Heinz Bohr: Jako krysy

Anotace: Heinz Bohr a jeho přátelé bojují v mrazivé zimě. Stalingradský kotel se stává hrobem šesté armády. Vojáci v ledovém pekle jsou odkázáni jen sami na sebe. Přichází do jednotky také nový voják...

Sbírka: Na východní frontě

HEINZ BOHR

JAKO KRYSY

Starej a jeho jednotka jsou převeleni na jedno z nejrkutějších bojišť východní fronty. Konečná stanice jejich vlaku je Stalingrad, město na pravém břehu Volhy. Podaří se mužům přežít bez újmy i tento těžký čas?

VE VLAKU

-Tohle už není válka. To je konec. Už nejsme lidi, ale zvířata.

Starej při pohledu na povražděné civilisty v jedné vesnici v březnu 1945

Železná kola vytloukají jiskry z kolejí. Vybrace z nárazů do spojů kolejnic se přelévají do celého vlaku. Sněhem a námrazou pokryté nákladní vagóny se v dlouhé stuze vinou do dálky. Vpředu dýmá lokomotiva a žene se dál a dál. Rozhrnuje sníh do stran a víří ho v oblacích. Odvátý sníh letí stažen podél vlaku a ulpývá na dřevěných stěnách vagónů. Sněhové jazyky se svíjejí po straně lokomotivy a mění se v potůčky vody stékající po kotli a znovu mrznoucí rampouchy na okrajích železných dílů.. Topiči přihazují do kotle další a další lopaty s uhlím. Čas od času se jeden z nich vykloní z okénka a zatáhne za provaz píšťaly.
Za parní lokomotivou se na plošiňáku choulí do kabátů obsluha protiletadlového čtyřčete. Jsou zabalení do zimníků, šál a nákrčníků,ale přesto se klepou zimou. Mrazivý vítr jim sviští okolo uší. Vojáci nadávají a zatínají zmrzlé pěsti ve slabých rukavicích. Štíty protiletadlového kanónu jsou obaleny námrazou a navátým sněhem. Kdo by se jich na chvíli nez rukavic dotkl, přimrzl by.Čtveřice mužů se snaží najít jakýkoli úkryt před svištícím mrazivým větrem.
Vlak uhání otevřenou krajinou dál a projíždí přes malé polní nádraží. Vojáci vykládají nějaký vlak stojící na vedlejší koleji a jeho obsah nakládají na nákladní auta. Strojvůdce tahá za provaz od píšťaly a mašina párkrát tklivě zahvízdá.
Pomalu se z nebe snáší sníh. Nejprve trochu, po vločkách, pak se hustě sype a celá krajina se halí do bílé tmy. Vlak dál uhání krajinou. Sníh pomalu padá na střechy nákladních vagónů. Kola přejela za mohutného hukotu přes železniční most nad nějakou řekou. Blíží se rozmlácená vesnice, v níž stojí tanková kolona a její posádky se hřejí u ohně. Trosky domů jsou zapadané sněhem. Jen stopy vyorané hlíny a zváleného sněhu naznačují, že tudy něco projelo. Z jednoho domů stoupá malý proužek dýmu. Hučící vlak míjí krásný pravoslavný kostel s mnoha malými věžičkami. I on je rozstřílen a jeho věže ohořelé. Dřevěný kříž na nejvyšší báni je v půli uražen a jeho kusy se válejí na zasněžené zemi.
V protisměru jízdy vlaku jede po zasněžené cestě pár aut, tanků, samohbných děl a náklaďáků s šedými plachtami. Vlak trochu zpomaluje a kola přeskakují přes výhybky na místním nádraží. Na nádražní budově se z rozstříleného okna třepetá vlajka s hákovým křížem. Na vedlejší koleji stojí opuštěný vlak se zamalovanou rudou hvězdou na lokomotivě. Vedle ní posádka namalovala provizorní německé označení.
Na dveře nákladních vagónů někdo načmáral červený kříž a okolo naplácal bílou barvu. Nemocniční vlak. Okolo postává několik mužů s bílými páskami s rudým křížem na rukávech. Další nesou v dlouhé frontě raněných nosítka s polomrtvým křičícím mužem a podávají ho komusi do dveří. Souprava prohučí okolo nemocničního vlaku po sousední koleji a přidá na rychlosti, když vyjíždí z nádraží. Za ním je malá zatáčka, v níž leží trosky ohořelých vraků tanků a nákladních vagónů. To byl pozůstatek leteckého přepadu ruského zásobovacího vlaku, který tu projel těsně před tím, než se sem přesunula frontová linie. Vojáci ho jen svrhli z kolejí, aby tu nebránil provozu. Mrtvé vytáhli z vagónů, vraků tanků a sesbírali z okolí. Zakopali je kus dál. Ždáný kříž, žádné označení, žádná připomínka hrobu.
Zásoba uhlí v tendru se pomalu tenčí. Hromada zapadá sněhem a topiči hází do kotle uhlí s pořádnou dávkou toho bílého, co padá všude kolem. Sníh a led se okamžitě se syčením vypařují, když se jich dotkne horký vzduch a plameny. Přesto hází topiči do kotle další a další lopaty. Vlak se nezmí opozdit.
Muži ve vagónech se choulí do svých špinavých kabátů. V koutě hnije sláma a na ní se válí pár posledních vlhnoucích polen, která nějaký svobodník hází do malých rozpálených kamínek. Teplo stejně nikdo necítí a všem se kouří od úst. Někdo se pokouší kouřit, ale akorát je mu větší zima. Cigareta se rozmazává o hnědě natřenou a ojíněnou stěnu. Nějaký kaplan sepjal promodralé ruce k sobě a tiše se modlil. Kdosi přes něj přehodil ztuhlou deku. Když se ho po chvíli někdo dotkl, byl studený jako led. Umrzl. Tenhle vlak jel do jediné stanice. Do stanice jménem Smrt. Do Stalingradu. Smrt seděla na telegrafním sloupu se spřetrhanými kabely a s úšklebkem si brousila ostří kosy. Prádznými očními důlky pozorovala uhánějící vlak.
Nad dlouhou šedivou stuhou vlaku, ovíjenou černým kouřem z lokomotivy, unikající parou z ventilů a ovíjenou bílým oblakem sněhu přelétla formace šesti dvoumotorových bombardérů. Jejich cíl ležel v sněhové vánici před nimi. Letěly po nebi a nechávaly za sebou proudy šedých stuh spáleného leteckého benzinu. Pomalu, pomaličku se blížila zubatá.
Kdosi v některém vagónu vytáhl harmoniku a potichu na ni hrál. Zmrzlé prsty tančily po klávesách a ztuhlá kůže harmoniky vrzala. Smrt slezla z telegrafního sloupu a vplížila se do vlaku číslo dvě stě třicet šest. Když odcházela, vzala s sebou mladého svobodníka.
Vjížděl mezi rozstřílené domy. Výhybky bouchaly a kola skřípěla. Zasněžený vlak se posunoval po bombami a granáty rozmláceném nástupišti. Na něm stálo spousta vojáků v dlouhých kabátech s šálami uvázanými pod přilbami. Ztuhlé kožené popruhy od zbraní se zarývaly do kůže. Vlak se sune pomalu po nástupišti a dveře dobytčáků se se skřípěním otvírají.
"Vystupovat! Všichni z vlaku ven, hněte sebou, pohyb!" ječel nějaký rotmistr. Ztuhlé postavy vyskákaly z vlaku a řadily se před ním. Na nádraží hořely ohně, u nichž se hřáli vojáci. Na druhém nástupišti stála dlouhá fronta mužů čekajících na jídlo. Vlak se pomalu vyprazdňoval, a když vystoupil i poslední muž na promrzlé a sněhem pokryté stalingradské nástupiště, souprava se trhaně rozjela.
"Je tu zima jak v prdeli," zabručel Stolbe. Vrazil si ruce do kapes a omotal si nákrčník tesněji kolem krku. Nadhodil si pušku an rameni.
"Vítejte ve Stalingradu," podotkl sarkasticky Don
Starej si zapálil cigaretu a opřel se o výbuchem ohnutou lampu. Pozoroval zástup mužů, kterým právě vydávali zbraně. K nádraží doléhal zvuk boje.
Odkudsi se vynořila postava vysokého kapitána s přilbou na hlavě. Jmenoval se Steiger. Zpod okraje přilby žhnul pár jasně zelených očí. Připomínaly hadí. O tomhle muži se říkalo, že karty hraje se samotným Ďáblem a pije výhardně se Smrtí. Byl hotovým ztělesněním děsu. Někdo ho prý opravdu viděl ve společnosti podivných lidí, o kterých se vyprávěly pdoivné historky. Někteří byli s to odpřísáhnout, že ho viděli opravdu ve společnosti Ďábla. Jeho pověst děsila všechny muže bez výjimky. Ať už to byli vojáci z předních liní, ze zákopů, nebo jen od posledního kancelářského úředníka. Kde se Steiger objevil, tam vládl strach. Před válkou se prý hlásil k SS, ale nepřijali ho. Prý kvůli tomu, že přebral jednomu vysokému důstojníkovi SS, sturmbannfuehrerovi Jaschkemu jeho dívku. Pravda prý byla úplně jiná a tuhle historku vypustil někdo, kdo nechtěl, aby se pravá pravda dostala na světlo. Bylo to jednoduché: báli se ho. I lidé od SS se Paula Steigera báli. Ten SS sturmbannfuehrer se pak přimluvil u komise za to, aby nebyl přijat. Sám sturmbanfuehrer pak za podivných okolností zahynul. Vyšetřovalo to gestapo, SD a nějaká komise přímo od SS, ale na nic nemohli přijít. Vůbec na nic. Žádné stopy, svědci už vůbec a ani ty nepřímé důkazy. Prostě dokonalá vražda. Jistě, mohli to na někoho hodit, protože potřebovali najít Jaschkeho vraha. Jenomže to nějak neudělali. Vůbec tohoto člověka provázela řada podivných příhod, spojená s úmrtími, zraněními a zmizeními beze stop. A nyní se tento muž procházel po vybombardovaném a zničeném nádraží.
Za kapitánem se obřímy kroky pohybovali jeho dva strážní, kteří ho hlídali na každém kroku. Prošel okolo prvních vojáků a postavil se před celou rotu.
"Roto, p-o-ozor!" zavelel. Vojáci se okamžitě vyrovnali do tří řad podél supícího vlaku. Steiger pomalu přecházel okolo jednoho vojáka k druhému a každého si pozorně prohlédl. Konečně se zastavil na konci první řady a otočil se na podpatku.
"Tohle, že je pruská jednotka? Tahle banda prašivých sviní? Kdo tomu bordelu velí?" řval na celý peron. Kopl přitom do prázdné plechovky. Obloukem přeletěla přes kolejiště. Zasáhla nějakého vojáka. Když viděl, že je to Steigerova práce, utekl. Starej udělal krok vpřed. Ohlásil se a kapitán byl jedním skokem u něj.
"Vy?" zasyčel Steiger jedovatě. Starej mu to potvrdil.
"Takže vy, četaři, velíte téhle hromadě hoven, kterou považujete za vojenskou jednotku? Tomuhle vy říkáte jednotka?" řval Steiger dál. Starej nevěděl, co má říct.
"Pane kapitáne, tito muži prošli těžkými boji s Rudou armádou v sektoru u...," kapitán ho nenechal domluvit.
"Táhněte k čertu s nějakým sektorem. Tito muži budou během hodiny bezvadně připravení k akci. Vyčištěné zbraně, a čisté boty. Rozuměl jste, četaři?" zeptal se Steiger Starýho jedovatě. Starej přikývl.
"Rozkaz, kapitáne, pane!" zařval Starej. Kapitán zkřivil rty v podivném úšklebku a pomalu odkráčel pryč následován svými strážnými.
Přispěchal k nim poručík Holzmann. Poslal celou četu k muničnímu autu, z nich jim zásobovači vydávali zbraně těm, kteří je ještě neměli.
Don se otáčel jak holub na báni. Přišel k němu Bohr a než se ho stačil zeptat, co se děje, vyskočil Don půl metru do výšky. Rozeběhl se po nástupišti, minul nějaké sovětské plakáty na zdi staniční budovy a ječel:
"Zillichu, štábní šikovateli Zillichu, stůj, ty prašivá svině. Stůj, nebo tě voddělám!" vojáci se za ním ohlíželi a uskakovali mu z cesty. Utíkal k jednomu podsaditému muži, který jak ho zahlédl, zesinal v obličeji. Štábní šikovatel Martin Zillich dlužil Donovi slušnou řádku marek již od doby, co bojovali v Kijevě. A neměl sklony k tomu mu je vrátit. Don kvůli téhle anabázi přišel o velkou sumu peněz z prodeje nějakých ukořistěných kožichů pro ruské důstojníky. Strašně zuřil a slíbil si, že až Zillicha potká, utrhne mu hlavu. I kdyby seděl v Berlíně, přímo v hlavním stanu.
"Tak sem tě dostal, ty dobytku. Nečekal sem, že za tebou polezu až sem, do toho prašivýho Stalingradu, ale mám tě. Davaj prachy," syčel Don. Zillich se postavil na nohy a založil si ruce za opasek.
"Nemám," pravil klidně. Don zrudl zlostí a nerozpakoval se mu jednu vrazit. Zillich odlétl pár metrů a smýkl s sebou na nástupiště.
"Kde to hovado bydlí!?" zařval na vyděšeného vojína. Ukázal na jednu kancelář v budově. Don mu pro jistptu vrazil také jednu a vlezl dovnitř. Pažbou pušky vylamoval zámky a rozbíjel zásuvky ve stole. Jejich obsah vyhazoval na zem a vůbec dělal z kanceláře kůlničku na dříví. Z jedné zásuvky vypadl svazek bankovek. Don po nich hmátl a schoval je do kapsy ke svému dlužnímu zápisníčku. Vykopl dveře, které se mezitím zavřeli. Za nimi potkal vrávorajícího Zillicha.
"Co je tohle, he?" strčil mu pod krvácející nos bankovky. Štábní šikovatel jen rozhodil rukama. Don mu se zavrčením vrazil pěstí do břicha.
Když sem došla hlídka vojenské policie, Zillich tvrdil, že si na nic nepamatuje. Muselo to vypadat ohromně pitomě. Rozmlácená kancelář velitele nádraží a on sám zbitý.
Shromáždili se kus od nádraží, na nároží pod jedním vypáleným domem. Všude ležel sníh a pokrýval trosky domu, který zničila bomba. Celá ulice byla úplně zničená. Z ruina vykukovaly trámy, hromady sutin, kusy železa a všeho možného. Starej je rozdělil do malých skupinek po pěti.

VÁLKA KRYS

-Národ, který se ukázal jako slabší, nemá podle zákonů přírody nárok existovat.

