Heinz Bohr: Po krk v bahně II

Anotace: Druhé pokračování prvního dílu. Můžu jen předeslat, že tu zahyne jedna klíčová postava známá z předchozích příběhů. Je to z roku 1944. Pište, ptejte se všechno možný. Zajímají mě také vaše názory, předem díky za ně...

Sbírka: Na východní frontě

HEINZ BOHR-PO KRK V BAHNĚ

ČÁST DRUHÁ

Z oblasti je stáhli po těžkých bojích s Rudou armádou, která se je pokoušela obklíčit v močálech. Nepovedlo se jí to jen díky překvapivému útoku tankové brigády, která rozdrtila prapor jedné střelecké divize a udržovala jen pár set metrů široký průchod, kduy se mohly evakuovat zbylé německé jednotky. Evakuace trvala téměř den. Většina vojáků se přesunovala pos vých, protože technika už nebyla mnoho použitelná. Čekal je dvoudenní pochod na novou pozici. Šli krajinou, kde zničené vesnice, vypálené obilné lány, mrtvá zvířata a oběšenci byli denním chlebem...

NÁLET

Čtyři letadla letěla vysoko nad zemí. Jejich hranatá křídla prořezávala vzduch a klátila se lehce ze strany na stranu. Piloti sledovali zemi pod sebou. Tu a tam se objevil oblak šedého dýmu a hned se rozplynul. Po pláni se plazila rojnice šesti tanků a občas vypálila ve směru tušených ruských pozic. Pěšáci, postupující za tanky, nebyli z té výšky vůbec spatřitelní, ale jistě tam byli někde také. Piloti sledovali nebe okolo sebe. Nikde ani náznak nepřátelské vzdušné aktivity. Občas vyhlédli z kokpitu přes maskované křídlo, na němž se rýsoval černo-bílý kříž, k zemi. Brzy se měli dostat k cíli. Dole pod nimi se rozzuřila menší tanková bitva. Německé tanky, valící se jako ocelová lavina vpřed, byly napadeny ruskými obrněnci, kterým se podařilo převálcovat protitankovou pozici a nepřátelskou skupinu obejít. V okamžiku stálo několik německých Tigerů a Panzerů v jednom ohni. Letadla ale letěla dál. Velitel letky nechal střemhlavé bombardéry zformovat se do "žebříku", výchozí formace ke střemhlavému útoku. Cíl se blížil.
V ruské vesnici vyhlásili poplach. Vojáci, kteří se v tu chvíli nacházeli na otevřeném prostranství, překotně začali hledat úkryt. Tanky a nákladní auta však mnoho šancí neměla, hlavně kvůli ztísněnému prostoru. Jediné protiletadlové dělo, které tu bylo se chystalo k palbě. Letadla se ale blížila a už bylo slyšet i jejich dunivé motory. Ruský velitel je už zahlédl přes dalekohled. Rozkázal vojákům, aby se okamžitě ukryli. Tankisté se snažili své stroje dostat pryč odsud. Seřadili své stroje do kolony, což se za chvíli ukázalo jako smrtící chyba. První tank vyjel po polní cestě směrem na východ od vsi. Náklaďáky, džípy a ostatní techniku Rusové poschovávali do stodol, nebo zaházeli větvemi, aby je nalétající bombradéry nespatřily.
Německá letadla přešla do útoku. Vedoucí stroj se překlopil přes křídlo a s jekotem, pocházejícím ze speciálně upravené sirény, se řítil k zemi. Brzy ho následoval druhý, třetí i čtvrtý letoun. Stuky letěly střemhlav k útoku, hotovíce se k odhození smrtonosného nákladu. Mezi Rusy dole vypukla panika. Vojáci prchali na všechny strany, zanechávajíc své velitele vlastnímu osudu. Ti se do posledního okamžiku snažili organizovat mezi mužstvem pořádek. Velící Stuka odhodila bombu a pilot vyrovnal stroj. Ječení sirény ustalo. Letadlo letělo jen pár desítek metrů nad zemí. Okolo trupu mu svištěly kulky z automatů štěkajících dole pod ním. Za ocasem stroje vyrazil do vzduchu gejzír hlíny, provázený ohnivou koulí a kotoučem kouře. Bomba rozervala utíkající vojáky. Mrtvoly, kusy masa a trosky vylétly do vzduchu a padaly na zem, do plamenného pekla.
Druhý letoun si vybral za cíl kolonu tanků a vypustil svůj náklad přímo mezi ně. Jeden z T34 dostal přímý zásah a desítky tun těžký ocelový kolos odletěl stranou. Posádka okamžitě zahynula. Neovladatelný vrak narazil do SU100, jedoucího za ním. Uvnitř vozidla vypukl požár. Posádka již nestihla utéci a pomalu uhořela za živa. Střelec se jediný dostal ven a plazil se s popálenýma nohama pryč od tanku.
Třetí stroj zamířil doprostřed návsi a bomba prolétla mezi větvovím chvějícího se stromu, prosvištěla střechou dřevěného kostela, prorazila střechu, zpřerážela krovy a prošla dřevěným stropem. Uvázla mezi modlitebními lavicemi a zůstala tam ležet. Sedal na ni zvířený prach a padaly na ni drobné částečky zničených krovů a trámů. Přes závoj padajících pilin a sedajícího prachu prosvítal sluneční paprsek. Pak se kostel jakoby nafoukl, nadzvedl a v tu chvíli se v mohutném výbuchu rozletěl do všech stran Střecha se proměnila v bouři třísek, trosek a hořících trámů. Dřevěné zdi se pomalu s praskotem zhroutily a pomalu se do nich zakusoval oheň. Exploze roztrhala vyděšené ruské vojáky, utíkající podél zdi. Nezůstalo z nich nic, než cáry masa a uniforem, rozhozených po okolí.
Čtvrté letadlo odhodilo bombu, jenž elegantně proplachtila otevřenýma vratama do stodoly. Chvíli se nic nedělo. Byl slyšet jen nářek raněných a umírajících, hučení ohně a praskot bortících se staveb.
Gigantický výbuch srovnal se zemí celou vesnici. Dřevěné chalupy padaly jako domky z karet a jejich trosky vylétaly do vzduchu. Tlaková vlna prolétala jednotlivými troskami a ničila to, co samotných výbuch nestihl. Těžký nákladní automobil stojící na návsi, byl odhozen téměř šedesát metrů daleko a rozmáčkl seržanta, který se plazil s utrženou nohou, zanechávajíc za sebou krvavou stopu. Zbyla z něj jen krvavá kaše. Mezi tím vším řádila ohnivá bouře, spalující vše živé. K tomu všemu se přidávaly další sekundární výbuchy, když se požár dostal k záložním skladům paliva. Ohnivé pumy v podobě zapálených sudů padaly z nebe a dole vybuchovaly znovu. Bomba totiž zasáhla i hlavní muniční sklad. Naráz v jeden okamžik vybuchly granáty pro těžká děla, miny, munice do pušek a rakety pro raketomety. Bylo tam ještě uskladněno pár lehkých leteckých bomb. Nebylo možno, že by takový masakr někdo přežil.
Stuka se prohnala nad celým tím peklem, stahujíc za sebou kouř z požárů do vývrtky. Domy, které zůstaly po tak příšerném výbuchu jako zázrakem stát, okamžitě zachvátil požár. Vedoucí letoun se obrátil a letěl v nízkém letu zpět nad vesnici. Pilot trochu ubral plyn, potlačil čumák k zemi a stiskl spouště palubních zbraní. Dva kanóny, umístěné v křídlech, se rozduněly. Z křídel padaly vystřílené nábojnice. Proudy kulek se rozbíjely o zem a kosily vše, co jim přišlo do cesty. Jedna taková dávka podťala poslední stojící nosný trám patrové budovy. Stavba, zachvácená už z jedné půlky ohněm, se s praskotem a skřípěním sesula do moře plamenů. Oheň vytryskl několik metrů do výše. Do okolního ohnivého lesa vzlétly snopy jisker a pruhy kouře. Letadlo odlétalo.
Následující stroj přelétl nad ruinami kostela a pálil ze svých kanónů po ujíždějícím džípu, z něhož stříleli dva vojáci po odlétajícím bomardéru. Střely zasáhly přední kolo a rychle jedoucí džíp se převrátil na střechu. Zarazil se kapotou do země, a jak byl rozjetý, přetočil se na střechu. Všichni uvnitř byli rozmačkáni.
Letadla odlétala. Pomalu nabírala výšku a měnila kurs. Za nimi zůstala jen rozbombardovaná a spálená země. Z hořících trosek stoupal k nebi hustý černý dým.

