Impérium, 6.díl: Puč!

Anotace: Další díl mé delší povídky Impérium. Nové nebezpečí pro Federaci se objevilo odkud by ho nikdo nečekal... Prosím tipujte či komentujte.Děkuji.Omluvte gramatické chyby. :o)

Náš byt, 01:00, 4.března 1995.
Tiskové oddělení Sovětské federální státní služby mezitím zakrylo všechny informace o našem tajném vojenském programu.Byl tak tajný, že ani většina lidí i přes jasné důkazy neuvěřila, že existuje…
S Terkou jsme se pak doma hodinu vášnivě milovali a nakonec šli spát.Byla to nádhera, tak krásně jako s Terkou jsem se cítil jen s Olgou…
„Miluji tě, má drahá…“řekl jsem a políbil Terku na čele, když usínala v mém objetí.
„Já tebe taky…“odvětila a polibek opětovala.Pak jsme usnuli.

9:00, náš byt.
Probudili jsme se, až v 9 ráno a já přemýšlel co bude dál.
S Terkou jsme vstali, ona šla připravit nějakou snídani a já si začal číst noviny, které jsme dostali.

„1.Všenárodní sjezd Federace.
Dnes v 7:00, v Jekatěrinském paláci v Minsku započal 1.Všenárodní sjezd Federace.720 delegátů a účastníků Sjezdu zvolených národními a autonomními vládami a potvrzených v lidových demokratických referendech dnes zasedlo, aby pohovořilo o další budoucnosti Federace.Byli zde i političtí prominenti jednotlivých národních stran, ovšem museli prezentovat pouze hlas vlády a lidu.Například zde byl Olafur Rangar Grimmson, předseda Islandské Socialistické Strany jako zástupce Islandské Sovětské Federativní Republiky, či Antos Papueidols, člen Národně Revolučního Svazu Řecka, zastupující sovětské Řecko.
Na agendě jednání je:
1.Budoucnost Federace.
2.Otázka centralizace či decentralizace moci.
3.Otázka autonomizace jednotlivých oblastí.
4.Vojenská činnost Federace.
5.Národní a celo-federální hospodářská diskuse.
Úvod, tedy budoucnost Federace již byl dokončen.Stejně tak se dospělo k prvnímu rozhodnutí v rámci otázky centralizace a decentralizace moci a to k tomu, že moc prezidenta Lukašenka bude částečně omezena ve vojenských pravomocech, které budou předány sovětskému ministru obrany Ivanovovi.Dále proběhne restrukturalizace bezpečnostních a státních obranných složek a důstojnického sboru armády.Také se 3 delegátů vyslovili pro to, aby byl prezident Lukašenko požádán o rezignaci z důvodů byrokratických přehmatů a nedostatečných zkušeností z hlediska vedení velkého státu, resp.federace států, což zavinilo problémy jak v armádě, tak v hospodářství.Například pád města Charkov do rukou ukrajinské národně demokratické osvobozenecké fronty, nebo kolaps zásobování na Krymské Autonomní Sovětské Republice…
Pokud prezident rezignuje budou vyhlášeny celo-federální i jednotlivé národní parlamentní i prezidentské volby.V každém případě, mandát prezidenta Lukašenka vyprší 1.června 1997.
O dalším vývoji na sjezdu vás budeme informovat později…
Markus Antonicus, rumunská státní tisková agentura, 4.3.1995.“

„Terko, co by si řekla, kdybych kandidoval na prezidenta Běloruské sovětské republiky?“zeptal jsem se a podal Terce přečíst si ten článek.
Ale až v tu chvíli mě to trklo…
A Terku taky…
„Jak to, že nejsi na tom sjezdu?!“zeptala se trochu naštvaně.
„Nikdo mě o žádném sjezdu neinformoval…“odpověděl jsem zmateně.
Pak sem se najedl a osprchoval, ale celou dobu mi vrtalo hlavou jak to, že jsem nebyl pozván.

V 10:00 jsem už byl na ministerstvu obrany.Terka se vydala na Federální Lékařskou akademii věd, kde pracovala.
Usedl jsem ve své pracovně a zavolal do kanceláře zástupce.
„Sopinove, okamžitě se dostavte do mé kanceláře…“nařídil jsem a Sopinov se po chvilce dostavil.
„Soudruhu Sopinove.Můžete mi vysvětlit proč jsem nebyl informován o Všenárodním sjezdu Federace?“zeptal jsem se naštvaně.
„To prezident Lukašenko…zakázal vás informovat…pravděpodobně se bál, že vy jako velká vojenská a politická autorita by jste pro něj byl nebezpečný na Sjezdu…“řekl Sopinov.
„Ten prevít!“vykřikl jsem.
„Tak nějak…“odvětil Sopinov a já mu pokývl, aby se vrátil ke své práci.
Pak jsem znova zavolal telefonem.Tentokrát Ivanovskému a Romanovovi a dal to na konferenční rozhovor.
„Soudruzi…“začal jsem, ale Romanov mě přerušil.
„Ano, až nyní jsem se dozvěděl o tom Sjezdu.Docela narychlo ho svolali a v době, kdy jsme byli vázáni na boje v Ukrajině…“řekl Romanov.
„Ten grázl Lukašenko to tak plánoval…“pronesl Ivanovský.
„Soudruzi, Lukašenko se zachoval špatně, ale pořád je to muž jenž nám dal svobodu a prosperitu…“namítl jsem.
„Ano, ale je to také on, kdo pomalu, ale jistě prosazuje tendenci Euroasiatismu v jedné zemi…to nejde…Euroasie se musí celá sjednotit, nemůžeme se zastavit jen v jižní a východní Evropě, západním Rusku a nyní i Skandinávii…“oponoval Romanov.
„Skandinávii?“tázal jsem se.
„Ano.Finská Socialistická Demokratická Strana podepsala vstup do Federace, Švédská Dělnická Sociální Strana v koalici s Lidovým Frontem, také povede Švédsko do Federace.Dnes ozbrojené regimenty ŠDSS svrhli švédského krále a ustanovili socialistickou republiku…“odpověděl Ivanovský.
„Generálmajor KGB Raskolnikov provedl odposlech prezidenta Lukašenka a zjistilo se, že Lukašenko chce i proti hlasování Běloruského Národního Vojenského Výboru, Politického Komisariátu Ozbrojených Sil BSFR a Centrální Rady Republiky redukovat ozbrojené síly o 30% a snížit výdaje na program Alfa o 75%...“oznámil Romanov, ale to už mě dopálilo.
„Pošlete mi emailem všechny data, která jste shromáždili, dobře si to prostuduji…“nařídil jsem.
„Ok.Pokud by, ale situace zašla dál, ať chcete nebo ne, provedeme státní převrat.Za námi bude nepochybně stát veškerá federální armáda a KGB a pokud dobře vysvětlíme naše důvody tak i uvědomělí pracující lid Bílé Rusi…“oznámil Romanov.
„…celou operaci bude řídit F.I.Raskolnikov v případě nutnosti…“odvětil Ivanovský.
„Kdo je ten Raskolnikov?“zeptal jsem se.
„Generálmajor KGB, vrchní velitel baltské revoluční vojenské námořní flotily, zkušený politik, dlouholetý socialistický funkcionář, věrný a loajální revoluční demokratické diktatuře Federace.A hlavně, to byste možná měl vědět, mezi lety 1983-1985 to byl blízký…velice blízký…přítel vaší již zesnulé, budiž jí země lehká, snoubenky Olgy…“odpověděl Romanov.
„Dobře.Rád se s ním pak setkám.Ale než se pokusíme o nějakou potencionální hloupost můžeme na Lukašenka vyvinout politický tlak a i uvnitř jeho Strany Práce a Jednoty, jsou nejednotné názory…křídlo kolem Michajila Bljuchera žádá o úplné odstavení Lukašenka z jeho pozice.Bljucher má vlivné kontakty v KGB a proto si ho Lukašenko nemůže dovolit zlikvidovat…“řekl jsem.
„Takže vyvoláme hlasování o sesazení Lukašenka z čela strany a otřeseme tím jeho politickými základy…“shrnul to Ivanovský.
„Ano.Pokud chce skutečně Lukašenko snížit náklady na revoluční operace a bojeschopnost sovětské federativní armády, pak musíme zakročit…“odpověděl jsem.
„Soudruhu ministře, kdo je ten Bljucher?Co o něm víte?“zeptal se Romanov.
„Michajil Bljucher, se narodil roku 1935, Vasiliji Bljucherovi a Naděždě Ibrahimové.Vasilij Bljucher byl sovětský maršál popravený na rozkaz Stalina v roce 1938.Naděžda a 3letý Michajil upadli v nemilost a emigrovali do Finska.V roce 1990 se Michajil vrátil do SSSR a založil ilegální Socialistický Svaz Vojska, ve kterém sdružoval pro-reformně smýšlející důstojnictvo, které ovšem nechtělo nastolení kapitalismu, nýbrž reformní a demokratický socialismus.V roce 1992 po rozpadu SSSR sám rozpustil SSV a vstoupil do SPaJ.Bljucher se nikdy nestal oficiálně důstojníkem ozbrojených sil, ale má vliv na KGB a částečně i armádu, ovšem omezený pouze na letecká vojska běloruského distriktu, ale nepochybně by se rád stal prezidentem a maršálem po vzoru svého otce.Setkáme se s ním mezi 8 očima…“
„Kde?“ptal se Romanov.
„Petrohrad, kronštadtská pevnost…dnes, 17:00 západo-ruského času.“nařídil jsem.
„Ano, pane…“odpověděl Ivanovský.
„A povolejte i Raskolnikova…“dodal jsem.

