Impérium, 2.díl: Převrat!

Anotace: Druhý díl hrdiny přivede doprostřed střetu mezi vůdci KSSS.Co se stane v krvavém střetu?To se dozvíte pokud si to přečtete ;-) Omluvte gramatiku a další chyby, komentujte a tipujte.

29.listopad 1991, Leningrad, byt Vladislava Ivanova a Olgy Sergejevny Gurlukovičové-Ivanovové.
Seděl jsem v bytě, zatímco venku byla těžká zima.
Vůdci strany běhali zprava do leva a zleva napravo, ale čím dál tím se vždy blížili k pravicové reakci…Olga byla na výcviku 1.Brigády SpecNaz, brigáda, která nás měla podpořit při naší lidové revoluci.
II.Sjezd VRV byl operativně odložen, až o další rok a proběhne 16.prosince.
Mezitím se v plném rozsahu začal projevovat kapitalistický zločinný systém.
Východní Evropa-masová nezaměstnanost, inflace, zhroucení hospodářských systémů do nuly…společnost na pokraji kolapsu.
Mě už bylo 25 a Olze 24…nechtěli jsme, aby naše děti vyrůstali do nejisté společnosti egoismu a sobecké nenávisti.
Ozval se telefon.Došel jsem k němu.Byl to oblastní funkcionář KSSS, Grigorij Markov.
„Tady Markov.II.Sjezd VRV proběhne už dnes ve 20:00 ve skladišti na Leninskoje gvardije…buďte tam!“řekl Markov a položil.
Pak se otevřeli dveře a do bytu vstoupila Olga, která se právě vrátila z výcviku.
„Olgo, rychle.Sbal si věci, vezmi si samopal, II.Sjezd proběhne už dnes večer ve skladištích na Leninskoje…“řekl jsem a rozeběhl se pro svůj kalašnikov.
„Andreji, dostala jsem zprávu z Afghánistánu…“řekl Olga.
„Jakou?“tázal jsem se zatímco jsem si oblékal uniformu.
„Nikolaj je mrtev a povstalci útočí na Kábul, Nikolajovi jednotky byli rozmetány povstaleckými silami…“řekla smutně a sklopila zrak k zemi.Já jsem si jen povzdechl.

Leninskoje gvardije, skladiště 4.Motorizované brigády,19:55.
Přišli jsme do skladu, kde bylo několik desítek tělocvičných lavic, na kterých seděli důstojníci a funkcionáři.U zadní zdi skladu byl velký řečnický pult, u kterého seděla skupina generálů a bylo tam volné jedno místo.
„Plukovníku Ivanove, jděte si sednout vedle generálů…“řekl voják hlídající dveře.
Olga si sedla k velitelům radistických štábů a logistické podpory.
Já se posadil k pultu, vedle mě generál Petrenko, který unikl z vězení a vypadal dost unaveně.
Pak tam byl ještě generál raketových vojsk Solovcov a generál vesmírných vojsk Manujilský.
„Soudruzi, zrádce Gorbačov vede Rusko do pekla.Musíme ho zastavit dokud je ještě čas…“začal Solovcov.
„Zde je, soudruzi dokumentace o reformaci armády pod taktovkou generál Stěpanova, loajálního psa Gorbačova…“řekl generál Rodionov, který právě přišel a začal rozdávat kopie tajných dokumentů důstojníkům a funkcionářům.
„Dle těchto informací se má početní stav našich obrněných sil snížit na třetinu.Pěchota se zredukuje o 62%.Bude rozpuštěn středoasijský, pobaltský a východoevropský vojenský okruh.Víte co to znamená?!“řekl Rodionov.
„Rozpad SSSR!“vykřikl jsem zděšeně.
„Ano, to je definitivní zrada sovětského lidu.Ronald Reagan a Gorbačov ruku v ruce spolupracovali na likvidaci naší cti a slávy.Nedovolíme rozpad SSSR!“přednesl tajemník leningradského sovětu.
„Leningradští komunisté stojí při Sovětském Svazu.Moskevští zrádci se chystají rozpustit nejvyšší sovět lidu a sovět národnostní.Proto chceme zahájit 20.prosince Operaci Obrana Vlasti.Leningradské milice a pohraniční vojska budou bránit Leningrad proti prezidentským oddílům a vojskům generála Stěpanova.Moskevský vojenský okruh je na straně prezidenta.Já a generál Jaruzalský přesuneme 4 tankové prapory do Moskvy, aby zaútočili na Kreml.Mezitím se komunističtí funkcionáři ozbrojí a vyzvou lid k obraně socialismu proti prezidentovi.Naše síly obsadí Dumu a budou ostřelovat Kreml kulomety.My budeme mít přibližně 100 tanků, 115 obrněných vozů, 4 000 vojáků moskevské milice a 17 000 vojáků motorizované pěchoty plus 10 bojových vrtulníků.Generál Stěpanov a Gorbačov mají 150 tanků, 100 obrněných vozů, 10 000 vojáků moskevské milice a 3 000 vojáků motorizované pěchoty a 2 000 elitních vojáků prezidentské gardy…“přednesl Rodionov početní stavy našich a kontrarevolučních ozbrojených sil.
„Vůdcem, tzv.lidových revolucionářů, jak si říká pravicová reakce, je jeden z bývalých oblastních tajemníků komunistické strany, Boris Jelcin.Jelcin vede lid do boje za demokracii, respektive kapitalismus.A jak to vypadá se SpecNaz?“zeptal se posléze Solovcov Olgy.
„Mám 800 elitních příslušníků, ale většina, se buď nepřidá a bude neutrální nebo pomůže prezidentovi…“odpověděla Olga.
„Tohle bude masakr…“řekl jsem Solovcovovi.Ten jen přikývl.

