala v disko klubu a nějakou dobu už pracovala na tom, aby ho poznala daleko intimněji, než jiné své přátele.

„… sníme si navzájem svá srdce jako důkaz naší lásky…“

„DOST!“ zaječela Katka a popadla v odpadní vodě plavoucí sprej – voňavku – a hodila ji přímo proti té levitující věci. Sprej zasáhl postavu přímo do břicha a prolétl skrz ní. Její tajná láska teď ztratila svou tvář i tělo a proměnila se do stovek malých pavoučků, které dopadly přímo dovnitř záchodu i mimo něj. Katka nelenila a okamžitě víko zaklapla a sedla si na něj, ovšem těch pár desítek pavouků, co dopadlo mimo mísu, teď se svými dvanácti končetinami plavalo přímo k jejím nohám.

„Ne!“ kopla naprázdno do krvavě zbarvené hladiny, aby se zbavila těch odporně vypadajících osmiokých slizkých tvorů. Při dalším kopnutí se jí však dva na nohu zachytili a zakousli. Okamžitá ostrá, pálivá bolest, která jí v tu chvíli pravou nohou projela, byla asi stejně hrozná jako ta, která jí na začátku celé té hrůzy pumpovala vagínou.

„Padejte pryč!“ křičela a opět popadla kdesi vedle sebe plavoucí osvěžovač vzduchu, jako by to byl nějaký hmyzovrah, a postříkala s ním každé místo, kde uviděla ty malinkaté potvory.

Mrtvá těla osminohých zrůd se okamžitě začala rozpouštět a Katka zavřela v bolestném šklebu oči, aby se podívala na poraněné nohy. Zjistila, že tam má dva černé body, ze kterých jí odpadá kůže i se spáleným masem, rozpuštěným žíravinou a trávicími enzymy. Kdyby se na tu nohu dostaly všechny ty mrchy, zřejmě by jí už požíraly zaživa.

Než si Katka stihla uvědomit, že její krásné, výstavní nohy jsou asi nadobro znetvořené, přišla další rána. Na prkénko u záchodu něco silného okamžitě ze spodu narazilo. Katka nadskočila a dopadla nazpět. Hned poté se celá věc opakovala.

Hladina odpadní krvavé vody už byla téměř srovnatelná s výškou toalety a pekelné rostliny – jak je Katka nazvala – už pokrývaly celou místnůstku. Každou píď a pomalu se rozrůstaly už i po záchodové míse. Splachovadlo bylo tím svinstvem dávno pohlcené a doslova splývalo s okolím.

Další náraz té věci ze zdola záchodu způsobil, že záchodová poklička se vyboulila a podélně napraskla. Katce už bylo jasné, že tohle s těmi malými pavoučky nemá co dělat, určitě ne tvarově a velikostně. Tohle bylo ještě silnější, než ta lidská ruka, která ji držela.

„Bože, bože prosím, jestli existuješ, jestli cokoli dobrého existuje,“ dala se Katka do modlení a z očí se jí zpustily další slzy. „Pomoz mi. Prosím pomoc.“

Ale místo toho ta hrůza opět narazila na prkénko takovou silou, až Katka vylétla ke stropu, mobil jí vypadnul z ruky do zvyšující se hladiny exkrementů, která ho pohltila pod svou nachovou hladinu.

Ještě jeden náraz a je To venku, pomyslela si. Opět seděla na naprasklé pokličce, srdce jí divoce bušilo v hrudi, ale jinak se nedokázala pohnout. Prasklinou, na které seděla, vytékalo proudem bahno. Čekala pět, deset, patnáct vteřin a nic se nedělo. S každou přibývající vteřinou, se kterou Katka na náraz čekala, v ní přibýval chaos a šílenství, a ona pomalu ztrácela pojem o světě.

Nachová hladina definitivně zakryla prkénko, na kterém Katka seděla a drala se stále výše, žádný náraz však nepřicházel.

„Co je to s tebou, ty jeden hajzle?!“ vykřikla. „Nechceš mě snad?“

Nepřicházela však žádná odpověď.

„Bojíš se?!“

V tu chvíli se záchod začal otřásat. Z naprasklé poklice se začala silněji a silněji drát k povrchu rudá voda, která stále větší a větší sílou odporovala Katčině váze. Ze dna toalety se začaly též ozývat zvuky explozí, křik, střelba a zprvu nejasné hlasy.

„Musíme se vzdát!“ přehlušil jednotlivé rány tichý německý hlásek, sotva v tom kraválu rozpoznatelný. Šlo jistě o nějaké dítě.

„Ne, ty listy musíme ochránit, nesmí jim padnout do rukou,“ řekl jiný hlas stejnou řečí, kterou Katka neovládala.

Katka začala tušit, že to jsou hlasy těch dětí, které tu podle babiččina vyprávění spáchaly hromadnou sebevraždu. Než si však stačila cokoli jiného domyslet, záchod pod ní explodoval, porcelán se rozmetal na droboučké kusy a Katka se praštila hlavou o stěnu porostlou slizkou vegetací. Okamžitě ztratila vědomí a během té doby se jí zdál prapodivný sen.

Katka stála na louce pod domem. Ten však nebyl bílý jako normálně, ale celý černý, bez oken i dveří a jeho stěny se vlnily jako mořská hladina.