Pak jsem se narychlo rozloučil s Terkou přes telefon a vyrazil vojenským transportním letadlem do Petrohradu, ještě s 100 vojáky a 3 tanky, kteří posílí petrohradskou vojenskou posádku.Vojáci na sobě měli buď khaki uniformy nebo městské(urban)kamuflážové uniformy a kalašnikovi u sebe.Někteří ještě měli helmy nebo barety, všichni měli vojenské holinky.
Hned jakmile mě vojáci nových posil viděli nastupovat, vypadali jakoby dostali hračku nebo lízátko.Začali tleskat a byli nadšení, že já, hrdina Federace, ukrajinské, dobrijanské a srbské války jsem s nimi v jednom letadle.
Posadil jsem se na jednu z lavic, které byli v letadle podél stran letadla.Uprostřed byli ty tanky.
„Soudruhu ministře…“začal jeden voják, ale já ho přerušil.
„Prosím.Mezi vojáky ani ve válce nejsem ministrem…je to nechutný pojem…říkejte mi maximálně soudruhu generále…ale i tak se nechci nad vás povyšovat…“řekl jsem a všichni vojáci byli udivení a ještě více nadšení.
„Soudruhu…generále…je pravda, že jste nikdy nenechal popravit žádného ze svých vojáků?“tázal se onen dotyčný.
„Jak se jmenuješ?“zeptal jsem se.
„Desátník Anton Mironovič Kroslovský, 161.střelecký prapor…“odpověděl.
„Antone.Nikdy jsem nezabil žádného vojáka ani důstojníka z vlastních řad.Generál Petrenko, maršál Konstantinov i plukovník Kuzněcov mi to párkrát vyčetli jako příznak slabosti…či strachu z vlastních vojáků a důstojníků.Ne.Není to žádný příznak slabosti, ani ničeho jiného.Vše jsem pochopil před mnoha lety, když jsem četl knihu Stalinský teror.Při čtení kapitoly o moskevských monstr-procesech a procesu s tzv.Proti-sovětskou vojenskou trockistickou organizací v jejímž čele údajně stál maršál Tuchačevský, který byl spolu s 2 dalšími maršály, 15 armádními generály, 7 admirály a asi 16 000 důstojníky popraven a pak když jsem si uvědomil jak nacisté zdecimovali Rusko, pochopil jsem, že každý voják a důstojník je dobrý a záleží jen na jejich veliteli.Velitel je tak dobří jako jsou dobří jeho vojáci a jeho vojáci jsou dobří tak jak je dobrý jejich velitel.Pod mým vedením, kdy jsem vojákům vštěpoval nejlepší zásady a principy boje za svobodu a socialismus naší revoluční válkou a vojenskými operacemi, dezertovalo jen 16 vojáků a 2 důstojníci.Nemám oči všude a tak jsem tomu nechtěl téměř věřit, ale pak jsem zjistil, že je to podle všech svědectví i dokumentací fakt.Vojáci buď zemřeli za naší národně osvobozeneckou válku, nebo žili a zvítězili.Soudruzi, každého loajálního vojáka a důstojníka si vážím jako sebe samotného.Při každé příležitosti jsem vojákům a důstojníkům zvýšil platy, naposledy z 700 FK na 790 pro vojáky a 850 FK na 900 FK pro důstojníky a stejně tak jsem zlepšil zásobování jednotek, zvýšil příděly vojskům a zajistil spokojený život veteránům i rodinám bojujících vojáků a důstojníků…“pronesl jsem a vojáci a vojačky, důstojníci i důstojnice, hltali jedno mé slovo za druhým.
„…každý voják a důstojník jež zemře pro revoluci se navždy zapíše do historie Federace jako hrdina.Nemusíte se bát, budeme se snažit činit tak silný politický nátlak, že bude co nejméně válek a…“chtěl jsem pokračovat, ale mladý důstojník, poručík Jusupov mě přerušil.
„Soudruhu generále, my se nebojíme!Půjdeme do jakékoliv války a s kýmkoliv, proti západu i východu.Řekněte slovo a půjdeme třeba na Čínu!“vykřikl hrdě Jusupov.
„Děkuji vám, soudruhu a i vám ostatním soudružky a soudruzi!Jste nový dobrovolníci nebo jste již někde bojovali?“tázal jsem se po svém proslovu.
„40 z nás jsou nový dobrovolníci, ale 30 bojovalo u Kyjeva v první prohrané bitvě.Byla to hrůza…“řekl Jusupov.
„A zbylých 30?“zeptal jsem se.
„15 z nich bylo nasazeno na Krymu proti Ukrajincům, 10 byli bojovníci pohraničních hlídek na hranicích s albánskou fašistickou republikou a 5 jsou nový čerstvě povýšení důstojníci, veteráni bitvy o Kirovohrad…“odpověděl plukovník Stěpanenko, který velel transportu.
„Jsem šťastná, že jsem tehdy vstoupila…“ozval se něčí dívčí hlas.
Podíval jsem se s tím směrem.Na bobku tam na palubě transportu seděla mladá důstojnice.
„Kde jste bojovala, soudružko…“
„Major Irena Holportová.Před třemi měsíci jsem vstoupila do běloruské sovětské federativní armády a bojoval jsem u Kyjeva při první i druhé bitvě.Při první bitvě jsem ještě jako poručice vedla kulometný oddíl, který kosil ukrajinské důstojníky v jejich vojenském klubu a pak jsme s mým oddílem přepadli kasárny ukrajinské armády severozápadně od města a odřízli tím část posil pro ukrajinské jednotky.Ovšem nakonec jsme museli ustoupit a při druhé bitvě jsem vedla 751.Úderný Vasilijevský bojový prapor, protože plukovník Ševčenko byl zabit při prvním útoku a já byla dosazena již jako kapitánka na jeho místo.Při druhé bitvě ve chvíli, kdy ukrajinská národní vláda vyhlásila kapitulaci, jsem udeřila s dalšími vojsky sovětské armády na Kyjev, kde se ještě bránila celá 9.Divize ukrajinské armády.To já jsem se 751.Praporem obsadila starý Úřad vlády a nechala zastřelit ukrajinské politické funkcionáře, poté co jsme zlomili tuhý odpor několika stovek ukrajinských vojáků a důstojníků…pak mě povýšili na majorku…“odpověděla.
„Skvělá práce, soudružko!“odvětil jsem.
Pak jsme se dál přátelsky bavili o různých bojích, takže cesta do Petrohradu utekla jako voda.Zjistil jsem tak, že jsem extrémně populární mezi vojáky.