18.prosince se začala operace připravovat.
Do okolí Moskvy přijeli 4 tankové prapory, pěchota a milice loajální socialismu se začali rozmisťovat na strategických bodech.Gorbačov nic netušil, ani ten sabaka Jelcin.

19.prosince odřízli leningradští komunisté spojení s Moskvou a leningradští funkcionáři loajální prezidentovi byli popraveni komandy SpecNaz stojícími na naší straně.

Pobaltské republiky se mezitím osamostatnili pod náporem pravicově-nacionalistických pučů a kontrarevolucí.

21.prosince 1991, Moskva, Duma.
Seděl jsem v hlavní zasedací místnosti Dumy a čekal na signál.U jednotlivých lavic a pultů seděli funkcionáři moskevské sekce Strany z nich 72% bylo na straně prezidenta, 20% na naší a 8% na ničí straně.
„…A nyní na bod sjezdu předkládám návrh prezidenta Svaz sovětských socialistických republik, o rozpuštění svazových republik a udělení nezávislosti středoasijským, východoevropským a kavkazským republikám!“začal jeden z většinové části sekce.
Funkcionář Dimitrijev, stojící na naší straně, na mě kývl.
Já vstal, vytáhl kalašnikov, který jsem měl u sebe v jednom baťohu a k zděšení většiny funkcionářů jsem zastřelil předsedajícího funkcionáře.Funkcionáři stojící na naší straně vytáhli revolvery a pistole a obklíčili ostatní.Pak do místnosti vtrhli vojáci 12.Střelecké roty, kteří nás podporovali a zajistili Dumu.
Já odešel k rozhlasu a začal citovat prohlášení II.Sjezdu VRV.
„OBČANÉ SVAZU SOVĚTSKÝCH SOCIALISTICKÝCH REPUBLIK. PREZIDENT MICHAJIL SERGEJEVIČ GORBAČOV A SEKRETÁŘ STRANY BORIS JELCIN CHTĚLI DNES A V PRŮBĚHU ZÍTŘEJŠÍHO DNE ZNIČIT NÁŠ SVAZ.CHTĚLI HO VYDAT ZÁPADNÍMU IMPERIALISMU.ODDÍLY NÁRODNÍ-LIDOVÉ REVOLUČNÍ ARMÁDY OBSAZUJÍ LENINGRAD A MOSKVU.VYZÝVÁME VOJÁKY LOAJÁLNÍ PREZIDENTOVI SLOŽIT ZBRANĚ NEBO SE PŘIDAT NA NAŠI STRANU.MOC VE MĚSTĚ PŘEBÍRÁ NEJVYŠŠÍ SOVĚT A ZBAVUJE PREZIDENTA JEHO FUNKCÍ.DUMA JE ROZPUŠTĚNA A MÍSTO NÍ JE USTANOVENO SOVĚTSKÉ ÚSTAVODÁRNÉ SHROMŽÁDĚNÍ.VŮDCI STRANY LOAJÁLNÍ BÝVALÉMU PREZIDENTOVI BUDOU NEMILOSRDNĚ POTRESTÁNI…“řekl jsem a odešel k jednomu oknu.
Na nadzemní silnici podél Dumy stáli tanky a začali střílet na kasárny prezidentových oddílů.Jedna z kasáren explodovala a několik desítek vojáků a důstojníků to zabilo.
Pak jsem na dálnici spatřil dav lidí, asi 1 000 civilistů, mladých lidí a studentů-dělníků.
„Vidíte, máme podporu lidu!“řekl jsem vojenskému komisaři Rodzjankovi.
Pak jsem si vzal dalekohled a zaostřil na ten dav.Spatřil jsem, že nemáme podporu lidu…dav zaútočil na dva tankisty, kteří stáli poblíž.
„2.TANKOVÝ PRAPOR, DĚLEJTE, ZAHAJTE PALBU NA REAKCIONÁŘE!“křikl jsem rychle do vysílačky.
Popadl jsem z jedné bedny se zbraněmi a municí, kterou tam přinesli naši vojáci ostřelovací pušku SVD Dragunov a zamířil na dav demonstrantů.Sestřelil jsem jednoho ze studentů z tanku 2.Praporu.Spadl na zem s prostřeleným kolenem.
Pak se ozval výstřel z tanků a Duma byla zasažena.
„Co se to sakra děje?“zakřičel jsem.
„Prezidentští tankisti nás ostřelují z východu.Páté patro to koupilo, šest našich je mrtvých, čtyři zranění…“ohlásil radista.
