Impérium, 1.díl: Afghánská válka...

Anotace: 1.Díl mé dlouhé povídky Impérium pojednávající o střetu světových mocností a hrůzné události, která se blíží.Napsáno kvůli únavě z klišé Rus=100% zlo, Američan=100% dobro. Prosím tipujte či komentujte, omluvte gramatiku a posuďte můj silně politický styl.

Impérium!
Afghánistán, 20.leden 1988, Kábul, Afghánská demokratická republika.
Palác sovětů.

„Soudruhu komandére…“zasalutoval voják afghánské armády v béžové venkovské vojenské uniformě s kalašnikovem v ruce, když jsem kolem něj v přízemí Paláce sovětů prošel.Jen jsem kývl hlavou.
Palác byl celkem spoře zařízený, okna vymlácená a v nich kulomety, na střeše ostřelovači afghánské armády nebo příslušníci sovětské armády.
Já měl na sobě námořnické tričko, na něm zelenou maskovací uniformu, s červeným baretem na hlavě a u pasu pistole s nábojnicemi, na nohách klasické vojenské holinky.
Otevřel jsem dveře do kanceláře prezidenta republiky Muhameda Takira, předsedy Lidově-Demokratické Strany Afghánistánu.
„Komandér Ivanov?“zeptal se Muhamed, když jsem rozrazil dveře.
„Můžete mi vysvětlit následující zprávy, cituji hlášení komandanta Babraka Karmala, velitele 4.divize afghánské armády:“Cesty jsou ostřelovány.Kvůli nedostačujícím kontrolám překročilo v prosinci 1987 hranice Afghánistánu dalších 1 200 intervenčních agentů.Ztráty našich sil se oproti loňsku zvýšili o 19%.Ztráty sovětských jednotek o 5%.Z 400 000 vojáků, které jsme měli na počátku národní lidové revoluce jich přežilo už jen 160 000 a obyvatelstvo se bojí podporovat vládu i sovětské síly kvůli teroru interventů.Sektory A-4 Kurian a C-81 Kišlak byli evakuovány…“konec citace!“řekl jsem.
„Soudruhu Ivanove, já za to nemohu.Dodávky zbraní a munice od vás jsou příliš malé…“
„NEJSOU!JSOU DOSTATEČNÉ, ALE DOSTÁVÁTE JICH JEN TŘETINU, PROTOŽE VAŠI VOJÁCI JSOU ABSOLUTNĚ NESCHOPNÍ PROVÁDĚT JAKOUKOLIV BEZPEČNOSTNÍ ČINNOST A OCHRANU DODÁVEK K ČERTU!“vykřikl jsem.Vojáci hlídající kancelář prezidenta se na sebe nervózně dívali.
„Já…“
„Prezidente, jste zbaven velení nad afghánskými ozbrojenými silami, velení přebírá plukovník Borisov a komandér Gromov…“řekl jsem a odešel.
Prezident vypadal k smrti vyděšeně a zhrouceně.

Před palácem sovětů.
Došel jsem k džípu, kde stál voják SpecNaz a hlídal.
„Komandére Ivanove, jak to dopadlo…?“zeptal se SpecNaz Nikolaj Ševčenko.
„Blbě.Akorát jsem mu řekl že ho zbavuji funkce velitele ozbrojených sil ADR…“
„Kam jedeme?“
„Teď na generální štáb afghánské armády, setkat se s velitelem Muhamedem Najibullahem.Jediný schopný důstojník afghánské armády.16 bitev, 10 výher, 4 porážky, 2 nerozhodné…“řekl jsem a nastoupil do džípu.Nikolaj si sedl na místo řidiče.
„Moskva je dost nervózní…“řekl když nastartoval a rozjel se na příjezdovou cestu, po které jela skupina 5 tanků T72.
Promnul jsem si tvář.
„…to vím, generál Sokolov mi poslal zprávu, Gorbí je vyděšený.Víme už kdo podporuje mudžahedíny?“
„Pákistán.Agenti indické rozvědky nám pomáhají likvidovat přechody, kudy prochází pákistánští agenti rozvědky ISI zásobované Američany…“
„Hlásil se už generál Rykov?“zeptal jsem se, když jsme se rozjeli přes jednu z kábulských cest.
„Generál Rykov je mrtví…“řekl trochu nervózně Nikolaj a viděl, že nebylo daleko od mého výbuchu.
„Kde?Kdy?Jak?“
„Kóta 192.S 9.rotou držel pozice, aby ochránil konvoj zbraní a munice.Nikdo to nepřežil.Mudžahedíni zahájili minometnou palbu z hor.Pak provedli přepad a zlikvidovali tábor 9.roty a pak už bylo jednoduché zničit i konvoj.Naše jednotky se museli z toho sektoru stáhnout…“
„Až přijedeme do kasáren oběsím se…“řekl jsem a přemáhal se, abych nevybuchl.
Po chvíli jsme dojeli na velitelství afgánské armády a vystoupili z vozu před budovou velitelství, která byla obklopena kasárnami a základny lehké obrněné techniky afghánské armády, chráněné kulometčíky, minami a ostnatými dráty.Budova byl akorát jednopatrový velitelský štáb, část byla poničená a rekonstruovaná.