16:55, křižník Aurora, pevnost kronštadt, Petrohrad.
Stál jsem na palubě křižníku Aurora, který byl hlídán „Čestnou revoluční stráží“, před devastací.Když se k moci dostali ruští socialisté a pro-federalisté došlo k nepokojům, při kterých se oddíly banditů pokusili obsadit Auroru a Ermitáž.
Po vratkém můstku pak přišel Ivanovský a Romanov.
„Kde je Raskolnikov a Bljucher?“zeptal jsem se, když přišli.
„Taky tě rádi vidíme…“odvětil s úšklebkem Ivanovský.
„Bljucher za chvilku přijede a Raskolnikov je v kapitánské kajutě, kterou si obsadil ještě se svojí milenkou Natálií Petrovovou…ta, ale brzy odejde, než začne jednání…“odpověděl Romanov.
„K čertu, to je bezpečnostní riziko!“zahulákal jsem.
„Řvi ještě víc, skladištní dělníci tě ještě neslyšeli…“odsekl sarkasticky Ivanovský.

Po chvilce přijel obrněný džíp s Bljucherem, ten měl na sobě důstojnickou uniformu, vojenské holinky a brigadýrku plukovníka.
„Vy jste mu už dali uniformu?“zeptal jsem se než přišel.
„Zatím jsme mu propůjčili hodnost plukovníka…“odpověděl Romanov.
„Soudruzi, jsem rád, že se setkáváme, leč za nepříjemných okolností…“řekl Bljucher a pokývl na pozdrav.
„Soudruzi, jdeme…“řekl jsem téměř jako rozkaz a odešli jsme do útrob lodi a po schodišti do kapitánské kajuty.Tam už se Raskolnikov oblékal do vojenské námořní důstojnické uniformy a jeho milenka si akorát oblékala kalhotky a podprsenku, ve chvíli, kdy jsme vpadli dovnitř.
Zasekli jsme se na místě a upřeně civěli na milenku.Tak vyjekla, popadla všechny svršky a zdrhla pryč z místnosti kolem nás.
Pak jsem spatřil Raskolnikova.
Byl to vyšší muž s atletickým tělem, modrýma očima, černými havraními vlasy, pečlivě oholenou tváří a malou jizvou nad pravým okem.Byl to vyloženě Olžin typ…
„Soudruzi, sice jste k smrti vyděsili moji milenku, ale přesto jsem šťasten, že se setkáváme…“řekl Raskolnikov a my jsme se posadili kolem starého rozvrzaného stolu, o nějž byl opřený kalašnikov s několika zásobníky.
„Takže o co jde?“tázal se Raskolnikov.
„Lukašenko chystá rozsáhlou redukci ozbrojených sil.O to jde…“řekl Romanov popuzeně.
„Jaká redukce?“zeptal se Raskolnikov a jeho milenka ještě přišla do pokoje a vzala si zbytek svých věcí.
„Pardon…“pípla a odešla.
„Pěkná kundička…“řekl jsem si v duchu.
„Ehm, chce zredukovat o 75% vojenský výzkum, o 30% infanterii a obrněné jednotky…“odpověděl Ivanovský.
„To je dost blbý, ale já jsem velitel námořních divizí a důstojník KGB…“namítl Raskolnikov.
„Také chce snížit počet důstojnického sboru KGB a zredukovat baltskou válečnou flotilu o 25%...“dodal jsem.
„Na co čekáme, svrhneme ho!“vykřikl v tu chvíli Raskolnikov, který obrátil o 180 stupňů svůj názor.
„To není lehké.Lukašenko je celkově populární mezi lidem, ač jeho popularita pozvolna klesá, zvláště díky jeho mírumilovným proslovům, které lid naší sovětské republiky i ostatních socialistických republik irituje…stejně tak popularita v jeho straně klesá, soudruhu Bljuchere, informujte nás…“řekl jsem a Bljucher pokývl hlavou.
„V rámci Strany Práce a Spravedlnosti existují tři křídla.První je liberálně-pravicové, prosazující demokratizaci, to stojí kriticky na straně Lukašenka.Druhé je Národně Demokratická Fronta, která je plně na straně prezidenta a podporuje veškeré jeho kroky.A třetí je, moje Dělnicko-Vojenská Aliance…tyto frakce působí neoficiálně, neboť navenek má strana působit jednotně a loajálně.Liberálové ve straně mají asi 10% vlivu, Národní demokraté přibližně 35% vlivu a 55% vlivu máme my, Dělnicko-Vojenská Aliance.Shromáždil jsem radikální odborářské militanty, nezávislé levicové a dělnické aktivisty vně strany a nakonec i vojsko a důstojnictvo, které informujeme o chystané Lukašenkově kontrarevoluční zradě!“odpověděl novopečený maršál Bljucher.
„Jste schopni Lukašenka svrhnout?“zeptal se Raskolnikov.
„Vyvolám hlasování o jeho dalším setrvání na postup předsedy Strany.To může těžce poškodit jeho politickou stabilitu a pokud včas a za správných okolností zveřejníme chystanou zrádcovskou politiku, nepochybně ho to připraví o hlasy a my získáme podporu…“
„Co ozbrojený převrat?“tázal se znova Raskolnikov.
„Není nutné krveprolití.Drtivá většina ozbrojených sil, vojsk pohraničních sil, oddílů speciálního nasazení a armád tajné státní policie stojí na straně naší národně-revoluční hrdinské vlny…při Lukašenkovi stojí jen 15 000 vojáků prezidentské gardy a 12 000 vojáků KGB z jím samotným organizovaného 79.Praporu vojsk KGB…“odpověděl jsem.
„Budiž.Co atentát?“zeptal se Ivanovský.
„Bombový útok, který bychom shodili na protivládní aktivistické síly a Bljuchera dosadili jako nového prezidenta?To není špatný nápad!“řekl Raskolnikov s úsměvem.
„Ale nejdříve se ho pokusíme zlikvidovat politicky…“dodal jsem.
„Můžeme ukázat, že nemá kontrolu nad armádou a tím ho politicky taky poškodit…“řekl Ivanovský.
„Nebude to kontraproduktivní?Nebude to pak vypadat, že se chystá nějaký puč nebo, že si naše důstojnictvo nějak vyskakuje?“zeptal se Raskolnikov.
„Ani ne.Provedeme rozsáhlé vojenské cvičení tankistů v Karélii, u Volgogradu a na západní Ukrajině.Cvičení elitních výsadkářů, bojové pěchoty a lehké obrněné techniky u Kirovohradu, poblíž Bělehradu a u Atén a celkové vojenské cvičení letectva, pozemních vojsk i námořnictva na Islandu s maximálním bojovým nasazením.Lukašenko buď odmítne se přihlásit k tomuto cvičení a bude to vypadat, že chce, aby armáda zdegenerovala a přestala se posilovat, nebo se k tomu přihlásí, nijak to neohrozí jeho politickou pozici, ale naši vojáci si aspoň procvičí své zadky…“odpověděl Ivanovský.
„Kolik vojsk povoláme?“zeptal jsem se.
„Seberte 17 nejméně vycvičených a zkušených tankových brigád, 4 brigády mechanizované pěchoty a 10 praporů pěchoty spolu s 2 bojovými letkami a 7 bojovými křižníky a několika ponorkami a vyšlete je na celkový výcvik na Island.Pak vyberu osobně jiné nevycvičené oddíly a zorganizuji tuto rozsáhlou vojenskou zkoušku…“řekl Ivanovský.
„To nemusí být špatný nápad.Některým jednotkám chybí výcvik jako sůl!“pronesl jsem.