„AT pěchota, rozmístěte se na střeše a ostřelujte tankové kolony…“nařídil jsem vysílačkou.
„2.TANKOVÍ PRAPORE.CO SE DĚJE?“
„TADY VELITEL TANKOVÉHO PRAPORU, PORUČÍK DUGIN.RUŠÍME SPOLUPRÁCI S VAŠIMI JEDNOTKAMI.NEBUDEME MASAKROVAT NAŠI MLÁDEŽ A PŘIDÁVÁME SE NA STRANU PREZIDENTA…“
„VY ZRÁDCI!“zakřičel jsem do vysílačky.Odhodil pušku, popadl RPGčko, doběhl k oknu a vystřelil na jeden z tanků, na kterém stála skupina demonstrantů.Zabilo je to a těžce poškodilo tank.
„Soudruhu, plukovníku.Takhle to nejde, nestřílejte na civilisty!“vykřikl kulometčík Podgorskij.
„Odjíždím na Revoluční štáb.Držte pozice a když tak mě kryjte palbou…“řekl jsem, popadl AK74čku a zmizel z Dumy.
„Kde je Zjuganov?“zeptal jsem se naší hlídky u dveří únikového východu.Gennadij Zinověv byl vůdce prosovětských moskevských komunistů.
„Je na shromáždění…“odpověděl hlídač.
„Dobře, jdu radši tam…“řekl jsem a vyběhl z Dumy.Zinověv řečnil na shromáždění Sovětských odborových svazů, kde bylo asi 7 000 dělníků.Vyzýval je k ozbrojení a svržení reakčních sil.
Ke shromáždění začali přijíždět dodávky s milicí loajální prezidentovi.
Přiběhl jsem k Zinověvovi.
„Sakra, Zinověvě.Kde je naše milice?!“zeptal jsem se.
„Podívejte, dělníci musí vzít do rukou zbraně, ale pokud chtějí kapitalismus, domnívám se, že by ho měli dostat.Proto vyzývám k založení nových odborových svazů, jakmile bude nastolen kapitalismus…“řekl již plešatící ovšem celkem mladý funkcionář strany.
„Imbecile.Za pár vteřin sem najede milice se slznými náboji a vodními děli, rozmetá shromáždění a zatkne vás, protože jste podpořil naše revoluční oddíly…“
„Máte pravdu…soudruzi milicionáři, to je plukovník Ivanov, jeden z organizátorů konzervativního puče!“vykřikl k mému zděšení Zinověv a ukázal na mě.Milicionáři, kteří právě vyskočili z náklaďáků se ke mně rozeběhli.
„Tak tohle ti jednou vrátím ty zbabělče!“vykřikl jsem a utekl pryč.
Na štáb jsem nemohl…vlastně nikam…běžel jsem po silnici pronásledován milicí.
„K ZEMI, SOUDRUHU!“ozval se čísi výkřik a já spatřil před sebou barikády a za nimi naše sovětské vojáky.Skočil jsem na zem a dva vojáci zahájili palbu na milicionáře a zabili je.Já rychle vstal a doběhl k vojákům.
„Soudruzi, nevíte kde je major Gurlukovičová?“zeptal jsem se pak granátníků.
„Ano, je na štábu.Setkala se tam s běloruským komunistickým vůdcem Lukašenkem, nabídl nám v případě prohry politický azyl…“řekl velitel granátníků a najednou se nám nad hlavou objevil Mil24 a začal útočit na naše oddíly naproti Kremlu.
„GENERÁLE RODIONOVE?JAKÁ JE SITUACE?“zeptal jsem se do vysílačky.
„TADY OLGA.RODIONOV A VĚTŠINA DŮSTOJNÍKŮ NAŠICH SIL JSOU ZATČENÍ NEBO MRTVÍ.FUNKCIONÁŘI V DUMĚ SE VZDALI.MÁME VŠEHO VŠUDY UŽ JEN JEDEN TANKOVÍ PRAPOR A PÁR STOVEK VOJÁKŮ…CO BUDEME DĚLAT?“
„PRÝ SI SE SETKALA S LUKAŠENKEM.ŘEKNI MU, ŽE PŘÍJMÁME AZYL…“odpověděl jsem.
„DOBŘE.LUKAŠENKO NÁS VYZVEDNE NA HRANICÍCH S BĚLORUSKEM…“ohlásila Olga a vypnula vysílačku.
„Dobře, soudruzi.Rychle.Pojedeme do Běloruska!“řekl jsem a soudruzi spolubojovníci přikývli.

