VELKÉ FINÁLE: BITVA O PANNWITZ

Anotace: Válka se definitivně chýlí ke konci. Tento příběh, první z řady, je z února roku 1945, kdy začala poslední velká bitva války, bitva o Pomořany.

VELKÉ FINÁLE

BITVA O PANNWITZ

SCÉNA ZKÁZY

Je 22. února 1945. Rudá armáda již překročila hranice Německa a jako bouře se žene k Berlínu. Německá armáda bojuje své poslední bitvy a odpor se postupně hroutí.
36. pěší pluk zaujal pozice jižně od Hammersteinu. Jejich cílem bylo bránit obrannou linii nedaleko důležitého městečka Pannwitz. Vojáci vykopali ve zmrzlé zemi mělké okopy, zákopy a pár předsunutých pozic. Dva dny před tím pořádně sněžilo, takže prohrabat se tlustou vrstvou sněhu, a pak ještě kutat výkopy ve zmrzlé zemi bylo téměř nadlidským úsilím. Muži ze čtvrté roty kopali přes několik hodin, přesto se jim povedlo vybudovat jen pár desítek metrů zákopů. Střídali se po malých skupinkách, protože kopat v kuse by prostě nezvládli, ale hlavně by se sem do těch úzkých průchodů nevešli. Kus od svých zákopů rozdělali v sudech ohně a hřáli se u nich. Natáhli nehotové výkopy ostnatý drát, položili poměrně široké a husté minové pole. První zákopy obsadila družstva pancéřových granátníků s posledními panzerfausty, pár raketami do panzerschrecků a nějakými granáty. Těch několik málo lehkých protitankových děl, které pečlivě zakopali a zamaskovali větvemi, už to také nemohlo vytrhnout. Tu a tam se ve výkopu mihla postava v bílé maskovací bundě, či v zimním kabátě. Vzduchem se míhaly lopatami vyhazované spršky sutin, jenž dopadaly na bílý sníh. Stálo tu pár náklaďáků, které se pomalu dávaly do pohybu. Přivezli posilová družstva, saniťáky a poslední zásoby munice. Auta se obtížně vyhrabávaly ze závějí a najížděly na uježděnou cestu.Vojáci je často museli zatlačit. Odjížděli odsud ženisté, kteří byli potřeba jinde, kde ještě opevnění nebylo úplně hotové, nebo aspoň vybudované tak, aby se dalo jako opevnění použít.
V jedné jámě se krčily tři postavy a dýchaly si do zkřehlých prstů. První z nich se postavila a podupala zmrzlýma botama do sněhu. Voják si promnul ruce a nadýchal si do rukavic. Upevnil šálu pod přilbou a vrazil ruce do kapes. Ve vzduchu bylo cítit téměř hmatatelné napětí. Muži v provizorních okopech čekali další drtivý útok Rudé armády, která se už nezadržitelně hnala vpřed. Většina vojáků z frontových jednotek věděla, že válka už je prohraná. Tušili, že konec už nemůže být daleko. Jednou chytili vysílačkou zpravodajskou relaci. Říkalo se v ní, že hrdinné frontové jednotky bojují s Rusy na německé půdě a uštědřují jim tvrdé ztráy, a že mnohdy se jim podařilo dobýt ztracené území zpět. Oproti tomu jiným svědectvím byly konvoje uprchlíků směřující z oblasti bojů pryč. Táhly se v nekonečných zástupech směrem na západ, kde snad ještě měli nějakou šanci.
"Zima jak v prdeli," řekl čtyřiatřicetiletý vrchní šikovatel Fritz Kepke drkotajíc zuby. Kepke byl tvrdý chlap. Vyrostl v chudých poměrech v bavorském Mnichově. Otec padl v roce 1917 na západní frontě a matka tak musela celou domácnost se čtyřmi dětmi táhnout sama. Mladý Fritz se tedy protloukal jak mohl, nejednou málem skončil v kriminále a od něho mu pomohly dobré vztahy s některými z policistů. A když pak Hitler zavedl znova brannou povinnost, přihlásil se automaticky do wehrmachtu. Tvrdý dril mu nečinil potíže a brzy dosáhl nižších hodností. Kepke zvedl dalekohled, který se válel vedle kulometu ve sněhu, ofoukl z něj sníh a přiložil si ho k očím. Přejel protější horizont a pak ho zas odlažil. Ostatní dva muži přikývli a jeden si zapálil cigaretu.
"To sakra," řekl desátník Gerhard Keppler. Keppler pocházel z malé vesničky kus od Bonnu. Jeho rodina tu vlastnila nevelké hospodářství. Otec ho jen s velikou nelibostí pouštěl do armády. Kdo se bude starat o statek, aý on bude stár a synovi se něco stane? Na to Keppler zdánlivě nepomýšlel. Chtěl bojovat a vysloužit si Železný kříž. Podobně, jako tisíce dalších, však poznal pravou tvář nemilosrdné války. Vstal a prošel se po přilehlém zákopu.
"Poďte chlapi, musíme to trochu prohloubit," řekl starší svobodník Hans Vogel. Tohle je zvláštní postava. Vogel byl "vyléčený" nacista. Ještě před válkou horlil pro Stranu a myšlenku nacionálního socialismu. Byl celým srdcem přesvědčen, že Německo je předurčeno vládnout světu a opanovat nižší rasy. Do posledního písmene věřil všemu, co Vůdce říkal. Hned jak mohl, vstoupil do armády. Čekal, že se stane důstojníkem, vyslouží si vyznamenání a po samozřejmě vyhrané válce se odstěhuje na venkov. Po přepadení a válce v Sovětském svazu pochopil, že to asi tak s celým nacismem nebude tak úplně v pořádku. Několikrát byl svědkem maskrů jednotkami SS, které likvidovali mnohdy naprosto nevinné civilisty. Viděl řadu měst a vesnic spálených na prach plamenomety, bombami a boji. Jednoho dne, když zastřelili jednoho z jeho mužů za údajné spolčování se s nepřítelem se v něm cosi vzpříčilo. Zahodil svůj Železný kříž a dobrovolně se nechal přiřadit k první frontové jednotce, odcházející do hauptkampflinie. V HKL se dostal do Kepkeho roty a šli přímo do kurské ofenzívy.
Vogel se chopil se polní lopatky a začal s ní kopat do zmrzlé země. Ostří odsekávalo zmrzlou hlínu a prokousávalo se do země. Desátník Keppler si vytáhl z pusy cigaretu a vypustil obláček dýmu. Vytáhl z opasku lopatu a začal vyhazovat ztuhlé hrudky, které Vogel vykopl. Kepke se vrátil z malé obchůzky a podal kopajícímu Vogelovi kalíšek s armádním čajem. Voják jej od něj vděčně přijal a usrkl si. Angličan by tu hnusnou náhražku s chutí poslal nepříteli, ale v takové zimě ho voják rád přijal. Podal ho Kepplerovi. Desátník se napil a vrátil jej Kepkemu.
"Chtělo by to něco vostřejšího," Keppelr vytáhl z batohu láhev vodky a nechal ji kolovat.
Kutali asi půl hodiny a měli toho až dost. Jámu prohloubili skoro o metr a to stačilo, aby se v díře dalo normálně stát a vojáci byli kryti. Z dálky k nim dolehl zvuk motorů aut. Vogel vyhlédl přes okraj jámy a uviděl skupinu vojáků, jak slézají z koreb náklaďáků a vstupují do zákopů.
"A hele, další posila. Asi to s Adolfem nebude eště tak blbý, když nám sem furt lifrujou další kanónenfutr. Třeba fakt Ivany zaženem," usmál se škodolibě Kepke.
"Hmm, možná akorát tak za nejbližší kopec. Pak příde bátěnka Stalin a zkope nám všem prdel a my budem rádi, když se zastavíme před cedulí Berlín," odpověděl Vogel. Náklaďáky s vyjícími motory odjely a zmizely za silnicí v nevelkém lese. Kepke se posadil na dnem vzhůru obrácený kbelík a posunul si přilbu do týla. Sotva dosedl, hned zařinčel polní telefon. Vogel se opřel o okraj výkopu a telefon zařinčel znovu. Kepke si myslel, že se mu to snad jen zdálo, ale třetí zařinčení ho z toho vytrhlo.
"Květina dva, slyším," řekl mechanicky Kepke. Napadlo ho, kdo mohl vymyslet tak pitomé volací znaky, když okolo mrzne až praští a nikde žádná blbá kytka není. Ze sluchátka chvíli vycházelo praskání a šum. Po chvíli se ozval slabý hlas:
"Květino dva, připravte pozice k boji. Rusové se chystají podniknout silný útok, přepínám," Vogel se uchychtl. Prý pozice. Ten člověk se asi dlouho, nebo vůbec nepodíval do předních pozici HKL, asi tak poslední dva roky.
"Co tam na druhý straně sedí za blba. To tu hrajem kuličky, nebo co?" Keppler do něj šťouchl s výrazem ať drží zobák. Kepke se mezitím rozhlédl kolem a pak promluvil do sluchátka:
"Rozkaz, Květino jedna, provedu," a položil sluchátko do vidlice. Vstal a vydal se k jednotlivým pozicím.
Muži se choulili v kabátech a čas od času vyhlédli přes okraje zákopů k zvlněné a slabě zalesněné krajině na východě, kde se teď nalézala ruská vojska. Jejich linie v těchto místech byla široká čtyři sta až pět set metrů. Bránilo ji pouhých tři sta mužů s minimem munice a téměř žádnými protitankovými prostředky. Až ruské jednotky zaútočí, bude to strašný masakr. Kepke odhadoval, že se udrží tak půl hodiny víc ne. Ve druhé linii to nebylo o moc lepší. Byla sice několik set metrů za tou jejich. Zbudovali ji na začátku toho lesa za silnicí, ale i tam je příliš málo mužů.
Kepke vskočil do okopu pro protitankový kanón. Ten stále scházel. Místo něj tu bylo pět mužů s karabinami a samopaly. Těch pár granátů, které jim ještě zbyly, si položili vedle sebe. Když jeden desátník uviděl vrchního šikovatele přicházet, pokývl hlavou a zasalutoval. Kepke se jich zeptal, jak jsou na tom s municí.
"Blbě, pane. Máme střelivo na patnáct minut, půl hodiny," řekl jen.
"Šetřte. Střílejte dobře," řekl jen a obešel zbytek pozic. Na Kepkově velitelském stanovišti mezitím znova řinčí telefon. Zvedá ho desátník Keppler. Ohlásí se a poslouchá sdělení:
"Květino dva, ve vašem směru zachytil průzkum blížící se silné uskupení nepřítele. Tanky, samohybná děla, pěchota. Připravte se, za půl hodiny mohou být u vás, štáb konec," Keppler mrskl sluchátko do vidlice a vyskočil na okraj spojovacího zákopu. Uviděl vracejícího se Kepkeho. Mával na něj, běžel k němu a hulákal, co právě slyšel. Kepke se zastavil a poslouchal ho. Sklepal si z rukávu právě se z nebe snášející sníh a řekl:
"Pozice nemůžeme dlouho udržet. Na to nemám lidi ani vomylem. Teď se můžeme akorát tak modlit," řekl spíše už pro sebe. Vskočil do zákopu a vyhnul se střelcům, kteří spěchali ke své pozici a táhli s sebou své zbraně.