Po hodině dalších diskusí se jednání rozpustilo.Výsledky jednání:
1.Provést rozsáhlé vojenské cvičení Sovětské armády všech hlavních distriktů a republik.
2.Pokusit se politicky porazit Lukašenka uvnitř jeho strany.
3.Vyčkat na výsledky 2.bodu.
4.Provést patřičné následující krok po 2.-3.bodu.
Doporučilo se, abychom moc nedráždili Lukašenka vojenským cvičením, přesto jsme se dohodli, aby do cvičení bylo zapojeno 750 000 vojáků, 1 900 tanků, 2 500 obrněných vozů, 500 bojových helikoptér, 100 bojových stíhaček, 50 bombardérů, 10 křižníků, 7 torpédoborců, 6 ponorek a 2 raketové základny.
Do čela celého cvičení měl být nasazen mladý a zkušený plukovník Alexander Dimitrijevič Tuchačevský, vnuk maršála Tuchačevského.Tuchačevský oficiálně neměl syna, ale pravdou je, že měl a skryl ho, když mělo dojít k čistkám v Rudé armádě.
Syn se narodil v roce 1936 a jeho syn, tedy A.D.Tuchačevský, v roce 1969.
Syn maršála Tuchačevského se přejmenoval na Morganova, ale poté co byl v roce 1957 maršál Tuchačevský rehabilitován, se přejmenoval zpět na Tuchačevského.A u jeho syna, tedy A.D.Tuchačevského se projevila po dědovi silná vojenská krev.V roce 1987 vstoupil na plný úvazek a se všemi výhodami i nevýhodami do sovětské armády.Byl poslán do Afghánistánu, kde se účastnil 10 střetů.Sám velel jednotkám v 7 bitvách a zapříčinil vítězství v 6 z nich.Pouze jednou byl při jedné ze součástí Ofenzivy Magistrála poražen.V roce 1989 založil Revoluční Válečný Svaz Rudé Armády, který se postavil jak proti reformnímu křídlu Gorbačova, tak proti stalinským konzervativcům kolem velitele Gurlukoviče, mě a spol.
30.prosince 1991 odešel do Běloruské Sovětské Republiky, v průběhu roku 1992 se stal majorem a absolventem Vojenské Akademie Generála Jegorova v Pinsku s vyznamenáním.Byl reformátorem ozbrojených sil, kterým velel a v roce 1993 se stal mým náměstkem na ministerstvu obrany.Mezi mnou a Tuchačevským původně panovali špatné nálady.V prosinci 1991 před rozpadem SSSR jeho parašutisti přepadli část mých oddílů chránících stalinské funkcionáře.Přišel jsem v boji s Tuchačevského vojáky asi o 92 mužů.Tuchačevský sám ztratil v boji se mnou pouze 4 muže.Později se, ale vztahy zlepšili, zvláště v bitvě u Dobrijanska, po níž jsem nechal Tuchačevského povýšit na plukovníka armádního sboru.Byl to on, díky němuž jsme dobyli Dobrijansk přibližně o 10 minut dříve, kdy každá minuta rozhodovala o vítězství sovětského vojska.
Vytáhnul jsem telefon a zavolal na vojenské ústředí, aby mě přepojili na Tuchačevského.
„Soudruhu Tuchačevský, rád bych se s tebou zase sešel.Dlouho jsme se neviděli a navíc zde mám určitý vojensko-politický problém, který si žádá, aby byl vyřešen kvalitními lidmi…“pronesl jsem do telefonu.
„Dobře, dneska v Minsku, v 21:00, na velitelském štábu 71.Brigádního útvaru…“
„Ok, budu tam…“
Pak Bljucher, Ivanovský a Romanov odešli, ale já tam ještě zůstal s Raskolnikovem.
„Soudruhu Ivanove, co se děje?“zeptal se, když jsem zevnitř kajuty zavřel za Ivanovským, Romanovem a Bljucherem dveře.
„Soudruhu Raskolnikove.Je pravda, že jste byl milenec či přítel, či jak by se to dalo nazvat Olgy Gurlukovičové?“zeptal jsem se.
„Ano, vy znáte Olju?“zeptal se Raskolnikov po odpovědi.
„No, dalo by se to tak říct.Od roku 1988 jsem byl já její přítel, až do letošního ledna…“odpověděl jsem.
„Dala vám kopačky, nebo vy jí?“zeptal se s úsměvem Raskolnikov.
„Byla mojí snoubenkou, čekala se mnou dítě…a v lednu byla také zavražděna nějakým zabijákem, nepodařilo se zjistit o koho šlo…“řekl jsem a Raskolnikov strnul hrůzou a nenávistí.
„Cože?OLGA JE MRTVÁ?!“vyjekl a v jeho očích planul oheň.
„Ano…“odpověděl jsem.
Raskolnikov se posadil a promnul si tvář.Pak si povzdechl.
„Děkuji, že si mě informoval…“
„Za nic…brzy se zase uvidíme…“řekl jsem a odešel, abych se v čas dostal na velitelství armádního sboru v Minsku.

20:50.
Minsk, prezidentská kancelář.
Do kanceláře prezidenta Lukašenka vstoupil jeho zástupce Miljutin.
„Soudruhu prezidente, co potřebujete?“zeptal se Miljutin, kterého si nechal Lukašenko zavolat.Lukašenko vstal od svého stolu, který byl osvětlen pouze malou lampičkou jež představovala vlastně jediné světlo v místnosti.
„Soudruhu Miljutine…chci, aby se tito lidé nedožili příštích několika dní…“nařídil Lukašenko a předal Miljutinovi list se jmény.Miljutin si to pročetl a s hrůzou pohlédl na Lukašenka.
„Ale, soudruhu prezidente…“
„Ať se o to moje jednotky KGB postarají…“nařídil Lukašenko.
„Soudruhu prezidente, vždyť to je téměř celé vrchní velení armády.10 z 12 maršálů, 15 z 16 admirálů, 19 z 30 generálů…a dalších mnoho důstojníků i funkcionářů vaší strany…“snažil se oponovat Miljutin, ale Lukašenko chladnokrevně mlčel.
Miljutin odešel, rozhodnut informovat nás o této chystané čistce.Lukašenko byl u konce, ač si myslel, že je na vrcholu moci…moc byla v našich rukou…

„Sovětský režim na západě?
Včera, na rozsáhlý nátlak Italské komunistické strany, Italské socialistické strany, Lidové sociální strany, Socialistického křesťanského svazu a Sovětské republikánské strany proběhlo v Itálii referendum doprovázené demonstracemi levicových radikálů, o další existenci Itálie jako republiky.V hlasování jež dopadlo těsně 51% proti návrhu na sloučení s Federací a jež bylo podpořeno ze západu několika milióny protikomunistických letáků a tisíci protisovětskými agitátory, se ukázalo na to, že sovětský vliv je již na západě nezpochybnitelný.V reakci na prohru Sjednocená Odborová Aliance Italského Proletariátu vyhlásila nepřetržitou generální stávku.SOAIP plně sympatizuje se sovětskou mocí a sovětskými ideály Federace a sdružuje přibližně 1 200 000 italských dělníků, kteří také sympatizují s Federací.O sympatiích k Federaci po poslední hospodářské krizi vypovídá i výsledek posledních voleb do parlamentu:
Italská komunistická strana-16%.
Italská socialistická strana-12%.
Italská křesťansko-demokratická strana-6%.
Italská liberálně demokratická strana-5.5%.
Italská sovětská strana-29%.
Italská dělnická socialistická strana-20%.
Italská sovětská, dělnická socialistická, socialistická a komunistická strana nevytvořili koalici jen díky zásahu italského nejvyššího soudu, který prohlásil IKS, ISocS, ISovS a IDSS za nelegální strany a oficiálně je rozpustil.To vyvolalo masové nepokoje a generální stávky.Předpokládá se nasazení zahraniční vojenské intervence ze strany Federace i západu.Federace využije toho, že italské kraje u Slovinska jsou v absolutním chaosu a prohlásí se za intervenční bezpečnostní vojsko!
Vladimír Matušievič, ruská státní agentura TASS.“

21:00, Minsk, velitelský štáb, kancelář plukovníka Tuchačevského.
Vstoupil jsem do kanceláře plukovníka Tuchačevského, který seděl na židli za svým stolem.Na sobě měl hnědou důstojnickou uniformu s výložkami plukovníka, na hlavě plukovnickou brigadýrku a v ruce leštil pistoli.
„Soudruhu…“pronesl jsem přátelsky a posadil se.
Tuchačevský kývl hlavou.Jeho tvář byla poměrně mladá a příjemně působila, napravo pod nosem měl „tuchačevovskou pihu“, jakou měl jeho děda i otec.
„Soudruhu maršále…“pozdravil, vstal a zasalutoval.Já také vstal, zasalutoval a oba jsme se posadili.
„Soudruhu Tuchačevský.Jsem zde kvůli dvěma záležitostem.První se týká vnitropolitické napětí vyvolávaného liberalistickým přístupem prezidenta Lukašenka, respektive liberalizací jeho přístupu k ostatním zemím a pomalý ústup od tradic válečného socialismu…“