PĚŠÁCI

Stáli na kraji malého lesíka. Nad hlavou jim táhle hučely motory Stuk, letících k náletu. Vojáci si posedali na pařezy, nebo na spadlé stromy. Na jejich těžkých botách ulpěla pořádná vrstva bláta a kalu. Kalhoty jejich uniforem byly plné blátivých koláčů a bláto se z nich drolilo. Blůzy na tom nebyly o moc lépe. Tváře mužů zšedly. Zšedly únavou, vyčerpáním a okolní krutostí. Na tvářích jim rašilo několikadenní strniště. Zbytek čety se doploužil do lesíka. Muži okamžitě padli na zem. Někteří usnuli, jiní jen tak leželi a zírali do větvoví, nad nímž se honily bílé mraky. V halvě jim vířily myšlenky. Výhled jim zastínily letící střemhlavé bombardéry. Vojáci jim ani moc nevěnovali pozornost. Jen apaticky zvedli hlavy a přehlédli tu čtveřici. Pak se věnovali svým činnostem.
Stolbe seděl na zemi a hladil pažbu svého tokareva. Hleděl nepřítomně do země a bez mrknutí oka si prohlížel trosky pařezu, který se rozletěl po zásahu dvoucentimetrovou střelou. Zbyla z něj jen vykotlaná troska. Bohr stál opřen o kmen břízy se zavřenýma očima. Rukou se opíral o zakrnělou větev a padala na něj strašlivá únava. Sotva se držel na nohou, jenž se mu vyčerpáním klepaly. Odepnul z opasku láhev a napil se. Pozoroval Starýho. Přecházel po okraji lesíka a chvíli co chvíli pozoroval dalekohledem vesnici. Přejel ji pohledem a pak zase dalekohled spustil. Udělal pár kroků a zas ves pozoroval.Takhle to už udělal asi desetkrát.
Stuky přešly do útoku. Muži v lesíku byli rázem na nohou. Přiběhli k okraji remízku a pozorovali, co nálet s vesnicí udělá. Když padla první bomba a do vzduchu letěl ohnivý mrak, hořící kusy a kouř, vojáci zajásali. Výhled jim rázem zahalil dým, který se jen tak nezvedal. Za ním burácely další a další exploze. Tu a tam se objevila ocasní plocha letounu, vrhajícího se do útoku.
"Heej, mám lístky do první řady a vidim úplný hovno," řekl Don. Pár mužů se ušklíblo. Dlouhé burácení protrhlo dlouhé kulometné staccato, zakončené praskavým výbuchem. Z kouřového mraku vyšlehl ohnivý jazyk. Z něj vylétl hořící vrak nákladního auta, jenž dopadl do hořící chalupy. Stuky rozsévaly smrt všude, kam se dostaly. Bohr si chtěl zapálit cigaretu. Rozškrtl zápalku a přidržel ji u konce cigarety. V tom okamžiku se země zatřásla a k remízku vyrazila tlaková vlna. Zrovna když potáhl, vlna sirku zhasla. Bohr si prohlížel spálenou hlavičku zápalky. Jak snadno zhasla. Jako život. Jako spousty životů. Jako spousty životů tady, na východě. Chvilku si ji prohlížel, otáčeje sirku v prstech. Pak ji zahodil a zapálil novou. Vyfoukl kouř a pozoroval ohnivý sloup, jak se rozplývá na nebi. Kolo něj padaly dolů k zemi hořící úlomky trámů, kusy čehosi a vyrvané větve, následované částmi zohavených těl. Tlaková vlna zlikvidovala to, co bomby, požár a kulky nestihly. Celá vesnice byla úplně zničena. Každá chalupa, každá stavba shořela, nebo ji zničily výbuchy. Uprostřed celého díla zkázy stála hořící kostra kostela. Silné a tvrdé trámy se nechtěly podvolit všespalujícímu ohni. Krovy se sice jeden po druhém hroutily do plamenné výhně, ale nosné trámy odolávaly. Nad tím vším stál pravoslavný kříž, úplně na vršku věže. Nehořel. Jen on jediný nehořel. Plameny k němu šlehaly jako hladové jazyky nějaké bájné příšery, ale nedosáhly k němu. I když se věž povážlivě naklonila, kříž zůstával stát. Zahalen šedým kouřem stále odolával. Nemohl stát věčně v tom pekle. Pilot odlétající stuky stiskl spouště palubních zbraní. Dlouhé dávka rozsekala kříž na kousky třísek, které se rozlétly do okolního žhavého vzduchu. Doutnající kříž se zhroutil do plamenů.
Na okraji lesa se daly do pohybu tanky. Jejich silné motory řvaly a ocelové kolosy se pohybovaly vpřed. Tu a tam se nějaký ten tank zastavil a vystřelil. Plameny jen zahučely, když se k nim přidaly exploze granátů. Starej se vztyčil, pohlédl na své muže a pověsil si samopal přes prsa.
"Četo, vztyk!" zavelel. Vojáci se neochotně zvedli a přemístili se k okraji lesa. V široké rojnici postupovali přes louku pokrytou žlutou travou. Udržovali rozestupy. Don neustále klel a vláčel na zádech těžký kulomet. Nábojový pás mu plandal po zádech, narážel do jeho řemení a tiše cinkal. Jeho podavač pásu, nějaký sedmnáctiletý kluk, se za ním táhl. Don na něj čas od času houkl, ať sebou hne. Bohr čas od času mrkl po Hoffovi, který drtil mezi zuby kletby ohledně ruských vojáků. Čas od času k němu přes zvedající se vítr dolétlo slovo jako "podčlověk", nebo "svině", "židobolševik" a podobně. V jejich družstvů nový Willy Steiner zkousnul mezi zuby jeden ze svých doutníků a zapálil ho. Vánek k nim občas zavál zápach hořícího spáleniště, ke kterému se rojnice blížila. Když viděli, že vesnice je nadobro zničena, nevěnovali tomu moc pozornosti. Prostě si hořících chalup mnoho nevšímali. Za celou tu dobu jich v Rusku viděli spoustu. Patřilo to už k dennímu chlebu. Nikdo tu už na ně nemohl vystřelit. Jediný, kdo z toho měl přímo dětskou radost, byl Hoff. Šklebil se a nijak neskrýval radost.
Četa míjela vesnici. Slabým vánek k nim občas zavanul pach hořícího dřeva. Vojáci, různorodá složenina všech možných osob, které byly v civilu vším možným. Od hoteliéra, přes opraváře motorek až po prodavače. Narychlo sebraní a narychlo odvedení, mnohdy ještě děti. Jenmladšímu bylo šestnáct, nejstrší měl pětasedmdesát. Byl tu i jeden bývalý pasák z Berlína, který svými kontakty v armádním podsvětí a dlužníky mohl soupeřit s Donem. Pro Dona to bylo traumatizující. Starej shromáždil jednotku, mávnutím ruky je zastavil a řekl jim:
"Musíme tu vesnici, ať z ní zbylo, co z ní zbylo, prohledat. Ivan je schopnej vopevnit všechno, co jim naše úžasný letadla nerozmlátily. To znamená, všecky vopevnění a jiný věci, kerý tam najdeme, zničte. Každýho, kdo to přežil, zastřelte. Nemůžem se tahat se zajatcema a voni nám stejně k ničemu nebudou, jasný?" vojáci chabě přikývli. S tím se rozešli do vesnice. Stolbe vytáhl svůj sibiřský nůž, ostrý jak břitva a broušený z obou stran. Svoji ruskou pušku si přehodil přes záda a ušklíbl se na Dona. Vkročili mezi první trosky. Všude tu čpěl ostrý zápach spáleného masa, z něhož se nováčkům obracel žaludek, a několik jich donutil ke zvracení. I ostříleným veteránům, jako byli Starej, nebo Bohr, se dělalo špatně. Don se opřel o ohořelý špalek a oddychoval.
"Na tohle si snad nezvyknu," zachrčel a odplivl si. Všechny chalupy stály v rozvalinách. Byly úplně rozstřílené, nálet je všechny spálil. Bohr se odpojil od hlavní skupiny a prolézal trosky stranou od ostatních. V jedné kůlně našel střepinami romzlácený obraz Ježíše Krista. Zvedl ho a prohlížel si jej. V obraze zela ohořelá díra, jak žhavá střepina prolétla plátnem. Všiml si, že se zakousla do dřevěné stěny, kus od vchodu. Odvalil slamník a lekl se. Pod ním ležela mrtvá selka. Bomba jí utrhla nohu, jenž odlétla pod zhroucenou poličku. Sláma se okamžitě nasákla krví. Ze zad jí střepina utrhla velký kus masa. Pod pozůstatky tkáně a svaloviny prosvítaly obnažené kosti. Její obličej byl zakrvácený. Asi obraz svatého držela v náručí, když ji zastihla smrt. Bohr znechuceně mrtvolu přikryl slavníkem. Otřásl se. Obraz mrtvé selky ho pak pronásledoval po několik dnů. Uslyšel cinknutí za kůlnou. Zpozorněl. Potichu vytáhl svou P38 a přiskočil ke vchodu do kůlny. Za kůlnou někdo byl. Nikdo z jeho družstva to být nemohl. Všichni byli už moc vlevo. Musel to být jedině Rus. Opatrně udělal krok vpřed. Natáhl závěr pistole. Udělal úkrok za kůlnu a chladná ocelová hlaveň mířila na záda ruského vojáka. Asi ho vůbec neslyšel.
"Otoč se a hlavně nezkoušej žádný blbiny," řekl Bohr. Voják cosi upustil. Pomalu vstal a otočil se čelem k Bohrovi. V ruce držel hliníkovou polní láhev, jejíž vodou si omýval zraněnou ruku, z niž trčela tříska.
"Něstrelaj, tavarišč," zaprosil vysoký Rus s šedými vlasy, vousy a vrásčitým obličejem. Bohr udělal krok vzad. Má zastřelit neozbrojeného? Starého člověka? Možná se sem dostal na frontu možná omylem. Rus sepjal ruce na prsou. Bohr se rozhlédl, nikde nebyla Rusova zbraň.Posuňkem mu poručil, aby dal ruce za hlavu. Rus tak rychle učinil. V očích se mu zračil strach. Bohr ho hlavní otočil. Rychle ho prohledal, a když se ujistil, že opravdu nemá zbraň, postavilo se před něj těžké rozhodnutí. Prohnat mu hlavou kulku, nebo se postavit Starýho rozkazu a nechat Rusa běžet. Ruka s pistolí pomalu klesala.
"Něstrelaj, vem děngy, vodku, časy," prosil Rus.
"Myslel sem, že prachy a hodinky berete vy? Nechci nic z toho," odtušil Bohr. Posadil se na kládu, ale nepřestával pistolí na starého Rusa.
"Ja nět Rus, ja Ukrajinec, panimaješ ty? Ja nět Rus," Bohr se uchechtl.
"Ty, co pověsili Josepha taky byli ukrajinci, jenomže vod NKVD. Aspoň to řikali, když sme je chtěli voddělat," zavrčel Bohr. Při vzpomínce na kamráda, který zahynul před týdnem, když ho Sověti zajali ho zabolelo srdce. Znali se už od školy. Když je pak zajali, dostal je do rukou Stolbe a Don. Všechny čtyři pak pověsili. Pistole se ustálila před Rusovou hlavou. Na scéně se vobjevil Starej. Samopalem mířil na Rusa.
"Co tu kurva děláš, máte tu snad čajovej dejchánek? Zamířil a chtěl Rusa zastřelit. Bohr mu ale zadržel ruku. Starej zaprotestoval.
"Co na tom, když ho zhasnu. Když jeho nechám běžet, stejně pak sejme ňákýho jinýho," nepřestával na vojákovo tělo mířit. Rusovi se rozklepaly nohy. Třesoucí se špinavou rukou sáhl pod blůzu a vyndal nějakou pomačkanou fotku. Ukázal ji Starýmu. Na fotce byla nějaká žena a malá holčička.
"Oni žít v Kijevě, oni moc krásní a hodní. Ja nět kamunista, ja nělubju germanski, i Stalina, něch mě jít, gaspadin soldat," prosil voják a do očí mu vhrkly slzy. Starej si od něj vzal fotku. Výraz v jeho obličeji mu změkl, když si prohlížel jeho rodinu. Vrátil ji Rusovi.
"Kde je tvoje jednotka?" zeptal se klidněji.
"Mrtví. Oni mrtvý od letadel," řekl Rus německy. Starej sklonil samopal.
"Běž," mávl rukou k nepříliš vzdálenému lesu za vesnicí. "A vyhejbej se cestám, ať tě nevodprásknou naši," dodal.
Rus mu děkoval, a pak se otočil a utekl. Na Bohrův tázavý pohled odpověděl: "Když ho nesejmu já, tak se vo něj postaraj Rusáci. Voddělaj ho jako zrádce," řekl Starej. Oba pak odešli na to místo, které zbylo z návsi.
Tam se jim naskytlo další hrůzné divadlo. Stálo tu asi patnáct pěšáků v maskáčových uniformách. Dva vlekly k rozložitému stromu vzpírajícího se sedláka. Třetí přehodil přes jednu z nižších větví silný provaz s oprátkou na konci. Dalších pár vesničanů tomu plačíc přihlíželo. Starý sedlák klečel u stromu a z rozbitého obličeje mu kapala krev. Chytal ji do dlaně a tiše se modlil. Jeden z SS pěšáků si za něj stoupl, vytáhl těžkou devítimilimetrovou pistoli a natáhl kohoutek. Krátký výstřel zaburácel vsí. Sedlák se převážil dopředu a mrtvé tělo žuchlo do prachu.
Starýho jednotka stála opodál a zděšeně zírala na vojáky, vlekoucích zajatce ke stromu. Když tomu Starej chtěl učinit přítrž, zadržel ho jeden z mužů samopalem.
"Halt! Tam nemůžete," zavrčel jako rozzlobený pes.
"A jako proč? Tady velim já, četař Hakenfeld," řekl chladně Starej.
"Hmmm, to může být. Velení nad vesnicí jsme převzali my," Starýho oči si všimly dvou stylizovaných runových S na mužově límci.
"Co vám ty lidi udělali?" zeptal se přísně. Vojákovy rty se spojily v jednu tenkou linku.
"Pomáhali partyzánům. Budou oběšeni. Každý, kdo se paktuje s tou rudou verbeží je nepřítel." řekl pěšák od SS. Hoff horlivě přikyvoval. Starej přihlížel, jak se můž v předsmrtné křeči zaklepal na konci lana. Hlava mu vysela jako kus hadru na ramenou a neživé tělo se houpalo na větvi. Starej se vpíjel vražedným pohledem vojákovi do očí. Pak jen zavelel na svoje muže:
"Vodchod!"