Vstoupil do svého velitelského okopu a zakopl o prázdnou jídelní misku. Zaklel a vykopl ji ven směrem k nepříteli. Zvedl sluchátko polního telefonu a vytočil štáb.
"Květina dvě volá štáb," chvíli se nic nedělo a pak kdosi na druhé straně linky zvedl sluchátko.
"Udejte pozici nepřítele, opakuji, odkud se sem ženou, přepínám," ve sluchátku to zapraskalo, chvíli byl klid a pak se hlas ozval znova:
"Ze směru železniční tratě Landsberg-Kreuz-Konitz, konec" spojení se přerušilo. Vogel si stoupl ke kulometu a zkontroloval pás. Moc střeliva do kulometu nezbývalo. Pro jistotu prohlédl ještě odhozené plechové truhlíky, ale ani v nich nezůstal jediný náboj. Zaklapl víko závěru a natáhl jej. Zkusmo kulometem pootočil, a když viděl, že je v pořádku, nabil ještě svoji karabinu. Opřel ji o výkop a posadil se na převržený sud.
Keppler si zapálil cigaretu, z kapsy kabátu vytáhl malou foukací harmoniku a posadil se na sud zády k Vogelovi. Hrál na ni nějakou pomalou a táhlou písničku a díval se upřeně do země. Kepke si přiložil k očím dalekohled. Přejel horizont a náhle ho na jednom z nízkých hřebenů něco zaujalo. Jako by tam snad něco hořelo, nebo spíš kouřilo. Že by to ale kouřilo tak bíle? Zavolal k sobě Vogela a podal mu dalekohled. Voják otočil ostřícím kolečkem a chvíli ten mrak pozoroval. Na chvíli dalekohled odložil, zamžoural ke kopcům a zase si dalekohled dal pevně k očím. Náhle se na kopec vyhouplo množství T34 a SU100. Zvedaly obrovská mračna zvířeného sněhu, jenž se zdvíhala nad tanky. To byl ten "kouř z požáru", který Kepke uviděl prve. Na pancířích se vezla jako nějaký přichycený hmyz pěchota a nevysoko nad celou tou rojnicí tanků přelétaly čtyři dvoumotorové Petlijakovy. Letěly nízko nad zemí a blížily se k německým pozicím. Přelétly první linii a shodily bomby na tu druhou. Zaburácely exploze a nad špičky zasněžených stromů vylétlo množství sněhu, hlíny, kusů stromů a ihned začal stoupat dým, jímž probleskovaly plameny.
"Šmejdi. Trefili ňákej sklad, parchanti zasraný," řekl Kepke a sledoval požár.
Tanky se plnou rchlostí blížily k pozicím a sníh jim odlétal od pásů. Pěchota na jejich pancířích se připravovala k vysazení. Lehká protitanková děla občas vystřelila, ale jejich střely vybuchovaly se slabým pufnutím mezi valící se ocelovou lavinou. Tentokrát spustily tanky. Za jízdy vystřelily postupně ze svých děl. Granáty explodovaly před a za zákopy, několik jich ale opevnění zasáhly a usmrtily jejich obránce. Mohutné exploze působily jako tajfun. Tlakové vlny posrážely některé tyčky, na nichž byl upevněn ostnatý drát. Střepiny se přehnaly nad zákopy a zalétly se syčením do sněhu, všespalující ohnivé bouře se přehnaly zákopy. Jeden z předsunutých okopů dostal přímý zásah a vojáci v něm zemřeli rozerváni na kusy v explozi dvou postupně explodujících pětaosmdesátimilimetrových střel. Ženoucí se tanky se blížily k decimovaným německým pozicím, mezi něž teď dopadaly dělostřelecké granáty a miny frontového dělostřelectva. Zastavily asi dvě stovky metrů před první pozicí a pěšáci seskakovali z koreb samohybů a tanků. Ty bílé natřené ocelové obludy se daly za okamžik zas do pohybu a střílely ze všech svých hlavní.
Vogel ležel na dně okopu a tiskl si přilbu k hlavě. Okolo něj burácely vybuchující granáty a střely. Nad okopem přelétala mračna střepin, kamení, úštěpků dřeva a zbytků roztrhaných těl. Když se se to aspoň trochu uklidnilo, vyhlédl přes okraj okopu. Vyvalil oči, když uviděl dlouhou rojnici ruských pěšáků a tanky drtící odpor na levém křídle, do jehož zápolí právě dopadla salva z ruských Kaťuší a celé levé křídlo, které bránila šestá rota zmizelo v oblaku dýmu. Když se kouř rozptýlil, zákopy byly úplně rozryté a přes ně se valily hordy nepřátelských pěšáků a za nimi tanky.
"Rychle ke kulometu! Sundej je!" vykřikl Kepke. Vogel sevřel pažbu a stiskl spoušť. Útočící pěšáci běželi přímo na ně, pálili z pušek, samopalů a kulometů. Rozžhavené kulky rozstřikovaly sníh a zarývaly se do vykopané hlíny podél pozice. První skupinka Rusů byla okamžitě rozstřílena Vogelovým kulometem a mrtvoly padly do krví rudnoucího sněhu. Připojili se k němu ostatní a pálily výstřel za výstřelem. Němečtí vojáci byli zabíjeni po desítkách. Sovětští pěšáci umírali v předpolí zákopů ve výbuších nášlapných min a odpalovaných náložích, bojovalo se bodáky, polními lopatkami. Vojáci se mlátili pažbami a došlo i na holé ruce. Kepke uviděl, jak jeden štábní destáník praštil ruského vojáka po hlavě zajištěným násadkovým granátem a vyprázdnil do něj polovinu zásobníku ze své pistole. Vzápětí byl zastřelen ruským tankistou, jehož vozidlo stálo v plamenech o pár desítek metrů za ním. Na mnoha místech už se ruským vojákům podařilo do zákopů proniknout.
"Květina dva, KVĚTINA DVA! Nedokážeme nepřítele zastavit, je jich strašně moc, opakuji, NEDOKÁŽEME JE ZASTAVIT!" řval Keppler do sluchátka polního telefonu, než ho střepina rozmlátila na padrť a polní telefon se odmlčel.
"Padáme vocaď!" zakřičel a utíkal spojovacím zákopem, mávajíc samopalem na ostatní vojáky, kteří jeho rozkaz neslyšeli. Pálil z automatu po nabíhajících Rusech. Ti mu odpovídali střelbou ze svých zbraní. Poslední utíkal Keppler. Běžel spolu s dalšími vojáky co mu nohy stačily. V okamžiku se mu zdálo, jako by ho nějaká strašná síla uchopila a mrštila ho vši silou vpřed. Zatmělo se mu před očima a jen cítil, jak ho ovívá horký vzduch.
Hučí mu v uších, oční víčka křečovitě sevřená, nic nevidí a nic neslyší. Všechno se okolo něj točí a on letí v rychlosti mezi stěnami zákopu. Pomalu upadá do bezvědomí, když v tom ho probere tvrdý náraz na zmrzlou stěnu zákopu. Otevře oči a slyší, že bitva pokračuje dál. Zvedl hlavu a zjistil, že zákop za ním přestal existovat. Na jeho místě je teď sesutá změť čehosi, z čeho čouhá výdřeva, kusy těl a stoupá odsud kouř. Kus od něho ležel v krvi vojín Stumme a ječel bolestí. Ti čtyři vojáci, co běželi za ním byli roztrháni na hadry. Když zjistil, že je v pořádku, že snad řízením nějaké vyšší moci není zraněne, napadla ho jediná myšlenka: zmiz!. Drapl svíjejícího se Stummeho, který přišel o nohu, za kožené řemení a táhl ho za sebou. Kulky mu mezitím svištěly těsně nad hlavou. Pušku si hodil na záda a křičel na před ním bojující vojáky, ať mu pomohou. Za Stummeho znetvořenou nohou se táhla dlouhá krvavá skvrna.
"Sanita! SANITA-A-A!" křičel Keppler. Dotáhl zraněného muže až k jednomu rozstřílenému okopu, kde se zoufale bránila pětice střelců. Teprve teď si všiml, že Stumme ze šoku a velké ztráty krve zemřel. Blízko jeho tváře se do země zaryla kulka a do obličeje mu vmetla sněhový prach. Viděl, jak na něj běží jakási postava v bílém maskovacím stejnokroji s puškou nad hlavou. Po pár chvílích si uvědomil, že je to Rus a chystá se ho praštit pažbou po hlavě. Okamžitě pustil beznohou mrtvolu a strhl svoji karabinu ze zad. Vypálil a zasáhl Rusa do nohy. Voják vykřikl a svalil se na zem. Probojoval se k němu Vogel a strčil Kepplera k zemi. Zákopem k nim běžela skupinka Rusů s nasazenými bodáky a noži v rukou. Prvního Rusa odhodila nazad samopalná dávka, dalšího Vogel probodl bajonetem tak silně, až mu vylezl vzadu mezi žebry. Bajonet však nemohl vytáhnout. Tak vystřelil a kopl umírajícího muže do žaludku, tím bodák vyprostil.
Mlátili se hlava nehlava pažbami, polními lopatkami, bajonety a vším, co bylo po ruce. Kepke uškrtil nějakého ruského seržanta telefonním drátem, který někde sebral. Asi ho na povrch vyvrhl výbuch. Náhle kus od nich vybuchl dělostřelecký granát. Smetl těch několik střelců z povrchu planety a zasypal hlínou a sněhem Vogela s Kepplerem.
"Ústup! Padáme vocaď, zmizte rychle všichni!" ječel Kepke a pálil okolo sebe sebraným ruským samopalem. Náhle dostal strašnou ránu do ramene, upadl do sněhu a samopal upustil. Když se obrátil, uviděl ruského vojáka, jak se do něj chystá zarazit svůj bodák upevněný na pušce. Chtěl se rychle odkulit stranou, když v tom se Rusovo tělo zaškubalo. Přepadlo dopředu a zalehlo Kepkemu nohu. Úšklebek smíchu se rázem změnil v bolestivou grimasu. Viděl, jak voják sahá po granátu a chce ho odjistit. Vší silou kopl raněného ruského vojáka do obličeje a zmáčkl spoušť. Dvě rány ho zásáhly do obličeje a úplně ho znetvořily.
Vojáci prchali směrem k náspu silnice. Za nimi se rozrůstalo peklo vybuchujících granátů, min, řvoucích děl SU100, která přijela pěchotě na pomoc a likvidovala to, co zbylo z německých pozic. Mezi púrchajícími vojáky vybuchovaly ječící miny, svou daň si vybíraly kulometné dávky. Gejzírky vymlacovaného sněhu se vzpínaly do výše a pak znovu v poprašku padali k zemi.
Keppler se ohlédl a uviděl tu scénu zkázy. K nebi létaly stěny vyvržené hlíny, ohnivé jazyky z výbuchů, všude duněly detonace explozí, rachotily kulomety, samopaly, práskaly pušky a křičeli ranění a umírající. Z toho všeho prchaly, doslova prchaly, desítky německých vojáků. Utíkali, co ji nohy stačily. Mnoho jich ještě zasáhly ruské kulky, či střepiny. Tu a tam se z usedajícího mraku zbylém po výbuchu vynořilo samohybné dělo a pálilo po všem, co připomínalo nepřítele. První linie byla zničena a prolomena.