Adolf Hitler

Cílem celé operace bylo znovu se zmocnit chemického závodu. Rusové ho po dvoudenním nepřetržitém těžkém boji obsadili a nyní se v něm opevnili. Do akce šel celý pěší prapor podporovaný několika desítkami tanků a transportérů.
Vlezli dovnitř do domu. Stěny chodeb byly začouzené. Požár tady řádil úplně všude a spálil všechno, co se k plamenům přiblížilo. Celý blok bombardovali zápalnými bombami. Některé domy shořely do základů.
Postupovali opatrně přízemím domu vpřed. V okolí se střílelo a vybuchovaly granáty. Na ulici rachotil kolopásový hakl a za ním postupovali pěšáci. Četa míjela zničený Panzer III a kus dál stál ohořelý vrak T34, okolo nějž se válela omrzlá ruská i německá mrtvá těla. Tank stál jedním pásem najetý na hromadu trosek a postrádal věž. Ta se válela zabořená hlavní do sutin. Celé to několik desítek tun těžké monstrum stálo nebezpečně nahnuté. Okolí páchlo spáleništěm a mrtvými.
Bohr zahlédl, jak se na schodech cosi pohnulo. Hnědý kabát zmizel v záhybu schodiště.
"Ivani!" zaječel a začal pálit jako šílený do schodiště. Z něj přišla odpověď v podobě dlouhé samopalné dávky. Kulky se odrážely od zdi a poletovaly chodbou. Na schodišti se rozléhaly ruské povely a dupot bot. Starej se vyklonil a stiskl spoušť ruského automatu. Okamžitě ustřelil ruskému vojínovi kus hlavy. Krev se rozstříkla na stěnu. Další muž s výkřikem přepadl přes zábradlí a s tupým žuchnutím dopadl na podlahu. Bohr vytáhl granát a vyhodil ho do schodů. Exploze roztrhala dva ruské pěšáky, jejichž zbytky se rozpleskly po stěnách. Stolbe se zachechtal a vyskočil na schodiště. V tom do dřevěného futra praštila kulka. Úštěpky posekaly Stolbeho tvář. Ostřelovač byl schován neznámo kde. Stolbe vyprázdnil do schodů zbytek zásobníku. Sundal z hlavy přilbu a opatrně ji vysunul zpoza rohu. Kulka ji z pažby s cinknutím sestřelila.
"Svině" zabrblal.
Bohr na okamžik Stobeho opustil. Našlapoval ztemnělou chodbou dál a dostal se k nějakým zavřeným dveřím. Natáhl závěr své pušky a vykopl je. Za dveřmi stál ruský voják a náraz ho katapultoval na protější stranu místnosti. Zřejmě vůbec kroky za dveřmi neslyšel. Bohr se lekl a vystřelil. Kulka Rusa škrábla na boku a s jekotem se odrážela od stěn. Místo toho, aby natáhl znovu závěr, přehodil si pušku pažbou napřed a rozmáchl se. Následná rána pažbou zlomila Rusovi vaz. Bezvládné tělo se jako loutka složilo na podlaze. Když vylézal ven, zabubnovala do stěny chodby ústící na dvůr kulometná dávka. Vojín, který se přiblížil moc blízko k východu byl odhozen s prostřílenou hrudí. Byl těžce raněn a než se k němu zdravotník dostal, vykrvácel. Bohr si všiml malého okénka vedoucího z vyhořelého bytu na dvůr. Zavolal k sobě syknutím Stolbeho. Potichu jako kočka k němu Stolbe přiskákal. Umně se vyhnul spadaným cihlám, jejichž uvedení do pohybu by vyvolalo nechtěný a nevítaný hluk. Bohr mu ukázal to okno. Stolbe mlčky přikývl a vzal si od něj pušku. Opatrně ji prostrčil okénkem ve stísněné místnosti a chvíli čekal. Ruský kulomet se ohlásil znovu, tentokrát střílel přes zhroucenou domovní zeď do ulice, odkud mu odpovídala střelba ze tří, nebo čtyř pušek. Plamen bleskavě osvětloval vypálený pokoj. Stolbe vystřelil. Natáhl závěr a prázdná horká nábojnice vypadla ven. Ruský kulometčík vykřikl a zůstal viset přes svoji zbraň. Velitel popadl automat a pálil do dvora. Stolbe stiskl podruhé. Kulka jen Rusa škrábla do ramene. Seržant vyjekl, ale samopal nepustil. Skryl se zpět a otočil kulomet sem. Olověný déšť skrápěl zasněžený dvůr a kulky vyrážely oblaka sněhu, hlíny a úlomky cihel.
Starej, Don a další pěšáci mezitím odráželi další útok ruských vojáků na domovní schodiště.
"To tu kurvu nesejmete?" houkl Starej na Stolbeho, když měnil zásobník poté, co zastřelil ruského vojáka. Mrtvé tělo se sesulo na odpočívadlo a zůstalo tam ležet opřeno o kamennou lavici. Mrtvý vypadal že jen spí opřen o kamenné odpočívadlo. Don skočil na schodiště a zalezl ke vchodu do sklepa. Dál systematicky odstřeloval ty okenní tabulky, které zůstaly zázrakem celé. Na schody vstoupil ruský seržant a přitáhl s sebou další várku pěšáků. S hurónským řevem uháněli po schodišti a stříleli do všech záhybů. Starej jen tak tak uskočil za roh, když krupobití olova posekalo zeď kousíček od něj a zasáhlo pěšáka nabíjejícho svou pušku. Střelec vykřikl a sesul se po zdi, na níž nechával krvavou stopu.
Rusové vpadli na poslední stupeň, ale přehlédli Dona se samopalem. Poslední, co ti muži slyšeli, bylo cvaknutí přepínače střelby. Pak je všechny provrtala dlouhá dávka. Popadali jako kuželky a z jejich ran prýštila a stříkala krev. Prádzné nábojnice cinkaly na schodech a padaly dolů na studenou dlažbu. Nad mrtvými stál Don s kouřící zbraní v ruce. Starej hvízdl na zbytek jednotky a vyběhli po schodech.
Stolbe mezitím konečně odstřelil velitele kulometu. Zůstal opřen o kus zdi. Hodil zbraň zpátky Bohrovi a rozběhl se za ostatními. Vskočil na schodiště a doběhl Starýho, který střílel skrz proluku ve zdi po skupince sovětských pěšáků přebíhajícíh z propadlého sklepa přes ulici do protějšího domu. Pár jich zasáhl a mrtví padli do sněhu. Zbytek jim odpovídal palbou z pušek a samopalů. Starýho skupinka mezitím zajistila patro. Kromě pár mrtvol tu nic nebylo a ke vchodu na půdu projistotu postavili dva muže. Nízko nad střechami prolétly dvě Stuky a shodily bomby. Okolí se otřáslo explozemi a dolehl sem zvuk hroucené zdi.
"Co tady vůbec máme dělat?" zeptal se Bohr.
"Musíme se prostřílet k poručíku Blochovi. Pak vyčistit stoky v týhle voblasti. No, a ž ty stoky budou naše, musíme vymlátit ňákou fabriku," řekl Starej. Don si dýchal na zkřehlé prsty a mnul si je.
"To je kosa, doufám, že ta svině vod provianťáků, co mi dluží pár set marek zmrzla,"
"Jak dlouho ti je dluží?" zeptal se Stolbe.
"Vod tý doby, co sme nakopali prdel Ivanovi v Brestu-Litevskim," Stolbe se zasmál. Rusové v síle několika družstev a za podpory minometu zahájili protiútok na blok domů, kde se nacházela i Starýho skupina.
Řvoucí mina vybuchla dole na dvoře. Fontána hlíny a trosky se vznesly k nebi. Protější stěna domu se zhroutila a okolí zahalil mrak prachu a zvířeného sněhu. Z něho se nesl bojový pokřik ruských vojáků. Stolbe zaklekl a pálil do usedajícího dýmu krátké dávky. Ostatní vojáci si našli úkryt a zahájili střelbu po těch vojácích, kteří se z mraku vynořili. První rudoarmějci byli neozbrojení. Padli do sněhu, stejně jako ti, co zbraně měli.
"Ivani nemaj pušku pro každýho. Tu fasuje každej druhej, bez nábojů. Náboje má ten druhej. Když zařve ten s nábojema, ten, co má pušku, ty patrony vezme a střílí. Pak zas navopak, panimaješ?" vysvětlil Stolbe jednomu vojínovi, který celé hrůzné divadlo sledoval s očima navrch hlavy. Další a další ruští vojáci vybíhali z usedajícího se mraku a pálili do oken. Zakopávali o těla mrtvých kamarádů a padali přes ně. Sníh se zas začal barvit krví. Domovní blok naplnila střelba, nářek, povely a výkřiky.
"Máme je tady dole!" vykřikl kdosi. Starej vběhl do místnosti s propadlou podlahou. Uviděl skupinku rudoarmějců postupující chodbou. Bez varování je všechny postřílel. Vytáhl z boty násadový granát a hodil ho do vchodu. Ohlušující výbuch vymetl ven prach.
"Tohle je vo hovně, takhle Ivana odsud nevykopeme, když nám sem furt leze vrchem, spodem, prostě všudyma. Možná sou ale ty sklepy propojený," houkl na ostatní a mávl na ně rukou. Muži opouštěli své pozice a tu a tam ještě zaštěkala dávka, či pleskl výstřel. Proběhli poničené místnosti, v některých se jim podlaha propadala doslova pod nohama a následovali Starýho na domovní schodiště.
Těžké vojenské boty rámusily po cihlových schodech vedoucích kamsi dolů, do temnot. Starej šel první a rozsvítil baterku. Úzký kužel světla osvítil cihlovou stěnu sklepa. Leželo tu opřené nějaké nářadí, lopaty a krumpáče. Z nízké místnůstky vedla chodba někam dál do tmy. Stolbe sevřel pažbu ruského automatu a uplivl si.
"To vede až do Stalinový prdele, ne?" zavrčel. Kdosi ho okřikl, ať je zticha. Zvuk boje k nim doléhal jen tlumeně. S akždým novým výbuchem se ze stropu sesypaly proužky prachu. Starej opatrně našlapoval a snažil se proboha o něco nezavadit, co by způsobilo hluk, přilákavší sem ruské vojáky. Baterka slabým mihotavým světlem ozařovala vlhké stěny průchodu. Pak se zastavil, posvítil dál do tunelu a pak sundal samopal z ramene.
"Pět minut voraz, nekuřte," řekl a rozepl mapník. Rozvinul plán města, který Don ukradl jednomu tankistovi, když se nedíval a pod světlem baterky ho studoval. Na mapě se rozplesklo pár kapek vody ze stropu. Starej jim nijak zvlášť nevěnoval pozornost.
"Musíme vylízt na ulici, je tam tramvajová trať, pak doprava a sme tam," přemítal polohlasem. Znovu mapu složik a uložil do torny. Svolal k sobě zbytek jednotky a pomalu vyrazili chodbou. Končila zavřenými plechovými dvířky. Starej poodstoupil stranou a zkusmo dvířky pohnul. Nic, jen zavrzaly v pantech a zůstaly zavřené. Světelný kužel ozařoval kliku. Jeden z mužů ke dvířkám přiskočil a pažbou pušky je vyrazil. Dvířka se otevřela směrem ven z chodby. Za nimi bylo schodiště vedoucí kamsi vzhůru. Pomalu vystupovali po zaprášených stupních vzhůru, když se celý barák v základech otřásl. Ze stropu padal prach a drolila se omítka. Nahoře v přízemí bylo slyšet nějaké hlasy a kročeje vojenských bot. Nějaké ruské hlasy zalétly i do sklepního schodiště. Uviděl na stěně přibližující se stín. Starej se přitiskl v koutě a stiskl spoušť. Ruský voják sebou zaškubal a mrtvé tělo sklouzlo po schodech. Kulky prolétly chodbou a zaryly se do zkoseného stropu. Po stupních cinkal dolů granát. Starej cosi vykřikl, ale to už Bohr neslyšel. Utíkali ze schůdků zpět, když je v sekundovém okamžiku nějaká obrovská síla nakopla do zad. Prosvištěli poslední metry a rozplácli se na zemi ve vlhkém sklepě, z něhož vyšli. Výbuch zabil dva střelce a dalšímu utrhl nohu. Křičel a prosil, ať ho tam nenechávají, zatímco se okolo něj a pod ním šířila krvavá kaluž. Z výbuchem vyražených dvířek bylo slyšet ruské hlasy. Don cosi vykřikl a vypálil od boku krátkou dávku, která se odrazila od plechu dvířek a zaryla se do stěn. Bohr měl zalehlé uši a hučelo mu v nich. Lekl se, že má proražené bubínky, ale po chvíli se mu sluch zas vrátil. O to silněji teď slyšel rachot v okolí.
Starej se svalil za prázdný železný sud a pálil do chodby dávku za dávkou. První ruský voják, vskočivší do chodby, byl okamžitě kulkami sražen k zemi. Pak se po podlaze k nohám Rusů dokoulel vajíčkový granát a výbuch zaburácel domem. Ze stropu odpadlo množství cihel a provalila se sem hlína.
"Vypadnem vocaď, než na nás ten pitomej barák spadne!" zařičel Starej a odstřelil dalšího Rusa, který vlezl do chodby. Náraz kulky ho odhodil na stěnu, po níž se sesul na vlhkou zem.
Přeskákali přes mrtvoly ruských vojáků a dostali se ke sklepnímu schodišti. Kdesi nahoře zuřila bitva a bylo slyšet střílet německý těžký kulomet.
"Naši," vydechl jeden z mužů.
"Nebo Ivan," zchladil ho Stolbe. Don vzal mrtvole automat a dva ruční granáty a sunul se po straně schodů nahoru. Skočil před něj nějaký ruský důstojník, který o Němcích dole ve sklepě neměl asi ani potuchy, nebo netušil, že už jsou tak blízko. Než si to stačil uvědomit, visel přes zábradlí jako kus hadru provrtaný kulkami. Kdesi nahoře dusaly těžké boty a práskaly výstřely. Celá skupinka se dostala do přízemí. Vypadalo to, že nějaká německá jednotka s podporou obrněného transportéru zahájila na dům mohutný útok. Starej se skrčil u jedněch dveří a vytáhl malé zrcátko. Nastavil ho mezi futra a pootočil s ním. V místnosti nikdo nebyl. Don tam opatrně vstoupil a vyhlédl z okna. Na ulici leželo plno mrtvých Rusů i Němců. Zasněžená ulice byla rudá od krve. Z protějšího vyhořelého domu, z nějž zbyla jen obvodová zeď, pálil kulomet přímo do vchodových dveří protilehlé vyhořelé stavby. Rusové se snažili prorazit ven z baráku, který jim hořel pod nohama.
Stolbe vyhlédl na schodiště vedoucí do horních pater a zahlédl dav ruských vojáků. Bez varování za nimi poslal dávku. První přepadl přes zábradlí a s výkřikem letěl do hlubiny, kde s mlasknutím dopadl na dlažbu dole v přízemí. Druhý padl bez hlesu na zem a zpod těla vytékal potůček krve. Rusové poslali na schody oddíl. Naproti se jim přikutálel granát, jehož výbuch schodiště přerušil a to se s rachotem propadlo o dvě patra níže. Do oken, pod nimiž se ukrýval Starej a jeho skupina zabušila kulometná dávka. Jeden starší svobodník byl raněn do nohy odraženou kulkou.
"Kurva, my sme Němci!" vykřikl Bohr.
"Co tam doprdele děláte?" zněla odpověď.
"Co asi? Čekáme na vlak, debile," houkl Stolbe. Ulicí se rozburácela krycí palba a ze sklepního okénka se vysoukal voják v zimním kabátě. Přeběhl ulici a automatem naslepo pálil do oken. Zmizel kdesi v přízemí. Starej pro něj poslal Bohra a Dona. Muži proskočili do spodního patra dírou v podlaze, minuli rozstřílené omrzlé mrtvoly dvou Rusů a jednoho Němce a setkali se s vojákem.
"Co ste zač?" zeptal se Don.
"Patnáctej pěší prapor. Ivani nás skoro vodřízli, ale povedlo se nám udržet aspoň ňákej kontakt s našima. Držíme průchod přes dva dvorky, ale sousedi na nás tlačí, potřebujeme posily. Pokud je naše rota nedostane, útok na tu fabriku nebude možnej," řekl muž a rukávem si utřel nudli. Do zdi praštila kulka. Muži instinktivně sehnuli hlavy. Don mu vysvětlil jejich situaci. Pěšák zavrtěl hlavou a pokračoval: "Ivani se dneska v noci zmocnili ňáký chemičky. Velení chce, abychom jí zas dobyli zpátky. Bude to masakr. Sousedi tam maj nejmíň prapor chlapů.