OFENZÍVA

Sektor byl v pohybu. K vesnici se blížila kolona vozidel zdvíhajících za sebou oblak prachu. Vpředu jel mohutný stíhač tanků jagdpanther,jehož korba byla obsypána pěšáky. Obrněnec následovala dlouhá kolona nákladních automobilů vezoucí vše. Od pěšáků, přes munici až po zásobovací vozy. Některá auta za sebou táhla protitankové kanóny. Za auty se vlekla skupinka těžkých tigerů a polopásových tahačů. Pásy tanků řinčely a vrzaly. Posádky měly otevřené veškeré poklopy. Slunce začínalo znova pražit.
Nikdo přijíždějící koloně nevěnoval mnoho pozornosti. Vojáci ze Starýho čety a několika dalších příchozích se rozmístili po náspu cesty a posadili se po jejich okrajích. Don s nezájmem pozoroval projíždějící jagdpanther. Jeho velitel ho nechal zastavit a s ním postupně stavěla celá kolona. Skřípění brzd nákladních aut doprovázelo kovové cinkání zadrhávaných pásů obrněnců za nimi. Řidiči se ptali, co se děje, ale nikdo jim neodpovídal. Všude vládl menší zmatek. Na čelo kolony si probojovala cestu motorka se spojkou. Motocyklista vypnul motor a otočil klíčkem. Vytáhl si brýle na přilbu a podal plukovníkovi, objevivšímu se v poklopu tanku, papíry s rozkazy. Plukovník letmo zasalutoval a vzal si od spojky papíry. Motocyklista odpověděl zasalutováním, nasedl na motorku a otočil stroj. Nastartoval a v oblaku prachu odjížděl proti směru jízdy konvoje. Plukovník cosi houkl do útrob vozidla a řidič ho nasměroval směrem do vesnice. Když ale ujeli pár metrů, zas se celý ten dlouhý had zastavil. Před předek mohutného stíhače tanků se postavil vysoký SSmann a gestem zvednuté ruky vozidlo donutil zastavit. Dva náklaďáky v prostřed kolony se srazily. Bylo slšet zvuk tříštěného skla a krouceného plechu. Řidiči na sebe začali povykovat.
"Tudy jet nemůžete, plukovníku" zavrčel SS.
"Musím, vede tudy cesta," řekl plukovník.
"Opakuji vám, že průjezd není možný. Vesnice je pod správou SS," řekl desátník nadutě. Plukovník usoudil, že dohadovat se s ním je úplně zbytečné. A také nechtěl SSmanna s nebezpečně blízko ruky visícím samopalem dráždit. Mávl nad ním rukou a zalezl do útrob vozidla. Brzy se vozidlo pohnulo vpřed a sjelo z cesty. Pásy se zakously do škarpy a jagdpanther se vyšplhal na okraj.
Don mezitím položil kulomet a lehl si na záda. Na uniformy mužů sedal zvířený prach. Bohr chvíli odjíždějící náklaďáky a techniku pozoroval. Sledoval muže na korbách aut a na pancířích tanků. Klid přerušil Stolbe, který zašmátral v kapse po balíčku karet a začal jej míchat. Přitom se kradmo rozhlédl po ostatních mužích. Starej dělal, že ho neslyší a nevidí, Bohr si náhle se zájmem prohlížel svoji pušku a čistil ji a Starej sledoval vzdalující se kolonu. Schválně tipoval, jak dlouho vydrží Starej odolávat. Věděl, že Don má u sebe dvě láhve prvotřídní důstojnické vodky, kterou ukradl jednomu roťákovi od sousední jednotky. Starej to věděl taky a právě teď myslel na to, jak tu vodku od Dona dostat, aniž by s ním musel hrát karty. Jediný, kdo o tom nevěděl, byl Stolbe.
"No tak, nebuďte šmejdi a poďte si zahrát," zaprosil Stolbe a stále mámivě míchal karty v rukou. Bohr dělal, že ho neslyší a pozoroval Hoffa, který si úporně leštil boty. Stále nebyl s jejich čistotou spokojen. Když si je konečně doleštil, že byly lesklé jak zrcadlo, přesunul se ke knoflíkům a začal je počítat. Přitom pokradmu pozoroval skupinku nováčků, jak si něco říkají a skřípal při tom zuby. Starej se nakonec převalil na druhej bok a vytáhl cigaretu. Přidržel u ní hořící konec zápalky a vypustil kouř. Přímo Stolbemu do obličeje.
"Tak rozdávej," řekl jen.
"Hmm...a vo co se bude hrát," protáhl Don s úsměvem.
"Já můžu dát akorát tak pět pětek, víc nemám" řekl Stolbe. V mžiku byl u hry také Hoff. Bohr udělal pár kroků a přihodil k Stolbeho padesáti markám svých třicet. Starej zas jen vypustil kouř.
"A co dáš ty?" zašklebil se na Dona.
"Noo, mám tu dva kousky velice dobrý vodky. Důstojnický vodky,"
"To by šlo," protáhl Stolbe. Don začal rozdávat karty. Starej si je prohlédl a s výrazem pokerového hráče pohlédl na ostatní. Don byl klidný jako vždycky. Stolbe drtil v koutku úst neodmyslitelnou cigaretu. Když došla hra ke Starýmu, složil karty do žluté trávy a sáhl do kapsy. Chvíli v ní něco lovil a pak vytáhl ušmudlanou, špinavou a potrhanou hadrovou panenku. Ne nijak velkou, ani nijak malou. Prostě takovou hadrovou panenku.
"Kdes to...?" zeptal se Don s otevřenou pusou. U Starýho byli zvyklí na ledacos, ale že by tenhle válkou ostřílený chlap nosil po kapsách dětské hračky, to nečekali.
"To je dlouhý povídání," řekl jen.
"Nevadí, stejně se vocaď nevodlepíme jak za pár hodin," řekl Steiner. Starej se posadil a začal povídat. Zahodil při tom nedopalek cigarety.
"Byl sem tenkrát malej kluk. Doma nás bylo pět, Hans, Fritz, Paul, Robert a já. Táta umřel v osmnáctým roce, těsně před koncem první světový války. Máma nás musela všechny uživit sama a pracovala v nějaký textilce jen pár kiláků za Berlínem. Skoro sem ji neviděl. Nejstarší, Fritz, taky vobčas ňákou tu vejplatu přines. Nebylo to lehký, bylo nás pět malejch dětí a pořád sme měli hlad. Navíc Paul byl skoro pořád nemocnej a peníze za doktora nebyly malý," chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "Jen tu a tam brzo ráno sem mámu vídával, nebo pozdě večer, když se vrátila z dvanáctihodinový šichty. Chvilku si zdřímla a pak zas šup zpátky do fabriky. Starala se vo nás vlastně babička s dědou," vojáci si všimli, jak Starýmu začaly vlhnout oči a chvěl se mu hlas. On na to ale nedbal a pokračoval dál. Ruka s panenkou se mu třásla.
"Jednou, bylo to na Vánoce, přines děda stromeček. Vozdobili sme ho a pak přišel Štědrej večer. Byly to chudý Vánoce. Jenomže sme byli všichni spolu, i když táta s náma nebyl," všichni ostatní mlčeli a dívali se na Starýho.
"Já tenkrát dostal tuhle hadrovou panenku. Upletla ji babička. Moc sem si jí voblíbil. A když sem pak vlez do tý blbý Adofovy armády, měl sem jí pořád u sebe,"
"A pročs nám to nikdy...," hlesl Stolbe.
"Neřek? Celou tu dobu tady nedělám nic jinýho, než zabíjim, vydávám šílený rozkazy, velim týhle četě, posímám na smrt lidi a zas zabíjim. Furt do kola. Jak bych vypadal, kdybyste mě našli na pařeze v lese, jak tam sedim a povídám si s hadrovou panenkou?" náhle se Starýmu z očí začali koulet slzy. Kanuly mu po tvářích, kde zanechávaly cestičky v usazeném prachu. Možná nevědomky, možná úmyslně panenku pohladil po vláskách z tenkých provázků. Ruka se mu chvěla. Jeho muži na něj zírali. Nikdo před tím ho takhle neviděli. Jednou snad, to když mu řekli, že při náletu mu zemřela manželka. Strašně se opil, a kdyby mu včas nesebrali pouzdro s pistolí, zastřelil by sebe, nebo někoho jiného.
Teď tam seděl a plakal. Chlap, který bojoval v těch nejtěžších bitvách na východě. Jeho domovem byla přední linie a jeho rodinou jeho četa. Seděl tam a plakal jako malý kluk. Chlap, který viděl tolik mrtvých, že by na to nestačila kniha. První se probral Steiner. Hrabal v náprsní kapse blůzy a vytáhl malý zavírací nožík.
"Hele, nevim jestli ti to pomůže, ale tady něco máš," s těmi slovy podal Starýmu nožík. Chvíli se na něj díval a pak se usmál.
"Děkuju," řekl jen. Otřel si špinavou rukou obličej, přitom rozmazal zvlhlý prach a vysmrkal se. Každý z mužů mu něco dal. Před Starým se navršila malá kupička dárků od jeho kamarádů. Don mu dal krásně zdobenou placatku i s celým obsahem. Bohr mu daroval tabulku čokolády a Stolbe jeden ze svých puškohledů. Starej byl zase nachvíli jako malý kluk, který rozbaluje vánoční dárky. On jich ale za život mnoho nepoznal.
Kolem nich prohučela další konvoj. Směřoval kamsi na východ. Za kolonou jel terénní Volkswagen, z něhož vystoupil nadporučík Polanski. Zavolal k sobě mužstvo a sdělil jim rozkazy určené jejich rotě.
"Cílem ofenzívy je zmocnit se důležitého strategického bodu v oblasti. Tím bodem je silniční most," řekl Polanksi nahlas. "Do útoku jdou dva prapory pěchoty, tanky a máme dělostřeleckou podporu. Mostu se musíme zmocnit za každou cenu a zabránit Rusům, aby ho vyhodili do vzduchu," Polanski se zhoupl na patách. "Náklaďáky tu budou co nevidět," dořekl. Přivolal pak k sobě Starýho.
"Hakenfelde, vaše četa je jedna z nejzkušenějších v rotě. Bude to dost těžké ten most dobýt a ztratíme mnoho mužů. Příliš nevěřím, že se nám to podaří. Tanků je málo a Rusové čekají, kdy se my vyčerpáme. Mám své zprávy od průzkumu. Mají tam schované záložní jednotky, které nejsou slabé. Jestli ten most dobudeme, udržíme ho tak hodinu dvě. Dávejte na své muže pozor, jasné?" Polanski měl v očích obavu. I na něm se Rusko podepsalo. Když ho dostali v roce 1943 jako náhradu za zabitého poručíka Neumanna, který padl při přestřelce s ruskými partyzány, byl to vysoký, hrdý mladý muž. Bylo mu v té době třicet dva a neměl mnoho zkušeností s vedením jednotky a mnoho zkušeností v boji. Za pár měsíců se ale stal zkušeným polním velitelem a v půlce čtyřiačtyřicátého roku ostříleným polním velitelem. Když pak měl dostat nějaké vyznamenání, slušně ho odmítl a řekl plukovníku von Appelovi:
"Děkuji nechci, pane plukovníku. Raději pošlete mé zraněné muže do týlu. A zajistěte nám prosím zásoby. Už týden čelíme ruským jednotkám s minimem munice a čekáme, kdy nás Ivan dostane," Nyní, po roce a půl v Rusku zestárl nejméně o dvacet let. Jeho uniformu pokrývalo bahno a prach. Přes tvář se mu klikatila jizva, památka na setkání s jedním SU100 a obličej se mu přetvořil do ostře řezaných, ošlehaných rysů. Už nebyl tak vysoký. Byl lehce nahrbený a trochu kulhal, vzpomínka na jednu z přepadových akcí, kdy mu střepina prolétla nohou. On s těžce zraněnou nohou ale stál u polního telefonu a organizoval ústup jednotek do bezpečí. Doslova v jedné ruce držel sluchátko a ve druhé samopal. Horzilo, že o nohu přijde, a v momentě, když ho chtěl zdravotník oštetřit, poslal ho k raněným pěšákům. Když předstoupil před generálporučíka Bauera, zeptal se ho ten důstojník, proč má tak špinavou uniformu. Když mu řekl, že řídil bojovou akci, Bauer nad tím jen ohrnul nos.
"Pruský důstojník má být vždy upravený a čistý. Má být hrdý na svou uniformu a také se podle toho k ní chovat. A ne jako vy, válet se v ní v blátě a ve špíně," nic o tom, že nadporučík Polanski zachránil život skoro dvěma stovkám raněných a vyčerpaných lidksých trosek před hordou T-34 a ruskými pěšáky.
Přijely transportéry. Šestice obrněných vozidel táhnoucích za sebou protitanková děla. Vojáci ze čtvrté čety začali nastupovat. Stolbe odeslal pár jízlivých poznámek na nadutého řidiče transportéru, stojícího za kulometem a čekal na signál k odjezdu. Když Stolbeho uslyšel, poslal za ním sprosté gesto a pár vulgárních nadávek.
"Sklapni, pako debilní!" zařval Stolbe a zabouchl dveře druhého pásáku.