DRUHÁ LINIE

Kepke vyčerpaně dopadl za násep, hned vedle štěkajícího MG42. Z hlavně mu šlehal plamen a vystřílené horké nábojnice syčely ve studeném sněhu. Většina jeho mužů ležela mrtvá před tou silnicí, nebo umírali mezi ruskými padlými. Když k nim běželi saniťáci s nosítky, dostali se do palby z ruské strany a většina jich zemřela ještě dřív, než se ke zraněným dostala. Sníh byl narudlý krví. Nad bojištěm se vznášel příkrov kouře, rozplývajícího se dýmu z vybuchnuvších granátů a střel. Vedle něj se sněhem po zadku svezl Vogel. Ležel na zádech a prudce oddechoval. Rukavicí si setřel z obličeje a krku zmrazky a zakašlal. Krev mu bušila ve spáncích, na plicích a v boku ho píchalo, záda ho bolela a měl dojem, že se mu hlava snad rozskočí. S obtížemi se vyškrábal k vozovce a zůstal ležet kus od ní. Pátral očima po Kepplerovi a uviděl ho, jak nese na zádech raněného vojáka. Snesl ho ke dvěma zdravotníkům, kteří ho vzali na nosítka a odběhli s ním k lesu, v němž byla druhá obranná linie. Přetížení saniťáci se zase vraceli a nabírali množství raněných. Zpoza silnicie je kryli hustou palbou jejich druzi, aby je Rusové nemohli postřílet jako zajíce. I tak mnoho zdravotníků padlo při pokusu zachránit zraněné kamarády. Raněný byl skoro každý druhý a to různě těžce.
Kepke nařídil ústup ke druhé linii. Ubírali se mezi prvními stromy a vojáci ze zákopů na ně volali, ať si pospíší, že ruské tanky udeřili na levé křídlo obrany a likvidují ho. Když slezli do zákopů, ukázalo se, že ty granáty, které občas dopadly mezi ně při tom úprku z přední pozice, byly špatně zacílené střely, které měly vybuchnout tady. Přímý zásah dostal velitelský bunkr, z něhož zůstala jen díra do země, čnející trámy a změť drátů telefonních linek. Raněný plukovník Gerhard von Eichenthal však stále pomocí jediného polního telefonu organizoval obranu.
"Co? Ne...nemám tu nic takového. Prostě každý, kdo je schopen udržet pušku, ať okamžitě nastoupí do boje! Když už Sověty nemůžeme zastavit, pořádně je tu zdržíme a donutíme je dobývat nás metr po metru...opakujte, neslyším...ano, rozumím. Pošlete okamžitě posilu, pokud ještě nějako najdete, konec!" a položil sluchátko vedle telefonu.
Kepkova četa nalezla do poměrně bytelných zákopů a čekala na ruské vojáky. Kdesi na levém křídle, kde byl situován 322. pěší pluk duněla tvrdá bitva pěšáků proti tankům. Podle všeho se ale Rusům nedařilo pozice prolomit, zvláště díky odvážnému protiútoku pancéřových granátníků, kteří napadli sovětské uskupení z boku a způsobili útočníkům kruté ztráty. Rusové se na tomto úseku stále neobjevovali. Vogel se posadil a opřel se o drátěnkou vyztuženou stěnu. Zapálil si cigaretu a zahodil sfouknutou zápalku.
"Kde kurva sou?" zeptal se spíše sám pro sebe.
"Ivani? Za chvíli všude," řekl lakonicky Keppler. Kepke si odfrkl. Sedl si na bobek vedle střepinami omláceného kmenu stromu a pošoupl si přilbu do týla. Opřel se o něj zády a vyfoukl kouř. Přál si být teď na hony odsud. Zavřel oči a vybavil si rozkvetlou louku, motýlky, zpívající ptáčky. Kolem dokola vonící les a jasné nebe s hřejícím sluncem. Otevřel oči, zamžikal a viděl jen půdu rozrytou šrapnely, granáty. Viděl klikaté okopy, opevnění a tu a tam mrtvolu. Říkal si, kolik lesů a zákopů už takhle viděl. Těžko by se to dalo zpočítat. Přemýšlel, kolik už viděl mrtvol, umírajících lidských bytostí a zničených měst. Hodně. Posledních pár let totiž neviděl nic jiného, než kouř, trosky a zničenou krajinu. Když se dostal na dovolenou do Německa, viděl vybombardovaná města. Napadlo ho, že celá Evropa se změnila v jednu velkou stejnou krajinu, kde místo měst, se k nebi tyčí zubaté obrysy měst, z nichž stoupají sloupce dýmu, pole a louky jsou rozryty krátery a lesy rozříštěné bombami. Výhled na slunce je tu zastíněn příkrovem dýmovnic a místo aut a tramvají tu jezdí lazaretní vlaky a tanky. Divná země. Bude někdy konec? Potáhl si naposled z ciagerty a zadusil ji ve sněhu.
Mezi stromovím propadlo pár syčících předmětů. Jakmile se propadly do sněhu, začal z nich stoupat bílý dým. Brzy pod kouřovou clonou zmizelo celé předpolí před německými zákopy. Vojáci okamžitě vyskočili na nohy. Někteří zacvakli na pušky bajonety, jiní připravili samopaly a kulomety k palbě. Keppler sevřel pažbu pušky a natáhl závěr. Namířil do rozplývající se clony a čekal na nepřítele. Na druhé straně zněl dusot mnoha těžkých vojenských bot a hromový pokřik "Urááá!" útočících Sovětů.
Vynořili se z clony jako přízraky. Kabáty a pelerýny za nimi vlály, sníh jim odletoval od bot a z hrdel jim vycházel divoký bojový pokřik. Hned, jak vyběhli z posledních zbytků rozplývající se kouřové clony, začali bezhlavě a bez míření pálit ve směru německých zákopů. Mnoho vojáků padlo okamžitě zasaženo ruskými kulkami. Muž vedle Vogela dostal zásah přímo do čela. Kulka prošla přilbou, s mlaskavým zvukem padla mrtvola na dno zákopu. Keppler zmáčkl spoušť. Puška zaburácela, ale minul. Srmtící kus olova zasáhl strom a s bzučením odlétl stranou. Vogel střílel ze samopalu jednu dávku za druhou a pobil už několik sovětských pěšáků. Mezi řítivšími se Rusy vybuchlo několik min z lehkých minometů a za sebou jdoucí exploze rozházely mrtvá těla do všech stran. Kepke viděl, jak se raněný Rus odhozený tlakovou vlnou několik metrů stranou nabodl na větve vyčnívající z urvaného stromku. Příšerně ječel a skučel, než ho kdosi zastřelil. Kulomety smetly téměř celou první řadu a ti za nimi naskákali za stromy. Za jedním stromem se tísnilo až pět mužů. Mačkali se za kmenem a snažili se najít proboha aspoň nějaký úkryt, který by je ochránil před tou šílenou smrští, která se na ně řítí z německých bunkrů. Pálili po opevněních, vrhali granáty a zápalné láhve.
K jejich okopu přiběhl Kepke.
"Hněte sebou, potřebujou nás vo kus dál!" vykřikl na Vogela, Kepplera a další muže. Sebrali se a sehnuti přeběhli úsekem, který Rusové pokrývali zběsilou kulometnou palbou. Střely svištěly nad zákopy a zarývaly se do jejich parapetů a dolů padaly spršky vytržené zmrzlé hlíny. Kepke viděl, jak dopadnuvší svištící granát úplně rozmlátil obvaziště. Všichni, včetně vojáků čekajících na transport do lazaretu, jenž v tu chvíli byli v epicentru exploze, okamžitě zemřeli. Zbylo tu mnoho křičících a umírajících raněných. Postupovali dál a snažili se moc nevšímat toho okolo. Překračovali mrtvé, kryli se za ochrannými valy a ve střeleckých pozicích, plazili se, nebo naopak sehnuti utíkali. Vyhýbali se vojákům na střeleckých stanovištích, kteří pálili po Rusech, jenž se probíjeli kus po kusu k zákopům.
Ruský kulometčík byl ukryt za hromadou chrundí, ze které střílel po jednom bunkru. Jeho trosky, do kterých se zakusovaly kulky, právě míjel Vogel. Na zmrzlé země ležely čtyři prostřílené mrtvoly. Pátý zraněný voják se vysílačkou zoufale snažil dovolat pomoci. Řval do sluchátka a po tvářích mu tekly slzy Jednu ruku měl celou od krve a přílbu promáčknutou. Sotva ho Vogel minul, dávka vojáka odmrštila na vydřevenou stěnu. Sluchátko mu vyklouzlo z ruky a mrtvola spadla na lavici, kde zůstala ležet. Jak se blížili k místu určení, slyšeli burácet motory tanků, zuřivou střelbu a výbuchy. Skupina vojáků si klestila cestu mezi svými druhy, kteří z okopů pálili po postupujících Sovětech. Keppler si všiml, jak jeden SU76 svými pásy přejel kulometnou pozici na jedné lesní cestě. Úplně je rozmačkal a kulomet se pod pásy zlomil a rozlámal jako nějaká dětská hračka, když jí neopatrný člověk zašlápne. Na pojíždějící pancéřák se okamžitě snesl déšť granátů a následující exploze jej okamžitě zapálily. Jeho posádka vyskákala ven a pokoušela se vzdát. Jeden německý voják vyskočil na okraj zákopu se samopalem v ruce. Křikl na muže povel a do plazícího se Rusa vypálil celý zásobník, vytasil bodák a probodl ruce zvedajícího velitele posádky. Vojáci, na které prve křičel, zaklekli a vypálili do umírajících Rsuů dávky. Kepkův oddíl zaujali pozice kus od rozmláceného velitelského bunkru. Zasáhla ho střela práve z toho sovětského pásáků a z bunkru nezbylo téměř nic. Rusové tu na několika místech prorazili předsunutá opevnění a tlačili se dál do pozic druhé obranné linie. Duněly tu plamenomety, vybuchovaly granáty, kdosi ječel povely a tu a tam se mezi řídkými stromy provlékl hřmící T34, či SU76. Vzduch těžkl vypáleným střelným prachem, střelbou a detonacemi. Keppler zamířil a vystřelil. Ruský seržant se složil s prostřeleným krkem k zemi. Z jeho rány prýštila krev a umírající sebou škubal a svíjel se. Vogel krátkou dávkou skolil trojici ruských vojáků. Odkudsi zprava sem dolehl bojovný pokřik:
"Za Stalináááá!" asi dvacítka ruských vojáků útočila na jednu opevněnou pozici. Vpředu utíkal muž s rudým praporem a střílel z pistole. Natočil se na ně jeden MG34 a začal střílet. Střelec kulometu křičel na podvače pásu, aby přinesl další zásobu munice. Sotva se ale chlap zvedl, byl dvakrát střelen do zad. Jiní vojáci ho raněného odtáhli do bezpečí zatím neporušeného zákopu. Mezi tím vším vybuchlo pár granátů, proletěl mrak kulek a celý ten útok byl utopen v krvi. Obě strany už nebraly ohled ani na zdravotníky s nosítky. Kepke viděl, jak ruský ostřelovač ukrytý na stromě čekal, až sanita přiběhne k raněnému vojákovi s ustřelenou rukou a pak je všechny postřílel. Keppler si toho všiml a korunu toho stromu proroštoval dlouhou dávkou. Rus roztáhl ruce a jeho tělo žuchlo do sněhu, kus od jeho obětí.
"Odstřel!" vyštěkl kdosi a malý háječek jehličnatých mladých stromků vyletěl do povětří a s ním množství ruských pěšáků. Prostě se celý kus hlíny vznesl do vzduchu a roztříkl se do všech stran. Silná nálož ty kusy stromků rozházela po lese. Vogel zalehl bleskově k zemi. Kolem něj popadaly třísky a hlína. Střelec kus od něj byl zasažen dlouhým úštěpkem do prsou. Snažil se ten kus klacku vytáhnout. Křičel bolestí a z rány teklo hodně krve. Nakonec ho zasáhly tři kulky a muž zemřel.
Vogel ležel na dně příkopu schoulený do klubíčka. Zdálo se, že ruští vojáci snad ustupují. Opatrně se vyhrabal z díry a viděl, jak Sověti skutečně prchají. Utíkali pryč hlava nehlava kryti svými tanky, které jely pryč také. Doběhl k němu Keppler. Sklouzl do díry a odložil svoji pušku.
"Ivan má po prdeli. Zdrhaj pryč," oddychoval voják. Vogel přikývl a sledoval přicházejícího Kepkeho. Okolo panovala horečná činnost. Vojáci odnášeli raněné, sbírali zbraně a zjišťovali, co se dá ještě použít. Většina zákopů byla rozbitá, rozstřílená, zavalená a přerušená výbuchy tankových střel. Ven z nich trčela rozdrcená a utržená výdřeva, váleli se tu mrtví, hořely tu zničené tanky a německé náklaďáky. Velitelská stanoviště byla většinou úplně zničena. Přímý zásah dostal i spojovací uzel a velitelský bunkr. Z něho stoupal dým a mezi výdřevou ze silných kmenů probleskovalo slabé světlo plamenů. Granát totiž zasáhl i uskladněné palivo kus od bunkru. Před druhou hodinou odpolední přišla jejich jednotka o více jak osm set mužů.
Ukázal se tu i kapitán Klausmann. Levou paži měl v obvazech a v pravé třímal ruský samopal, přilbu měl podřenou. Chabě odpověděl na pozdrav dvou vojáků u lehkého minometu a hrabal se jako polámaná lokomotiva k jednomu jako zázrakem neporušenému telefonickému uzlu. Řekl spojaři, ať mu vytočí velitelství.
"Pane plukovníku, tady čtvrtá rota třiašedesátého pluku. Linie byla ubráněna před silným sovětským úderem,"
"Výborně. Vaše jednotka bude přesunuta na jiné stanoviště. Sověti chystají průlom směrem na Hammerstein, musíme jim v tom zabránit. Už jsem poslal transport. Provedete útok jižně od města Pannwitz, potvrďte,"
"Rozumím, pane plukovníku, konec," Kepke si ponořil obličej do dlaní a zavrtěl hlavou. Protiútok v tomhle stavu jednotky nebude možný a i kdyby, bude to znamenat její úplné zničení. Navíc ve vrchovinatém terénu jižně od města budou mít Sověti výhodu, obsadili totož několik strategických návrších a celý kraj drží pod smrtící palbou svých děl.
Neuplynula ani hodina a lesní cestou se sem plazila kolona sněhem ofoukaných a námrazou pokrytých Opelů. Jejich kola se probíjela závějemi sněhu, přejížděla přes poházené zbraně a náklaďáky zapadaly do výmolů. Celá pěší rota se shromáždila před rozstříleným vrakem vypáleného SU100, jehož posádka ležela uhořelá uvnitř.
"Do tohodle se v životě nemůžem vejít," řekl Vogel.
"Taky ne, tímhle pojede druhá četa," řekl kapitán Klausmann.
"Co? A to jako proč?" odtušil chladně Keppler.
"Za prvé, desátníku, mně budete oslovovat hodností, za druhé se budete chovat slušně a za třetí, protže jsem to rozhodl," řekl kapitán a odkráčel.
"Svině," uplivl si Kepke. Kolem se protáhly postavy vojáků ze třetí roty. Postupně nalézali do aut a nakládali dovnitř bedny s municí. Rachotily tu jejich težké boty a zbraně. Konečně se bočnice koreb s třesknutím zavřely a první Opel vyrazil na cestu. Ostatní čety se seřadily do dlouhé řady a pomalu se pohnuly vpřed.
Brodili se hlubokým sněhem, jelikož cesta tu nebyla protažena. Zakopávali o spadané větve stromů a propadali se do závějí. Konce jejich kabátů a kůže bot už byly úplně zmrzlé. Ruce je zábly a zbraně už byly těžké. V neuspořádané formaci se pohybovali přes zasněžený les, zatímco v zádech jim duněla frontová linie zmítající se v agónii nastávající porážky. Kepke hulákal na své podřízené, aby sebou hnuli. Vylezl si na pařez a mával na ně samopalem a nepřestával hulákat. Pak si samopal pověsil na rameno a zapálil doutník. Vyfoukl kouř, seskočil z pařezu a pokračoval vedle svých vojáků. Nad konečky stromů přeletěl sovětský Jak9 a zamířil nad hlavní bojovou linii. Zanedlouho se ozval rachot jeho kanónů a hlasitá exploze.
"Hajzl," řekl Keppler. Konečně našli nějakou použitelnou lesní cestu, na které se nebořili do sněhu a po níž se dalo vcelku normáně jít. Podle uježděného sněhu vypadala docela používaně. Našli tu stopy po pásech, pneumatikách a i po vojenských botách. Podle mapy tahle silnice končila asi tři kilometry od Pannwitzu, v nějaké vesnici Kleindorf. Seřadili se do dvojstupů a vydali se po ní. Vogel se rozhlédl po stranách silnice. Pohlédl do mrtvolné šedi mlhy povalující se v chuchvalcích mezi stromovím a stoupající mezi kmeny stromů. Ze zatáčky za nimi k nim sjížděl vůz. Vojáci se namačkali ke krajnici a kolem nich v oblaku sněhu projel terénní Horch. Minul vojáky a zmizel v další zatáčce. Za ním projel Jagdtiger následovaný dvěma motorkami s přívěsnými vozíky.
Došli k malé vísce jménem Langendorf. Z lesní cesty se dostali na silnici vedoucí mezi poli. V příkopě čas od času leželo svržené nákladní auto, terénní automobil, nebo nějaké to obrněné vozidlo. Buď bylo poškozené, nebo mu už definitivně došlo palivo. Po ní se proti nim blížila dlouhá řada uprchlíků. Všechen svůj majetek táhli na zádech, v kufrech, nůších, nebo jen prostě zabalený v prostěradlech. Do rostodivných povozů, často vyrobených z kočárků, zapřáhli všechno, co mohlo táhnout. Vídali kočárky tažené psy, dobytkem, ve vzácných případech koňmi. V tom smutném průvodu šli staří, děti, ženy. Někteří se dívali na vojáky podivným, káravým, někdy i nevraživým pohledem. Většinou si jich však nevšímali, chtěli být co nejdříve pryč odsud, co nedříve v bezpečí, pokud vůbec nějaké v tomto kraji zbývalo. Cestou se k vojákům přidali i tankisté, v rychlosti předělaní na pěchotní jednotky. Byli oblečeni do čehokoli, co je mohlo ochránit před mrazem. Jejich tankovou jednotku rozpustili poté, co vyčerpali poslední palivo a větší část tanků byla zničena sovětskými letadly a obrněnci v nerovném boji. Slunce stálo vysoko na obloze, na nebi nebyl jediný mráček a bělostný sníh jiskřil. Vogelovi to připadalo, jako když se na zasněžených polích válí tisíce diamantů. Vzpomněl si, když mu máma vyprávěla o Vánocích pohádky. Nevěděl proč, ale prostě si na to vzpomněl. Jakoby cítil vánoční cukroví, stromeček a vůni štředrovečerní večeře. Vzpomínal na poslední vánoce, které trávili v kládami obložené díře. Do bedny od munice zasadili malý smrček, z tenčích střepin udělali kleštěmi ozdoby a Keppler sehnal někde kus prostěradla. Přehodily ho přes "stůl" udělaný z bedny od granátů. Mysleli na své rodiny doma. O některých už týdny nedostali sebemenší zprávu. Tak vypadali poslední válečné vánoce. Smutné, šedivé a podbarvené bubnovou palbou blížících se sovětských úderných čel. O dva dny později zas byli v akci.
Asi kilometr od Langendorfu je napadl sovětský letoun. Letěl zřejmě z bojového letu a zahlédl kolonu uprchlíků. Letadlo se sneslo níže k zemi a nejprve kolonu přeletělo. Pilot by asi ani neútočil, kdyby však nezahlédl vojáky, kteří naskákali do příkopů podél silnice. Letadlo se okamžitě otočilo a nalétalo na silnici. Letec střílel ze všech zbraní a střely přeťaly silnici vpůli. Mnoho civilistů okamžitě zemřelo, nebo bylo zraněno. Vedle Kepplera dopadlo bezhlavé tělo nějakého malého kluka, jež držel v pravé ruce plyšového medvídka. Tlaková vlna vybuchujících střel přes něj přehodila naložený žebřiňák. Civilisté se v panice rozutekli so polí a utíkali k lesu. Sovětské letadlo napadalo i jednotlivce a sypalo po nich dlouhé dávky. Vedle Kepplera ležel tankový střelec, jemuž uvízla dvoucentimetrová střela v hrudi. Voják kašlal, naříkal a snažil si projektil vyndat, když vtom vybuchl. Keppler se odvrátil, aby tu hrůzu neviděl.
Rus vystřílel poslední dávku a odlétal. Za ním zůstával zmasakrovaný konvoj uprchlíků a mrtvých vojáků. Plačící pozůstalí hledali své zahynulé příbuzné a sbírali se ze země. Vojáci však museli dál...