Velitelský štáb, operační místnost generála Muhameda Najibullaha.
Vstoupili jsme po ohlášení do místnosti plné map, radiostanic, krabic se zbraněmi a municí a dokumenty.Nad stolem s operačními dokumenty stál Nadži.
„Nadži!“řekl jsem radostně.
„Dlouho jsme se neviděli…“řekl generál, vysoký muž s hustými černými vlasy a vousy, přes tvář zkrvavená jizva a několik zubů pryč.
„Rykov je mrtev, vaše armáda dnes ztratila dva sektory a já dostal zprávu, že 40 našich elitních vojáků jen dnes dopoledne zařvalo…“řekl jsem nasupeně.
„To Ahmed.Plukovník Ahmed Kirik, zdržoval přesun a interventi nás přepadli…“řekl Nadži.
„Asi ho půjdu zastřelit…“řekl jsem.
Nadži se zasmál:“Interventi tě předběhli…dostal kulku rovnou do srdce od ostřelovače 7.divize ISI…“
„Cože?Oni sem posílají už i divize?!“vykřikl jsem.
„Ano.Je tu přibližně 82 000 povstalců, 60 000 pákistánských interventů a 400 agentů CIA, kteří provádí diverzní činnost na našich základnách.Včera jsem osobně zastřelil agenta Jamese Rotherforda, kterého jsme zajali, když chtěl vyhodit do vzduchu zásobovací sklad.Ještě jsme z něj vymlátili právě počet agentů, více jsme z něj nedostali tak jsem ho popravil…“
„Dobře…“řekl jsem a ozvalo se zaklepání na rozpadlé dveře.
„To je nový velitel SpecNaz pro tuto oblast…“řekl Nadži a dveře se otevřeli.Do místnosti vstoupil člověk menšího vzrůstu, měl na sobě námořnické vojenské tričko, hnědé maskovací kalhoty a vojenskou čepici.Byla to žena.Vlastně celkem mladá dívka.
Albínka, modré oči a nenávistný výraz ve tváři…ale uchvátila mě.
„Major Olga Gurlukovičová se hlásí, soudruhu generále…“ohlásila se ta dívka.Mohlo jí být tak 22-23 let…vlastně jsem byl docela překvapený co sakra dělá tak mladá dívka…vlastně co vůbec nějaká žena dělá ve SpecNaz.Dosud jsem si myslel,že SpecNaz jsou jen muži.
„Majore.Dostáváte správu nad sektorem 42-E, 6 kilometrů jižně od Kišlaku.Ta oblast je pod přímým velením plukovníka Ivanova…“oznámil té důstojnici Nadži.
„To je zase nějaký blbec na štábu valící si šunky někde v nějakém bordel u Kábulu?“zeptala se sarkasticky.Nadži se musel držet, aby se nerozesmál.Nikolaj se štípal do ruky, aby se nesmál.Nadži i Nikolaj věděli, že to musí přijít…?.
„To jsem já…“řekl jsem a Olga se lekla.
„Promiňte, soudruhu plukovníku…“
„Nevědomost vás omlouvá…“řekl jsem s idiotským výrazem.
„Mám vám od tamějšího velitele našich ozbrojených složek, kapitána Jamala Kalika vzkázat, že tam proti našim a vašim jednotkám bojuje přibližně 10 000 partyzánů.Je to nejnebezpečnější sektor v celém Afghánistánu.Musíte to tam zkrotit co nejdříve…“
„To je mi jasné.Moskevští funkcionáři se čím dál tím více bojí…“oznámil jsem, rozloučil se s Nadžim a s Olgou a Nikolajem jsme odešli k džípu.

