VELKÉ FINÁLE: KANDIDÁTI PEKLA

Anotace: Další příběh z řady Velké finále. Tentokrá LEPŠÍ, než ten minulý...Jen prozradím, že můžete počítat se smrtí jednoho z hrdinů. Tady je:

VELKÉ FINÁLE

KANDIDÁTI PEKLA

1. LES

Probral se někdy ráno, spíš dopoledne. Kolem něj se tyčily ojíněné kmeny stromů, na jeho studenou a ztuhlou tvář dopadaly malé sněhové vločky. Ležel ve sněhu a koukal se na jasnou oblohu. Divil se, že ještě vůbec žije a považoval to za malý zázrak. Zamrkal očima a myslel na to, že si stoupne. Zůstal ale ležet dál ve sněhu. Pohybovat rukama a nohama mu nedělalo problémy, trápil ho však velký chlad. Vždyť ležel víc jak čtyři hodiny ve sněhu. Drkotal zuby a konečky prstů měl úplně ledové. Klika byla, vůbec že neumrzl, když už přežil to šílené vraždění. Ještě pořád slyšel křik v uších, výstřely, výbuchy, cítil štiplavý pach vyhořelého prachu a spálené maso, ještě pořád. Napočítal do tří a posadil se. Šlo to překvapivě hladce. Zraněný tedy není. Rozhlédl se kolem a všude viděl jen mrtvé. Rusy i Němce. Leželi často kus od sebe, prostřílení, roztrhaní a mrtví. Jejich promodralé tváře se spočívaly ve sněhu, nebo hleděly vyhaslýma očima k nebi. Pohlédl na hodinky, ale pak spustil ruku, když zjistil, že o ně přišel. Nějaký Rus ho o ně zřejmě obral, považujíc ho za mrtvolu. Nevadí, pořád lepší hodinky, jak krk, řekl si.
Otočil hlavu a uviděl rozervané tělo, které identifikoval dělostřelce Lenssena. Ano, už si vzpomínal! Ten přece kryl prchající vojáky, než sem přiletěl ten granát. Chvilková amnézie se začínala pomalu vyjasňovat. Už si i vzpomněl, od čeho je ten desetimetrový kráter dvacet metrů od něho. Když sem dopadla ta mina, zasáhla zakopané muniční bedny. Všechno vyletělo rovnou ke hvězdám a zabilo všechny okolo. Co nezničil výbuch, dokonaly ruské kulky. Kde je pak ale Kepke s Vogelem a ostatními chlapy? Tady jich leží tak půlka, možná víc, musel to ještě někde přežít. Vzpomíná si přece, že ještě před tím, než ho ten výbuch odmrštil těch několik metrů a ztratil vědomí, byli dost daleko. Tedy, aspoň si to myslel. Pokud ne, mohly být kusy jejich těl po celém lese! Keppler vstal a procházel se mezi mrtvolami. Poznal poručíka Rackwitze. Ležel s dírou v čele a v kaluži krve kus od prostříleného plechového sudu. Kolem něj se povalovalo několik dalších těl, v nichž poznal vojíny Abta a Seemanna, ty další nepoznával. Dílem, že byly zuhelnatělé, nebo zohavené, nebo, že je prostě neznal. Celkem tu leželo asi dvaadvacet mrtvých. Prošel ty, u kterých by se dalo předpokládat, že jsou ještě živí, nebo v bezvědomí. Ty, kterým chyběly končetiny, popřípadě celé části těl ani nekontroloval. Zdálo se, že ten masakr v lese přežil jediný. Bylo tu ticho a mezi stromy občas spadl sníh z větví, jak jimi vítr hýbal.
Keppler se posadil na ten rozmlácený kmen, za kterým prve leželi. Válelo se tu spousta nábojnic, zbraně a kusy výstroje. Natáhl se pro odhozený ruský PPS 43, novější model staršího 41. U německých vojáků o něco víc oblíbený, měl sklopnou pažbu, praktičtější zásobník na pětatřicet nábojů, což bylo o dost míň, jak u jedenačtyřicítky, a byl méně těžký. Prohledal Rusovu mrtvolu a sebral mu čtyři zásobníky. Zastrčil si je do sumek a přehodil popruh přes záda. Když odsud odcházel, všiml si, že jeden z tankistů má za páskem zastrčenou P38. Vytáhl pistoli zpoza opasku a vytáhl zásobník. Šest nábojů. Dejme tomu, řekl si a uložil zajištěnou pistoli do kapsy. Sebral povalující se přilbu a narazil si ji na hlavu. To by bylo. Teď jen musel řešit otázku, co bude dělat dál. Jestli je nepřítel přemohl, museli logicky ustoupit někam na západ, nejdéle na jihozápad. Snažil se vybavit Kepkovu mapu a okolní orientační body, ale prostě si nemohl vzpomenout. Nikdo jiný, z těch mrtvol, tu mapu neměl. Stal se ale majitelem slušného kompasu. Válel se na dně trychtýře u pěšáka, který postrádal dolní polovinu těla, ta ležela roztrhaná na stěnách kráteru.
Pomalu vstal a opouštěl tu strašnou, plnou mrtvol mýtinu. Naposledy se otočil, nahodil si samopal na rameni a vydal se západním směrem. Už prve si všiml, že odsud vedou stopy. V tak zdupaném a zváleném sněhu těžko mohl rozeznat, jestli jsou to německé, nebo ruské boty. Teď mu ale bohatě stačilo je sledovat. Nešel přímo po nich, ale kus vedle. Čas od času se přikrčil za některým ze stromů a pozoroval les okolo sebe. Ten byl tichý, ale čas od času v okolí zarachotila dávka, nebo něco vybouchlo. Napadlo ho, jestli snad válka neskončila. Pomalu se pohyboval vpřed. Nutil se myslet na něco jiného, než na to, co se stalo s Kepkem a Vogelem. Určitě žijí, ti se z toho dostali. Neležely tam přece všechny mrtvoly, přemítal polohlasem Keppler. Posadil se do bílé pokrývky a odepnul z chlebníku čutoru. Napil se a polkl. Voda nebyla špatná, jen trochu stará. Napil se ještě jednou a znovu láhev připnul. Položil si samopal na kolena a vytáhl zmačkanou cigaretu. Když si ji chtěl zapálit, uvědomil si, že i to by mohlo Rusy přilákat. Teď ne, teď kouřit nebude. Odhadoval, že mohlo být tak devět až deset hodin dopoledne. Zvedl se a dal se znova do pohybu. Začínal pochybovat o tom, jestli tu vůbec nějací Rusové jsou. Čím byl hlouběji v lese, tím se mu to zdálo více nepravděpodobné. Do sněhu proto vletěl jak blesk, když ani ne třicet metrů před sebou uslyšel hovor. A v ruštině. Vmžiku sejmul samopal ze zad a držíc ho za popruh se posunoval opatrně dál. Vyhlédl zpoza hromady chrundí a uviděl tři ruské vojáky, jak sedí na pařezech. O něčem si hlasitě povídali a smáli se. Ke Kepplerovi dovanul pach páleného tabáku. Zbraně měli docela daleko od sebe, kdyby teď začal střílet, měl by dost času je všechny pobít. Opatrně si posunul samopal a zamířil prvnímu vojákovi na záda. Přivřel pravé oko, když se už chystal vypálit, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Bůhví, kolik jich tu je a jestli je tohle jen hlídka, mohou tu být další. Teď spíše musel řešit situaci, jak se odsaď dostat. Sotva si našel cestu do hloubi lesa, chtěl zas odsud pryč. Přemýšlel, jak by to šlo nejlépe. Obejít je? Ne, všimli by si ho. Není to zas přeci jen tak nepřehledný les a stromy jsou tu dál od sebe. Postřílet je? Taky ne, v okolí mohou být další patroly. Nejlepší bude, když se pomaloučku odplíží o kus zpátky a pořádným obloukem je obejde. Ještě, že si vzal od té mrtvoly ten zimní převlečník, teď ho bílá látka dobře chránila před prozrazením.
Plazil se pomalu zpět, když ho upoutaly vzrušené hlasy Rusů. V témže okamžiku kdesi pod nízkým srázem práskl výstřel. Kulka prolétla kus od Kepplera a zasáhla o kus dál stojící strom. Němci! Ale pak se najednou ozvaly téměř současně dva ruské samopaly. Pálily hodnou chvíli a dole někdo zakřičel. Byl zase klid.
"Kurva! Do prdele, zkurvený Ivani!" klel potichu Keppler a plazil se pryč. Pomalu a polehoučku překonával těch pár metrů, skrýval se za vším, co ho ukrýt mohlo. Převalil se do jedné prohlubně skutálel se po její stěně a zůstal ležet na mělkém dně. Jednu chvíli ho napadlo, že sem poslali průzkumnou jednotku, jestli to náhodou někdo nepřežil. A kolikrát se to stalo. Jednou? Dvakrát? Vzpomínal si na dva případy, kdy se k jedné obklíčené četě prostřílel úderný oddíl a vyvedl je ven. Pokaždé to ale byla téměř sebevražedná akce.
Došlo mu, že je tu kromě blíže neurčeného množství Rusů sám. Má čekat, až padne tma? Probíjet se nocí, když už bojová linie může být v nedohlednu? Ne, to ne. Vyrazí na cestu hned teď. Nejbližší německá jednotka nemůže být daleko. Keppler vyskočil z díry a utíkal co mu nohy stačily pryč. Sbíhal malý sráz a několikrát málem zakopl o vyčnívající větve. Napodruhé sebou řízl do hlubokého sněhu. Hned mu zalepil oči a studil ho za krkem. Nahněvaně se vrátil pro odhozený samopal a pokračoval dál. Po několika metrech zaslechl na vrcholu stráně hlasy. Byly už moc blízko, aby se stihl schovat. Napadlo ho proto jediné řešení, švihl sebou do sněhu a dělal mrtvého. Samopal zahodil asi metr od sebe a tvář otočil směrem pryč od těch hlasů. Rusové se přiblížili na okraj a uviděli "mrtvolu" dole.
"Sergeji, co je to tam dole?" zeptal se jeden z ruských vojáků.
"Co by, mrtvej fricek. Kašli na něj, nech ho na pokoji. Hoďte sebou, už jsme tam měli být," říkal jejich velitel a čtveřice vojáků se zase ztratila mezi stromy. Keppler si vyditelně oddechl. Jak nejrychleji mohl, popadl samopal a prchal co nejrychleji odsud. Prodíral se houštím, lesem, prosekával si cestu větvemi, probíhal mladý porost a přeskakoval pařezy. Zrovna když vybíhal z jednoho takového mladého lesíka, skočil přímo před dva ruské vojáky. Doskočil na obě nohy a hleděl přímo do tváří těch dvou překvapených vojínů. Sám nevypadal lépe. Stáli tam, koukali na sebe a Keppler na sucho polkl. Absolutně netušil, co má dělat. Sáhnout bleskově po samopalu, obrátit se, nebo snad pustit se s nimi do boje. Rozhodl se pro to první. Bleskově uchopil rukojeť samopalu a zmáčkl spoušť až nadoraz. Špagin dlouze zaštěkal a dvě ruské mrtvoly spadly do sněhu. Podlomily se jim nohy a v groteskních polohách se zabořily do studeného suchého sněhu. Keppler poslouchal, jak se hluk výstřelů rozléhá mezi stromy a mizí v dálce. Tohle musely slyšet všichni Rusové v celém Německu, napadlo ho. Teď už nemá jinou možnost-hlídky se sem vydají, uvidí ty dvě mrtvoly a poženou se za ním.
Rozhlédl se a vyrazil. Schválně volil co nejobtížnější cestu, aby to ruští pronásledovatelé neměly tak jednoduché.
"Stoj!" ozvalo se za ním a práskl výstřel. Ohlédl se a spatřil trojici ruských vojáků se samopaly. Otočil se a vypálil po nich pár výstřelů, které Rusové okamžitě opětovali. Utíkal nízkým porostem, uschlé větvičky škrábaly po přílbě, sníh vylétával zpod bot a padal do stran. Za ním se ozývalo klení a nějaké povely. Šílený hrůzou ze zajetí a vyhlídky na smrt utíkal, co mu nohy stačily. Přeskakoval zmrzlé louže, bahniště a utíkal k blížícímu se okraji lesa. Náhle však spatřil nevelkou ruskou patrolu asi třicet čtyřicet metrů před sebou. Skočil po hlavě do mladých stromků a těžce oddechoval. Kašel skrýval v rukávu a pomalu se dusil. Rusové se jako na potvoru vydali přímo k jeho úkrytu. Když je viděl, zalehl pod jeden ze stromků a zamířil na ně samopal. Rusové se pomalu blížili a opravdu se chystali projít i tohle houští.
"Kurva ne, táhněte vocaď, kreténi. Táhněte do píči," vrčel si pro sebe Keppler a nevědomky stále silněji tiskl rukojeť samopalu. Zarýval si opěrku do ramene a už si pomalu vybíral cíl. Nepřítel už byl na nějakých dvacet metrů. Jeden z vojáků si ho asi všiml, nebo něčeho, co ho prozradilo.
"Tavarišč lejtěnant, zděs! Vižu vraga!" ječel nějaký mladý desátník. Vzápětí ho krátká dávka odhodila na kmen stromu, po němž se mrtvola svezla do sněhu, hledíc mrtvýma očima do země. Keppler vyskočil a prchal z houštiny ven, zatímco ruští vojáci pálili jako šílení do místa, odkud Keppler jejich kamaráda zastřelil. Kulky se zarývaly do země, vyhazovaly mezi větve sníh a posekávaly kmínky. Za utíkajícím Kepplerem explodoval vržený granát. Ovanula ho vlna a zvířený sníh. Zakopl o hromadu hlíny a natáhl se. Honem rychle se zase musel sebrat a pokračovat dál. Doběhl až na konec té houštiny a položil se do stromků. Slyšel vpřed se deroucí Rusy a hlasy v okolí. Před sebou však nic neviděl. Rychle vstal a pádil pryč odsud.
"Suka, stoj!" vykřikl kdosi a vypálil. Keppler však překvapeně zjistil, že to nebylo po něm. Sklouzl do sněhu a pozoroval, po kom asi tak mohli pálit. Asi stříleli po sobě. To se mezi nimi občas dělo, když voják v opilosti zastřelil jiného. Jenomže teď se mu zdálo, že mezi stromy uviděl prosmýknout se postavu v německé uniformě! Považoval to za klam, ale opravdu, měla na sobě německou přilbu a kabát.
"Hej, poď sem. Němec!" sykl Keppler. Voják se hned otočil a pádil k němu. Utíkal od nějaké staré obory a v ní praskaly zmrzlé větve, jak po nich Rusové dupali. Skočil ke Kepplerovi. Nebylo mu víc jak padesát. Výložky neměl a v ruce držel Mauserovu karabinu s posledními patronami.
"Díky, kamaráde. Ty šmejdi by mě rozsekali na kusy. Kde se tu bereš," děkoval mu voják a nutil mu cigarety.
"Asi jedinej sem přežil masakr v jednom táboře kus vocaď. Vod rána sem na cestě a honim se Ivanem po lese. Ty?"
"Zdrhnul sem rudochům ze zajatecký kolony. Strážnýmu sem vrazil do zad kudlu a druhýho sem vzal lopatou po hlavě. Povedlo se mi vod nějaký mrtvoly sehnat tuhle pušku a ňáký náboje. Utíkám už druhej den. Myslel sem, že mi Ivani dali na chvíli pokoj, ale hovno," řekl voják.
"Bylo vás víc?" zeptal se Keppler a muž přikývl.
"Čtyři. Prvního dostali Rusáci eště na tom poli, po kterym sme běželi, druhej se zastřelil, třetí to koupil vod Ivana tady v lese a zbyl sem jenom já, kam máš namířeno?" zeptal se nakonec voják pro Kepplera docela překvapivě.
"Zpátky k našim. Chci se probít na západ ke svý jednotce," voják se zasmál. A podíval se na Kepplera tázavým pohledem, jestli je zdravý.
"Jako na frontu? Já ti něco povim, já to balim. Dekuju se pryč, páč mě to mávání klackama už nebaví. Válka stejně do pár měsíců skončí." odvětil voják potichu.
"Zdrháš? Tak dej bacha na lovce lidí. sou teď všude. Věšej a střílej pro každou blbost, hm?" voják přikývl.
"Kdyby ses dostal do Leipzigu, pozdravuj Fritze Baumelta od Helmuta, Fritz je fotr. Pro případ, že bych to nezvlád," pokračoval voják. Než se Keppler zmohl na odpověď, utíkal Baumelt přikrčeným během pryč.
Konečně dospěl k okraji lesa. Za lesem bylo pole, za ním silnice a nějaký opuštěný statek. Alespoň opuštěně vypadal. Pomalu se vypalzil k první zorané brázdě v poli. Opatrně se rozkoukal a vyrazil po poli. Utíkal, co mu jen nohy stačily. Přeskakoval brázdy a prchal k silnici. Překvapivě za sebou neslyšel ruské hlasy, ba ani sebemenší výstřel. Svalil se do příkopu a zůstal ležet. Samopal mu ležel za hlavou a Keppler prudce oddychoval. Posadil se a pomalu se porozhlédl po okolí a neviděl jedinou ruskou uniformu. Asi ještě běhali po lese a hledali buď jeho, nebo nějaké jiné Němce, kteří možná zbyli v lese. Jak chtěl vstát, uslyšel zvuk leteckého motoru. Mrskl sebou zpátky do škarpy a rozhlížel se, odkaď to asi přichází. Ze západu přilétal ruský IL2, z jehož motoru vycházel pruh šedého dýmu. Motor vydával nezdravý zvuk a letadlo se drželo jen tak tak ve vzduchu. Každou chvíli muselo spadnout, ale pilot se evidentně chtěl dostat zpět ke svým liniím. Keppler dělal mrtvého. Zabíralo to. Už mnohokrát to použili a ruští letci je nechali být. Jak Šturmovik přelétal nad ním, všiml si úplně rozstříleného spodku letadla a těla zadního střelce visícího ze střeliště zadního kulometu. Když bylo letadlo daleko, přeplazil se přes silnici, jejíž vozovka byla pokryta vrstvou uježděného sněhu. Všiml si u brány do statku nějakých zničených náklaďáků, ale nevěnoval jim příliš pozornost. Doběhl až k rozstřílené hrázděné stodole a vstoupil dovnitř. Sejmul samopal z ramene a uchopil ho do ruky. Opatrně překročil spadané trámoví a za jednou z hromad sena objevil tři mrtvé Rusy. Byli evidentně postříleni v boji. Soudě podle polohy těl a jejich zranění. Tahle stodola byla prázdná. Opatrně přeběhl přes dvůr a vběhl do patrové obytné stavby naproti vypálené stodole. Hned jak tam vkročil, uviděl stopy boje všude kolem. Leželi tu čtyři mrtvoly německých vojáků, v jedné místnosti zastřelený ruský desátník, na schodišti, na posledním schodu, leželo tělo asi majitele statku. Byl to nějaký starší muž. Rusové ho nejspíš zastihli na schodech a tam ho také zastřelili. Po jeho ženě či dětech nebylo stopy. U jednoho z ruských mrtvých však našel mapu. Mapu! Konečně. Uklidil se s ní do rozmlácené kuchyně a rozložil ji. Sotva však poznal, co je to zač, uviděl, že názvy a vůbec všechny texty jsou v azbuce. To by tak nevadilo, uměl trochu rusky a azbuku docela ovládal. Našel svoji pozici a prstem rejdil po mapě. Vyčetl z ní, že od fronty a tohohle statku ho dělí nějaké čtyři kilometry. Pokud teď vyarazí, může tam za pár hodin být. Bude se muset pořád schovávat a volit tu horší, zato bezpečnější cestu.
Sotva chtěl vyrazit, vjel do statku ruský džíp. Přivezl čtyři vojáky s nějakým mužem v brigadýrce. Auto zastavilo a vojáci začali vystupovat. Velitel se postavil k jedněm dveřím a pověsil si samopal přes prsa.
"Ivan, idi s aftomobilom suda, davaj, davaj!" velel poručík s brigadýrkou na hlavě.
"Jistež, tavarišč lejtěnant," odvětil voják a zaparkoval auto u vchodu ke stodole.
"Pjotr, Vasil, Igor, što s vami, nu?" zahalekal poručík k té zničené stodolel. Do hajzlu, oni o těch mrtvých neví! napadlo Kepplera. Polil ho studený pot. Budou statek prohledávat kousek po kousku, metr po metr, krok po kroku a první, koho najdou, bude on. Okamžitě jej napadlo postřílet je. Všechny je postřílet. Prostě vyletí z okna a napálí do nich celý zásobník. Nadýchl se, zavřel oči, napočítal do tří. Teď, nebo nikdy. Vyskočil, opřel se o rám okna, zamířil a stiskl spoušť. První dávka zasáhla toho poručíka a odmrštila jej na kapotu džípu. Voják, který stál hned vedle něj se otočil a chtěl sáhnout po samopalu. Kulka ho zasáhla do hlavy. Tělo sebou škublo, Rus obrátil oči vsloup a pomalu se zhroutil dozadu. Ostatní dva zemřeli, když chtěli Kepplera zastřelit, nebo se dostat k džípu.
Keppler vylezl oknem, přesvědčil se, zda jsou všichni mrtví a naskočil za volant. Stiskl startér a motor bez protestů naskočil. Ještě si vzal od ruských mrtvol munici a vyrazil plnou rychlostí z brány statku. Ujížděl po silnici a sníh odstřikoval džípu od kol. Ještě, že mělo auto sklopné přední sklo, jinak by nic neviděl. Na zadním sedadle našel ruský kabát a přehodil si ho přes sebe. První problém se objevil hned kilometr za tím statkem. Potkal totiž ruskou hlídku. Nebyla jiná možnost. Strhl prudce volant a najel na prvního vojáka a náraz ho odhodil několik metrů od auta. Přidupl brzdu a džíp se otočil zádí ke směru jízdy.
"Ruky věrch, ruky věrch, ili strelaju!" ječel Rus a mířil na Kepplera pistolí. Místo toho voják přidal plyn. Rus vypálil, ale svezla se mu ruka a zasáhl místo skla chladič. Vozidlo jej sice přejelo a rozdrtilo mu nohy a ruku, jenže bylo už nepoužitelné. Z chladiče vytékala voda a kulka přerušila důležité obvody a poničila motor. Rus ležel v krvi na zemi a sténal. Keppler mu nevěnoval pozornost. Vydal se k lesu, kterým probíhala frontová linie.