BOJOVÝ PROSTOR PANNWITZ

Došli do opuštěného Langendorfu, asi tři kilometry vzdáleného od Pannwitzu. Německé jednotky tu zaujali pozice v okolí vesnice. Z malého kopečku nad vesnicí dalekohledy viděli rozstřílené město, ze kterého mezi domy vybuchují nové a nové dělostřelecké granáty a hroutí se zasažené domy. K úspěšnému provedení útoku museli překonat mělké údolí, které je dělilo od dotyků frontových linií. Údolím protékal potok Blaubach, nyní zamrzlý. Údolí ještě bezpečně drželi Němci, ale za malým lesíkem už byly prý spatřeny ruské průzkumné jednotky. Za tím lesem se z polí zdvíhal nevysoký pahorek, na jehož vrcholu měli Sověti silně bráněné pozorovací postavení.
Čtvrtá rota se usadila na velkém statku a vojáci si našli místo v opuštěných stodolách a místnostech obytných budov. Keppler s Vogelem se natáhli na hromadu sena a Vogel vytáhl karty. Zamíchal je a hráli s Keppler očko. Brzy už byla ve hře slušná sázka: dvě láhve prvotřídního vína ze štábu divize, které se podařilo Vogelovi vykšeftovat od plukovníkova řidiče, který zase někomu dlužil karton cigaret a to víno za něj vyměnil. Brzy se k nim připojil nějaký svobodník dělostřelectva. Vogel si už dříve všiml, že si vždy jednu kartu strká do rukávu. Udělal to párkrát docela okatě. Muselo by si toho všimnout i malé dítě. I Keppler, zdá se si všiml. Zatím nic neříkal, ale mrkl na Kepplera. Desátník mrkl na znamení, že rozumí. Když pak ten svobodník vynášel kartu, Keppler zahodil ty svoje, vyskočil na nohy a vykřikl:
"Hej, ty podvádíš!" svobodník si stoupl, pohlédl mu zpříma do očí a zavrčel.
"Strč si to do prdele," dřív, než se nadál, dostal jednu po tlamě a odlétl dobrý metr po zádech. Rukou hmátl do prázdna a shodil ze stolu nějaké přilby, polní láhve pušku. Keppler hrábl po něčím automatu a namířil mu ho do obličeje.
"Syp se vocaď, blbečku," řekl, a když se svobodník zvedal, nakopl ho do zadku. Voják ztratil rovnováhu a vyklopýtal ze stodoly ven.
O půl hodiny později vojáci spokojeně spali. Stodola se naplnila chrápáním a spokojeným odfukováním spících vojáků. Na stole hořely petrolejky a na lavicích spali vojáci. Tahle idylka netrvala dlouho. Dva muži otevřeli se zapraštěním vrata a dovnitř naběhl kapitán Klausmann.
"Vstávat! Všichni okamžitě vstávat, jdeme do útok! Vstávat, povídám!" vojáci se hrabali zpod dek a kabátů a nerudně se řadili před stodolou. Začínal padat večer a pořádně se ochladilo. Kepke si vyhrnul límec kabátu a nasadil rukavice.
"Takhle vypadá čerstvej absolvent pěchotní školy v Bambergu," řekl naštvaně, když se před nimi Klausmann naparoval. Sdělil vojákům rozkazy. Povedou útok na ten silně bráněný pozorovací bod a dobudou ho. Budou ho držet tak dlouho, dokud nezačne hlavní útok s cílem podpořit obranu Pannwitzu a zahnat Rusy zpět do výchozích pozic. Pak se rota plus posily zapojí do útočných operací.
"Paráda, vždycky sem chtěl bejt mučedník," řekl Vogel.
"Budeš mít možnost. Většina chlapů ze třetího praporu si prohlíží kytky vodspoda," řekl tiše Kepke.
Vojáci se shromáždili na vrcholu mělkého údolí. Pohlíželi dolů na zamrzlý potok vinoucí se v meandrech údolím. Tu a tam tu stál ojíněný strom, zmrzlá vysoká tráva, či vyčnívající větve. Sněhem dolů na dno začala klouzat čtvrtá četa. Muži zachumlaní do kabátů, na rukou rukavice a okolo krků šály, opatrně sestupovali dolů do mělké úžlabiny. Kulometčík však ale zakopl o jeden z několika pařezů a upadl takříkajíc po tlamě do sněhu. Zahodil zbraň, ta zmizela ve sněhu, a málem by strhl sebou velitele, kdyby ho jeden střelec nezachytil a nepostavil zpět na nohy. Tahle četa měla jít do útoku jako první.
"Čest jejich památce," utrousil Vogel
Bylo již hodně šero, když vstupovali do lesíka. V široké rojnici se prokousávali sněhem, kryli se za stromy a pomalu se posunovali vpřed. Schovávali se za hromady spadaných větví poskládaných do hromad a tiše naslouchali. Snažili se chodit co nejtišeji, měli toho na sobě dost, co by dělalo zbytečný hluk, který by je mohl prozradit. Nejhůř na tom byl kulometčík. Ten se musel jedině plazit, protože pás mu neustále zvonil okolo krku. V okolí se postupně rozhučel boj. Po nebi létaly prskající světlice a matně ozařovaly okolí. Les občas osvítila exploze a světlo dopadlo na větve, které vrhaly podivné a často strašidelné stíny. Nejednou málem někdo po tom stínu vypálil v domnění, že tam někdo stojí. Zvedl se mírný studený vítr. Po zemi se převalovaly sněhové zmrazky a ulpívaly na kmenech stromů.
Za tím lesem se zdvíhal ten kopec. V půli byl přehražen protipěchotními zátarasy, v pravidelných odstupech tu byla vykopána mělká opevnění a nahoře na vrcholu bylo opevnění taky. Klausmann se probrodil sněhem ke Kepkově četě.
"Útok začne, až vypálí signálky. Čekejte na vypálení červené světlice," zachrčel kapitán. Sundal popruh samopalu ze zad a vyklopil opěrku, zaklapl ji a posunul si popruh na zádech. Nad jehličnany se vznesla světlice a se syčením padala na padáčku k zemi. Rudé světlo zaplavovalo okolí a dávalo celé té scenérii podivný nádech. Ještě než kapitán mávl rukou na znamení zahájení útoku, vyřítila se z lesa celá čtvrtá rota a s bajonety na puškách se řítila přímo k opevněním. Vojáci pálili ze samopalů a pušek naprosto bez míření. Na Rusy to mělo pramalý účinek, ale díky tomu se na celou čtvrtou rotu zaměřila velká většina obranné palby.V čele toho zběsilého náběhu běžel jakýsi poručík. Ostatní jednotky pochopily, že útok už asi začal a s bojovným pokřikem vyrazili také. V padající tmě utíkalo po úbočí holého kopce na tři stovky německých vojáků. Rusové se probrali z nečinnosti a jejich zbraně se přihlásily o slovo. Naneštěstí jejich těžké Maximy zůstaly až nahoře na vrcholu jako poslední obrana, kdyby se nepřítele nedejbože povedlo dostat až nahoru. Kulometčíci utíkali z kopce, táhnouc za sebou vozíčky s lafetovaným kulometem. Krkolomně sbíhali z kopce a nevnímali svištějící kulky. Jednoho takového družstva si všiml Vogel. Zaklekl do sněhu, zalícil a vystřelil. Voják běžící za kulometem vykřikl, stiskl spoušť samopalu a zřítil se do sněhu. Jeho zbraň párkrát vyštěkla a pak umlkla. Kepke hulákal na svoje podřízené a zároveň pálil ze svého automatu po jedné díře, z níž pálili ruští vojáci na dvě pěchotní družstva, která dospěla až ke drátěným překážkám, ale nedařilo se jim přes ně dostat.
Keppler dopadl do sněhu, asi metr od zátarasu a pálil ze samopalu po ruském opevnění.
"Tak kurva chcípnětě, ať má aspoň jednou Adolf radost, hajzlové zasraný!" začal divoce řvát a tisknout spoušť. Zasáhl dva ruské vojíny, jejichž mrtvoly sebou mrskly do sněhu, jenž pod mtvými zrudl krví. Doběhl k němu Vogel s nůžkami na drát.
"Gerharde, kryj mě," vyhlesl a plazil se ke drátům. Sníh mu zapadal za límec a nepříjemně ho studil. Proplouval sněhem, pomáhal si pažbou zbraně, rukama a nohama, odhrnoval sníh, který mu zapadal i za rukavice. Nad zády mu svištěly kulky z Kepplerova samopalu.
"Spolehni se," ušklíbl se Keppler. Zarazil do samopalu nový zásobník a skrápěl Rusy dávku za dávkou. Tmou prolétl granát a propadl se do sněhu nějakých šest metrů od Kepplera. Zaklel, zvedl se a prchal pryč. Nocí prošlehl bíložlutý záblesk a zazněla ohlušující rána. Granát vyvrhl z vzniklého kráteru sníh, hlínu a zmrzlou půdu. Přeskočil dvě bezvládně ležící těla německých vojáků a dopadl do sněhu. Vší rychlostí se plazil k Vogelovi, který přestříhl posledních pár ostnatých drátů a pažbou rozhrnul ustřižené prameny drátů do stran. Doběhlo k němu ještě asi šest vojáků. Když už ale byli u bariéry, čtyři z nich zabila palba z ruského kulometu. Vogel po něm mrskl granát a olízl ho kratičkou dávkou. Zalsechl pár srdceryvných výkřiků a kulomet umlkl. Vojáci se hrnuli prolukou v ostnatém drátu a zuřivě pálili po ruských uniformách deroucích se ze zákopů a běžících na ně. Stříleli na sebe z bezmála metrových vzdáleností a neuvěřitelně rychle letící kulky si vybíraly strašlivou daň mezi Němci i Rusy. Vedle Kepkeho zahynuli najednou tři vojáci rukou jednoho Rusa, který se příšerně šklebil. Vrchní šikovatel po něm skočil a zanořil bodák do Mongolova hrudníku. Vojákův obličej se zkřivil v bolestivé grimase a z plic se mu vydralo divoké zařičení, či spíše skřek. Keppler odstrčil velitele stranou, přidupl Rusovu nohu a vystřílel do umírajícího půl zásobníku. Pak ho překročil a seskočil do zákopu. První voják, který se na hnal s bodákem, přišel nabroušenou lopatkou o kus hlavy. Keppler mu ji prostě usekl. Krev, kousky mozku a kostí se rozpleskly na zemi. Následoval ho plamenometčík, který svojí strašlivou zbraní vymetal každý kout, který se proměnil v pohřební hranici těch, kteří přišly té smršti do cesty. Celé úbočí kopce bylo v jednom ohni. Úderné oddíly granáty a samopaly čistily ruské pozice a likvidovali prchající obránce, pokud to již neudělali jejich komisaři, kteří stáli nahoře za kulomety blokovací jednotky NKVD, připraveni dát postřílet "zrádce a dezertéry". Vogel uviděl dvojici prchajících kozáků. Jejich šavle se jim klinkali u boků a pletli mezi nohama. S klidem zalícil a tomu prvnímu prostřelil hlavu. Druhý zemřel dlouhou kulometnou dávkou, jenž zametla jeho tělem daleko od místa, kde ho kulky zasáhly.
"Vpře-e-d! Hněte sebou, nezastavujte se, sakra!" řičel Kepke až mu hlas přeskakoval na vojáky probíhající trhlinami v drátech a útočících na vrchol kopce. Rusové odpovídali divokou palbou a přivolali si i palebnou podporu těžkých minometů a děl. Jenomže velitel baterie nejspíš špatně slyšel a místo toho čtverce, ve kterém Němci útočili, nechal podporu shodit na vrchol kopce. O pět minut později se vrchol zahalil do vybuchujícího pekla. Noční tmu prořezávaly záblesky, zášlehy světla, jazyky plamenů. Burácely tu výbuchy, detonace, do vzduchu vylétaly do ruda rozžhavené střepiny, lidská těla, kusy opevnění a zmrzlé hlíny. Kepke si všiml, jak nad druhou rotou prolétl na ohnivém mraku vrak sovětského obrněného auta. Podobal se spíše kometě, ohnivý ocas vraku se stáhly metry a metry za ním. Trosky BA64 dopadly až do lesa, ze kterého začali útok. Němečtí vojáci sebou nejdříve praštili na zem tam, kde stály. Střepiny si vybrali cíle i mezi nimi, ale spíše celá ta šílená smrtící lavina granátů a min skončila na druhé straně kopce, nebo na vrcholku. Zmatení sovětští obránci se rozprchli do všech stran, někdy i přímo proti postupujícím Němcům. Z levého křídla se blížila čtveřice StuGů doprovázených Hakly upravenými na boj proti tankům. Jejich namontované sedm a půl centimetrové kanóny párkrát vystřelily na vrchol kopce, ale tady už nebylo po čem střílet. Kepkeho rota se dostala na kopec jako jedna z prvních. Vrchol rozrytý granáty skýtal zlý pohled. Válela se tu mrtvá zohavená těla, kusy zbraní, zničená rozmlácená opevnění a trosky obrněných automobilů. Pokud tu nějaká opevnění byla, dopadající příval je zlikvidoval. Muži opatrně zajistili vrchol kopce a rozmístili kulomety. Kepke našel radistu a zavolal velení:
"Jestřáb, jestřáb, volám štáb, přepínám," odpověď přišla téměř okamžitě:
"Slyším vás, jestřábe, situace?"
"Ivani dostali vejprask vod svejch vlastních kanonýrů. Kam se podívám, vidim ruskej kráter, přepínám,"
"Dobře. Opevněte vrchol a okolí. Nepřítel zahajuje útok na pozice kolem města. Pannwitzská posádka není nijak silná, ale udrží se aspoň nějakou dobu. Čekejte na signál, napadnete Rusy z boku, dejte mi Klausmanna, konec" Kepke předal sluchátko kapitánu a odešel.
Vogel seděl na kapotě ve spálené cosi, co zbylo z ruského nákladního auta. Shořelo úplně dokonale. O to se postaraly fosforové granáty. Okolo planuly v noční tmě ohně a osvětlovaly vrchol toho kopce, který připomínal scénu těsně po posledním soudu.
Seděl tam a díval se na dlaně svých rukou. Sejmul přilbu a vítr si pohrával s jeho vlasy. Uslyšel Kepkeho přicházet. Netečně na něj pohlédl a zeptal se ho:
"Fritzi, proč bojujeme? Už dávno není možné, abychom válku vyhráli, to už přeci nejde. Věřil jsem tomu až do Kurska. Opravdu jsem věřil, že Sověty porazíme. Ale teď, když vidím, jak se jejich tanky ženou po Německu. Mého mladšího bratra sestřelili Britové nad Kanálem. Starší padl někde na východě, prý u Sevastopolu. Čekám, kdy bude řada na mně," Kepke se posadil do sněhu a nutilo ho to myslet.
"Já vlastně ani nevim. Když sem nastoupil k pluku, vrazili mi do ruky kvér a řekli: tak, teď pudeš na Rusko. Přineseš tam kulturu a západní způsob života. Postupně se to vobměňovalo přes to, že sice deme na Ivany, ale voni se jen tak nevzdaj. Jak to dopadlo, vidíš sám. V nejhorším mi vystřelej mozek z palice. Pošlou domu lístek s tim, že sem padnul jako hrdina za Vůdce a Vlast a tak dál a tak dál. S tim si můžou vylízat prdel, poněvač moje stará je stará kurva, co jí píchaj ty parchanti z červenejma lampasama a zlatejma frčkama,"
"Takže ti nezáleží na tom, jestli padneš, nebo budeš žít?" zeptal se ho po chvíli Vogel. Kepke přivřel oči a jeho rysy změkly.
"Nikdy sem vo tom nepřemejšlel. Prostě bojuju a nad timhle nepřemejšlim. Je to jednoduchý, buď ty nebo von. Do armády sem nastoupil, páč nebyla jiná možnost, jak se uživit. A vod tý doby sem tady. Udělali ze mě vrchního šikovatele a dali mi na komando tudle bandu, který řikaj pěší rota, ale podívej se na to sám. Většina jich je starší přes padesát a nejmladší má sedumnáct. Je to normální řezničina," uzavřel Kepke.
"A Gerhard?" zeptal se tiše Vogel.
"Hansi, Gerhard je případ sám pro sebe. Ségru mu pověsilo gestapo. Von sám pak raději vlez do véháčka dobrovolně, než by měl ňáky problémy, ale to víš, ne?"
"Jo, tu už jsem slyšel," ukončil Vogel.
"Prostě máme každej ňákej problém. A teď vstávej, potřebuju pomoct na pravym křídle,"
Sověti zahájili útok na prostor Pannwitz v jednu v noci. Předcházelo mu mohutné bombardovaní, dělostřelecká a raketometná příprava. Zkrátka bylo světlo jak ve dne. Pěší prapor se opevnil podle rozkazu na vrcholu kopce i v jeho okolí a čekal na útok. První sovětští vojáci se objevili v jednu třicet. Podporovaní lehkými SU76 zahájili útok ztečí. Samohyby udeřily na boční křídla, protože by na krátery rozoraném úbočí neměly mnoho šancí. s divokým pokřikem "Urááá Stalin, urááá Stalin," se hnali k vrcholu. Německé pozice mlčely a obránci čekali, až bude Rus blíž. Když se přiblížili, začal se boj. Kulky a trasírky svištěly nocí a zařezávaly se do země a zakusovali do těl. Mrtví padali v bizarních polohách k zemi a tmou se nesly výkřiky zadušené novým přívalem palebné agónie. Na okamžik se střelcům na kopci podařilo nápor zastavit. Kepke organizoval obranu a své zkušené lidi poslal na jednotlivá ožehavá místa jako druhořadé velitele. Vogel dostal na velení jedno střelecké družstvo, s nímž se přesunul na pozici pod vrcholem, kde na ně vytrvale útočily dvě posílené pěší roty. Byl to tvrdý boj. Zvláště proti tak tvrdé přesile, ale měli výhodu provizorního opevnění v granátových trychtýřích.
"Schopenhauere, pohněte se svými lidmi k tomu autu, sakra! Ivani sou všude, hněte sebou!" křičel na postaršího muže, původně poštovního úředníka, jenž momentálně velel čtyřem střelcům. Voják, pokud se tomu tak dá říkat, slabě přikývl a rozeběhl se bez jakéhokoli krytí k vraku pásového Vorošilovce. Než tam doběhl, byli jeho muži, včetně jeho, prostřílení jako cedníky.
"Kriste, tohle sou jatka," řekl tiše Vogel. Musel ale ztužit linii, protože Ruští pěšáci už byli blízko a na dvou místech už dosáhli obranné čáry. Nechal je kropit kulometnými dávkami a házet na ně granáty.
U Kepplera byla situace o něco snažší. Byli pěkně akorát na malém hřebeni a měli dobrý rozhled po okolí. Kepplerovi střelci patřili k nejlepším v praporu. Rusi padali jeden po druhém mrtví k zemi. Několikrát se pokusili o zteč, ale byli odraženi s krvavými ztrátami na obou stranách, sám Keppler byl raněn do ruky. Voják vedle něj přišel o obličej a střepina z ručního granátu mu rozpárala hrudník. Když byl zabit kulomečík, skočil za kulomet a pálil po běžícím protivníkovi dávku za dávkou. Pak v okolí začaly vybuchovat granáty frontového dělostřelectva. Jedno družstvo po výbuchu střely přestalo existovat. Granáty dopadaly zcela náhodně a s uširvoucím jekotem.
"Posilte pravý křídlo, slyšíte?! Posílit pravý křídlo, kurva!" zařval na "požární" četu, která se tu bůhví odkud vzala. Jejich velitel přikývl a vedl své muže na oslabený úsek, kde se Sověti už probili dovnitř. Následovala krutá a dlouhá přestřelka volně přecházející v boj zblízka nabroušenými lopatkami, pažbami a bodáky. Nad hlavou jim prolétl střílející MiG3. Zlikvidoval téměř celou druhou četu a zaútočil na skupinku StuGů, které se hnaly na pomoc obklíčeným pancéřovým granátníkům a místní pannwitzské jednotce Hitlerjugend. Tato jednotka bránila železniční přejezd, ale pomalu ustupovala k městu. Přejezd odpálili.
Kepke zvedl sluchátko vysílačky a hulákal do něj:
"Jestřáb, Jestřáb, volám štáb. Protiútok nemožný, Ivani nás držej na tom kopci jak přibitý. Ty hazjlové vědí, že na ně pudem vocaď, přepínám,"
"Slyším a rozumím, na cestě je kapitán Klausmann a celý prapor se přesune do vnějšího perimatru obrany, předmostí u Pannwitzu je ztraceno, konec," štáb zmlkl.
"Hovno předmostí, nikdy žádný nebylo," uplivl si Kepke.
"ÚSTUP! Mizíme, nemůžeme se udržet!"