VSTUP DO STOK

-Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika.

Josif Vissarionovič Stalin

Setkali se s poručíkem Blochem. Velel jednotce asi třiceti mužů udržujících úzký průchod s ostatními bojujícími jednotkami. Průchod tvořily dva dvorky, spojené rozstřelenou zídkou. Rusové na ně podnikali útoky, ale nepovedlo se jim průchod zavřít a německou jednotku obklíčit. Částečně i díky tomu, že ze zničené stavby byl dobrý výhled na okolní domy, které měli pod kontrolou ostřelovači, kteří celé hodiny lovili ty ruské a naopak. Obě strany byly strašlivě vynalézavé. Jediná možná cesta do chemičky vedla sítí stok a kanálů, protože stavby a domy okolo továrny proměnili Sověti v pevnosti. Útok měl začít druhého dne ráno. Za předpokladu, že by byly dobyty stoky a obsazeny budovy u německých pozic, by byl útok jednodušší.
Na Stalingrad padla mrazivá a mračná noc. Muži ve sklepě se třásly zimou a hřály si ruce o skla petrolejky. Don seděl v koutě. Límec vyhrnutý do poloviny tváře, dýchal si do skřehlých prstů. Ostatní muži se pokoušeli hrát kostky nebo karty. Brzy toho nechali. Don se zachumlal pod studenou deku a hlavu si podložil pouzdrem od plynové masky. Brzy usnul, když aspoň deku trochu zahřál. Třásl se ale přesto zimou.
Nespal ani hodinu, když do sklepa vniklo vzdálené přerušované dunění. Posadil se a rozhlédl se po ostatních rozložených dál po sklepení.
"To jsou naše bombardéry," řekl kdosi ze tmy.
"Dělaj bordel na vokraji města," ozval se Starej. Bohr si sedl na bednu a dýchal si do zkřehlých rukou. Teplota se pohybovala hodně pod bodem mrazu. O kus bloků dál se rozpoutala divoká střelba. Občas tam vybuchl granát a zarachotil kulomet. Po schodech do sklepa dupaly težké vojenské boty. Do studené místnosti ozářené petrolejkou vskočil muž zabalený do kabátu a obličej měl omotaný šálou. Mezi jejím koncem a ocelovou přílbou byla jen úzká škvírka. Přes rameno měl přehozenou ruskou ostřelovčskou pušku.
"Pohněte sebou, Ivani jsou na cestě ke dvorku," řekl muž a zase zmizel ve schodech. Muži vyskočili a pádili po ledově studených schodech za mužem. Jakmile vstoupili do přízemí, začalo se střílet. Výstřely práskaly ze tmy a kulky se zarývaly do okolních zdí. Muži dupali po schodech a rozmisťovali se po okolí. Kdesi na dvoře začal štěkat kulomet. Za prolomenou zdí oddělující dvorky se mihlo pár postav. Ihned po nich kdosi z okna vystřílel pár ran.
Bohr se ukrýval pod rozstřílným oknem a mířil na proluku ve zdi. Netrvalo dlouho a na dvůr se vřítila první ruská skupinka. Pálili okolo sebe jako posedlí, házeli granáty a zabili hodně rumunských vojáků tvořících jednu četu. Bohr bleskově natáhl závěr samopalu a stiskl spoušť. Krátká dávka skolila jednoho vojína. Mrtvola padla na chladnou zem s rozhozenýma rukama a nohama. Sníh pod ní se zbarvil krví do ruda. Druhý proud kulek postřelil muže, který se snažil ukrýt za nějaký spadlý trám. S poraněnou nohou se belhal dál, než ho ostřelovač zastřelil. Rusové podnikli na dvůr další masový útok. Tentokrát vylézali doslova odevšad. Ze zničených domů, z oken, ze sklepů. Dokonce se pokoušeli přelézt i zeď. Kulomety, pušky, samopaly i pistole zuřivě štěkaly a práskaly. Ozývalo se cinkání poskakujících granátů, jenž zakončila dutá exploze. Bohr vyběhl do prvního patra, kde Starej a několik dalších mužů likvidovali rudoarmějce útočící na protější dům.
"Ivani se už prolomili do toho protějšího baráku. Musíme ho dostat zpátky, a to hned," řekl Starej. Ihned u něj byla skupinka mužů. Za opasky si zastrčili ruční granáty a rezervní zásobníky. Kolem tváří měli uvázané šály a nákrčníky. Na mrazem ztuhlých kabátech jim ulpíval sníh a tu a tam trocha ledu.
"Ten dům je plnej Ivanů. Musej se tam dostávat ňák ze spoda, protože ten druhej dvůr kropěj dva naše kulomety," řekl jeden vytáhlý svobodník.
Starej jen pokrčil rameny. Zapálil si cigaretu a ztuhlými ústy vyfoukl kouř. Vyndal necilivými prsty zápalku, rozškrtl ji a přidržel u zhasnuvšího konce cigarety. Fouknutím ji zhasl a zahodil ven do sněhu.
"Tak jim nakopejte prdele," řekl jen.
Bohr, Stolbe a Don postupovali úzkou a nízkou chodbou. Bitva v okolí stále jště zuřila s neztenčenou měrou. Sověti už obsadili dva okolní domy a nyní bylo nutné je získat zpět. Tu a tam se dům zatřásl a ze stěn chodby opadala omítka. Kdesi hodně blízko pálil samopal a nějaký hlas vykřikoval povely. Don dospěl ke konci chodby. Opatrně vyhlédl ven a spatřil ruského vojáky, jak samopalem střílí ven z okna. Vystřílel do něj půlku zásobníku a Rus s výkřikem zůstal viset přes zábradlí. Ihned se na ně sesypala celá horda jeho kolegů. Bohr vyletěl z chodby, skočil za jeden rozstřelený výstupek a pálil do schodů, z nichž sbíhali Rusové, dávku za dávkou.
Na ulici se rozzuřila mohutná bitva. Kulky létaly úplně všude a zarývaly se do okolních zdí. Na schody domu vskočil německý voják.
"Serte na ně, serte na ně! Máme je dole v ulici, palte do tý ulice!" křičel a vzápětí se jeho tělo zaškubalo. Na omlácené zdi za ním se rozstříkl krvavý stříkanec a vojákovo tělo padlo tváří k zemi. Jeho druh za ním vypálil pár ran po ruském vojákovi, který mezitím utíkal po shodech zpět nahoru. Nápor olova ho nadzdvedl a mrštil s ním o zábradlí, přes nějž zůstal viset. Dole v přízemí se ozývaly ruské hlasy a střelba z automatů a pušek. Stolbe vytáhl jeden ze svých uoravených granátu, opatřených o pár výbušných kapslí navíc. Odšrouboval pojistku a v tom okamžiku si ho všiml Don.
"Mrdej na to. Vopovaž se to dolu hodit, jinak letíme k Alláhovi všichni. Jestli to tam hodíš, vykopnu ti prdel ušima," Don mával Stolbemu pistolí před očima, ale voják je s úsměvem hodil granát přes zábradlí. Rotující granát ladnou křivkou opsal oblouk a padal schodištěm dolů. Bohr se vyklonil přes pomlácené zábradlí a vystřílel do Rusů dole zbytek zásobníku. Chvíli se nic nedělo, pak se dům otřásl v základech. Schodištní šachotu vyrazil sloup ohně, dýmu a déšť rozmlácených cihel, malty a kamení. Kus schodů se propadl, vzal sebou celé jedno patro a s hrozným lomozem se zřítilo do přízemí, kde pohřbilo družstvo ruských vojáků. V místě, kde schody ústily do prvního patra zela obrovská díra s výhledem na zničené město. Celá jedna stěna domu přestala existovat. Z porušených zdí se dál sypaly cihly a omítka.
První se ze sutin a usedajícího prachu vyprostil zuby drkotající Don.
"Kde seš, ty kriple! Já ti urvu koule, hovado pitomý!" jektal zuby a kopal do sutin. Jeho záchvat zuřivosti ukončil Bohr.
"Rusové v ulici!" vykřikl a současně začal pálit. Ruské družstvo vylézalo ze sklepa a podniko útok na německý bunkr v sutinách rozpadlého činžovního domu. Don na okamžik přerušil kopání do kusu cihlového slepence a přehodil si přes rameno samopal. Bez míření pálil dávku za dávkou. Z hromady sutin se pomalu vyloupla Stolbeho hlava v pomačkané přilbě. Muž vyskočil, chopil se první zbraně, kterou uviděl a dlouhým přískokem byl v rozmláceném okně, z něhož zbyla jen polovina. Ta druhá zmizela se zhroucením poloviny podlaží. Rusové dole v ulici mezitím postupovali, nedbajíc vlastních vysokých ztrát. Do bezmála osmdesátky rudoarmějců pražily dva kulomety a kosily je k zemi jako mouchy. Rusové se ale valili dál. Stolbe zamířil na jednoho vojáka, utíkajícího podél vyhořelého vraku tramvajového vozu. Stiskl spoušť a střely vyrazily do výše oblak sněhu a úlomky zmrzlé země. Rus však ze sněhové fontány vyskočil a pálil dál. Don po něm vypálil dlouhou dávku a proud kulek se rozstříkl okolo něj. Strefil jeho kolegu do zad a hlavy. Krev se rozlila kolem a mrtvola sjela po boku plechového vraku k zemi.
"To tu svini nedokážete sejmout?" zavrčel jeden z mužů a zamířil přes mířidla své pušky. Vypáli, natáhnul a vystřelil znova. Rus se vzepjal, odhodil pušku a mrtvé tělo chvíli rolovalo po sněhu, než ho nabrala kulometná dávka a odhodila stranou, přímo před mušku ruského samopalníka. Voják nechtěně zasáhl mrtvé tělo dalším přívalem olova. Rozstřílené torzo zůstalo ležet na tramvajové výhybce. Už nepřipomínalo člověka, spíše jen znetovřenou hroudu masa, kostí a vyhřezlých vnitřností. Ruský úder se změnil v nekoordinovaný hon. Každý, kdo ustoupil, se dostal pod palbu jednotky NKVD. V ruině domu stál komisař a megafonem hulákal na umírající Rusy:
"Veliký soudruh Stalin řekl: ani krok zpět. Vraťte se a bojujte. Za soudruha Stalina, za matku Rus. Vraťte se a bojujte. Každý kdo ustoupí, bude považován za zrádce a zastřelen!" Muž utíkající s rudým praporem byl zasažen do hlavy. Železná přilba se mu svezla z hlavy, která se pod nárazem střely roztříštila. Skupinka ruských vojáků se obrátila a prchala zpět, zatímco jim kolem hlav svištělo německé olovo. Komisař se postavil na nějakou bednu, zvedl megafon k ústům a znova křičel:
"Vraťte se a bojujte! Každý, kdo se otočí a utíká bude označen za zrádce!" skupinka byla rázem lapena ve dvojím ohni: vpředu německá pozice, vzadu kulomety NKVD. Nedbali ale na to a stále utíkali k místu, kde stál komisař. Ten jen hvízdl na střelce a vojáci NKVD zahájili palbu. Ulici naplnily výkřiky hrůzy. Těla padala k zemi, krev stříkala, štěkaly samopaly a výbuchy granátů.
"Nažer se, svině," zavrčel Bohr a stiskl spoušť samopalu. Dva střelci padli mrtví k zemi a sám komisař byl raněn do ruky. Skryl se za cihlovou zídku a držel si poraněnou ruku. Vystrčil hlavu a v tu chvíli mu krkem prolétla kulka.
Vrátili se zpět na dvůr. Pomalu se rozednívalo. Nad zničeným městem začínal další mrazivý den a paprsky slunce již osvětlovaly ty nejvyšší zničené budovy. Vojáci si natahovali rukavice, uvazovali šály a balili se do svých kabátů a zimních svrchníků. Ti, kteří měli na sobě letní uniformy, a bylo jich dost, trpěli nepředstavitelnou zimou. Mnozí ranění prostě umrzly, nebo podlehli rozsáhlým omrzlinám. Na provizorním obvazišti, uprostřed trosek, spadaných tašek, ohořelých trámů a rozstřílené země, osetřovali zdravotníci raněné, snesené sem z místa posledního boje. Umístili do jednoho výbuchem propadlého sklepa. Povalovaly se tu zakrvácené obvazy, pomalu zmrzající na ledové zemi.
Rusové začali se svou minometnou symfonií. První střela zasáhla zničený roh domu, jenž se sesypal na zem v podobě vodopádu rozdrcených cihel a kusů malty. Druhá svištící mina dopadla přímo mezi utíkající trojici pěšáků, z nichž nezbylo víc než rozervané cáry masa. Vojínu Metzkemu výbuch prakticky urval celou spodní polovinu těla. Voják ležel v krví nasáklém sněhu a druhá půlka těla ležela rozervána opodál. Jeho pohled pomalu zhasínal, ža zůstal strnula civět do šedého nebe. Vojáci překotně hledali úkryt, zatímco miny dopadaly všude okolo. Jedna vybuchla v rozbořeném domě a v ruině se s praskotem a duněním propadla čtyři patra.
Když přepad přestal, svolal Starej svoji jednotku. Měli se okamžitě přemístit k výchozí pozici pro útok na chemičku. Tou pozicí byl vstup do kanalizačního systému. Nad ním byla zbudována regulační stanice, kterou právě se do těch kanálů lezlo. Byla zničena bombou a zůstalo z ní jen pravé křídlo se dvěma očouzenými okny. Zbytek neexistoval a k nebi čněly jen zbytky zdí a spáleného krovu. Okolní domy byly těžce poničené a vypálené. Mezi skulinami v proděravělých zdech tiše skučel vítr a vymetal odsud sněhové jazyky. Vyfouknutý sníh se snášel na ohořelé pahýly stromů, jenž stály okolo vybombardované regulační stanice. Kdesi nedaleko zuřila bitva. Střílel tam kulomet, práskaly pušky a štěkaly automaty. Občas sem dolehl zvuk motoru tanku, nebo nějaké bojové techniky.
Muži došli až ke stavbě stanice a snažili se nějak zahřát. Přes noc přituhlo a zase byl ukrutný mráz. Starej si vrazil ruce do kapes svého ošoupaného, špinavého a zmrzlého kabátu a stoupl si před vojáky.
"Takže, teď vlezeme do těch kanálů, nakopeme Ivanovi prdel a vobsadíme tu fabriku. Naši do toho dou z druhý strany a útočej přímo na hlavní bránu," kdosi se uchechtl: "Čest jejich památce,"
"Ivani tam ale nechali celej batalión chlapů, takže asi dostanou dost na prdel. Proto deme my spodem a vykopeme sousedy z tý fabriky pěkně ze zálohy," pokračoval nevzrušeně Starej. Vojáci si začali chystat zbraně. Zase všude chřestily patrony do pušek, zaklapávání zásobníků do samopalů a zvonění nábojového pásu. Muži se rozdělili do skupinek po šesti a zrovna se chystali vyjít k vchodu do kanálů, když v tom se stěna jednoho z domů vyboulila a prorazil ji tank. Němci zůstali stát v hlubokém úžasu, když se z ruin vyprostil lehký T-26, na jehož předním bíle natřeném pancíři zůstávaly spadané cihly a prach. Tank vletěl mezi muže, do kterých jako když střelí. Každý se se snažil najít úkryt úplně kdekoliv. Jedno kde, hlavně když přežije. Tank otočil věží a mrskl granátem po kulometu, jehož střelec pálil po pěšácíh, jenž se vylézali z domu, jehož zeď tank zničil. Kulomet okamžitě zmlk. Tank otáčel věží a pálil po všem, co se pohnulo. Jeden z mužů Bohrova družstva utíkal, když ho krátká dávka zasáhla. Z vojákova krku vytryskl rudý pramen, mužovy nohy se podlomily a padl k zemi, kde se v sněhu svíjel a chroptěl. Když se mu snažil jeho kamarád vyběhnout naproti, roztrhal ho vybuchnuvší granát. Stolbe se připlazil k Bohrovi a drapl ho za rameno. Táhl ho do vchodu jednoho domu, kde se ukrývali další vojáci.
Bitva venku probíhala s neztenčenou měrou. Kulky se zarývaly do stěn, vybuchovali tu granáty a umírali lidé. Z proluky ve zdi poničeného domu vybíhali další a další Rusové, které kosila palba dvou kulometů umístěných na zničené střeše a v okně schodiště. Rusové padali jeden po druhým k zemi. V okolí se váleli mrtví obou stran, umírající vzpínali ruce k nebi, kulky srážely k zemi další a další muže. Zdravotníci se v dešti střel pokoušeli odtáhnout raněné do bezpečí. Plno jich při tom zahynulo. Ruský tank se znovu rozjel a pomalu si klestil cestu troskami. Rozmetal úkryt granátníků, kteří se snažili zadržet příval Rusů, útočící z dalšího domu ve snaze obklíčit je. Zmrzačená těla se rozletěla do prostoru. Náhle však na trupu T26 přistál "pugét". Granát, na němž byly připevněny další výbušné kapsle, se zakutálel k vodícímu kolu pásu a explodoval. Výbuch rozerval pás na třech místech. Chřestící kusy železa se z kol svlékly a spadly na zem. Tank se zarazil a otočil se na místě.
"Takhle se do těch kanálů v životě nedostaneme," řekl Starej. Zahvízdal na prsty a vyrazil rozstřelenou zdí ven, ostatní vojáci ho hned následovali. Běželi přes dvůr, přímo za poškozeným tankem. Utíkali skrze krupobití střel, jenž se zarývaly do země, do trosek okolo a létaly vojákům okolo hlav. Před Bohrem utíkal nějaký desátník, kterého zasáhly kulky do hrudi. Silný náraz vojáka odhodil přímo na utíkajícího Bohra. Oba vojáci padli k zemi. Bohr odvalil mrtvé tělo stranou, vyskočil na nohy a pálil okolo sebe. Běžel směrem k jednomu oknu regulační stanice a za běhu pálil od boku ze své pušky. Když vypálil poslední náboj zahodil ji a vyrval Rusovi z rukou jeho pušku. Voják ho chtěl probodnout bajonetem, když mu na obličeji přistála pažba Bohrovi pušky. Z Rusova obličeje vyprskla krev a voják se zhroutil. Bohr pušku otočil a bodákem přišpendlil raněného k zemi. Rus se vzepjal, zaťal prsty do pušky a s úpěním zemřel. Bohr pušku z mrtvoly vyprostil, otočil se a sestřelil dalšího ruského vojáka, který na něj nabíhal se samopalem v ruce. Tělo udělalo ve vzduchu přemet a padlo na záda s nohama široce rozhozenýma. Našel si ho střelec v poškozeném tanku. Jejich pohledy se na okamžik střetly. Střelec zamířil a vypálil z kulometu. Ve stejnou chvíli do tanku narazil padající železný nosník, jenž s ním pořádně zahýbal. Běžícího a sutiny přeskakujícího Bohra ovanul jen vítr a proud vzduchu od letících kulek, které se zaryly do skupinky sovětských střelců a do zdi.
Bohr zamířil k oknu, ze kterého na něj hulákal Stolbe:
"Heinzi, sem. Dělej, do prdele," vyhodil granát po skupině Rusů snažících se umístit kulomet v jednom kráteru po bombě. Bohr vskočil do okna a padl na podlahu. Okolo se válely prázdné, mnohdy ještě kouřící nábojnice, a další sem padaly. Prudce oddychoval a zatínal prsty do ohořelé betonové podlahy. Do místnosti vpadl Starej.
"Hejbněte sebou do těch kanálů. Za chvíli to začne a já bych nerad přišel do divadla pozdě," řekl. Oba muži a další vojáci opustili své pozice a přemístili se ke kráteru, jehož dno se propadlo do kanalizační stoky. Nad hlavami jim znělo táhlé hučení motorů. Vojáci vzhlédli k nebi, na němž se trhala oblačnost a tu a tam prosvítalo slunce. Nízko nad ruinami stalingradských domů přelétla čtveřice bombardérů JU88. Dvoumotorová letadla měla za cíl napadnout továrnu a rozbít ruskou obranu.
Kus od kráteru vyrostl ze země gejzír výbuchu dělostřeleckého granátu. Zabil pětici mužů opírajících se o strom. Jejich velitel přišel o obličej a střepina mu vyrvala střeva. Zemřel, když se ho jeho druh snažil odtáhnout o kus dál.
"Dolů! zaječel Starej a vrhl se do stoky. Nechal u "vchodu" dva muže se samopaly, aby vstup kryli. Vojáci drželi dotírající Rusy v dostatečné vzdálenosti, než se oba zhroutili mrtví.