ZPÁTKY U SVÝCH

Frontová linie byla Pannwitzu vzdálena asi patnáct kilometrů. Sověti na ni tlačili téměř na všech sektorech. Nechápal, jak se mu povedlo vůbec mezi sovětskými liniemi projít. Dosáhl předních německých pozic a hned jej odvedli k veliteli. Zjistil, že jej zachránili vojáci ze stopětapadesátého pěšího pluku. Jejich velitelem byl podplukovník Berthold von Meinke. Velitelství jednotky bylo umístěno ve sklepě totálně rozmláceného a vyhořelého kostela. Keppler jim řekl všechno, včetně toho, jak se dostal přes sovětské linie. Za hodinu jej vezli autem k jeho jednotce.
Drželi malou vesničku, spíše pár domů, kus od železničního mostu přes řeku Trubau. Sověti se ten most snažili dobýt za každou cenu a vynakládali na to obrovské úsilí. Pro Němce to byla otázka bytí a nebytí. Byl to jediný nepoškozený most v tomhle sektoru Ustupovalo přes něj všechno od vojska až po civilisty. Kepkeho rota měla ustoupit jako poslední a ten most za sebou odpálit. Sověti podnikali okolí mostu silné letecké údery, ale obránci sem rozestavěli protiletadlová děla a podařilo se jim i několik ruských letadel sestřelit. Pro ty, kteří se v okamžiku vyhození mostu ocitnou na druhé straně, bude záchrana prakticky nemožná. Pro Sověty představoval most strategický cíl a tím pádem pro obě strany alfou a omegou jejich dalšího počínání. Tu vesničku, Hirschfeld se jmenovala, proměnili doslova v pevnost. Je to strategický bod v okolí. Jednak je z ní dobrý rozhled a potom se odtud dá most odstřelovat z těžkých zbraní. Pokud ji Rusové obsadí, budou moci předmostí doslova rozstřílet svými minomety. Každý dům opevnili, rozestavěli zátarasy a natáhly ostnaté dráty. Neznámo kde sehnali dva ruské ZiS3 a hromadu munice pro ně. Tyhle dva kanóny umístili k vjezdu na ten železniční most a namířili je k malému lesíku, odkud vždy Rusové útočili.
Z džípu vystoupil kus od té vesničky. Už zdálky slyšel povědomý hlas. No jasně, to je přece Fritz! Podle dikce to odhadoval, že dává kotel nějaké skupince pěšáků. Hodil si samopal na rameno a prošel skrz spálený plot. Počkal, až Kepke dohovoří a nechá pěšáky rozejít se. Až to udělal, přišel k němu a poklepal mu na rameno.
"Co je sakra..." když se otočil, zůstal vytřeštěně stát.
"Kde...se...co tu hergot děláš?" vyhlesl překvapeně. Pak Kepplera objal a poplácal po ramenech. Když se ho Keppler zeptal, jak se dostali z toho lesa, začal vyprávět:
"No, jednoduchý to nebylo. Ty zkurvený Ivani se ten les pokusili vobejít, ale nakopali jim prdele. Jenomže pak si to namířili přímo přes nás. Dost lidí vodrovnali a zařvalo tam plno dobrejch chlapů. Pak někdo vodpálil ty posraný muniční bedny. Ten výbuch musel slyšet až Adolf v Berlíně. Nevim, jestli to byla ňákej posranej komoušskej granát, nebo co, ale voddělalo to spousta lidí. Pak sme se sebrali a padali vocaď, co nám nohy stačily. Celej sektor se zhroutil a ten úprk sme zahaltovali až tady," dopověděl Kepke. Keppler se posadil na o zeď domu opřeného kola náklaďáku a zapálil si. Lačně nasál kouř a vypustil jej z úst. Ruský samopal také opřel o zeď.
"Aha. No a jak to teď s váma vypadá?" zeptal se a napil se z podané láhve vodky.
"Blbě. Máme bránit ten most dokaď nepřijde rozkaz k ústupu. Pak ho vyhodit do luftu. Bude to vo hubu, protože je to jedinej stojící most v tomhle sektoru i Ivan ho chce za každou cenu a taky se tak chová. Jestli chceš slyšet můj názor, tak poputujem za řeku dřív, než ňákej rozkaz vůbec příde. Na druhý straně je další linie, ale nedavám jim moc šanci. MY zas musíme tady kopat Ivana do prdele, aby VONI si stihli zachránit prdel," máchl rukou směrem k vzdálenému velitelství divize, "Máme konečně i dost munice," uzavřel Kepke. Objevil se tu Vogel. Rozpřáhl ruce, zasmál se a plácl Kepplera po zádech.
"Konečně se taky ukážeš. Si zas někde chlastal, co? Dobytku jeden," chechtal se Vogel.
Okolo proběhlo družstvo pěšáků a rozptýlilo se do okolních stavení. Po polní cestě přejel jeden z Haklů s přimontovaným PaKem na korbě a zaujal pozici v malých křoviskách, kus od mostu. Posádka jej zaházela větvemi a hodila na něj zimní maskovací síť. Keppler se se svým pěším družstvem přesunul ke kraji vesničky, kde byla zbudována celkem bytelná palebná postavení, bunkry, zákopy a opevnění. Na to, jaké tu panovaly podmínky to pro vojáky byla vidina nedobytných pevností. Kus odsud začínalo malé údolí, jímž se vynula železniční trať ústící právě k tomu mostu. Jejich družstva se ujal nadporučík Taube. Odvedl je několik desítek metrů za vesnici, kus od místa, kde trať vstupovala právě do toho údolí.
"Tam v tom lese, tam je Ivan. A pude do vás sakra tvrdě. Nejdřív se z vás pokusí vymlátit duši minometama, pak vás spláchne útokem pěšáků. Musíte se tady udržet, protože pokud Hirschfeld ztratíme, ztratíme i tuhle stranu mostu a můžeme to tady zabalit, jasný? Tak se do toho dejte," Keppler se vydal asi s dalšími třiceti pěšáky za Vogelem a společně pak vstoupili do opevnění. Tady se už připravilo asi tak okolo dalších čtyřiceti pěšáků a rozlezli se do okolních úkrytů. Zase zákopy. Keppler počítal, po kolikáté už takhle leze do nějaké pitomé díry. Pokaždé, když se ukázalo, že jsou Rusové nějak mooc silní a nedejbože lépe vyzborejní, šup s nimi do zákopů a dělejte, co umíte. Počítal kolikrát už takhle kopal nějaký výkop. Za celou dobu války jich už musely být kilometry těch, které on sám vykopal. Díry a podobná luxusní ubytování. Začínal se považovat za experta, za jakéhosi architekta podobných "staveb". Našel jeden opuštěný bunkr s kulometem a vlezl do něj. Bezva, jeden z těch krytů pro oficírský palice. Má to dokonce i obložený stěny. No jasně, drátěnka z postele, oficiální tapeta wehrmachtu pro zemní objekty. Ale co, lepší než ruskej šrapnel v tlamě, myslel si, když lezl dovnitř. Položil samopal na nějakou bednu od bůhvíčeho a sedl si za kulomet. Dokonce i munice bylo dost. Překvapivě. Poslední dobou byl všeho nedostatek, hlavně munice. Hrábl do krabice a vytáhl z ní dva plné nábojové pásy. Uznale pokývl hlavou a hodil si je okolo krku. Dřevěná dvířka se za ním se skřípotem otevřela. Dovnitř vstrčil hlavu vojín Fiedler. Zasalutoval a hlásil, že mu byl přidělen jako nabíječ. Keppler nejdřív hleděl na vojákovo salutování a lehce nadzdvihl obočí. Vojínovi nebylo víc jak osmnáct. Pokývl hlavou a těžce položil ruku na pažbu kulometu.
"Víš, co to je?" zeptal se.
"Ano pane, kulomet," vykoktal mladík.
"Hmm...a víš jak se to nabíjí, nebo jak se s tim vůbec zachází?" mladík zakroutil hlavou a smutně sklopil zrak. Keppler se suše uchechtl a promnul si oči. Odklopil překryt závěru, ukázal mladíkovi, jak založit nový pás a jak jej podávat. Zdálo se, že to přliš mladý vojín chápe. Nechal ho to párkrát vyzkoušet a zdálo se, že se jeho nový nabíječ učí rychle. Jde mu to, dobrý, ale jak dlouho bude žít. Celý je to už na hovno. Stejně jsme válku prohráli. Už dávno. Já teď tady musím dřít toho chudáka za tihmle krámem, místo toho, aby běhal za holkama, chlastal a já nevim co ještě. Jestli to koupí, bude to moje vina, moje! Měl jsem ho poslat pryč. Ale já to neudělal. Proč? Proč jsem neřekl Taubemu, nebo Kepkemu, že chci jiného nabíječe. Mohl jsem se vymluvit na jeho nezkušenost. Ale já neřekl ani popel, ani hovno. Jestli to chlapče nakoupíš, řekni v pekle, že tu maj dalšího kandidáta. Jo, kandidáta pekel, to je přesný. To se honilo desátníku Gerhardu Kepplerovi hlavou. Seděl na studené zemi bunkru a vojáka pozoroval. Vlastně se na něj ani nekoukal. Díval se kamsi za něj, zpět proti proudu času. Uvědomil si, že poslední dobou zná jen zničenou krajinu a vypálené domy. Jak je to dlouho, co neviděl květinu v květináči postaveném do otevřeného, bíle natřeného okna v plném slunečním svitu. Dlouho. Naposled v Dněpropetrovsku. A to je hodně dlouho. Uvědomil si, že jediné synonymum pro vše, co ho napadlo je: dlouhou. Kolik mu zbývá času? Bude dlouho žít? Jak dlouho neviděl květinu? Jak dlouho neviděl jediný obyvatelný dům? Nemohl přijít na žádné jiné slovo...
"A je to, pane. Pás sedí," tvářil se vojín pyšně a poklepal na závěr. Keppler sebou trhl a jakoby vyrušený ze sna trhaně přikývl a zase se pohroužil do svých myšlenek.
Keppler seděl opřen o stěnu bunkru, když bez jakéhokoli varování vybuchla asi třicet metrů od nich mina. Výbuch otřásl bunkrem a ze stropu a stěn opadala hlína. Další vybuchla několik metrů za pevnůstkou a pak dopadaly další a další. Rusové je ostřelovali minomety a slabšímy děly. Probralo ho to. Zase se stal vojákem. Všechny jeho instinkty zabíjecího stroje se zase přihlásily. Jedním skokem byl u kulometu a držel v pravačce pevně jeho rukojeť. Vojáci v okopech a bunkrech se tiskli k zemi a modlili se, ať proboha žádný z těch vražedných předmětů nespadne zrovna na ně. Všichni horečně pádili na své pozice, zakopávali o sebe a plazili se po zemi. Některý z přeťatých ostantých drátů se po výbuchu zkroutil a odsvištěl stranou. Vzápětí přestala jedna z pevnůstek existovat po zásahu dělostřeleckým granátem. Celá vyletěla do vzduchu a rozlétla se do prostoru. Kusy dřeva, hlíny a železa se rozstříkly do stran. Všichni muži uvnitř byli okamžitě usmrceni a změněni v něco, co už nebylo možno identifikovat jako lidskou bytost. Pokud z nich vůbec něco našli. Keppler ležel na podlaze a tiskl si dlaně k uším, aby alespoň částečně utlumil burácející rachot explozí. Pak se bunkr otřásl, dveře odletěly a dovnitř vnikl kouř a hlína. Skropila jej sprcha zmrzlé půdy a napadala na něj. Posadil se zíral vyraženými dveřmi ven, zprvu nechápaje, co se vůbec děje. Nejdřív ho napadlo, že je bunkr zničen. Zaváněl sem ostrý štiplavý pach vypáleného prachu a dým. Mina totiž dopadla několik málo metrů od dveří a zničila spojovací zákop. Výbuch dvířka vyrval je a mrštil několik metrů stranou. Podíval se na vystrašeného vojína krčícího se v rohu pevnůstky a drkotajícího zuby. Přelezl k němu a říkal:
"Poslouchej, mina nikdy dvakrát nepadá na to stejný místo, slyšíš? To je jako blesk, ten taky nejde dvakrát na jedno místo," jeho další slova zanikla v ohlušující detonaci. Granát padl přímo doprostřed vesnice a odpálil municí naložený náklaďák, jehož výbuch vymazal z povrchu dvě chalupy. K bunkru se připlazil štábní svobodník Schramm. Půlku obličeje měl pryč a ruku zle popálenou. Skučel bolestí a hrabal se těžce vpřed. Fiedler po něm hmátl a společně s Kepplerem mu pomohli dovnitř. Schramm prudce vykřikl a chytil se za popálenou ruku. Fiedler začal zmatkovat a pobíhat po krytu sem a tam. Keppler na něj řval, aby se uklidnil, ale vojín Fiedler nebyl k utišení. Nakonec mu Keppler vrazil jednu pěstí a vojín se sesul jako mokrý hadr vedle kulometu.