VODÁRNA UŽ JE V RUKOU RUSŮ

Ústup, či spíše útěk, zastavili až za ostrého mrazivého svítání, ve zdech městské vodárny. Bránila ji asi stovka pěšáků, tankové osádky, místní špatně vyzbrojený Volkssturm a posádka Hitlerjugend. Sověti se blížili kvapem k městu a drtily veškerý odpor. Ty body, které se vydržely bránit déle, byli obklíčeny a postupně zničeny.
Městská vodárna byla dvoukřídlá cihlová stavba z konce 19. století. Střecha byla lehce poničena od bombových střepin, ale jinak budova neměla žádné větší škody. Když sem Kepkeho rota došla, vyrostlo tu celkem slušné opevnění. Nějaké bunkry, mělké okopy, zátarasy, opevněná okna, zatarasené dveře a barikády. Zjistili také, že telefonní linky uvnitř vodárny fungují, ale jsou napojeny jen na vnitřní okruh. Na vodárenské věži se usídlil pozorovatel a do okénka pod vrcholem uložili kulomet. Celkem bránilo vodárnu a okolí asi stovka mužů. Podle toho, co pozorovatel hlásil a ve srovnání s tím, co jim hlásil štáb, se ruské tanky blížily z jihozápadního směru a sváděly tu tuhé bitvy s granátníky vedoucími boje na zdrženou. Pěchota a samohybná děla pak mířila na Pannwitz z jihovýchodu. Sověti chtěli město sveřít do kleští a jedniným rychlým úderem obsadit a zlikvidovat jeho obránce. Vypadalo to na tuhý boj. Hodinu poté, co se "ubytovali" připochodovala na nádvoří vodárny asi četa místní Hitlerjugend. Keppler, který zrovna stál na balkoně ředitelské kanceláře, je uviděl a ihned běžel za Kepkem. Řekl mu, co se děje a vrchní šikovatel šel hned za kapitánem Klausmannem. Našel ho v bytelném sklepním krytu. Byly tu mapy, nákresy, na stole stál pozlacený telefon přinesný sem z některé z kanceláří a letecké snímky. Okénka byla zacpaná cihlami, ale svítily tu žárovky.
"Kdo tomu velí?" zeptal se.
"Čemu?" odvětil chladně kapitán.
"Těm klukům venku," odtušil vrchní šikovatel.
"Podplukovník Lingenthal," Klausmann si zapálil cigaretu a vyfoukl kouř.
"Těm klukům je dvanáct, možná patnáct let. To je chcete poslat do akce proti těm hordám, kapitáne? To je šílenství, vždyť nejsou sebevíc vycvičení," zeptal se zděšeně Kepke.
"Máme rozkaz zapojit do akce každého bojeschopného muže," řekl kapitán.
"Muže...," odfrkl si Kepke, otočil se na podpatku a vypochodoval ze sklepa. Vyběhl po schodech a zalezl k jednomu z opevněných oken. Přitiskl si dalekohled k očím a pozoroval prostor za stromy. Kluci z Hitlerjugend mezitím dostali pozici kus od vodárny. O patnáct minut později už všude dopadaly miny.
Vogel skočil do průchodu ke kancelářské budově a za ním vybuchla mina. Chodbou prolétl mrak prachu, kamínků a úlomků. Strhl samopal z ramene a zahulákal do schodů na Kepkeho:
"Ivani sou ve městě, blížej se sem,!" sotva to dořekl, začal z věže pálit kulomet. K němu se přidala střelba ze zabarikádovaných oken. Vogel uslyšel i výstřely z ruských zbraní. Kdesi vzdáleně zapráskaly tankové kanóny.
"Dělej, musíme do prvního patra, Ivani se blížej," houkl na Vogela okolo běžící Keppler. Voják za ním a s dalšími běželi po schodech. Do zdi vodárny udeřily první střely a odlouply kusy cihel. Vogel se sklouzl k jednomu oknu s vymlácenými tabulkami. Vedlo do zahrady a za ní uviděl hnědé kabáty ruských vojáků. Okamžitě natáhl závěr a vypálil krátkou dávku. V zahradě vybuchlo pár granátů a spustila se střelba. Nízko nad střechami prolétl IL2. Jeho dvousetpadesátikilogramové bomby zasáhly střchu vodárenské budovy, která se okamžitě s rachotem a skřípěním propadla. Sovětští vojáci podporovaní samohybnými děly zahájily mohutný úder na celou jižní stranu města. Brzy se celé předměstí Pannwitzu zahalilo do kouře a dýmu.
Sověti se už dostali do zahrady pod vodárnou a tvrdě bojovali s německými obránci. Sníh byl zdupaný a pokrytý vsakující se krví. Kulky odlupovaly omrzlou kůru stromů a posílaly ji do okolí. Rusk kulometčík si vybral za cíl Vogelovo okna a pálil do něj jednu dávku za druhou. Voják, který zrovna chodbou probíhal, byl zraněn kulkou. Vykřikl a spadl na zem. Silně krvácel. Vogel ho stáhl pod okno a obvázal mu ránu. Utáhl obvaz a stáhl ho do bezpečí před skleněnými střepy, které létaly občas chodbou. Stoupl si, vyklonil se do okna a sestřelil běžícího Rusa, který se pokoušel dostat s Molotovovým koktejlem k malým plechovým dveřím. Mrtvola se praštila o strom a zůstala ležet u jeho kmene. Obsah z prasklé láhve se vylil mrtvému na záda a kabát na něm chytl. Do parapetu praštila dávka a donutila vojáka zalézt zpátky.
Povalenou zdí se dovnitř do prostoru vodárny hrnulo ruské družstvo přímo před hlavně Kepplerových mužů. Soustředná palba pušek a samopalů je úplně zmasakrovala. Na scénu přijela trojice SU76, která rozstřílela na mraky budovu dílen, kde se ukrývali dva plamenometčíci, jež kryli jednu ze tří přístupových bran. Z plamenometčíků a vojáků okolo zbyly jen zuhelnatělé mrtvoly pod troskami, přes něž se převalily sovětské pásáky následované dvěma družstvy pěšáků. Jedno SU76 zastavilo mezi zbrocenými nosnými sloupy. Z korby se vysunul kulomet a párkrát vypálil. Dávka z Děgtarjeva prostřílela zapříčené dveře do jedné z budov. Mnoho německých vojáků bylo po tom útoku okamžitě zabito, či zraněno. Rusové pronikly do vodárenské budovy a systematicky ji čistily. Keppler se ukrýval na ochoze, který vedl podél zdi nad nádržemi. Spolu se svými muži střílel po postupujících Rusech a nemilosrdně je kosil. Vybuchovaly tu granáty, zápalné láhve a štěkaly samopaly. Jeden z mužů bůhvíkde sebral panzerfaust.
"Hej, mrkni, co mám," zasmál se na Kepplera.
"Dej to sem," vyškubl Keppler vojákovi panzerfaust z ruky. Vyběhl vyvrácenými plechovými dveřmi na terasu nad dvorem. Překročil sutiny z rozstřílené okrasné věžičky a zamířil na manévrující SU76, stiskl dlaňovou spoušť. Kovové zapraštění a svištivý zvuk následoval letící raketu, která zasáhla obrněnce do pásů. Mohutný výbuch munice, rezervních kanistrů s palivem odhodil hořící vrak o několik metrů bokem. Celá ta věc se převrátila na stranu a zůstala ležet na boku, ze všech otvorů šlehal oheň a stoupal dým. Jeden z pěšáků Kepplera celou tu dobu kryl svým samopalem před skupinkou Rusů, která obsadila vstupní vrátnici.
Kepke a jeho četa obsadili spodní okna v kancelářské budově. Pálili po postupujících Sovětech. Jeho muži už měli značné ztráty a mnoho jich leželo v krvi na schodech a v chodbě. Kulky omlátily celou vnější zeď, vstřely byly i uvnitř chodby. Kepke ležel pod okne a čas od času vysunul samopal a bez míření pálil. Jeho kulometčík položil hlaveň kulometu na rám okna. Když zamířil a chtěl vypálit, dostal dva zasáhy do přilby. Bez jakéhokoli hlesnutí zbraň pustil a v krvi se zhroutil na podlahu.
"Granát!" vykřikl kdosi. Vyraženými dveřmi vletěl do chodby malý vajíčkový granát. Zbytek mužů, včetně Kepkeho, na nic nečekal a prchal chodbou pryč. Když vybuchl, zdemoloval celou chodbu. Sověti se začali hrnout do budovy. Bojovalo se v místnostech, v chodbách i v okolí vodárny.
Vogel střílel po vojácích běžících po rozmáčeném nádvoří. Mnoho jich už padlo mrtvých k zemi a zemřelo. Další se sem ale blížili po malých jednotkách přes zničenou obvodovou zeď, obsazeným vchodem a přes téměř dobytou vodárenskou budovu. Tady se bránili poslední Kepplerovi vojáci ruské přesile. Rusové už drželi celý spodek téhle budovy, plus nejbližší okolí. Někoho napadlo, že budovy jsou možná propojeny pod zemí.
"Tady Keppler, Fritzi, budovy sou spojený podzemní chodbou, slyšíš mě, budovy sou propojený pod zemí," řval Keppler do sluchátka telefonu, zatímco okolo burácela střelba.
"Jo, slyšim, posílám dolu voddíl. Jo a Fritzi, vypadněte vocaď. Vidim to vod sebe a je to dost pitomý, Ivan vás brzo vobklíčí, konec" Keppler namířil na skříň telefonu hlaveň samopalu a vystřelil. Kývl na své poslední vojáky a řekl:
"Měli bychom se ztratit, za chvíli sme vobklíčený,"
Kepke doběhl na Vogelovu pozici. Okolo něj se válely vystřílené nábojnice, prázdné zásobníky, mrtví a ranění. Chodba ostře čpěla vypáleným prachem a špatně se tu dýchalo.
"Hansi, Hansi, Rusáci lezou sklepem. Budovy sou asi propojený. Potřebuju, aby si vzal pár chlapů, vlezl dolů a vyčistil to tam. Čekaj ve sklepě," řekl Kepke. Vogel odložil samopale, dýchl si do zkřehlých rukou a přikývl.
"Vem to tu za mně, zatim ahoj," zvedl se a běžel rozstřílenou chodbou. Na schodech uviděl okýnkem, jak kulomet na věži právě masakruje šestici Rusů pronikajících ke zničené budově vodárny. Sbíhal schody a bral je po třech. Rozkopl plechová dvířka a doběhl do sklepa.
"Sem, starší svobodníku," uslyšel nějaký hlas. Skočil za bedny a sudy. Těsnalo se tam asi osm vojáků určených pro tu trestnou výpravu do sklepa. Mezi nimi i jeden plamenometčík.
"Je to na nás, chlapi. Musíme sousedy vmlátit z tý chodby a vodpálit jí. Kdo máte nálože?" zeptal se. Jeden mladý vojín zvedl ruku. Vogel přikývl.
"Tak dem,"
Vyběhli zpoza úkrytu a běželi betonovaným sklepem. Doběhli až ke vchodu do podzemní chodby, ze které lezlo mnoho trubek. Vogel vypálil zbytek do chodby. Někdo uvnitř vykřikl a zachroptěl. Plamenometčík pustil svůj plamenomet na plno a z hubice tryskal ohnivý jazyk, naplnivší celou chodbu strašným žárem. Vběhli dovnitř a minuli uhořelá a spečená těla sovětských vojáků, kteří byli plameny spáleni na uhel. Proběhli záhybem a dostali se po několika metrech k ústí chodby do vodárenské budovy. Ženista vytáhl z batohu dva balíky trhaviny a začal je umisťovat na stěnu chodby.
"Jak dlouho to bude trvat?" zeptal se Vogel nervózně.
"Pět minut dobře," řekl ženista. Vogel přikývl.
"Budeme tě krýt," řekl jen. Mávl rukou na své muže a přeběhl blíže ke vchodu. Rusové mezitím dolů poslali další oddíl s cílem prolomit obranu sklepa a dobýt zbytek vodárny. Vojáci sbíhali ze schodů do sklepa a zahájili palbu na Němce. Dva muži ihned padli s výkřiky mrtví k zemi. Vogelovo družstvo zalezlo dál do chodby a pálili na útočníky v krátkých dávkách. Vybuchlo tu i pár granátů a podzemí se ihned zadýmilo. Rusové se probojovávali blíž a blíž. Zdálo se, že jich snad pořád přibývá. Kulky se zarývaly do stěn a ty odražené hučely ztemnělým podzemím.
"Jak dlouho ti to bude ještě trvat?" zeptal se Vogel ženisty.
"Už dlouho ne," odpověděl voják. Mezitím zemřeli další čtyři vojáci. Plamenometčík poslal do sklepení dlouhou dávku a ugryloval ruského kulometčíka, právě se chystajícího střílet do chodby. Hořící mrtvola spadla na zem přes svůj kulomet. Konečně byla nálož nastavena. Vojáci utíkali chodbou, jenž se za nimi v mohutném a rachotivém výbuchu sesula. Spadly klenby stropu, provalila se sem hlína, balvany a průchod byl uzavřen.
Běželi po schodech nahoru. Celá vodárna byla naplněna bojem, výbuchy a rachoceník výstřelů. Němci sovětské pěšáky na několika místech zadrželi, ale s tak vysokými ztrátami je nemohly už dlouho zadržovat. Vogel si všiml, že vodárenská věž je na vrcholu ustřelená a trosky se válí pod jejím úpatím. Musela být zasažena nějakou silnou zbraní. Už tedy neměly přehled o tom, kudy všudy se Rusové tlačí do města. Dostávali rádiem kusé zprávy o těžkých bojích po celém jižním okraji, kde Rusové však postupovali do hlouby obrany. Jejich tanky prý rozmlátily obranu nádraží a pěšáci jej obsadili. Protiútok směrem od nevlkého jezera Tannsee ztroskotal a rozprášená divize je nucena bojovat se Sověty o každý metr. Obrana se měla každým okamžikem zhroutit.
Kepke a jeho muži odrazili další zběsilý útok ruské pěchoty na kancelářskou budovu. Rusové však jejich obranu utápěli v krvi a pokoušeli se je obklíčit.
"Ústup, vodárna je ztracena, ustupujeme!" když chtěl podat rádiem další zprávu, ruské olovo ho rozstřílelo na mraky a rozházelo kusy po místnosti. Celý zdecimovaný prapor se stahoval z okolí vodárny a ustupoval v mohutné krycí palbě po okraji města. Sověti teď právě dobyli jeen z hlavních přístupů k městu. Stálo je to celkem tři pěší roty, ale nakonec nad zničenými střechami vodárny zavlál prapor se srpem a kladivem. Podle nových rozkazů se měl setkat se zbytky třístého dvacátého pěšího pluku a zaútočit na sovětské síly na jezeře Tannsee. Sověti odsud postupovali na jižní a chabě bráněný okraj Pannwitzu. Právě tudy by se mohly do ostřelovaného a bombardovaného města probít. Věděli, že to nebude jednoduché. Rusy tu podporovaly tanky postupující po polních cestách. Jezero a malá okolní jezírka byla pod stálou palbou děl. Po některých zamrzlých vodních plochách se Rusové prostě překlouzali. Postupovali prostě dál, nehledě na svoje ztráty.