„Je to pulsující zlo, Katičko,“ ozval se za ní známý hlas. „Mrzí mě, že jsem tě před ním nevarovala dříve.“

„Babičko?“ Otočila se Katka na bíle zářící postavu levitující půl metru nad zemí. „Co se to děje? Babi? Strašně se bojím. J-j-jsem už mrtvá?“

„Ne holčičko, stále žiješ. Ale pokud zemřeš, nic dobrého tě nečeká,“ řekla babička slova, která Katku přesvědčila, že se jedná o osobu, která stojí na její straně.

„K-Kde to jsem?“

„Jsi pořád v pekelné místnosti, a jde ti o život.“

„Proč, proč já?“

„Nejenom ty Katko. Ale nemůžu s tebou moc dlouho mluvit, to že si spolu teď povídáme nevydrží dlouho. Za chvíli na to určitě ale přijde, a spojení se přeruší.“

Kdo na to přijde? Chtěla se Katka zeptat, ale duch babičky dále pokračoval.

„Musím ti teď ukázat to, co tvůj děda celý život před námi všemi tajil. Prokletí, které se s námi táhne od doby, co máme tenhle dům. Ukážu ti, co se tehdy stalo, a až skončíme, budeš vědět, jak ho porazit,“ a její tělo se mnohem více rozzářilo. Jasná bílá barva začala obklopovat Katku, která před ní musela zavřít oči, když je otevřela, spatřila kolem sebe spoušť. Tam kde měl stát jejich dům, byla za jejími zády vyhořelá barabizna se zdmi pokrytými malými otvory od kulek. A prostředí v okolí vypadalo jako z nějakého špatného filmu. Všude se v bahně povalovaly spadlé stromy. Tráva, která tak hojně měla růst, nyní buď ležela mrtvá, nebo totálně rozprášená minomety na kusy. Celý kopec, kde se nyní urputně bojovalo o každý metr, byl poset krátery a vzhledově připomínal spíše ementál.

Duch její babičky byl pryč, stála v tom hluku sama a skrz ni prolétly dvě kulky, aniž by jí jakkoli ublížily. Její pohled se upnul na okno místnosti, ve které bude za šedesát let bojovat o svůj život.

„Vzdejte se!“ zařval nějaký dobře ukrytý spojenecký voják.

Katka se podívala, jestli neuvidí svého dědečka, ale při pomyšlení, co jí čeká, až se zase ocitne v místnosti, kde bojuje o svůj život, pokračovala dále do nitra barabizny, aby zjistila, co se vlastně v oné komůrce úlevy kdysi skutečně stalo. Vnitřní hlas jí to radil.

Koupelna připomínala spíše smetiště plné suti a popadaných prken z půdy a střechy. Kdyby jí nešlo o život, představovala by si, kolik muselo dát úsilí tento dům znova vybudovat, na tyhle myšlenky však nebyl čas.

Na převrácené, zaprášené vaně seděl nejstarší ze čtyř přítomných chlapců, dva stříleli z malého okna záchodu, jehož dveře se povalovaly v sutinách na zemi. Už od prvního pohledu bylo patrné, že daná místnost vypadá skoro stejně, jako za Katčiných časů.

„Musíme se vzdát,“ řekl ten nejmladší z dětí v nacistické uniformě, který seděl pod umyvadlem. Jeho slova byla řečená česky.

Ten nejstarší se díval do nějakých starých papírů v kožených deskách. Když promluvil, mluvil i on dívčinou rodnou řečí.

„NE! Ty listy musíme ochránit, nesmí jim padnou do rukou,“ a zamával s nimi.

„Dochází mi munice!“ zakřičel jeden z chlapců z toalety.

Střelba venku náhle ustala. Všechno teď po dlouhé době zakrylo ticho.

„Zničíme je! Spálíme je!“ navrhnul ten, který se chtěl vzdát.

„Nebo… se můžeme pokusit tu sílu využít,“ a jeho pěst sevřela staré papíry ještě silněji.

Ostatní dva chlapci z toalety se udiveně otočili.

„Ty chceš vyvolávat z listů černé knihy?“

„Jiné východisko nevidím. Musíme se o něco pokusit, a tady máme dokonce kouzlo na dočasné zneviditelnění.“

„Zneviditelnění? Jako že mě nebude vidět?“

„Přesně tak.“

Kluk pod umyvadlem se otřásl. „A co když se to nepovede? Co když všichni zemřeme?“

„Zemřeme, pokud se o nic nepokusíme, Franku. Tohle je ale naprosto bezpečné. Pokud to přečteme špatně, nic se nestane.“

„Víš to určitě??“

„Jo! Zneviditelníme se, a pak potichoučku projdeme liniemi těch hajzlů. Bude to-“ přehlušil ho hlas venku.

„Za spojené národy vám sdělujeme naši nabídku. Tou je bezpodmínečné složení vašich zbraní. Nechceme již dál prolévat krev v této zbytečné válce. Třetí říše padne, a to v brzké době. Tady jsme však stále daleko od jejího centra. Jste v obklíčení, téměř bez nábojů. Žádáme vás tedy jako pravé vojáky, přiznejte svou porážku. Slibujeme, že s vámi bude zacházeno dle Ženevských konvencí a ani vlásek vám nebude zkřiven. Žádáme vás a prosíme poprvé i naposledy... složte zbraně.“

„Teď je naše poslední možnost… chcete se tedy podřídit téhle nižší rase, aby vás vystavovala a plivala po vás, nebo se pokusíme zdrhnout a předat tuhle tajnou zbraň vůdci, jak bylo původně zamýšleno.“

„Já jsem pro se vzdát,“ řekl ten nejmladší z chlapců.

„Já zas použít ty listy.“

„A i já,“ odpověděli skoro jednohlasně oba kluci na toaletě.