Válečný socialismus.
Ideologie sepsaná v letech 1993-1994 plukovníkem Tuchačevským, generálem Romanovem a maršálem Ivanovem.
Spočívá na základech ideálů revoluční války, socialistické mobilizace, nacionálního vlasteneckého úsilí a demokratických revolučních idejí.
Veškerý lid se musí sjednotit s vojskem a vytvořit vojenský a zároveň revolučně-demokratický systém v boji proti západnímu, či východnímu imperialistickému systému.
Lid=vládě loajální obyvatelstvo, dělnictvo, rolnictvo, vojáci a důstojníci.
Kontra-lid=opozice, elita, duchovenstvo, velkopodnikatelé a velkostatkáři-proti kontra-lidu se vede absolutní eliminační válka všeho lidu.Kromě oficiální a neoficiální politické opozice, jsou ostatní součásti kontra-lidu bez milosti drceny.
Prezident Lukašenko odmítá ideologii válečného socialismu, která byla v referendu z 12.ledna 1995 odsouhlasena 72% obyvatel Federace…

„Ten grázl!“vyštěkl Tuchačevský.
„Druhá záležitost se týká reformování ozbrojených sil.Jde o to, aby si vedl rozsáhlé vojenské cvičení na Islandu.Toto cvičení má za úkol vyděsit Lukašenka, ukázat lidu, že armáda se nevzdá a že Lukašenko je zbabělec a nepřítel válečného socialismu…“
„Co přesně chce provést?“
„Rozsáhlou likvidaci vlastních ozbrojených…“chtěl jsem doříct, ale ozvalo se zapípání SMSky na mém mobilním telefonu.
„TADY ZASTUPCE PREZIDENTA LUKASENKA, MILJUTIN.PREZIDENT CHCE ZLIKVIDOVAT DUSTOJNICKY SBOR.CHYSTA SE POVOLAT SVUJ PRAPOR KGB, ABY ZAUTOCIL PROTI DUSTOJNICKYM KLUBUM A STABUM…MILJUTIN…“
„Dohajzlu…“řekl jsem a přečetl Tuchačevskému SMSku.
On okamžitě popadl telefon a zavolal na vojenskou ústřednu, aby mobilizoval důstojnictvo.
Já kontaktoval Ivanovského, Romanova a Raskolnikova mobilem.

21:15.
Vyběhli jsme z velitelského štábu a před štábem jsme se setkali s majorem 991.Elitního střeleckého praporu Tuchačevského oddílů.
„Soudruhu majore, rychle.Zmobilizujte všechny ozbrojené síly a vytvořte barikády kolem velitelství.Nepřátelé revoluce mají silnou zbraň, bojový prapor KGB a hlavně je přímo v srdci naší vlasti!“oznámil překotně majorovi Tuchačevský.
„Rozumím, obvolám všechna štábní velitelství, aby zmobilizovali všechny jednotky loajální vládě.Takže proti nám stojí prapor KGB a ještě něco?“
„Ano, celá prezidentská garda.Dohromady 30 000 vojáků a poddůstojníků…“odpověděl jsem a ozvala se palba.
„Odkud to bylo?“vykřikl Tuchačevský.
„Z velitelství KGB!“odpověděl major a s Tuchačevským jsme okamžitě nasedli do džípu.
Cestou jsem Tuchačevskému podal mobil.
„Zavolej na čísla Ivanovského, Romanova a Raskolnikova a zeptej se jaká je situace v rámci jejich jednotek…“nařídil jsem.
„Jasně…“řekl Tuchačevský a zavolal Ivanovského.
Chvilku s ním mluvil zatímco já jsem jel na generální štáb.
„Ivanovský shromáždil všechny tankové armádní velitele.Tankisti vyhlásili loajalitu válečnému socialismu, až na 4.Brigádu obrněných vojsk, se kterou se již stihli střetnout u Pinsku…boj tam stále probíhá, ale naše tankové jednotky mají navrch…“řekl po chvilce Tuchačevský.
„Romanov hlásí, že v bojích na předměstí Minsku byl zabit generál Stěpanskij, jeden z našich, při přepadovém útoku Lukašenkovi pěchoty KGB…Romanov shromáždil pod svým velením 100 000 loajálních vojáků a obsadil všechny vládní úřady v Minsku.Část funkcionářů vládní Strany Práce a Spravedlnosti byla zatčena.Bljucher nám předal list nejvěrnějších Lukašenkových politických špiček a ty byli uvězněny 41.Četou KGB, která stojí na naší straně a odvezeni na sekundární velitelství KGB, protože primární bylo obsazeno Lukašenkovým praporem.Prezident Lukašenko udělal ze svého paláce nedobytnou pevnost.6 000 vojáků prezidentské gardy obsadilo a zabezpečilo palác.Sází na to, že nemůžeme vzhledem k zahraničně-politickému napětí poslat z jiných teritorií než Běloruské sovětské republiky ozbrojené posily…“oznámil po rozhovoru s Romanovem Tuchačevský.
Já jsem projel přes Náměstí Lidu, kde se shromáždilo 2 000 vládních vojáků a 10 vládních obrněných vozů a vyčkávali na naše rozkazy.
„Dohajzlu…“vykřikl Tuchačevský.
„Co je?“zeptal jsem se.
„Mluvil jsem s Raskolnikovem.Švédi se dozvěděli o Lukašenkově puči a využili situace.Švédské silně vyzbrojené a vycvičené námořnictvo napadalo naši baltskou válečnou flotilu, ale ta se drží.Švédi ztratili 2 křižníky, 1 torpédoborec a 4 ponorky, my jsme ztratili 1 letadlovou loď, 3 křižníky a 1 ponorku…“oznámil mi další milé překvapení Tuchačevský.
Prudce jsem zabrzdil, před námi se objevil kulometný vůz KGB, který náležel k Lukašenkovým vojskům.Během vteřiny jsem otočil o 90 stupňů džíp a rozjel se do jedné boční ulice, pronásledován kulometnými motocykly elitních jednotek KGB.Stříleli nám do zad, ale celkem se nám podařilo uhýbat.Problém byl na konci uličky, kde se vyrojilo 10 vojáků prezidentské gardy a zahájili na nás palbu z kalašnikovů.Já a Tuchačevský jsme se skrčili, já šlápl na plyn, přejel dva vojáky a vyjel na hlavní třídu, odkud jsou se rozjel k Leninovým kasárnám, centrálnímu oblastnímu velitelství infanterie, které stálo při nás…
„Dokážeme do Minsku dostat ještě nějaké posily?“zeptal jsem se po chvilce.
„Premiér Kovalenko mi oznámil, že na Demokratické Třídě shromáždil 22 000 přívrženců vlády plně vyzbrojených podomácku vyrobenými zbraněmi, nebo lehkými palnými zbraněmi.Vytvořili regimenty milicí a vyslali je proti gardistickým oddílům…“odpověděl Tuchačevský.
„No tady bude krveprolití…“řekl jsem a ozvala se palba dělostřelectva.
„A tohle je co?“vykřikl jsem vztekle.
„Dělostřelecké baterie.Ty jsou na naší straně a budou ostřelovat Palác sovětů, prezidentovo opevněné sídlo…“řekl Tuchačevský.