JEZERO TANNSEE

Po hodině a půl ostrého pochodu dosáhl jejich prapor čelní obrany třístého dvacátého pluku. Bylo to kulometné hnízdo kontrolující brod přes malý potok. Sověti se na něj pokusili několikrát udeřit, ale vždy byli s krvavými ztrátami odraženi. Za hnízdem byla hráz a za hrází zamrzlé jezero. Kepke rozřadil vojáky do pozic a jeho rota se soustředila v okolí brodu.
"Štáb, tady je Jestřáb. Držíme pozice v okolí jezera. Hlaste směr nepřítele, přepínám," hlásil Kepke přes vysílačku.
"Jestřábe, nepřítel se blíží od východu a jihovýchodu. Převálcoval obranu v prostoru Kleinfeld a Niederdorf. Sovětské tanky se na vás ženou oklikou a budou vám chtít odříznout cestu po hrázi. Jestli tam nechcete zařvat, braňte ji s každým mužem, co udrží zbraň, konec"
"Rozumím, Jestřáb konec," Vogel se svým družstvem zalehl do zmrzlého rákosí. Měli výhled na zamrzlé mělké jezero, kudy měli ruské jednotky zaútočit. Sověti o nich v tom rákosí nevěděli. Žádné okopy a úkryty tu vykopat nemohly. Jednak se převážně pohybovali zamrzlým terénem a půda tu byla proklatě zmrzlá. Museli se spoléhat na zamrzlé kanály, které použivali jako zákopy, a trychtýře po vybuchnuvších granátech. Ty jim sloužili za úkryty. Byli sice mělké, ale i tak jim mohli zachránit život.
Brzy se rozpoutal útok. Rusové běželi vzrostlou travou a rákosem. Probíjeli si cestu zmrzlým rákosem, jenž jim praskal pod nohama, led se lámal a ledová voda ji odstřikovala od jejich bagančat. Několik vojáků se však probořilo do hlubokých tůní a propadli se po pás do vody. Utíkali přímo před hlavně německých zbraní a v bezpečné vzdálenosti začali střílet. Kulky svištěly porostem a kácely vzrostlá stébla. Zarývaly se do sněhu a ledu a tříštily jej v střepy. Vogel a jeho muži rozstříleli na mraky jedno ze sovětských družstev, které se pokusilo linii obejít a zaútočit z boku, tedy po hrázi.
"Je to na hovno, Hansi. Po chlapech v Kleinfeldu prej nic nezbylo," řval Vogelovi do ucha probíhající Keppler.
"Kam se hrneš, sakra?" ptal se ho Vogel.
"Já a moji chlapi musíme bránit hráz. Je to jediná cesta odsud, pokud nám ji sousedi zaberou, sme tady všichni v prdeli!" hulákal Keppler ve snaze přeřvat okolní vřavu. Vogel přikývl. Rusové útočili z různých směrů a vždy ve velké intenzitě. Jejich khaki kabáty chrastily v zmrzlém rákosu a kulky prosekávaly tu džungli jako nějaké neviditelné sekery. Tu a tam do výše vznesl rozsekaný led a jeho úlomky se roznesly do okolí, občas tu vybuchl ruční granát
Kepke se doslechl o mohutném úderu sovětských tanků na hlavním pannwitzském směru. Prý úplně rozdrtily tamní obranu a ruská pěchota se probojovává do středu města. Štáb proto nařizuje urychlený protiútok pro jednotky na jihovýchodním okraji s cílem Rusy, kteří prorazili do města odříznout. Velení vkládalo do tohoto útok veškerou naději. Pokud ztroskotá, je město ztraceno a cesta pro drtivý ruský průlom volná. Kepkeho jednotka tedy nastupuje k šílenému úderu po hrázi jezera a útočí na ruské jednotky, snažící se zamrzlé jezero překonat přes zmrzlou hladinu. Jedno z úderných družstev se potkává s Vogelovou četou, která jejich útok podporuje.
"Ivani sou všude, držej celej protější břeh!" křičel jeden voják na Vogela. Starší svobodník přikývl a vedl svoje družstvo přímým útokem do toho rákosí. Pod nohama jim praskal sníh a lámaly se tuhé větvičky. Pálili téměř bez míření do porostu před sebou. Po pravé straně leželo zmrzlé jezero, před sebou rozsáhlý podmáčený a zamrzlý rákosovitý porost a hořící město. Celý oslabený prapor zaútočil na sovětské vojáky klestící si cestu vpřed.
Střetli se přímo uprostřed těch zmrzlých močálů. Bojovalo se téměř výhradně muž proti muži. Ke slovu přišly nože, lopatky, pažby zbraní a bodáky. Pálilo se z bezprostřední blízkosti a ztráty kvapem narůstaly. Vogel rozpáral jedinou dlouhou dávkou ruského vojáka, který s dlouhým bodákem nabíhal na německého střelce. Sotva mrtvý padl zády do ledu, z nějž se vyřinula odporná hnědá blátivá břečka, na jeho místo vpadl nějaký jiný Rus a divoce mával šavlí. Mocným sekem uťal jednomu muži hlavu. Z těla vystříkly dva proudy krve a smísily se s tou hnědou vodou. Bezhlavá mrtvola přepadla dopředu a praštila sebou do přelámaného rákosí. Vogel kozáka praštil pažbou do hrudníku a nakopl ho do rozkroku. Rus zavyl a v ten moment ho Keppler proklál bodákem. Vyprostil nůž z těla a razil si cestu dál.
"Zasraný Rusáci, zasranci zkurvený, chcípněte!" ječel jako posedlý a pálil okolo sebe dávku za dávkou. Z nebe se rychlostí blesku snášel sovětský IL2. Jeho děla začala pálit a po zemi se rozeběhla bouře zkázy. Gejzíry vyrvaného ledu a zmrzlé půdy se rozprskly po bojujících vojácích. Mnoho jich mezi těmi proudy střel zahynulo. Vogel ucítil, jak ho ovanul horký vzduch od detonující střely. Padl na záda a viděl, jak přes něj přelétlo roztrhané tělo nějakého vojáka. Náhle si uvědomil, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Viděl umírat už spousty vojáků, mnohdy jako zvířata, ale až teď mu došlo, že stačí jen takhle lusknout prstem, aby se z člověka stala mrtvola ležící v kaluži vlastní krve. Ležel na ledě a viděl, jak okolo něj padají mrtvá těla Rusů i Němců. Mnohdy prostřílená, jindy zohavená, bez rukou, hlav a nohou. Mladí i staří, ti všichni umírali. A umírali po desítkách, stovkách a tisících. Smrt si nevybírala, kosila je všechny tak, jak jí přišli pod ruku. Šturmovik ještě jednou vypálil ze svých kulometů a kulky se zaryly do sněhu a roztříštily poslední ledové kusy, než odlétl. Vogel se nezvedal. Ležel dál v rákosí a poslouchal zvuk okolního boje, vraždění a umírání. Vedle něj leželo tělo ruského vojáka s polní lopatkou zakousnutou v hrudníku. Oči měl rozšířené hrůzou a z úst mu vytékal pramínek krve. Ruce anohy doširoka rozhozené. Hleděl mu do tváře a nevěděl, co si počít. Věděl, že není snad jako zázrakem zraněný, že se mu ten hrůzný příval vyhnul. Nevěděl, jestli teď más sebrat samopal a začít střílet, nebo snad odjistit granát a nechat ho volně spadnout. Pomalu se ho zmocňovala otupělost. Bylo mu už jedno, co se s ním stane, jestli tu bude takhle ležet dál a čekat, až ho někdo přibije bodákem k zemi, rozbije mu hlavu pažbou, nebo ho prostřílí jako řešeto. Přemýšlel už, co by bylo nejrychlejší. Pomalu se mu v mysli začala rozprostírat nějaká mlha, nebo jak to nazval. Přestával už okolí vnímat a pomalu se do té mlhy propadal. Zdálo se mu, že i okolí mizí. Napadlo ho, že snad už umírá, že tohle bude něco jako přestupní stanice. Stisk, doposud pevně svírající kožený řemen popruhu, pomalu slábl. Zmocňoval se ho chlad, o něm už delší dobu věděl, ale teprve teď si ho nějak víc vybavil. Chvíli se mu zdálo, že se z té mlhy na něj nědko dívá. Řekl si, že asi zešílel, ale opravdu. Chvíli si tu tvář neurčitě prohlížel a pak ji poznal. Byl to první člověk, kterého zastřelil. Nějaký ruský dělostřelec. Stalo se to na okraji jednoho města. Tu protiletadlovou pozici dobyli a ten voják utíkal pryč. Vogel ho střelil do nohy a voják se na něj bolestně podíval. Tehdy zmáčkl spoušť pistole ještě jednou a toho dělostřelce zasáhl do hrudi.
"Přišel jsi si pro mě?" zeptal se tiše. Tvář se rozplynula. Místo toho cítil, jak ho něco někam táhne. To ho probralo k životu. Zase slyšel vše úplně čistě a jasně. Hluk boje zněl jakoby dál a už v menší intenzitě. Úplně se probral a začal okolo sebe kopat nohama a házet rukama.
"Klid, klid, nemel sebou, sakra, uklidni se," nadával Keppler. Vlekl ho za sebou k zamrzlému melioračnímu kanálu. V něm už leželo na jeho okraji nožství střelců a mířili svými zbraněmi do těch odporných zmrzlých močálů. Vogel se vyděšeně posadil, zamžikal očima a zeptal se Kepplera.
"Kde to jsem?"
"No v nebi ne. Já nejsem svatej Petr, tohle nejsou žádný posraný andělíčci a nikdá nevidim ani žádnej ráj," řekl Keppler a ukázal na postavy vojáků v bílých maskovaích převlecích a zimních kabátech.
"Spíš si měl docela kliku. Celou šestou četu to rozesralo na mraky a naši je tam sbíraj ešťe teďka. Fritz se udržel a nakopal se svejma chlapama Sergeje do prdele. Prostor vokolo jezera je náš. Horší je, že se Ivan snaží město vobejít a sevřít do kleští. Pokavaď sebou nepohnem, maj naši vevnitř smůlu," dodal jedním dechem Keppler.
"A co děláme tady?" zeptal se tiše Vogel. Pořád ještě nechápal, že žije a je nezraněný. Podle toho, co slyšel, měl obrovskou kliku, že se z toho dostal zdravý. On a ještě pár dalších chlapů. Keppler si povzdechl potáhl z doutníku.
"Snažíme se vocaď vodjebat, to tu děláme. I když nevim, k čemu to je," dořekl Keppler už potichu.
Situace ale nevypadala tak růžově. Rychlým a krvavým protiúderem se dostali až k silnici vedoucí na Pannwitz, právě kolem toho jezera. Rusové ale drtili městskou obranu a část města byla už v jejich rukou. Po téhle silnici ustupovaly německé jednotky do "předem připravených pozic", nedaleko od Pannwitzu. Zbytky jednotky se měly shromáždit u polního záložního lazaretu, odkud vedla jejich cesta k západnímu předměstí. Tady museli tu hromadu suti bránit před postupující Rusy.
Kepke na malém mostě okolo sebe shromáždil svoje muže. Sdělil jim plán a způsob jeho provedení. Naneštěstí se blížil další těžký nálet. Sovětětské čtyřmotorové Petlijakovy shodily bomby na předměstí Pannwitzu. Země se roztřásla explozemi, obrovské kusy ledu na jezeře popraskaly a rozlomily se. K nebi stoupaly sloupy dýmu a do okolí dopadaly trosky, hořící kusy. Zlomené a zničené stromy se s praskotem řítily do plamenů tančících v troskách. Odlétající bombardéry se dostaly do kruté palby dvou protileteckých baterií. K nebi stoupaly proudy trasovacích střel a přetínaly oblohu. Jeden z bombardérů byl zasažen do motoru a křídla. Hořící letoun, pomalu a postupně se měnící v ohnivou kouli, se řítil téměř střemhlav k zemi. Oheň ztravoval cuž celý trup, když se vrak roztříštil ve velkém výbuchu o zasněžené pole. Keppler udiveně hvízdl. Pár vojáků vyběhlo zpod mostu a dalekohledy sledovaly k obloze se tyčící ocas letadla, z něhož stoupal hustý dým a z vraku šlehaly plameny. Bylo nemožné, aby tohle někdo vůbec přežil.
Pomalu celý prapor nastoupil cestu k okraji Pannwitzu. Z dálky už viděli, že celé město hoří. Doutnalo tu mnoho požárů a nad ruinami se převaloval hustý dým. Z nějakých továrních hal zbyla jen změť trosek a podpůrných sloupů, čnející armatury a roztříštěných kusů betonu. Pochodovali podél jezera, na jehož zamrzlé hladině leželo mnoho mrtvol Rusů i Němců. Na břehu stál v jednom plameni sovětský T34. Kus dál od něj ve škarpě ležel na bok obrácený ISU152. Ten mamut dostal čtyři zásahy z pancéřových pěstí a teprve potom se uvnitř vzňala munice a roztrhala celý bojový prostor vozidla. Celá levá strana pásáku přestala existovat a na jejím místě zůstávala akorát rozšklebená díra. Uhořelá posádka zůstala v podobě ohořelých koster uvnitř. Když míjeli tyhle dva zničené stroje, začalo slabě sněžit. Sněžení postupně přecházelo v hustou bílou mlhu a posléze ve vánici. Vojáci si kolem tváří motali šáli, vyhrnovali límce kabátů a nasazovali plynové masky. Ty je totiž ochránili před větrem a ostrým zmrzlým sněhem.
"Aspoň ty blbý letadla zustanou dřepět na zemi," řekl Kepke maskou zastřeným hlasem. To byl krutý omyl. O kilometr dále se ze sněhové bouře vynořil čumák ruského Šturmovika. Přehnal si nízko nad zástupem a zase zmizel ve vločkách. Vojáci se rozprchli do polí a praštili sebou na zem, zahrabávali se do sněhu, lezli na stromy podél silnice, ale hlavně se snažili zachránit holý život. Sovětský pilot spustil palbu na silnici a rozstřílel strom, na němž se těsnalo deset vojáků. Kusy těl a třísky popadaly na silnici. Při druhém náletu rozstřílel celý zadní voj, který se už nestihl ukrýt. Pak se sněžení ještě zhoršilo a nebylo vidět už ani na pár desítek metrů. To přinutilo ruského pilota nabrat kurs na základnu. Později se dozvěděli, že v prudké vánici ztratil směr, někde ze německými liniemi mu došlo palivo a byl nucen nouzově přistát. Při přistání jeho letadlo na mraky rozstřílely dva kanóny ráže osmdesát osm.
Kepke nařídil zpočítat mrtvé ve své rotě. Bylo jich třicet osm. Třicet osm mužů to letadlo rozstřílelo úplně na mraky, že nebyla možná identifikace. Kepke kobl zlostně do sněhu a špičkou boty vyrazil zmrzlý sníh. Vogel se jen smkutně pousmál. Nemohli ale čekat, museli dál. Někde za nedalekými pahorky se rozhořely prudké boje. V ustávající vánici už vítr nodvával zvuk bojů pryč, a tak vojáci mohli slyšet bubnovou palbu sovětských děl, jekot Stalinových varhan a střelbu pěchotních zbraní. Kaitán Klausmann poháněl celou tu vyvražděnou zuřivě vpřed. Přešli přes křižovatku, na níž stál rozmlácený německý konvoj. Mnoho aut bylo zničeno bombami. Nechalit tu ležet raněné a s nimi ochranu, čekali na příjezd posilových jednotek.
Pomalu vstoupili do ruin města. Tahle část byla těžce postižena bombardovaním, ostřelováním a tuhými boji. Rusy se nakonec povedlo přes velké ztráty zahnat, ale tahle část Pannwitzu zůstávala pořád v rukou Němců. Lazeret stál přímo naproti poničenému hřbitovu a zničenému kostelu. Tvořilo ho několik velkých stanů, před nimiž leželi na dekách sténající zranění a umírající. Mezi nimi se motali postavy ve zkrvavených pláštích a psali cosi do nějakých lejster. To bylo předoperační oddělení. Zes tanu vycházel řev operovaných, jimž už nebylo poskytováno morfium. Nebylo. Mnoho mužů zemřelo na operačních stolech. Ti šťastnější byli přenesi do druhého stanu, kde čekali na transport do zápolí. Zrovna při dalším příjmu raněných, které sem přivezla různá vozidla, která ještě mohla jezdit, se sem přiřítil šedý Kubelwagen. Jeho čtyři dvířka se otevřela a z auta vylezli čtyři vojenští policisté.

UDRŽTE POZICE ZA KAŽDOU CENU!