"To je náser," hlesl Vogel, který se připlazil do Kepplerova krytu chvíli po Schrammovi. Narozdíl od štábního svobodníka byl v pořádku. Vtáhli jej s třesoucím se Fiedlerem dovnitř do krytu a dotáhli ho do prostředka. Položili Vogela vedle zraněného Schramma a Fiedler mu podal polní láhev, ale Vogel ji se zavrtěním hlavy odmítl Venku mezitím dopadly další dva granáty. Posadil se a řekl:
"Parchanti to sypou na Hirschdorf a vokolí. Moc dobře věděj, že nájezd na most potřebujou neporušenej, moc chlapů už to vodneslo. Celá třetí rota je na maděru a rozvěšená podél stromů na tý silnici. Chytli to úplně vodkrytý," sklonil pudovně hlavu, když v dálce vybuchla mina. Keppler mezitím ovazoval raněnému štábnímu desátníkovi hlavu obvazem, který se válel v jedné z beden. Muž syčel a kvílel bolestí a Vogel do něj bez ustání lil alkohol.
"Jak to vypadá s vopevněním u mostu?" zeptal se Keppler, utáhl uzel na obvaze a zapálil si cigaretu. Vogel uklonil hlavou ze strany na stranu.
"Pár tam toho spadlo, ale spíš to byly chybně zacílený granáty. Pálej spíš na vesnici a vopevnění vokolo. Za chvíli tu budou Ivani," řekl. Keppler přisvědčil a opatrně vyhlédl průzorem ven. Zdálo se, že ostřelování pomalu už odeznívalo a v okolí Hirschdorfu a přilehlých pozic vybuchovaly už náhodné střely, které vypálili sovětští dělostřelci jen jako na zastrašenou. Keppler vylezl s Vogelem ven a obhlédli situaci. Do sněhu bylo spousta vražených kráterů, kolem kterých ležela vyvržená hlína. Několik střel trefilo i okolní opevnění, z nichž zbyly jen trosky a hromady třísek. Válela se tu mrtvá těla a sténající umírající, které zdravotníci odnášeli na polní obvaziště, nedaleko za vesnicí.
"Asi sme měli kurva kliku," řekl Keppler. Okolí bunkru bylo úplně zdemolované. Ploužily se sem šedé postavy v zimních kabátech. Tihle vojáci přečkali ostřelování v bytelných úkrytech a v okolí zákopů. Pomalu vlézaly do pozic a začali se tu zase zabydlovat. Vogel pomalu přikývl.
"Musim se stavit u druhýho družstva. Maj problémy s telefonem," řekl Vogel a odklusal sněhem pryč. My tu máme problém se všim, myslel si Keppler. Otočil hlavou po Schrammovi, který pololežel poloseděl u vchodu do bunkru. Tiše chroptěl a sahal popálenou rukou po balíčku cigaret ležících vedle kulometu. Keppler jej načal a protáhl jeden konec cigarety mezi obvazy a druhý zapálil. Zraněný Schramm chabě přikývl. Fiedler se na zraněného vyděšeně koukal.
Jenomže o půl hodiny později začaly Rusové znova s ostřelováním. Tentokrát však z lehkých minometů. Zaměřili se na silnici vedoucí k Hirschdorfu. Tady našla místo psoledního odpočinku celá třetí rota, ze které nezbyl naživu jediný muž. Zřejmě silnici chtěli rozorat tak, aby po ní už nic nemohlo přejet. Pufání min doléhalo až k nim. Nedokončeným okopem přeběhlo střelecké družstvo s jedním kulometem a pospíchali k nájezdu na silnici. Poháněl je vpřed nějaký roťák a neustále vřískal. Keppler vzal dalekohled a přejel okraj údolí. Neviděl ani stopu po Rusech, nebo po těch jejich minometech. Museli je mít ukryté v tom lese. Pozoroval jen vybuchující střely v okolí silnice. Nebyl zas tak odvážný, aby vylezl ven a porozhlédl se po okolí. Vsadil by všechno, že Ivani mají někde mezi těmi stromy ostřelovače. Vytáhl pomuchlanou cigaretu a chtěl si ji zapálit. Pak si ale uvědomil, že mu jich už moc nezbývá, a že tři předešlé vykouřil Schramm. Doplazil se k nim Vogel. Vlezl do bunkru a sklepal sníh z kabátu. Posadil se na bednu a sundal přilbu. Přejel si rukou po hrubém strništi vousů na bradě a podíval se na Schramma.
"Jak je na tom?" zeptal se. Fiedler nic neříkal a Keppler pokrčil rameny.
"Bylo by lepší ho vodnýst vocaď. Aspoň na vobvaziště," řekl po chvíli. Vogel přikývl a řekl, že sem pošle zdravotníky. Když odešel, uslyšeli v bunkru střelbu z ruských zbraní. Keppler se chytil drátěnky a vykoukl průzorem ven. Uviděl velké množství pěchoty, jak se brodí sněhem k předmostí mostu, a jak po nich obrana pálí.
"No do prdele," řekl a skočil za kulomet. Bleskově natáhl závěr, otočil kulomet po útočících Rusech a dvakrát vypálil. Syčící trasírky letěly s velkým rozptylem vpřed. Zanadával, zamířil, pokud to vůbec se zbraní s tak velkým rozptylem bylo možné, a vypálil další tři dávky. Několik sovětských vojáků se zhroutilo k zemi.
"Veliteli, támhle!" vypískl Fiedler a ukazoval směrem k údolí. Z něj se hrnula tak rota pěšáků, mezi nimiž se valily čtyři T34. Keppler okamžitě otočil MG42 a začal střílet. Kulomet v dlouhých dávkách plival olovo a svítící trasovací střely. Náhle první z T34 vypálil a pětaosmdesátimilimetrový granát vybuchl kus od střechy jejich bunkru. Ze stropu se sesypala hlína zraněný Schramm zachroptěl. Keppler pálil dál a rozstřílel čtveřici Rusů hrnoucích se vpřed. Jejich prostřílená těla se snesla do sněhu. Půdu před jejich bunkrem rozčísl déšť kulek z kulometu jednoho z tanků. Narazily i do bednění kolem průzoru, zaryly se do něj, nebo odlétly stranou. Keppler pustil kulomet a zalehl pod průzor na chladnou zem. Doufal, že Sověti uvíznou v minovém poli. Pak je on a ostatní vojáci budou moci odrazit. Ostatní opevnění pálila také a působila ruským pěšákům trvdé ztráty. Několik pevnůstek ale jednoduše přestalo existovat po zásahu z T34. Nezbylo po nich víc, než jen díry do země a doutnající trosky. První z tanků se dostal ke kotučům z ostnatého drátu a bez potíží jej přejel. V ten okamžik vybuchly nálože, které sem nastražili ženisté. Prvnímu T34 přervaly pás, který se za skřípění a lomozu svlékl a břinkl do sněhu. Tank se zastavil a stočil doprava. V okamžiku na jeho boku explodovala raketa z panzerschreku. Oni ale byli na podobná překvapení v podobně protitankových zbraní připravení a střela zasáhla vlastně jen navařenou ocelovou desku na bočním pancíři věže. Druhá střela už byla lepší, zasáhla tank nad pojezdová kola a zapálila jej. Střelci v zákopech likvidovali pěšáky, kteří se po výbuchu prvního tanku rozprchli do stran a hned nevěděli, co dělat.
V nastalé vřavě se nad bojištěm v ohni protiletadlové palby přehnal jeden dvoumotorvý Petlijakov a shodil bomby. První zasáhla předpolí pevnůstek a druhá přímo koleje trati. Letoun nabral výšku a odlétal pryč.
"To ses trochu netrefil, vole," řekl Keppler a vypálil po ruském tankistovi, který s pistolí kryl ruského sapéra, nůžkami přestřihujícího ostantý drát. Netrefil ho. Ohlédl se a viděl Schramma, jak bere do ruky jeho samopal a hrabe se z bunkru ven. Pustil kulomet a drapl raněného za nohu.
"Blázne, zůstaň, kde seš, nebo tě Ivani rozmlátěj na kousky,!" křičel a stále jej držel.
"Pane desátníku, tam, tam!" ukazoval k smrti vyděšený Fiedler průzorem ven. Přímo na ně se valil obří T34 a nehodlal se zastavit.
"Kurva-a-a!" zaječel Keppler, pobídl Fiedlera, aby hodně rychle vypadl a chytil Schramma za límec kabátu a táhl jej pryč. T34 překonal ostnatý drát, pod jeho pásy vybuchly nášlapné protipěchotní miny, ale mnoho škody mu nezpůsobily. Keppler věděl, že raněného nemůže zachránit, ale snažil se ho dostat co nejdál. Když se sunuli zákopem, sovětský mamut právě rozsápal bunkr pod svými pásy. Otočil se na něm, rozdrtil zbytky bunkru a velitelský poklop se otevřel. Z něho vylezla hlava v černé kožené helmici a rozhlédla se. Sklonila se dovnitř tanku a řekla:
"Nazad, bistre!" zase zalezla a celý tank kolos zacouval. Motor opět zařval a tank vyjel kupředu.
Společně s Fiedlerem odtáhli Schramma k jednomu z nepoškozených a stále střílejících bunkrů. Ruská pěchota se nebezpečně blížila od silnice a němečtí vojáci po nich pálili ze všeho, co bylo po ruce. Rusové však několi postavení přemohli a obránce pobili. Spolu s ostaními vojáky prchali směrem k prvním domům v Hirschdorfu. Kulky jim svištěly okolo hlav a snad i cítily, jak jsou horké. Mrskli sebou do několika k sobě blízkých kráterů a z nich stříleli po Rusech. Na obou stranách padali mrtví a ranění. Vedle Kepplera se po stěně kráteru sklouzl ruský voják. Okamžitě drapl vojáka za hrdlo a chystal se ho probodnout nožem. Keppler si jen všiml ostří nože, bleskově se blížící k jeho hrudi.
Vrazil mu jednu pěstí a odkulil se stranou. Ostří zacinkalo o hlínu. Odrazil se nohama od stěny kráteru a loktem přistál Rusovi v obličeji. Voják zaskučel a chystal se Kepplera zastřelit svojí pistolí. Jenomže si jich už prve všiml jeden ze střelců v sousedním kráteru. V okamžiku, kdy se Rus zvedl, vojá vykřikl:
"Gerharde, k zemi!" a vzápětí práskly okolní vřavou tři výstřely a ruský voják se zřítil vedle Kepplera. Viditelně si oddechl, vzal do ruky samopal a střílel po nabíhajících nepřátelích. Za zády vyletěla do vzduchu T34ka a výbuch vyvrhl žhavé kusy ocele po všech směrech. Ostatní nepřátelští vojáci začali pomalu pomalu ustupovat, kryti posledním přeživším T34. Tank manévroval mezi krátery, zničenými protipěchotními překážkami, rozstřílenými pevnůstkami a rozmláceným opevněním. Okolo něj vybuchlo pár ručních granátů a pancíře tanku se pokryly sněhovým popraškem.
Muži začali opatrně vylézat ze svých krytů a šourali se ke svým rozstřílený pozicím, aby tu nalezli mrtvá těla svých kamarádů, ruských vojáků a rozryté okolí. Keppler se posadil ke vchodu do toho, co zbylo z bunkru a zíral na kulkami omlácené klády, které původně sloužily jako bednění. Kdyby tam zůstal, sovětský tank by jej okamžitě rozdrtil. Ruské střely pomlátily snad všechno, co se kulometu dostalo na mušku. Pozoroval Fiedlera, jak na zádech táhne německý samopal a rezervní zásobníky měl zastrčené za páskem. Nakonec nebyl tak špatný. Dával jsem mu pár minut, půlhodinu. Vydržel to celé. Zvláštní, za tu dobu jsem viděl spoustu kluků zařvat během prvních pár minut. Poslední dobou vydrží tak nějak...víc. Keppler seděl uprostřed svých myšlenek a kouřil cigaretu, kterou si uložil za výstuhu přilby. Byl to opravdu malý špaček, ale na nějakou dobu mu vydržel. Držel jej mezi dvěma prsty a vyfukoval obláčky kouře. Čas od času si uplivl do sněhu a hnědou slinu zahrábl botou. Když se Fiedler přiblížil, slabě přikývl. Keppler jen mrkl a kývl na něj hlavou.
"Tak už ses koukám zabydlel," ozvalo se za ním. Otočil líně hlavou a tam stál Kepke. Keppler pokrčil rameny a dokouřil zbytek cigarety.
"Tak i tak," řekl a otřel si ruce o sebe.
"Ivani nám dali na prdel. Přišli sme vo celou četu a potřebujeme posilu u mostu. Eště jeden takovej útok a můžem to tu zabalit," řekl Kepke. To už jsme měli udělat dávno. Akorát tu zařvou další chlapi, řekl si Keppler a vzhlédl k veliteli.
"Jo. Ale až se sem podívaj znova, si chladit prdel na druhý straně," přetlumočil Kepkemu svoje myšlenky. Kepke hned nevěděl, co má odpovědět. Několikrát kývl hlavou a řekl:
"Udržte se co nejdýl, pak se seberte a padejte k mostu. My se už vo to postaráme," první vlna útoku byla s obrvskými ztrátami odražena
.