VÝCHOZÍ BOD

Vozidla se sunula po polní cestě a strašlivě skřípala. Vojáci byli uvnitř namačkáni jako sardinky. Seděli rozesazeni po bočních lavicích v transportním prostoru, ale i v uličce, kde občas schytali nějaký ten nechtěný kopanec, když transportér nadskočil na hrbolu. Pozorovali okolní stromy. Na jednom z nich, na rozložitém smrku, viselo několik oběšených lidských těl. Všichni měli na sobě tabulku s nápisem, který hlásal: PAKTOVAL JSEM S PARTYZÁNY A ZASLOUŽÍM SMRT.
Za volantem haklu se potil vojín Klug. S řízením takového vozidla neměl mnoho zkušeností a bylo to vidět. Vědělo se o něm, že je vlažný nacista. Po převzetí moci, jak říkával, vstoupil do NSKK, kde ho naučili řídit nákladní automobil. Nějaký čas jezdil jako dálkový řidič na trase Berlín-Hannover-Hamburk. Pak vypukla válka a Klug narukoval dobrovolně s vidinou, že se stane důstojníkem a frontovým hrdinou. Nechali ho řídit nákladní auto a nějaký čas jezdil jako řidič u zásobovačů. Pak ho převeleli ke štábu nějaké pěší divize, kde jezdil s džípem. Když se koncem roku čtyřiatřicet začal projevovat u některých jednotek nedostatek řidičů těžké techniky, povolali ho k řízení vozdidla Sd.Kfz 251. A u řízení polopásového hakla už zůstal. Zůstal u něj do března 1945, kdy jeho transportér zasáhla střela ze sovětského protitankového kanónu. Podlehl rozsáhlým zraněním břicha a páteře v jedné záložní polní nemocnici číslo třicet kdesi v týlu. Pohřbili ho do hromadného hrodbu.
Klug zuřivě otáčel volantem ve snaze vyhnout se výmolům, rozesetých různě po silnici. Jenomže se mu to moc nedařilo a hakl čas od času do nějaké díry zajel. Vojáci se vždy praštily o stěnu, nebo o nějakou hranu. Na Kluga se snesla kupa nadávek a výhružek. S třesoucí se rukou zařadil rychlost a kolopásový transportér vyrazil vpřed. O pár kilometrů později míjely dva dělostřelecké tahače se zapřaženými stopětimilimetrovými děly, stojící na kraji cesty. Motor druhého pásáku se porouchal a nyní ho jeho řidič spravoval. Když to Stolbe uviděl, vydrápal se na otevřenou střechu a zamával na dělostřelce.
"Je to rozbitý,he?" zasmál se a zamával jim znovu. Dělostřelec mu zahrozil zaťatou pěstí.
Kolona vozidel zastavila před nízkým borovicovým lesem. Vojáci začali pomalu vystupovat a řadit se po četách. Všude zněly povely, rozkazy a rozléhalo se rachocení zbraní. Poslední vystoupil z transportéru nadporučík Polanski. Zavolal k sobě velitele čet.
"Musíme vyčistit ten les tady před námi. Za ním je cesta, která vede přímo k tomu železničnímu mostu. Rusové nechali v tom lese nějaké hlídky, podle velitelství jen pár. Mám ale známého u průzkumu a ten tvrdí, že jich tam jsou dvě roty. Dávejte pozor, je to hustý porost mladých stromů. Cokoli se před váma hne, je nepřítel, jasné?" muži přikývli. Plán byl jednoduchý: šlo o to projít poměrně široký pás mladého lesního porostu a spojit se s druhou rotou za ním. Společně spolu s dalšími údernými jednotkami a obrněnci měli provést útok na železniční most. Most musel být za každou cenu dobyt a udržen.
Vojáci se pomalu začali rozdělovat do čet a vstupovat do lesa. Starej svolal svoje muže k sobě.
"Kdo je v týhle jednotce novej?" přihlásilo se asi patnáct chlapů. Starej je přejel pohledem a zhodnotil. Vypadali na zkušené pěšáky. Z výrazů jejich tváří se dalo usoudit, ženuž něco prožili. Než se ale jednoho z nich stačil zeptat, přihnal se k němu Hoff.
"Tím chceš říct, že nevíš, koho máš v jednotce?" zasyčel jedovatě. Starej ho ignoroval. "To jsi pruský voják. Vždyť ani nevýš, kolik nás je," uchechtl se. Starej po něm šlehl pohledem plným nenávisti. Neřekl mu ani slovo a výmluvně si poklepal na pistoli zastrčenou za opaskem a uplivl si. Nechal seřadit jednotku a vykročili k lesu.
"Čuchám čuchám Ivana," řekl Stolbe.
"Radši drž zobák, můžou bejt všude," zašeptal Don. Do lesa jich vlezlo asi třicet. Stromy tu nebyly vyšší jak dva a půl metru a byly hodně u sebe. Mezi tím rostla do výše pasu vysoká žlutá tráva. V ní se mohl snadno ukrýt kdokoli. Starej je nechal, ať udržují rozestupy a našlapují opatrně. Bylo zlověstné ticho. Nikde se nic nehýbalo a ani v dálce nikdo nestřílel. Slunce pražilo a mužům začínalo být horko. Stolbe si nahodil pušku na rameno a vyhrnul si rukávy. Don vláčel přes rameno kulomet a neustále se potil. Bohr svíral pažbu a zásobník samopalu, nepřestávajíc mířit před sebe. Za opaskem a v botě měl připraveny ruční granáty. Otřel si čelo a posunul helmu do týla. Pak si ji zas stáhl a přehodil řemen samopalu přes rameno. Zaposlouchal se do okolních zvuků. Nic mu nepřišlo podezřelé. Jen zpěv ptáků a šumění lehkého vánku. Muži, zvláště ti noví, upadali do podivného klidu. Nemohli ale dopustit, aby je okolí ukolébalo a neotupělo. Mohlo by jim to přinést jen smrt. Mlčeli. A opatrně postupovali vpřed. Bohr se už pomilionkráté ujišťoval, že zásobník má ve svém samopalu dobře založený. Kdyby se v bitvě zasekl, stalo by se mu to osudným. Bubnoval prstem na tělo automatu a zrovna si ho chtěl přehodit z levé ruky do pravé, když okolím sašlehla samopalná dávka. Všichni sebou mrskli na zem, kde právě stáli. Nebylo to vůbec daleko. Zdálo se, že neviditelný střelec pálí po nich. Podle zvuku to byla ruská zbraň. Odněkud mu ale odpovídaly štěkavé výstřely německých automatů. Ruský samopal pálil znovu. Bohr určil asi přibližnou polohu. Mohlo to být někde nalevo od něj, ne dál, jak třicet metrů. Opatrně zalehl do trávy a zamířil. Pozoroval Starýho, jak leze pod mladou borovičku a potichu natahuje závěr. Náhle jeden z nováčků šlápl na uschlou větev. Slabé zaprasknutí působilo jako výstřel. Mladý voják zůstal nešťastně koukat. tom okamžiku kolem něj prolétlo hejno kulek. Muži byli příliš paralizovaní, než aby začali něco dělat. Druhá dávka zabila toho vojáka, jenž na větev šlápl. Padl s rozstříleným hrudníkem na zad. První se probral Bohr. Vysypal do směru, z něhož dávka přišla zásobník. Kdosi tam ještě hodil granát. Konečně Starej místo pokropil. Chvíli leželi na místě a naslouchali střelbě v okolí. Byla to spíše sporadická střelba.
Zvedli se postupovali dál. Náhle před nimi něco zašustilo a rozvlnilo stromky. Starej okamžitě začal střílet. V odpověd mu přišla rána z pistole. Stolbe jen tak od boku vystřelil ze své ruské pušky. Ozval se výkřik. Někde nedaleko. Jeden muž střílel do houští jednu dávku za druhou. Když se tam šel podívat, nikdo tam nebyl. Rozhodil rukama a zavěsil automat přes rameno.
"Tohle střílení naslepo je na hovno," řekl Starej. Don přikývl. Rozložil kulomet a vrazil si pažbu do ramene. Zdálo se mu, že jeden ze stromků se trochu hýbe a větrem to nebylo. Přivolal k sobě posuňkem Stolbeho s jeho odstřelovačkou. Mlčky přikývl a upozornil na to Starýho. Kousek se odplazil a zamířil přes hledí. Nikoho ale neviděl. Jak se pohnul, práskl výstřel. Muž, který se shýbal, aby zalehl za hromadu spadaných větví se s výkřikem skácel. Z břicha mu vytékala krev. Druhá střela jen neškodně prosvištěla mezi větvemi. Ozvala se dlouhá dávka ze samopalu. Druhý výstřel. Kulka prolétla vedle mužovy nohy a zaryla se do země.
Kde sakra je? přemítal Stolbe a pátral po hustém porostu. Třetí výstřel proměnil uschlý pařez ve změť úlomků, rozlétnuvších se do stran.
Dobrej střelec zrovna nejseš, ale moh by ses mi aspoň ukázat, říkal si v duchu.
Ve stejný okamžik se připlížil Bohr ke Starýmu.
"Trochu sme se tu zasekli," konstatoval Starej chladně. Bohr přikývl. Muž vedle něj se právě zvedl a přebíhal za silnější stromek. Střela prosvištěla okolo něj a zmizela mezi větvemi. Voják skočil na zem a v letu pálil ve směru, ze kterého výstřel přišel. Zes tromu se sypalo jehličí a kousky větví. Dva vojíni se k němu přidali. Střídavě stříleli do hustého porostu a když se ozval výkřik, povzbuzeni účinkem své palby vyrazili vpřed. Prodírali se křovím a sklopnými pažbami přeráželi větve, překážející jim v cestě. Ty, které byly moc tlustě přešmikli bajonety. Občas některý z nich vystřelil krátkou dávku. Než je stačil Starej zarazit, padá první muž s prostřeleným ramenem k zemi. Druhý padl bez hlaseu k zemi s dírou v krku. Chytl posledního živého vojína za nohu a tiskl ji. Z úst se mu valila temně nachová krev a umírající kašlal krev. Pak hrůzou rozšířené oči pohasly. Plazil se k němu další voják. Neviditelný ostřelovač ho přibil ke stromu dobře mířenou kulkou.
"Kurva, to byl Raus!" vyřikl Starej, spíše mimoděk. Znal Krauseho z dřívějška, když spolu bojovali ve Stalingradu.
"No, mě už dlouho srát nebudeš, Done, posviť mu," zasýpal. Don jen přikývl a položil ruku na závěr kulometu. Stiskl spoušť a otočil hlavní nalevo, napravo a zase zpátky. V místech, kudy prolétl déšť kulek zbyly jen ustřílené větévky, omlácené kmeny stromů a polehlá tráva. Chvíli byl klid. Voják vedle Dona přiklekl na pravé koleno a postavil se. Vtom mu kulka zasáhla břicho. Pustil pušku a s výkřikem se skácel k zemi. Z břicha mu tryskala krev.