"Kurva, lovci lidí," ucedil skrz zuby Keppler. Vojáci se otočili, opodál sedící Vogel zvedl smutně hlavu. Když uviděl, že za džípem přijíždí další nákladní vůz, z něhož seskakují další polní policisté. Jejich velitel na ně štěkal povely, policisté vtrhli na pooperační a ječeli na raněné vojáky.
"Vstávat, simulanti. Každý, kdo je schopen služby okamžitě nastoupí na frontu," řval jeden vysoký strážmistr na shromážděné vojáky se zkrvavenými obvazy. V podivné letargii se na něj dívali a pomalu usedali na studenou zem.
Velitel jednotky vtrhl do kanceláře hlavního lékaře, která byla v malém domečku, kus od kostela.
"Heil Hitler!" zaburácel mezi dveřmi.
"Teď okamžitě uschopníte všechny muže, kteří jsou zdraví a schopni služby, ale fofrem," burácel poručík. Zkoprnělý šéfdoktor vyšel ven. Vlezl na pooperační a za chvíli se zas hlásil u poručíka polního četnictva. Ukázal se třesoucí rukou z okna, kde stálo před stanem osm pohublýhc mužů v otrhaných uniformách.
"Osm? Vy jste se úplně zbláznil! To je sabotáž! Okamžitě uschopníte všechny muže, kteří unesou pušku a můžou chodit!" řval poručík z plných pli. Div, že se mu nerozskočila hlava. Doktor se tedy znova vydal do stanu a za necelou čtvrt hodinu stálo před ním podivné seskupení vojáků, kteří vypadali, jako by se vraceli od bran smrti. Objevil se tu kapitán Klausmann. Kepke prohodil, že "ten tu snad ještě chyběl". Když se chystal promluvit, ozval se jekot dopadajícího granátu. Vojáci, včetně polních policistl sebou švihli na zem, nebo za hřbitovní zeď. Granát vybuchl na půdě jednoho činžovního domu a výbuch odmrštil kusy zdí a roztříštěných cihel daleko od místa výbuchu.
"Seřadit, vezměte si z těch beden zbraně a pohyb na pozici, hejbněte sebou, pohyb!" vřískal kapitán a zuřivě ukazoval na bedny, v nichž ležely snad všechny možné zbraně od ruských pušek, přes italské krámy pamatující ještě první světovou válku až po německé zbraně. Vojáci si je rozebrali, každý se snažil urvat co nejlepší kousek, jen ať na něj nezbyde proboha něco, jako italská puška. Nakonec jich pár nešťastníků vyfasovalo.
Když je chtěl Kepke seřadit dohromady, ozval se jekot k zemi se řítícího granátu. Vojáci sebou práskly tam, kde stáli. Střela vybuchla kus od kostela a k nebi vyletěla stěna hlíny, dlažebních kostek, skla, dřeva a úlomků. Okamžitě začali křičet ranění, rozhučely se plameny a praskot ohně. Ještě než stačil všechen ten bordel opadat, dopadl druhý granát. Tentokrát přímo do odjíždějícího Volkswagenu vojenské police. Následná exploze rozmetala trosky vozu do okolí, omlátila omítku domů a zabila všechny, kteří stáli okolo. Ti, kteří utíkali směrem ke hřbitovní zdi smetl třtí výbuch a jejich roztrhané ostatky se rozpleskly po okolí. Keppler běžel podél kostlení zdi, minul okno, z něhož šlehaly hladové jazyky plamenů a skočil do díry od granátu. Viděl Vogela, jak leze pod trosky spáleného Opela a kryje si rukama hlavu. V okamžiku, kdy vystrčil hlavu z díry, z nebe se řítil další granát. Při dopadu zasáhl ruiny domu, které se okamžitě v mraku trosek a plamenech sesypaly k zemi. K jeho úkrytu se doplazil Kepke. Plival kolem sebe hlínu a krev z roztrženého rtu. Hřbet ruky si poranil o skleněný střeo, když o něj na zemi zavadil.
"Co to kurva bylo?" zeptal se a z těžka oddechoval. Jeden vojín, který sem právě přiběhl s bojovou jednotkou přímo z bojové linie mu řekl:
"Děla, čtyři děla ani ne tři bloky vocaď. Ivani sou už blízko. Musíme je zastavit!" křičel ten voják.
Všude v okolí se střílelo. Vogel si všiml, že se sem stahují vojáci přímo z hlavní linie. Viděl Kepkeho, jak vylézá z díry a vydává rozkazy. Konečně se mu podařilo seřadit jednotku a vyrazit. Utíkali rozmlácenou ulicí, kde se na zemi válely tuny sutin, doutnající dřevo, mrtvoly a kusy těl. Všude okolo burácela bitva, vybuchovaly granáty dělostřelectva, práskaly detonace a rachotily kulomety. Pod nohama jim křupal led z louží a špinavá tekutina se rozlévala do stran. Viděli raněné vojáky ležet na chodnících, viděli je sténat a umírat. Město bylo ztraceno, to každý věděl. Jenomže ti, kteří seděli daleko od těch jatek požadovali jeho udržení. To už bylo nemožné, vojáci nastupovali do příšerných útoků, ze kterých se už živí nevraceli. Bojovali s Rusy do posledního muže a náboje, ale to je už zastavit nemohlo. Pannwizt se stal jatkami, páchl smrtí, rozkladem a prohrávaným bojem. Obrana se rozpadla a z obranných postavení se stávala už jen osamoceně bojující ohniska odporu, která Sověti už pomalu obkličovali.
Doběhli až na jednu křižovatku ulic. Uprostřed byl opevněný výkop. Před ním kotouče ostnatého drátu, pytle s pískem, barikády a pár střeleckých pozic. Před touhle barikádou leželo mnoho mrtvol jak ruských, tak i Němců. Německý voják za kulometem právě pálil po skupině Rusů, přibíhající sem jinou, snad ještě více rozstřílenou ulicí.
"Co tu sakra tak čumíte, postřílejte ty svině!" ječel nějaký poručík. Levou ruku měl v obvazech, jeho pravá noha byla od krve a z fáče na obličeji prosakovala krev. Ležel na hromadě sesutého zdiva, v nezraněné ruce držel pistoli a zíral do nebe. Po chvilce si přiložil pistoli ke spánku a zmáčkl spoušť. Vystřelil si mozek z hlavy. Rusové utíkali rozmáčeným sněhem a tu a tam se kryli v troskách. Pálili z automatů, pušek i kulometů. Házeli granáty, ale hlavně se blížili nezadržitelně vpřed.
"Najděte si úkryt, musíme Ivana zdržet, pohněte sebou, do prdele! Kretschmere, sebertý svý chlapi a padejte do toho vokopu, hned!" řval Kepke a mával na své podřízené samopalem. Pak zalezl za očazenou zeď, o níž se rozbilo několik kulek. Vojáci začali pálit. Přívaly olova bičovaly ulici, stěny zničených domů, s jekotem a hvízdáním se od zdí odrážely, tu a tam vybuchl granát. Voják vedle Vogela se zhroutil k zemi se střepinou zaseklou v prsou. Z řány se valila krev, voják sténal a křičel. Vogel se ho pokoušel odtáhnout do bezpečí, ale jakmile udělal krok ze svého úkrytu, do dlažby šlehla kulka.
"Snajpr!" zakřičel. Jeden mladý desátník se postavil a v okamžiku ho ostřelovač strefil do hlavy. Krev, úlomky kostí a kousky mozku se rozstříkly na zmrzlou hromadu rozbitých cihel. Voják byl mrtvý dřív, než jeho tělo spadlo na zem. Keppler lezl k Vogelovi. Vpadl do dveří nějakého domu a vyraženým oknem, ze kterého zbyla jen dolní část rámu, spatřil Rusa na druhé straně ulice, jak se se svojí puškou s dalekohledem plíží po zbořeništi. Zalícil svoji karabinou a vypálil. Střela však šla mimo. Zasáhla vyčnívající plaňku a odbzučela stranou. Rus skočil po hlavě do sutin a zmizel.
"Zasraná svině!" vykvikl Keppler. Popoběhl do té místnosti a zapadl k oknu. Voják, kerý vlezl dovnitř za ním, byl střelen do hrudi. Skácel se k zemi a s výkřikem zemřel. Muži za ním sebou mrskli na zem a plazili se ke Kepplerovi
"Sem ne, sem ne, do hazjlu, lezte do patra nad náme, musíme je smažit zvrchu!" řval na ně, ve snaze přeřvat okolní boj. Voják přikvýl postavil se a vydupal schody do prvního patra. Následován svými druhy vykopl dveře jednoho z bytů. Za nimi ležela mrtvá žena, o kus dál nějaký muž a v kuchyni malé dítě. Žena a nejspíš její manžel si prostřelili hlavu. Holčička v kuchyni byla uškrcená. Nováčci se odvrátili a mnozí se pozvraceli, tohle bylo ale moc i pro ty otrlé. Zvlášť když viděli, že ta holčička v ruce drží plyšového medvídka. Dívali se na to a bylo jim do breku. Prostě tam tak stáli a dívali se na ty tři mrtvé na podlaze. Z vytržení je probrala až letící střela, která prošla vymláceným oknem a odrazila se od zdi. Zasáhla jednoho staršího svobodníka a zabila ho. Muži se vrhli k zemi, doplazili se k oknům a stříleli z nich.
Kepke ležel na zmrzlé zemi v tom okopu uprostřed ulice. Válel se ve vystřílených nábojnicích, nohy mu zavalila kulometčíkova bezhlavá mrtvola. Uši měl zalehlé od výbuchu toho granátu, který kulometčíka zabil. Ve vchodu do okopu klečel voják a karabinou pálil po přibližujícím se nepříteli. Kepke řval do sluchátka a snažil se spojit s nějakým vyšším velením, ale stále se mu to nedařilo.
"Jakej máte volací znak?" zeptal se raněného vojáka opřeného o prostřílený pytel, z něhož se sypala hlína, jíž byl vycpán.
"Je to hrozná pitomost...Myš čtyři...pane...vrchní šikovateli," sýpal voják. Kepke přikývl, vrazil si sluchátko na ucho a znova zkoušel spojení.
"Myš čtyři, Myš čtyři, volám velení, opakuji, Myš čtyři volám štáb, příjem," konečně se přes pískání, hvízdání a chrčení rádiových vln ozval hlas:
"Slyším vás, Myš čtyři. Jaká je situace, příjem,"
"Totálně na hovno. Rusáci nás vobcházej a likvidujou, jaký sou rozkazy, nemůžu to tady udržet, příjem," na křižovatce vybuchla mina a zavalila okop hlínou a rozmlácenými dlažebními kostkami.
"Udržte se ještě půl hodiny, probíhá evakuace všech jednotek z města, musíte nepřítele zpomalit, čekejte na signál,"
"Cože? To vám kurva jebe? Za půl hodiny tu nebude jedinej živej, konec" a mrskl se sluchátkem k vysílačce. Vzal poslední zásobník a nabil ho. Krátkou dávkou zastřelil přebíhajícího Rusa.
Ulicí, kde obránci postřílel do jednoho muže celou četu Rudé armády, se sem seunul T34 doprovázený pěšáky. Hned, jak se dostal do trošku lepší pozice, jeho dělo zlikvidovalo barák naproti tomu Kepplerovu. Hroutící se ruina zahalila celé bojiště do příkrovu prachu a sazí. Vojáci páli naslepo do toho dýmu a kulky se jen odrážely od posunujícího se sovětského tanku. Jeho kulomet rachotil a masakroval německé vojáky. Nějaký šikovatel stál uprostřed toho všeho a mířil na utíkající vojáky revolverem.
"Bojujete za Německo, koukejte se vrátit a ty židobolševiky postřílet. Bojujte. Ti podlidé nesmí pošpinit německou zem!" kráčel vpřed do té doby, dokud se jeho tělo nesneslo prostřílené k zemi. Pod ním se v té špiněvé sněhové břečce rozlila krev. Sověti se sem hrnuli přes zbořeniště domů, obsazovali jeden barák za druhým. Ten T34 se kvapem blížil ke křižovatce a nezastavily ho ani čtyři kolem vybuchnuvší granáty. Muži v okopu se sebrali a v dešti svištících horkých střel utíkali do úkrytu. Dva muži vedle Kepkeho padli mrtví k zemi. Třetí byl zranění a Kepke ho táhl za sebou. Kulka mu prolétla oběma lýtky a voják ztrácel hodně krve. Dotáhl ho do rozstříleného vchodu jednoho domu a pložil ho tu na zem. Vyndal z kapsy obvaz a provizorně mu ránu obvázal. Přiběhl k němu jeden z jeho mužů a kryl ho palbou ze svého samopalu. Zastřelil ruského vojáka, jehož tělo sebou smýklo po poničeném dláždění. Několikrát sebou škublo a zůstalo tu ležet. T34 se zastavil těsně před tím okopem a pálil ze svého kulometu po všem, co se před ním pohnulo. Pak vypálil jeho kanón. Letící granát prosvištěl vchodovými dveřmi vyhořelého domu, prorazil nosnou zeď a vybuchl v jedné místnosti. Výbuch vymrštil ven mrtvoly pěti Němců a střepiny zasáhly dva muže v chodbě. Keppler, který zrovna běžel okolo, srazila k zemi tlaková vlna. Kolem něj padaly úlomky, třísky a kousky střepin. Jeho druh takové štěstí neměl, střepina ho zasáhla do oka a hrudi. Svíjel se a kopal kolem sebe, vyrážel přitom ze sebe skřeky a chroptění. Když se k němu doplazil, voják zemřel.
"Utíkej sem! Utíkej sem!" křičel Vogel a pálil po ruských vojácích, kteří se vyrojili z trosek a přibíhali sem tou ulicí, kudy sem přišli jejich kolegové.
Pomalu své pozice vyklízeli. Bojovali přitom s Rusy i z blízka. Ke slovu přišly bodáky, pažby a i kusy dřev. Vogelovo družstvo málem Rusové obklíčili v jednom domě. Vojáci si probojovávali cestu přes nepřátelskou pěší jednotku, která se za kžadou cenu snažila ten barák dostat. Vogel rozkopl dveře na chodbu, které jak zázrakem zůstaly neporušené. Letící křídlo zasáhlo Rusa do obličeje. Když Vogel uslyšel heknutí a slabý výkřik, provratl dveře dlouhou dávkou. Zkrvavené tělo odletělo k zábradlí, po kterém se svezlo k zemi. Pak přišla smršť olova, která roztrhala obličeje dvou vojáků hned za Vogelem. Mrtvoly bez tváří, z nichž zbyly jen znetvořené kusy masa, kostí a zbytků obličeje, ležely na zemi v kalužích krve. Vogel vpadl na chodbu a stiskl spoušť samopalu. Dávka roztříštila Rusovi hrudník a potrhala nohu. Vojákovo tělo se zkutálelo po schodech.
"Mizíme vocaď! křikl na muže za sebou a probíhali rozstříleným domem. Nad zbytky střechy prolétl IL2 a svhrl sem dvě bomby. Zmasakrovaly po ulicí běžící četu, z nichž nezbylo víc, než cáry masa, kusy těl a dva krátery.
Když už byli v přízemí, uslyšel Vogel za sebou nějaký ruský hovor. Z temné chodby se vyřítila pětice vojáků a bodáky a pažbami zbraní se začali bít s Němci. Vogel natáhl pořádnou ránu pěstí jednomu postaršímu Rusovi a vyrazil mu přitom pár zubů. Chopil se přitom opřeného rýče a zaťal ho vojákovi do hlavy. Lebka praskla jako kámen po úderu palicí, rozťatý mozek a krev se rozlily okolo mrtvoly. Pak ucítil prudkou bolest v rameni. Klesl na koleno a cítil, jak mu pod uniformou něco teče, rameno ho ukrutně bolelo a pálilo. Sáhl si do rány a mezi prsty rozmázl krev. Ruský voják ho bodl nožem, ale rána se mu nějak svezla a místo do zad ho bodl do ramene. Bleskově se otočil a uviděl toho Rusa s bodákem hrnout se k němu. Náhle ale zaječel a mezi žebry mu vylezl bodák. Rus upustil bodák a křečovitě sevřel prsty. Pak bajonet zmizel a mrtvola odpadla stranou.
"Tys měl kurva kliku," utrousil Vogelův zachránce, vojín Wolf.
"Už ať sme z toho zasranýho baráku venku," zavrčel Vogel a hrnul se k vchodu. Jako kulový blesk vyrazil na ulici a prchal za ostatními. Přeskakovali rozervaná těla těmi bombami, vyhýbali se kráterům a běželi pryč.

