Game over

Anotace: ŘÍJNOVÝ POKUS relativně úspěšně jsem vyřešila dilema s výběrem tématu- vzala jsem si oboje, avšak oficiálně to je na ,,Sen, ze kterého jsem se málem nevrátil/a''

Jako kočka dopadl na všechny čtyři.
Využil svého náskoku a rozhlédl se. Chodba, v níž se krčil, byla úzká a stísněná.
Napřímil se a na okamžik zaváhal, kterým směrem se má vydat. Podle půdorysu budovy, který přibližně znal, by Takuma měl být za jeho zády, jenže jeho samého chodby natolik spletly, že si vůbec nebyl jistý.
Zaposlouchal se. Do hrobového ticha mu bušilo srdce jako zběsilé.
Ale bylo to opravdu jen jeho srdce?
Rozhodl se neztrácet čas a dal se do běhu. Jeho tělo pracovalo jako dobře promazaný stroj a při fyzické aktivitě mu zřetelně nabíhaly svaly.
Chodba se stočila za roh a pokračovala dolů po schodech. Nezdržoval se jejich sbíháním, jednodušše je seskočil a v klubíčku se skutálel na otřepaný koberec pod nimi.
Na konci chodby se rýsoval volný prostor.
Zpomalil a nakonec se tiše přikradl k ústí chodby.

Obrovský divadelní sál byl plný rozbitých sedaček, z nichž někdo vytrhal pěnové polstrování. Přelétl je pečlivým zrakem, jestli se mezi nimi neskrývá nějaká hrozba a pak se věnoval pódiu.
Zhruba metr vysoký stupínek zabíral celou jednu stěnu sálu. Nevedly na něj žádné schody, jak bývá u divadelních jevišť obvyklé a opona v pozadí pod nánosy prachu byla celá potrhaná.
Nalevo stála černo- stříbrná bicí aparatura. Mladík sedící u ní na stoličce byl holohlavý a oblečený v černé kůži.

Při pohledu na jeho lysou hlavou létající vzduchem si konečně uvědomil původ onoho bušení. Částečně vycházelo z jeho hrudi, ale v mrazivé podobnosti se ztotožňovalo s mladíkovým bušením.
S krví mu to do žil pumpovalo i adrenalin a on si najednou připadal neporazitelný. Kdyby kolem něj bylo ticho a prázdno, pravděpodobně by se zamyslel nad svými možnostmi a v žádném případě by neriskoval.
Neměl už žádné zbraně. Jediné, na co se mohl spolehnout, byl jeho mozek a svaly a ty mu byly málo platné při střetu se zbraněmi.
Pokud by ovšem ke střetu došlo.

Na okamžik se uklidnil a to mu dovolilo spatřit ji. Seděla spoutaná a přivázaná k železnému kruhu zapuštěnému ve zdi na druhé straně pódia. Dlouhé černé vlasy jí padaly přes obličej, který měla položený na kolenou.

Tep se mu při pohledu na ni zrychlil a současně s ním i bubeník zvýšil frekvenci úderů.
Může mu být nebezpečný? Vypadalo to, že kromě bicích nic nevnímá...

Impulsivně se odtrhl od zdi a seskočil malý stupínek do sálu. Ani jeden z nich si jeho přítomnosti nevšiml.
Rychle přeběhl sál, přičemž všemi smysly kontroloval sebemenší zmínku o pohybu. Mladík se nenechal ničím vyrušit z bubnování.
Nebyl pro něj problém vyhoupnout se na pódium. Třemi rychlými kroky došel k sedící dívce.

Hubená ramena vykukující ze záplavy černých vlasů se třásla v pravidelném rytmu úderů bubeníka.
Nevěděl, jak jí má dát najevo svoji přítomnost. Lehce se dotkl temena hlavy.

Škubla sebou a zvedla obličej. Byl vyhublý, ale hnědé oči ještě neztratily jiskru, stejně tak jako chvějící se rty.
,,Rychle,‘‘ pobídl ji a za paži pomohl vstát. Cáry úzké sukně a nátělníku, které měla na sobě, byly ze stejného materiálu jako oblečení bubeníka.
Zápěstí měla svázané za zády poddajným ocelovým lankem, jehož konec byl u železného kruhu ve zdi.
Zkusmo jím zaviklal. Nezdál se tak bytelný.
Dívka pozorovala jeho počínání mlčky.
,,Kde je Takuma?‘‘ musel zvýšit hlas, aby přerušil bubnování.
Zavřela oči a trochu zvedla bradu, přičemž vynikl stříbrný ornament na jejím čele.

Sevřel železný kruh oběma rukama a jednou nohou se zapřel dozadu. Kopečky svalů na jeho rukou začaly vyvstávat a kruh se o kousínek posunul...
Věštkyně znenadání uskočila a celou svou nepatrnou vahou do něj vrazila. Při činnosti úplně zapomněl na opatrnost a proto jej to překvapilo- ale ještě dřív se kamenná zeď před ním roztříštila.
,,Mám tě, Nicku,‘‘ zazněl pobavený hlas, když se zvířené kotoučky prachu usadily. Věštkyně slabě vykřikla a sesunula se podél zdi.
Nick se zvedl z prachu a narovnal se. Takuma stál pod ústím chodby, kterou přišel on sám a teď na něj mířil hlaveň zbraně.
,,Dvakrát jsi mi upláchl,‘‘ posmíval se Takuma. ,,Dvakrát a dokonce ses o to pokusil i teď, kdy ti ta hloupá holka zachránila hlavu.‘‘
Nick se koutkem oka podíval na věštkyni. Hubená kolena měla blízko brady a v očích se jí zračila čirá hrůza. Přes vážnost situace ho ale zaplavila něha.
Bubeníkovi paličky jako rozmazané šmouhy ve zběsilém tempu tancovaly po blánách bubnů. Nickovo srdce se snažilo vyskočit z hrudi.
Takuma se zlým úšklebkem na namířil hlaveň. Kdyby Nick dohlédl tak daleko, byl by se díval přesně do jejího ústí.
,,Game over, Nicku.‘‘
Nick se chtěl nadechnout, ale jeho hrudi se nedostával kyslík. Jako když utne, bubnování přestalo- a přestalo všechno.

,,Au!‘‘ zakňučel ublíženě a ohmatal si obličej.
,,Blbče, řveš tady jak na lesy,‘‘ osopila se na něj ze tmy jeho sestra.
,,Co??‘‘ zavrčel už napůl zuřivě a ve své posteli hledal předmět, který po něm hodila. Velký plyšový medvěd na něj nevinně upíral svá korálková očka.
Vztekle ho mrštil zpátky.
,,Si blbej,‘‘ zaječela Adrianna. ,,Můžu já za to, že se ti zdají hovadiny?‘‘
Povzdechl. Věštkyně, zamotané chodby, bubeník...
Game over, řekl by Takuma.