Velké Finále: Pevnost Berlín 2

Anotace: Třetí říše se zhroutila.Je konec...Bojuje je se jen pár metrů od Říšského kancléřství a v jeho bunkru vydáva Adolf Hitler poslední šílené rozkazy...Do úplného konce zbývají hodiny. Přežijí vojáci z Kepkeho roty? Vrátí se domů? Sami uvidíte...

VELKÉ FINÁLE: PEVNOST BERLÍN část 2.

"...měl by jste stát na jevišti, až bude opona padat..."
-Alber Speer k Hitlerovi.

"...vydržíme méně než den. Snad dvacet, osmnáct hodin"
-brigadefuehrer Mohnke k Hitlerovi.

"Opakuji pánové, já nikdy, opakuji nikdy, kapitualci nepodepíšu! Těch několik hodin, které mi v úřadu zbývají, k tomu rozhodně nevyužiji!"
-ministr Goebbels ke shromáždění generálů.

"Politika... Já už žádnou politiku nedělám. Až budu mrtvý, ještě se naděláte dost politiky,"
-Adolf Hitler při rozhovoru s Hewellem a Himmlerem o návrhu na vyjednávání se Spojenci.

POŠTA V MEISTERSTRASSE

Auto proletělo pomačkanými plechovými vraty, omlácenými od střepin a jen taktak zpětným zrcátkem minulo jeden ze sloupků tovární brány. Kola minula větší výmol a zpod gum vylétly kamínky štěrku a zastavily se s třesknutím o křídlo vrat.
Volkswagen plukovníka Horsta naboural do slepence cihel. rozbil si levý světlomet a promáčkl blatník. Střepy se rozsypaly před nárazník a zůstaly ležet v louži. Poručík Ott, plukovníkův pobočník, se při nárazu praštil o lem předního okna a roztrhl si obočí. Plukovník sáhl na zadní sedadlo pro samopal a vykopl dvířka na své straně.
Vozidlo zastavilo na dvoře s nízkými továrními budovami jakéhosi provozu kdesi na rozhraní čtvrtí Prenzlauerberg a Friedrichshain. Poručík vyskočil z auta, utíkal k díře po vybuchlé bombě a následován plukovníkem do ní skočili. Kus od nich s jekotem vybuchl minometný granát. Střepiny a kusy zdí definitivně zničily jejich automobil. Na místo, kde v teréňáku seděl plukovník, teď vletěla velká dlažební kostka, rozmlátila přední sklo, odrazila se od sedadla řidiče a zastavila se až na zadní sedačce. Kdyby tam seděl, okamžitě by jej zabila.
Rudá armáda stála jen pár kilometrů od Říšského kancléřství. Bylo 28. dubna. Obrana hlavního města se už téměř zhroutila a zbytky německých sil bránily jen několik stovek metrů linie, která každou hodinou hrozila totálním zničením. Sovětští vojáci, podporovaní tanky, samohyby a letectvem, na ně podnikali zuřivé útoky. Linie se dnes ráno zastavila kdesi na rozhraní čtvrtí Prenzlauerberg a Friedrichshain. Obrana byla pod neustálou smrští palby ručních zbraní, minometných a dělotsřeleckých granátů a zuřivých útoků pěchoty. Její hlavní těžiště bylo v poště na Meisterstrasse. Vojáci na obou stranách věděli, že zbývá jen několik krvavých dnů k úplné porážce Německa.
Sotva se prach, dým a kouř z výbuchu usadily, vyskočil Ott spolu s plukovníkem z díry a uháněli ke svému štábu v jedné dílně, patřící podniku Maschinnenfabrik Niedermann. Teréňák nechali za sebou, stejně už nikam nepojede. Kolem nich pobíhali dezorientovaní vojáci, zmatení poddůstojníci se snažili dát dohromady své jednotky a vydat se na hlavní bojovou linii, která se táhla přes několik bloků jen pár metrů odsud. Plukovník se v poslední chvíli vyhnul družstvu vojáků, klusajících ke zničeným domům na Baumstrasse ve čtvrti Friedrichshain, nedaleko parku. Zvedl ze země samopal, který mezitím upustil a spolu s pobočníkem se vydali k dílně.
Proběhli vchodem o citli se v poničené místnosti s velkým továrním oknem, v němž nebyla jediná skleněná tabulka. Všechny byly proměněny v hromadu střepů, kusů železa, válejících se po ponku pod oknem. O to se postarala tlaková vlna z výbuchu letecké bomby, po níž zbyl velký zatopený kráter. Pod nohama jim křupaly zničené cihly, velké kusy omítky, které odpadly ze stěn a Ott nakopl nechtěně kus ohořelého trámu. Plukovník sundal samopal a položil jej na stůl s plánem Berlína, na němž byly vyznačeny obranné linie směry ruských přesunů. Několik mužů jim věnovalo jen slabou pozornost. Vzali je pouze na vědomí. Sami měli co dělat. Štáb byl naplněn ruchem, úpornou činností a shonem.
V zničeném vchodě do druhé dílny se objevil v zaprášené uniformě Kepke. Překračujíc zničené kusy stolů, nábytků a ohořelé židle, blížil se k plukovníkovi. Horst se otočil a pokynul mu hlavou. Kepke mu odpověděl a opřel svoji pušku o odřený stůl. Vrátil se právě z těžce obléhaného poštovního úřadu, který jejich jednotka držela od časných ranních hodin.
"Pane plukovníku, Sověti se k nám blíží ze všech stran. Mám munici asi na hodinu a půl boje, potom budu muset se svými muži ustoupit," řekl vrchní šikovatel a olízl si suché rty. Plukovník se podíval na mapu. Kepke a jeho posílená pěší rota bránili právě tu poštu na Meisterstrasse. Červenou tužkou poznačil jejich pozici a pak poklepal na kino "Welt", jen dvě ulice od nich.
"Braňte poštu dokud to půjde. Pak ustupte sem, nějakou dobu se tu ještě naši udrží," řekl Horst.
"Rozkaz pane," zasalutoval Kepke.
Otočil se, zapálil si cigaretu a vyšel ven na dvůr. Tam nasedl do odřené sajdkáry a řekl řidiči, aby jej zavezl k té poště. Motocyklista přikývl, nastartoval motor a stáhl si brýle na obličej.
Vyjeli z malé továrny a motocyklista zatočil na rozmlácenou Auemannstrasse. Ulice byla zničená, z domů zůstaly mnohdy jen hromady sutin, jiné byly vypálené, další ještě hořely a nad okny zůstávaly opálené kusy zdí, někdy z rámy vysely zbytky záclon nebo závěsů. Občas tu a tam stál převržený náklaďák, nebo zničený obrněný vůz.
Dříve tu bylo možno slyšet hlasy, cinknání právě přijíždějící tramvaje a vyvolávání prodavače novin. Na pláccích si hrály děti na schovávanou, kopanou, na četníky a na zloděje, nebo skákali panáka. Teď se tu rozléhalo jen vybuchování granátů, střelba, klokotání kulometu, či hučení silných motorů pancéřů.
Motorka přelétla tramvajové koleje a vyhla se o pár metrů shořelému, převrácenému osobnímu Hanomagu. Kepke si smutně prohlížel ruiny, po nichž se pohybovaly mátožné postavy vyčerpaných vojáků v maskovacích uniformách, či odraných polních blůzách. Minuli několik tankistů, sedících na svém tanku. Byl zakopaný až po korbu do dlažby a kostky byly navršeny okolo věže. Hlaveň tanku zírala do zničené ulice.
Motocykl zastavil na rohu té dlouhé Auemannstrasse a Meisterstrasse. Náhodou se tu nestřílelo. Kepke poděkoval motocyklistovi a věnoval mu tři cigarety. Spojka si je vděčně uložila do kapsy a řidič otočil motorku, přidal plyn a odskákal na svém stroji pryč.