Palác sovětů, prezidentská kancelář, 23:10.
V prezidentské kanceláři zasedl Lukašenko a část „Sboru revolučních důstojníků“, jak se nazývala Lukašenkova klika v důstojnickém sboru, která ovšem byla tvořena pouze 72 důstojníky.Lukašenkova kancelář byla prostorná, ale trochu rozstřílená, protože se oddílu kulometčíků vládních vojsk podařilo chvíli střílet do okna a zranili Lukašenkovu sestru Světlanu.Na béžovou barvou natřené zdi byl portrét Lenina a Stalin a vlajka SSSR.
„Nahlaste mi situaci…“nařídil Lukašenko.
„Soudruhu prezidente.Vládní jednotky mají nejsilnější pozice v dělnických a průmyslových čtvrtích, také mají značné síly rozmístěné v obchodních oblastech.Získali kontrolu nad 17.ústředím KGB, které bylo na naší straně a zlikvidovali Petrodvorskou posádku na severu Minsku.Elitní oddíly maršálů Ivanova a Bljuchera postupně obsazují město, pomalu, ale jistě.Přívrženci vlády sami drží několik čtvrtí a obsadili Centrální Obchodní Středisko, kde ovšem využili situace a rabují tam a vraždí obchodníky…“oznámil plukovník Kostunica.
„A počty sil?Ztráty?“zeptal se Lukašenko a hned před Palác sovětů, na jeho sochu v nadživotní velikosti dopadl dělostřelecký granát a ta se roztříštila na stovky kousků.Lukašenko to viděl skrze okno a vypadal, že za chvíli vybuchne.
„Vláda a armáda proti nám shromáždili 140 000 mužů, ovšem 100 000 z nich je v Pinsku a není schopno se přesunout do Minsku.Přesto je v Minsku 40 000 vládních vojáků, několik rot obrněných jednotek vlády a nesmíme zapomínat na 22 000 přívrženců.Ovšem ztráty si již vybrali svou daň.Přívrženci už přišli o 1 500 bojovníků a vláda o 4 000 vojáků, také ztratili přibližně 7 tanků nebo obrněných transportérů.My jsme měli na začátku naší národní demokratické revoluce v Minsku prezidentskou gardu s 20 000 vojáky a prapor KGB s 16 000 vojáky a několik obrněných jednotek.Ztratili jsme již 6 000 gardistů a 2 000 vojáků KGB a přibližně 10 obrněných vozů.Proto…“chtěl Kostunica něco doříct, ale do kanceláře vpadl velitel ochranky Nimic.
„Soudruhu prezidente…“
„K čertu jak to, že rušíte jednání?!“zařval nepříčetně Lukašenko a vrhl na Nimice nenávistný pohled.Ten, ač byl mohutné postavy, se trochu lekl.
„Soudruhu prezidente…zajali jsem Terezu Janouškovcovou…“oznámil Nimic a Lukašenkovi se na tváři vykouzlil úsměv kombinovaný s nechutným úšklebkem.
Byl už tak zoufalí, že si neuvědomoval, že já sám nemohu zastavit vládní vojsko.Mimo mě velel našim jednotkám Raskolnikov, Romanov, Ivanovský a Tuchačevský a ti by nechali pro vlast a válečný socialismus obětovat Terezu.
„Přiveďte ji…“vykřikl.
Za chvíli Nimicovi vojáci přivedli k smrti vyděšenou Terezu.
Ta pohlédla na Lukašenka a v jejích očích se objevil nenávistný a temný výraz.
„Ty zrádcovské prase!“zaječela na Lukašenko.To se zase lekl i Lukašenko a jeho důstojnictvo.Nikdo by nečekal takový odpor, od tak křehké dívky.

Centrální oblastní velitelství, 23:25.
Teprve kolem půl dvanácté jsme se dostali k velitelství.Bylo to dost o hubu, protože na ulicích už vyrostli barikády.Problém byl v tom, že jsme sice měli několika násobnou převahu, ovšem prezidentská garda i prapor KGB a menší zbylé prezidentu loajální tankové oddíly byli elitně vycvičené a připravené k fanatickým činům.Proto, aby vyděsili obyvatelstvo a zabránili obyvatelstvu v další podpoře vládních sil, tankisté stříleli na činžáky a obchodní domy.
Část města už byla slušně v plamenech.Zvláště poté co si 976.Dělostřelecká brigáda spletla cíle a začala bombardovat, díky bohu v tu chvíli liduprázdnou, základní školu a místní zásobovací sklad.
Hasiči raději popadli zbraně a munici a přidali se k vládním vojákům, aby co nejrychleji pomáhali ukončit to krveprolití.
„Vyšlete ženijní a technické čety, ať převezmou práci hasičů a záchranářů a snaží se uhasit co jen půjde…“nařídil jsem k nám přibíhajícímu důstojníkovi.
„Soudruhu maršále.Vaše snoubenka byla zajata a odvedena k Lukašenkovi…“oznámil mi a mnou jako by projel blesk.
Stál jsem jak přimražený a i Tuchačevský vypadal zděšeně.Zapotácel jsem se a musel jsem se chytit jedné pouliční lampy jinak bych se asi zhroutil.Má situace vypadala beznadějná…
„Lukašenko poslal zprávu, že pokud do 30 minut nezastavíme bojové akce, nebo pokud se naše jednotky dostanou příliš blízko prezidentskému paláci, tak bude vaše snoubenka zabita…“řekl důstojník.
„Lukašenko zešílel!Vždyť za ním stojí jen pár vojáků a důstojníků.Lid je proti němu.Vláda je proti němu.Jeho situace je neudržitelná, proč nekapituluje?!“zařval Tuchačevský.
„A…ty…by si…kapituloval?“zeptal jsem se tlumeným hlasem a díval se do země.Tuchačevský pokrčil rameny.
„Co budeme dělat?“zeptal se důstojník.
„Zavolejte Lukašenka.Řekněte mu, že chci výměnu.Já za Terezu…“nařídil jsem a důstojník souhlasně přikývl a odešel do radistické centrály.
Tuchačevský na mě nervózně pohlédl.Já jsem odešel do kasáren a posadil se na vojenské lehátko.
Terce se nesmí nic stát…zešílel bych…definitivně…
Za chvíli přišel důstojník.
„Mám dvě zprávy.Zaprvé, Bljucher hlásí, že Lukašenko byl ve Straně Práce a Spravedlnosti poměrem 1201 hlasů pro, 26 proti, vyhozen z místa předsedy Strany.Následně byl poměrem 1100 hlasů pro, 127 proti, vyloučen úplně ze Strany a prohlášen za nepřítele státu.To je první zpráva.Druhá, Lukašenko řekl, že nedojde k výměně.Prý nechce, aby to bylo jako v nějakém stupidním Bečkovém americkém filmu.Prostě trvá na kapitulaci vládních jednotek a nastolení absolutní prezidentské republiky, no…spíše diktatury…nechápe, že i kdybychom mu na to kývli a na krásno se vzdali, ostatní federativní státy by se odtrhli, Bělorusko by izolovali a drželi by federaci pospolu…“
„Půjdu Terezku zachránit!Byl jsem SpecNaz, zvládnu to…kolik mám času než ji popraví?“zeptal jsem se.
„Ještě 25 minut…“
„10 minut k paláci…5 minut do paláce…5 minut na nalezení Terky…5 minut na záchranu…“řekl jsem, popadl AK74ku, brýle na thermovizi a na noční vidění, sundal si uniformu maršála a nandal uniformu SpecNaz, sebral další speciální vybavení a vydal se na cestu.
Džíp mě dovezl k Centrálnímu vlakovému nádraží.

23 minut do popravy.
V maskáčové uniformě SpecNaz tmavého vzoru, se mi podařilo dostat se kolem stráží prezidentské gardy a dostal jsem se, až stadionu Dynama.Odtamtud jsem uviděl budovu Nejvyššího soudu Běloruské Sovětské Republiky, byl od našich helikoptér ze 7.Letecké armády generála Lapatova rozstřílený na kusy, stále v něm, ale byli prezidentští vojáci a ostřelovači a stříleli na naše jednotky, které pomalu, ale jistě utahovali provaz kolem čtvrti se sídlem prezidenta.Dalekohledem jsem spatřil jak od prezidentského paláce odjíždí kolona BVPček a T72ek a zahajují palbu na naše jednotky.Rozestavěli se do obranných pozic.Tahle bitva se zdála původně stoprocentně vyhraná…ale nyní…nyní jsem pochyboval.

20 minut do popravy.
Na náměstí říjnové revoluce jsem spatřil shromážděno 1 000 vojáků prezidentské gardy, kteří se sešikovali a začali spolu s BVPčky rozdělovat na pomoc prezidentským jednotkám.Já jsem doběhl k jedné autobusové zastavače a viděl, že ministerstvo zahraničí je v plamenech.Naše tanky ho z dálky ostřelovali a nikdo ho neuhasil.
Z Alexandrovského náměstí vzlétla z ničeho nic civilní transportní helikoptéra a rozletěla se směrem na západ, k polským hranicím.Nechápal jsem co to má znamenat.