"Do hajzlu, ta svině je buďto nesmrtelná, nebo někde na větvi," řekl Bohr. Don mezitím tiskl dlaň na mužovou ránu. Zoufale prosil, ať ho tam nenechávají a vezmou ho do bezpečí. Pořád v jednom kuse prosil a nabízel jim cokoli. Rty mu bledly a jeho stisk povoloval. Don drtil mezi zuby nadávky a pátral po kusu obvazu, nebo aspoň nějakého hadru. Cestu si k nim razil saniťák Kruse. Byl oblečen do normální uniform, ale přes ní měl přehozený hrubý pytel na brambory s namalovaným červeným křížem v bílém kruhu. Ujal se raněného vojína.
"Klid, zůstaň v klidu, hlavně moc nemluv. Dostanu tě z toho," v tu hcvíli mu něco ťuklo do přilby. Z povrchu přilby se odrazil malý předmět a s hvízdáním odlétl stranou. Saniťákovi spadla přilba z hlavy a odkoulela se do trávy. Kruse chvíli nechápavě stál. Pak ho Don srazil k zemi.
"Tys měl kliku z prdele.Ty vole, byla vodražená. Kdyby byla přímá, máš palici na kaši," Kruse ležel v trávě, v pravé ruce obvaz, v levé zdravotnické nůžky. Nezbylo mu nic jiného, než sebrat promáčknutou přilbu a narazil si ji na hlavu. Nezdržoval se s utahováním řemínku a rovnou začal raněnému obvazovat ránu. Odtáhl zraněného sténajícího vojína do bezpečí.
Stolbe mezitím našel nový úkryt. Prostrčil hadry omotanou hlaveň skrz hromádku spadaných větví a pozoroval stromek, který mu už déle připadal podezřelý. Nějak moc se totiž hýbal, ve srovnání s ostatními. Pomalu optickým zaměřovačem přejížděl kmen. Pak uviděl to, na co čekal jako na smilování. Něco se tam lesklo. Díval se pozorněji, zaostřil. Byla to hlaveň. Část hlavně, na níž dopadal sluneční svit.
Tak teď sis to, hochu, posral. S touto myšlenkou zmáčkl dvakrát za sebou spoušť. Na stromě něco zašustilo a přes dvě patra větví padalo mrtvé tělo. S žuchnutím dopadlo na zem. Stolbe viděl jen maskovací pláštěnku, zatřepetat se, když tělo padalo přes větve. Vydechl si a založil nový zásobník. Ten prázdný si raději vzal sebou. Potichu, jako had, se odplížil pryč. Minul pár mrtvých Němců a našel Starýho.
"Můžete si hodit voraz, Sundal sem ho. Měli sme všichni kliku, že to nebyl Sibiřan," řekl jen.
"Jo? Víte, že Ivani maj vostřelovačky," řekl Bohr.
"To že jako ženy?" zeptal se nějaký vojín.
"Jo, to jako že ženský. Ale sou to děsný kurvy. Střílej sakra dobře. Před dvěma dnama sem jednu takovou sundal. Seděla, svině na vršku stromu a střílela chlapi jednoho po druhym. Letěla dolu s dírou v palici, kterou sem jí tam specielně vyrobil," Stolbe bubnoval prsty na pažbu své pušky, při tom seřizoval hledí. Starej se rozhledl a sehnal zbytek jednotky k sobě.
Prodírali se houštím a občas zaslechli zvuk krátké přestřelky. Stolbe se vydal k mrtvole muže, kterého zastřelil. Když na to místo dospěl, opatrně se rozhlédl. Nedůvěřivě dloubl špičkou boty do mrtvoly, když se nepohnula, botou ji obrátil. Byla to žena. Krk a část obličeje ji pokrývala krev. Dlouhé hnědé vlasy ji zakrývaly polovinu obličeje. Byla to pěkná mladá žena, ne starší jak dvacet let. Bůhví, proč se dala na tak nebezpečné řemeslo. Jestli vůbec měla na výběr. Bohr prý slyšel, že Rusové posílají za trest na frontu i ženy, dokonce i matky. Vzpoměl si na Inge. Jak je to dlouho, co od ní dostal dopis. Měsíc? Dva? Byla sestrou v jedné z polních nemocnic. Když mu vytahovala střepiny z nohy vyměnili si pár pohledů. On, voják z bojových jednotek. Špinavý, zavšivený, unavený a teď raněný. Ona, zdravotní sestra. V bezpečí za frontou a v pěkné nemocnici. Večer za ním přišla. Vyspali se spolu. Bylo to v kanceláři vrchního doktora. Nebyl tenkrát v nemocnici, což bylo jeho jediné štěstí. Vrchní dokor byl kus idiota. Nedostudovaný student medicíny, poslaný na frontu, aby doplnil stavy neustále chybějících doktorů. "Pacienti" mu spíše říkali řezník. I o ve své podstatě banálních zraněních střepinami rozhodoval jako o nevyléčitelných případech a volil rovnou amputaci. Stolbemu se mu pokusil také uříznout nohu. Bohužel měl smůlu, že se k tomu nachomýtl nějaký ortoped. Co dělal ortoped na frontě, nikdo nevěděl. Stolbemu ale nohu zachránil. Doktůrek měl smůlu. Za dva dny dostal na prkno nějakého plukovníka. Okamžitě ho zatkla vojenská police. Na místě ho odsoudili k testu smrti. Ječel, vzpíral se a vzpouzel, když ho měli zastřelit. Nezastřelili ho. Dostal provaz.
Stolbe podal mlčky Bohrovi žlutý zápisník, který u sebe nosil každý ostřelovač, sloužící k tomu, aby se do něj zapisovaly úspěchy.
O pár minut později uslyšeli střílet německý těžký kulomet. Bleskově se ukryli. Kulomet pálil v krátkých dávkách a pak umkl.
"Myslíš, že to budou naši?" zeptal se Don.
"Sice sme vyrazili jako poslední, ale vostatní zas takový borci nejsou, aby se dostali tak daleko," zavrtěl hlavou Starej.
"Takže to budou sousedi?" zeptal se Bohr.
"Seš tu snad první den, nebo co?" plísnil ho Stolbe.
"No, no, aby si se neposral," nakrčil Bohr nos. Starej poslouchal a když se kulomet ohlásil zase už měl jasno.
"Jo, je to Ivan. Kdyby to byli naši, slyšeli bychom střelbu blízko nás. A to sme neslyšeli," dodal honem. Rozdělil zbytek do malých skupin po třech čtyřech mužích.
"A to ho nemůžeme obejít?" zeptal se jeden vojín.
"Ne to teda nemůžeme. Ten kulomet hlídá něco mooc důležitýho a mě by taky mooc zajímalo, co to je. Může to bejt taky ta cesta, na kterou máme dojít, vztyk a vpřed,"
Les byl podivně tichý. V dálce se sice bojovalo, ale žádná velká bitva. Jen takové přestřelky malých skupin, které narazily na stejně malé skupinky nepřátel. Kulomet už dlouho mlčel. Starej ale držel směr, ze kterého střelba přicházela. Před nimi praskly větve. Nebylo to vůbec daleko, doslova pár metrů. Jednomu z nováčků praskly nervy. Stiskl spoušť a hlaveň samopalu vylétla vzhůru. Přidali se k němu okamžitě další. Zkušenější vojáci ihned vyhledali úkryt a raději vyčkávali. Nováček zpanikařil a vyběhl nepříteli vstříc. Samopalná dávka mu ustřelila čelist. S výkřikem klesl k zemi. Ze znetvořeného obličeje se mu řinula krev. Plazil se po kolenou a křičel: "Kde sjou moje brýle, kde jsou moje brýle!" ze křoví vyskočil ruský voják, obrovský vousatý kozák a zarazil mu nůž do krku. Němec zachrčel a v předsmrtných křečích se zhroutil do kaluže krve. Starej zaječel a vyhodil po ruských vojácích dva granáty. Vybuchly kdesi uprostřed houští. Podťaly dva stromy, které se zaprasknutím padly na ruského seržanta. Zpřelámaly mu nohy. Nemohl utíkat, a tak se plazil po tom, co mu zbylo z rukou. Dva krvavé pahýly s vyčnívajícími kostmi. Bohr ho uviděl a vytáhl svoji pistoli. Samopal si hodil přes záda a střelil Rusa zezadu do hlavy. Možná se to může zdát jako chladnokravná vražda, ale tomu muži by už nikdo nedokázal pomoci. Rusové však kladli odpor dál. Díky hustému porostu však vůbec nebylo téměř možné je spatřit. Do každého podezřelého křoví vysypali zásobník. Mnozí z mužů už zahodili německé samopaly a používali ruské automaty. Bylo do nich totiž vždy dost munice.
Na jednok rozlehlejším palouku uviděl Bohr utíkat dva ruské vojíny. Bez váhání pozvedl svůj samopal a vystřelil. Ten pomalejší se vzepjal a padl do louže. Voda se s cáknutím rozlétla a v kapkách zkropila okolní trávu. Došel mu zásobník. Úderník párkrát cvakl naprázdno. Náhradní zásobník už neměl. Když hmátl do sumky, nahmatal jen její kožený povrch. Už žádné další střelivo. Zahodil svojí MP40 a první, co uviděl, byl ruský samopal. Vzal ho mrtvole z chladných prstů, semknutých okolo dřevěné pažby a zamířil. Muž byl už téměř na druhé straně palouku, když Bohr vypálil. Kulky mu hvízdali kolem uší, ale žádná netrefila. Teprve teď se rozhlédl. Všude kolem ležela mrtvá těla. Ruská i německá. Prostřílená, i vypadající jako spící. Leželi tak, jak je zastihla smrt. Někteří v bizarních skroucených polohách, jiní jen prostě tak leželi. Ruský major ležel tváří k zemi, ze zad mu čouhal bajonet zaražený po hlaveň pušky, na který byl nasazen. Na zádech se mu rozšířila velká krvavá skrvna. Němečtí mrtví byli vesměs nováčci. Nedávali pozor na to, co se ji Starej snažil vštípit do hlavy. Našel i toho vojína, který se prozradil neopatrnou dávku. Jeho obličej uý nebylo možné rozeznat. Kulka mu ustřelila čelist a další střela mu vnikla do hlavy obličejovou částí. Temeno úplně chybělo a mozek se rozstříkl po kmeni stromu, u něhož mrtvý ležel. Okolo něj leželi další čtyři mrtví Němci. Jeden svíral malý křížek a fotografii své matky. Zavřel oči. Nechtěl se na ty mrtvé dívat. Usedl na pahýl výbuchem poraženého stromu a přejel si rukou po obličeji. Do dlaní ho zaškrábaly hrubě oholené tváře s několikadenním strništěm. Ucítil na tváři čísi ruku. Podíval se na ni. Stolbeho kostnatá ruka svírala rameno.
"Smrt je naše sestra. Je to blbý, ale je to tak," řekl jen. Poplácal ho po rameni a odešel.
Starej mezitím shromáždil zbytek jednotky. Z třiceti mužů, kteří do tohoto lesa vstoupilo, se jich osmnáct už nikdy nevrátí zpět, zůstali ležet zapomenuti v širém Sovětském svazu. Nikde žádný kříž, ani hrob. Pohřební čety do frontové linie nechodí. Starej sehnal zybtek mužů. Přežili přesně ti, o kterých si myslel že přežijí. Cesta, jíž drželi německé obrněné jednotky a pancéřoví granátníci už nemohla být daleko. Asi tak dvě stě tři sta metrů východně. Jenomže těch pár stovek metrů se v tomto terénu a za těchto podmínek se zdálo nadlidským výkonem.