Kepke si pospíšil přes hromady sutin, obešel několik kráterů a ocitl se před neskutečně omlácenou budovou pošty. Moc se to tu nezměnilo, od té doby, co odsud odešel. Byl pryč sice jen přes hodinu, ale za tu dobu tu mohla být jen díra do země. Jako kdyby to zažil poprvé, že někdy odešel a po návratu zbylo z velitelství jen pár ohořelých trámů. Snad jen okna v prvním patře kdysi hezké budovy z přelomu století byla o něco více omlácená.
Překročil opuštěný výkop u vchodových dveří, v němž se dnes v noci ukrývali pancéřoví granátníci. Ti teď byli buď mrtví, nebo utekli do přízemí, odkud vedli palbu do sutin na druhé straně ulice. Vstoupil do přízemí pošty a minul vyražené dvoukřídlé dveře, ležící na dlažbě pokryté prachem. Vstoupil do haly a uviděl rozmlácené přepážky, prostřílené ruskými i německými kulkami, kvanta dopisního papíru, povalujícího se v troskách, kolem se válela spousta známek i potrhaných obálek. Uprostřed místnosti vybuchl granát, který zdemoloval celé dvě přepážky, jejich dřevěné desky byly po třískách rozmetány po celé místnosti a i na ulici.
Odešel smutně z místnosti. Na prahu se zastavil a už se mu nechtělo se otáčet. Před ním bylo další poštovní oddělení. To mělo zabedněné okna. Nebylo tak zničené jako to předešlé. Asi díky tomu, že mělo právě ta zatarasená okna. Na ozdobných lavicích seděla čtveřice vojáků, a když se Kepke objevil mezi dveřmi, jen kývli hlavami. Kepke si k nim přisedl. Sedl si do kouta a pušku opřel o železný stojan, na jehož vrcholu ležely střepy z květináče. Hlína a kusy květiny byly rozkopány po podlaze. Prohlédl si trojici mužů. Viděl jejich potrhané, zaprášené a špínou pokryté uniformy. Helmy měly podřené, poškrábané, pokud je vůbec měli. Ti, kteří je postrádali, měli na hlavách jen látkové polní čepice, nebo lodičky. Za zpuchřelými koženými opasky si uložili svůj poslední rezervní zásobník do samopalu. Když neměli samopal, tak poslední patrony do pušek si narvali do kapes.
Jednomu vojínovi vypadl zásobník pro jeho P38 z kapsy od kalhot. Unaveně se pro něj shýbl a vrazil jej zpátky do ušpiněných maskáčových kalhot.
Kepke smutně pokývl hlavou a z hlavní chodby stoupal po schodech do prvního patra. Sloužilo jako kancelářské prostory. Vlastně to byla jedna velká kancelář, rozdělená zničenými překližkovými stěnami. Všechno tu bylo poházené na zemi, nebo zůstávalo na poničených kusech nábytku. Psací stroje, kancelářské potřeby, zničený nábytek, spálené papíry. To vše se tu teď válelo bez ladu a skladu.
Na jedné otáčivé kožené židli seděl štábní desátník Wulf. Na hlavě měl křivě posazenou ruskou lodičku. Tu ukořistil při zběsilém úprku z Tierparku a od té doby ji buď nosil za opaskem, nebo na hlavě. Byla ještě zakrvácená od toho, jak někdo tomu ruskému vojákovi prostřelil hlavu, ale jemu to no nijak nevadilo. Prostě ji přijal jako kořist a náležitě si ji cenil.
"Tak ses vrátil," řekl neurčite Kepkovi, aniž se na něj podíval. Sundal si lodičku, věděl, že to vrchní šikovatel nemá rád, tyhle trofeje, a hodil ji na stůl. Pár vojáků se otočilo. Už téměř nevylézali ze svých úkrytů u oken nebo schodů. Kdykoli mohli Rusové znova zaútočit.
"Jo, vrátil," odtušil Kepke potichu.
Wulf se zasmál a podal mu láhev s nějakou hnědavou tekutinou. Kepke ji nejdříve odmítl, ale pak ji nerozhodně přijal. Přičichl k ní. Nejdřív nic necítil, ale pak jej ovanul pach dobré brandy. Kde jí ten blázen sehnal, na to se raději neptal.
"Mám jí vod poštmistra. Leží s protřelenou palicí dole v tom kanclu. Asi neměl čistý svědomí, tak se radši zhasnul," řekl Wulf s těžkým jazykem.
"Jsi opilej," odvětil Kepke, aniž se na něj podíval. Vstal, přehodil samopal na záda. Zarachotil, když se dotkl přezky koženého řemení. Překročil zničený věšák na kabáty, prošel okolo střepinami rozštípané skříně a přiklekl ke kulometčíkovi, sedícímu v malém arkýři s výhledem do ulice.
Voják se po něm otočil. Pustil pažbu a kulomet zaskřípal, když jej položil na zem. Položil ruku na k nebi vytočenou hlaveň a opřel se o stěnu. Pár mužů kolem si k nim přisedlo a někdo vytáhl umaštěné a ušpiněné karty.
"Že máte náladu," řekl mladý střelec, dřepící za nosným sloupem, dost pomláceným od kulek. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Byli zabraní do staré dobré jedenadvacítky. V sázce bylo nějaké ruské vyznamenání, poměrně slušný bubínkový revolver, taktéž sovětské provenience. Pak nějaké komiksy a pěkná řádka říšských marek.
"Řek bych, že tohle bude za chvíli dost na hovno," Kepke vzal do ruky papírovou bankovku a podržel ji proti světlu.
"Ale dokud to platí, tak se vo to dá hrát," řekl ten kulometčík. Podíval se po očku na Kepka, který vracel do banku bankovku a sedl si na povalenou polici pro třídění dopisů. Vytáhl poslední, dost pomuchlanou cigaretu. Povedlo se mu ji a asi pět dalších získat od jednoho řidiče tanku. Vyměnil je za nějaké ruské patrony do jeho pistole. Rozškrtl zápalku a přidržel její plamen kus od konce cigarety. Nasál kouř a vypustil jej ven ve velkém obláčku. Pozoroval chvíli hrající muže a poté se odsunul k Wulfovi. Chtěl mu cosi říci, když kus od vchodu do budovy něco vybuchlo.
Bílý oblak zahalil výhled vymlácenými okny ven a někde zaštěkala dávka. Vojáci okamžitě zahodili svoje karty. Z bordelu v místnosti se hrabaly další uniformované postavy a spěchali rychle do úkrytů, k oknům a ke schodům sem do prvního patra. Kepke natáhl závěr svého PPŠ 41 a skokem byl u schodů. Vykopl zabarikádované dveře do kanceláře ředitele poštovní pobočky a skrčeně přeběhl za převržený dubový stůl. Následovali jej ještě čtyři jiní vojáci z Wulfovy jednotky.
"Rusové dole v ulici!" vykřikl kdosi a hned vypálil. Kdesi v sutinách naproti budově pošty se ozývalo skřípání, šinutí se bot po hromadě trosek, hlasy a výstřely. Kepke vyhlédl z okna a uviděl, jak se ruští vojáci kryjí za zbytky obvodové zdi protějšího domu. Strhl z ramene samopal, pořádně jej chytil za spodní stranu bubnového zásobníku a stiskl spoušť. Po sutinách se přehnaly fontánky prachu, úlomků a štěpin. Jeden Rus vypadl ze zničeného okna v přízemí a zůstal ležet na dlažbě. Ostatní začali do trosek pošty pálit z okolních ruin domů a z celého okolí. Pod okno do kanceláře se připlazil Wulf.