16 minut do popravy.
Pro plazil jsem se kolem několika hlídek a přesunujících se jednotek a podařilo se mi dostat do budovy elektrické rozvodny, hned pár metrů za palácem.Palác byl velká, bílá budova kvádrovitého tvaru, částečně ve stylu socialistického realismu.
Vběhl do jsem do rozvodny, odkud byl i tunel do paláce.Nejprve jsem vytáhl bombu a nastavil ji na ruční signální detonátor, pak jsem vyrazil dveře do tunelu, který byl prezidentovým únikovým tunelem a proběhl skrz několik sklepení.

12 minut do popravy.
Vynořil jsem se v kuchyni a připravil si pistoli s tlumičem.
Kuchyně byla prázdná…nikdo nikde…ovšem z kuchyně se spíše stal menší sklad zbraní a munice.Prezidentští vojáci tam uskladnili část svých zbraní a munice.
Z kuchyně vedli dvoje dveře.
První vedli do prostorné jídelny, kde prezident přijímal návštěvy ze zahraničí nebo pořádal politická jednání a druhé vedli do chodby vedoucí do hlavní chodby.
Opatrně a co nejtišeji jsem pootevřel dveře do jídelny, abych měl aspoň trochu výhled co tam je.
Bylo tam 10 prezidentových vojáků, kteří buď stáli u stolu, seděli nebo obcházeli místností a 4 kulometná hnízda v oknech.
Tudy to nepůjde…
Pak se ozvalo cvaknutí kalašnikova.Zůstal jsem jako přimražený.Pootočil jsem trochu hlavu, byl tam jeden z vojáků gardistických sil.
„Ani hnout, ty nimro!“řekl pevným hlasem a mířil na mě kalašnikovem.Do tváře jsem mu neviděl, měl na sobě vojenskou kuklu a jinak černou bojovou kombinézu.Ostatní prezidentští vojáci co jsem zatím viděli na sobě měli jen klasické khaki uniformy, vojenské helmy a nebo policejní uniformy s neprůstřelnou vestou.
„Klídek kámo…“řekl jsem.

10 minut do popravy.
„Odlož zbraně…“řekl a já se skrčil, abych odložil kalašnikov.Přitom jsem opatrně a nenápadně vytáhl detonátor k bombě a připravil se nasadit si brýle s nočním viděním.
„Tak dělej!Na co čekáš!“vyštěkl voják a já v tu chvíli zmáčkl detonátor.Ozvala se silná exploze a vypadla všechna světla v paláci.Já uskočil, protože jsem věděl, že voják začne hned na místo, kde na mě mířil střílet instinktivně.A skutečně začal, ale v tu chvíli jsem byl už u zdi nalevo od nás, s nočním viděním na hlavě a s pistolí s tlumičem v ruce.
Ozval se tlumený výstřel a voják spadl s prostřelenou hlavou na zem.Já se rozeběhl k druhým dveřím, protože palba upozornila vojáky v jídelně.
Proběhl jsem druhými dveřmi a tam na úzké chodbě zmateně pobíhali prezidentští vojáci.Dva výstřely, trefy do hlavy a leželi na zemi mrtví.
Pak se otevřeli dveře do hlavní chodby a já skočil k zemi.Prezidentští vojáci začali naslepo střílet do chodby.Musel jsem vyčkat, až jim dojde zásobník.Pak jsem vytáhl kalašnikov, bleskově našteloval tlumič a ty čtyři vojáci zastřelil během chvilky než si stihli nabít znova kalašnikovi.
Vstal jsem a vběhl na hlavní chodbu.

7 minut do popravy.
Po chvilce se mi podařilo najít výtah a zneškodnit hlídku u výtahu.
Dveře do výtahové šachty jsem „otevřel“ granátem.Exploze se ozvala přes celý paláce.
Posléze jsem skočil do výtahu a vylezl po žebříku.
Za chvilku jsem uviděl oslepující záři.Někdo spustil záložní generátor a světlo ve výtahové šachtě v kombinaci s nočním viděním mě docela slušně oslepilo.Rychle jsem si strhl brýle na noční vidění a chvíli mžoural.
Podařilo se mi vylézt do nejvyššího patra, ale uslyšel jsem helikoptéry…
„LAPATOV!“vykřikl jsem v duchu a ozvala se palba z kulometů a raketometů na prezidentské jednotky kolem paláce.
Takže Ivanovský a Romanov započali závěrečnou ofenzivu proti prezidentovi.
Pak se ozvala i palba z tanků a obrněných vozů a celý palác se začal otřásat.
Vyběhl jsem na chodbu a ozvala se palba.Uskočil jsem do vedlejšího pokoje pro náměstka prezidenta, ale jedna kulka mě škrábla do ramene.Vytáhl jsem světelný granát a hodil ho do chodby.Omráčilo to prezidentskou hlídku.
Já jsem následně vyběhl po blízkém úzkém schodišti do posledního patra, do hlavní chodby.Nahlédl jsem do chodby a uviděl kulometná hnízda před prezidentskou kanceláří.

3 minuty do popravy.
Vytáhl jsem hned dva světelné granáty a hodil je do chodby.Znova oslepující záře, ale já jsem měl zavřené oči…vyběhl jsem do chodby a kalašnikovem zastřelil kulometčíky a prezidentovi bodyguardy.
Pak se ozvala palba z těžkého kulometu, pravděpodobně z Mil24ky, která začala střílet do prezidentské kanceláře.Já skočil na zem, protože těžké protipancéřové kulometné náboje prostřelili jak okno, tak i zeď a dveře, až na chodbu.Byl jsem zděšený hrůzou…bál jsem se o Terinku…
Jakmile palba ustala, vyskočil jsem zpět na nohy a vpadl do kanceláře, předpokládajíce, že veškerý odpor byl na hadry…a také jsem se obával, že Terka je mrtvá.Co obával…trnul jsem hrůzou a děsem…
Kancelář byla fakt rozstřílená na kusy.Stůl převrácený, na zemi těla prezidentových důstojníků…a prezident.Lukašenkovo rozstřílené tělo leželo převrácené přes stůl.
Pak se otevřeli dveře do vedlejšího pokoje, kde měl Lukašenko schovaný chlast a z dveří vykoukl Lukašenkův voják.Namířil jsem na něj kalašnikov.
„NE!“uslyšel jsem výkřik Terky, která se objevila vedle něho.Lukašenův voják měl na hlavě kuklu, takže jsem mu neviděl do tváře.
Terka ke mně přiběhla a objala mě.
„Díky bohu jsi v pořádku…“řekl jsem a voják si mezitím sundal kuklu.Byl to neznámí voják.
„Kdo jsi?“zeptal jsem se poté co jsem se s Terkou trochu uklidnil.
„Jsem poručík Andrej Ševčenko, 71.Jednotka prezidentské gardy…“odpověděl.Byl to celkem mladý a sympatický člověk.Vlasy měl blond, na krátko střižené dle vzoru vojenského ježka a oči měl zelené.
„Andrej mě zachránil.Před pár minutami Lukašenko nařídil, abych byla popravena.Sám nebyl schopen mě zastřelit.Tak se toho ujal Andrej, protože…“zasekla se Terka uprostřed věty.
„Proč si mi vlastně pomohl?“zeptala se.
„Mimo to, že jsem si uvědomil, že prezident Lukašenko zradil vlast a válečný socialismus, nedokázal bych zabít mladou a krásnou dívku.Všechno to bylo šílenství a když jsem viděl, že bojové vrtulníky se chystají na ostřelování paláce, řekl jsem Lukašenkovi, že ji popravím v jeho baru.Tak jsem jí tam odvedl, zavřel dveře, zabil bodyguarda, který tam strážil a osvobodil Terku a už jsem jen čekal, až skončí palba do prezidentovi kanceláře…“řekl Andrej.
„Poručíku, prokázal jste hrdinství a odvahu.Nevím jaké jsou vaše taktické schopnosti a strategické myšlení, ale hrdinství a odvaha je pro důstojníka nutná.Povyšuji vás na kapitána a převelím vás z prezidentské gardy, která projede důkladnou čistkou a reformací do tzv.Vládní gardy, což budou speciálně pro ochranu vlády vytvořené elitní polovojenské oddíly…“řekl jsem k Andrejově nadšení.
„Vlastně, rovnou vás jmenuji velitelem a spoluorganizátorem Vládní gardy…“dodal jsem a pak se ozvala rána.Dveře se rozletěli a dovnitř vběhli prezidentovi vojáci a zamířili na nás.
„Proboha nestřílejte, Lukašenko je mrtev!“vykřikla Terka, ale stejně na nás zamířili a chystali se zmáčknout kohoutek.Ozvala se palba.Chvilku jsem si myslel, že je po nás, ale pak jsem si uvědomil, že jsem na živu.
Otevřeli jsme oči, které jsme předtím křečovitě zavřeli a uviděli, že vojáci jsou prostřílení kulkami z kalašnikovů.Spadli na zem…za nimi stálo komando SpecNaz a přiběhlo k nám.
„Soudruzi, jste v pořádku?“zeptal se major SpecNaz Kosianov.
„Ano…ale naše vlast stojí na nové cestě za obnovou…převelte všechny technické a ženijní čety běloruského federálního vojska do Minsku a Pinsku.Ať opraví vše co jde a povolejte do obou měst i 800 vojenských zdravotníků a lékařů…hned zřídíme Výbor Rekonstrukce Vlasti…“nařídil jsem a pak jsem Terku políbil ve vlasech.