Běloruská sovětská republika, o dvě hodiny později.
Z Moskvy jsme se dostali ještě s několika loajalisty pomocí džípů a BVPček.
V rádiu jsme uslyšeli vysílání z Minsku.
„Soudruzi spoluobčané Ruské, Běloruské i Ukrajinské Sovětské Socialistické Republiky.To co se nyní děje v Moskvě je zrada proti všem socialistickým ideálům a revoluci.Ozbrojené bandy pseudo-demokratů a zrádci z řad milice i Rudé Armády masakrují vlastní soudruhy ve prospěch západního kapitalismu…Soudruzi, Běloruská sovětská socialistická demokratická republika(BSSDR) vyhlašuje loajalitu socialistickému zřízení a vyzívá všechny lidu-věrné vojáky, důstojníky a pracující, aby odešli z Ruska do BSSDR…“slyšeli jsme hlas nového běloruského prezidenta Lukašenka, když jsme zastavili na hranici.Tam už čekala Olga, Rodionov, jejich jednotky, běloruští vládní vojáci a Lukašenko ještě s příslušníky běloruské divize KGB.Celkem asi 100 lidí doprovázeni 4 tanky T72.

Došli jsme k té společnosti.
„Soudruzi…soudruhu prezidente, jsem rád, že nám pomůžete…“řekl jsem Lukašenkovi.Vyššímu a postaršímu, poměrně zdravě vypadajícímu členovi ÚV Běloruské Komunistické Strany.
„Jsem rád, že zůstal ještě někdo kdo je věrný ideálům socialismu…“pronesl přátelsky Lukašenko a podali jsme si ruce.