STOKY

-Dovedeš si představit, jaký by to bylo teď bejt někde v nemocnici. Píchat sestřičky, hrát karty, kšeftovat úplně se všim?
-Jo, dovedu. Nejdřív by tě rozpárali, pak zašili a pak bys dostal takový procedrury, že by ses posral. Vim, co čem mluvim.

Don mluví s Bohrem na hlídce

Vojenské boty dusaly spoře osvětlenou dlouhou a klenutou chodbou, jejímž středem protékal v žlábku odporný hnědý potok. Místy byly cihly ze stěn vypadané a vojáci museli přelézat malé závaly. Hluk boje k nim doléhal tlumeně. Byl ale znásoben ozvěnou ve stokách. Náhle se stěny, strop a podlaha začaly třást. Ze stěn opadala omítka a ztvrdlá malta. Kdesi nahoře dopadaly letecké bomby. Jedna boční chodba se zhroutila úplně a do stoky se vyvalil oblak prachu. Vojáci si zakrývaly ústa před prachem nutícím je ke kašli. Starej si vyhrnul límec kabátu a ovázal ho šálou. Tady dole byla velká zima. Družstvo došlo na rozcestí. Křižovatka tu tvořila písmeno T a jedna z chodeb, podle kompasu vedoucí k chemičce, byla zavalena. Z druhé strany byl slyšet ruské hlasy. Starej nařídil, aby se muži rozmístili podél zdí. Vojáci se hned ukryli za výstupky, zalehli na zem a podél rohů.
Malá skupinka ruských vojáků se blížila ke křižovatce, když začaly všechny německé zbraně pálit naráz. Překvapení Rusové zmizeli pod hladinou páchnoucí špinavé vody. Němci se zase dali do pohybu. Nezbývalo než zával obejít a dostat se do podzemí továrny jinou cestou. Nahoře se mezitím rozzuřila bitva. útok na chemičku začal. Stolbe se posadil na kus železné trubk, opřel se o zeď a hlasitě vydechl. Don se opřel o klenutou stěnu a přilbu položil na zem.
"Bůh udělal chybu, když se pustil do stvoření Stalingradu," řekl Stolbe.
"Na Boha mi nesahej," řekl kdosi. Byl to mladý dobrovolník ze Sudet. Don otočil hlavou a uviděl chechtajícího se Stolbeho.
"Kámo, jak to tak vidim, tak se Všemohoucí nejdřív vysere na ty svý ovečky," řekl. Voják si podepřel bradu a hleděl do země. Starej se prodral mezi muži a posvítil baterkou dál do chodby. Nebylo slyšet nic víc, než dunivý rachot explozí, střelba z ručních zbraní a kapání vody kdesi nedaleko.
Skupina se zvedla a klestila si cestu dál stokou, v níž bylo pod kolena studené a odporně páchnoucí vody. Do stoky ústilo několik dalších menších kanálů, které však vždy byly nějak přerušené, nebo jednoduše zavřené. Stoka se asi po třiceti metrech zatáčela, když za zatáčkou uslyšeli hlasy a šplouchání vody. Prostorem stoky zaštěkala dávka ruského samopalu.
"Germanci, germanskije sabaki!" křičel kdosi rusky. Starej kývl na plamenometčíka a muž se vodou přiblížil k zatáčce. Zkřehlými prsty nastavil ventil a sevřel rukojeti zbraně. Chvíli čekal a pak stiskl spoušť. Z hubice vyletěl s dutým zahučením plamen a hustý oblak černého dýmu. Ohnivá stěna se rozlila po vodě a po cihlové stěně stoky, z níž se odrazila do prostoru. Někdo začal příšerně naříkat a křičet. Do páchnoucí břečky žbluňkl granát. Následný výbuch vyzvedl ke stropu vyvrženou vodu, úlomky cihel a střepin. Tři muži padli ke dnu a už je nikdo nikdy neviděl. Ke slovu přišly pušky a samopaly. Střílelo se přes dým z plamenometné dávky. Kouř se ještě ani pořádně nerozplynul, když německé družstvo objevilo na ledově studených zdech krvavé stříkance a dvě ruské mrtvoly. Zbytek pravděpodobně zmizel pod hladinou. Muži okamžitě zaběhli do jedné z úzkých chodbiček. Bohr se praštil o výstupek zrezavělé železné mříže, když vtom se za ním ozvalo:
"Stoj!," a na zdi se rozprskla kulka. Don zaklel, vyklonil se do stoky a vhodil do ní granát. Usedající vodu a kouř pokropil dávkou z automatu.
Muži utíkali úzkou chodbičkou s nízkým stropem. Klaustrofobické prostředí bylo ještě podtrženo ledovým chladem, zápachem a hlukem vzdáleného boje. Voda jim dosahovala po kolena. Měla sotva pár stupňů nad nulou, tahleta odporně páchnoucí směsice všeho, co do kanálů napadalo a shnilo. Mužům mrzly nohy a chlad postupoval výš a výš. Ledová voda jim zatékala do bot a máčela jim kalhoty. Jestli se dostanou na povrch, mnoho mužů podlehne silným omrzlinám.
Chodba po pár zatáčkách končila v nějaké stoce, obdobné té, ze které právě vypadli. Málem vletěli přímo před hlavně ruského oddílu, který běžel po úzkém cihlovém chodníčku, jenž u předchozí stoky chyběl. Don natáhl závěr, počkal až Rusové budou přímo naproti němu a stiskl spoušť. Rusové s výkřiky popadali do vody. Jeden německý voják okolo Dona proběhl, vyskočil na úzkou římsu a na zledovatělém kousku podlhay uklouzl a upadl. Sjel přímo do splašek v korytě. Chvíli volal o pomoc, než ho síly v ledové vodě definitivně opustili a on zmizel pod hladinou.
Tak to bude sakra vo hubu, po tom lízt," utrousil Don. Stolbe přikývl a opatrně vystrčil hlavu. Strop kanálu byl kus odsud přerušen kráterem a dopadlo sem tudy denní světlo.
"Tak tudy sem asi Ivani slezli," řekl polohlasem Stolbe.
"Tudy, nebo nějakou jinou cestou. Ty stoky sou navzájem propojený," řekl Starej a opatrně se sunul po uledovatělé římse, přidržujíc se klenby. Nedaleko zaburácel samopal. Bohr se lekl a jen včasný Donův zásah ho zachránil od pádu do splašek. Bohr se zachytil Donova samopalu a voják ho vytáhl zpět pevně na nohy. Stolbe našlapoval opatrně jako kočka. Když se blížili k zničenému stropu, uslyšely zvuk desítek utíkajících nohou a nějaké povely. Přes neexistující dno krátery bylo vidět nohy v německých botech, jak kamsi utíkají. Brzy nato zněla střelba.
"Naši," řekl kdosi.
"Musíme bejt fakt kousek vod tý posraný chemičky. Ten zával sme už dávno vobešli," konstatoval Starej.
"Zával jo, ale čert ví, kde teď sme," řekl Don.
Opatrně se sunuli dál po římse a zaslechli nějaké hlasy. Starej opatrně vytáhl zrcátko a postavil ho tak, aby viděl za ohyb. Na malém železném můstku přes stoku stála pětice ruských vojáků a o něčem debatovala. Samopaly a pušky měli přehozené přes rameno a mnoho nedávali pozor na okolí. To se jim stalo osudným. Vzduchem proplachtil granát.
Tlaková vlna výbuchu smetla z můstku ty, kteří se včas nestihli zachytit. S výkřiky a chropotem zmizeli vojáci pod hladinou. Ještě pár skoků a už byl Bohr na můstku. Zkontroloval chodbu a kývl na ostatní. Z můstku vedla jediná cesta-do spoře osvětlené chodby, která končila nějakými železnými dveřmi. Sykl na muže s plamenometem. Muž se k němu přiblížil. Starej se prodral na čelo a opatrně postupoval kupředu. Chodba měla nízký a vlhký strop. Tu a tam ze stropu visel slabý ledový rampouch. Dvířka se blížila a Starej našlapoval čím dál tišeji. Někdy ale jeho okované boty našláply na kamínek či kus cihly a hřeb v botě zaskřípěl. Dospěli ke dvířkům. Starej je otevřel. Za nimi byla hala v jejímž středu se nalézal rezrvoár s kalnou a páchnoucí vodou, na jejíž hladině plavaly nějaké trosky, trámy a cosi dalšího. Po stranách haly sem ústily tři velké betonové zamřížované skruže. Podél zdi táhl rezavý ochoz, na nějž se dalo vystoupit kluzkými železnými schůdky. Don nakoukl dovnitř. všude bylo ticho. Podezřelé ticho. Jeden z mužů překročil vysoký práh a vystoupil do haly. Zaslechl nějaký hluk nahoře nad sebou, jako když někdo utíká po železe. Zvedl hlavu a ve stejný okamžik začal pálit dobře ukrytý děgtarjev. Mužovo tělo roztrhané výstřely odlétlo stranou a sesunulo se po studené cihlové stěně.
"Sakra, Ivani sou nahoře na tom vochozu!" vykřikl Don. Uskočil od dveří, do nichž narazila další dávka. Kulky se s hvízdáním a jekotem odrážely od stěn. Kdosi vyhodil do haly granát. Násadkový granát chvíli poskakoval po podlaze, pak přeskočil obrubník a žbluňkl do kalné vody. Ke stropu vyletěl gejzír odporně hnědé vody. Nebyla jiná možnost, než vběhnout do té haly, pálit okolo sebe jak šílenec a doufat, že brzy najdete nějaký úkryt. První tam vletěl Don. Natáhl závěr ruského automatu, proskočil dveřmi a pálil okolo sebe. Utíkal halou a tiskl spoušť až na doraz. Za ním vybíhali další. Ruský kulomet skrytý mezi sudem a vybouranou dírou do zdi střílel dál a dál. Zkosil několik vojáků a mrtvoly padly na podlahu. Stolbe skočil šipku za nějaké dřevěné lešení a pálil jednu dávku za druhou po kulometné pozici. Ruský kulometčík pořád něco křičel. Okolo pozice se zarývaly další a další kulky. Kdosi vhodil do díry granát. Výbuch vyrazil kulometčíka ven v oblaku prachu a kouře. Zraněný a křičící střelec spadl do nádrže a hladina se nad ním zavřela.
"Další!" zaječel Don, když uviděl ruské vojáky lezoucí z díry na ochoz a hrnou se po schodech dolů. Ti, kteří se již na schody nemohli dostat, kryli svoje kolegy palbou z ochozu. Ti neměčti vojáci, kteří se nestihli včas skrýt byli postříleni dřív, než si vůbec stihli uvědomit, co se děje.
"Bergere, plamenomet!" zařval Starej. Z dvířek vykoukla černá hubice děsivé zbraně a z ní vytryskl proud ohně. Letící ohnivá smršť zasáhla Rusy na ochozu. Jakmile ulpěla na jejich uniformách, vzplanuli jako pochodně. Ječeli a křičeli. Pomalu uhořívali za živa. Jednomu ruskému vojínovi plamen vypálil obličej. Příšerně ječel a tiskl si dlaně k zhovanému obličeji. Plazil se pryč a snažil se najít si cestu pryč. Stolbe ho střelil ranou do týla. Došlo na boj zblízka. Skupina německých vojáků si klestila cestu polními lopatkami po schodišti. Bohr viděl, jak jeden německý voják zasekl lopatku hranou do hlavy jednoho Rusa. Vystříkla krev a zbytky mozku se rozstříkly po Němcově obličeji a uniformě. Pomalu ale jistě byla hala dobyta německou jednotkou.