CESTA

Stromy řídly. Za nimi se zdvíhaly vyšší jehličnany. Také hustý podrost ustoupil a na jeho místo nastoupila nízká zelená tráva. Muži opatrně našlapovali mokřadem a snažili se dělat co nejmenší hluk. Kulometná pozice se zase ohlásila. Dokonce už zaslechli i hlasy. Starej shromáždil muže dohromady. Pomalu se plazili vpřed, zbraně připravené k palbě. Měli plán. Připlíží se na dohled tomu kulometu a Don je vyláká ven. Umí rusky velice dobře. Čert ví, kde se to naučil. Zlikvidují je potichu, za pomoci nožů. Pak zastřelí ty, kteří to přežili a zůstali u kulometu.
Plazili se pomalu, metr za metrem, kus za kusem. Stolbemu se do cesty postavil uschlý stromek. Potichu ho odvalil stranou. Vytáhl z poudra oboustranný nůž, jenž ukradl nějakému mrtvému ruskému důstojníkovi. On mu toho vůbec sebral víc, včetně pár rublů a láhve vodky, pistoli nepočítaje.Tu pistoli později, za Donova úpění, vyměnil za láhev vodky, kterou stejně prohrál v kartách. Starej byl nehorázně naštvaný. Dobře věděl, že u třetí čety oběsili "Lovci lebek" dva muže právě za tohle. Vojenští policisté je chytili přímo při tom, když okrádali mrtvolu ruského majora.
"Až vás za to poženou na provaz, já budu dělat, že vás neznám!" vřískal Starej. Teď Stolbe držel nůc ve své tvrdé ruce. Don vytáhl z boty bodák a sevřel ho v zubech. Rukama šátral okolo sebe a jako had se prosmýkl okolo vývratu. Chvíli pod ním počkal. Uvedl do pohybu nechtěně malý stromek, který se výhružně kýval. Doplazili se až na konec nízkého porostu.
Bohr a Steiner vyčkávali se svou skupinou na dohled za nimi. Steiner si pohrával s ventilem u svého plamenometu. Cucal stéblo trávy a pozoroval ty dva, jak mizí mezi větvemi. Bohr upíral oči do větví a drnkal rukou o přepínač střelby. Nakonec ho ustálil na režimu automatické střelby. Mrkl na ostatní. Zkontroloval levou a pravou stranu.
"Jdem!" sykl. Pětičlenná skupina vyrazila. Jejich úkolem bylo pojistit východní stranu kulometné pozice, kdyby Rusové poslali hlídku zjistit, co se děje. V tom případě je měli okamžitě pobít. Pomalu a neslyšně, jako kočky se plížili nízkými stromky. Obloukem pozici obcházeli a nepřestávali ji sledovat. Rusové seděli rozesazeni kolem a o nečem diskutovali.
"Podlidi," usykl Hoff. Bohr ho umlčel naléhavou grimasou. Hoff si jen uplivl.
"Ty si dej taky pozor. Už dlouho tě pozoruju. Vím, co si myslíš a jak to říkáš. Taky jsem slyšel, jak se vyjadřuješ o Vůdci a o straně," skokem u něj byl Bohr. Natáhl kohoutek pistole a zaryl ho Hoffovi do čelisti.
"Teď budeš držet hubu, svobodníku. Tady velim já a TY uděláš, co ti řeknu. Když ti řeknu, že pudeš do minovýho pole, tak tam pudeš, i kdybych tě tam měl dokopat, jasný, svobodníku Hoffe?" syčel Bohr s důrazem na jeho hodnost a nepřestával tisknout hlaveň pistole k Hoffově čelisti. Hoff byl zpočátku vyděšený, ale pak se jeho výraz změnil na ten jeho samolibý úšklebek. Zase stál pevně na nohou. Věděl, že ho Bohr nemůže zastřelit. Věděl, že by se na ně sesypala celá Rudá armáda, kdyby to zmáčkl. Jenomže už nevěděl o noži vojína Wegenera, který mu mířil na záda. Bohr jen slabě zavrtěl hlavou. Hoff si toho nevšiml. Wegener pochopil. Obratně zas nůž schoval. Hoff mohl být v okamžiku zabit a zapomenut kdesi v rozlhelých ruských lesích. Kdyby o tom noži věděl, už by si tak nevyskakoval. Kdyby.
Don se mezitím proplížil až k stromkům na okraji paseky a něco na vojáky u kulometu rusky zakřičel. Jejich velitel vykročil na okraj okopu a zahleděl se ke stromkům. Zamával na ně samopalem a poslal směrem k Donovi tři muže. Vojáci se vyhrabali z okopu a šli směrem k nízkým stromkům. Když byli vojáci v půli planiny, šlehl výstřel. Ruský seržant spadl s prostřelenou hlavou do zákopu. Noha zůstala viset přes hlaveň kulometu. Čtveřice Rusů hned nevěděla, co má dělat. Než přišli k sobě, octitli se pod křížovou palbou Bohrovy a Starýho skupinky. Kulky přelétly paseku a rusové padali jako podťatí. Přežil jen jeden, a ještě k tomu se pokusil opětovat palbu. Za pár minut padl obličejem k zemi.
Jenomže přibíhali další. Z lesa se najednou vynořilo několik ruských vojáků a utíkalo směrem ke kulometné pozici. Bohr chvíli počkal a pak z hlavní zbraní v rukou jeho mužů vyšlehly stovky drobných plamínků. Proudy kulek kosily rudoarmějce. Někteří muži vykřikli, další padli bez jediného hlesu. Pár se jich pokusilo vystřelit, ale střely letěly pryč a nemohly nikomu ublížit. Pak promluvil Donův kulomet. Pražil kulometem do umírajících Rusů. Ze země tryskaly fontánky vyražené hlíny, spršky krve a kusy uražených větví. Další rušří vojáci přiběhli ve směru od místa, kde byl ukryt Bohr a jeho skupina. Těžko říci, kdo začal pálit jako první. Prudká přestřelka vzala životy pěti německým vojákům a dvěma rudoarmějcům. Rusové se sebrali a utekli zpátky do lesa.
První se na planinu vydal Don. Vláčel na rameni kulomet a nábojový pás mu chřestil u boku. Za ním se vyhoupl z díry Stolbe kouřící svoji věčnou cigaretu, zavěšenou v koutku úst. Vyfoukl kouř a přehodil si samopal z levé do pravé ruky. Z kapsy od blůzy vytáhl prázdnou láhev od vodky a mrštil s ní o odhozenou německou přilbu. Láhev se okamžitě roztříštila. Pozoroval dopadající střepy a tiše se zasmál.
"Deme, hejbněte sebou k tomu vokopu," vrčel starej a mával okolo sebe svojí pistolí. Stolbe vytáhl uslintanou cigaretu a cvrnkl ji po Starým. Neuvěřitelně se rozzuřil a vystartoval po Stolbem.
"Já ti ten tvůj hnusnej ksicht rozmlátim na hadry, ty prašivej debile. Mazej k tomu vokopu," Stolbe se zašklebil a přiložil si dva prsty k okraji přilby. Bubnoval prsty na pažbu pušky a něco si pískal. Překračovali pařezy a pomalu se blížili k okopu. Bohr pohlédl na jeho dno a uviděl mrtvolu ruského seržanta s prostřelenou hlavou. Noha mu visela přes pažbu kulometu a zbytek těla spočíval v hlíně na dně okopu. Blůzu měl potřísněnou od krve. Bohr seskočil do okopu a prohlížel si ho.
Jeden z mužů si všiml, jak se cosi krčí za jedním ze spadlých stromů. Vydal se tam a uviděl mrtvolu německého vojáka. Mužův hrudník byl úplně rozstřílený. Šedé pohaslé oči hleděli k nebi, od něhož čekal spásu. Muži si prohlíželi mrtvoly ležící po okolí. Napočítali jich celkem patnáct. Všechny rozstřílené k nepoznání. Nováčci se zděšeně otáčeli a někteří se jen těžko ubránili zvracení. Bylo více než jasné, že si skupina ukrytého kulometu nevšimla, nebo ho považovala za vlastní.
"Poznáváte někdo ty lidi?" zeptal se Bohr. Jeden z vojáků se letmo podíval na mrtvá těla, obešel je a zastavil se u mrtvoly jednoho z mužů. V ruce svíral pušku. Okolní tráva a kmínek stromu byl potřísněn jeho krví. Voják ho obrátil na záda a tělo se překulilo. Puška mu vypadla z ruky.
"To je starej Pohl," když uviděl hrubě oholenou vojákovu tvář s několika jizvami.
"Ten šel se třetí skupinou. Takže tohle je, spíš byla, třetí grupa," řekl muž po chvíli. Nebyl čas mrtvé pohřbývat. Museli jít dál.
Les se rozestoupil a před nimi se objevila široká lesní cesta. Vystoupili na ni a dali se do leva.
V okamžiku se za nimi ze zatáčky vynořil nákladní mercedes. Řidč okolo nich projel a zastavil nedaleko od Stolbeho. Otevřel dveře a zahalekal:
"Co jste za jednotku?" kdosi mu odpověděl. Řidič jen pokýval hlavou.
"Vylezte si dozadu, odvezu vás k tomu mostu," řekl jen. Vojáci se soukali na korbu pod plachtu. Navzájem si pomáhali a pak se auto rozjelo. Míjeli rozstřílený les. Místy granáty z ruských děl úplně rozmetaly celé stromy na hromady třísek. V příkopě stál doutnající rozmlácený sovětský náklaďák. Řidičovo ohořelé tělo viselo na kapotě. Náklaďák najel na provizorní dřevěný můstek, když vtom se ozval řev dopadající miny. Muži v zadu na korbě si zacpávali uši a tiskli se k sobě. Mina zpřelámala větve stromů a dopadla přímo do koryta potoka. Výbuch vyvrhl bláto, kameny a kusy pařezů. Jeden z kamenů rozrazil boční okénko ve dveřích, kde seděl Stolbe.
"Posraný sousedi, kam zas ty blní dělostřelci čuměj," uplivl si ven. Řidič se jen zasmál a přidal plyn.
Jak se blížili k mostu, okolí bylo zničenější a zničenější. Tu a tam se ukazovaly vraky tanků, transportérů a mrtvoly mužů, které někdo jen přikryl dekou. I tak okolo nich poletovala mračna much. Pod plachtu auta zavanul pach pálícího se dřeva. Po okrajích cesty se posunovaly skupinky mužů, nesoucích své zbraně na ramenou. V lese to žilo. Malé skupinky vojáků se pohybovaly v okolí svých okopů, nosily bedýnky s municí pro kulomety. Občas tu a tam Bohr uviděl granátníky, obtížené municí a protipancéřovými zbraněmi. Ženisté budovali zátarasy a hloubili další kryty. Na jednom malém rozcestí auto zastavilo. Vojáci vyskákali ven a Starej je zavolal k sobě.
"Musíme najít Polanskiho, ten nám řekne co dál," řekl jen. Muži se vydali mezi zákopy k jednomu bytelnému krytu. Vstupovalo se do něj delším spojovacím zákopem, jenž byl zastřešen na několika místech kládami. Starej nechal stát muže u vchodu a sám se vydal do díry. Bylo slyšet chřestění jeho samopalu a dupot jeho bot. Stanul před dřevěnými dveřmi. Zaklepal a vstoupil dovnitř. V zemi vykopaná místnost byla nízká a podepřená silnými trámy zhotovenými z kmenů poražených stromů. U stolu osvětleném svíčkou seděl Polanski a pozoroval mapu. Starej srazil paty a ohlásil se. Polanski se jen unaveně otočil a pokýval hlavou.
"Vypadá to bledě, Hakenfelde. Máme jen okolo třiceti tanků, tři sta mužů a pár minometů. Rusů je minimálně dvakrát tolik. Podle rozkazů ze štábu divize máme náš sektor pokrýt palbou těžkého dělostřelectva. Ale žádné není," řekl jen.
"První útok povede rota kapitána Nordhausena. Zaútočí na ten drátěný zátaras na naší straně mostu a na gumových člunech se přeplavý přes řeku," začal Polanski. Starej jen pokrčil rameny a počkal, až mu nadporučík celý plán vyloží. Šlo o zoufalý pokus za pomoci gumových člunů přejít řeku a vypudit Sověty z protějšího lesa a obsadit ho. Nikdo nevěděl, že v okolí číhá celý pluk a jeho zálohy.