"Svině! Už jsou tady zas," zabrblal. Natáhl závěr pušky, vyklonil se zpoza knihovny a vystřelil. Střela neškodně probzučela domovním vchodem a zaryla se do zhroucené cihlové zdi. V odpověď sem přišla palebná smršť dvou Děgtarjevů, šikovně ukrytých v provalené kanalizaci.
Kepke se přískoky dostal pod ustřelený rám okna, vyhlédl ven škvírou ve zdi a vsunul do proluky hlaveň samopalu. Stiskl dvakrát za sebou spoušť a střely posekaly dláždění ulice. Wulf mezitím vyběhl zpoza prostřílené knihovny za stůl, kde zalehl. Po omlácené fasádě pošty se přehnala dávka, ustřelila kus omítky, který spadl v oblaku prachu před vchod. Na ten zahájila ruská četa mohutný úder, ale byla téměř do jednoho muže smetena tím kulometem v arkýři vedlejší místnosti. Poté se kulometčík zhroutil prostřílený k zemi.
"Nahoře v baráku! Nahoře na tom balkóně, do prdele! Kam čumíte!" řval Kepke na dvojici mužů u schodů, kteří koukali mezerou ve zdi ven, ale nic tam neviděli. Poté jeden z nich byl odhozen nárazem kulky na zeď. Z pravé paže mu vytékala krev, vykřikl a pustil karabinu na zem. Odkulil se do bezpečí rozměrného poštovního adresáře.
"Idioti," zasyčel Kepke. Vyklonil se z okna a pokropil v půli ulomený balkón dlouhou dávku. Nejspíš zákeřného střelce zlikvidoval. Pomalu se přemístil k druhému oknu, úplně u zdi, na níž vysel obraz. Když chtěl vystřelit, dvojice kulek zasáhla poslední zbytky skla a střepy se vysypaly Kepkovy na záda.
Wulf vytáhl granáty, odšrouboval víčko a vytrhl pojistku. Chvíli počkal a elegentním pohybem jej vyhodil z okna ven. Chvíli se koulel po zdemolované Meisterstrasse a pak vybuchl. Vzal s sebou trojici Rusů, podél stěny blížících se ke vchodu do pošty. Pak ale přízemím otřásl mohutný výbuch. Celá budova se otřásla v základech a ze zdí opadaly celé kusy omítky.
Vojáci dole v přízemí byli z větší části zabiti, v lepším případě raněni. Ti, co přežili výbuch nálože, uviděli přes mrak prachu, jak dovnitř do chodby a do přízemních místností pronikají ruští vojáci. Pálili kolem sebe ze samopalů a pistolí, ozývaly se výstřely pušek. Poslední, co jeden z mladých vojáků viděl, než jej zasáhla dávka, byly záblesky ohně, šlehajícího z hlavně samopalu.
Kepke zahodil prázdný zásobník a nabil poslední. Vylezl ze svého úkrytu a přeběhl ke schodům. Jeden z obránců prvního patra přeběhl k zábradlí nad schody a seběhl dolů, vzápětí jej salva ze dvou Špaginů přišpendlila na orvané tapety, které se potřísnili vytrysknuvší krví. Kepke se vyklonil přes zábradlí a v tom okamžiku se na schodech rozprskly střely. Na schody vnikli ruští vojáci a dusali po nich nahoru. Vrchní šikovatel natáhl závěr PPŠ 41 a vyprázdnil do nich jeho dobrou čtvrtinu. Těla napadala přes sebe jako kuželky a zůstala ležet.
Vojáci vykašlávali prach, který jim vnikal do úst, do nosů a vytírali jej ze slzících zarudlých očí. Wulf mezitím vystřelil poslední náboj, jímž spíše náhodou vystřelil mozek z hlavy ruského kulometčíka, který se neopatrně objevil v okně té trosky domovní zdi. Mrtvola zůstala chvílí stát a pak sebou praštila do prachu, který se okolo ní zvířil., její kulomet zaskřípal na dlažbě. Wulf zapadl pod okno a po kapsách zoufale lovil patrony, které tam musel někde mít. Třesoucíma se rukama naládoval poslední tři náboje a natáhl závěr pušky. Zavřel oči, napočítal do tří, nadýchl se a vyklonil se z okna. Stiskl spoušť a zastřelil ruského vojáka, běžícího v čele další skupiny, jenž se vesele hrnula do vchodu pošty.
"Někdo musí dolu! Lezou sem z ulice! Weber, Kaunitz a Dorf, běžte dolu a ukopněte těm sviním prdel!" řval Wulf na trojici podřízených, kteří se zvedli a sunuli se po schodišti. Ještě ale než tam vůbec dolezli, byl Dorf zasažen do zad a svalil se po zábradlí na schody a zůstal ležet pod nimi.
Wulf se sebral, zahodil pušku a po čtyřech přelezl ke Kepkovi. Když velitel uviděl, že nemá žádnou zbraň, přistrčil mu rázným kopnutím německý MP40, válející se u mrtvoly jednoho dělostřelce. Wulf jej sebral a vešel do té kancelářské místnosti. Válelo se tu několik mrtvých, ostatní stříleli z oken, nebo se ukrývali v zbytcách nábytku.
Sovětští vojáci se už prostříleli do přízemí a nyní už obléhali i schody do prvního patra. Kepke spolu se třemi vojáky se je snažili odstřelovat, ale příliš se jim to nedařilo. Jeden z jeho vojáků se pokusil slézt aspoň na odpočívadlo, ale vyhnal jej odsud roj střel, který pomlátil zábradlí, schody a zeď okolo. Voják se ještě jednou vyklonil a ze své automatické pušky G43 vystřelil několik ran po ruském vojákovi, ukrývajícímu se za rohem. Kulky jen otloukly odřené cihly a odlétly do prostoru. Střelba se na chvíli uklidnila. Rus opatrně vylezl zpoza rohu a blížil se obezřetně ke schodům. Náhle zarachotil výstřel a kulky jej zasáhly do hrudníku. Ten německý voják se stále ukrýval o pár schodů výš, než tam, kde po něm nepřítel vystřelil. Rusa skrz na skrz prostřelil a kulka se zaryla do zdi za mrtvolou. Němec sklonil kouřící hlaveň uculil se a utekl zpátky nahoru.
Wulf přiběhl za Kepkem, že pokud odsud nezmizí, budou úplně bez střeliva a obklíčení. Tak pokud si chtějí zachránit krk, měli by začít něco dělat. Rusové že prý už obsadili okolní sutiny a ruiny. Nyní ostřelují všechny vchody, ale k zadnímu se ještě nedostali, nebo ho zatím neobjevili. Také mu řekl, že by šlo zmizet přes zatím stojící střechu třídírny zásilek.
"Dobře, sežeň chlapy. Zmizíme po malejch skupinkách. Já půjdu v tý poslední a budu nás krejt," Wulf přikývl a zmizel v oblaku prachu po explozi granátu, který Rus hodil pod schody. Wulf vběhl do zničených kanceláří a dal dohromady první skupinu. Muži se pomalu přemístili ze svých úkrytů a připlazili se k oknu v malé chodbičce. Za tím oknem byl neporušená plechová střecha. Pod ní byla totálně zničená třídírna balíků a jiných poštovních zásilek. Do ní se Rusové zatím nedostali. Kepke řekl Wulfovi, ať se shromáždí v ulici za poětou a počkají tam na něj a na poslední skupinu.
"Rychle, lezte hergot. Ivani už tu budou každou chvíli," syčel nervózně Wulf a pořád se díval na obrácne schodiště, jak pálí ze svých samopalů a pušek po ruských vojácích, stále se snažících vylézt do prvního patra. Mezitím dorazila i druhá skupinka a lezla do okna. Jejich těžké boty duněly po střeše a mnohde plechy promáčkly. Náhle kdesi pod střechou zapraštěly výstřely. Jeden z vojáků se v krvi zhroutil na střechu a zkutálel se dolů, kde jeho tělo dopadlo pod omlácené okno.