CHEMICKÁ TOVÁRNA

-Stalingrad čpí rozkládajícími se mrtvolami. Celé týdny bojujeme o jednu ulici.
Dobyté území se tu neměří na kilometry, ale na délku lidského těla.

Německý voják

Ze stok vylezli naštěstí v německé části města. Útok na chemičku již probíhal v plném rozsahu, ale německým jednotkám se stále nedařilo postoupit. Rudá armáda v továrně opevnila každou místnost a každou halu bránila do posledního muže a náboje.
Připojili se k družstvu asi šedesáti pěšáků přebíhajícím železniční vlečku vedoucí dál do továrný, která byla zahrazena pokroucenými vraty. Kdesi pálil kulometa duněl plamenomet. Na železničním přejezdu pár metrů odsud klapaly pásy tanku. Panzer III pálil ze svého hlavního kanónu do ruin nějaké kancléřáské budovy, v níž se skrýval ruský ostřelovač. Družstvo překročilo otevřený zasněžený úsek a doběhli k poničené zdi. Celé okolí továrny se otřásalo bojem. Nad ruinami přelétly střemhlavé bombardéry JU87 a svými kanóny proměňovaly nějakou ruskou pozici v moře plamenů.
Starej vklouzl do rozstřílené tovární budovy přímo za zdí. Zbytek družstva ho následoval. Budově scházela celá dvě patra, která se propadla poté, co stavbu zasáhly bomby. Z budovy zbyly takřka jen obvodové zdi, pozůstatky pater a díry po oknech. Celá zadní stěna úplně zmizela a ve směru k tovární zdi, kudy teď přebíhali pěšáci, bylo zbořeniště úplně obnažené.Tu a tam vyseli na stěnách ještě obrazy, nějaké grafy a v úrovni bývalého prvního patra uviděli muži bývalou kancelář. Chyběla jen zeď, kterou jakoby nějaký obrovský nůž odkrojil. Vojáci se začali hrabat po zmrzlých sutinách nahoru. Šlo to ztěžka. A aby to nebylo tak úplně jednoduché, povolali Rusové dva těžké minomety. Miny se snášely s jekotem k zemi a vybuchovaly všude okolo. Jedna taková ječící mina zasáhla budovu, na níž se šplhalo Starýho družstvo. Celá stavba se otřásla a polovina pravé poškozené zdi se sesunula.
"Zasraný Rusáci. Teď to bude vo hubu," prohlásil Don. Hodil si samopal přes záda a vypomáhal si při šplhání na hromadu sutin všemi čtyřmi. Z úrovně prvního patra bylo dobře vidět na okolní zničené stavby. Město bylo úplně zničeno. Žádný z domů nestál v celku a snad každý byl poničen, úplně zničen, nebo učiněn trvale neobyvatelným.
Konečně dosáhli místa, kde se mohli bezpečně postavit, aniž by je mohli spatřit ruští ostřelovači. Stolbe si ometl sníh z uniformy a dýchal si do zkřehlých prstů. Muži se rozesadili na zmrzlé a zasněžené trosky a snažili se nějak zahřát. Kdosi si zapálil cigaretu. Bohr vydechl a opřel se hlavou o kus rozstřeleného zdiva. Přilba zaskřípala o cihlu. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku mrazem ztuhlých cigaret a jednu si prostrčil mezi rty. Třesoucíma se rukama škrtl zápakou a přidržel si zkomírající plamínek u konce cigarety. Nasál kouř a vyfoukl ho. Zavřel oči snažil se odpočinout si.
Chvilku klidu přerušil hukot leteckých motorů. Bohr prudce otevřel oči a posadil se. To přece nejsou německá letadla. Nad vrcholky ruin přelétly dva ruské jaky. Letadla se obrátila a pálila do ruin ze všech zbraní. Z ničeho nic ze vzduchu sletěl první dělostřelecký granát. Za ním druhý a čtvrtý. Střely dopadaly jedna za druhou s uširvoucím jekotem na úplně náhodná místa. S další novou explozí letěla do vzduchu stěna vyražených sutin, hlíny a trosek. Stěny budov se bortily a padaly jako by byly z porcelánu. Země se třásla a vybrovala. Oblohu zastínil mrak jisker a kouře z rozhořivších se požárů. Starýho skupina utíkala z rozstřílené budovy dolů na cestu. Kdo zakopl a upadl, odnesl si ošklivá zranění od zmrzlých trčících kusů železa. Mezitím místo, kde stáli, zasáhl granát a proměnil celou ruinu stavby v lavinu bortících se cihel, příček a trosek. Všude okolo padaly kusy zdiva, cihel a betonu. Těžké kusy spadly několika mužům na hlavy a ihned je usmrtily.
Bohr přeskočil na rozmlácenou okenní římsu trčící z trosek a seskočil na zborcený cihlový nosník. Kus od něho se do stěny zaryla horká kouřící střepina. Úlomky zdiva mu posekaly tvář. Vzal nohy na ramena a pádil za ostatními. Všiml si nevelké jednotky střelců prchající do pofidérního bezpečí jedné zničené výrobní haly. Těsně před jejím vstupem je smetl vybuchující granát. Do okolí se okamžitě rozletěly kusy těl a krvavé stříkance. V mraku prachu rozpoznal Starýho a Dona, jak se skrývají za nějakou cihlovou boudou.
"Co to hergot je?" vyplivl ze sebe Bohr.
"Těžký děla. Dělaj tady z toho pole. a my pudem pod kytky taky, pokavaď se nezdekujem včas," odpověděl mu Don. Ruské dělostřelectvo na sebe nenechalo dlouho čekat. Ve snaze podpořit ruský protiútok pálilo ze všech hlavní do německých pozic před továrnou. Celá oblast se proměnila v tavící kotel uprostřed mrazivého zničeného města.
Německé jednotky už nemohly dále čekat. Rozvinuly útok na továrnu v plném rozsahu. Na levém křídle se přes ruiny obytných domů, budov a továrních hal probíjela pěchota. Středem postupovali pěšáci a tanky a na pravém křídle se střetly pěšáci s ruskými obrněnci. V nastalé ohlušující bitvě nebylo slyšet vlastního slova. Všude jen létaly kulky, granáty, vybuchovaly miny a střílelo těžké dělostřelectvo. Zpočátku váhavá sovětská obrana se nyní probudila v plné síle, jak se německý útok blížil k posledním metrům chemičky. Do toho všeho se z mraku zvednutého prachu rozstřílených trosek vynořilo několik ruských letadel a pálilo po všem, co se dole pohnulo.
Starýho četa utíkala pryč. Prchali přes vybombradovanou tovární halu, která se nacházela pod německou kontrolou. Vládl tu zmatek, histerie a shon. Střelci pálili po útočících ruských vojácích, kteří se dostali do prudké minometné palby venku na dvoře a během pár minut z nich nezbylo nic, než jen cáry masa na zmrzlé zemi. Ve stejné době jižní stěnu haly prorazil německý tank. Cihly se sesypaly na jeho pancíř a pásy, jež je rozdrtily. Tank se na okamžik zastavil, otočil věž a plivl granát proti ruskému kulometnému hnízdu, které nepřítel umístil na ochoz komína. Celý vršek se obklopen oblakem sazí, rozfoukaného sněhu, trosek a bůhvíčeho ještě svalil do hlubin. Tank se rozjel, rozmlátil barikádu ze sudů, slepenců cihel a vyletěl na dvůr.
Bohr se připojil k Stolbemu, který proskočil nějakým oknem do malé kanceláře v rohu haly. Bohr ho následoval. Střechu haly prorazil ječící granát a prostor za Bohrovými zády přestal v dunící explozi existovat. Všechno se rozlétlo na milion kousíčků. Zašpiněné skleněné tabule ve stropu haly se propadly v dešti podobném špinavým diamantům. Ti, kteří se do něj dostali, byli okamžitě pořezáni. Odražené střepiny létaly s hvízdotem všude okolo. Okamžitě se všude rozběhly ohnivé jazyky. Ocelové nosníky se s lomozem a skřípotem ohýbaly. Dva už praskly a část střechy haly se zřítila. Pohřbila pod sebou pěší družstvo. Když se výbuch utišil a zvedl se kouř, leželo tu mnoho mrtvých, umírajících a těžce raněných. Kdesi se objevili zdravotníci a snažili se odnést ty nejvážněji zraněné. Dělová palba se na chvíli odmlčela, aby vzápětí udeřila v plné síle. Zdravotník se právě snažil odnést řvoucího vojáka, jemuž střepina ustřelila nohu. Neustále volal jméno své matky. Práskavá exploze ho navždy umlčela. Nezbylo z něj, ani ze zdravotníka, vůbec nic, když přímo na něj dopadl granát. Exploze duněly úplně všude a celým komplexem budov se proháněly tlakové vlny.
Celá četa našla útočiště v rozmláceném domě, přímo proti rozstřílené budově měnírny elektrického proudu. Vojáci popadali dech, seděli na podlaze a někteří šeptali tichá slova modlitby. Venku zůstalo na ulici ležet šest vojáků, které zabila padající mina. Mezi nimi stále pobíhal zdravotník desátník Krause a snažil se najít alespoň nějakého živého. Sám byl zraněn. Přes špinavý obvaz na pravé noze prosakovala krev. Vojáci leželi na zemi a zírali do stropu. V okoních ulicích duněly nepřetržitě výbuchy, střelba, hlasy, skřípot pásů tanků a výstřely jejich děl. Celá oblast byla naplněna smrtí, zmarem a krví.
Celé druhé patro měnírny postrádalo střechu. U zničených oken se těsnalo družstvo ruských střelců a pálili na pěšáky postupující blíž a blíž. Na ulici kus od budovy manévroval poškozený německý tank, jemuž scházel levý pás utržený minou. Věž tanku se otáčela sem a tam a zkrápěla vchod do měnírny kulometnými dávkami. Brzy byl vhcodový portál úplně rozmlácen.
Mnoho pěšáků padlo mrtvých k zemi pod kulkami ruských obránců. Za nimi neustále přecházel muž v hnědém kabátě a s brigadýrkou na hlavě. Pořád na vojáky křičel a máchal pistolí. Starej k sobě přivolal kulometčíka a rozkázal mu rozložit kulomet v proluce ve zdi.
"Vidíš ty svině tam u těch voken?" zavrčel. Kulometčík přikývl. Utáhl si řemínek přilby a vklouzl za zbraň. Natáhl závěr a zamířil.
"Hej, Ivane, tady máš dáreček!" zahalekal kdosi. Kulomet rozburácel. Kulky smýkly s ruským důstojníkem po zemi a nechaly ho ležet v kaluži krve, jenž rozmáčela okolní sníh. Dřív, než pěšáci pochopili, co se vůbec děje, leželi prostřílení pod okny. Kulky hvízdaly dál a drtily omítku na prach. Pár odražených střel zasáhlo i mrtvá těla pěšáků, která se vždy nadzvedla a náraz je odmetl o kus stranou.
"Druhý družstvo, vpře-e-d! Vymlaťte ten zbytek!" zaječel Starej na skupinu pěšáků, která se blížila k budově.
"My to vobejdeme a ten zasranej barák vobklíčíme. Každej posranej Ivan co vyleze, dostane kulku mezi voči," pokračoval.
Přeběhli ulici. Kolem uší jim hvízdaly kulky ze zbraní ruských pěšáků, zahájivších útok na podporu mezitím již padlých soudruhů. Pět vojáků ze Starýho čety padlo s výkřiky k zemi. Dva z nich Bohr dobře znal. Pocházeli z Meklenburska a seznámil se s nimi nedlouho před tím, než je poslali sem. Jeden se jmenoval Erik a druhý Hans. Oba měli rodiny a malé děti. Teď jejich ženám přijde jen strohé oznámené, že jejich manžel padl za Vůce a Vlast v boji proti bolševickým hordám. Pár lidí je bude snad možná litovat, ale i je to nejspíš brzo přejde. Možná, že i oni mají někoho na frontě a možná i on padne. A pak to bude zas dokola.
Zapadli do přízemí budovy, kterou pro změnu stihl požár. Všechno tu bylo zčernalé, ohořelé, spálené a smrdělo to tu kouřem. V chodbě leželo nějaké zčernalé a odporně zkroucené tělo, jenž drželo v ohořelých pařátech to, co zbylo z pušky. Německá přilba se válela opodál. Bohr se zohavené mrtvoly strašlivě lekl. Opřel se zády o zeď a prudce oddychoval Zavřel oči a odvrátil tvář, aby neviděl rozšklebený obličej mrtvého, jak zírá prádznými očními důlky ke dveřím, ve kterých stál on. Jak postupovali dál, nacházeli další a další spálené mrtvoly. Převážně německé, ale i pár Rusů. Vypadalo to, že se tu ani moc nebojovalo, protože na stěnách, stropě i podlaze nebylo mnoho děr po kulkách. Kromě vstupu do domu, ten byl pokryt vstřely od stropu po podlahu. Pak to asi Rusy přestalo bavit a naházeli sem pár molotovových koktejlů, nebo rovnou to tu "vymalovali" několika dávkami z plamenometu.
Bitva o měnírnu stále zuřila a ruští vojáci se dostávali do značné tísně. Začínala jim docházet munice a dostávali se do obklíčení. Pomalu sestupovali z prvního patra do přízemí. Nakonec vzali nohy na ramena a vyběhli zadním východem ven. Na to ale už čekala Starýho skupina.
Stolbe odjistil pušku, natáhl závěr a zamířil na poničený vchod do budovy.
"Počkejte, až ji venku bude víc, ať zbytečně neplejtváme municí na jednotlivce," šeptal Starej.
"Střílet, až jich bude víc," letěl rozkaz dál. Konečně ze dveří vyběhlo asi patnáct Rusů a pálilo nazdařbůh do všech směrů. Jejich velitel vykřikoval nějaké povely a mával ve vzduchu velkým revolverem. Dostali se asi tak do půlky vzdálenosti mezi měnírnou a domem, kde byla Starýho skupina. Bohr stiskl rukojeť samopalu a zadržel dech. Zaryl si železnou pažbu do ramene a zamířil. Oči ho od foukajícího větru pálili a začínal slzet. Přesto ale tiskl rukojeť dál, až mu zbělely klouby. Pomalu si vybral cíl. Nějakého postrašího ruského vojína s šedými vousy a lodičkou na hlavě. Oči měl hrůzou rozšířené a pušku držel jen tak tak. Zakopl a málem upadl do velké louže, kdyby ho jeden z jeho druhů včas nechytil.
"PAL!" vykřikl Starej. Naráz spustily snad všechny zbraně, včetně plamenometu. Pak to byla jako zpomalený film. Mrtví padali k zemi a ranění naříkali a prosili o pomoc. Jeden muž klečel a se sepjatýma rukama prosil Boha o pomoc. I jeho ale kulky zasáhly. Tělo se prudkým nárazem protočilo na záda a muž zůstal ležet se zkroucenýma nohama na zádech. Pomalu z něho odcházely poslední zbytky života. V desšti kulek umírali všichni. Někteří rychle, jiní pomalu a bolestivě. Jejich rodiny žádné úmrtní oznámení nedostanou. Bzdou žít dál v naději, že jejich syn, manžel, otec dědeček nebo vnuk stále žijí. Budou si odmítat připustit, že by je snad mohl někdo zabít.
Ruská skupina byla zmasakrována v několika málo sekundách. Těla byla vyhozena náporem olova do vzduchu a s dutým žuchnutím dopadla zpět do sněhu. A bylo ticho. Všechno jakoby naráz ztichlo. Granáty přestaly vybuchovat a přestalo se střílet. Mrtvým městem se proháněl vítr.