„Puč zdolán!
Včera v 21:00 započal v Běloruské Sovětské Federativní Republice puč iniciovaný prezidentem Alexandrem Lukašenkem proti vládě premiéra Kovalenka.Cílem Lukašenkova puče bylo nastolení prezidentské totalitní republiky, de facto rozvrat Federace a v zhroucení všech snah o nastolení válečného socialismu a následně socialistické společnosti na celém světě.
Ovšem puč byl zdolán.Zde je chronologický přehled puče:
21:00-Prezident Lukašenko povolává prezidentskou gardu a jeho osobní speciální prapor KGB.Celkem 30 000 vojáků, 60 obrněných vozů BVP nebo BTR90 a 12 tanků T72.
21:05-Generál Bagratov, loajální prezidentovi, zmobilizoval Pinský tankový prapor.
21:09-Vláda svolává mimořádné urgentní jednání, do zbraně jsou povolány vojska milice, armáda a loajalistické polovojenské oddíly.
21:11-Do čela vojenských proti-pučistických sil jsou dosazeni maršálové Ivanov a Bljucher, generálové Ivanovský a Romanov, admirál Raskolnikov a plukovník Tuchačevský.
21:20-Tankový prapor generála Bagratova přepadá vojenskou posádku v Pinsku.750 vládních vojáků bylo zabito v boji a 10 obrněných vozů zničeno.Bagratovův tankistický prapor akorát přišel o 1 tank.Pinsk je obsazen pučisty, mimo tanků se do Pinsku přesunulo i 1 000 vojáků prezidentského praporu KGB.
21:25-Generál Romanov mobilizuje velitele 2.Tankistické armády, v čele s tankovým maršálem Sokolnikovem a vysílá je do Pinsku.
21:30-2.Tankistická armáda se blíží k Pinsku.
21:45-Vojáci prezidenta Lukašenka obsazují všechny vládní centra a ministerstva kromě Úřadu vlády, kde bylo vytvořeno Národně Revoluční Vojensko-Politické Ústředí.
21:50-Prezidentské obrněné vozy a gardisti vytváří barikády a zátarasy kolem prezidentského paláce a nejbližšího okolí.
22:00-Prezident amplionem mobilizuje své přívržence.Dostaví se 1 000 dobrovolníků.To samé dělá později vláda, dostaví se 22 000 dobrovolníků.
22:10-Tanková vojska se střetla u Pinska.Po těžké a krvavé bitvě Lukašenkovi-Bagratovi tankisti kapitulují.Bylo zničeno 950 tanků generála Bagratova a zabito 500 vojáků KGB.Vládní síly ztratili přibližně 400-420 tanků a obrněných vozů a přes 1 600 vojáků.
22:30-Do Minsku doráží dělostřelecké jednotky loajální vládě a započíná se s prvním ostřelováním Lukašenkových vojsk.
22:32-23:00, V Minsku probíhá válka v ulicích.Přestože vojska vlády jsou mnohonásobně větší a lépe zásobovaná prezidentovi obránci kladou tuhý, až fanatický odpor.
23:20-K Minsku doráží letecká armáda generála Lapatova.Bojové vrtulníky přistávají na provizorním vládním letišti.Centrální Minské Mezinárodní Letiště bylo zničeno jednotkami prezidenta Lukašenka a Federální Letiště je v rukou prezidentských vojsk.
23:25-Prezidentovi oddíly unáší milenku-snoubenku maršála Ivanova.
23:30-Maršál Bljucher a generál Romanov zahájili závěrečný úder proti prezidentovi.Vyslali 15 000 vojáků, 200 tanků a obrněných vozů a několik bojových helikoptér, proti Lukašenkovým zbylým 17 000 vojákům, 150 tankům a 200 obrněným vozům.Lukašenkovi dorazili tajné posily z 10.Tankové armády.Velitel těchto posil byl později i s 4 dalšími oficíry popraven na rozkaz vlády.
23:32-Menší roztroušené oddíly 11.Sovětské Federální Armády obsazují severní Minsk a brání přístupu 10.Tankové armádě.
23:35-Stadion Dynama je bombardován vládním dělostřelectvem, protože se tam shromáždili pučistické zásoby zbraní a munice.Stadion je v plamenech.
23:39-Prezidentské gardy, aby zastrašili lid, započali kampaň teroru.Prezidentští kulometčíci střílí do oken paneláků a činžáků, minomety zasáhli nákupní centra a dokonce ohavně stříleli na domov důchodců, v čemž jim ovšem po třech výstřelech zabránili jednotky milice.Nikdo v domově důchodců nebyl zraněn!
23:45-Vládní jednotky i přes tuhý odpor, hlavně díky letectvu generála Lapatova dosahují vnějšího perimetru prezidentského paláce.
23:47-Protiletecké baterie Šilka v rukou gardistů úspěšně likvidují menší část letecké armády.
23:50-Bojové vrtulníky zahajují kulometnou palbu na kancelář prezidenta.
23:52-Do paláce pronikají první jednotky SpecNaz.
23:54-Palácová stráž klade tuhý odpor.
23:55-Jednotky SpecNaz zlikvidovali většinu odporu prezidentských stráží a vojsk KGB v paláci.
23:57-Nalezeni a zachráněni maršál Ivanov, snoubenka Tereza Janáčková a přeběhlík, poručík nyní kapitán bývalé prezidentské gardy, Andrej Ševčenko.Prezident Lukašenko byl zabit kulomety helikoptér.Tělo identifikováno.
23:59-Lukašenkova Strana Práce a Spravedlnosti je rozpuštěna, jakožto symbolické podtrhnutí minulosti.Je založená Všesvazová Socialistická Strana, která se ujímá moci v čele s maršálem a generálním tajemníkem strany Bljucherem.Bljucher nemá žádné mocenské super-ambice.Je zřízen Centrální Kontrolní Výbor jenž má za cíl zabránit dalším možným pučům.
00:10-6.března.Západní agentury informují o prohraném puči.Moc ve Federace je znova stabilizována.Technické oddíly, hasiči a záchranáři likvidují škody po puči.Policie, Vládní garda a armáda likvidují bandity, teroristy, rabující obyvatelstvo je zatýkáno a bývalý pučističtí funkcionáři, politici a důstojníci jsou posíláni do vězení.

Andreas Baader, Minský deník, 6.března, ranní vydání.
PS: Sídlo naší tiskové agentury bylo také poškozeno, bohužel vládními tanky, které se domnívali, že v agentuře jsou prezidentské jednotky.

Tak skončil Lukašenkův puč…
Ještě v noci Terka odjela domů do bezpečí doprovázena elitním komandem.Tuchačevský mě informoval, že major Leonidov, který stál na straně prezidenta chce se mnou, Bljucherem, Ivanovským a Romanovem hovořit ve vězení, aby nás informoval o něčem „extrémně důležitém“.
Tuchačevskému jsem řekl, že to necháme na ráno a vrátil se domů za Terkou.Lehli jsem si postýlky, ještě jsme se chvíli muchlovali a pak jsme usnuli navzájem v náručí.Konečně byl zase chvíli klid…ale jen chvíli…