"Rusové, Rusové ve dvoře!" vykřikl jeden z vojáků. Spolu se třemi dalšími seskočil do dvora a utíkal na roh poštovní budovy a pálil do vchodu do dvora, odkud sem vnikla pětice ruských vojáků.
Mezitím se sem dostal i Kepke a jeho obrana schodů. Dva z té skupinky byli ranění. Jeden voják měl prostřelený bok a druhý kulku v rameni. Wulf vzal na zemi ležící granát. Odjistil ho a přicupital ke dveřím. Hodil jej ke schodům a ukryl se za křídlo dveří. Vajíčko vybuchlo a ke stropu stoupal kouř. Wulf oblak pokropil dávkou a samopal, do kterého už neměl žádný náhradní zásobník zahodil.
Pomalu se probíjeli přes dvůr, jehož vchod kryla trojice německých vojáků k domům na jakési ulici. Teď se museli dostat zpátky na Auemannstrasse k tomu kinu Welt.

MASAKR V TIERSTRASSE

Joseph Meyer stál za kulometem ve druhém patře kdysi lepšího činžovního domu ve zničené frontě domů v Tierstrasse, přímo naproti plotu parku Friedrichshain. Sověti jej po tuhém boji nakonec dobyli, ale stále z něj utíkali malé skupinky vojáků Zbraní SS a Wehrmachtu. Meyer je kryl svým kulometem, protože ustupující s sebou vždy přitáhli skupiny ruských vojáků, kteří si vzali do hlavy, že prostě tu ulici obsadí.
Z okna měl pěkný výhled na obrovitou věžovitou stavbu betonového protileteckého bunkru. Teď byl opuštěný, ale jinak to sloužilo jako gigantický protiletadlový kryt s několika patry pod zemí i v samotné věži. Dalekohledem prohlížel orvané větve, postrádající listy. Mezi pahýly stromů si všiml, že sem zběsile přibíhá další skupinka vojáků.
"Á...budem mít další milou společnost," řekl Šprtovi, který seděl u kuchyňského stolu a svoji pušku měl položenou na stole. Vstal a hodil si ji na rameno, přiskočil k oknu a podíval se z něj ven. Přes díru v litinovém ozdobném plotě sem přebíhalo ulici asi dvacet vojáků Wehrmachtu a občas se některý z nich otočil zpátky. V parku, kus od plotu, prásklo několik výstřelů Meyer natáhl závěr a zapřel si pažbu o rameno. Podíval se přes mířidla a zkusmo otočil kulometem doprava a doleva.
Do místnosti přišel nadporučík Jeckmann. Sundal z hlavy omlácenou německou přilbu a položil sem vojákům bedničku s ruskými granáty. Usmál se a nabídl mužům cigaretu. Šprt ji odmítl, za to Meyer vděčně přijal. Vytáhl za kapsy od kalhot zapalovač, který se "válel" u jednoho ruského důstojníka. Že jej okradl o jeho revolver a právě ten zapalovač, o tom se nezmínil.
"Pěkný zapalovač, desátníku. Odkudpak jej máte, můžu se podívat?" zeptal se Jeckmann. Meyer přikývl a podal mu zapalovač. Nadporučík si připálil svůj doutník a chvilku si jej prohlížel. Pak hrábl do náprsní kapsy, kde měl připnutý Železný kříž a odznak za zranění a vytáhl americké Zippo. Dal si jej do druhé dlaně a napřáhl obě k Meyerovi.
"Podívejte, já vím, že ten zapalovač k vám nepřišel úplně tak legálně. A já zatím nemám jedinou památku na tenhle bordel. A vy by jste za to měl tenhle slušný americký zapalovač. Tak co, berete?" zeptal se nakonec Jeckmann. Meyer si chvíli oba zapalovače prohlížel a pak si od nadporučíka vzal ten americký kousek.
"Tak co, vzal to čert. Na, pane nadporučíku, vemte k tomu ještě tenhle tabák. Neni to sice nic moc, ale ten náš už taky neni, co to bejvalo," Jeckmann mu poděkoval a odešel z roztřískané kuchyně. Meyer se chtěl vrátit ke kulometu, když blízko plotu zarachotila dávka. Z poničených a zdupaných keříků, rostoucích podél jedné parkové cesty, se vyřítila skupina Rusů. Bylo jich asi tak třicet, možná i víc. Samopaly, automatickými puškami a vůbec vším, co měli po ruce začali pálit do oken opevněných domů. Mnoho vojáků v oknech dolních pater a okopů před domy to okamžitě odneslo.Otřesení němečtí vojáci se sotva zmohli k odporu a už těch mrtvých na jejich straně bylo zas o něco víc.
"Nažerte se, kurvy rudý," zavrčel Meyer a stiskl spoušť kulometu nadoraz. Ozval se zvuk trhaného linolea, pás zacinkal a prázdné nábojnice dřely o stěnu kuchyně. Dole na ulici se mezitím střely roztříštily o dlažbu, pročesaly keře, pomlátily kmeny stromů, jejichž úštěpky a roztříštěná kůra se rozletěla do stran. Několik střel zasáhlo i špatně ukryté ruské vojáky a okamžitě je zabila. Pár jich bylo docela ošklivě zraněno a krváceli ze svých ran. Meyer pálil po krátkých dávkách dál a zkosil ještě několik dalších vojáků.
Šprt mu zuřivě bušil do ramene a zděšeně ukazoval do ulice a jen vykoktával:
"Tam...tam...jede sem...vono to jede sem,"
"No co je furt," Meyer se nerudně otočil a uviděl sunoucí se SU 76, jak se blíží k jejich domu. Současně s ním se z brány parku vynořila početná skupina ruských vojáků a ukryla se do stínu pásáku. Určitě tu čekali, až sem něco takového přijede, jinak by se tam tak dlouho neschovávali.
Dopolední slunce osvětlovalo bílou barvou natřený pruh na předku samohybu a khaki kabáty vojáků, značně uprášené a ušpiněné. Meyer byl dost chytrý na to, aby po pěšácích nestřílel. Stačil by jeden jediný výstřel z toho SU a celý tenhle prohořelý barák by se zhroutil jak domeček z karet.
V jednom okamžiku ze sklepa vyběhla asi šestka mužů od Volkssturmu, vybavená pár pancéřovými pěstmi a starými puškami. Jakmile se však ale ukázali ruským vojákům, ti do nich spustili palbu a během krátkého okamžiku je všechny okamžitě postříleli. Jejich mrtvoly sebou praštily do sutě a prach se zbarvil jejich krví.
Šprt si všiml několika mužů, dupajících po shodech a nesoucích na ramenou panzerschrecky. Raketometčík seběhl do okna na schodiště, hodil si "rouru od kamen" na rameno a zamířil na obrněnou korbu samohybného děla. SU76 vystřelilo. Rozžhavený granát prolétl okolo autobusové zastávky a vybuchl před domem. Raketometčík byl zasažen mohutnou střepinou, která mu urazila téměř celou hlavu. Tělo se zkutálelo ze schodů a škubalo sebou v předsmrtných křečích u poštovních schránek.
Sotva se prach usadil, druhý voják si vzal raketomet do ruky a znova zamířil. Teď, když posádka samohybu nabíjela, stiskl spoušť. Raketa se vydala s ohnivým ohonem na cestu, zasáhla předek vozidla a vybuchla v ostrém ohnivém záblesku. Obrněnec stál v jednom ohni, kolem se válela hořící těla výbuchem vyvržené posádky, ale i plameny zasažených rudoarmějců. Ti přeživší začali okamžitě střílet do oken toho domu, ze kterého přišla raketa.