SMRT K VEČEŘI

K večeru se do předních liníí blížilo osm postav. Byli obtíženy miskami, ešusy a polními láhvemi. Nesli sem vojákům jídlo, tedy spíše to, co jídlo vzdáleně připomínalo. Zázrak, že polní kuchyně tu dělovou smršť vůbec přestála ve zdraví. Ale na zas tak úplně. Dva kuchaři byly zabiti, když několik metrů od nich dopadl granát. Jídlo představovala odporně páchnoucí hnědá hmota neurčité chuti vydávaná za guláš. Jenomže to bylo první teplé jídlo za několik dnů a vojákům se už kroutily útroby hladem. Jen pouhá vidina kouřícího ešusu, jedno co v něm bylo, je přiváděla doslova k šílenství. Když se do Kepplerovy pozice takový zásobovač dostal, vojáci mu málem utrhali ruce. Hltavě do sebe ládovali jídlo a ešusy se jim pomalu vyprazdňovaly. Keppler dloubal do jídla v ešusu ještě špinavější lžící a házel potravu do sebe. Zahlédl přitom Fiedlera, jak se nimrá v misce a zjevně mu to nechutnalo. Viditelně se přemáhal, aby sousto vůbec polkl.
"Co se v tom tak nimráš, sněz to. Dlouho zas žádný jídlo nebude," okřikl vojína. Fiedler pokrčil rameny a odvětil:
"Když mě to nechutná," řekl s lítostí v očích.
"Měl bys to sežrat. Je to sice hnůj, ale aspoň nebudeš mít hlad," řekl o něco mírněji Keppler. Fiedler se tedy dal do jídla. Uždiboval malé kousíčky a zkoumavě je vkládal do úst. Evidentně se mu z toho zvedal žaludek.
Přišel k nim četař Mann. Svůj ešus si umyl ve sněhu a zavěsil jej zpět na popruh. Sedl si na okraj díry, vytáhl špatně ubalenou cigaretu s nějakým podivně vyhlížejícím a páchnoucím tabákem a zapálil si. Vypustil kouř a Keppler pozoroval svíjející se klubko mlžných jazyků, jak stoupá ke stále temnějšímu nebi. Z konce cigarety opadlo pár jisker a se slabým zasyčením uhasly ve sněhu, hned vedle pažby Mannovy pušky. Četař si poposedl a potáhl z cigarety. Mann byl zrovna ten případ člověka, který do armády šel z čisté zvědavosti. Čekal, že tu totiž závratně zbohatně, z čehož ho vyvedla první účast na frontě. Podařilo se mu sice ve Francii rozjet menší kšefty, jenomže jeden z jeho "dodavatelů", šlo o nějaký alkohol a bedny cigaret, smrtelně zranil nějaké velké zvíře. Začalo se okolo toho motat nějak moc hlavounů. Zavřeli dokonce několik blízkých Mannových přátel. Požádal protomraději o přeložení na východ. Právě včas. Dostal tu pod komando jednu četu a vysloužil si Železný kříž a odznak za zranění. Za co, to pořádně nevěděl ani on, jelikož byl v sedmi z deseti případů neustále nalitý. Nadřízení si toho často nevšímali, protože v tom došel takové úrovně, že to vůbec nebylo vidět.
"Večer bude horko. Ivani se chystaj na další útok. Řikali to chlapi u mostu, že je prej viděli," začal četař. Keppler pohodil hlavou.
"Jestli nám sem pošlou pár dalších dárečků v podobě těch svinskejch min, pak nám Bůh pomoz," řekl. Mann se zasmál a povídá:
"To už nebudeš potřebovat, páč když viděli, že minomety a tanky nás vocaď nevymlátily, pošlou sem těžký děla. To bude pak tanec," Fiedler se při slově "těžký děla" zakuckal a vyplivl kus bůhvíčeho, vypadalo to jako konzervované rajče.
"Ale ale, nám nechutná?" zeptal se Mann, napodobujíc hlas malého dítěte. Fiedler se na na něj s úkosem podíval. Nic však neříkal a dlabal dál. Keppler si vzal Mannův dalekohled a přejel okraj lesa, ve kterém číhalo množství ruské pěchoty k dalšímu útoku, tentokrát drtivějšímu, jak před tím. Dostali totiž posili v pdobě dvou rot Mongolů a rotu střelců. Tihle Mongolové byli vůbec strašliví válečníci. Vogel s Kepplerem jednou viděli, jak tlupa těch holomků vtrhla do právě pod palbou evakuované nemocnice. Během chvíle se z celé té věci stal hrozný masakr, protože nějaký mladý poručík zazmatkoval a nechal tanky a kulomety rozstřílet všechny na kousky. Včetně doktorů, pacientů a i těch Mongolů. Kromě toho poslali do akce i celou rotu NKVD. Kepke jim říkal Stalinovi derviši.
Rozhlédl se po okolních vojácích. Vzhledem k tomu, že bunkry a opevnění už téměř neexistovala, snažili se muži z jeho družstva najít úkryt ve všem, co jej aspoň trochu připomínalo. Klika byla v tom, že granáty a vybuchlé miny udělaly ty díry dost hluboké. Ti, kteří na to měli sílu, je ještě trochu opevnili tím, co z předešlých krytů zbylo. Jedna díra byla dokonce opatřena pancéřovou deskou. Keppler nechápal, kde se vzala. Někteří zvědaví vojáci prolézali vraky ruských tanků, nedbaje nebezpečí ruských ostřelovačů. O kus dál se ve zmrzlé zemi lopotila s výkopem hrobu pohřební četa. Tedy spíše vybraní vojáci, kteří byli za pohřební četu prohlášeni. Keppler pozoroval ty ostatní. Seděli ve svých dírách, hráli karty, pokud bylo o co, kouřili, povídali si, nebo jen tak seděli a zírali před sebe, smířeni se svým osudem, někteří ano, někteří ne. Spousta se jich už úplně odevzdalo osudu. Někteří prostě zešíleli, naběhli do minového pole a skončili roztrháni na kusy. Těm už bylo úplně jedno, jak dopadnou, jestli s kulkou v hlavě, pod pásy některého z tanků, nebo jinou smrtí. Čekali už jen na ten okamžik. Někteří už ani to ne. Prostě jen existovali. Kepplera napadlo, že možná to tu ani jinak už nejde. Přemýšlel, že už se asi do normálního civilního života vrátit nebude moci. Příliš dlouho strávil tady na frontě a příliš dlouho dělal všechny ty šílené věci, poslouchal rozkazy, zabíjel, vydával rozkazy, zase zabíjel, zas přijímal rozkazy a tak pořád dál. Normální člověk, který by sem přišel takříkajíc normálně z ulice by si musel prohnat kulku hlavou během prvního dne. A spousta lidí to také udělalo, ostva vidělo, co se tu vlastně děje. Když se na sebe podíval, viděl trosku člověka v otrhané uniformě, bez nárameníků, v omlácené přilbě a podřeným opaskem. Přistihl se, že uvažuje, co by asi dělal ten malíř malující všechny ty muže s ostrýmy rysy, v perfektních uniformách a se všemi těmi plechovými cetkami na svých plakátech, skrz něž vládci, zodpovědní za všechno tohle šílenství, lákají mladé muže do armády. Nejspíš by ten malíř, pokud by byl nacionální socialista a jako že by nejspíš byl, neřekl asi nic. Z obavy před postihem, možná. Ale ve skrytu duše by si snad uvědomil, že asi nemaluje to, co si opravdu myslí. Pokud by se toho dopustil, mohl by možná tak portrétovat svoji vlastní useknutou hlavu.
Keppler byl zabrán do rozmluvy s Mannem, když se za kvílivého jekotu zaryl do sněhu granát a vybuchl ohlušujícím výbuchem. Do vzduchu vyletěla snad všechna hlína v celém Polsku. Mann, Keppler a Fiedler zaletěli do díry a tiskli se k sobě. Na těla jim padala půda, kamení a přes díru se přehnala malá sněhová bouře. Další výbuch. Keppler nenáviděl granát. Nikdy totiž není možné s jistotou určit místo jejich dopadu. U bomby to jakž takž jde, ale u granátu nebo dopadající miny to prostě nejde. Leželi v díře a všude to dunělo a bouchalo. Tu a tam zaburácel sekundární výbuch.
"Co to do hajzlu je?" jektal zuby Mann.
"Dalekonosný těžký děla!" přeřvával Keppler okolní rachot. Chvíli poté se jeden z domů ve vsi rozpadl v prach, když několik metrů od něj vybuchla svištící střela. Ještě nestihly vybuchnout poslední granáty a z lesa se vyřítila masa pěchoty. Z dobře vybudovaných úkrytů vyjely tanky a blížily se k obranným pozicím u mostu. Tady se v okopech krčili Kepke s Vogelem. Jejich muži začali po Rusech pálit a hlínu před nimi rozrývaly sovětské kulky. Pár střel zasáhlo i železné zábradlí mostu a udělaly do něj promáčkliny. Kepke popadl svoji pušku a zamířil. Stiskl spoušť a ruský voják padl k zemi. Teď bylo jasné, že udržet tuhle stranu mostu bude víe než obtížné, ne-li nemožné. Kulky létaly všemi možnými směry, práskaly výstřely, explodovaly granáty a zuřila bitva.
"Hansi, převezmi velení na pravym křídle, jejich velitel přišel v palici!" řval Kepke. Vogel kývl a vyskočil z díry. Přeběhl okolo olovo chrlícího kulometu a utíkal přes rozbombardovaná opevnění. Když uslyšel vřeštící minu, mrskl sebou do sněhu. Půda se okolo něj otřásla a přikryl jej vodopád sněhu. Vyhrabal se z té závěje a utíkal dál. Skočil do jedné díry, jejíž osazenstvo zběsile pálilo po Rusech blížících se k okraji vsi. Z rozstřílených domů v Hirschdorfu přicházela zničující střelba ručních zbraní a celá dvě ruská družstva byla utopena v krvi. Jako psolední to dostal nějaký ruský major, jemuž krátká dávka úplně rozťala hlavu. Zohavené tělo se zhroutilo do sněhu.
"Kde je velící stanoviště?" zeptal se jednoho střelce.
"Cože? Neslyšim?" hulákal voják.
"Kde je velící stanoviště!?" zařval mu Vogel do ucha. Voják ukázal na jeden plamenem ožehnutý strom. Vogel přikývl a vyrazil na cestu, Za stromem bylo snad jediné neporušené opevnění. V něm byly dvě postavy, první bezhlavá, jejíž hlava se rozstříkla po zásahu střepinou a druhou klepající se postavou byl nějaký svobodník.
"Co se tu kurva stalo?" udeřil Vogel na svobodníka.
"N...nev...nevím, pane. Prostě najednou to koupil a všude krev, pane," Vogel odstrčil vojáka stranou a začal organizovat obranu. Rusové se tlačili blíž a blíž. Už překonali to, co zbylo z ostnatého drátu a dalších překážek a bojovali s Němci pažbami, noži a bodáky. Rusové teď spustili jednu ze svých šílených dělostřeleckých sonát. Na celý Hirschdorf, páteř obrany sektoru, padaly miny a granáty. Domy se k zemi hroutily jeden po druhém, v ruinách explodovaly v oslňujících záblescích další střely a ozařovaly do tmy se halící bojiště. Sověti se v té scéně vypadající jako o Posledním soudu tlačili do vesnice a bojovali s německými vojáky. Spoustu jich zabila vlastní děla, když jejich granáty vybuchly mezi nimi. Jenomže obrana Hirschdorfu se pomalu hroutila. Kepke poslal Vogelovi zprávu, ať vezme všechny muže, které má po ruce a podnikne protiútok. Vogel vytřeštil oči, vzal sluchátko vysílačky a volal Kepkeho:
"Zbláznil ses. To už ti zesračkovatěl mozek, nebo co? Podívej se kurva na tu vesnici a co se do píče děje!? Vidíš to? No, bezva. A proti tomu mám jako jít, jo? Tady neni jedinej chlap, kterej by se mohl zvednout, poňáč nám Ivan sype na palici ty jeho výbušný hovna!" řval Vogel do vysílačky. Po posledním slově vybuchl silný granát a udělal za jeho zprávou výmluvnou tečku. Na druhé straně se Kepke krčil za opevněním a držel si u ucha sluchátko.