SVOBODNÍK HOFF

-Peklo není. Není ani nebe. Protože v pekle už jsme a do nebe se nemůžeme dostat.
Neznámý vojín

Vylezli z domu. Optarně postupovali přes zasněžené prostranství, na němž se válely pahýly ustřelených stromů k budově měnírny.
Z budovy vylezla skupina německých pěšáků, vedená jakýmsi poručíkem. Starej se nejdřív lekl, že jsou to Rusové, ale pak si všiml vojáků pořádně. Poručík se k němu vydal. Samopal měl přehozen přes levé rameno, za opaskem dva násadkové ruční granáty a na hlavě přilbu.
"Co to mělo znamenat, ty děla?" zavrčel Starej. Poručík si nadhodil samopal na rameni a vykročil ke Starýmu.
"Došlo...ehm...k nehodě," vykoktal ze sebe. Don sevřel v koutku úst svou věčnou cigaretu a zaryl prsty do popruhu automatu. Stolbe se posadil dos něhu a uplivl si.
"Jak k nehodě!? Ty děla byly naše vlastní?" zavrtěl hlavou Starej. Poručík přikývl. Celá ta strašlivá dělostřelecká palba smetla z povrchu země celou osmou rotu, která právě obsazovala nějaké správní budovy. Špatně zacílený dělostřelecký útok je zdemoloval také a z poničených staveb nezbylo nic, než jen pole rozvalin. Celá chemická fabrika se nalézala definitivně v ruinách. Výrobní haly, budovy, ubytovny zaměstnanců a všechny přiléhající stavby byly doslova srovnány se zemí. Zbylo jen pár obvodových zdí.
Ve stejnou dobu se několik kilometrů odsud prodíral hustou závějí terénní volkswagen. Uvnitř seděli tři muži. Vozidlo skákalo po udusaném sněhu a hned zase zapadlo do hustého sněhu, aby se z něj vzápětí vyprostilo. Řidič najel na cestu a vydal se k pozici dělostřelecké baterie. Děla doposud ještě nevychladla a všude okolo se povalovaly prádzné vystřelené nábojnice. Dělostřelci ukládali další munici do pohotovostních skladů okolo svých okopů, když okolo nich proletělo v oblaku prachu auto. Zastavilo před jedním okopem, u jehož vstupu stál na stráži nějaký vojín. Dvířka auta třískla a před automobilem stáli dva nebezpečně vyhlížející důstojníci s brigadýrkami na hlavách a symbolem umrlčí lebky na jejich čele. Vydali se pomalým krokem k vojákovi, který mezitím srazil podpatky a zasalutoval. Podával hlášení a strnule hleděl do tváře jednoho z důstojníků SS. Muž mu nevěnoval mnoho pozornosti a spíše sledoval dění okolo. Pozornost dělostřelců a ostatního personálu baterie se začínala soustřeďovat právě sem. SS sturmfuehrer Wolf přerušil vojákovo hlášení a vyzval ho, aby zavolal velitele baterie, majora von Armina.
Von Armin, Maxmilian von Armin, byl sedmdesátiletý major, u nějž se začala projevovat senilita. Začínal vydávat přinejmenším podivné rozkazy a zcela chybně nechával zaměřovat děla. Celou práci za něj tak vykonával jeho štáb. Velení o tom vědělo, ale tentokrát, po tom masakru v chemičce, jim přetekla trpělivost. celou záležitost převzalo gefepo. Velitel oddělení pro Stalingrad, nějaký SS sturmbannfuehrer Metzke, sem poslal dva své lidi, aby tohoto muže zatkli.
Dva důstojníci SS procházeli spojovacím zákopem a našli von Armina sedět na bedně od granátů, jak si povídá se soškou Krista. dělili mu obvinění a dva SSmanni ho vzali pod paží. Ani se nijak nebránil, když ho odváděli. O týden později byl polním soudem odsouzen k trestu smrti za sabotáž. Převezli ho nedjříve do Torgau, pak Germersheimu a následně konečně do Sennelageru. Tady ho po několika dnech zabila popravčí četa.