Kulky probzučely prázdnými okny a pomlátily stěny. Meyer se sklonil, když do zdi pod oknem praštilo mnoho střel a omítka opadala na ulici, kde pokryla mrtvolu mladíka od Hitlerjugend. Šprt se zvedl, zamířil a vystřelil. Zasáhl ruského kulometčíka, schovávajícího se u brány do parku. Jeho mrtvola vypadla na chodník a zůstala ležet. Jiný samopalník proti němu obrátil zuřivou salvu, která posekala zeď v kuchyni a smetla na vojáky omítku. Meyer natáhl závěr kulometu a pokropil ruskou jednotku přívalem olova:
"Táhněte už do prdele, kreténi!"
Připravili o život houf ruských vojáků, která se však rvala přes okolní trosky dál a dál. Z parku sem nabíhala další četa Rusů a tentokrát se probojovala do půlky ulice. Tady byl hluboký trychtýř po letecké bombě. Do té ti, kteří to přežili, naskákali a stříleli do oken. Teď už Meyer se Šprtem a dalšími vojáky neměli šanci opětovat palbu z oken na přední straně. Ti šílení Rusové v té díře jim to prostě nedovolili! Vystrčit teď hlavu byla záruka o ní okamžitě přijít.
Meyer sundal kulomet z okna a spolu se Šprtem vyběhli z kuchyně. Prořítili se několika zdemolovanými pokoji a ocitli se na schodišti. Tady se srazili s družstvem granátníků, spěchajícím do spodních pater odrazit útok ruské jednotky, která se probila moc blízko k přízemí a už se tu bojovalo "na nože". Šprt předběhl Meyera a vydusal do třetího patra. Tady byl na schodišti balkón. Na něm klečel ostřelovač s karabinou opatřenou dalekohledem. Chvíli mířil, pak zadržel dech a zmáčkl spoušť. Kulka zasáhla ruského poručíka do přilby a okamžitě jej zabila. Když mu chtěl Šprt cosi říct, přehnala se přes balkón kulometná dávka a roztrhala ostřelovače na kusy. Samotná přilba byla pětkrát prostřelena.
"Do prdele." vykašlal Šprt z krku prach a seběhl zpátky do druhého patra. Tady potkal velitele, šikovatele Belta. Komandoval několik svých podřízených a neustále na ně řval. Šprt si už dávno položil otázku, jak je možné, že Beltovi od toho věčného řvaní ještě nepraskla hlava. Prý byl někde u Frankfurtu nad Odrou raněn do hlavy. To by celkem i sedělo, napadlo tehdy Šprta.
Meyer se mezitím přemístil k záhybu schodům a rozložil tu svůj kulomet. Měl přímý výstřel na vchod a čekal, až sem přiběhne nějaký ruský voják. Do chodby u zničených vchodových dveří se jich sem dostalo asi šest. Meyer okamžitě spustil střelbu a dost jich zasáhl. Schody okamžitě zaplnil dým a výkřiky umírajících. Ke kulometčíkovi přispěchalo hned několik dalších vojáků. Zbylí ruští vojáci se ukryli do okolí vchodu a stříleli sem i zpoza zídky plotu. Meyer stále pálil z kulometu krátké dávky a držet tak Rusy dostatečně daleko od vstupu do bytu. Jenomž pak někdo hodil do chodby granát. Dokutálel se až ke schodům a zastavil se o plechové dveře do sklepa.
"Padáme!" vykřikl jeden z vojáků a utekl pryč. Meyer hodil kulomet na zem, vyskočil na nohy a když byl u jedněch domovních dveří, schody za ním otřásl silný výbuch. Celá vstupní chodba se zahalila do prachu a kouře. Z oblaku, rychle se šířícím do ostatních částí domu, prošlehl tu a tam plamen. Vojákovi hučelo v uších, všechno slyšel jen vzdáleně a byl celý otřesený. Přiběhl k němu Šprt s karabinou a samopalem ve druhé ruce. Opřel Meyera o stěnu a zatřásl s ním. Když shledal, že není nijak vážně zraněný, vrazil mu do ruky samopal. Za Šprtovými zády přeběhla asi desítka vojáků, ženoucích se dolů do přízemí.
Tady se teď rozléhaly štěkavé výstřely, práskání pistolí a pušek, ruské i německé hlasy. Někdo tu vykřikl a ozývalo se i chroptění raněných. Sotva přišel Meyer trochu k sobě, omotal si řemen MP40 kolem ruky a vyrazil za Šprtem. Doběhli na schodiště, po němž se vzhůru hnala skupinka několika rudoarmějců. Sotva je oba muži viděli, spustili do nich střelbu. Pod krupobitím střel a šlehajícím plamenem z hlavní zbraní Rusové zahynuli. Na zeď schodů se rozstříkla krev, mrtvá těla se kutálela zpátky dolů, nebo zůstala ležet na mrtvolách jejich padlých kamarádů.
"Musíme vypadnout, tady nemůžeme zůstat," řekl Meyer. Zezhora k nim přiběhla čtveřice pozuby ozbrojených granátníků. Dupaly po schodech, pokrytých úlomky cihel a zasypaných vrstvou opadané omítky.
"Ustupujeme?" zeptal se Šprt. Velitel granátníků přikývl.
"Celej blok je ztracenej. Ivani držej všechny přístupy na Tierstrasse, ale je tu jediná cesta, kterou maj naši. Musíme sebou hodit, čeká se jenom na nás," řekl velitel. Vyskočili z okna na druhé straně přízemí. Prchali přes rozbombardovaný dvůr k díře ve zdi zničeného domu, který stál už jen silou vůle. Ozývala se odtud prudká střelba a bušení nějakého kanónu. Meyer sprintoval vedle Šprta. Granátníci už dosáhli té díry, když se před nimi objevila obrovitá postava nějakého výsadkáře. Jednomu z mužů vyletěla ruka s pistolí přímo na vojákovu hlavu, ale v poslední chvíli, než zmáčkl spoušť si všiml, že je to Němec. Uplivl si, zaklel a zastrčil P08 zpátky za pásek. Dělostřelec si hodil svoji ruskou SKT na rameno a kývl hlavou na vojáky:
"Pohněte, dlouho už to tady neudržíme," muži na nic nečekali. Sotva popadli trochu dechu, dali se opět do běhu. Do zdi domu praštilo několik kulek. Dárek od ruských vojáků, kteří se sem dostali ze zničené Tierstrasse. Kdosi jim ze zdemolovaného horního patra odpověděl palbou ze své karabiny. Podle srdceryvného výstřelu to některý z ruských vojáků dostal.
Splašeně proběhli tmavou chodbou, v jejímž rohu pableskovala petrolejová lampa. To bylo veškeré osvětlení, které v tom tmavém domě bylo. Mihotavý plamínek knotu vrhal na zdi podivné stíny vojáků v bizarních přílbách, s ještě podivnějšími zbraněmi a když někdo proti světlu zkřivil prsty, vypadalo to, že z temné chodby vystupuje pekelná brigáda. Kouzlo nechtěného.
Výsadkář tu malou omlácenou skupinku dovedl do přízemí. Na ulici venku se těžce bojovalo. V zákopu, vykopaném napříč ulicí, se krčilo několik vojáků a ze svých ručních zbraní prudce pálili po ruském oddílu, blížícího se sem z Leichterstrasse. Rusů nebylo mnoho, jestli dvanáct, snad dvacet, ale dobře se schovávali v hromadách sutin, v ruinách a pálili na ně zpoza vraků vozidel. Němcům přijel na pomoc nějaký šestikolový obrněný automobil a ze svého kanónu začal pálit po ruských útočnících. Zničenou ulicí se rozlehly jeho bušivé výstřely a explozivní náboje s ohlušujícím rachotem detonovaly na dlažbě, kterou vytrhávaly a vrhaly do všech stran. Vybuchovalo tu ještě několik granátů, rozléhaly se výkřiky a výstřely. Vypadalo to celé, jako kdyby někdo ozvučil některý z Goyových obrazů.