„Vidíš? Je rozhodnuto, a ani to nebolelo. Teď budete všichni po mě opakovat, jasné?“

Oba dva kluci na toaletě přikývli.

Ze stropu se ozvalo zapraskání a kus zdiva se sesunul.

Katka bezmyšlenkovitě uskočila, stejně tak jako kluk se starými listinami, který se vrhnul do malé místnůstky za svými dvěma kolegy. Čtvrtý a poslední, Frank, udělal totéž. A v místě kde seděl, zničila umyvadlo cihla, která na něj padla.

„Tady to bude na tu chvíli nejbezpečnější,“ řekl Frank natěsnaný na ostatní.

Katka poprvé spatřila písmo na těch papírech, vůbec nevypadalo jako klasické. Byly to klikyháky, které nikdy v životě neviděla.

„Almanatak, motikopuk achatk aga tud.“

Ostatní tři chlapci tato slova bezchybně zopakovali.

Katce se chtělo utíkat, nedokázala se však pohnout. Sama tušila, že se stane něco moc zlého. Ovzduší jako by začalo těžknout.

„Likinkapto avoppop selevien avoksots lukh... sakra! Chyba!“ zamračil se ten, co uměl číst v Černém jazyce. „No nic, zkusíme to znova,“ ovšem dál už nepokračoval. Země se začala chvět, znaky na starém papíře se začaly roztékat a měnit své polohy. Kluk, co doposud papír držel, ho okamžitě pustil, pak z listu začaly vylézat krvavé žilky, které se rychle rozrůstaly po celé místnosti. Nejmladší chlapec začal křičet a chtěl utéct, jenže povalené dveře na zemi se rázem samy zvedly do původní polohy a zablokovaly se. Do vzduchu se zvednul prach. Katka už dále nic neviděla, ale zato slyšela srdceryvný řev všech kluků, které evidentně postihlo to, co později jí. Hlasitý řev a bušení na dveře po chvíli ustalo a jeden z chlapců se začal modlit.

„Andělíčku můj strážníčku,“ a okamžitě se poté k němu přidali i ostatní. „opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Opatruj jí pořádně, ať se mi nic nestane.“

V tu chvíli Katka uslyšela něco, co připomínalo řev té zrůdy, když se ona začala modlit stejně, jako právě teď ty děti. Byla to ta samá motlitba, kterou jako malá slyšela z radiátoru a která se jí zčistajasna – ač nevěděla proč – vybavila ve chvíli, kdy jí ta věc málem dostala. Katka začala věřit, že ta slova jsou kouzelná, ale proč?

„…Andělíčku strážce můj, dušičku mi opatruj,“ a pár vteřin na to zazněla salva výstřelů, po kterých ustal i ten prapodivný bolestný řev. Kluci, kteří si zahrávali s něčím, co jde mimo nás, spáchali sebevraždu.

„Není to v motlitbě!“ zajásala poprvé po dlouhé době, Katka. Došlo jí, co jí může pomoct – zachránit. „Je to ve víře. Ta hrůza tam mě dostane, pokud se jí budu bát. Strachem se vlastně živí.“ Ta modlitba jí ubližuje ne proto, že je nějak svatá, ale že se při ní mysl dostává do určité sféry, které se to zlo na záchodě bojí, jelikož právě to dokáže té věci ublížit, ale pak tu tedy byla další otázka. Proč jako malá slyšela v radiátoru ty dětské hlasy? To nikdy zřejmě nezjistí, možná, že to, co jí tehdy ty slova řeklo, vůbec nepatřilo k té místnosti. Duch její babičky také nepatřil k té věci. Třeba někde ve světě, kam živí nemají přístup, bylo už dávno jasné, co se odehraje jednoho mrazivého večera 15. března roku 2008.

„Tady nemáš co dělat, Katko!“ zakřičel na ni jeden spojenecký voják v uniformě, která patřila jejímu dědečku. Ve stejnou chvíli se za dveřmi komůrky úlevy ozval menší výbuch, zřejmě granát.

„Dědo? Ty mě vidíš?“ řekla a rázem jí došlo, že to není její děda.

„Ano, zlato… vidím. Víš, že je to tu nebezpečné? Může to tu každou chvíli spadnout,“ a jako na souhlas se propadnul celý strop ve vedlejší místnosti.

„Tak půjdeme ven,“ navrhla Katka.

„Ne, venku je to také nebezpečné,“ a rázem skrz díru ve zdi uviděla za vzdáleným kopcem jasný záblesk a ohnivý hřib. Stromy v pozadí se začaly s přicházející tlakovou vlnou kácet a hořet. Směrem k ní se blížilo ohnivé inferno.

„Jediné bezpečné místo, zlatíčko, je támhle,“ ukázal vedle ní a dveře toalety povolily a padly na zem. Místo záchodu však stála výtahová kabinka, která připomínala ty ve starých hotelech, ovládána na páku. Celá zadní stěna byla z lesklého skla, zato ty boční byly dřevěné, každá s jedním obrazem. Podlaha měla lesklý, červený koberec a místo, kde byl normálně záchod, připomínala luxusní, ručně vyřezávaná židle.

„Já tam ale nejdu,“ zaprotestovala.