V LESE ZA MĚSTEM

Celý prapor opustil totálně zničené město. O hodinu, co Kepkeho rota opustila město, bylo už totálně obsazeno Rudou armádou. Německé jednotky, tedy spíše těch pár hloučků, se prokousávaly sněhem a ustupovali z okolí Pannwitzu. Rusové je ale nenechali odejít jen tak, na cestu jim vypravili pár dělostřeleckých pozdravů. Dva takové granáty vybuchl mezi zbídačenými vojáky šesté roty a tím zlikvidovaly tuto jednotku úplně. Pak to ale nejspíš Rusy přestalo bavit a dali se do loupení, vypalování, znásilňování a vraždění.
Kepke dohnal Kepplerovo značně pročištěné družstvo kus od jedné křižovatky, nedaleko malého rybníka. Málem se postříleli navzájem. Padalo už totiž šero a k tomu ještě nějaká mlha. Keppler nechal tu křižovatku opevnit a postavil kulomet tak, aby měl dobrý výhled jak na břeh zamrzlého rybníku, tak na vozovku. Když tu tak leželi asi hodinu, ozvaly se kročeje mnoha nohou. Zvuky byly slyšet ve směru od Rusy obsazené oblasti.
"Připravte se, pošleme Ivany pod kytky," sykl Keppler. Vojáci zapadli do sněhu a připravili zbraně. Z mlhy se vynořily čtyři postavy v ruských kabátech a přilbách. Keppler se ušklíbl a poklepal jednomu vojákovi se samopalem na rameno:
"Postřílej ty šmejdy," voják nic. Keppler pohlédl do obrýlené tváře, asi pětasedmdesátiletého muže.
"Z hlediska morálního principu nemohu, vžyť nejsou ozbrojeni pane desátníku," Keppler na něj vytřeštil oči.
"Kristovo noho, vem ten krám a postřílej ty kurvy!" syčel Keppler. Vojín však nic. Velitel zavrčel, natáhl závěr a krátkou dávkou zastřelil všechny čtyři ruské vojáky.
Ze směru těch mrtvých se ozval dusot bot a nějaké tlumené povely. Keppler se naježil a vypálil dávku do vzduchu. Z mlhy se ozvalo několik nahněvaných výkřiků a nadávek. Brodilo se k nim sněhem několik postav se samopaly přes prsa. Pušky držely ve zkřehlých rukách a blížili se k ukrytým Němcům nedaleko od křižovatky.
"Hej, vyser se na to a zvedni pracky, než ti vystřelim mozek z palice!" vyřikl Keppler.
"My sme Němci, do hajzlu," ozvalo se z druhé strany. Keppler se postavil a z mlhy vyšel Kepke s puškou položenou na rameni. Zapálil si cigaretu a houkl na vojáky, aby vylezli. Muži v bílých převlečnících začali vylézat ze svých úkrytů a pomalu se sněhem prodírali ke svým druhům.
"Málem sem si nasral do kalhot, sakra, kde ste byli tak dlouho?" řekl nakvašeně Keppler.
"Měli sme pokec s Ivanem, kus vocaď. Vobsadili ňákej statek a všecky civily buďto postříleli, nebo někam vodvlekli. Maj ale asi rozkaz držet to město a zatim nejít dál. Všichni, co to přežili se maj shromáždit v lese kus vocaď," odvětil Kepke.
Pochodovali nocí a na cestu jim skrze potrhané mraky svítil měsíc. Kdesi v dálce se bojovalo a obzor se občas zablýskl výbuchem a vzdáleným duněním. Ve vzduchu bylo pár bombardovacích letadel, ale ta letěla moc daleko. Letěli z náletu na Klingenstadt. Město bylo celé v plamenech a bomby ho z větší části zničily. Kepke tu hrůzu pozoroval dalekohledem. Městečko se rozkládalo na úbočí menšího kopce a byl ten požář dobře vidět. Zdálo se, že po sovětských bombardérech nevypálila jediná protiletecká baterie. Pokračovali dál a překročili nějakou zasněženou polní cestu. Před nimi teď byl les, do kterého se měli dostat a setkat se tam s přeživšími z boje o Pannwitz. Bezpečí, které jim skýtaly malé lesíky, remízky a křoviska teď pominulo, protože museli překonat minimálně dva kilometry široké zasněžené pole, za kterým byl už ten les. Naneštěstí vítr odvál mraky pryč a vysvitl měsíc, který ozářil celé pole bledým svitem. Kdyby si jich uprostřed toho zasněženého lánu všiml nepřátelský pilot, bylo by rychle po všem. Kepke vytáhl dalekohled a přejel jím po druhé straně pole. Nic, ani náznak světla, či vůbec nějaké aktivity. Rozdělili se do malých skupin a položili se na mez. Vogel se Kepplerem zalezli pod malý šípkový keř a sledovali první družstvo, jak vkročilo na pole. Vojáci se obezřetně rozhlédli a poté vyrazili tmou. Sníh jim odlétal od bot, bořili se do oranice a zakopávali o zmrzlé hroudy. Kdesi v nedalekém statku zarachotil kulomet. Viděli, jak trasírky letí kamsi do výše a ztrácí se ve tmě. Oddychli si, když poznali, že to nebylo na ně. Vogel viděl, jak se vojáci zvedli ze země a opatrně utíkali dál. Když byli asi tak ve čtvrtině, vydala se za nimi další skupina.
Vogel se rozhlédl a spolu s prvními muži vkročil na pole. Mez s ojíněnými šípky se za nimi vzdalovala a oni utíkali dál a dál. Kus od nich ze sněhu vyrazil zajíc. Nikdo nevystřelil, ikdyž se ho strašně lekli. Zajíc prchal přes pole a skryl se někde mezi dalšími hroudami. Mezitím se zvedl ostrý vítr a hnal proti nim mračna rozfoukaného sněhu. Vojákům se šlo dost těžko, zvláště když po každých destedi patnácti metrech sebou museli fláknout do sněhu a poslouchat okolí. To už bylo téměř nemožné, protože vítr okolní zvuky přehlušil. První skupina se ztratila kdesi v mlze a kotoučích sněhu a nebyla už vidět. Vogelovi muži se zase zvedli, popoběhli pár metrů a zase zaklekli.
"Doufám, že nevzali čáru někam do prdele," řekl jeden vojín.
"Těžko. Neni kam. Před náma sou naši a za námi Ivani," odvětil Vogel. Zvedl se, urovnal si pásek a psounul pouzdro s plynovou maskou. Mávl na své lidi a vojáci se začali probíjet sněhovou bouří. Kabáty jim vlály ve větru, šály pleskaly okolo přileb a ledový vítr jim fičel za límce kabátů. Padali do studeného sněhu a zase se těžce zvedali. Jejich zbraně byly ledově studené a bez rukavic se téměř nedaly uchopit do rukou. Vogel se je snažil vést dál, ale proti němu letící sníh ho úplně oslepoval. Držel pořád rovný směr, ten les už nemohl být daleko. Ještě ke všemu byla tma, takže by ho neviděli, ani kdyby stáli přímo před ním. Do poslední chvíle ne. Pak v té bouři vzplála světlice. Stoupala k nebi a zase pomalu padala dolů. Vzápětí za ní vylétla zelená a po ní červená.
"Co se to hergot děje?" zanaříkal vojín vedle Vogela
"Někdo snad zešílel, nebo co," řekl jiný. Vogel se zastavil a pozoroval hasnoucí zelenou světlici. Zavrtěl hlavou a hrabal se sněhem dál. Konečně po chvíli začal vítr ustávat. Postupně slábl a sníh už padal téměř kolmo k zemi. První skupina už musela být v lese, protože ji nikde neviděli. Starší svobodník sehnal muže dohromady a společně popoběhli k prvním stromů, nebyly dál, jak sto metrů. Z větví mladého porostu zarachotil závěr pušky a ozval se drsný hlas:
"Stůj, nebo to do tebe našiju," Vogel se zastavil a spustil samopal podél těla. Ostatní muži se zastavili a zalehli do sněhu. Jejich zbraně mířily na ty stromky a prsty se jim nervózně cukaly na spouštích.
"Jsme Němci," řekl Vogel. Stromky se zavlnily a z nich vystoupila trojice starších mužů v civilním oblečení a s páskami Volkssturmu na rukávech. Dva byli ozbrojeni nějakými puškami a ten třetí, asi jejich velitel, mířil na Vogela brokovnicí. Když opravdu uviděl, že je to Němec, sklonil hlaveň k zemi.
"Odkud jdete?" zeptal se ho první stařec.
"Z Pannwitzu, ustupujeme," řekl jiný voják. Mezitím dorazila poslední skupinka, která se mezitím rozdělila na dvě menší. Vojáci chřestili zbraněmi a blížili se k Vogelovi.
"Pannwitz...Rusové ho dobili?" hlesl jeden ze starců. Jeden muž, vojín Gruber, přikývl. Zeptal se jich, odkud jsou.
"Z Klingenstadtu, několik kilometrů od Pannwitzu. Poslali nás sem do toho lesa jako posilu. Spousta našich postříleli Rusové jako zajíce, nebyli jsme ozbrojení," řekl tiše druhý stařec. Vojáci se po sobě podívali. Věděli, že z města téměř vůbec nic nezbylo.
"Hledáme naše jednotky. Měly by bejt v tom lese," řekl Kepke, který sem přišel s tou poslední skupinou. Domobranci přikývli. Asi před hodinou tu prošlo asi dvacet vojáků a zamířili do lesa. Řekli jim, ať jdou po okraji, až narazí na protiletadlové dělo. Od něj ať se dají šikmo vlevo a do hlubi lesa. Tam najdou tábor.
"Prosím vás, nemáte nějaký chleba, nebo kus jídla. Víte, naše rodiny nemají co jíst. Město už nedostává zásoby," požádal jeden ze starců, ten který před chvíli mířil na Vogela brokovnicí. Kepke sebou trhl a hrábl do torny. Vyndal bochník ztvrdlého chleba a kus klobásy. Vojáci jim dali, co mohli z jídla postrádat, ale moc toho nebylo.
"Běžte, jděte domů. Po nás už nikdo nejde," řekl Kepke smutně. Dlouho se dívali za domobranci, křepce spěchajícími po zmrzlém a sněhem pokrytém poli. Pak i on zmizel mezi stromy.
Pokračovali po kraji lesa, až se před nimi vynořila jakási hromada větví. Na to, aby to byla hromada větví, to bylo moc veliké. Vogel vyslal dva vojáky na průzkum. Nováčci se obezřetně blížili k té hromadě, když v tom na ně mířily dva samopaly. Kdosi křikl nějakou výzvu a vojáci zůstali stát jako přimrazení. Ruce jim vystřelily do výše a puška se samopalem letěly do sněhu. Když pak hlídka zjistila, že jsou to Němci, řekli jim, ať se vrátí se zbytkem jednotky. O chvíli později se vrátil Kepke a s ním trosky roty. Ty větve skrývaly zamaskovanou osmaosmdesátku mířící na silnici vedoucí okolo Pannwitzu do Klingenstadtu. Kepke se velitele zeptal, co tam je.
"Rusové," odvětil velitel prostě.
"Asi dvě čety Ivanů na tom statku, nějaké tanky támhle za silnicí a to je tak všechno. Čekají jen na rozkaz, aby mohli dál," pokračoval voják.
"Odrazíte je?" zeptal se nějaký voják a dělostřelec se zasmál.
"To ses posral, ne? Jakmile se dají do pohybu, pomůže nám možná tak zázrak" řekl. Keppler se trpce zasmál a zeptal se velitele, kde je tu nejbližší německá jednotka. Dozvěděli se, že ze čtyř pěších rot, které se z okolí města stahovaly, se sem dostala jedna plus zbytky těch ostatních. To bylo asi tak všechno. Jsou prý uprostřed lesa.
Procházeli nočním lesem. Kdyby na sobě neměli ty uniformy, v dály nevybuchovaly šrapnely a nedunělo dělostřelctvo a občas na nebi nepřétlo letadlo, byla by to vcelku pěkná procházka. Někdy se zdálo, že výbuchy se blíží, jindy jsou zase moc daleko. Suché větve jehličnanů se jim odíraly o uniformy a se švihnutím se zase napřimovaly. Nejednou někoho šlehla větévka do holého zápěstí. Tmou se občas proneslo syknutí, či tichá nadávka. V pravidelných rozestupech procházeli lesní porost. Očima těkali z místa na místo a opatrně našlapovali. Měsíc svítil mezi kmeny a bledé světlo se rozlilo mezi stromy. Stíny stromů se dloužily, sníh jiskřil a celé to získavalo tajemnou atmosféru. Jak postupovali hlouběji do lesa, tím víc se smrskávali k sobě. Kepke je od sebe pořád odháněl a řekl jim, ať drží mezi sebou pořád rozestupy. Překonali malý sráz, který spíše zkutáleli. Náhle si Keppler všiml, že mezi stromy problikla baterka. Klepl Kepkemu na rameno a ukázal do tmy. Záblesk se opakoval. Kepke rozhodně sevřel samopal a vydal se se svým družstvem vpřed. Když byli asi čtyřicet metrů od toho místa, křikl do tmy. Ze skupiny blízko rostlých smrků vylezli čtyři vojáci. Zbraně měli na popruzích zavěšeny na zádech a kouřili.
"Víc vás neni?" zeptal se jejich velitel.
"Je nás asi vosumdesát. Zbytek je dole v tý proláklině," řekl Kepke. Velitel pokývl hlavou a řekl Kepkemu, ať ho jeho muži následují.
V tom táboře, dá-li se tomu tak říkat, stálo pár stanů, narychlo postavených z vojenských celt. V okolí se pohybovalo asi šedesát mužů. Bylo tu všechno od ženistů, přes dělostřelce, letectvo až po tankisty. Nejvyšší hodnost tu byla poručík. Ten chlap se pořád pokoušel někam dovolat vysílačkou, ale nedařilo se mu navázat spojení ani s tou dělovou pozicí na okraji lesa. Vojáci tu vybudovali něco jako hodně provizorní opevnění a osadili jej dvěma kulomety, z toho jedním ruským Maximem. Když sem Kepkeho oddíl došel, ostatní se jich hned začali vyptávat. Kepke hned šel za poručíkem Rackwitzem. Našel ho v jednom stanu sedět u vysílačky. V levé ruce měl nějaký sešitek a zuřivě do něj cosi škrábal. V pravé ruce křečovitě svíral sluchátko, ze kterého se na něj valil příval slov a číslil. Poručík pokyvoval hlavou a zuřivě si čísla zapisoval. Potvrdil příjem a zavěsil.
"Pane poručíku, podle rozkazu se 4. rota 36. pluku dostavila na místo určení," zasalutoval Kepke, když poručík vylezl ze stanu.
"Dobře, vrchní šikovateli. Je nás tu ke dvěma stům. Řekněte svým mužům, ať zaujmou pozice. Budeme muset les bránit. Vypadá to, že se nepřítel dal do pohybu,"
"Pane?" povytáhl Kepke obočí.
"Rozuměl jste snad dobře, vrchní šikovateli. Sověti vyrazili z Pannwitzu, obsadili Klingenstadt a míří sem," poručík se otočil a spěchal pryč. Kepke k sobě svolal svoje muže. Řekl jim, co slyšel a co mají udělat. Keppler si sedl na zem a sundal si přilbu. Odhodil ji do sněhu. Zabořila se až po okraj a voják hněvivě praštil pěstí do bílé pokrývky.
"To nevidí, že je to zbytečný!" vzlykl. Vogel mu poklepal na rameno a posadil se vedle něj.
"Vidí, musí to vidět. Brzy to zkončí,"
O půl hodiny později už leželi za poraženým kmenem silného smrku a jejich zbraně mířily do ztemnělého lesa. Byly tři hodiny po půlnoci.