Celou rotu stáhli po tom fiasku v továrně zpět. Jednotka měla osmdesátiprocentní ztráty a spousta mužů byla nezvětsných. Poslali je do komplexu nějakých rozmlácených obytných budov sloužících jako základna. Celou noc sem přijížděly zásobovací kolony a posily. Vypadalo to, že se chystá další ofenziva proti Rudé armádě ve městě.
Starej seděl na blatníku šedého Volkswagenu a kouřil. Pozoroval už delší dobu vojáka, který si sundal z hlavy svoji přilbu, očistil ji, zkontroloval řemínky a pak si ji nasadil zpět na hlavu. Přeleštil hadrem knoflíky na své uniformě. Pro jistotu je přepočítal a pak se věnoval své pušce. Ke Starýmu údivu ji rozebral, vyčistil a znovu složil. Starej k němu vykročil. Jakmile si ho voják všiml, vyskočil na nohy, srazil paty a zařval:
"Heil Hitler, herr feldwebel," Starej se na něj chvíli díval, vytáhl si cigaretu z úst a prohlížel si ji. Pak ji znova zastrčil do koutku a prohlédl si vojáka pořádně.
"Co jsi zač?" zeptal se klidně. Voják se vypjal, zasalutoval a v bezvadném pozoru hlásil:
"Svobodník Oskar Hoff, třetí prapor pátého pěšího pluku, herr feldwebel!" přitom se stále strnule díval kámsi za Starýho. Stolbe, který celému tomu divadlu přihlížel, se s rukama v kapsách vydal od ubikace jejich čety přímo k Hoffovi.
"Umíš hrát karty, nebo aspoň kostky," Hoff ani nehnul brvou.
"Ne! Neumím!" odsekával jedno slovo za druhým. Starej si vzal Stolbeho stranou.
"Poslyš, ten bude kovanej. Chci, abyste na něj s Donem dohlídli, až se pude do akce. Nechci, aby nám tu ten nácek dělal bordel. Stačí Gerner z vedlejšího družstva, ten vydá i za tři takový, jasný?" Stolbe jen přikývl a odešel. Vydal se k jejich ubikaci a vešel do ponuré místnosti s omlácenými stěnami a dírami po střepinách. Na zemi seděla okolo sudu, v němž hořel oheň, skupinka vojáků. Stolbe pověsil pušku na kus vyčnívajícího ocelového nosníku stropu. Don se v koutě zvedl na staré posteli, na níž ležel. Houkl na Stolbeho, co se děje. Ukázal jen oknem ven, kde Hoff stál v předpisovém pozoru s veškerou svou výbavou na zádech.
"A jéje, tak toho tu zrovna potřebujem," prohodil Don.
Za pár hodin vyrážela rota do akce. Rudá armáda nebezpečně ohrožovala tramvajovou vozovnu, v níž byla ukryta německá minometná pozice. Bylo třeba, aby rota podpořila místní obranu. Celou cestu okolo nich duněly zvuky bitvy, střílely samopaly, pušky a kulomety. Země se třásla a zachvývala s každým novým výbuchem. Kromě toho se snad ještě více ochladilo a začalo sněžit. Hustý sníh se sypal z šedého nebe a pohřbýval pod sebou ohořelé a zničené ruiny domů. Ulice, po které četa pochodovala, již byla skoro zapadaná. Zvuk boje se blížil.
Uvítala je sprcha z ruského kulometu. Půlkruhová budova vozovny byla proměněna v rozvaliny a neustále se v jejím okolí střílelo.
"Druhý a čtvrtý družstvo, rozviňte se palte po všem, co se kde hne! Zbytek za mnou" nařídil Starej. Třicítka mužů se poschovávala do úkrytů a zahájila palbu na družstvo ruských pěšáků, obsadivších vstup do vozovny. Rozpoutala se přestřelka. Olovo létalo vzduchem a zarývalo se ve fontánách vytrhaného sněhu a hlíny do země. Starej zaklekl, shodil z ramene samopal a pokropil Rusy krátkou dávkou. Dva padli tváří k zemi a už nevstali. Zbytek družstva se naskládal za složené betonové roury, odkud pálil na Rusy ve vchodu do vozovny. Odtud jim přicházela tvrdá odpověď v podobě palby z pušek a samopalů. Vybuchlo tu i několik granátů. Don se připlížil ke Starýmu a vzal si od něj ruční granát. Odšrouboval víčko na konci násady, vytrhl pojistku a vrhl granát ve směru ke vchodu. S bezvadnou přesností prolétl vchodem a zacinkal na betonové podlaze. Ozvalo se jen pár výkřiků a granát letěl vzduchem zpět.
"No kurva," hlesl Don. Oba vyskočili a utíkali každý jiným směrem. Granát dopadl do s mlasknutím do sněhu. K nebi letěl vzápětí gejzír sněhu a hlíny.
Druhé družstvo mezitím vozovnu obešlo a zahájilo útok na její vchod z druhé strany. Ruské družstvo se náhle ocitlo mezi okny. Vojáci začínali panikařit. Jeden vojín se vztyčil a v tu chvíli ho náhodou zasáhla kulka. Vystřelený mozek a krev se rozstříkly na šprušlích mříže v okně kus od dveří. Mrtvé tělo padlo bez hlesnutí na podlahu. Pak se stalo, co by udělal málokdo. Rusově vyběhli ze dveří a pálili okolo sebe. Neuběhli ani pár metrů, když je z dobře schovaných pozic postříleli ostřelovači.
"Rudý podlidi. Obyčejný podlidi," prohodil Hoff bez stopy lítosti. Plivl mrtvému Rusovi do tváře, čímž pohoršil Stolbeho.
"Tak si představ, že bys na jeho místě s provrtanym břichem ležel ty," utrousil jemně. Na to Hoff neodpověděl.
"Vůdce říká, že zhroucení Rudé armády je blízko. Jakmile dobudeme Stalingrad, odpor těch podlidí z východu se zhroutí jako stará a plesnivá budova. Přesně tak to Vůdce řekl," Hoff uchopil pažbu pušky a zastřelil dalšího ruského vojína, který zůstal ve vyloméných dveřích do tramvajového depa příliš dlouho. Mrtvola dopadla na podlahu a přilba se zakutálela do prohlubně uprostřed místnosti. Hoff si něco zašeptal. Bohr přísahal, že to znělo jako "Heil Hitler.
Obě jednotky pomalu čistili budovu. Ukázalo se, že němečtí minometčíci pozici opustili, a že jednotka Rudé armády, jenž na vozovnu udeřila, nebyla nijak silná a hlavně byla tvořena převážně nezkušenými vojáky. Ti ale i tak způsobili velké škody. Jak procházely zničené místnosti, nacházeli hrůzná svědectví toho, jak sovětští vojáci naložili se zajatci. Za vozovnou, v prostoru dílenské sekce, našli dva kanystry benzinu a dvě k sobě svázaná a ohořelá těla. Nebylo pochyb. Sověti upálili zajatce za živa. Podle přileb, které dpodous spočívaly na ohořelých hlavách, Němce. V jedné dílně našli německého rotmistra přibitého krovovými hřeby na dveřích. I ti nejotrlejší, jako Starej a vojín Baum se málem pozvraceli, když to spatřili. Don je oba odsunul na stranu a dvěma kroky byl u mrtvoly. Vytáhl nůž zabořený do žaludku mrtvoly a zkoumal ho. Oboustranné ostří ze zablištělo na denním světle.
"Sibiřani. Sibiřani, nebo ho ten rudoch vod Sibiřana měl," řekl znalecky.
"Počkej, až to uvidí Steiger. Pak Bůh s těma Ivanama, co sme chytli před pěti dnama, a který chová v tom sklepě," řekl Starej. Nadrotmistr Steiger byl zvláštní člověk. Téměř nemluvil. Když mluvil, tak velice tiše a vždy k věci. Jeho jedovatě zelené oči vnášeli strach do duše každého, kdo se s ním setkal. Ikdyž zrovna nic neprovedl. O tom se měla Starýho jednotka přesvědčit.
O hodinu později zajistili pozice, rozmístili tři kulomety a rozestavili hlídky. Brzy první hlídka hlásila příjezd nadrotmistra Steigera. Starej zaúpěl a vyšel z kanceláře náčelníka vozovny. Minul zničený vrak tramvaje a vyšel ven. Na výhybce první a druhé koleje stál Steiger. Vláčel všude s sebou dva své střážné, enormní gorily, které ho vždy doprovázely všude. Starej nenápadně zapátral pohledem. No jistě, dva obrovští vojíni stáli u nákladního auta se spuštěnou plachtou se samopaly v rukou. Co pod tou plachotu je, to Starej tušil, ale byl by radši, kdyby se mýlil.
"Svolejte jednotku, Hakenfelde," řekl tiše. Zase ty jeho pichlavé zelené oči. Teď i Starej ztrácel půdu pod nohama. Jak nejlépe uměl srazil paty. Bohužel zavadil o železný drát a měl v jednu chvíli co dělat, aby neupadl.
"P...provedu, pane nadrotmistře," vykoktal. Otočil se ke scházejícím se vojákům:
"První a třetí družstvo n-á-stup!" vyštěkl. Vojáci se bleskově shromáždily do dvou řad. Steiger je obešel. Už věděli, že když si je tenhle chlap prohlíží, musí se změnit v nehybný kus kamene, i kdyby stáli na ohni nebo na ledě. Samozřejmě to byl Hoff, který na sebe musel upozornit. Stál o kousek před ostatními. Nijak zvlášť, ale Steiger si toho okamžitě všiml. Bleskově k vojákovi přiskočil a pohlédl mu zblízka do obličeje. Hoff se ani nepohnul a stále zíral strnule před sebe. To se nadrotmistrovi ještě nikdy nestalo. Každý voják, na něhož se takhle podíval, se přinejmenším alespoň pohnul, nebo mrkl. On ne. Vytočilo ho to.
"Vystoupit z řady!" zařval Steiger. Hoff udělal naprosto předpisový krok a srazil paty k sobě. Postavil se do pozoru a otočil hlavu ve Steigerově směru.
"Jméno, hodnost a jednotka,!" řval Steiger dál.
"Oskar Hoff, svobodník u páté čety šestého praporu, herr oberfeldwebel!" zahlásil Hoff. Stolbe v druhé řadě obrátil oči v sloup a cosi zašeptal. Don do něj drkl, aby byl zticha. Steiger mezitím Hoffa obcházel a snažil se proboha něco najít, čím by ho potopil. Když už po třetí obešel triumfujícího Hoffa, všiml si, že má otevřené poudzro od plynové masky. Šlehl svým jezdeckým bičíkem, který nosil zastrený v holínce, do víka a to se pootveřelo. Hoff zavřel oči.
"Tak," řekl jen Steiger a udělal pár kroků před Hoffa. Otočil se čelem k němu a začal řvát:
"Jak si to, hergot, představujete, svobodníku?! Vaše výstroj není v pořádku! Jak mi to kruci vysvětlíte? Radši nic neříkejte, já na to nemám čas! Dolů!" Hoff nejdřív nechápal, ale pak sebou přaštil do sněhu. Vyplivl studené vločky a pomalu se v něm začínala vařit krev.
"Vztyk!" zaječel Steiger znova. Hoff se vymrštil a zase stál v pozoru. Obličej měl celý červený a krev mu bušila ve spáncích. Stolbe zadržoval křečovitě smích a Don do něj s cukajícími se koutky drkal. Bohr se také tiše smál. Starej na ně všechny zahlížel s výrazem vraha a pohledem sliboval, že je všechny podřízne. Nadrotmistr prošel okolo Starýho a výhužně mu zavrčel do obličeje. Jenomže to nejhorší mělo teprve přijít.
Ty gorily samopaly vyhnaly ven z náklaďáku skupinu ruských zajatců. Jeden na ně mířil samopalem, zatímco druhý strážný s třemi muži ozbrojenými puškami odešli do dílen. Nadrotmistr Joseph Steiger si prostě nemohl odpustit to divadlo. Když vojáci přivlekly obě mrtvoly, Rusové se na ně jen smutně dívali.
"Podívej se na to, ty prase!" zařval nadrotmistr na prvního zajatce, který se klepal strach. Na nohavici se mu začínala tvořit mokrá skrvna. Steiger poodstoupil o krok zpět. Rusové nejspíš věděli, co je čeká. Steiger kývl na jednu ze svých goril. Voják poodstoupil dozadu a natáhl závěr samopalu. Poslední, co zajatci uviděli, byl Steigerův brutální úšklebek. Ozvěna dávky mizela mezi troskami a pět těl leželo na ledové zemi vedle německých mrtvol.
"Pohřbít," řekl jen.
"Ne ty ruské untermenschen. Naše německé padlé," srazil pak jen podpatk, jeho pravice vystřelila do výše, otočil se a byl pryč i se svými gorilami. Když zvuk motoru džípu a nákladního odezněl, kopl Starej rozezleně do sněhu, až vyletěl velký oblak prašanu.
Na město se pomalu snášela noc. Byly rozděleny hlídky. Muži, kteří zrovna nehlídali, se uložili do jedné z vozových hal, kde stály zničené a pomačkané vraky tramvají. Všechny do jednoho měly vytlučená skla a střepy se válely po podlahách vozů. Don vykopl dveře jedné z tramvají a dekou odmetl střepy. Zabalil se do deky a natáhl se na sedadlo.
Byla to divná noc. Celou dobu se v okolí střílelo. V jeden okamžik zněly výstřely blíž, jindy zase dál. Občas neprostupnou tmu prořízl ostrý záblesk vybuchujících dělových granátů, či pum. Někdy k nebi letěl proud trasírek od protiletadlových děl. Kdesi vyoko někdy zahučely motory bombardérů shazujích svůj náklad na sovětské pozice. To se pak celá noční obloha blýskala a po temném nebi běhaly klikaté záblesky.
Bohr seděl v malé věžičce a upíral oči do tmy. Svíral pažbu pušky silněji a silněji. Vedle něj seděl za kulometem svobodník Meier. Zkušený voják a hlavně dobrý člověk. Neustále kouřil a odhazoval špačky kamsi dolů, na betonovou podlahu předsíně vstupu do vozovny. Kulometčík si omotal starou šálu ještě tesněji okolo krku. Vložil si do koutku úst další cigaretu a zapálil ji. V okamžiku, kdy vyfoukl kouř, vybuchl kus od zadní stěny vozovny ruční granát. Muže na hlídkách ovanula tlaková vlna a vymetený sníh.
"Uráá Stalin,uráá Stalin!" ječeli útočící sovětští vojáci. Utíkali přes široké prostranství za vozovnou. Museli se proplížit do zničených domů stojících právě za budovou vozovny.
"Střílej, sejmi je, proboha! Na nic nečekej!" hulákal Starej na Meiera. Vrazil si pažbu do ramene, natáhl rychlým pohybem závěr a sypal do Rusů jednu dávku za druhou. Sníh se zvedal do výše a mezi ním proskakovali běžící vojáci. Celá první vlna byla zkosena palbou obránců, ale druhý nápor byl úspěšnější. Naházeli vymlácenými okny ruční granáty do hal a drali se dovnitř. Bohr pálil ze své pušky jednu ránu za druhou a podařilo se mu zasáhnout úctyhodný počet útočníků.
Druhé pěchotní družstvo zahájilo s podporou obrněného auta útok na vozovnu z druhé strany. Likvidovali německé vojáky v dílenských budovách a bojovali o každý centimetr. Pod palbou pušek a automatů padali jako mouchy. Nedostatek krytí měl za následek, že celé družstvo bylo téměř vyhlazeno. Kulky pleskaly do stěn budovy a odrážely se od nich. Don překračoval mrtvé a pospíchal za Starým, jenž mezitím organizoval obranu u hlavního vchodu, na nějž směřoval celý ruský útok. Rozestavil muže na každé výhodnější místo a nechal je pálit po všem, co se dostane do blízkosti vchodu.
"Máme Ivany vzádu u dílen!" křičel na Starýho.
"Vim vo nich, vo ně se postará zbytek. Těch Ivanů neni zas tolik," odpověděl.
"Tam sou všichni mrtví, zbyli tam tři chlapi a ty to vážně nevytrhnou," řekl Don.
"Pošlu tam posilu," Starej se zvedl, hvízdl na prsty a poslal šestici mužů k Donově pozici.
Bitva mezitím nabrala nový směr. Do útoku přišly ruské pěšáky podpořit dva T34. Tanky se valily směrem k vozovně a pálily ze svých kanónů. Jedna střela prolétla velkým vytlučeným oknem a vybuchla v otevřených železných vratech, kde smetla z povrchu skupinku německých vojáků. Střepiny a vybuchující šrapnely bouřily po celé budově vozovny. Muži se plazili po zemi a nad hlavou jim neuvěřitelnou rychlostí svištěly kusy do ruda rozžhavené ocele. Všude se střílelo a zněly výkřiky. Kulky se zarývaly do zdí, nebo se s kvílivým jekotem odrazily.
Bohr skočil za kabelovou špulku a stiskl pažbu pušky. Vyklonil se a stiskl spoušť. Tělem mu projela vlna zpětného rázu a kulka se burácením vydala na cestu. Ruský vojín vykřikl a zhroutil se nazad do dveří jedné zničené tramvaje. Bohr vytáhl vajíčkový granát a vhodil ho du uličky mezi dva ohořelé trupy čehosi, co kdysi bylo tramvajovými vagóny. Granát se dokoulel pod kola prvého vozu a vybuchl. Střepiny se rozlétly do prostoru a odrazily se od plechových stěn. Rotující střepina zasáhla obličej jednoho německého vojáka. Okamžitě se mu z rány vyřinula krev. Muž pustil zbraň a se sténáním se složil k zemi. Přiběhl jeho kamarád a snažil se ho odtáhnout. Muž si zatím tiskl ruku ke krvácející ráně. Bohr natáhl závěr, vykoukl zpoza špulky a vystřelil po ruských pěšácích tahnoucích za sebou kulomet. Zbraň na dvoukolé lafetě hrkala a skákala ze strany na stranu. Kulka je minula a prosvištěla sněhem kus od nich. Bleskově natáhl znova a těsně před tím, než vypálil, se první Rus složil s heknutím k zemi. Druhý pustil kulomet a strhl ze zad pušku. Než stačil něco udělat mu krční tepnu přeťal ošklivě rychle letící kousek olova. Rus se zastavil a pustil pušku. Pomalu spadla do sněhu a voják sevřel oběma rukama svoje hrdlo. Mezi prsty prosakovala tmavá krev a muž začal chrčet. Klesl na kolena a v obličeji se mu objevil výraz naprosté bezmoci. Pomalu a křečovitě přesunul levačku k levé kapse uniformy, odkud vytáhl malý křížek. Když ho sevřel v rukou, explodoval za jeho zády granát, jenž ho s utrženými zády odhodil několik metrů vpřed.
"Padáme vocaď. Sousedi se nás snažej vobklíčit, a jestli se jim to podaří, sme v prdeli. Zpakujte se a vypadneme!" ječel Starej na celou budovu a razil si cestu troskami. Co překáželo, to ukopl, urazil, nebo jednoduše ustřelil. Pálil ze svého automatu všude, kam se mohl nepřítel ukrýt. U jednoho vchodu do místnosti s pojistkami, dávno zničenými, se zastavil, vyprázdnil do ní zásobník a vhodil granát. Výbuch vyrazil ven kusy lidského těla. Hoff cupital za ním a puškou ostřeloval stále blíž a blíž přicházející nepřátelské vojáky. Nosný sloup se po výbuchu střely od T34 zhroutil a sním kus tramvajového depa.
Pomalu ale jistě se dostávali k východu. Rusové zaměřili na pozici malého nádražíčka před vozovnou své minomety a systematicky celé kolejiště před depem odstřelovali. Ti, kteří nebyli dostatečně dobře kryti sutinami byli výbuchy rozerváni na kaši. Čelisti ruských kleští již museli sklapnout každou chvílí. Vojáci už na sebe viděli a k uzavření obklíčení jim zbývalo posledních pár kroků. Stačilo obsadit zbořeniště velkého činžáku a Starýho silně prořídlá skupina by byla lapena ve smrtící pasti.
Bohr vzal od mrtvého vojáka granát a vhodil ho do okna, ze kterého téměř bez ustání pálil ruský děgtarjev. Po výbuchu, kdy se zhroutilo celé patro kulomet zmlkl. Plazili se přes otevřené zasněžené prostranství mezi ruinami tramvajového depa a řady domů. Kulky pleskaly do zamrzlých louží, do sněhu a do okolo ležících mrtvol. Hoff se svalil do kráteru po bombě a zalícil. Bezchybnou střelou zasáhl ostřelovače schovávajícího se za komínem. Tělo rozpřáhlo ruce a volným pádem dopadlo na hromadu cihel. Starej bez ustání ječel jako šílenec a střílel dávku za dávkou do oken, z nichž šlehaly tisíceré plamenéky z hlavní pušek a samopalů. Omítka se drolila od zdí a padala dolů v celých kusech. Muž vedle něj byl zasažen do obličeje. Zohavená mrtvola padla bez jediného hlesu jako podťatá na zamrzlou louži. Led se okamžitě obarvil krví.
Stolbe popoběhl k zázrakem stojící opěrné zdi. Vyčnívala z okolních trosek a jako zázrakem se vyhnula bombardování. Pod ní se už mačkalo dobrých patnáct dalších vojáků. Všichni leželi na Donovi, který v jednom kuse na ně nadával a zároveň pálil z kulometu do dveří, z nichž vyběhlo pár nepřátelských vojáků. Všichni padli k zmi okamžitě, až na jednoho. Ten smrtícímu dešti unikl a utíkal dobrých čtyřicet metrů. Za ním se táhla čára odskakující omítky. Pak ho olověná sprcha dostihla a proměnila jeho tělo v hromádku podrcených kostí. Mrtvola sebou smýkla do polozatopené jámy a na jejím dně se její hlava roztříštila o střepinu.
"Hovada zasraný, rád bych se vocaď hnul. Koukejte slízt z mejch zad, nebo vám ukopnu prdele, kriplové!" řval Don. Stolbe se chechtal jako magor a mačkal spoušť své pušky. Odstřelil právě patnáctého Rusa, který se ukázal v jednom zničeném bytě, kterému chyběla celá zadní stěna.
Starej zamával samopalem a vydal ze sebe bojový pokřik. Vyskočil na nohy a pádil přímo proti domu plnému ruských vojáků. Zbytek jeho jednotky ho následoval. Celé prostranství se naplnilo kouřem, výkřiky, křikem, výbuchy a duněním plamenometů. Z oblak dýmu a kouře svištěly kulky a kosily jak Němce tak Rusy. Ve stejném okamžiku, kdy německý oddíl opustil svůj úkryt, tak i ruská jednotka vyběhla na zteč. Obě dvě skupiny se setkaly přímo na tom děsivém bojišti. Mlátili se puškami, bodáky a vůbec vším, co bylo po ruce. Bohr uviděl jednoho ruského desátníka, jak se zdvíhá ze země. měl roztržené pravé obočí a tekla mu z něj krev. Nerozpakoval se, strhl z hlavy přilbu amrštil jí vší silou po tom Rusovi. Zasáhla ho do zad, a když se desátník otočil, probodl ho bodákem. Vše bylo zahaleno v kouři a všichni se potáceli sem a tam. Často svými údery rozháněly jen prázdný vzduch. Stoleb bojoval s dvěma nepřáteli najednou. Odrážel jejich údery celou svojí puškou a oplácel jim je prudkými kopanci a údery pažbou. Stále ale ustupova. Pak pažba praskla a rozlomila se.
"Šmejde hnusnej," zavrčel a vytáhl zpoza opasku svou P38. Dvakrát vystřelil a ruský voják zavyl. Padl mrtvev na zem. Jeho kolega držel v ruce bajonet, a pušku. Rozehnal se proti Stolbemu, jenž stihl jen tak tak uskočit. Jak se zdvíhal ze země, srazil ho nohou Don. Zarachotil samopal a Rus padl obličejem k zemi. Z ran v zádech vytryskla krev.
Pomalu se probojovávali z obklíčení, které nikdo nesklaplo. Jakmile se dostali na ulici, utíkali tím směrem, kde byla nejbližší německá jednotka.

ĎÁBLOVA ULICE

-Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!