Meyer se válel pod oknem, tiskl si ruce k uším a kousal se do rtu. Šprt vedle něj střílel z okna po trojici Rusů, kterým se z toho vybuchujícího inferna nějakým způsobem podařilo dostat k opuštěné barikádě, kde leželo několik zastřelených civilistů. Jednoho zasáhl, než chodník pod oknem a zeď kolem něj posekala dávka ze samopalu.
Dolezl k nim velitel. Řval Meyerovi a ostaním vojákům do uší:
"Musíme to přeběhnout. Musíme se dostat do kina Welt. Tam se shromažďujou všecky ustupující jednotky. Nemáme jinou možnost!" sotva ale slyšel vlastního slova. Meyer přikývl a odplazil se blíže vchodu domu. Celé přízemí bylo úplně zničené. Okny sem prosvětlovalo slunce, které pronikalo zvířeným prachem, mísícím se s dýmem. Nabil další zásobník a spolu s dalšími vojáky kryl první skupinu. Pálili do ulice dávku za dávkou, výstřel za výstřelem, přesto však přehlédli ruského samopalníka v jednom úplně rozbytém okně. Klidně mohl zamířit a dlouhou dávkou pobít celou tu skupinku. Těla vojáků sebou pleskla s výkřiky na podlahu a zůstala ležet. Šprt přes prašnou clonu jen zahlédl poskakující plamen, zamířil a stiskl spoušť karabiny. Zapraštěl výstřel a kdosi nahoře vykvikl. Nejspíš jej zastřelil. Palba se na chvíli ztišila, aby vzápěti vybuchla v nové histerické agónii bezhlavého střílení, zabíjení a umírání. Šprta napadlo, kdy už tohle skončí. Už to vůbec nemůže trvat dlouho, maximálně dva, tři dny. Přemýšlel, co bude dělat po válce. Zase ho napadla to otřepaná myšlenka, jestli se vůbec bude moci vrátit do normálního života, po tom všem, co viděl. Ale hlavně, co dělal. Nebyl na to nijak hrdý, to vůbec ne. Ale kdyby ty zástupy nepřátel nezabil on, udělali by to oni. Ale byli to vůbec nepřátelé. Prostě to klidně mohli být lidé, na které ukázala nějaká vyšší ruka a řekla jim jdi a zabíjej ty druhé, jen proto, že to jsou nacisté, komunisté, nebo snad něco jiného. Nemohl je litovat, ale ani je mít rád. Prostě to pro něj už byla tak nějak denní chleba.
Někdo jej zezadu praštil do ramene. Aniž si to uvědomil, byl na řadě. Čekalo ho několik metrů slalomu mezi ruskými kulkami. On a jeho vojáci se vyřítili ze dveří. Teprve teď se vlastně úplně poprvé ocitl v tak smrtelně blízké vřavě. Vpravo duněl kanón toho obrněnce, ukrytí němečtí pěšáci a jejich bouřící zbraně, vlevo rachotily sovětské samopaly a kulomety. Mezi vojáky si vybíraly svou daň kulky ostřelovačů, salvy ze sovětských samopalů a pušek. U německých vojáků tomu nebylo jinak.
Šprt proskočil do díry v domovní zdi a ustlal si přímo ve střepech z rozbitého zrcadla. Bože, to byla klika! Stále ještě nemohl pochopit, že to přežil. A te´d už jen neskonalé pohodlí kina Welt, laskavé dotyky víly vodky a opojného tabákového dýmu. To kino pro ně bylo něco jako spásná loď pro námořníky v bouři, jejichž chatrná loďka se musí co nevidět potopit.

SETKÁNÍ

Když je uviděl, zůstal stát. Pak vyskočil ve výbuchu jásotu a hnal se k nim. Ve stejném okamžiku si běžícího Kepka všiml Šprt. Rozpřáhl ruce a objal svého velitele. Kepke se posadil do rozmláceného křesla v předpokoji kinosálu. Bylo tu plno vojáků. Hlavně ti, co se sem dostali z okolí, z Tierstrasse, z parku a okolních domů. Páchla tu zpocená těla, tabák a zkažený dech alkoholem a tabákem. V kinosále pak zřídili operační sál, který byl neustále naplněn nekonečným řevem raněných a umírajících. Operovali tu sestry s doktory, zdravotníci sem na nosítkách donášeli další raněné a ty, kterým snad ještě bylo možno pomoci.
"Jak se vám to povedlo přežít, hergot? Já to věděl, vy prostě nemůžete zhebnout!" jásal Kepke a podával oběma otrhaným, uprášeným a od krve zašpiněných mužům láhev kořalky. Šprt se ztěžka posadil do koženého křesla a začal vyprávět. Řekl jim všechno o té strašidelné pouti ulicemi, o jejich honičce s tím IS2 a protiútoku na třídě Rhin.
Kepke se zasmál a nechal mezi vojáky z jejich čety kolovat láhev, kterou dostal od jednoho důstojníka.
"Jak to tady vůbec vypadá?" zeptal se Meyer. Kepke pokrčil rameny a rozepl poslední knoflík od uniformy. Do okolí se okamžitě rozvalil kyselý pach potu, ale ve srovnání s ostatními čpějícími pachy se vytratil.
"Blbě, brácho. Dost chlapů je mrtvejch, nebo v prdeli z hnátama, nebo vočima. Nemáme vůbec žádnou munici, chlast ani nic jinýho. Jestli sis myslel, že tady to je něco jako benzínová pumpa, kde do tebe napumpujou novou malinovku a tak dál, no tak to se mejlíš," řekl mu Kepke opile. Šprtova představa kina jako záchranné lodi právě vzala za své. Meyer se opřel o poškrábaný pult kasy, několik mužů mu uhlo z cesty.
"To je to tak špatný?" zeptal se.
"Jo, to je," přikývl Kepke opile. Podal láhev jednomu SS-sturmmanovi a nechal mu ji.
Ve stejných chvílých se v promítárně skláněl nad plánem města plukovník Horst s pobočníkem ,poručíkem Ottem, a dalšími vyššími veliteli. Diskutovali nad nějakým plánem, jak se udržet alespoň o pár hodin déle a nepadnout do ruského zajetí. Když mu podplukovník von Bartdorf vyložil šílený plán bránit se do posledního muže, poslal ho do háje. Upozornil jej, že nemají absolutně žádnou munici na to, aby podnikli jakýkoli protiútok, byť jen na nejbližší roh.
"Půjdu za Weidlingem," řekl nakonec.
Ohlásil se pak v Bunkru a zase musel absolvovat celou tu proceduru se sdělením osobních údajů a tak dále a tak dále. Když bylo vše hotovo, kývl na Otta. Poručík si na sebe hodil gumový kabát, opásal se pistolí a vydusal po plechových schodech za plukovníkem. Otevřel dveře na dvůr a tady už čekal motocykl. Poručík na něj nasedl, nastartoval jej a plukovník usedl do sajdkáry. Ott vyrazil ze dvora a řítil se zničenýmu ulicemi směrem k centru. Stěny domů tu lemovaly bílé nápisy, psané křídou a vápnem. Ott věnoval pohledem jednomu z nich. Byl načmáraný vedle jedněch domovních dveří a hlásal: wir werden Berlin verteidigen! Jen se usmál a trochu přidal plyn. Tomuto nápisu odpovídal jiný, tentokrát tu stálo: Bis zum letzte Patrone, bis zum letzte Mann! Pod něj někdo přimaloval neumělý hákový kříž.