Ten co se vydával za jejího dědu se usmál. „Tak to máš ale smůlu.“ Popadnul jí za límec a hodil dovnitř se slovy „Stejně nikam jinam žádná cesta nevede,“ a dveře se opět napřímily a s hlasitým PRÁSK zabouchly. Páka se okamžitě sama přesunula do polohy dolů, ale výtah se nerozjel, stalo se něco jiného. Koberec se začal sám trhat. Sklo z obrazů na stěnách se rozprsklo a plátna vzplála zeleným plamenem. Stropní světlo zhaslo a lustr začal rychle pohlcovat porost, který již Katka dobře znala. Lesklé zrcadlo místo odrazu její osoby ukazoval holku, které desítky černých chapadel trhají na kusy a stahují dolů do věčné temnoty kanálu, který tam byl. Dřevěná židle se rozpadla v prach a popel a hned poté se roztříštilo i velké sklo. Střípky však začaly ve vzduchu levitovat a shromažďovat se na jednom místě. Jejich lesk i tvar však změnil podobu na porcelánové střepy, které se posléze s ohlušujícím lomozem zhroutily k zemi. Dřevěné stěny, strop i dveře začaly praskat, kusy červených rostlin začaly odpadávat a dovnitř prosakovala čistá krev. Katka se naposledy nadechla a v tu chvíli strop, stěny i podlaha povolily a jí pohltila tekutá nachová stěna.

Když po chvilce otevřela oči, byla zase na tom samém proklatém místě. Hladina odpadní rudé vody jí sahala až k nosu a pomalu už nemohla dýchat. Chtěla se pohnout, ale zjistila, že je pevně přirostlá díky žilkovatým rostlinám ke stěně a že tedy pohybu není schopna. V ústech ucítila odpornou zkaženou páchnoucí chuť, ze které se jí chtělo zvracet. Napnula proto všechny své síly a pokusila se dostat co možná nejvýše nad hladinu. Některé rostlinky se přetrhly, jiný výsledek to však zatím nemělo. Katka opět zatnula zuby a znovu se pokusila vstát, ale zase nic. Na levé tváři cítila, jak bují a rozrůstá se porost, kterým už beztak byla celá porostlá za dobu, co byla v bezvědomí.

„Nepodaří se ti to,“ ozvalo se jí v hlavě. „Už brzy si s tebou budu tady dole hrát. A víš co? Pozveme i tvojí kámošku Janu,“ a z pod hladiny začala stoupat nahoru postava, která byla celá tvořená z výkalů, a ač její obličej nebyl moc patrný, bylo jasné, že je to ona sama, Katka.

„To ti nedovolím!“ chtěla říct, ale místo toho z ní vyšly bublinky a do úst se jí dostala další trocha té odporné břečky.

Ta její páchnoucí podobizna zvedla pravou ruku, ve které pevně držela mobil, nad hladinu. Ač již neměl fungovat, opak byl pravdou. Přiložila si tu malou tenkou věc ke svému uchu, které se okamžitě rozpadlo a stiskla volání.

Katka se opět napřímila a s pomocí vzteku dokázala přetrhat tolik pekelných rostlinek, aby si alespoň mohla dát nad hladinu nos.

„Ahoj Káťo,“ ozval se veselý hlas její nejlepší přítelkyně Jany, aniž by věděla, že se baví s někým, na koho nevěří ani ve svých nejčernějších snech.

„Ahoj Jani, hele… právě mi někdo moc moc ublížil,“ začala uplakaným Katčiným hlasem říkat ta postava, co se vydávala za tu skutečnou. „Neřeknu ti kdo, ale chci abys věděla, že jsem tě měla vždycky moc a moc ráda. Miluju tě, a proto ti chci po sobě něco odkázat. Jednu důležitou věc, kterou jsem ti schovala na starém záchodě, však ty víš jakém. Je zastrčená za toaletou a čeká jen na tebe. Prosím, nebreč pro mě a věř, že ty jsi byla a budeš tou nejlepší přítelkyní a láskou, kterou jsem kdy v tomhle životě měla,“ a pak ta odporná věc zavěsila. Otočila se na brečící Katku a usmála se. „Miluju tě? Odporné,“ úsměv přešel do kyselého šklebu.

Katka dostala ještě větší zlost. Měla teď o důvod víc se odsud dostat, a nejen to, chtěla tuhle páchnoucí, starou místnost zla zničit. V hlavě jí kolovala šílenost a vztek. Naposledy pobrala všechny své síly a mohutně sebou trhla. Rostliny na jejích zádech a rukou praskly a ona se napřímila.

„Tohle ti nepomůže,“ usmívalo se její druhé já na ní.

„Že ne?“ řekla a v té chvíli se jí na jazyk vedrala slova, které jí opakovala její babička, když byla malá a bála se nočních stínů.

‚Kdybys měla Kačenko v noci strach, řekni si naši Statečnou říkanku,‘ vzpomněla si na slova své babičky. Byla to živá a jasná myšlenka, která se jí nemohla v hlavě objevit jen tak náhodou. Okamžitě věděla, co má říct.

„Světlo projdi temnotou, projdi skrz ní ke mně, ozáři cestu mou, a zlo z ní vyžeň.“

Postava z exkrementů se rozkřičela a jedna ruka jí explodovala.

„Nech toho ty děvko!“ zařvala a změnila svou podobu na její babičku. „Nech toho holčičko, ubližuješ mi,“ ale Katka pokračovala dál.

„Světlo projdi temnotou, a pomoz mi od zla, vyžeň ho odsud a navždy znič, říkám ve jménu boha.“

Kusy rudě žilkovaného porostu začaly z Katčina těla a oblečení opadávat, stejně jako ze stěn. Krvavá hladina, která sahala až k hrudníku, přestala dále stoupat.

