Poslání 1.díl

Anotace: Tak tohle je moje první uveřejněná povídka, původně bych jí sem ani nedala, ale přemluvila mě k tomu kamarádka, kterou sem právě poznala přes liter... :o) Tak doufám, že se bude líbit. A klidně pište kritiku, budu jen ráda a něco se aspoň přiučím... :o)

„Za stěnou zazděnou sedíš zavřená
Na zvonek zazvoním, jsem kluk z party
Jak měna neměnná pořád si zasněná
Sedíš a koukáš na podpis karty…“ kdo by řekl, že je tohle budíček, že??? Skupinu UDG sem milovala už od první chvíle, co sem slyšela jejich první písničku a nikdy sem nemyslela, že mi tyhle praštěný, ale úplně úžasný punkrockový texty vydržej až na vejšku… Vzpomínka na školu a písnička Chimér a Kiss mě naprosto probrala… Pořád tomu nemůžu uvěřit, dostala sem se na medicínu a ještě k tomu sme se přestěhovali do toho nejlepšího baráku co sme mohli.Jen abych to uvedla na pravou míru, nestěhovala sem se já a rodiče, ale JÁ a moje NEJLEPŠÍ kamarádky. Lisa, to je jedna z nich, a mimochodem taky nejhezčí holka co jsem kdy potkala, její zlatý vlasy, pomněnkově modrý oči a vysokou krásnou postavu by jí mohla závidět kterákoliv modelka, má… Mno jak bych to slušně nazvala… Velmi dobře situované rodiče, prostě jsou strašně bohatý a když nám všem přišlo oznámení, že jsem se dostali na lékařskou fakultu, tak se rozhodli, že prostě jejich dceruška nemůže přeci bydlet na koleji a tak z toho vyplynulo, že samozřejmě ani její nejlepší kamarádky nemůžou nechat na pospas nějakým praštěným satanistům nebo fetišistům… Pak už sme prostě jen nechali všechno na Lise, je to přeci její dům, ale musí se jí nechat, že má opravdu vkus, nic hezčího a většího sem ještě nikdy neviděla, předpokládám tak z 18. století, krásná kamenná stavba s těžkými rudými závěsy v oknech, nábytek z masivního dřeva a postel s nebesy, co víc si přát??? Nepamatuju si, že bych se někdy vyspala líp, než dneska… Ale všechno krásné má i špatné stránky a tady to byl les hned za barákem, něco na něm nehraje, děsí a láká mě zároveň, je tak hustej a večer jako by ožil…
„Eb, proboha kam to zase čučíš?“
„Aaaaaaaaaaaaa!!!“ kurňa ta holka je snad neviditelná. „Carol, co to zase vyvádíš, chceš abych měla infarkt nebo co?!“ Carol je strašně hodná, jen se občas plíží jako duch a taky tak i vypadá, nikdy sem nepotkala člověka co by měl tak světlou pleť, skoro bílé vlasy a přitom tak krásně výrazné zelené oči, jako má ona. Tohle je prostě hnusná závist.
„Na infarkt seš moc mladá, děvče. A naprosto nechápu, proč furt koukáš do toho lesa, nestraší ti ve věži, že ne??? Abys nás tu pak jednou nepozabíjela…“
„Hahaha, jen se směj. To prostě jen tak nemůžu koukat z okna?“ už sem říkala, že je taky strašně drzá???
„Koukat z okna je něco jiného, než civět do blba. Radši se obleč a přijď dolů na snídani, Sarah, Megan a Lisa už vypadaj trošku naprdle, maj hlad a čeká se jen na tebe a pak sme přeci chtěli do města za nákupama.“
„Nasnídejte se beze mě, nějak nemám chuť a s těma nákupama taky moc nevím, nějak mi není dobře, asi sem to včera přehnala s tím vínem.“ radši zalžu, než se vydat na milost těm nákupním supům a zrovna Sarah, ta nákupama snad žije, koupí každou tretku, co vidí, má snad sto párů bot a pořád kupuje nový, ještě štěstí, že je tak praštěná, tahle nakrátko ostříhaná brunetka je snad u každého průseru. Její pravej opak je Megan, je z nás asi nejrozumnější a nejdospělejší, hnědé vlasy ostříhané na mikádo rámují sympatický, ale vážný obličej s malýma hnědozelenýma očičkama schovanýma za nevýraznými brýlemi, tak to je naše inteligentní Megan.