Motorka zatočila na plukovníkovi již známou Vossstrasse a zastavila u omlácené zdi nového kancléřství. Stál tu ještě omlácený terénní automobil, byl celý vyhořelý. O kus dál ležela mrtvola nějakého vojáka a o několik metrů opodál hořel nějaký obchod. Poklop ke vchodu do bunkru byl otevřený a kýval z něj na plukovníka nějaký strážný. Horst s Ottem si pospíšili a už za několik minut sestupovali betonovým schodištěm do útrob bunkru pod kancléřstvím. Svoje zbraně odložili u vstupní stráže, která je zamkla do plechové skříňky.
Byla tu snad ještě hutnější atmosféra než při jeho minulé návštěvě. Spousta důstojníků měla v očích vyděšený výraz, jiní se tvářili odhodlaně a byli pevně rozhodnutí v bojích pokračovat dál. Nechal Otta u jednoho stolů, kde sedělo několik důstojníků a popíjeli alkohol z mnoha lahví. Sám se pak vydal za Weidlingem, velitelem obrany Berlína. Jeden z opilých vojáků se jej ujal a nalil mu pořádného panáka:
"Pít, bojovat, nebo padnout hrdinskou smrtí!" jazyk se mu pletl a sotva stál na nohou. Jiný z důstojníků jej napomenul:
"Erichu, drž zobák a radši si sedni, blázne!"
Horst našel generála Weidlinga v jedné z pracoven bunkru. Vešel dovnitř pancéřovými dveřmi a zavřel za sebou. Zasalutoval a na generálovo vyzvání si přisedl. Věděl, že se v bunkru nesmí kouřit, a tak cigaretu ani nevyndaval.
"Pane generále, moji muži...nemáme skoro už žádnou munici. Za několik hodin budou všechny rezervy definitivně pryč," řekl Weidlingovi bez obalu. Generál se ne na něj podíval unavenýma očima, promnul si je a řekl:
"Plukovníku, nikde to není jednoduché. Vůdce zakázal všem velitelům kapitulaci...vím, že váš štáb stojí přímo na hlavní bojové linii, ale usíte se ještě udržet. Zkusím vám něco poslat, ale nezaručuji, že se mi to podaří. Munice je potřeba všude, plukovníku," řekl Weidling silným hlasem.
"Rozumím, pane generále, rozumím," řekl Horst slabě. Pomalu se zvedal a odcházel k pancéřovým dveřím. Cestou si nasadil svoji podřenou brigadýrku.
Otočil se a podal Weidlingovi ruku.
"Hodně štěstí," řekl mu generál na konec.
Ocitl se zpátky na chodbě bunkru. Stráže scvakli podpatky a plukovník se vydal ven. Míjel vojáky, důstojníky a procházel přecpaný bunkrem s vydýchaným vzduchem. Odkudsi se ozývalo klapání psacího stroje, nějaké štěkavé rozkazy a vzrušené hlasy. Nijak po těch zvucích nepátral. Znal je už z minulé návštěvy.
Když ale procházel kolem jídelny, upoutal ho nezvyklý hluk, jakýsi dunivý řev, nějaké nadávky a hřímání. Kolem sebe viděl, že ruch ustává a celá pozornost se upírá k otevřeným dveřím do jídelny. Hlasy utichaly a stahovali se sem lidé podívat se, co se děje.
"...to je ta nejhorší zrada, která se mohla stát! Zrovna on! Nejvěrnější z nejvěrnějších! Ze všech zrovna Himmler! U některých bych to čekal, jako třeba Goering, morfinista, narkoman! Frank! Speer a další! On jim tvrdí, že jsem snad nemocný, nebo už dokonce mrtvý! To se už úplně zbláznil?!" řval Hitler se zaťatou pěstí vysoko nad hlavou. Pak se na chvíli uklidnil, položil papír se zprávou na stůl, hned vedle talíře a popotáhl.
"...ale Himmler...prosím, nechte mě teď chvíli o samotě se slečnou Reitschovou a rytířem von Greimem, prosím," řekl po kratší odmlce.
Když se pak jídelna vyprazdňovala, uviděl plukovník jednu z Hitlerových sekretářek, zeptal se jí, co se stalo.
"Himmler...on...nabídl Spojencům kapitulaci," řekla. Horst zůstal stát jako opařený. Tak Himmler, ale to přece...to nemůže být možné...to nejde. Himmler...to musí být omyl, ano jde určitě o omyl, opakoval si plukovník celou cestu z bunkru.
Jeli zpátky. Motorka uháněla zničenými ulicemi, přejížděla tramvajové koleja a míjela pěší skupinky vojáků, táhnoucích se zpátky na pozice. Motocykl je předjel a jeho řidič zase musel podstupovat slalom mezi sutinami, vraky a troskami. Na zničeném Alexanderplatzu museli přejíždět přes fošnami, železnými pláty a deskami přikryté krátery a díry.
"Šlápněte na to, poručíku. Chtěl bych tam být co nedjříve," řekl plukovník. Ott přikývl, špičkou boty zařadil další rychlost a přidal plyn.
Motorka se pomalu blížila na zdemolovanou Auemannstrasse. Kupodivu nebylo slyšet žádné střílení, detonace, prostě nic. Ott zabočil do dvora za kinem a zaparkoval BMW pod stříšku u zdi kina. Plukovník vysedl, přešel dvůr, přitom minul skupinku vojáků a zašel do budovy.
Prošel přecpaným předpokojem u kinosálu, kde se nahromadila spousta mužů, kteří tu fasovali poslední zbytky munice z velkých dřevěných beden, které se po vyprázdnění házeli do prostoru kas a šaten. Zvonily tu nábojnice, cinkala munice pro kulomety a šustily zakládané zásobníky. Horst se protáhl mezi skupinkou vojáků SS v maskovacích blůzách, s přilbami na hlavách a puškami v rukou. Stoupali po schodech někam nahoru. Asi se měli přemístit na jeden z obranných postů kus od kina.
Následován Ottem vstoupil do promítárny. Byl tu už jen podplukovník von Bartdorf a nadporčík Tolz. Skláněli se nad mapami a o čemsi vzrušeně diskutovali. Rejdili po plánu prsty, kterými naznačovali jakési směry a jejich vzrušený hovor přecházel zvolna v hádku. Nakonec von Bartdorf praštil pěstí do stolu a nakvašeně se prošel po místnosti se zaťatými pěstmi.
"To prostě nejde, nadporučíku," opřel se o průzor pro promítačku a díval se dolů, jak operují křičíci trosky těl.
Plukovník pověsil samopal na věšák a nahnul se nad plán. Bylo na něm vyznačené nové obranné místo. Městské lázně, asi blok odsud. Vzal si lupu a pořádně si mapu prohlédl. Pak ji položil a podíval se po obou důstojnících v místnosti.
"Nový přesun?" zeptal se jen. Von Bartdorf přikývl. Ukázal mu papíry, na nichž byly uvedeny nové rozkazy pro přesun jeho jednotky právě sem. Plukovník jen přikývl. Co mu také zbývalo, kino se bránit nedalo, navíc Rusové se sem valí po stovkách a jich už nebylo mnoho, zbývala tedy jediná možnost: přesunout se sem a tady nějak přečkat poslední dny války. Než se sem Rusové probijí, bude vyhlášena kapitulace. To se ale plukovník Horst mýlil.

MĚSTSKÉ LÁZNĚ

Kepke s Meyerem překračovali spadané tramvajové troleje na Mollstrasse. Ostatní vojáci se jim vyhýbali a raději volili cestu po chodníku, pokud to vůbec šlo. Většina totiž byla pokryta rozmlácenými kachlíky, sutí a kusy zdí, které výbuchy vytrhaly ven.