NORDHAUSEN ÚTOČÍ

S večerem to všechno začalo. K zapadajícímu slunci vylétly první vyrvané drny. Německé minomety pálily na rdruhý břeh a zasypávaly ho přívaly min. Minometčíkům se podařilo okolí předmostí na druhém břehu zadýmit a poskytnout tak Nordhausenovým mužům alespoň částečnou ochranu.
Skupina vojáků vyrazila vpřed. Nesli gumové čluny a utíkali s nimi k řece. V tu dobu se probudily i ruské kulomety a pálily přes kouřovou clonu k německým pozicím. Tu a tam vyletěla do vzduchu hromada hlíny, jak se ruská děla pokoušela rozbít nepřátelské pozice. Pěšáci zalézali do svých děr a krytů. Některé však zasáhly kulometné dávky. Ti, kteří nesli čluny, vstali a běželi dál k řece. Druhá polovina prvního sledu zaujala pozice u drátěného zátarasu při vjezdu na most. Rozložili tu dva kulomety a smetli z mostovky ruský oddíl, který se pokoušel obranu prorazit. Mrtvá těla zůstala ležet na mostě, nebo jednoduše přepadla přes zábradlí a se žbluňknutím padla do vody. Kulky se odrážely s úpěním od železné mostní konstrukce a létaly všemi směry. Kvílející mina dopadla přímo na zátaras. Ohlušující výbuch se okamžitě rozlehl po okolí a u vjzedu zbyla jen díra do země, naplněná zbytky těl, která výbuch rozerval. Ze vzduchu padaly k zemi vyhozené kusy zátarasu a ostnatého drátu. Kulky létaly úplně všude a zarývaly se do stromů. Ďábelský déšť neustával, právě naopak. Přidalo se svištění minometných střel z ruské strany.
Před motocyklem, jedoucím po lesní cestě explodovala mina. Výbuch odhodil motorku i s řidičem mezi stromy. Celým lesem prolétla silná tlaková vlna, když zbloudilá mina zasáhla pomocný sklad paliva. Sudy vylétaly k nebi jako hořící koule a padaly zpět k zemi. Při dopadu vybuchly ohnivým hřibem, jenž se rozplynul mezi větvemi. Nákladní auta se po výbuchu paliva okamžitě proměnila v hořící kostry, z nichž stoupal přes větve černý sloupec dýmu. Smrt z nebe pršela dál.
Nordhausenovi pěšáci se již probili i s čluny k řece. Mrskli je na hladinu a začali do nich nalézat. Z druhé strany břeh kropily dva kulomety. Němce, kteří nastupovali do člunů, kryly druhé dva kulomety. Muži se přitisknuti k pobřežnímu blátu proplazili až k člunu a převalili se do něj. Někdo vrhl granát přímo do řeky. Výbuch vystřelil k obloze sloup vody a bláta. Kdesi v lese se ozvalo zaprásknutí německého protitankového kanónu. Střela prolétla mezi žebrovým mostu, zavadila o jeden z podpůrných nosičů a s uši drásajícím jekotem rotovala stranou. Explodovala v protějším břehu a obrovský kus byl výbuchem stržen do vody. Střelec u kanónu vypálil druhou ránu. Ruské obrněné vozidlo sunoucí se k mostu se okamžitě zřítilo v plamenech do řeky. Z vraku se už jen kouřilo a vnikala do něj voda. Troska pomalu mizela pod hladinou.
Muži v člunech již pádlovali přes řeku. Kulky pleskaly do vody a prolétaly jim nad hlavou. Voháci pálili ze svých automatů a pušek po všem, co se na druhé straně pohnulo. Náhle se z člunu číslo dva ozvala rána. V boku zela velká díra, z níž unikaly vzduchové bubliny. Gumové plavidlo se hrozivě naklánělo a pravá strana se začala prohýbat. Muži, kteří nepádlovali, nebo nestříleli, okamžitě sňali přilby a pustili se do vylévaní vody. Ihned se dva zhroutili přes okraj lodě do vln. Gumový člun už nemohlo nic zachránit a voda se nad ním zavřela. Ti, kteří ještě stihli plavidlo opustit, těžkopádně plavali k mostnímu pilíři. Několik mužů se utopilo, protože je jejich vodou nasáklé uniformy a výstroj stáhly ke dnu.
Stolbe se krčil v mělkém okopu, nohy přitažené ke zbytku těla a jektal zuby. Nepočítal už ani kolikátá dávka se rozpleskla o jeho okop. Byl si ale jist, že okolí okopu je úpně rozryté. Před chvílí se k němu připlazil štábní desátník Geige. Teď ležel s prostřeleným krkem v groteskní poloze na stěně zákopu. Jeho krev potřísnila Stolbeho přilbu a uniformu.
"Zasraný sousedi. Zasraný a zkurvený Rusáci. Se z vás už pojebu, hovada pitomý!" ječel a tiskl si dlaně k uším, když právě vtom se okolí zatřáslo. Před očima se mu zatmělo a zrak rozostřil. Ani ne metr nad dírou přelétlo těžké kolo tanku. Proměnilo pařez v spršku třísek a zabořilo se do poloviny do louže. Stolbe opatrně vystrčil hlavu a uviděl hořící panzer IV. Dostal přímý zásah a výbuch munice uvnitř vozidla ho roztrhl. Z obrovské pukliny v pravém boku stoupal kouř a šlehaly plameny. Okolo trosky přebíhala skupinka mužů. Jejich velitel něco vykřikoval, když ho v okamžiku kulometná dávka přesekla vedví. Bez hlesu padl na zem a pod ním se šířila kaluž krve.
Jeden z velitelů k sobě svolával své muže. Mával nad hlavou samopalem a jeho vojáci se k němu plazili. Kulky se zarývaly všude kolem a mnoho mužů bylo zabito. Do všeho toho zmatku přirachotily dva těžké tigery, vyloupnuvší se z lesa. Jejich děla začala dělat paseku pro změnu na druhé straně. Mezi větvovím a rákosem probleskovaly zášlehy výbuchů a přes kmeny stromů stoupal kouř a šlehaly plameny. Zásah dostal i most. Střela vybuchla kus od pilíře a lávka se přelomila a spadla do vody. Vzala s sebou i čtyři muže, šplhající po provazových žebřících na mostovku. S výkřiky se zhroutili do kalné vody pod sebou. K temně nachovému nebi vyrážely další a další gejzíry vyražené hlíny a kamení. Oba dva břehy, jak ruský tak i německý, byly palbou přeorány k nepoznání. Všude se válela mrtvá a zohavená těla, ohořelé kostry a znetvoření mrtví. Tu a tam ještě sporadicky vybuchl granát, nebo se ozvala dávka. Zdálo se, že bylo už bylo po všem. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Okolo jedenadvacáté hodiny se tmavnoucí nebe rozhučelo hukotem leteckých motorů. Vojáci přitisknutí na podlahy krytů a dna granátových trychtýřů sledovali, jak těsně nad vrcholky stromů přeléttly čtyři FW189. Německé stíhačky kanóny rozsekaly stávající ruské opevnění a pak odhodily bomby. Několik stromů s praskotem padlo přes cestu a i do vody. Okamžitě se o slovo přihlásilo sovětské protiletecké dělo, dosud dobře ukryté v lese. Jedna ze stíhaček se proměnila v žhnoucí kouli, prolétla nad mostem a vybuchla přímo uprostřed řeky. Z hladiny vylétl sloup vody, ohně, bláta, trosek a pomalu se snášel k hladině, kam se žbluňknutím dopadl. Kapitán Polanski odložil dalekohled a zvedl sluchátko polního telefonu.
"Spojte mi velení úseku," chvíli počkal a pak pokračoval:
"Protější břeh čistý...ano..rozumím...," pak zavěsil. Přehodil si přes záda samopal, za opasek zastrčil dva granáty a vyskočil ze zákopu. Mávl na tigery a tanky se s rachotem daly do pohybu. Pěšáci vyskakovali z děr a okopů a utíkali k mostu. Bojiště naplnila střelba z ručních zbraní.
Bohr ležel vedle Starýho, který nadával a sháněl zbytek skupiny. Přiběhl k němu Don s chřestícím kulometným pásem. Stolbe mezitím z rákosí svojí ostřelovačskou puškou likvidoval družstvo sovětských pěšáků na druhém břehu. Starej mezitím doběhl k Bohrovi a zelhl vedle něj. Pokřikoval na skupinku pěšáků, vlekoucích minomet a zahájil palbu a na ruské vojáky, snažící se k mostu dotlačit protitankový kanón. Popadali jako kuželky. Okolo nich proběhl vojín Nass. Kulka ho zasáhla do hrudníku a roztříštila mu ho. Voják vykřikl a padl tváří do jámy, v níž se překulil nohama napřed.
"Druhý družstvo, roztáhněte se u pravý strany toho mostu! Hejbněte do hajzlu sebou, nebo vás ty svině orzmlátěj na kaši!" ječel Starej na skupinku pěšákům evidentně netušících, co mají dělat.
Mezitím se k nim doplazil tiger. Zastavil těsně před mostem a poslal k nebi ruské protitankové dělo, které se ve vzduchu rozlomilo a spadlo do bahnitého břehu. Věž tanku se otáčela sem a tam, střílel naráz kanón i kulomet. Rusové, ocitnuvší se náhle v přímé palby neměly žádnou šanci přežít. Stejně tak němečtí pěšáci koseni kulometnou palbou z druhého břehu. Tiger pomalu najížděl na most. Pásy drtil zbytky zátarasu a drtil prázdné sudy na malé plechové placky. Kotouče ostnatého drátu se pod obrovitou vahou tanku kroutily a praskaly. Motoř řval a pásy vrzaly. Tiger přejel zbytky padlých německých pěšáků a proměnil je v krvavou kaši s úlomky kostí a kusy vnitřností. Všude páchla spálenina,. krev a vyhořelý střelný prach. Někde křičeli ranění a v křečích se svíjeli umírající. Řidič tanku se plazil s ustřelenýma nohama, zanechávaje za sebou dlouhou krvavou stopu. Obličej měl tak spálený, že z něj kůže upadávala v cárech. Plazil a křičel jméno své matky, Boha a nějaké dívky. Trvalo mu hodinu, než zemřel. Letící střela zasáhla jednoho granátníka do hlavy. Nevybuchla, zato muži urvala hlavu. Krvavá fontána se rozstříkla do okolí a bezhlavé tělo chvíli stálo, z krku mu cákaly dva prameny krve, udělalo dva kroky a pak se svalilo. Nějaký nováček, klečel v díře a v třesoucí se ruce svíral růženec. Mumlal slova modlitby, než mu ruský ostřelovač prostřelil srdce. Byl mrtvý dřív, než se svalil na dno kráteru. Jeden plamenometčík se proměnil v hořící sloup poté, co mu kulka prolétla oběmi nádržemi upevněnými na zádech. Hořel jen pár minut, než se proměnil v hromádku kostí.
Starej vyskočil a pádil v uctivé vzdálenosti za tigerem, který si klestil cestu po mostě. Kulky narážely do vzpěr a odrážely se od nich s hvízdáním a kvílivými zvuky. Zbytek družstva ho následoval.
"Neserte se s nima! Nakopejte jim prdele!" řval Stolbe a bez míření střílel ve směru ruských pozic. Bohr už měnil poslední zásobník. Když zjistil, že je poloprázdný, hodil samopal přes zábradlí mostu a sebral nejbližší mrtvole ruský automat. Vyklonil se zpoza tanku a vyprázdnil zásobník do přebíhajícího Rusa, jenž se nsažil skrýt za vrakem vyhořelého T34. Kulky mu prostřílely kolena, bok a krk. Ani nevykřikl a jen se rozplácl v krvi na zemi. Don supěl s těžkým kulometem, popruhem připevněným přes prsa. Náhle se tiger zastavil. Do tělesa mostu pražily tisíce kulek a dole v řece vybuchovaly granáty. Starej se vyhoupl na korbu, zabouchal na poklop věže a zařval:
"Co tam kurva děláš, ty blbý vemeno. Teď na to šlápneš a nezastavíš se dřív, jak u Stalina v bytě!" tank se kupodivu znovu rozjel a Starej seskočil do díry po granátu. Zbývalo jen pár metrů do konce mostu, když se druhý tiger, najíždějící na most proměnil v ohnivou kouli, padající přes vyvrácené zábradlí dolů, do kalné vody. Z lesa se vynořily dva T34 a hasily si to přímo k opačné straně mostu. Velitel německého tanku je ihned zaznamenal, otočil věž a dělo promluvilo. Granát hrozivě vychýlil první sovětský kolos tak, že se naklonil a chvíli jel jen po jednom pásu. Vypadalo to, že se každou chvíli musí převrátit a spadnout do řeky. Vyrovnal se a jel dál. V tom ho zasáhla střela z ukrytého protitankového kanónu na německé straně. Tank se zastavil a nevykazoval známky života. Posádky zjevně omdlela. Druhý T34 však vypálil po tigerovi a tank vybuchl. Ti, kteří se nedrželi v dostatečné vzdálenosti, byli okamžitě odhozeni do řeky a nad těmi nebožáky se hladina zavřela navždy. Stolbe se držel jedné z traverz a tlaková vlna s ním povlávala ve vzduchu. Don se sbíral ze země a hledal svůj kulomet. Marně. Odletěl totiž i s podavačem pásu do řeky. Popruh se zamotal muži okolo nohou a kulomet ho tak utopil.
Druhá vlna útoku dorazila na člunech přes řeku a vylodila se na druhé straně. Starýho značně oslabené družstvo jim pomáhalo z právě dobytého předmostí. Okolí bylo pokryto desítkami mrtvých obou stran. Starej ochraptěle řval na nějaké muže, ať se kryjí, ale nebylo to mnoho platné. Padli mrtví k zemi.
"Vpře-e-d! Zajistíme les!" zavelel Polanski, jenž měl přes sebe přehozené hned dva samopaly. Muži vyběhli z mostu a likvidovali přeživší Rusy. Proběhli okolo rozmašírovaných hořících nákladních vozidel a zapadli do škarpy. Z pušek a všech zbraní, které byli po ruce zlikvidovalo poslední Rusy v okolí mostu.