Cesta na sovětské vojenské letiště, 2 kilometry západně od Kábulu.
„Majore, kolik vám je?“zeptal jsem se.Olga se usmála.
„21…“řekla.
„A můžete mi říct jak se 21letá slečna dostane do SpecNaz?“tázal jsem se sarkasticky.Nikolaj se posmíval.
„Otec je důstojníkem VDV, matka byla polní sestra našich jednotek, chtěla jsem se stát taky důstojnici.V 16 jsem vstoupila do armády.V 18 jsem byla na hodnosti poručíka, díky tomu co mí nadřízení popisovali jako tvrdé a přímé chování.V 19 jsem požádala o vstup do SpecNaz, byrokracie to zamítla.Ve 20 mě převeleli sem, z 19 bojových akcí 17 proběhlo pod mým velením úspěšně a jen 2krát jsem prohrála proti přesile povstalců.Z 29 přímých ozbrojených střetů jsem 20 ustála ve zdraví, jen 5 jsem musela utéct a 4 jsem byla zraněna.Ani jednou těžce.Za dobu co jsem v Afghánistánu jsem zlikvidovala přibližně 190 povstalců a 70 interventů…“říkala nám obrovská čísla Olga a mi jen čuměli.
„…pod mým velením i neschopní afghánští vojáci udrželi několik měst proti mnohonásobné přesile.Po tomhle generál Pavličenko, plukovník Antonov, plukovník Stěpanov a generál Sokolov udělali na byrokracii takoví nátlak, že mi dali výjimku a stala jsem se důstojnicí SpecNaz…“osvětlila nám svůj příběh Olga.
„A váš otec a matka?“zeptal jsem se.
„Matka žije v Kislovodsku a otec před dvěma hodinami rozmetal pluk povstalců.Slouží tady u 46.motostřeleckého praporu…“řekla Olga.
„Koho jste nahradila?“zeptal se Nikolaj.
„Majora Kobzalenka.Velice neefektivní důstojník, byl degradován na seržanta a velí zásobovačům v Buktaru…“odpověděla.

Kišlak, večer.
Já, Olga, kulometčík Štěpán a samopalník Ivan, jsme seděli u ohně a opékali si nějaké maso.Já přemýšlel o tom co se děje.Olga mě přitahovala čím dál tím více…nevím čím to bylo…jejím sexy tělem…její pěknou tváří…nebo tím, že to byla první žena co jsem viděl po dvou měsících…nevím…
Prásk!
Ozval se výstřel a Štěpán spadl do ohně s prostřelenou hlavou.Všichni jsme rychle vstali, popadli kalašnikovi a kryly se za pytle s pískem.
„BOJOVÝ POPLACH!“zakřičel jsem na celou základnu, která byla tvořena jen pár barikádami, několika menšími zchátralými domky a džípy s kulomety.
Z těch domků začali vybíhat naši vojáci a skákat za pytle s pískem.
„JIHOVÝCHOD.4 DUCHOVÉ…“křikl jsem do vysílačky a zahájili jsme palbu na narychlo vytvořené krytí povstalců.Další z našich padl prostřílený jak řešeto na zem.
Já zahájil palbu na povstaleckého vojáka, který se špatně kryl…dostal to do ramene a spadl z barikád a zlomil si vaz.
Pak se ozvalo podivné zasvištění…z kopců proti nám vyletěla raketa Stinger.Americká protiletecká ruční raketa.
„K ZEMI!“zařvala Olga a všichni jsme spadli na zem.Raketa nám proletěla nad hlavou a zasáhla kulometné hnízdo.Kulomet PK a bedny se zbraněmi a municí explodovali.
Olga vytáhla zápalný granát a hodila ho k nepřátelským barikádám.Ty se vznítili a dva partyzáni uhořeli.Posledního jsme zastřelili.
Dalekohledem jsem uviděl, že raketometčíci utekli už pryč.
„Jaké jsou ztráty?“zeptal jsem se.
„Štěpán kulometčík, Andrej granátník a Muchal z afghánské armády, jsou mrtví…další tři zranění, ale budou v pořádku…“ohlásil štábní rotmistr.

Červenec 1988, Kábul, Afghánská demokratická republika, HQ Sovětské Armády.
Drželi jsme se s Olgou za ruce a usmívali.Po několika měsících bojů, jsme se do sebe definitivně zamilovali.Já miloval ji a ona milovala mě.
Po chvilce do hlavní operační místnosti vrchního velitelství sovětských jednotek v Afghánistánu vstoupil generál Prokofijev.Vypadal jakoby se měl zhroutit.
S Olgou, dalšími sovětskými důstojníky a Nadžim jsme se na sebe vyděšeně podívali.
„Co se děje, soudruhu generále?“zeptal jsem se.
„Michajil Sergejevič Gorbačova, prezident Sovětského svazu za pomoci dalšího z nepřátel lidu, Jelcina, právě nařídil stažení všech našich sil z Afghánistánu.Generálové Sokolov, Petrenko a Grigorijev byli zatčeni, protože odmítli poslat své regimenty zpět do Ruska.Nechci taky skončit zatčený, soudruzi prosím.Vracíme se do matičky Rusy…“řekl generál a odešel zase do své osobní místnosti.
„Málem jsme se přiblížili i k Indickému oceánu…“řekl jsem a Olga se ke mně přitulila, když jsme stáli.Nadži byl vyděšený.
„Co bude s námi, s afghánskou armádou?“zeptal se nervózně.
„Jsem důstojník zásobovacích sil.Provedu několik úprav a postarám se, abyste dostali desetinu našich zásob zbraní, munice a proviantu…“řekl vedle mě stojící Dimitrijevič.
„Děkuji, soudruhu…“řekl Nadži, ale bylo mu jasné, že lidově-demokratická armáda Afghánistánu nedokáže ani se sovětskými zbraněmi zvítězit nad povstalci.
Přemýšlel jsem o těch 15 000 mrtvých soudruzích…o generálu Borisi Vševolodiči Gromovi a dalších padlých soudruzích.
PRÁSK!
Výstřel z generálovi kanceláře.Všichni jsme vběhli dovnitř…tam na dřevěné židli seděl generál, hlavu měl položenou na stole a prostřelenou svojí pistolí…další oběť války…řekl jsem si.