„Světlo projdi temnotou, projdi skrz ní ke mně,“ začala znovu Katka opakovat ta slova a kdesi z nitra, kde bývala toaleta, se ozval daleko hlubší a bolestný křik.

Postava její babičky se roztekla a nabrala podobu jednoho z chlapců, které viděla ve snu, potom se zformovala do jejího dědy, pak muže, který se tu oběsil, dalšího z chlapců, co se zde zastřelili, ten se rozkřičel a jeho hlava a posléze i tělo se rozprsklo na kousky výkalů, které se rozlétly po celé místnosti.

„…Vyžeň ho odsud a navždy znič, říkám ve jménu boha.“

Kusy zdiva i se zbytky opadaných, zvadlých pekelných rostlin začaly vybuchovat, jako by v nich byly ukryté dělobuchy. Smradlavá břečka, ve které se Katka málem utopila, začala bublat a měnit svou barvu z červené na černou. V zámku se ozvalo cvaknutí, dveře se však neotevřely. Katka říkala Statečnou říkanku stále dokola, nechtěla, aby se někomu dalšímu stalo to, co jí a dalším dřívějším návštěvníkům této místnůstky.

Z kanálu vylétlo bílé světlo, které prolétlo střechou ven. Ve stejnou chvíli začala krvavá voda stříkat ze všech radiátorů ve staré části domu.
O chviličku později další jasně zářící jiskra vystřelila z temnot páchnoucí díry rozpadajícím se stropem ven.

„…projdi skrz ní ke mně, ozáří cestu mou a zlo z NÍ VYŽEŇ!“ začala ta slova křičet.

V tu chvíli vyděsil Katčiny rodiče – nacházející se v novém křídle budovy – obrovský hluk, který se rozléhal všemi místnostmi domu. Ten zvuk patřil topením, které se jedno po druhém trhalo na kusy pod obrovským tlakem, a horká, nachová voda se z něj rozlévala po studené zemi.

„SVĚTLO PROJDI TEMNOTOU, PROJDI SKRZ NÍ KE MNĚ, OZÁŘI CESTU MOU A ZLO Z NÍ VYŽEŇ! SVĚTLO PROJDI TEMNOTOU A POMOZ MI OD ZLA, VYŽEŇ HO ODSUD A NAVŽDY ZNIČ, ŘÍKÁM VE JMÉNU BOHA!“ křičela již Katka z plných plic se zavřenýma očima, co jí hlasivky dovolily. Křik té zrůdy dosahoval vrcholu, už to nebyly žádné hlasy podobné těm lidským. Další exploze rozmetala omítku se zdivem a vytrhla dveře i s panty. Černá voda se vyvalila ven a z kanalizace vylétly naráz další čtyři bílé jiskry. Pak ten temný skřekot rázem utichl a přehlušil ho jiný. Ze dna kanálu, kam Katku chtěla ta věc dostat, se ozvala ohlušující rána, která otřásla se zemí. Ta se posléze vzedmula, stěny toalety se začaly hroutit a z místa, kde byl původně záchod, vyšlehl modrý plamen, který prorazil střechu a následná bíle-modrá exploze byla to poslední, co Katka viděla, než se na ní celá místnost zřítila.

Matka s manželem, pevně přesvědčení, že se do domu někdo vloupal, byli podivnou explozí tak šokováni, že je v prvním okamžiku ani nenapadlo utéct. Ve chvíli, kdy zazněla ona ohlušující rána, kterou slyšeli lidé až ve vzdálené vesnici, se všechna okna ve starém domě rozprskla a celá zadní část domu se zbortila spolu s prokletou toaletou. Tím byl její osud i osud staré části domu zpečetěn.

Po otřepání z prvního šoku po explozi zaplavil matku druhý šok. Nevěděla, kde má svojí dceru.

„Katko! Katuš!“ zařvala z plných plic a v tom se jí v hlavě vybavilo, že naposledy když s ní mluvila, se jí chtělo na záchod. To bylo před malinkatou chvílí, maximálně před pěti minutami, tak pokud někde měla být, stará toaleta byla horkým kandidátem. Nevěděla, že už ta místnůstka, do které se tolik štítila chodit, vlastně neexistuje.

„Zlato, Katka je na starým záchodu,“ zadívala se slzami v očích na svého manžela, který se okamžitě vrhnul do koupelny, kam se dalo vejít klidně venkem po sutinách či vnitřkem přes zřícenou stěnu. Na šok ze spouště teď nebyl čas. Katčin otec se okamžitě vrhnul k troskám, pod nimiž ležela Katka, a jeho manželka se mezitím pohledem na tu hrůzu kolem zhroutila na bobek, opřena o kus suti, a nebyla schopna slova.

„Katko, KATKO!“ křičel její otec a odvaloval těžké cihly pryč.

„Je tady? Není ve svém pokoji?“ zakřičel na svou ženu, ta však nereagovala. Jen seděla a řvala. Přitom na ni z prasklého, o protější stěnu položeného boileru, tekla voda.

„Tak hergot běž-“ (se podívat do jejího pokoje) zarazil se, jelikož jeho ruce zachytily něco jemného. Podíval se a spatřil dívčí prsty. „Běž zavolat záchranku, ale bleskem. Dělej! Tak DĚLEJ!“ řval jak chtěl, ale bylo jasné, že je žena úplně mimo. Psychicky se zhroutila. Za chvíli se mu podařilo svou holčičku vytáhnout z pod trosek. Okamžitě ji zkontroloval tep, jenže žádný nenahmatal. Okamžitě její hlavu zapřel, zapadlý jazyk vytáhl z krku a začal s oživováním. Aby mu jeho manželka pomohla, bylo zbytečné, a tak si musel pomoct sám. Trvalo mu dlouhé tři, čtyři minuty, než si s úlevou vydechnul. Srdce jí znovu bušilo.