„Hej Ebony, ty mě normálně zase neposloucháš, já moc dobře vím, že se z toho snažíš jen vykroutit a když sem to poznala já, tak je jasný, že to poznaj i ty tři, tak se seber a jdi jim dolů vysvětlit, že tvá láska k přírodě, konkrétně k zalesněným oblastem, je větší, než jejich nákupní horečka.“
„Carol brzdi, seš jak rozjetá lokomotiva… Mě opravdu není dobře a nemám ani náladu se dohadovat. Nemohla bys jim to říct a jít se s nima uspokojit do města? Moc tě prosím…“
„Ale jen proto, že to seš ty Eb.“
„Děkuju a máš to u mě.“ Najednou mi opravdu bylo nějak zvláštně, hlavně ten divnej pocit v zadu na krku, úplně mě přejel mráz po zádech. Carol měla pravdu, fakt už asi blázním, venku je 35 stupňů a já tu marním čas u okna koukáním na les. Hodím na sebe světle žlutý bikiny, dlouhý černý vlasy stáhnu do ohonu a výsledek zkontroluju v zrcadle, ani nevím proč, nikdo tu se mnou nebude, možná tak veverka. Mno jo, žádná modelka nejsem a ani nikdy nebudu s mýma 162 centimetrama, štíhlá sem a dokonce i snědší, opálení mi vydrží skoro celej rok, jen by to chtělo tak kilometrový nohy. Oči mám na sobě asi nejradši, jsou až skoro černý a lemují je husté černé až neuvěřitelně dlouhé řasy, tohle sem zdědila po mamince. Mno myslím, že nic lepšího v tom zrcadle už nevykoukám, tak už bych se konečně mohla sebrat a dobelhat se na tu zahradu k bazénu a vystavit se aspoň na chvilku sluníčku.
Drapnu deku a bosky seběhnu schody do vstupní haly a dveřmi ven na zahradu, přitom se přistihnu, že opět šilhám směrem k lesu a mám chuť si nafackovat, doufám, že aspoň na chvilku usnu. A taky, že jo, jen co si roztáhnu deku na lehátku, pohodlně se na ní uvelebím, namažu se troškou opalovacího oleje a zavřu oči, pomalu ani nevím o světě…

„Křup…“
„Křup…“
„Křup…“ sakra to už se mi nezdá, tohle do mýho snu o černovlasém krasavci s uhrančivě černýma očima nepatří.
Z lehátka vyskočím jako opařená a můj vyděšený a zároveň vzrušený pohled si vyslouží les. Sem si stoprocentně jistá, že to šlo odtamtud. Jasně, jasně, v lese je normální, že tam praskaj větvičky, šumí listí a jehličí, ale tady ne, přes den se nic neozývá, až večer, jako by ten les ožil a všechna ta symfonie přírody začne se západem slunce.
Pomalým krokem se plížím k nízce střiženému živému plotu, co obklopuje náš nový domov a snažím se zahlédnout to co se ukrývá v lese, není tam pořádně vidět, ale vypadá to jako pes. Jasně, sousedům se zatoulal někde pes a bloudí v lese… To je rozumné vysvětlení, nemám se čeho bát, možná bych mu mohla donést i misku s vodou, bude mít asi chudák pěknou žízeň. Otočím se abych skočila do baráku, ale přesto mi to nedá, abych se ještě jednou přesvědčila o tom, že je to opravdu zvíře…
ČLOVĚK?!
Teď to bylo jasně poznat, je to lidská postava, už trošku strach mám, ale není to jen strach, je v tom i spousta vzrušení, to budu mít určitě ještě z toho divokýho lehce erotickýho snu. Božínku, kdybych tak jen toho muže potkala.
„Heeeeeeeeeeeej Ebony, co ty naše Šípková Růženko, ty normálně sníš, i když bdíš, ne???“ fuj, strašně sem se lekla, opravdu sem se zasnila a při pohledu k lesu mám pocit, že opět blázním… Nikdo už tam totiž není…
„Ale prdlačku, jen sem tam viděla pár srnek, tak sem se šla juknout. Jaký byli nákupy? A kolik je vůbec hodin?“ přehnaná zvědavost taky škodí, děvčata.
„Já koukám, že místo, aby sis tu bez nás užívala a zvala si sem hromadu kluků, tak si to všechno prospinkala, viď???“ ta Lisa má i dokonalej smích. „Bude už 18 hodin zlato, vsadím se, že si ani nic nejedla a s tím sluníčkem bys to neměla moc přehánět, abys nebyla černá jak bota… Jinak nákupy byli super a nemusíš se bát, taky sme si na tebe vzpomněli a něco ti dovezli, mohla by sis to dneska večer vzít na sebe, ve městě sme potkali bandu sympatických kluků a holek, pozvali sme je. Co ty na to???“
„Super a v kolikpak to začíná???“ aspoň se nějak odreaguju…

Holky se opravdu vytáhli, šaty bez ramínek příjemné žluté barvy s černým pruhem pod prsy mi obepínají postavu a končí v půlce stehen a k tomu ty jemné černé páskové botky na podpatku, tohle sem opravdu nečekala. Vlasy nechám lehce spadnout do pasu a jen je pročešu kartáčem, řasy jemně přejedu řasenkou a můžu vyrazit dolů za holkama a naší návštěvou. Vím, že se to nestane, ale přála bych si někdy potkat toho krasavce z mýho snu.
A taky, že nestalo, krásných kluků je tu spousty, ale není to ono.
„Ahoj, já sem Paul.“ Otočím se a spatřím celkem hezkého kluka. Ne, hodně hezkého kluka. Vysoký, štíhlý, hnědé na krátko ostříhané vlasy, trošku bledší, ale jinak opravdu fešák, až na ty oči, světle modré, až skoro šedé a strašně chladné. Potkat ho někde sama, tak se možná i bojím.