Ježíš na kříži

Prchali rozstřílenou ulicí a za zády jim vybuchovali granáty a svištěly kulky. Pár vojáků bylo ještě zastřeleno a mrtví zůstali ležet uprostřed ulice.
První jednotkou, na kterou narazili, byla nějaká tanková rota, která se utkala s ruskými T34 a po těžkém boji o nákladové nádraží byla stažena do bezpečí. Pěšáci se jako vítr přehnali přes zátarasy a opevnění do jejich základny.
Svalili se tam, kde zůstali stát. Padli na záda a prudce oddechovali. Tankisté a granátnící se po nich nervózně ohlíželi. Hřáli se u ohňů a kouřili. Bohr ležel opřen o prázdný sud, z něhož smrděl benzin. Nevadli mu to. Plíce ho bolely a ve spáncíh bušila krev. Nemohl popadnout dech a rozkašlal se. Ztuhlými prsty vyklepal z krabičky cigaretu a zapálil si ji. Zvedl se a lačně nasál kouř. Minul dva střelce a opřel se o blatník obrněného auta. Prudce oddychoval a pak se mu zvedl žaludek.
Don seděl ve společnosti dvou tankistů a o něčem diskutovali. Měl vytažený svlj pověstný zápisníček a něco si do něj starou obyčejnou tuškou zapisoval. Podle jeho zachmuřeného výrazu se dalo usoudit, že zas domlouval nějaký kšeft. Tankisté nevypadali nijak nespokojeně a občas na sebe mrkli.
Starej se dohadoval s velitelem tankistů a došlo k nějaké hrubší výměné názorů, poněvadž se Starej příšerně rozzuřil a vyhrožoval tankistovi okamžitým zastřelením. Tankista vytáhl nůz a vzápětí si oba muži viseli na hrdlech. Tankista Starýho praštil vší silou do hrudníku. Starej hekl a nakopl vojáka do nohy. Muž odletěl a zaskučel. Přistál kus od prázdného plechového kanystru. Nahmatal jeho rukojeť a mrštil jí po Starym. Ten tak trochu něco takového předpokládal a letícímu kanystru uskočil. Odrazil se a vší silou dopadl kus od tankisty hrabajícího se pryč. Podkopl mu nohy a voják byl zas na zemi. Jak se po něm Starej sápal, kopl mu sníh do obličeje. Okamžitě mu zalepil oči.
"Ukopnu ti prdel," syčel Starej.
"Rozsekám ti držku na kaši," odpovídal vcelku klidně tankista. Kdo ví, jak by to nakonec dopadlo, kdyby se na scéně neobjevil Steiger. Přijel ve svém terénním horchu s kolonou náklaďáků a transportérů. Vystoupil od spolujezdce a praštil plechovými dvířky, která málem vypadla. Jeho dvě gorily nikde. Proslýchalo se, že tenhle člověk měl nějaké problémy s tou popravou zajatců a nějak se o to začalo zajímat gefepo. Vzhledem k tomu, že Steiger nebyl zas až tak neznámý, převzalo to SD. Teď poznal, že jde opravdu do tuhého, a tak jako hlavní viníky označil ty svoje dvě gorily. Oba muže ještě téhož dne zatkli a odvezli za frontu. Když s nimi auto odjíždělo, Steiger si na chvíli oddychl.
Teď si vykračoval před vojáky a svým jezdeckým bičíkem se šlehal do pravé holínky.
"Jak se zdá, nejste takové nuly, jak vypadáte. Čekal jsem, že vás zařve daleko víc. Nevadí, vyjde to jindy. Rusové obsadili jedno důležité náměstí. V okolí není blíž jediná jednotka, než je, řekněme to, co se jednotce podobá, tahle. Takže úkol je jednoduchý. Půjdete a ty Rusy odsud vymlátíte. A Bůh stůj při vás, jestli to poserete. Pozor!" zařval. Vojáci na něj nenávistně pohlíželi. Don skřípal zuby a drtil pažbu kulometu. Palcem hladil páku závěru a posílal ke Steigerovi němé kletby.
Starej stál na okraji řady. Popruh automatu zarytý do ramene a čelisti semknuté. Když okolo něj Steiger prošel, nehnul ani brvou. Kapitán si položil ruku na masivní kožené pouzdro, ve kterém schovával svoji P08. Zachrochtal a pak vyštěkl rozkaz k nástupu. Vojáci se otočili vpravo a odklusali k náklaďákům.
Kola vozů projížděla výmoly a jen taktak se vyhýbaly kráterům. Na ložných plochách pod plachtami seděly dvě čety pěšáků. Rozhlíželi se po sobě a přemítali, co je tam asi čeká.
"To by mě zajímalo, co je to vlastně za člověka, tenhle Steiger," zabručel Stolbe. Bohr jen pokrčil rameny.
"Mě přijde jako poloviční blázen. Maniak," zapálil si cigaretu a nasál kouř. Don se jen uchechtl.
"Vsadim kilo, že ho trefí někdo z vlastních. I ruská kulka má svoji úroveň a tomuhle psychopatovi se určo vyhne," přitom položil ruku na hlaveň svého těžkého kulometu. Pás při tom zachrastil.
"Jestli to někdo z vás udělá a přijde se na to, zastřelí vás dřív, než si vůbec uvědomíte, že stojíte před popravčí četou," prohodil kdosi. Náklaďák mohutně nadskočil a muži se praštili hlavami o želené žebroví korby. Někdo jadrně zanadával.
"No jo, ale neřikej, že by to nestálo za to, vidět toho hajzla tancovat uprostřed dlouhatánský dávky," řekl Bohr.
"Rozhodně by to nestálo za můj krk," řekl rozhodně Starej.
Náklaďáky projely přes rozstřílené nároží, na němž stál vyhořelý německý tank. Okolo se válely mrtvoly několika pěšáků a na sutinami zavalené křižovatce stál odstavený volkswagen. Kus odsud postávala hlídka šesti vojáků vyzbrojených puškami a kulometem. Když okolo nich auta projížděla, odskočili stranou. Jejich velitel hrozil řidiči prvního auta zaťatou pěstí.
"Kapitán Steiger je váš nadřízený důstojník. I kdyby vám šlapal po hlavách, vy s tí nemůžete udělat nic," ozval se z koouta mezi lavicí a bočnicí korby Hoff.
"Ty si ale dobrej. Tak von tě nechá jak debila cvičit, a vono se ti to snad eště líbilo. Ty seš vážně případ pro psychiatra," rozřehtal se Stolbe. Starej jen zavrtěl hlavou.
"Jenom abyste věděli, kam ve skutečnosti jedeme. Ta ulice je pod ruskou kontrolou od včerejší půlnoci. Ivani sem lifrujou další a další maníky, jen aby ten kus šutrů, páč z ní nezbylo nic, udrželi aspoň chvíli. Naši tam nechali už dvě pěší čety a pořád se jim nedařilo Ivany vocaď vymlátit. Tak si fakt nedělejte iluze, že to bude ňáka voddechovka," řekl jen.
Kolona zastavila u rozstříleného domovního bloku. Všude zněla palba a intenzivní výbuchy granátů. Pár jich přistálo i kus od aut. Přední sklo jednoho opelu se vysypalo a řidič přišel o oči. Ležel na sedačce a ječel. Ostatní vojáci vykopávali bočnice a seskakovali z korb. Utíkali sněhem do relativního bezpečí zničeného domu. Z rozstřílené půdy pálil kulomet do prchajícího družstva ruských pěšáků. Než uplynuly dvě minuty, leželi Rusové v krvi uprostřed ruin. Vchod do oné ulice byl nedaleko.
Odněkud vyjely dva tanky Panzer III. Zastavili na rohu a poklop jednoho z nich se otevřel. Objevila se hlava v černém baretu, sluchátkami na uších a křičela na vojáky:
"Roztáhněte se za námi. My vám uděláme cestu!" hlava se skryla zpátky a poklop se zapraštěním zapadl. Motor tanku zařval a z výfuků vylétl temně šedý dým. Pancéře se rozjely a vjely do ulice. Rojnice pěšáků šla za nimi. Vypadalo to vcelku klidně, alespoň prozatím. Bojovalo se v okolí, ale tady byl klid. Stolbe kouřil a očima propátrával okolní ruiny. Vojáci se posunovali se řvoucími tanky, jejichž věže se otáčely do každé podezřelé proluky.
Všechno šlo podle plánu až do okamžiku, kdy se v jednom sklepním okně na samém konci ulice ostře zablesklo. Protitankový granát prolétl přesně mezi dvěma PIII a zmasakroval pětici mužů, kteří šli za ními. Výbuch vyhodil do vzduchu kusy masa a krev se rozstříkla po okolí. Ve stejném momentu začali do pěšáků pálit doposud ukrývající se střelci na střechách a oknech zničených domů. V křížové palbě jich mnoho padlo mrtvých k zemi.
Starej skočil za hromadu sutě a střílel ze svého samopalu po ruských vojácích ukrytých v jednom okně ve druhém patře. Stolbe skočil do domovních dveří, sklouzl se a spadl na podlahu. Mrskl s kulometem do dveří, které vykopl, a pálil jednu dávku za druhou na střechu, kde se skrýval ostřelovač.
"Munici, rychle!" křikl na svého podavače. Muž se skrýval za vrakem německého transportéru a odmítal se zvednout.
"Dělej, kurva, nebo tady všichni zařvem!" ječel na něho dál a nepřestával střílet. Muž se strachy bez sebe zvedl a spíše silou vůle, než z vlastního pevného rozhodnutí se rozeběhl do dveří. Byl asi v půlce ulice, když ho zabila salva ze tří pušek. Mrtvola se svezla na zem a zelhla dva truhlíky kulometných pásů.
Don vystřelil poslední ránu a založil další nové patrony. Rusové pálili skoro odevšad a zdálo se, že postupují dál a dál. Kulky hvízdaly vzduchem a kosily vojáky obou stran. Překvapená osádka prvního tanku se ještě nestihla vzpamatovat a už se ocelový kolos změnil v hořící vrak. Druhý obrněnec pomalu couval a systematicky měnil dům, v jehož sklepě byl ukryt protitankový kanón, v hromadu sutě. Polovina domu již téměř spadla, když dělo vystřelilo podruhé. PIII byl zasažen do předního pancíře a vybuchl. Tlaková vlna rozházela vojáky po okolí. Posádka uhořela zaživa, když se vzňala palivová nádrž a vybuchlo střelivo.
"Do baráků! Vlezte do baráků, lezou nám sem domama!" zařval Starej. Družstvo granátníků vlezlo okny a dírami ve zdech do jednoho vyhořelého činžáku a utkalo se tam se skupinkou ruských pěšáků.
Bohr klečel v jedné místnosti a střílel do chodby, kterou sem utíkalo několik nepřátelských pěšáků. Stiskl znovu spoušť a samopal zaštěkal. V úlomcích omítky, výkřicích a stříkancích krve zhaslo osm životů. Bohr se opřel o stěnu a vydechl. Málem postřílel své vlastní vojáky, když po schodech vydupali granátníci.
"Jsou všude," řekl jen. Velitel družstva přikývl.
"Posila je na cestě,"
Venku se hučel plamenomet a proudy ohně vnikaly do okna bytu v prvním patře. Brzy z něho stoupal dým a prošlehávaly jazyky plamenů. Rusové zahájili druhou vlnu útoku. Ulicí utíkala masa pěšáků. Z hrdel se jim vydral bojový pokřik a zbraně napřáhli vpřed. Mezi nimi bylo vidět i několik vlajících rudých praporů. Starej sklouzl pod rozstřílenou zeď, vytáhl granát a hodil ho mezi Rusy. První mrtvoly vylétly do výšky. Pak se ohlásil Donův kulomet. Netrvalo dlouho a ulice byla poseta mrtvými. Útočníci pálili z pušek, samopalů i kulometů. Házeli granáty, zápalné láhve a cokoli, čím mohli někoho zabít. Střely masírovaly dlažbu ulice, na kterou padali další a další mrtví. Stolbe skočil po hlavě do díry, v níž už ležel Bohr se Starým. Náhle vzduchem zasvištěla mina a vybuchla sotva čtyřicet metrů od nich.
"Ty vole, co to bylo?" vyjekl Stolbe.
"Děda Mráz asi ne," utrousil Don. Vyhoupl se z díry a vypálil dvě rány po ruských pěšácích utíkajících ke jedněm dveřím. Prvního složil na první výstřel a druhému prolétla kulka vzdutým kabátem. Ten první padl mrtvý k zemí. Jeho druh o něj zakopl a upadl. Jak se sbíral se země, zavadil o pojistku granátu. Když se ho snažil zahodit, proklouzla mu rukojeť mezi zkřehlými prsty. Očima rozšířenýma hrůzou pozoroval padající granát. Jak se kutálí po dlažebních kostkách, skáče přes hrbolky a rotuje. Zapadl mezi spáry dlažebních kostek. Rus vzal nohy na ramena a utíkal pryč. Zasáhla ho tlaková vlna a střepiny. S hrdelním výkřikem se zhroutil s roztrhanými zády na ulici. Párkrát ještě zakašlal a byl mrtvý.
Rusové se nehodlali vzádt svých pozic na střechách a pálili na ulici. Zespodu jim odpovídala o nic moc slabší německá střelba. Několik družstev se už pokoušelo střechy dobýt, ale vždy je obránci s krvavými ztrátami odrazili. Bojovalo se o každý metr, o každý schod, místnost o každou píď. Starýho družstvo postupovalo prvním patrem jednoho domu. Všude okolo zuřil boj a do zdí se zarývaly zbloudilé kulky. Když přebíhali okolo jednoho okna, vojáka zasáhla zbloudilá střela. Odhodila ho stěnu, na níž zůstala krvavá skvrna. Ostatní za ním ho překročili a utíkali dál. Na konci chodby vskočil do dveří ruský voják. První Němec v řadě, vojín Stief, se ho tak lekl, že nebyl schopen jakékoli činnosti. Srdcem mu prolétla olověná kulka. Zasáhla i vojáka za ním. Oba mrtví padli přes sebe a zapletli se do sebe. Starej zalehl na podlahu a v letu stiskl spoušť samopalu. Dávka posekala stěny, zaryla se do futer dveří a proklála i Rusa. Se zaskučením umírající padl na podlahu. Skupina se probojovávala domem a ze všech místností a dveří na ně nabíhali další a další Rusové. Bojovalo se bodáky, polními lopatkami i kusy nábytku. Stolbe si zvlášť oblíbil nohu od jedné kuchyňské židle, kterou někde roztřískal.
Stolbe stál u vchodu do nějaké místnosti s potrhanými tapetami. Slyšel tam nějaké ruské hlasy. Kývl na Bohra, aby ho kryl. Zhluboka se nadechl a s hurónským řevem vletěl dovnitř. Nejdříve bylo slyšet tupé údery, výkřiky, pak nářek a nakonec stenání. Práskl výstřel a Stolbe vyletěl z místnosti jak střela.
"Střílej!" zařval v běhu na ohromeného Bohra. Ten na nic nečekal a přibil ke stěně zakrváceného Rusa. Postava nalehla na stěnu a padla k zemi. Za ní vyběhl další voják s nasazeným bodákem. Bohr si jen všiml Mongolových očí, než se mu zatmělo před očima. Poslední, co uslyšel byl výstřel a odporný mlaskavý zvuk.
Otevřel oči. V uších mu hučelo a hlava ho bolela. Chvíli nechápal, co se děje a kde vůbec je. Zamrkal. Rozhlédl se a strop ani okolní stěny nepoznával. Byly takové...moc zachovalé. Když zjistil, že není nijak vážně zraněný, posadil se. S úlevou zjistil, že má u sebe dokonce i svou zbraň. Z vedlejší místnosti uslyšel kroky. Vrhl se po samopalu u namířil ho do dveří. Z nich vylezl Starej. Pravou ruku měl obvázanou a levý rukách zašpiněný od krve.
"Á tak náš milostpán se ráčil probrat," řekl s úsměvem.
"C...co se děje," vyžbleptl.
"Nic. Dostali sme na prdel. Celá rota je na mraky. Stáhli nás z toho bordelu jako poslední. Zdravoťáci řikali, že máš míň žrát, prejs byl dost těžkej. Ten hajzl Steiger je nezvěstnej, ale co já vim, tak jeho pitomý auto našli na maděru v ňáký díře," zachechtal se Starej.
"A ostatní?" Bohr s námahou otočil hlavu.
"V pohodě. Don zas kšeftuje s tim svym levnym pornem. Taky rozbil držku Hoffovi, teda málem. Stačil fakt kousek a byli ty dva v sobě. Stolbe se zchlastal do němoty s kaplanem vod sto pátýho vobrněnýho a já sem tady," přejel si dlaní hrubě oholenou a zašpiněnou tvář.
"Trochu si vodpočiň. Pošlou tě do Nákýho lazáče. Podívej se taky na levou hnátu. S tim tě asi Adolf angažovat nebude," Bohr se okamžitě podepřel na loktech a uviděl levou nohu pod tlustou vrstvou obvazů. Do teď to necítil, ale jakmile se na ní podíval, začala ho bolet.
"Co je s ní?" hned si začal obvaz ohmatávat.
"Vcelku nic, jen dvě střepiny ze zasranýho minometu. Prokoplo tě to dveřma, kámo. Jediný dveře v širokym vokolí a ty je musíš prorazit. Máš kliku, že máš vpohodě záda,"
Druhý den přijel zdravotní transport. Pět náklaďáků narvaných až po plachty raněnými. Jedni těžce, jiní lehce, druzí s nějakou psychickou újmou. Odjeli. Ujídžděli zasněženou krajinou a sníh odlétal v mracích od kol. Bohr zavřel oči a usnul. Nemocnice. Operace. Chvilka pobytu v té oáze klidu a pak zpátky do pekla. A byla tma.

KONEC