*** *** ***
Když Katka otevřela oči, byla zabalené ve vaku a cítila, jak ji rychle nesou k nějakému hlučnému stroji. Byl to vrtulník. A s každým zhoupnutím či nárazem projela jejím tělem bolest, která sahala do nesnesitelných rozměrů. Přesto byla ráda, že cítí čerstvý chladný vzduch. Po dlouhých hodinách boje o život vyhrála alespoň vlastní duši, a to pro ni bylo vítězství cennější, než cokoli jiného. Pak se jí obraz nočního nebe, čerstvého vzduchu a hlasitého hučení vrtulníku začal rozplývat. Katka opět upadla do bezvědomí a probrala se zas až při otřesu, když jí vezli dlouhou, zářivkami osvětlenou chodbou. Tentokrát však velkou bolest díky lékům necítila. Jen únavu. Sílící únavu, která jí obklopovala ze všech stran. Světlo i zvuky se opět začaly rozplývat do temnoty a ticha, když se po chvíli svět zase vyjasnil, slyšela pod s sebou nějaké tlumené, jakoby pod vodou volané hlasy. Podívala se tím směrem a spatřila sebe samou, jak leží na operačním sále a doktoři do ní dávají elektrické šoky. Katce se nechtělo křičet, aby se snažili víc, naopak, chtěla aby toho nechali. Kdesi uvnitř sebe cítila silné nutkání odejít. Zmizet z tohohle světa branou, která se nad ní právě otevírala.

To, co bylo pod Katkou, byla minulost, životy, které nejsou pro ni nikterak důležité. Prostě jen duše v tělech, které musí splnit své poslání. Katka cítila, že to své, ať už bylo jakkoli důležité, splnila a mohla v klidu odejít. Chtělo se jí jít do toho světla nad sebou. Sálala z něj plně láska a něco mnohem intenzivnějšího a lepšího, než sex. To věděla určitě. Vydala se za světlem a pak obrovskou, neuvěřitelnou rychlostí tam, kam živí nikdy nemohli. Letěla probleskujícím temným tunelem a zároveň se jí rekapituloval celý její současný poslední život. Jak se narodila, kdy dostala první pusu. Vzpomněla si na své první kroky i to, co dělala, když jí prvně bodla vosa. Znova prožívala první den ve škole, první pusu, sex. I to, jak si naposledy psala se svou nejlepší kamarádkou, nebo zůstala uvězněna na prokleté toaletě. To vše se jí v rychlém spádu vynořovalo jakoby se to všechno stalo teprve před chvílí.

Starosti typu, že si už nikdy nepromluví s Janou, nikdy nedá pusu svému nejmilovanějšímu klukovi, nikdy nevystuduje, nezaloží rodinu a nezestárne, to vše zmizelo se světlem, které se začalo s koncem tohoto temného tunelu přibližovat. Zvětšovalo se, až jím Katka nakonec prolétla. To co spatřila, byla ta největší krása, jaká může existovat. Pocity, vůně, city, všechno zde najednou mělo nový rozměr i smysl. A v tomto novém i starém světě na ní čekali všichni zemřelí, které za svou existenci i životy milovala. Čekali na ni, aby ji přivítali.

Epilog

„Ztráta kohokoli bližního je těžká. Ztráta dcery je však o to těžší,“ mluvil s naučeným tónem farář a před ním stála na katafalku bílá rakev plná smutečních věnců a kytic. Na pohřeb přišli všichni blízcí i přátelé. Rodina seděla v první řadě a hned za ní, u kraje, slzela Katčina nejlepší přítelkyně Jana. Plná prášku na uklidnění nebyla přes samotný pláč schopna mluvit. To samé platilo i u Katčina otce. U něj byla situace o to těžší, že vlastně krom své dcery přišel i o manželku, která se po dni, kdy Katka skončila pod sutinami, definitivně zhroutila. Seděla teď sice vedle něj a on jí držel za ruku, jenže ona sama sotva věděla, kde a na čem to je, a to bylo k pláči o to více.

„Kateřina po sobě zanechala milovaného Otce, matku a prarodiče. Ač zemřela velice mladá, věřme, že Bůh ji přijal s láskou mezi sebe...“

Pohřeb to byl pro všechny příliš dlouhý a kroky, které všechny zúčastněné vedly k jámě, kde na věky měly spočinout její ostatky, byly ty nejtěžší, které kdokoli z přítomných kdy udělal. Když rakev pomalu sklouzla na své poslední místo odpočinku a přistupující začali na dno házet okvětní lístky, Jana byla osmá v řadě. Z proutěného košíku si vzala jeden květ a když se podívala na prázdný náhrobní kámen, spatřila za ním někoho, koho nečekala. Katku. Jana se rozbrečela ještě víc .

„Navždy budeš v mém srdci tou jedinou,“ tekly jí z očí slzy a s bolestí, která jí doslova trhala na kusy, hodila okvětní lístek na bílé, ručně vyřezávané víko rakve.

Zjevení Katky se usmálo. „Ty též,“ a přistoupila ke své nejlepší přítelkyni. Nikdo jiný jí neviděl. Pozvedla ruce, aby Janu objala a ta udělala totéž. Než však obětí stačilo být úplné, Katka se rozplynula a všechny přítomné ovál svěží studený vánek, který ve všech okolo na pár vteřin vyvolal pocity, které šly popsat snad jen jako nebeské.