"Dobrý, dobrý, vidim to vocaď. Vyserte se na to, soustřeďte se na předmostí, to nesmí dostat. Pošli někoho za Gerhardem, ať zvedne prdel a vypadne z předních pozic, jináč se sem za chvíli nedostane, Ivani nás chtěj vodříznout!"
"Rozumim, posílám tam spojku!" Vogel třískl se sluchátkem o zem a pálil po vpřed se deroucích Rusech. Hirschdorf pomalu přestal existovat. Po té palebné přehradě z něj zbylo jen pár zhroucených a zborcených domů, hořící trosky a všudypřítomné díry do země.
Ve stejném okamžiku dorazila k zoufale se bránící Kepplerově skupině tříčlenná spojka od Vogela. Kepplerovi muži byli už téměř všichni vybiti a Rusové obsazovali jednu pozici za druhou. Hučely tu plamenomety, burácel kulomet, štěkaly samopaly a práskaly pušky. Vojáci se krčili ve čtyřech posledních dírách a rozmlácených zákopech a skrápěly Sověty posledními dávkami. Keppler hvízdl na prsty a máchl rukou vzad. Ani ne třicítka mužů se zvedla a prchala pryč, zatímco se kolem nich přeháněly mračna střel a úlomků železa. Pětici vojáků smetla z povrchu země jedna jediná střela z T34, která vybuchla těsně za nimi a rozhodila kusy těl do všech stran. Sprintovali snad sto metrů, než se bez dechu zhroutili do německécho zákopu u předmostí mostu. Napravo od nich hořel Hirschdorf a otřásal se výstřely. Nalevo od nich práskaly oba ukořistěné ZiLy a snažily se zasáhnout pojíždějící T34, které proměňovaly jejich obranná postavní v hroudy rozstřílené hlíny. Vojáci v zákopu se snažili za každou cenu zachránit alespoň holý život, když už veškerá naděje na udržení tohoto břehu byla ztracena. Poté, co Rusové dobyli vesnici a odtud vedli útok na most, nemohli čekat, že přijde zázrak. Vesnice jim totiž poskytovala krytí pro těžký minomet, který by nemohly na otevřené pláni, jako byla pole před mostem, použít. Několik příšerných výbuchů proměnilo obránce umírající první linie v změť masa, kostí a sežehnutých vyvrhnutých vnitřností.
"Letadla!" zařval kdosi. Z nočního nebe se v proudu trasírek protiletadlové baterie kdesi za řekou snášely dva Šturmoviky. Téměř současně vypálily rakety. Nastal konec světa.
Všechno kolem Kepplera a jeho mužů vybuchovalo, hroutilo se, hořelo, bylo ničeno. Obličej ho pálil od ohně, jehož rudé jazyky tu a tam prošlehly z černého olejnatého kouře. V podřených rukách svíral samopal a z posledních sil pálil po ruských vojácích, kteří právě zahájili poslední útok a finální útok na most. Z celého toho pekla prchali němečtí vojáci směrem k mostu. Jejch druzi je kryli palbou a kosili nabíhající Rusy. Dostali rozkaz opustit všechna postavení v téhle části a přemístit se k mostu. Tady už bylo všechno ztraceno. Celá obrana předmostí byla rozmlácena minometnou palbou, trosky bunkrů a opevněné díry už držely ruské jednotky a pomalu se probíjeli vpřed. Keppler uvažoval, že až poběží tmou, má většina mužl jakous takous šanci dostat se aspoň v relativním bezpečí ke svým u mostu. Přeci jenom se už dost setmělo a Rusové by je nemuseli vidět. To jej přešlo, když téměř celé čtvrté družstvo bylo postříleno v běhu k mostu. Teď byla řada na něm. Zhluboka se nadechl, vyskočil na okraj jámy a spolu s dalšími šesti vojáky prchal co mu nohy stačily. Vedle něj se statečně držel Fiedler a jeho boty se bořily do hlubokého sněhu. Rusové je okamžitě zaměřili a začali po nich histericky pálit. Okolo nich utíkajících svištěly a bzučely kulky. Vyrážely sníh a mizely v temnotě.
Keppler křečovitě svíral samopal a razil si sněhem cestu vpřed, když Fiedler vedle něj vydal krátký a pronikavý výkřik. Smýkl sebou do sněhu a tiskl si promodralou ruku k rameni. Skrz prsty mu prýštila krev a stékala po blůze. Keppler ještě s jedním vojákem se pro něj vraceli současně.
"To bolí, to bolí," naříkal mladík. Keppler si s hrůzou uvědomil, že ani on ani kolega nemají obvaz. Ten už neměl nikdo. Z kapsy u kalhot vytáhl špinavý hadr a přitiskl jej Fiedlerovi na rameno. Vojín slabě naříkal a cosi šeptal. Hodili si jej na rameno a snažili se dohnat své druhy. Jejich zběsilý útěk kryl palbou kulomet a střelci v zákopech u mostu. Kepplerovi připadal pálící kulomet jako maják. Mihotavé světlo plamene šlehajícího z hlavně mu připomínalo strašidelnou čočku majáku signalizující jedinou výstrahu: Pozor smrt. Prchající vojáci jej však ignorovali.
Jenomže to byl jenom začátek. Sověti, když si všimli, že převálcovat obranu není zas tak těžké, zahájili masivní útok na celý sektor. A stalo se přesně to, že veškeré prchající a ustupující jednotky se soustředili k hirschdorfskému mostu, na jehož prostor udeřily ruské jednotky. Nastal totální zmatek, rozpoutala se ještě prudší a mnohem tvrdší bitva. Ti vojáci, kteří sem dorazili jako ústupové jednotky, byli ihned posláni ne nejhorší úseky, aby zde aspoň trochu zpomalili postup Rudé armády. Keppler konečně dospěl se zbytky Vogelovy jednotky do Kepkeho krytu. Vrchní šikovatel odsud řídil obranu mostu. Pevné spojení bylo navázáno se skupinou číslo tři, kterou vedl četař Koenig, a která bojovala asi dva kilometry odsud. Udržoval s nimi spojení vysílačkou a třetí skupina se pomalu stahovala k mostu. S ostatními družstvy nebylo možné kontakt navázat, jednoduše proto, že vysílačky už neměly, nebo byly tyhle jednotky zničeny.
"Divoká kočka, divoká kočka pro Červenýho tři, příjem," řval Kepke do vysílačky a krčil se pod rozmláceným průzorem svého bunkru. Venku burácelo a dunělo peklo.
"Červenej tři, slyšim. Rudoši se k vám cpou ze všech stran. Nemůžeme je udržet, vopakuju, neudržíme je, ustupujeme do..." spojení se přerušilo a éterem se nesl jen šum a praskot. Kepke mrštil s celou vysílačkou do kouta.
"Krám zasranej!" vykřikl a nakopl nízkou stoličku. Vogel si zapálil cigaretu a vyhlédl ven z krytu. Zrovna uviděl, jak jeden fosforový granát spadl na kulometné hnízdo a veškeré jeho osazenstvo shořelo za příšerného řevu na popel. Země byla soustavně přeorávána minami a výbuchy střel. Noční krajina byla osvícena požáry, záblesky explozí, plameny ohňů a bledým svitem měsíce. Sundal z ramene samopal, vyklopil opěrku a zaklekl u vchodu do krytu.
"Ivani dou!" vyřikl Keppler u periskopického dalekohledu. Sebral na zemi se válící ruskou SVT a zamířil. Několikrát stiskl spoušť pušky a ozvaly se výkřiky. Pak se na kryt sneslo krupobití střel a na střeše vybuchlo pár granátů. Kepke po nich pálil jako šílený ze svého samopaly a několik jich zasáhl. Kdesi vlevo zaduněl plamenomet a dlouhý ohnivý proud se rozběhl po zemi. Olízl osmičlennou ruskou skupinku, jejíž vojáci popadali v plamenech k zemi a svíjeli se v šílenýcn bolestech. Jejich umírající těla rozhodila do stran krátká kulometná dávka.
"Tohle neudržíme, most je ztracenej," řekl Keppler. Kepke přikývl a vyměnil zásobník. Zbývaly mu poslední dva.
"To vim taky, ale přes ten most nemůžem, dokud nás Ivani bombardujou. Rozházely by nás po celý zkurvený zemi. Musíme počkat, dokud se to neuklidní," jenomže ruské granáty vybuchovaly všude okolo i v řece. Vogel zalezl do krytu a odložil samopal.
"V...ve vesnici je asi pět tanků. Vypadá to, že se pojedou sem. Musíme zmizet," řekl těžce oddechujíc. Kepke vyskočil na nohy, přeběhl k dalekohledu a pohlédl periskopem ven. Opravdu. Mezi ruinami a hořícími troskami vesnice pojížděla pětice T34 a pomalu se hrnula k mostu.
"Do hajzlu. Mizíme, musíme vypadnout. Předmostí je ztracený, neudržíme se!" řval Kepke do vysílačky, nespouštěje z valících se tanků oči. Přišel souhlasný rozkaz. Vojáci vyběhli z krytu a začali řvát na ostatní, aby se sebrali a zmizeli. Z děr, okopů a doničených opevnění se zvedaly mátožné a vyčerpané postavy. Pálili od boků ze svých zbraní a utíkali k začátku mostu. Náhle se palba utišila. Z ničeho nic, jako když utne. Ze směru ruských linií se ozval praskot a nějaké strašlivé pištění. Místo granátů a dělových salv se tmou nesla píseň "Po dolina i po vzgorjam". Nejdřív slabě, pak silněji a nakonec burácela z desítek reprodukrorů rozmístěných po celé linii sektoru. Němci zalezhli k zemi a čekali, co proboha přijde. Každý nerv napnutý k prasknutí, každá část těla připravená k okamžité reakci. Zmrzlé ruce se obepínaly okolo zbraní. Tiskli se k zemi a někteří strachy ani nedýchali. Píseň bouřila dál, ale burácení se tišila. Namísto toho, k nim promluvil reproduktory znásobený hlas:
"Germanskije soldáty, soudruzi. Válka je prohraná, vzdejte se a bude s vámi slušně zacházeno. Bojujete za předem ztracenou věc, vaši generálové vás nechají umírat za něco, co vás ani trochu nezajímá. Veliká Rudá armáda se o vás postará a poskytne vám lékařskou pomoc pro vaše zraněné, pro vás teplé jídlo a nové ošacení. Němečtí vojáci, přeběhněte ještě dnes do náruče Rudé armády. Němečtí vojáci, zastřelte své důstojníky, namiřte zbraně proti SS a gestapu. Přejděte frontu a vzdejte se Rudé armádě," pak hlas odezněl a bylo ticho. Takové ticho již Keppler dlouho neslyšel. Po celé délce sektoru se nebojovalo. Nepadl jediný výstřel. Hlavně děl se tyčily k temnému nebi, minomety čekaly na rozkaz k palbě, raketomety se natáčely do požadovaných úhlů. Hlavně pušek, samopalů, kulometů byly namířený na nepřátelské pozice. Bylo ticho. Divné ticho. Byl slyšet jen vítr prohánějící se po zmrzlých a rozrytých pláních, mezi větvemi stromů a skučícím v troskách domů.
Němci pomalu vstupovali na most. Vlekli se v dlouhé koloně a překračovaly pražce, pod nimi se vynula tmavá hladina řeky. Dlouhá řada mužů pochodovala po mostě jako nějaký nekonečný průvod. Mnohým nebylo vidět do obličeje, někteří byli obvázáni zakrvácenými obvazy, další se sotva drželi na nohou, nohy obaleny v hadrech, protože boty už ztratili. Jiné podpírali jejich druzi, aby vyčerpáním neupadli. Jen malý zbytek kráčel sám a držel se zpříma na nohou. Bylo slyšet jen dusot mnoha set párů nohou na mostě. Vysvitl měsíc. Prorval svým bledým svitem mraky a o osvítil celou tu mrtvolnou scénu. Keppler s Kepkem a Vogelem vstoupili na most a pomalu se sunuli vpřed. Kupředu je poháněla zlá můra ruského zajetí. Představa, že skončí zapomenuti v Dalstroji, nebo někde jinde na Sibiři je děsila a držela se jich hned vedle smrti. Vedle nich kráčeli dělostřelci, tankisté, letci a všechny možné myslitelné složky armády.

