Muž v uniformě

Anotace: Můžete se vydat po mnoha cestách osudu, každá je jiná, ale všechny končí na stejném místě.

Můj příběh začal již mnoho let zpátky, kdy jsem ještě jako nadšený mládenec a voják z povolání navštívil se svojí ženou malou putovní pouť ve vesničce Racoonville. Nechci si na svůj život stěžovat, ale musím říct, že po události, kterou vám zde hodlám popsat, byla moje bezstarostnost a klid ty tam. Né že bych věřil na osud a podobné mystičnosti, ale pravdou zůstává, že od té doby, co mi tamější kartářka přečetla mojí budoucnost, šli věci budoucí od desíti k pěti. Za vstupní lístek stojící přesně jeden dolar jsem se totiž nedozvěděl pár klasických frází o šťastném životě, hodně penězích a spoustě dětí, nýbrž jsem si vyslechl ortel své smrti. "Uniforma značí konec tvého života" - tak přesně zněli její slova. Jak jistě správně chápete, nedával jsem jejímu tajemnému výstupu žádnou váhu. Tedy minimálně příštích pár týdnů, než to všechno začalo. Smůla, jako by se mi najednou lepila na paty. V práci se mi stalo několik více či méně komických nehod, z nichž nejvážnější byla ta, při které mě na cvičišti zasáhla střepina ze špatně odhozeného granátu. Doktoři mi tenkrát říkali, jaké mám štěstí, že jsem na živu. Šrapnel totiž jen o malý kousek minul krční tepnu a vylétnul z těla "neškodně" ven.

Já měl ovšem jiný názor. V té době jsem již tíhu osudu nevydržel a dal v práci okamžitou výpověď. Několik dalších měsíců jsem trávil v nejistotě a strachu vůbec vyjít na ulici. Ale jak už to tak bývá, čas je nejlepší lékař a tak i já, jsem s postupující dobou znovu nabíral na jistotě a věci minulé měli v mých myšlenkách jen pramálo místa. Vše jsem znovu začal považovat jen za hloupou shodu náhod a občas sem se smál své infantilnosti, když sem mohl svoji nehodu přisuzovat nějaké přihlouplé šarlatánce.

Do konce svého života, na tu noc nezapomenu. Uplynuly na den přesně dva roky od oné osudné chvíle, kdy jsem si za jeden dolar zničil svůj život. Byla poměrně chladná jarní noc a já putoval po malé lesní silnici vstříc nejbližší civilizaci. Moje auto se totiž poškodilo pár kilometrů před cílem a já byl tak odkázán pouze na své nohy. Pevně jsem si tisknul svoji slabou větrovku ke krku a navzdory nečekané nepříjemnosti jsem si pobrukoval refrén své oblíbené písničky, abych si zkrátil cestu. A pak jsem ho uviděl. Svit měsíce odhalil několik metrů přede mnou siluetu muže. Čím více se přibližoval, tím více moji hlavu zaplavovala nejistota a strach. Jeho krok, i hlasité dýchání prozrazovali, že byl pod vlivem alkoholu. To ovšem nebyla věc, která mě znepokojovala. To jeho oblečení...vojenské kalhoty a kabátec, chtě nechtě připomínali uniformu. Nedokázal jsem si ten pocit vysvětlit, ale věděl sem, že je něco špatně. Již sme stáli na dosah ruky proti sobě a já mu konečně pohlédl do jeho drsné a neoholené tváře. V jeho očích sem viděl šílenství a dodnes si myslím, že se na jeho rtech mihl zlostný úšklebek. Prošel kolem mě a začal se vzdalovat. Několik minut sem stál úplně bez hnutí, polit ledovým potem a ochromen strachem. Až když zmizel můj noční děs v nedohlednu, dal sem se do rychlé chůze. Hned za první zatáčkou mě ovšem čekal šok. Na silnici zde ležela mladá žena. Ztěžka dýchala a její prochladlé tělo leželo v kaluži tmavé tekutiny, v které jsem okamžitě poznal krev. Ještě když sem pracoval v armádě, získal jsem určité základy první pomoci a tak jsem neváhal a začal ohledávat přičiny jejího zranění. Ruce měla pokryté množstvím řezných ran a na jejím těle jsem narazil na chladnou ocel. Z jejího probodnutého hrudníku trčel jako kůl smrti malý vystřelovací nůž. Z nenadání zasténala a pomalu ale jistě jí začal opouštět život. Nemeškal jsem a okamžitě jsem vytáhl svůj mobil abych zavolal pomoc. Byla vybitá baterie, což už sem ostatně věděl, ale ve víru paniky jsem si to jaksi neuvědomil. Už už sem chtěl vzít její bezvládné tělo a pokusit se ho co nejdříve dostat do civilizace, když těsně vedle nás, zastvavilo osobní auto. Snad to stihneme včas, pomyslel sem si.

"A teď tu sedím, v cele smrti, odsouzen za vraždu dívky, kterou jsem ani neznal a vy na mě Otče koukáte očima plnýma nedůvěry a opovržení. Vždyt moje oblečení bylo smáčené její krví a moje otisky se našli i na vražedné zbrani."

"Chlapče, já tě nemohu za tvé činy soudit, to může jen Bůh."

"Já vím otče, přejdeme prosím k poslední modlitbě...než přijde muž v uniformě a odvede mě vstříc mému konci."