PŘES ŘEKU ZPĚT

Don seděl na pneumatice od ruského náklaďáku, který stál opodál. Kouřil cigaretu a pozoroval zdravotníky, jak odnášejí mrtvé, raněné a dosud přežívající. Okolí bylo úplně zničeno. Válely se tu trosky vozidel, kusy obrněné techniky, které byla rozstřílena na maděru, polní opevnění byla při bojích úplně zničena a čpělo to tu zvratky a spáleným masem. Přisedl si k němu Stolbe. Pušku s optickým hledím opřel o náklaďák a dokopal k Donovi zbytek prázdného sudu, který byl v půlce ustřelený.
"Vidět to tak Ježíš Kristus. Asi by se z toho podělal," řekl zbožně. V tu chvíli se neznámo odkud zjevil kaplan Niemoller.
"Vy jste se rouhal, svobodníku. To je rouhání! Já vás udám!" ječel a skákal z nohy na nohu. Stolbe si chtěl zapálit cigaretu, ale jakmile kaplana uviděl, naštvaně sirku zahodil. Zadupl ji špinavou botou do země a hmátl po pistoli, kterou nosil zastrčenou za opaskem. Don mu ale zadržel ruku. Zavrtěl hlavou a vyfoukl kouř. Niemoller si mezitím nasadil svůj monokl, který mu někde praskl. Asi si tak připadal důležitější. Vrčel cosi o udání a chystal se zavolat hlídku vojenské policie. Donova chvilka nepozornosti stála kaplana ránu pěstí.
"Táhni vocaď, ty fráternickej idiote zkurvenej, kdes kurva byl, když tady naši kluci chcípali. Zase ses vrtal v tý svý zasraný bibli. Já ti teď něco povim, zkurvysynu. Seš nic jinýho, než blbá a zasraná krysa, která se náhodou dostala do Božích služeb, ty hovado. Táhni vocaď, než ti ten tvůj blbej ksicht rozmlátim na kaši, že ti nepomůže Ježíš včetně jeho dvanácti apoštolů!" řval na nízkého kaplana Stolbe. Ostatní se poděšeně otáčeli. Kaplan nejdřív zbledl, pak zezelenal a nakonec zešedl. Něco zabrblal a měl se k odchodu. Přichvátal k nim Starej.
"Co se tu děje?" zeptal se klidně. Kaplan jen mlčky ukázal kostnatým prstem na Stolbeho. Vojákovi se nepříjemně cukaly prsty na pažbě pistole. Starej jen zavrtěl hlavou a pak kaplanovi cosi řekl.
Hoff sklapl svůj Mein Kampf, který si pročítal snad už stopadesáté osmé a zavrtěl hlavou.
"Jednou skončí v Torgau, v tom lepším případě. No a v tom horším..." rozhodil rukama.
"Radši drž klapačku," okřikl Hoffa Bohr a dál pozoroval kaplana, belhajícího se pryč. Vojáci seděli a kouřili. Někteří se dali do oprav polního opevnění.
"Až tenhle bordel tady zabalíme, vodstěhuju se do Ameriky a votevřu si tam parádní bordel. Budou tam prvotřídní kundy, chlast za polovic a všechno, nač si vzpomeneš," řekl zasněně Don.
"Jo? A kdy to jako plánuješ udělat?" zeptal se Bohr. Don jen pokrčil rameny.
"Dyť to řikám, hned jak vocaď vypadnu,"
"Dobře víš, že vocuď vedou jen tři cesty: nohama napřed, na Kolymu, nebo to tu nějak přežít," řekl Stolbe s důrazem na slovo "nějak".
"No a právě tu poslední mám pojištěnou," řekl a vytáhl z kapsy malou lahvičku petroleje a kostku cukru.
"Tohle mě uklidí na pár měsíců do nějaký nemocnice s fajn sestřičkama. Navíc budu mít hafo času, dodělat svý kšefty, na kerý mi tu zbejvá hovno čas," řekl Don a prohlížel si lahvičku petroleje. Starej si k nim přisedl, sundal z hlavy odřenou přilbu a zahodil ji do díry.
"Jestli ti na tohle přijdou, pudeš vokamžitě ke zdi," prorokoval. Stolbe s Bohrem se na něj podívali. Téměř současně se zašklebili a zavrtěli hlavami. Starej jen obrátil oči v sloup.
"Tady to de s kšeftama do háje. Kolik si myslíš, že chce zdravoťák za nějaký to morfium, he? Karton cigaret a vejš. Jo, tak. No a já na tom nic nevydělám," řekl Don. Stolbe vyplivl tabákovou slinu a rozhlédl se kolem.
"S tim ti můžu pomoct. Najdi nějakýho Franka Waltera vod zásobovačů Řídí náklaďák dvacet šest. Má toho spoustu a hlavně za dobrou cenu," Stolbe si znovu odplivl a sledoval poručíka Polanskiho, jak studuje něco v mapě. Starej se mezitím natáhl na prašnou podlahu a sledoval už značně potemnělé nebe. Bohr pohlédl k obloze. Na východě hořelo rudé světlo, pocházející z bojů, odehrávajících se někde nedaleko.
Přiblížil se k nim rotmistr Baum. Na hlavě měl děravou lodičku a v rukou svíral pušku.
"Potřebujeme posílit levé křídlo. Nemáme tam skoro nikoho," řekl. Starej se na něj podíval, pak přikývl a mávl na svoje muže. Jeho četa se seřadila a vyrazila okolo mostu lesní cestou dál. Trasu lemovaly vyhořelé tanky, zničené náklaďáky, trosky děl a mrtví. Všude bylo plno kráterů po bombách a ostřelování. Proti nim šli zdravoťáci, podpírající raněné vojáky, jezdily tu sanitky a mezi nimi se proplétaly transportéry s dalšími muži, kteří měli být nasazeni na dalších pozicích. Fronta duněla nedaleko. Starej nechal vojáky pochodovat na pozici a sám se uchýlil k Donovi a zbytku na konec krátké kolony. Ze zatáčky vyjel Panzer IV a minul pochodující jednotku. Zvedal oblaka prachu a nutil muže ke kašli. Z tanku odpadávali maskovací větve a dřely se po prašné cestě. Oblak prachu zahalil i vojáky jdoucí po cestě. Když se usadil, muži ho ze sebe oprášili a pokračovali dál. K pozicím na levém křídle obrany jim zbývalo něco přes pár desítek metrů. Most jim pomalu mizel za zatáčkou.
Pozice levého křídla tvořilo několik malých bunkrů, ke kterým vedly mělké spojovací zákopy. Před nimi žanisté natáhli ostnatý drát, který použili z ruských překážek, nebo se jim povedlo sehnat ještě svůj vlastní. V okolí postávalo něco okolo padesátky mužů. Někteří kopali okopy, stavěly zátarasy, nebo jen tak seděli. Don si na rameni nadhodil kulomet a seskočil do jednoho z okopů. Byla to vlastně díra po granátu, trochu upravená polní lopatkou a vydřevená. Rozložil nožičky a namířil kulomet směrem do lesa. Uchopil víko nábojového truhlíku a odklopil ho. Založil poloprázdný nábojový pás a založil ho do komory. Zkusmo si přiložil pažbu k rameni a zamířil. Přikývl a kulomet položil. Bohr dokouřil a sundal ze zad samopal. Zalezl do dlouhého zákopu, který sdílelo několik pěšáků a asi deset tankistů. Přibližně hodinu se nic nedělo. Vojáci však byli připraveni každým okamžikem začít bojovat. Možná to vypadalo, že jsou zabráni do hry v kostky, nebo karty, ale jedním okem či uchem stále pozorovali okolí. V dálce duněla přerušovaným bojem fronta, hučely motory stíhaček a občas sem dolehlo plesknutí vybuchujícího dělostřeleckého granátu. Nebe pomalu začínalo blednout a vytrácely se první hvězdy. Tu a tam zapípal ptáček a z vlhkého lesa na pár mítsech vystupovala pára. Muži leželi přitisknuti ve svých pozicích a napínali zrak do mlžného oparu před nimi. Jejich pozice si přišla prohlédnout liška. Nejprve opatrně očichala kus střepiny zaseknuté ve stromu, pak se vydala k první prádzné díře. Ohon ji vesele vlál za zbytkem tělíčka. Náhle se liška zastavila. Otočila hlavou k směrem k ruské straně fronty, štěkla a utekla. Starej ji nevěnoval ani nijak moc velkou pozornost. Pozoroval, jak se dlouží stíny stromů. Les začínalo prosvěcovat slunce. Paprsky pronikaly mlhou a pomaličku ji trhaly.
Na druhé straně cosi zašustilo. Slabě slyšitelný zvuk ale okamžitě uvedl muže do stavu pohotovosti. K nebi vylétla červená světlice a se syčením se pomalu snášela k zemi. Náhle jakoby celý sektor vybuchl. Nebe přeřízly žhavé ohony letících raket, lesem se rozléhal tupý řev Stalinových varhan a vybuchly první miny. Promluvilo sovětské dělostřelectvo. Déšť granátů dopadal téměř úplně všude. Stromy se hroutily a praskaly, kmeny se rozlétávaly v mračnech úlomků a padaly ze zapraštěním k zemi. Ze sovětských zákopů se ozvalo bouřlivé "Urááá" z hrdel útočících sovětskůch vojáků.
Bohr ležel v díře a choulil se do klubíčka, zatímco se okolí měnilo v měsíční krajinu. Sověti zahájili mohutný úder. Vykoukl přes okraj díry a uviděl, jak si cestu mezi stromy dvojice T34, likvidující cokoli, co jim přišlo do cesty. Za nimi postupovala široká rojnice pěšáků. Kdesi okamžitě zahájil palbu těžký kulomet a ihned se jeho pozice přeměnila v doutnající díru. Z plamenometčíka zbyla jen ohořelá kostra, když ho zasáhla samopalná dávka. K němu do díry sjel po zadku Stolbe. Přilba se mu svezla z hlavy. Sebral ji a narazil si ji zpět.
"Šmejdi prorazili po celý dýlce. Nemáme čim je zastavit. Prej musíme udržet linie do tý doby, než přijdou posily!" křičel Bohrovi do ucha. Bohr jen obrátil oči v sloup.
"A čim máme jako ničit ty křápy, kerý se sem valej po desítkách?" zeptal se ho. Stolbe jen rozpřáhl ruce. Jeden z T34 zastavil, otočil se na pásech a vydal se jejich směrem.
"No kurva, to neni dobrý. To vůbec neni dobrý!" vykvikl Stolbe, zvedl se a pádil pryč. Okolo něj se roztančila vyrvaná hlína. Kulky mu svištěly okolo těla a zarývaly se do okolí. Bohr ho následoval, aniž by vůbec věděl, kam utíkají. Zahlédl Starýho, jak mává na nějaké muže, táhnoucí za sebou protitankové dělo. Hvízdl na Stolbeho a nasměroval ho ke Starýmu. Přikývl a vyběhl. Nad lesem přelétl ruský letoun a shodil dvě bomby, jenž rozervaly na kusy družstvo pancéřovýcýh granátníků. Zmrzačená těla se okamžitě rozletěla do vzduchu a do všech stran. U Donových nohou ležel muž, jenž měl utržené obě nohy. Okolo něj se šířila kaluž krve a granátník pomalu umíral.
Dělo vystřelilo. Granát zásáhl T34 do věže. Tank se zastavil a z poklopů vyrazil sloup ohně. Pak se tank roztrhl. Zůstal stát a jeho trup zahalily plameny a hustý olejnatý dým. Zdálo se, že postup sovětských vojáků se zastavil. V dýmu se objevil rudý prapor se srpem a kladivem. Sověti vydali mohutný pokřik a celá formace se zvedla a běžela vstříc německým pozicím. Ve stejném okamžiku začaly pálit všechny zbraně. První ruští vojáci byli nemilosrdně zkoseni. Zbytek bez míření střílel do německých okopů a bunkrů. Don zalehl, natáhl závěr kulometu a tiskl spoušť. Celým tělem mu projížděly vybrace a nárazy zpětného rázu kulometu. Před hlavní se objevil ruský seržant. Dlouhé dávka mu rozervala hrudník a rozpárala břicho. Okamžitě mu vyhřezly vnitřnosti. Muž padl k zemi a křičel. Don se zvedl ze svého úkrytu a v tom jako by ho nakoplo nějaké zvíře. V prsou ucítil hroznou bolest. Vykřikl a zhroutil se do okopu.
Stolbe mezitím zahodil svojí pušku s optickým zaměřovačem a chopil se ruského automatu. Vyprázdnil zásobník do tří přibíhajících Rusů, přiskočil k jednomu, který se na něj chystal skočit a zapíchnout ho a praštil ho pažbou do obličeje. Bezmála dvoumetrový obr zaskučel a zvedl se. Stolbe užasl nad jeho výškou a mohutností, udělal krok zpět. Obrátil automat v rukou a vystřelil. Jednou to nestačilo. Kulka zasáhla obra do hrudníku a z rány okamžitě vytryskla krev. Rus roztočil nad hlavou svou pušku a mrštil ji po Stolbem. Uskočil za strom, do nějž puška narazila. Pažba praskla a přelomila se. Stolbemu vyvstal na čele studený pot. Sáhl do boty pro svůj nůž a vyskočil zpoza stromu.
"Pozdravuj Ježíše Krista, debile," zavrčel a vrhl nůž ruskému vojákovi do zad. Měl ale zpocené ruce. Nůž se mu smekl a ulétl stranou. Obr se otočil a hodil po Stolbem kus ulomené větvě. Naštěstí však minul, jinak by ho těžký klacek okamžitě zabil. Vojákova blůza byla potřísněna krví a začala se projevovat její velká ztráta.
"Tak už konečně zhebni, kriple!" zaječel Stolbe. Plazil se pryč a snažil se chytit se čehokoli, co by mu pomohl dostat se odsud. Jeho prsty zavadily o železnou pažbu samopalu. Silou vůle se překulil na záda, chytil pořádně do obou rukou samopal a zašklebil se. Obrovitý ruský voják nejdřív nechápal, co se děje. Pak se mu zatmělo před očima. Stolbe ztiskl spoušť a hlaveň se zvedla do výše. Dávka rozstřelila mužům hrudník a hlavu. Mozek se rozstříkl po zemi a obr byl mrtev dřív, než sebou praštil o zem.
Bohr mezitím střílel po ruských pěšácích blížících se čím dál tím rychleji k jejich pozicím. Zdálo se, že když zabil dva, na jejich místo nastoupili tři další. Zahodil další prázdný zásobník, nepočítal už kolikátý, a založil další. Vrazil si opěrku do ramene a střílel dál. Zasáhl do nohy ruského pěšáka chystajícího se vrhnout granát proti místu, kde se zakopal protitankový kanón. Muž si však ale hodil granát pod sebe. Vyhodil do vzduchu jak sebe, tak i čtyři vojáky v okolí. Kolem vládl zmatek. Na několika místech nepřítel prošel německou linií, ale byl zase zatlačen zpět. Na ostnatých drátech visely zbytky něčích vnitřností. Bezhlavé a bezruké tělo leželo rozpáráno opodál.
Starej skočil do díry, kde měl být Don a jeho kulomet. Uviděl Dona, jak leží na zemi a zírá na šedé nebe. Když si Starýho všiml, chytil ho za nohu.
"Já to tak nesnášim, když to koupim," řekl slabě. Starej mu hned rozepnul blůzu a nahmatal ránu. Kulka naštěstí vyšla ven, ale raněný silně krvácel. Starej mu přes promodralé rty prostrčil cigaretu a zapálil mu ji. Kus od jejich díry něco vybuchlo. Přikryla je sprška hlíny.
"Zdravotník! Potřebuju sem Zdravotníka!" křičel. Přiběhl k nim saniťák Baum. Prohlédl si Donovo tělo a vytáhl obvaz.
"Jestli ho dostanu za čáru, bude potřebovat kurevský štěstí, aby se z toho dostal. Krej mě," řekl jen saniťák a nadhodil si Donovo tělo na rameno. Vyskočil z díry a utíkal k německému týlu.
Starej skočil za kulomet a pálil. Střílel po všem, co se vpředu hnulo. Pás mizel v komoře vylézal prádzný na druhé straně. Před jeho dírou se navršila mrtvá těla. Úderník cvakl na prádzno. Zahodil kulomet a vytrhl z opasku pistoli. Prvního vojáka, maldíčka, kterému nebylo nejspíš ani osmnáct, trefil do hlavy. Kluk se sesul k zemi. Druhý vyřikl, přistiskl ruce k břichu a padl na záda. Vystřílel zbytek zásobníku a pistoli zahodil. Od mrtvoly v díře vzal německou karabinu. Stiskl spoušť, natáhl závěr a zas to zopakoval. Kdosi k němu do díry skočil. Starej se otočil a dal mu pěstí.
"Co děláš, ty kriple, to sem já!" seřval ho Stolbe. Starej na něj omluvně zavrčel. Zahodil pušku a vzal si od Stolbeho ruský automat.
"Padáme vocaď sektor se rozpad. Všechny jednotky maj vypadnout k mostu, přes něj a pryč!" sděloval mu Stolbe rozkazy ze štábu divize. Starej se těžce zvedl, hvízdl na ostatní a mávl rukou na znamení ústupu.
Utíkali přes les. Byl plný mrtvých, ohně a kouře. Za nimi se rozprostíralo peklo. Za nimi šlehaly plameny, střílely kulomety, pušky a duněly plamenomety. Občas tam něco vybuchlo. Nikdo už raněné nebral. Nechali je tam svému osudu. Přeskočili spadlý strom, za nímž ležely mrtvoly dvou střelců. Konečně se dostali na cestu. U vyhořelého terénního džípu ležely tři mrtvoly. První patřila nějakému řidiči, kterého neznali, druhá bývala kdysi rotmistrem Schalkem. Třetí mrtvola muže smutně překvapila. Nadporučík Polanski pololežel poloseděl v džípu. Zabila ho kulometná dávka. Přiběhl k nim Bohr s malou skupinkou přeživších, kterou sehnal kdesi v lese.
"Tak on už taky?" zeptal se spíše sám pro sebe. Stolbe přikývl. Sebral ze zadního sedadla deku a přikryl jí nadporučíkovu mrtvolu.
Došli k mostu, kde se již shromáždila směsice vojáků v potrhaných uniformách, pomačkaných přilbách a ozbrojeni nejrůznějšími zbraněmi. Byli tu tankisté, ženisté, granátníci, pěšáci a dokonce i několik letců. Nějaký plukovník stál na kapotě svého auta a něco jim sděloval. Bohr slyšel už jen: "Záložní prapore, pozor, vlevo vbok, pochodem vchod!" dlouhý had mužů přecházel přes most, který je stál tolik mrtvých zpět na německou stranu řeky. Když odešel poslední, ženista stiskl tlačítko detonátoru. Železný most se na třech místech rozlomil a propadl se do kalných vod.
Heinrich Jaeger, přezdívaný "Don", zemřel v záložní nemocnici číslo dvacet šest nedaleko vesnice Ďatniki.