UMÍRÁNÍ ZA ÚSVITU

Byla zima. Mohli asi dojít tak do čtvrtiny mostu, když se nebe rozžalo. Po obloze letěly desítky raket, dělostřeleckých granátů, min a bůhvíčeho ještě. Celá země explodovala. Všechno se ponořilo do tmy a ohnivých bouří. Granáty dopadaly s uši drásajícím jekotem a s ještě příšernějším výbuchem. Podél mostu se vzdouvaly masy kalné říční vody a nořily se zpátky do koryta, nebo se přelévaly přes most. Ti, kteří ještě byli na druhé straně jednoduše přestali existovat. Muži na mostě začali utíkat. Mačkali se na sebe a tlačili se. Kdo upadl, byl okamžitě udupán desítkami nohou. Mezitím Rusové zahájili
konečný útok na předmostí. Na most nalétaly stíhačky a bombardéry, shazovaly na něj bomby a pálily z kanónů. Mnoho vojáků bylo rozerváno na kusy, přepadli přes zábradlí a utopili se, nebo pomalu umírali po okrajích mostovky. Kepke a jeho muži, stejně tak stovky dalších, věděli, že most je podminován a ženisté nebudou čekat, až oni se dostanou v na druhou stranu. Jednoduše most odpálí, až na něj budou ruští vojáci vstupovat. Hnali se vpřed. Jako zvířata, která cítí smrt. Nad jejich hlavami burácely motory útočících letadel, mnoho jejich kamarádů pokosily jejich kulky a oni klopýtali přes jejich mrtvá těla a bořili se po kotníky do vyhřezlých vnitřností. Jedna z útočících stíhaček dostala zásah a v plamenech přelétla nad mostem. Havarovala na již Rusy obsazeném břehu a vybuchla v prudkém vějíří plamenů, úlomků a hořících součástí. Pár vojáků zajásalo, ale většinou tomu nikdo nevěnoval pozornost. Tlačili se vpřed, křičeli a naříkali. Přežít. Jít dál. Žít. pochodovat. Smrt ne. Musím jít dál. Nezastavovat se a proboha neupadnout. To se honilo hlavou snad každému muži na tom příšerném mostě. Některým vojákům se zapříčily nohy do mezer mezi železnými pražci. Ti, kteří je nestihli včas vyprostit, byli davem ušlapáni a rozšlapáni na kaši. Celý ten strašný chumel se dal pomalu do poklusu. Ti štastnější už byli na druhé straně. Zalézali do děr, lehali na zem, nebo do příkopů podél trati. Ozýval se tu nářek raněných, modlitby, štěkané rozkazy, tu a tam vybuchl granát, a milióny dalších zvuků. Pomalu svítalo.
Za posledními vojáky na most najížděl T34 následovaný ruskými pěšáky. Tank vypálil z kanónu a kulomety pokosil ty, kteří se před ním ocitli. Němci začali křičet a dali se na útěk. Velitel ženistů na druhé straně si přiložil dalekohled k očím. Když uviděl, že jsou Rusové již na mostě, vyběhl z bunkru a uchopil do ruky žlutý signální praporek. Mávl jím na střeleckou hlídku a voják přikývl. Křikl na dva muže v zákopu a pak se celý most zničily čtyři po sobě jdoucí čtyři exploze. Následovaly za sebou přesných časových rozestupech. Vodní hladina se rozbouřila pod dopadajícimi kusy mostu, jenž klesaly ke dnu. Ocelové traverzy, kusy kamení a betonu mizely s bouřením vod pod hladinou. T34 na druhé straně zmizel v kalné vodě poté, co se pod ním utrhl pořádný kus břehu. Tank sjel po svahu přímo do vody. Špinavá voda se nad ním se žbluňkáním zavřela.
Ve stejném okamžiku, když Kepplerovi zmizela podlaha pod nohama, na něj vykřikl Vogel:
"Gerharde, chytni se kolejí!" a sám sebou seknul na kolejiště. Keppler obejmul rukama i nohama v ocelovém sevřením kolej a zapříčil se těžkými botami za pražec. Slyšel, jak se most s šíleným skřípěním, hrozivým vrzáním a uširvoucím praskotem láme. Koleje se pod tíhou mnoha tun ocele, která na ně zničeho nic navěsila, ohnuly. Pražce, jež už šrouby nedokázaly udržet, padaly do vody jako uschlé listy. Matice praskaly a létaly do stran jako nějaké vražedné ocelové mouchy. Spousta mužů se propadla do tmy spolu s postranní lávkou a s výkřiky napadaly do vody. Pomalu je síly v ledové vodě opouštěly a jeden po druhém mizeli pod hladinou. Keppler vyřikl a viděl, jak se jeho nohy kymácejí nad dvacetimetrovou propastí, v níž číhá ledová smrt. Levá kolej, obtížená mnoha vojáky se zlomila, nedokázala udržet váhu mužů a pražců, které ještě držely kusy vytržených železných plátů tvořících podlahu mostu. Byl to takový zvláštní těžko popsatelný praskavý zvuk. Pár pronikavých výkřiků vzdoru zaniklo ve šplouchání vody, když do ní ti nebožáci spadli a hladina se okolo nich rozvířila. Keppler se kýval v prostoru a modlil se, ať proboha jeho kolejnici nepotká stejný osud. Otočil se a viděl, jak se na druhé, dosud mnoho neporušené půlce mostu srocují ruští vojáci a pálí po těch, kteří plavali v ledové vodě a hledali jakoukoli záchranu. Začal zuřivě zatínat rozlámané nehty do železa a sykajíc se drápal nahoru. Milimetr za milimetrem, píď za pídí, centimetr po centimetru. Síly jej pomalu opouštěly. Přemýšlel, že se pomalu pustí a nechá své tělo spadnout do vody. Prostě se jen pustí, bude padat a padat. Pak dopadne na hladinu a bude čekat na milosrdnou smrt. Náhle ho však cosi uchopilo. Dva silné páry rukou jej vytáhly na most a opřely o kus neporušeného zábradlí. Byl to Kepke s Vogelem.
"Co tu sakra blbneš, padáme!" okřikl ho Vogel, poplácal ho po rameni a dal se do klusu. Spolu s dalšími vojáky utíkali po neporušené půlce mostu, když mezi ně vlétla olověná sprcha. Mnoho vojáků vyřiklo a zhroutilo se na zem. Vogel instiktivně sehnul hlavu a skočil na železnou podlahu, stejně tak Kepke a i zbytek mužů, keří nebyli raněni nebo zabiti.
Keppler cítil, jak ho něco v zádech pálí. Hořelo to a pálilo hůř než pekelný oheň. Ležel na zádech a sledval ocelově modré nebe. Trefili mě. Pomalu umírám. Ležel na zádech a pozoroval, jak se okolo něj sbírají ze země ostatní vojáci. Utíkali pryč a něco křičeli. On jim nevěnoval pozornost. Přišlo už mu zbytečné cokoli dělat. Když se nad tím zamyslel, byl vlastně plně odevzdaný svému osudu. Pomalu pohnul rukou a cítil, jak leží na něčem vlhkém. Těžce ji zvedl a pohlédl na prostředníček a ukazováček. V záři plamenů viděl, že oba prsty byly od krve. Zavřel oči a vzdechl. Tak takhle to tedy končí. Na mostě kdesi na frontové linii. Už se ani nenamáhal zvednout hlavu. Napadlo ho, že teď by mu měl asi před očima běžet celý život. Ano, přece tak se to vždycky říká. Jenomže já nic nevidím. Vlastně si nemůžu na nic vzpomenout. Ať se snažím sebevíc, nejde to. Tma, vidím tmu, nic než tmu. Bože, žiju ještě? Najednou se začal hrozně bát. Rozklepal se po celém těle a zoufale pociťoval strach ze smrti. Cítil, jak ho opouštějí síly a pomalu slábne. Zdálo se mu, že se nebe přibližuje, nebo snad on se vznáší. Měl za to, že aspoň uvidí smrt, jak si pro něj jde. Jenomž nic takového se nedělo. Nemohl si vybavit obličeje rodičů, přátele, nikoho a ničeho Kdesi v dálce něco bouchlo. Nemohl se už ani smát. Slyšel šplouchání vody dole u zmrzačených pilířů. Pomalu zavřel oči a okolní svět mu zmizel. Gerhard Keppler zemřel.
Vogel si uvědomil, že kromě pár vojáků za nimi už nikdo není. Zastavil se a křikl na Kepkeho.
"Kde je hergot Gerhard?" svraštil Vogel obočí. Kepke se zastavil a skočil za kus mostního zábradlí.
"Bože, já nevim. Musíme se pro něj vrátit, nemůžeme ho tu nechat!" vykřikl Kepke a vykročil na most. Jenomže uviděl jen mrtvoly a znetovořená těla. Sotva udělal krok odrazila se od železné podlahy mostu kulometná dávka. Viděl, že všichni muži ležící hned za tím místem, kde se most zlomil, se nehýbají. Promnul si oči a obrátil se. Vzal sebou Vogela a společně spolu se zbytkem mužů prchali pryč. Most byl definitivně zničen. Odpálené nálože jej vprostřed nadzdvihly a pak se celý střed stavby rozlomil a zřítil do řeky. Po hladině plavaly trosky, mrtví a hořící oka vzplanuvšího benzinu a paliva ze zasaženého skladu paliva. Vojáci konečně dospěli na druhou stranu. Na druhém břehu panoval zmatek. Pobíhali tu vojáci, mezi nimi se proplétali saniťáci a spojky. Kepke dosedl na ustřelený telegrafní sloup a ztěžka oddychoval. Míjeli ho vojáci z různých jednotek, které se na tom mostě smísily. Rozkazy slyšel jen vzdáleně a v uších mu hučelo. Bohužel neměl už ani cigaretu. Seděl na tom kusu dřeva a okolo něj se srocovali vojáci. Z toho rozmláceného mostu sem přišli poslední, kteří přežili tu kulometnou smršť a podařilo se jim dostat na druhou stranu.
"Vory! Vory na řece!" vykřikl kdosi v tom zmatku. Kepke zvedl hlavu a zarudlýma očima pozoroval čtveřici prámů, jak si razí cestu přes vzdutou říční hladinu. Vory byly svázány ze všeho, co ruští ženisté na druhé straně sehnali. Svázali je provazy, dráty a snad i houžvemi. Narvali na ně tolik vojáků, kolik byly prámy schopné unést a poslali je na téměř jistou smrt. Vojáci na vorech horečně pádlovali pažbami zbraní a odstrkovali se bydly. Voda okolo nich šplouchala a rozlévala se do stran. Dřív ale než kdokoli stačil cokoli udělat, a to byly vory už v půlce řeky, vybuchlo na druhém břehu několik granátu. Rusové na vorech začali pálit po německiých vojácích pobíhajích ve zmatku po krví rudnoucím sněhu. Jestli přirazí a podaří se jim vylodit se, budou mít Němci hodně velký problém. Stále se jim nedařilo zformovat jakoukoli obranu. Malé skupinky vojáků sice vytvořily jakási ucelená jádra odporu, ale ty byly smeteny minometnými střelami. Rusové se již kvapem blížili k břehu, když od trosek železničního mostu začal střílet kulomet. Nejdříve krátkými dávkami a pak v dlouhé agonické palbě. Výsadek na prvním z vorů byl bez milosti smeten do studené vody. Za náspem rozložili minomet a dvě střely stačily, aby se i prostřední vor odporoučel pod hladinu. Třetí však přistál a vojáci se z něj vyřítili jako smyslů zbavení. Pálili okolo sebe, házeli granáty a bojovali s Němci noži a bodáky. Kepke a Vogel skočili za nízkou barikádu a ze svých zbraní pálili do ruských vojáků. Ti se přes mrtvá těla svých druhů probíjeli dál. Zakopávali o umírající, o pomoc prosící raněné obou stran a dobíjeli je výstřely a bajonety. Mezi německým družstvem vybuchl svazek granátů. V tmě noci se do vzduchu vznesly mrtvoly a dopadly s žuchnutím do sněhu.
Vogel vypálil ze samopalu po dvojici Rusů táhnoucích poskakující Maxim. Zkosil je a k zemi padly bezvládné mrtvoly. Masakr na břehu se chýlil ke konci. Někteří z nepřátel, kteří se při rozpadu svých plavidel neutopili, se vyškrábali na břeh a chopili se zbraní padlých nepřátel i svých vlastních vojáků. Kulomet u kamenné podezdívky mostu stále střílel a kosil ustupující Rusy. Jejich mrtvoly padaly do vody a mizeli pod hladinou. S výkřiky a chroptěním se nad nimi voda zavřela. Vogel vylezl ze svého úkrytu, jenž byl z celé přední strany pokryt vstřely a odraženými kulkami. Před ním leželi čtyři němečtí padlí a kus opodál jeden zraněný Rus. Z boku mu vytékala krev a tvořila pod ním velkou kaluž. Tohle ošklivé zranění mu způsobila letící střepina, která mu utrhla pořádný kus masa. Ležel tam a tiše přerývaně dýchal. Vogel si položil samopal přes rameno a kráčel pomalu k Rusovi. Minul mezitím dvojici zdravotníků s nosítky, na nichž ležel nějaký zraněný strážmistr bez obou nohou. Příšerně ječel a neustále se na lehátku zvedal, i když ho třetí saniťák tlačil dolů. Vogel mezitím přišel k raněnému Rusovi. Voják k němu vztáhl ruku a chytil ho za nohavici. Vogel s nohou ucukl a sejmul samopal. Zamířil a vypálil. Výstřel přizdil raněného k zemi a téměř okamžitě zemřel. Možná se to zdá jako chladná vražda, ale tomu vojákovi by už nikdo nemohl pomoci a němečtí zdravotníci už vůbec ne.
Za dvě hodiny celý sektor ustupoval. Bylo to přesně v době, kdy se na chladném únprpvém nebi začali objevovat první sluneční paprsky. Naložili všechno na náklaďáky, transportéry, motocykly, a vůbec na všechno, co bylo ještě schopné provozu. Celý říční břeh v okolí mostu odpálili a vydali se za odjíždějící kolonou. Vyčerpaní pěšáci se přidržovali boků jedoucích vozidel. Tu a tam některý z dopravních prostředků zapadl a prudce začal hrabat koly a rozhazovat sníh do stran. V tomhle stavu vzít lopatku a vykopat jej ze závěje bylo nadlidským úkolem, proto se o něj střídali. Museli vypadnout z celého okolí podél řeky a stáhnout se o nějakých pět kilometrů zpátky. Rusové se stále pokoušeli překonat řeku, ale díky odpálení mostu se jim to nepodařilo. Dva pokusy o zbudování mostu byly zdárně překaženy a jejich tanky stály na druhé straně úplně bezmocné.
Pochodovali po uježděné cestě. Táhlo se jich asi dvě stě pod rozednívajícím se nebem. Bylo bezvětří a sníh slabě jiskřil. Míjeli rozstřílenou kolonu obrněnců a náklaďáků, které padly za oběť nějakému ruskému stíhači, který se tu přehnal. Kepke neustále křičel na svoje muže, aby sebou hnuli. Chtěl se s rotou dostat co nejdále od frontové čáry do nových pozic. Táhl s sebou samopal a ještě dva panzerfausty. Poháněl před sebou plamenometčíka a jednoho muže od kulometného družstva s rezevrními truhlíky munice. Vyskočil na nevysokou mez a hulákal, mávaje přitom samopalem:
"Hněte sebou, sakra, vy bando mizernej sráčů. Máte za prdelí Ivana a pokud si nechcete udělat vejlet na Sibiř, tak sebou zatraceně mákněte," spatřil jednoho ze střelců, jak se opozdil a dal se do řeči s jedním řidičem tanku.
"Hej, ty tam! Kde si kurva mysliš, že seš. Nandej si ten kvér zpátky na záda a padej do předu!" střelec přikývl, vzal ruskou pušku do levé ruky a popoběhl pár kroků. Táhli se dál míjeje vypálené vraky aut a transportérů. Mnohé zuhelnatělé mrtvoly stále ležely v okolí svých ohořelých aut, nebo se válely po okolí. Kdesi nedaleko se rozpoutala tvrdá bitva. Slyšeli výbuchy granátů, jekot bomb a hukot motorů. Za nedalekým lesem se ostře zablesklo a ještě hlasitěji zaduněla exploze.
"Blíží se to," řekl starší svobodník Heinrich Scheube, který pochodoval vedle Vogela. Ten neznatelně přikývl a pohlédl na les. Další střela padla přímo do něj a rozsekala několik okolo stojících stromů na třísky. Dokonce i Kepke, stále stojící na mezi, sehnul hlavu mezi ramena a seskočil zpátky na silnici. Další granát přelétl nad kolonou a vybuchl na poli, asi tři sta metrů od nich. Vojáci sebou okamžitě praštili do sněhu a kryli si hlavy. Mezitím na poli vyrostla stěna vyvržené hlíny a kamení. Několik slepenců půdy dopadlo až k nim a zakutálelo se na silnici.
"To bylo blízko, tfuj" uplivl si Vogel a nasadil si přilbu. Kolem nich se přehnal hučící a spílající Kepke.
"Brzo mu rupne v kouli," okomentoval jej Scheube. Vogel na tím mávl rukou. Zapálil si cigaretu a nabídl i jemu. Voják ji vděčně přijal a vyfoukl obláček dýmu. Byl v jejich četě relativně nový a přidělený k jejich družstvu z druhé čety. Na frontě byl něco přes dva roky. Pocházel z Prignitzu, to je kus od Berlína. V civilu to byl pekař a svému řemeslu rozuměl jako málokdo. Jednou dokonce upekl výborné pyrožky přímo v soustředné palbě sovětských raketových baterií. Byl to vlastně dobrovolník. Nastoupil jako účetní k jednomu z pěších pluků, ale při nenadálém přepadu jejich základny se osvědčil jako výborný pěšák, když sám zneškodnil několik partyzánů. Tak ho poslali na frontu. To bylo ve třiačtyřicátém. A od té chvíle je tady.
Vyhořelé náklaďáky byly již hodný kus za nimi, když je silnice zavedla do nevelkého lesa. Slunce již stálo nízko na obloze a jeho slabé paprsky osvětlovaly jasné, svěží, ale poněkud chladné ráno. Směrem proti nim se ohlásil bublavý zvuk motocyklu. První družstvo se okamžitě rozmístilo do bojového postavení a ostatní vojáci se rozptýlili po lese. Kepkeho to vyrušilo s jeho rozmluvy s Vogelem a Scheubem. Vstal, přenechal Scheubemu cigaretu a vyšel na cestu. Ze zatáčky se vyloupl motocykl se sajdkárou a dvěma muži na něm. Když muži poznali, že je to německá motorka, vylezli ze svých úkrytů. Motocykl zastavil kus opodál a spolujezdec vylezl ze sajdkáry.
"Kdo tu velí?" zeptal se vojáků okolo. Dřív, než stačili odpověděť, prodral se mezi nimi Kepke.
"Já," řekl stroze a pohlédl na poručíkovu ometálovanou hruď.
"Nové rozkazy, vrchní šikovateli," předal mu zažloutlý papír, zasalutoval a nasedl zpět na motorku, řidič ji otočil a odjel. Kepke rozmrzele zívl, odlepil obálku a četl. Sovětům se totiž podařilo přebrodit řeku několik kilometrů po proudu níž, než byl ten most, který odpálili, a napadli sektor 26. Momentálně se tam tvrdě bojuje, což bylo ostatně slyšt až sem a Rusové jsou drženi jen pár metrů od břehu. Potřebují veškeré dostupné jednotky, aby se ihned do šestadvacítky přesunuly a pomohl. s obranou.
"Kde to jako je?" zeptal se Kepke spíš pro sebe a podíval se do mapy. Sektor dvacet šest začínal asi kilometr od nich a pokrýval rozsáhlý les, břeh nevelkého jezera a silniční křižovatku. Rusové potřebovali celý les i s křižovatkou.
Vyrazili na cestu jak nejrychleji mohli. Proběhli tím lesíkem a uháněli po zasněženém poli. Už z dálky slyšeli štěkot samopalů a rachot kulometů, občas výbuch ručního granátu.
"Miluju tyhle zasraný běhy na dlouhý tratě," supěl Scheube a plival kolem sebe. Vogel mu přes rameno cosi zamumlal, ale starší svobodník mu nerozuměl. Při jeho nevelkém vzrůstu bylo s podivem, že dokáže běžet tak rychle. Kdesi na okraji lesa vybuchla mina.