16.Prosinec 1988, sovětské vojenské letiště, Kábul, 12:07.
S Olgou jsme stáli u jednoho z letadel An-120 a pozorovali nastupující sovětské vojáky.
„Idiotský Gorbačov.Každý generál nebo vůdce, prezident či generální tajemník by hned jakmile by viděl cizí intervenci bil na poplach!Když jsme my podporovali komunistické milice po celém světě, Amerikáni řvali do světa o bolševickém nebezpečí.Nyní Amerikáni podporovali islámskou reakci a my jsme nic neřvali do světa o kapitalistické kontrarevoluci!“řekl jsem znechuceně Olze.Po chvilce přišel Ševčenko.
„Neměl si už odjet?“zeptala se Olga.
„Ne.S pomocí logistického velitele Mironova jsme provedli určitý podvod.Přibližně před hodinou zlikvidoval oddíl partyzánů 74.Střelecký prapor…to jsou tamti vojáci za mnou ještě jak mají ty dvě BVPčka.Takže, 74.Střelecký prapor se nikdy nevrátí do Ruska.A pomůžeme afghánské armády aspoň chvíli se ještě držet a bránit Kábul před teroristy…poděkujte později ještě jednou Mironovovi…“řekl Ševčenko s úsměvem a odešel ke „svým vojákům“.
„Hrdina…a my se zbaběle vracíme do Ruska…“řekl jsem a za chvíli k nám přišel maršál Rodionov, který urychleně přiletěl do Afghánistánu zkontrolovat evakuaci sovětských jednotek.
„Soudruhu maršále…“pozdravili jsme s Olgou.
„Soudruzi, důstojníci.Mám na vás dotaz, odpovězte jasně, stručně a pravdivě…“řekl napjatě Rodionov a já s Olgou jsme se na sebe trochu zadumaně podívali.
„Chcete nás zastřelit za špatnou odpověď?“zeptal jsem se.
„Ne.Co si myslíte o vládě Michajila Gorbačova a mladších vůdců strany?“zeptal se Rodionov.
„Je to pazdrát a přizdi sráč!“řekla Olga naštvaně.
„Zrádce socialistické vlasti!“dodal jsem.
„Skvěle, jste naši lidi, soudruzi.Včera došlo k I.Sjezdu Vojenského-Revolučního Výboru, kterého se účastnilo 92 vysokých důstojníků, 120 nižších důstojníků a 80 vojáků zastupujících přibližně 12 000 dalších vojáků.Také více než 100 funkcionářů Komunistické strany, kteří stojí proti Gorbačovovi a jsou napojení na dalších přibližně 3000 funkcionářů…I.Sjezd VRV vyhlásil vojensko-politickou opozici proti Gorbačovově kapitalizaci naší společnosti a má podporu běloruských, osetinských, mongolských, kazašských a části ukrajinských sovětů.I.Sjezd vydal Politický Protokol, ve kterém žádáme obnovení sovětizace země a komunistického systému, ve prospěch vojska, dělníků a rolníků, zvýšení platu vojákům a důstojníkům, zlepšení sociální situace dělnictva a podporu rolnictvu a venkovu.Za dva roky se chystá II.Sjezd, byl bych rád, kdybyste vy dva, jakožto známí veteráni této války a velice kvalitní důstojníci se účastnili II.Sjezdu VRV, na kterém budeme probírat další postupy.Po dobu těch dvou let budeme získávat pozice v armádě a mezi lidmi.Hodilo by se, také abyste vy jako dosavadní velitel 61.Střelecké divize středoasijského vojenského okruhu, než jste odjel sem do Afghánistánu zmobilizoval středoasijské ozbrojené síly na podporu našich národně-revolučních sil.A vy, majore, docela by se šiklo získat další oddíly SpecNaz…“řekl Rodionov.
„Cokoliv pro záchranu socialistické federace…“řekl jsem a Olga přikývla.