„Ebony, těší mě.“
„Já vím, jak se jmenuješ.“ Mno jo, to mu to určitě vyslepičila jedna z holek, nemůžou přenést přes srdce, že od jisté doby se snažím klukům trošku vyhýbat, tak se mi snažej dohodit snad úplně každého.
„Paul je hezké jméno, jsi někde odsuď?“
„Ebony je ještě hezčí. Dalo by se říct, že tu někde bydlím.“ Super, tak s tím si asi moc nepopovídám, pán je trošku skoupej na slovo.
„A kde, jestli to teda není tajný?“
„Nedaleko… Pojď si dát radši něco k pití.“ Nic jiného mi asi stejně nezbude, poslechnu ho tedy a následuju až do prostorného obývacího pokoje, kde se všichni dobře baví, převezmu od něj drink neidentifikovatelné barvy a snažím se někam ukrýt, mám z něho divnej pocit, běhá mi mráz po zádech při pohledu do jeho očí a i ten jeho hlas je chladný a odměřený.
„Eb, no konečně, já už myslela, že se zavřeš v tý svý komnatě a nevylezeš celej večer.“ Z davu se ke mně přiřítí Sarah a drapne mě za ramena. „Mno tak zlatí, trošku se bav, koukej, kolik je tu mladíků.“ Hodí po mě ten svůj šibalskej úsměv.
„Mladíků je tu dostatečně, mám takovej pocit, že ste snad pozvali celý město, ne??? A myslím, že ste říkali, že pozvaný byli i nějaký holky a zatím sem tu viděla jen jednu.“ V koutcích úst mi cuká úsměv, tak to je totiž vždycky, něco mi namluví a já jim na to skočím. „Jo a Sarah, tos byla ty, co za mnou vyslala toho hnědovlasého dlouhána za námi?“
„Ty jo, myslíš toho krasavce, jo??? Neblázni, kdybych narazila na někoho takovýho jako je on, tak ho rozhodně nikomu jinýmu nedám… Asi se za ním půjdu podívat…“ nahodila ten svůj vyzívavej pohled a než sem stačila mrknout už se hnala k Paulovi, aspoň ho na chvilku zaměstná a já nebudu mít ten pocit, že mě pořád probodává těma svýma očima.
Ale ať dělám co dělám, furt ho mám za zadkem, ne že by se na mě nějak lepil, je opodál, ale moc dobře o něm vím a nemusím se ani otáčet, pořád v zádech cítím ten jeho pohled.
„BUCH, BUCH, BUCH…“ vždyť za chvilku bude půlnoc, že by holky ještě někoho pozvali, jo??? A nebo sme moc hlasitý??? Taky by sme si mohli pořídit zvonek a ne tu starodávnou těžkou kovovou kliku.
Jsem asi nejblíž a stejně by se asi nikdo neodhodlal kazit si zábavu a otvírat dveře, dneska tu sem prostě vrátný já. Stisknu kovovou kliku ve tvaru něčeho, co se ani nedá identifikovat a nestačím věřit vlastním očím.
„Děláte kravál a rušíte psy…“ To je on, ON, ten z mýho snu! To snad ani není možný, ve skutečnosti je ještě hezčí, vysoký a i přes oblečení je poznat jeho sportovní vypracovaná postava, tmavé vlasy, jako je sama noc a krásně černé oči, nic černějšího snad neexistuje, božínku a ten hlas, tak sametový a zároveň mužský. Mám takovej pocit, že mi snad i teče slina po bradě a musím se ujistit, jestli to tak opravdu není…
„Já… Mno…“ Bože vzpamatuj se, nevidíš poprvé hezkého kluka…
„TY?!“ Lekla sem se, že ten jeho náhle chladnej pohled patří mě, ale ne, ten byl adresovaný Paulovi, kterej opět stál za mnou… Odkaď se asi znaj a co ty chladný oči najednou???
„Moment, hned to napravím, řeknu, ať to ztišej, omlouvám se…“ otočím se a snažím se přeřvat všechnu tu hudbu, nakonec se asi povedlo, páč to někdo opravdu ztišil. Otočím se zpět, ale můj idol tam už nestojí.
To snad není možný, přece ho nemůžu nechat jen tak utéct, teď když sem ho našla! Ale kam se vypařil? Oběhnu celej barák až doběhnu i na okraj lesa a spatřím něco, čemu se mi nechce věřit. Nejenom, že les zase ožil, ale můj krasavec do něj zachází! Mno jasně, už vím, odkuď tenhle pohled znám, jako bych zažila déjá vu, je to to co jsem viděla odpoledne, to co mě probralo… To on byl v tom lese a sledoval mě! Ta postava je úplně přesná! Ale co ten pes, co sem tam viděla předtím??? Byl to vůbec pes???
V tom chladnou noc a šumění lesa proťalo ostré vytí, vytí psa. Nebo snad vlka???