ŠESTADVACÍTKA

Rusy napadli z boku. Jestli je nepřítel neviděl, nebo s nimi nepočítal, že se tu vůbec objeví, to těžko říct. Prostě je ale úplně rozstříleli. Vpadli na okraj lesa a bez jakéhokoli varování začali střílet. Meyer řádil s plamenometem jako posedlý. Pouštěl na ně tu ohnivou řeku tak dlouho, dokud ti, na něž mířil, neshořeli na uhel. Oheň se chytal na vše okolo, stromy, větve, keře i mladé stromky a strašnou smrtí umírající lidi. Šlehající plameny se spojovaly v jednu velkou žhavou ohnivou stěnu a hučely všude okolo. Vogel pálil dlouhé dávky ze samopalu a postřílel dobře šest Rusů, kteří byli totálně zmatení a pobíhali sem tam. Střely létaly všude kolem, hučely, hvízdaly a zarývaly se do okolních stromů. Kdo mohl, raději ležel na zemi a tiskl nohy k tělu. Možná ho kulky ušetřily, možná ne.
Dva muži vedle Scheubeho padli se srdceryvnými výkřiky mrtví k zemi před tím, než starší svobodník poslal ruského střelce ranou mezi oči na onen svět. Tělo sebou škublo, poodskočilo několik metrů nazad a dopadlo do sněhu. Vybuchovaly tu granáty, vzduchem létaly utrhané končetiny, olověné přeháňky a lesem se nesly agonické výkřiky. Zdálo se, že se Rusové náhle vzpamatovali, ustoupili o několik desítek metrů a podnikli organizovaný útok. Útočníci se rázem ocitli v roli těch, na které bylo útočeno. Kryli se za vším, co jim mohlo poskytnout ochranu a odsud vedli tvrdou palbu proti útočící ruské pěchotě. Vojáci se plazili po sněhu, kryli se za kládami, lezli do děr od granátů a snažili se proboha najít nějaký úkryt, který by je ochránil před tou šílenou smrští olova ženoucí se lesem a likvidující vše živé, co se jí připletlo do cesty. Všech dvě stě vojáků se nacpalo na malý úsek a Rusové je okamžitě zasypali granáty. Mnoho jich při tom zemřelo, nebo bylo těžce raněno. Bylo tu s nimi asi deset zdravoťáků, kteří byli už úplně přetížení. Ti, kteří na tom byli ze všech nejhůře přenesli aspoň do relativního bezpečí a Rusové je nezastřelili na cestě. Těm lehčeji zraněným píchli nějaké to kvapem ubívající morfium a zbytek prostě jen ošetřili obvazy.
Kepke velel obraně, neustávajíce v palbě. Pořád vydával rozkazy, pálil ze samopalu a řval na své podřízené. Vyhodil poslední granát a skočil za poražený strom. Pěšáky, kteří se tam snažili probít za ním pobili ruští vojáci, náhle se objevivší z houští jako nějaké děsivé přízraky. Prostě vyrazili z těch větví z hurónským pokřikem přímo před hlavně čtyř pušek. Hned si jich nevšimli a to se jim stalo osudným. Když je totiž spatřili, bylo již pozdě, na okamžik se pohledy mužů střetly, ale pak následoval kratičký pohyb prstu na spoušti. Třesklo šest výstřelů, které se okamžitě slily s ostatními. Obrovskou rychlostí letící střely prostřelily jejich těla a mrtví spočinuli v chladném sněhu. Nepřítel se urputně bojující Němce pokusil obejít, ale byl na bocích odražen a donucen k ústupu. Zasloužil se o to hlavně Meierův plamenomet, který jich asi dvacet uškvařil na škvarek. Před tak hrozivou zbraní měli Rusové respekt a postupovali velice obezřetně.
"Nepřítel támhle!" vyřikl Kepke a ukázal rukou před sebe. K úkrytům jeho družstva utíkalo asi patnáct ruských vojáků. Kryli se za stromy, plazili se a nebezepečně rychle se přibližovali.
"Josephe, drapni kulomet, padej do těch stromků a pozdrav je!" křikl Vogel na muže s těžkým kulometem.
"Jo!" houkl kulometčík a kývl na svého nosiče munice, sotva sedmnáctiletého hocha. V očích měl strach a velké obavy, ruce se mu nepatrně chvěly. Oba se zvedli a utíkali směrem ke skupince mladých stromků, asi šedesát metrů od ostatních z Vogelova družstva. V okamžiku, když už byli skoro u nich, byl střelec zasažen do břicha. Vykřikl a svezl se k zemi. Jeho podavač pásu spadl vedle něj a kryl se za rozštípnutým pažezem. Vzlykal a naříkal. Byl doslova zelený strachy, ležel za pařezem a třásl se hrůzou.
"Nemáme kulomet! Přišli sme vo kulomet!" vykřikl Scheube. Vogel se vmžiku otočil a uviděl jen umírajícího Graebera a skučícího mladíka. Praštil pěstí do sněhu a poslal dva muže, aby zraněného odtáhli a ujali se kulometu.
Rusové se mezitím přiblížili natolik, že už jasně mohl rozeznat jejich tváře. Vogel vytáhl násadkový granát, odšrouboval výčko, vytrhl pojistku, nadýchl se, zavřel oči a vrhl granát proti postupujícím Rusům. Snad i slyšel, jak letící těleso rztíná vzduch a s hučivě svištivým zvukem se od něj vzdaluje. V letu však rotující granát zavadil rukojetí o větev a spadl několik metrů od Kepkeho. Voják skočil za silný smrk a ovál ho jen vymetený sníh a smršť hlíny, třísek a jehličí.
"Ty retardovanej imbecile! Chceš mě kurva zabít, hovado jedno blbý? Kam do prdele čumíš, kokote zajebanej! Máš kliku, že sou ty posraný Ivani tak blízko, jinak bych ti vykop hlavu prdelí, zasranče!" vřískal Kepke. Vyklonil se zpoza kmenu a sestřelil trojici Rusů utíkajících do úkrytu. Konečně začal střílet kulomet. Smetl většinu ruských vojáků a letící střely s nimi smýkly na zem. Ti, kteří tu smršť přežili se obrátili a utekli. Vogel okamžitě vyskočil na nohy a utíkal ke Kepkemu.
"Dobrý? Neni ti nic?" ptal se ho ustaraně. Kepke se na něj obrátil, zamručel a plácl ho po rameni.
"Příště čum, kam ten hnůj házíš," zavrčel. Stoupl si a pohlédl před sebe. Leželi tam mrtví i ranění vojáci obou stran. Byl to masakr. Prostě celý ten útok a protiútok utopili ve své i ruské krvi. Vojáci leželi v těch nejbizarnějších polohách, do jakých se mohli dostat. Vogel si stoupl vedle Kepkeho. Společně shlíželi na tělo sedmnáctiletého nabíječe, který ležel za pařezem, kulka ho zasáhla do zad.
"Proč?" zeptal se Vogel prázdným hlasem a pohlédl do velitelovy zjizvené a unavené tváře. Kepke jen pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Nic neříkal a odvrátil se. Posadil se na zem a vytáhl polní láhev, odšrouboval víčko a mocně se napil. Cítil, jak mu alkohol pálí hrdlo, protéká jícnem a rozlévá se po celém těle. Pil tak dlouho, dokud nevycucl z láhve poslední kapku. Odlepil ji od rtů, mocně krkl a mrštil s ní pryč od sebe. Stále nic neříkal, zvedl se a přehodil si samopal z levého na pravé rameno.
"Shromáždi jednotku, musíme ke svejm," řekl jen a zmizel mezi větvovím.
Z celé čety nezbylo víc, než pouhých šedesát lidí. Těžce zranění již zemřeli, protože se jim jednoduše nedostala včas pomoc. Vogel je shormáždil k sobě a řekl jim, že se co nejrychleji musí dostat ke svým. Objevil se tu Kepke. Pohnal je vpřed a zbytek té jednotky se probtloukal houštinami, křovími a nízkými stromky. Řídili se podle zvuku bitvy, která zuřila kdesi před nimi. Podle intenzity to vypadalo na obnovený ruský útok, který ale narazil na silnou německou obranu. Když se blížili na lesní cestu, upoutal je zvuk motoru nákladního auta. Mezi stromy se vynořily dva těžké Mercedesy a blížili se ke Kepkeho mužům. Vrchní šikovatel se jim postavil do cesty a zastavil je. Řidič prvního vozu stáhl okénko a houkl na něj, co se děje. Kepke mu řekl, že dostal rozkaz se spolu se svojí jednotkou přemístit do sektoru dvacet šest a podpořit tu obranu. Řidič se zasmál a řekl mu, ať si jeho muži nastoupí dozadu. Vojáci nasedli na korby aut a shodili za sebou plachty. Těžké náklaďáky vyjely a řidiči je navedli na střed cesty.
"Prej obranu, to se povedlo," zasmál se řidič auta, v němž jel i Kepke. Věděl, že to bude těžké, ale aspoň čekal, že je tu nějaký systém opevnění, nebo alespoň nějaká pozice.
"Ne, to tu fakt nenajdete, pane. Ivani nás vykopali od řeky. Bojujeme s nima o každej metr to jo, ale nemáme moc šancí. Naši bráněj akorát křižovatku, kterou Ivan ne a ne obsadit, jenomže ta už taky dlouho nevydrží," řidič zahodil okénkem vajgl a chytil oběma rukama volant.
"Kolik vás tam je?" zeptal se Kepke.
"Kde, jako u tý křižovatky? Asi třicet, možná dvacet," odvětil řidič a plynule projel menší zatáčkou. Druhý vůz měl však potíže. Zabořil se zadními koly do sněhu a lehce zahrabal. Zadek auta se stočil a zapadl do sněhu. Ať se řidič snažil sebevíc, nemohl auto ze sevření závěje vyprostit. Řadil jednu rychlost za druhou, ale čím víc protáčel kola, tím hloubš auto zapadalo. Kepke otevřel dveře, obhlédl situaci a vyskočil z kabiny.
"Vysedat a tlačit!" opřel se o přední blatník a rozložil mapu. Přivolal k sobě řidiče, aby mu ukázal jejich polohu.
Vogel a Scheube se mezitím spolu s dalšími muži lopotili u polních lopatek při vykopávání zadních kol náklaďáků. Silně přeložený náklaďák byl zapadlý téměř po nápravu. Scheube odházel pár lopat a kopl do pneumatiky.
"Tohle je na hovno," řekl nahněvaně a zahodil lopatu do sněhu. Pár dalších mužů souhlasně kývlo, ale museli kutat dál. Přidalo se k nim pár dalších z prvního náklaďáku. Když se jim už konečně povedlo odkopat polovinu zadních kol, zapřeli se společně na bocích a Vogel si stoupl před kapotu. Řidič pořádně natočil motor, Vogel mávl a vojáci začali tlačit. Motor sténal, kola se protáčela a auto se lehce hnulo vpřed. Když řidič pustil spojku, zase couvlo zpátky. Pár vojáků vepředu spojilo tažná lana a zaháklo je za nárazník prvního auta, že až se rozjede, vytáhne zapadlý Mercedes ze závěje. Pak kdosi přitáhl mohutnou kládu, a když se náklaďák zas o něco posunul, hned ji pod kola podsnuli. Tak získal vůz oporu. Řidič se vyklonil z okénka, podíval se jak to vypadá, zařadil rychlost a sešlápl plyn až k podlaze. Motor zavyl, zaúpěl, kola se protočila a Mercedes sebou trhl vpřed. Nejdříve trochu poskočil a pak konečně stanul na pevné zemi. Teď už konečně náklaďák vyjel ze závěje a zastavil na cestě. Vojáci do něj začali nastupovat a usazovat se na lavicích v korbě. Když na korbu vylezl poslední, řidič zařadil a auto vyjelo za prvním vozem. Obě auta ujížděla po cestě, stromy se za okny jen míhaly a větve dřely o přední sklo, protože se skláněly až nad silnici a zasahovaly do průjezdu. Známky boje byly viditlené i tady. Tu a tam byl nějaký ze stromů opálený, některý poražený a občas se místy objevil kráter. Minuly ruský pásový Vorošilovec, jenž ležel v korytě zamrzlého potoka. Nebyl nijak výrazně poškozený, jen měl vymlácené okenní tabulky, prostřílenou plachtu a kolem se válela mrtvá těla. Merecedesy jej minuly, zvířeným sněhem pokryly mrtvá těla a jely dál.
Náklaďák projel dlouhou zatáčku a mezi stromy se objevila kouřící paseka. Vogel se napřímil a snažil se prohlédnout husté křoví, aby uviděl, co je za ním. Viděl velký vypálený kruh, ohořelé popadané kmeny a doutnající dřevo, na němž tu a tam poskakovaly plamínky. Na nájezdu na paseku uviděl ohořelý vrak osobního Hanomagu, zakrvácené hadry a roztříštěný nákladní Opel, jak jsou zaklesnuti do sebe a stojící namáčknuti na nějakém stromě. Z Hanomagu stoupal tenký pruh kouře. První náklaďák zastavil u toho vjezdu a Kepke vyskočil z kabiny. Se samopalem připraveným k okamžité palbě přicházel k rozsekaým vozidlům.
"Co se tu stalo?" zeptal se Vogel řidiče.
"Dneska nad ránem sem Ivan naházel pár zápalnejch bomb. Tudy sem ještě nejel. Nevěděl sem, že je to tak tvrdý," řekl Albers. Vogel nechal zastavit a otevřel dveře kabiny. Spolu s deseti muži vylezl ven z auta a vydali se na paseku. Musel tu stát nějaký tábor, nebo něco, protože se tu válelo spousta ohořelých celt, několik zohavených těl. Kus od dvou nevelkých kráterů si všiml tří ztuhlých mrtvol. Poslal své vojáky zjistit, jestli to náhodou někdo nepřežil. Ostatní se rozptýlili do lesa a prohledávali jej. Vogel tu a tam převrátil nějaké z bezvládných těl špičkou boty, nebo hlavní samopalu, ale pokaždé obrátil jen mrtvolu. Některé byly zle popálené v obličeji, jiným shořely končetiny jen na jakési pahýly, nebo je výbuch úplně roztrhal. Mohlo tam být tak dvacet těl roztroušených různě po vzniklé pasece. Vogel došel až na její konec, kde se setkal s muži ze svého družstva.
"Tak co, někdo živej?" zeptal se. Vojáci zavrtěli hlavami a někteří si zasunuli ruce do kapes svých kabátů.
"Nikdo, pane," odpověděl vysoký pěšák s prošedivělými vlasy. Prohrábl si je a ruku s přilbou spustil volně podél těla.
"Nasaď si na palici tu helmu, Mattnere. Nerad bych viděl, jak ti Ivan vystřelí mozek z hlavy, popřípadě i tu hlavu," voják se na něj podíval a řekl:
"Máte my vykat, desátníku," zasyčel. Vogel se v půli kroku zastavil a jako na obrtlíku se otočil a jedním skokem byl u vojáka. Než však stačil cokoli říct, zavelel Kepke k nástupu.
Dojeli až ke křižovatce. V okolí byly jasně viditelné známky boje: ohořelé stromy, rozrytá země, mrtví, krátery po výbuších min, granátů a náloží. Tu a tam stoupal ze země kouř. Náklaďáky zastavily o kus dál a vojáci z nich začali vystupovat. Seskakovali do sněhu a blížili se ke křižovatce. Vojáků vo okolí nebylo mnoho, asi třicet, možná čtyřicet. Bránili malé, narychlo zbudované úkryty. Jestli se tomu vůbec dalo tak říkat. Kepke si popoběhl a prodral se do čela kolony. Okolo stojících vojáků si nevšímal a spěchal dál. Z jednoho v zemi vykopaném bunkru vystoupil muž v dlouhém zimním kabátu a s hodností majora. Kepke si ho všiml a namířil si to rovnou k němu. Srazil paty, zasalutoval a dřív, než stačil cokoli ohlásit, major jej přerušil:
"To jsou všechno vaši muži?" zeptal se stroze.
"Ano, pane majore. Víc jich není," řekl Kepke. Major Lagerfeld přikývl a pokynul Kepkemu, aby jej následoval. Vrchní šikovatel přikývl a vykročil za majorem.
Sestoupili do jeho bunkru. Nutno říct, že v takových podmínkách to byla přímo královská komnata. Stěny byly obloženy železničními pražci. Asi je sem přivezli s nějakým předchozím transportem. Uprostřed stál stůl, okolo židle a v rohu stála narychlo zbudovaná pohovka. U stropu pak byla zavěšena mihotající se petrolejová lampa. Lagerfeld praštil dlaní do mapy na stole.
"Tohle je sektor číslo dvacet šest. Ten musíme bránit do posledního muže," zaburácel Lagerfeld. Kepke obrátil v duchu oči v sloup. Nácek, jenom to ne, prolétlo mu hlavou.
"Rusové musí pochopit, že Říši není možno zničit a jejich místo je na sibiři, daleko za Uralem," za řeči přecházel po bunkru. Byl to jeden z těch arogantních důstojníků, kteří si v posledních dnech války nedokázali připustit naprostou realitu porážky, která byla cíti už na každém kroku.
"Budeme náš sektor bárnit do posledního muže a posledního náboje. Rusové přes nás nepřejdou, to je třeba si uvědomit," zastavil se a jedním dlouhým krokem byl u zpět u mapy. Vzal si do ruky červenou tužku, stáhl petrolejku a posvítil jí přímo nad plán. Tužkou pak udělal na mapě asi čtyři červené šipky mířící na obrannou linii úseku.
"Očekávám ruský úder tady, tady, tady a tady," poklepal prstem na jednotlivé úseky.
"Promiňte pane, jak jsme na tom s municí," zeptal se Kepke. Major trhl hlavou a pohlédl mu tvrdě do očí.
"Munice tu není důležitá, muži potřebují spíše odhodlání. než náboje a granáty. Pak zvítězí i s holýma rukama. Věrte mi, vrchní šikovateli, zažil jsem už mnohé a vím, že voják beze zbraně, ale s odhodláním je schopen nadlidských činů," Kepke se vnitřně zachmuřil, do majorových očí si to nemohl dovolit. Jo, jako třeba naběhnout přímo před hlaveň ruskýho kvéru, řekl si. Věděl dobře, s typem takového člověka toho moc nezmůže. Vlastně vůbec nic. Pokud by řekl "vem si klacek a jdi zničit tank" bylo by dobré to udělat. V opačném případě máte co dělat s jiným cvokem, tentokrát předsedou vojenského soudu.
Kepke si vytáhl cigaretu, sirky a všiml si, že na poličce nad majorovou postelí je malá Hitlerova fotografie. Když škrtl zápalkou, Lagerfeld nadskočil a bleskově se obrátil na Kepkeho.
"Tady se nekouří, venku," zasyčel výhružně. Kepke zhasil cigaretu a hodil ji na zem. Aniž se otočil, řekl:
"Převezměte velení u šikovatele Fleischmanna na pozici C," Kepke zasalutoval a vyšel po schůdkách ven z bunkru. Tam na něj čekal Vogel. Zapálený doutník držel ve dvou prstech a opíral se o přeražený kus stromu. Zbytek kmene se válel opodál. Povytáhl obočí. Kepke si mávl dlaní přes obličej, zakroutil hlavou a zvedl oči vsloup.
"Nácek, a blázen v jednom," řekl vrchní šikovatel.
"Jakobys to viděl poprvý," odvětil Vogel a společně vyšli ke svým mužům, zatím stále vyčkávajícím u aut.
"Tak z tý ztracený debaty sem vyrozuměl, že máme Rusáky mlátit tak dlouhou, dokud se neseberou a neutečou," řekl klidně Kepke.
"Co?" zeptal se Vogel a protáhl obličej, přitoum vypustil obláček kouře.
"Jo. Munice prej neni důležitá. Hlavní je, že máme vodhodlání. Prej dokážeme velký věci," Kepke se zastavil a zasmál.
"Vo jedný bych věděl. Podívám se, kdy jede vlak na Berlín, vystoupim a kopnu Adolfa do prdele," dokončil Vogel.