Co se dělo dál s otcem Katky a jeho životem s duševně zhroucenou manželkou, stojí za samostatný příběh. Dobrý život to ale nebyl a Katčina matka se tak v jistém slova smyslu stala poslední obětí místnosti, které se její dcera a i ona sama vždy bály. Tak skončil příběh o prokleté místnosti 1,5 metru čtverečních velké. Tak skočilo vyprávění o prokleté Toaletě.

(Kovářov 9.2. – Dolní Bukovsko 11.6.2008)

Alternativní konec

Když Katka otevřela oči, byla zabalena ve vaku a cítila, jak ji rychle nesou k nějakému hlučnému stroji. Byl to vrtulník. A s každým zhoupnutím či nárazem projela jejím tělem bolest, která dosahovala do nesnesitelných rozměrů. Přesto byla ráda, že cítí čerstvý chladný vzduch. Po dlouhých hodinách boje o život vyhrála alespoň vlastní duši, a to pro ni bylo vítězství cennější, než cokoli jiného. Pak se jí obraz nočního nebe, čerstvého vzduchu a hlasitého hučení vrtulníku začal rozplývat. Katka opět upadla do bezvědomí a probrala se zas až při otřesu, když jí vezli dlouhou, zářivkami osvětlenou chodbou. Tentokrát však velkou bolest díky lékům necítila. Jen únavu. Sílící únavu, která ji obklopovala ze všech stran. Světlo i zvuky se opět začaly rozplývat do temnoty a ticha.

Pak přišly hlasy. „Vstávejte Katko,“ volal na ni někdo. Určitě to byla dívka či žena. „No tak, prober se,“ ucítila na své ruce doteky. Otevřela oči a nad sebou uviděla sestřičku s doktorem a za nimi svého otce i nejlepší přítelkyni, Janu.

„A-Ahoj,“ zašeptala, jelikož měla krk poškrábaný od dýchací trubice, kterou jí před nedávnem vyndali. „M-Moc se mi p-po vás s-stýskalo,“ vykoktala ze sebe a evidentně to trochu otce i její kamarádku překvapilo.

„Jak se cítíš, Katko? Nebolí tě něco?“ začal ji doktor prohlížet.

„J-j-jen v k-krku. P-prosím, co to mám s h-hlasem, doktore?“

„To je jen koktání způsobené v důsledku nějakého šoku. Není divu, vždyť na tobě ležel celý barák, holka.“

„J-jo,“ usmála se a přitom si vzpomněla, co všechno vytrpěla.

„T-Tati? Jak jsem d-dlouho byla m-mimo?“

„Skoro měsíc, holčičko. Měla jsi hodně vážná zranění, ale dostala ses z toho,“ skoro brečel.

„Přesně tak,“ přidal se doktor. „Následky to na tobě zanechá akorát vzpomínkově. Teď si potřebuju promluvit tady s tvým tatíkem. Takže si teď vyříkejte vy dvě vše, co jste prošvihly.“

Doktor se sestrou a jejím tátou zmizeli z pokoje. Jana přistoupila ke Katce a vzala ji za levou ruku. Pravou měla stále v sádře a v obou nohách šrouby.

„V-Víš Jani, j-já ti tenkrát n-nevolala. Ten poslední t-t-t-telefonát jsem n-nebyla já.“

„Jak to myslíš, že jsi to nebyla ty?“

Katka se nadechla a co nejstručněji Janě řekla o všem, co se stalo poté, když přestal jít elektrický proud. O tom, jak se z toalety vynořila ruka, která ji popadla za vagínu, telefonát na policii, jak ji napadli pavouci, i hovor se svou babičkou, když byla v bezvědomí, až po onu říkanku do chvíle, kdy jí zavalila suť. „V-Vím, že mi asi n-neuvěříš, a-a-ale, ač si bu-budeš myslet, c-cokoli, t-tak to skutečně tak by-by-bylo.“

„Věřím ti Káťo,“ pozorovala ji svýma tmavýma očima Jana. Byl to soucitný pohled, plný něhy a přátelské lásky. Mnohem hlubší, než je ta klasická. „Víš, to co jsi mi řekla by vysvětlovalo všechny ty záhady, které kolem tebe měsíc byly. Nikdo například nevěděl, co způsobilo, že ti zešedly vlasy.“

„C-C-Co? J-Já m-mám šedivý v-v-vlasy?“

„Jo, ale klid prosím tě, společně je dáme zase do kupy, jasný?“

Katka přikývla.

„Nebo, proč jsi měla na svým přirození tržnou ránu, jakoby ti po ní přejel noži Freddy Krueger. A ty zvláštní kruhové vyžrané popáleniny na nohou. Nemyslím si, že si vymýšlíš. Sice já nevěřím na nadpřirozeno, ale ani ho nepopírám.“

„T-tak to já už v-věřím Jani.“

„Tak jestli věříš ty, budu věřit i já,“ a dala jí pusu na nos.