POZICE C

Pozice C byl jeden velký bordel. Pokud by Kepke čekal nějakou ucelenou obranu a shluk opevnění, ukázal by se jako totální naivista. Na místě Cčka byla jedna hluboká jáma, kolem níž stál hustě propletený ostnatý drát. Okolo sice vyrostlo pár nějakých opevnění, vesměs z pokácených stromů, pytlů naplněných hlínou a všeho, co zrovna vyrostlo po ruce, ale to bylo asi tak všechno. Bránilo ji asi tak třicet vojáků, většina staří mazáci, kteří prošli přes krvavé boje v Charkově, Kijevě, Kursku a i ti, kterým se povedlo vyváznout ze Stalingradu. Ti se jen tak nedají.
"Kdo je tu velitel," zeptal se Kepke. Vojáci se otočili a z díry se ozvalo:
"Já, co je?" stál před ním voják se špinavoéu tváří, několikadenním strništěm vousů a omlácenou přilbou. Jedna z ramenních výložek byla utržena, na kabátě mu chybělo pár knoflíků. Jeho výstroj byla tvořena části německé, části ruské. Jmenoval se Hans Fleischmann a na frontě byl od roku čtyřicet dva. Před tím strávil rok na západě, pak byl převelen sem.
"Jak jste na tom s muži a municí?" zeptal se Kepke.
"Blbě. Většina chlapů má ruský kvéry. Pušky automaty. Granáty už skoro nemáme, náboje do kulometu sme vystříleli při posledním ruskym náběhu. Kdo vás sem poslal? Ten starej kokot v tom bunkru?" zeptal se nakonec Fleischmann.
"Jo, přesně ten," odvětil Kepke. Šikovatel se lehce zasmál a posadil se na jeden povalující se sud.
"Ten starej čurák je buďto senilní, nebo je už tak vymletej z Goebbelsový propagandy. Asi si myslí, že tu po Ivanech mám házet kameny a bít se s nima klackama, nebo co," Kepke mu řekl, co se dozvěděl od majora Lagerfelda. Fleischmann se zasmál, uplivl si do sněhu a zase se rozchechtal. Zavrtěl hlavou a podepřel si hlavu dlaněmi.
Vogel a jeho vojáci byli posláni na pozici D. Déčko bylo na jednom z pahorku, kterých bylo v lese pomálu. Bylo to sotva patnáct až dvacet metrů vysoká skalka, na jejíž vrchol vedla malá pěinka. Němci celý pahorek pořádně opevnili a na vrchol zakopali sudy naplněné hlínou, před ně umístili bůhvíkde sehnaný ostnatý drát a postavili sem kulomet. Nakonec z toho vznikl docela slušný obranný post, který by se dal i dlouho bránit. Munice tu bylo také celkem dost. Scheube vlezl za kulomet a zkontroloval, jestli je v pořádku a všechno je tak, jak má být. Pohrával si s pojistkou a hleděl do větvoví listnáčů a čekal, kdy se mezi nimi objeví první nepřítel. Vojáci v okolí se poschovávali na úbočí skalky, za kameny a v okolí pahorku. Mohlo jich být tak dvacet. Vogel si sedl na studený kámen a pušku opřel o studenou skálu a opřel se o jeden ze sudů. Zavřel oči a snažil se aspoň chvíli odpočívat. Scheube se opřel o trojnožku kulometu a položil ruku na závěr. Vytáhl kostky a umetl sníh na svém místě. Vzal je do ruky a hrál kostky sám se sebou. Levá ruka s pravou. Vedle si položil své polní láhve, jednu s nějakým podivným alkoholem a druhou s, nejspíš s náhražkou čaje. Byl plně zabrán do hry a okolí si nevšímal. Začalo slabě sněžit. Vločky se snášely mezi holými větvemi listnáčů a usedaly na ledově studené kameny, pěšinku a na okolní kvanta sněhu. Sněžilo čím dál tím hustěji a hustěji. Scheube si upravil límec a utáhl šálu kolem krku a zachumlal se do kabátu.
"Debilní sníh," zavrčel, aniž by zvedl oči od hry. Vogel přikývl a přispěchal se svou troškou do mlýna:
"Jo, nejspíš nám ho sem poslali ty debilní komouši. Kde vůbec teď sou?" zeptal se řečnicky.
"Určitě na cestě sem, dát si s náma pár kol v boxu, myslíš, že maj ňáký dobrý boxery?" odvětil Scheube a vrhl nový hod se svými kostkami.
"Moc se nesměj, měli sme v rotě jednoho boxera. Docela dobrej chlap, ikdyž totálně vymlácenej. No, a jednou ňák nezvládl komoušskej granát. Asi s nim chtěl boxovat, nebo co, ale tomu granátu se ňák nechtělo a dovolil si bouchnout. Docela tvrdej pravej hák, nemyslíš? Hledali sme ho pak asi dvě hodiny. Teda toho boxera, jasně," řekl Vogel. Scheube se zasmál a zbalil kostky zpět do náprsní kapsy. Naproti tomu vytáhl nějaké fotky ze svého batohu. Vogel se obrátil ven a obhlížel okolní les. Ticho a mír. Nikde se nehnul ani lísteček, ani větévka. Otočil hlavou zpět na Scheubeho a zamračil se.
"Co to máš?" zeptal se ho se zájmem.
"Francouzský porno," odpověděl jakoby nic. Vogel se po fotkách natáhl, ale Scheube ho klepl pistolí přes prsty.
"Máš svoje," zašklebil se.
"Nemám," téměř zakvílel Vogel.
"Tvoje blbost, vyměnils to aspoň za něco slušnýho?" uchycthl se Scheube.
"Ne, dřív, než mi za to ten cápek stihnul dát ruskej oficírkožich za ty fotky a pár dalších věcí, mu ňákej horlivej komouš vypálil mozek i s celou hlavou," zabručel Vogel.
Dřív než Scheube odpověděl, explodoval pod jejich opevněním ruský granát. S pronikavým jekotem další detonoval kus za skálou. Všichni sebou praštili na zem a hodně rychle se plazili do úkrytu, nebo aspoň do něčeho, co jej připomínalo. Granáty vybuchovaly všude okolo a systematicky měnily tvář lesa. Vogel se Scheubem se kryli za sudy a drželi si přilby pevně na hlavách. Padala na ně hlína a kusy utržených větví, kořenů a na cestičku na vrchol padl pařez. Scheube viděl mezerou mezi sudy, jak dopadnuvší granát roztrhal na kusy čtveřici střelců. Prostě se rozprskly do prostoru a kromě pár zkrvavených kusů těl a čehosi dalšího z nich nezbylo vůbec nic. Pak to ustalo. Z ničeho nic ostřelování přestalo. Na Vogelově pozici to odneslo asi dvanáct lidí. Být tady jen původní posádka, už jich moc nezbylo. S posilou Vogelova družstva měli jakous takous šanci přežít v nastávajícím šíleném boji.
Kepke a Fleischmann stáhli hlavy mezi ramena, když začaly dopadat granáty. Zalehli na zem a čekali, kdy nějaká splašená střela dopadne mezi ně. Nic takového se však nestalo a jen poslouchali, jak se granáty menších ráží zakusují do země okolo Dčka a soustavně likvidují okolní pomenší opevnění. Když viděli, že granáty nejsou určeny jim, pomalu zase s okolními vojáky vstávali.
"Ivani vobměnili repertoár. To tu eště nebylo," prohodil Fleischmann, když nastalo ticho. Jenomže trvalo nějak moc dlouho a muži začínali být ostražití. Nalezli do úkrytů a pomalu se připravovali na boj. Kolem zněly natahované závery, zakládané zásobníky a cinkot patron pro pušky. Náhle se z hloubi lesa ozvalo dusot mnoha těžkých vojenských bot. Šelest větví, praskot zmrzlého sněhu. Někdo mezi kmeny listnatých stromů snad zahlédl i vlající khaki plášť. Praskot větví se blížil a pomalu sílil.
"Připravte se," sykl Kepke a zalezl za vyvrácený kmen stromu, opřel se o hlínu mezi jeho kořeny, nadýchl se, natáhl záver samopalu a zavřel oči. Slyšli, jak se Rusové blíží. Bylo jich strašně moc. Desítky. Slyšeli jednotlivé příkazy a rozkazy. Kdesi v mlhách lesa chrastily železné části výstroje a rachotily zbraně. Už byli blízko, Kepke zvedl ruku na povel k palbě. Napočítal do tří a pak máchl.
V okamžiku vypálily všechny zbraně. Pušky, samopaly, pistole. Lesem se roznesl zvuk štěkavých dávek, práskavých výstřelů pistolí a šlehavé výstřely pušek. Z mlhy k nim přišly v ozvěnu výkřiky, umlknuvší v zuřivém bojovném pokřiku z mnoha hrdel útočících sovětských pěšáků. Běželi ve dvou řadách a začali pálit. Zaklekli do sněhu, ukryli se za stromy, do děr po granátech a zahájili mohutnou palbu. Vybuchovaly granáty, rachotily dávky a štěkaly pušky. Mrtví se hroutili k zemi s výkřiky, někteří bez hlesu a kulky svištěly studeným vzduchem. Kepke si zaryl pažbu ruského automatu do ramene, pomalu vyhledal cíl. Byl jím starší Rus, krčící se za tenčím stromem a pušku držíc v hubených prstech. Kepke stiskl spoušť. Dobře zamířená dávka uťala tenkou větévku a zasáhla Rusa do hrudi. Do okolí se okamžitě rozstříkla krev a kusy vytrženého masa. Rusovo tělo padlo do sněhu, pušku stále držíc v ruce. Stisk pomalu slábl a vytrácel se. Umírající, ale stále ještě žijící tělo přidupl nějaký jiný voják, který se spolu s dalšími druhy hrnul do sebevražedného náběhu proti čtveřici oheň a olovo plivajících automatům. Muž zemřel. Zrovna v okamžiku, kdy jeho druhy pokosila Fleischmannova dávka.
Jatka pokračovala. Rusové nabíhali do předem prohraných potyček, ze kterých prostě nemohli vyjít živí, nebo přinejmenším bez zranění. Ostřelovači, dobře ukrytí pod svými sněžnými převleky stříleli po útočících Rusech, ale také hledali jejich ostrostřelce. Jeden takový zastřelil staršího vojína, který klečel kus od Kepkeho. Kulka jej zasáhla přímo do hrudníku. Mrskla jej nazad a druhá střela z pistole jednoho poddůstojníka jej v letu otočila. Mužovy oči hasly a upíraly se k nebi, z něhož padal slabý sníh. Věděl, že umírá. Stihl jen vyslovit krátkou modlitbu, než zemřel. Všude v okolí se ale bojovalo dál. Sověti zahájily mohutný útok na křižovatku, ale tady je odrážely němečtí vojáci zakopaní v dírách a ve škarpě podél cesty. Rusové se snažili probít vpřed za jakoukoli cenu a před křižovatkou vykrvácela už dvě družstva, která pálila do posledního náboje. V té nejkrutější vřavě vylezl major Lagerfeld ze svého bunkru a hulákal:
"Vidíte? Takhle se bojuje. Do posledního náboje, posledního muže a dechu, do poslední kapky krve!" byl úplně bez sebe. Vytasil svou devítimilimetrovou pistoli a hrnul se k jedné pozici, jejíž vojáci leželi v krvi okolo, nebo ranění uvnitř.
"Vstaňte a bojujte, svině líný. Vztyk a do útoku!" řval major na vojína, kterému visela levá noha pouze na pár šlachách. Seděl opřen o stěnu kráteru a zíral na řvoucího burnátného majora.
"Táhni do pekla," usykl a stiskl spoušť pušky. Kulka zasáhla Lagerfelda do krku a z rány vytryskl proud krve. Major se chytl za hrdlo a oči se mu zvolna zatmívaly. Křečovitě vztáhl ruku k jednomu z kmenu stromů, u nějž právě zemřel mladý ruský vojín, kterého kulomet rozstřílel na kusy. Major už neslyšel výstřel, kterým si ten beznohý vojín ustřelil polovinu hlavy, a který zkrátil jeho dlouhé utrpení.
"Dochází nám munice! Jsme už bez střeliva!" řval jeden desátník a běžel k majorovi. Umírající major klesl do sněhu a zůstal ležet ve ztuhlé poloze. Desátník se otočil a uviděl obrovskou masu dvou ruských T34, jak si razí cestu mladým lesním porostem. Svými pásy drtí stromky, pařezy, nevyhýbají se ani mrtvým tělům, která mění v krvavou kaši a přejížídí i raněné.
Na vrcholu skalky pálil Scheube ze svého kulometu do ruských vojáků tlačících se na vrchol a kosil je všechny bez rozdílu. Vogel se vyklonil přes sudy a vypálil do nich celou dávku. Někomu prostřelil nohy, zasáhl ruku, nebo hlavu. Hodil granát a schoval se za sudy. Výbuch otřásl celým bojištěm a zase se vraždilo, zabíjelo a střílelo dál. Scheube přestal pálit a byl svědkem bodákového útoku čety rotmistra Wegenera, jíž vedl do přímého útoku na Rusy. Vojáci s nasazenými bodáky, jenž se blištily v rozzářivším se slunci běželi vstříc jisté smrti.
"Krej je, proboha živýho, střílej, blboune!" ječel histericky Vogel a pálil ze svého samopalu jednu dávku za druhou. Rusové pod jedho ranami padali jako podťatí. Náhle se kulky zaryly i do jejich sudů a zabily jejich vojáky, deroucí se na vrchol. Šestice německých vojáků zůstala ležet na cestičce. Kulky je přibily k zemi a přežil jen jediný. Vogel mrskl svůj samopal do kouta a vyplazil se pro raněného. Voják měl prostřelené obě ruce a silně krvácel. Volal svoji matku, Boha a starší sestru. Zatímco jej Vogel táhl k opevnění, umírali kolem další muži a padali jeden přes druhého. Viděl, jak se Wegenerovo družstvo dostalo do křížové palby dvou Děgtarjevů a vojáci byli doslova rozerváni na kusy. Scheube seděl za kulometem, z jehož hlavně stoupal tenký proužek kouře. Pás byl vystřílený a prázdné chladnoucí kulky ležely ve sněhu. Vogel dotáhl raněného k zadní stěně sudů a vytáhl obvaz. Provizorně mu končetiny obvázal a uložil do kouta, Voják něco tiše a nesrozumitelně mumlal.
Na pozici C těžce bojovala pátá četa a částečně donutila za svých obrovských ztrát dohnat Rusy k ústupu. Kepke chtěl zrovna vystřelit poslední náboje ze vsé pistole, když uslyšel, jak kus od něj cosi zazvonilo. V okamžiku když otočil hlavu, udeřila jej do tváře obrovská tlaková vlna, uši mu zacpal silný výbuch a jen cítil, jak letí vzduchem. Do tváře jej zasáhly tisíce úlomků kůry stromu, hlína, kamínky a bůhví co ještě. Jen těsně tělem minul kmen stromu, ale tvrdě jej zasáhl nohou. Vykřikl a dopadl do sněhu. Chvíli mu trvalo, než přišel k sobě. Viděl, že granát zabil čtyři chlapi a tři zranil. Viděl, jak se na zemi svíjí Fleischmann a křičí bolestí. Stále keště silně otřesený Kepke se k němu po čtyřech vydal. Cítil, jak se mu hlava motá a je mu na zvracení. Ve Fleischmannově noha zela velká trhlina, zalitá krví, celá jeho nohavice se zalila lepkavou krví.
"Zdra...zdravotník!" vyhekl Kepke. Hned u něj stál nějaký voják s poškrábanou tváří a popálenou rukou.
"Zdravoťák sice nejsem, ale něco vo tom vim, pomoz mi snim!" křičel, zatímco jejich kolegové padali kolem mrtví, stejně jako ustupující Rusové. Voják si polil ruce alkoholem ze své láhve a nožem rozřízl podél Fleischmannovu nohavici. Odtrhl látku a uviděl ránu.
"No jo, je tam," řekl a vytáhl znova polní láhev a její obsah vylil na ránu, což se neobešlo bez příšerného Fleischmannova jekotu. Voják mu řekl, aby mu přidržel ránu rozevřenou. Chvíli poté, co se Kepke třesoucíma se rukama dotkl zakrvácené kůže, vyletěl jeden z T34 do povětří. Ten druhý pomalu utupoval, kryje pěšáky, doslava prchající z bojiště.
Voják vsunul s mlaskavým zvukem dva prsty do rány a ucítil teplo masa a řinoucí se krve. Fleischmann přímo pekelně ječel a sténal. Voják je však za chvíli vytáhl a zavrtěl hlavou.
"Je hluboko," řekl jakoby nic a nevšímal si zvracejícího Kepkeho.
"Drž kurva ten kraj, do hajzlu!" zařval na Kepkeho a znova vsunul dva prsty plus třetí do rány.
"Jo, to je kost. Aha, už vim kde sem," usmál se voják.
"Ty...nejsi normálním" vyhekl Kepke a znova se vyzvracel. Voják se zasmál a ucpal Fleischmannova ječící ústa hrdlem polní láhve, v níž ještě zbylo trochu vodky.
"Voilá," řekl voják a ve zkrvavených prstech držel docela velikou střepinu z ruského granátu. Doběhli sem přetížení zdravotníci s nosítky. Mrskli je do sněhu, aniž by se na oba podívali, hodili raněného sténajícího šikovatele na nosítka a někam s ním odběhli.
Rusové ustoupili. Tenhle úsek sektoru 26 byl udržen. Za příšerných ztrát na obou stranách, ale udržel se. Některé jednotky přestal úplně existovat, některé byly redukovány na naprosto minimální počty. Téměř všichni poddůstojníci a nižší velitelé padli, nebo byli ranění. Z oddílu rotmistra Wegenera nepřežil jediný muž, ale jeho útok pomohl k ubránění pozice D před jejím dobytím. Byl posmrtně vyznamenán Želzeným křížem. Všichni věděli ze sektoru 26 věděli, že pokud Rusové znova zaútočí, bude to jejich konec. Rusové se stáhli do výchozích pozic za řekou a připravovali další protiúder. Za chvíli přišel Vogel a Scheube. Bledý Kepke jim nabídl cigaretu.
"Tak to by bylo," řekl Vogel, Už se ale nesmál...

Král Pyrrhos: pokud ještě jednou Římané zaútočí, pak jsme ztraceni