„Ale t-tátovi ani m-muk, j-jasný? V-Vím, že by t-tomu nevěřil.“

„Ok, tátovi ani muk.“

Po tomto dni se Katka zázračně rychle uzdravila po fyzické stránce, ale po psychické jí to trvalo o dost déle. V době, kdy už normálně chodila, se bála být sama zavřená na jakémkoli záchodě se zděnými stěnami. Začala trpět klaustrofobií. Koktání u ní sice přestalo, ale strach přetrvával. Onu hrůzu na toaletě dokázala říct jen své jediné přítelkyni Janě, nikomu jinému. Co však nikdy nedokázala, bylo zbavit se strachu, když ucítila podobně laděný zápach, jako tehdy v oné prokleté místnosti. Starý dům se celý strhnul a na místo něj se postavil nový. Toaleta tam sice byla, ale tu Katka už nikdy nenavštívila. Zato si začala vážit života. Už pár měsíců poté, co opět začala chodit do školy se napříč třídami rozkřikla zpráva, že ta, na kterou se svalil dům, chodí s Danielem, jedním obyčejným, zato hodným klukem, který sice nebyl přímo středem pozornosti, zato vždy uměl lidi kolem sebe potěšit i pobavit.

Jedné z věcí, kterých Katka litovala a kvůli níž jí stále tekly slzy, byl stav její matky. Po tom, kdy se na ní zhroutila suť se zřejmě trvale zhroutila. Doktoři jí nedávali moc nadějí, ale ona sama v sobě držela víru, že se jednoho dne objeví mezi dveřmi se svým klasickým úsměvem a obejme jí tak, jak to uměla jen ona. To se však nikdy nestalo. Z velké části si to sama dávala za vinu. Kdyby z té místnosti vypadla dříve, mohlo přece vše být daleko jiné, ale při takových myšlenkách začala vždy brečet. Raději je zahodila za sebe a snažila se myslet pozitivně. Život je cokoli, jen ne dobrý, a pokud si ho dobrým nedokážeme sami udělat, zničí nás. Katka to pochopila, důležité však také je, jestli to chápeme my.

Epilog

Katka se svou nejlepší přítelkyní Janou kráčela chodbou do pokoje, kde byla její matka. Už tam chodila jen zřídkakdy. Dneska to ale byly přesně dva roky od události na toaletě.

„Mám zůstat tady?“ řekla Jana před bílými dveřmi.

„Ne, chci abys tam šla se mnou, ale jestli nechceš, klidně tu zůstaň.“

„Ne v pohodě, jdu teda s tebou,“ odpověděla a těžké dveře se s vrzáním pantů otevřely. Zřízenec je pustil dál. Okamžitě se jim naskytl pohled do nepříliš útulně zařízené místnosti, kde u zamřížovaného okna seděla Katčina matka. Jana zůstala stát v povzdálí, ale Katka opatrně kráčela dál. Nemocniční pach skoro nevnímala.

„Ahoj mami, to jsem já, tvá dcera, Katka,“ řekla jí.

Ona však mlčela.

„Přišla jsem tě pozdravit,“ přistoupila a dala jí ruku na rameno.

Ona ale nijak nezareagovala.

„Vzpomínáš si, jak jsi mě jako malou chránila před babiččiny strašidelnými příběhy? Nebo, jak jsi se o mě strachovala, když jsem si šla s kamarády zaplavat? Ráda na to dnes vzpomínám, opravdu. A jsem ráda za každou chvíli, kterou jsem s tebou mohla kdy strávit,“ spustily se jí z očí slzy. „Za každé tvé slovo i facku. Mám tě ráda mami, a doufám že ty věci ještě spolu prožijeme. Věřím tomu.“ Vzala její ruku, ale její prsty se nepohnuly. Bylo to jako vzít ruku cizího člověka.

„Mám tě ráda mami. Moc,“ a dala jí pusu na tvář. Když po půl hodině odcházela z pokoje, Jana jí musela podepírat. Její stav se za ta léta vůbec nezlepšil a při takovýchto návštěvách si to Katka vždy uvědomila.

Těžké dveře zřízenec opět zabouchnul a z venku zamknul. Uvnitř teď vládlo naprosté ticho. Venku se začalo stmívat, a když slunce pomalu zapadlo za obzor, ozvalo se v místnosti slabé šeptání.

„Světlo projdi temnotou, projdi skrz ní ke mně, ozáři cestu mou a zlo z ní vyžeň. Světlo projdi temnotou a pomoz mi od zla, vyžeň ho odsud a navždy znič, říkám ve jménu boha.“ Pak se oči Katky matky doslova rozzářily – ožily a přestaly pozorovat jeden bod venku.

Doslov

Když jsem před lety seděl na záchodě, napadla mě myšlenka malé holčičky, která je tam uvězněná a nemůže se dostat ven. S příběhem, který je tady to ještě nemělo nic společného, ale byla to první myšlenka - semínko ze kterého vyrostla rostlina. Uběhlo mnoho vody (mnohokrát se na záchodě spláchlo) než jsem se k myšlence o vyděšené holčičce zavřené v malé komůrce, vrátil. Do příběhu jsem se snažil dát jakousi hloubku a darovat mu smysl. Upřímně, psal jsem ho pro hororový web horror.cz, ale během tvorby této povídky mě napadlo zakombinovat určitou indicii, která spojuje jiné mé povídky, do tohoto příběhu. Jde o Černou knihu, jinak známý Necronomicon, o kterém jste mohli číst třeba v Tajemství klisny El. Je zde sice zobrazen jen okrajově, ke všemu zde hrají role jen vytržené stránky, ale i ty stačí k tomu, aby se tato povídka mohla stát jakýmsi pokrevním bratrem těch ostatních příběhů, které spojuje podobné pouto. Pro všechny čtenáře, co si tuto povídku přečetli či si ji chtějí přečíst mám jeden vzkaz: doufám, že návštěva toalety bude pro vás mnohem děsivější, než před dobou, kdy jste toto četli.