Lázně byla nevelká, asi třípatrová budova, jejíž zeď byla kdysi obložena keramickými kachly, ketré nyní byly z větší části pomlácené od střepin, zbloudilých střel a šrapnelů. Pomalu se stmívalo a kolem se zase začalo rozsvěcet to strašidelné narudlé světlo požárů. Vojáci opatrně lezli do oken a procházeli zničenými místnostmi přízemí. Jejich boty vířily prach, který stoupal ke stropu a nutil je ke kašli.
Kepke procházel chodbami dál od vstupu a objevil nějaké sprchy a nevelký bazén. Zkusmo otočil kohoutky, ale voda netekla. Stejně tak bezén byl úplně vypuštěný. Dohnal jej Šprt. Rusové jsou prý kus odsud a postupují sem. Kepke slyšel, jak se celý barák naplnil šumem. Po schodech zase dupaly kročeje vojáků, zněly rozkazy a kdesi v horních patrech padl výstřel. Takže zase následovala jejich obvyklá cesta k oknům v mezipatře. Uložili se do rohů a pozorovali ulici. Zatím se v ní nehýbalo, ale dobře věděli, že to může být klam. Palba se může strhnout kdykoli a pro ně to může být to poslední, co by uslyšeli.
Objevil se tu také Meyer. Svoji G43 odložil na kožené sedadlo před jednou masážní ordinací, nebo co to bylo. Moc se z tabulky na dveřích totiž vyčíst nedalo. Kepke si zapálil poslední cigaretu, potáhl a nabídl ji Meyerovi. Odmítl ji a podal Wulfovi. Štábní desátník přikývl a potáhl si. Vypustil kouř nosem a uvolnil cestu družstvu střelců, hrnoucích se do horních pater.
"Cvoci. Tam je budou mít Ivani akorát na ráně," řekl Šprt. Věděl, že poslední dvě patra jsou úplně zničena a krytí je tam naprosto minimální.
"Když chtěj mermomocí zařvat, tak je nech," řekl klidně Meyer. Zvedl se, sundal automatickou pušku ze sedadla, rukou z něj smetl prach a uložil se na něj. Nohu natáhl podél něj a hlavu si podložil rukou.
"Se na to vyseru, von snad de chrápat," uchichtl se Kepke. Šprt se otočil a zavrtěl hlavou. Meyer se na sedadle vztyčil a mrskl po Kepkovi kus sádry. Vrchní šikovatel v poslední chvíli uhnul a sádra vyletěla na ulici, kde se rozletěla na milión kousíčků. Kepke vyhlédl ven a znova se Meyerovi vysmál. Šprt oba uklidnil a nadhodil si svoji pušku na rameni. Posadil se na schody a vytáhl z kapsy sirky. Jednu vzal, hlavičkou ji podržel ukazováčkem na škrtátku a pak do sirky cvrnkl. Temným schodištěm prolétl rotující plamínek. Takhle to udělal asi třikrát, pak ho to přestalo bavit. Vstal, vzal karabinu do ruky a dřepl k prostřednímu oknu, které jediné bylo v mezipatře neobsazené.
Asi o půl hodiny později, to už byla pořádná tma, prořízl noc jekot dopadajícího granátu. Ulice před lázněmi se otřásla explozí a zvedl se z ní neprostupný oblak šedobílého prachu. Němci v domě byli ohlušeni a otřeseni, několik mužů v přízemí a ve vstupní hale bylo zabito množstvím střepin, které prolétly velkými okny v přízemí dovnitř.
Vojáci kašlali, naříkali a někde dole křičelo několik raněných. Sotva se Šprt postavil na nohy, vytřel z očí prach a oklepal si uniformu alepoň z toho nejhoršího marastu, bylo to tu znova. Tentokrát dostal vedlejší dům přímý zásah. Následoval ohromná exploze, při níž vystřelil k temnému nebi ohnivý sloup, následovaný masou výbuchem vyrvaného zdiva, trámů, železa a trosek. V ohlušujícími lomozu a hukotu se barák zřítil, přičemž s sebou vzal i celou jednu stěnu lázní.
Mollstrasse se okamžitě zaplnila kouřem a oblakem prachu, který stoupal k obloze a jen velice pomalu se rozplýval. Kdesi v těch sutinách se ozvaly první výstřely, které přerostly v tuhé přestřelky. Bojovalo se velice urputně a sotva jedna z těch rozhořčených potyček ustala, někde se rozhořela nová. Vypadalo to,ž e Rusové zahájili další útok.
Kepke spolu se svým družstvem sbíhali po schodech dolů, protože sovětští vojáci si tentokrát razili cestu nikoli čelním útokem, ale z boku přes sutiny a trosky okolních domů. Podle toho, co se dozvěděli od ostatních mužů, zahájili Rusové útok na dům s bazénem a oddělením s koupelemi. Momentálně se tam tvrdě bojuje a ani jedna strana nemůže tam, nebo zpátky.
Proběhli užší chodbou, která vedla do šaten a do převlékáren. Kepke na jejím konci zpomalil, opatrně nahlédl dovnitř, a když shledal šatny bezpečnými, přivolal zbytek jednotky. Dřevěné skříňky pro úschovu šatů tu byly vyvrácené, rozklížené a někdy úplně zničené. Na zemi se válely nějaké hadry, části oblečení a na věšáku visel otrhaný dámský klobouk. Neušel Meyerově pozornosti, který si jej nasadil na přilbu a hodlal s ním jít do boje. To mu ale zatrhl Kepke, který klobou z jeho přilby sundal a mrštil jím na hromadu omlácených kachlíků.
Doběhli až k bazénu. Rozloha plovárny ještě umocnila hluk střelby a křiku. Němci drželi jednu stranu a Rusové se sem tlačili přes okolní místnosti, jako šatny masérny, sprchy a místnosti pro horké koupele. Kepke to pochopil a svolal svoje družstvo k sobě. Musel teď hodně křičet, aby přehlušil okolní bitvu.
"Ivani se sem serou přes ty vokolní místnosti! Měli bychom je trochu zdržet a nakopat jim tam prdel! Bude to dost vo držku, tak si dejte bacha, jdeme!" zvedli se a utíkali přes ty místnosti, které ještě drželi Němci.
Pak ale v jednéch sprchách k nim přišla zničující palba z jedné místnosti, kterou už hájili Rusové. Dva muži byli rozstříleni na kusy, když se připletli do palby jejich samopalů. Krev se rozstříkla na okolní okachlíkované stěny, ze kterých pak stékala v potůčcích dolů. Kepke v poslední chvíli uskočil za roh, ale i jej zasáhla do nohy odražená střela. Vykřikl a okamžitě přitiskl ruku na ránu, přes kterou prosakovala krev.
Přiběhl sem Wulf se svým družstvem.
"Bacha, bacha, jsou tam Rusové, zapadni, sakra!" stihl ještě Kepke vykřiknout, než Wulfa zasáhla dávka. Odhodila jeho tělo do žlabu pod jednou sprchou. Štábní desátník byl okamžitě mrtvý. Meyer vzal od jedné z mrtvol granát a hodil jej do veldejší místnosti. Stěny se zatřásly a přes rachot výbuchu sem dolehly zmučené výkřiky. Meyer přicupital ke vchodu a vyprázdnil sem celý zásobník, tím dorazil ty vojáky, kteří tu explozi granátu snad mohli přežít. Německé družstvo postupovalo dál a bojovalo s Rusy místnost od místnosti, ale brzy mělo tak silné ztráty, že se museli vojáci zase stáhnout.
Utekli zase na začátek celé plovárny, odkud pálili na ruské vojáky, klestící si sem cestu po okrajích bazénu. Teď už nebyl jiná možnost, než vyklidit pole. Ukázalo se, že celé lázně jsou sice obklíčeny, ale je tu ještě jedna skulina, kterou ruské jednotky tak úplně nedržely. Cesta by vedla přes jeden dům, kterým by proběhli a dostali se tak k německým linií. Kepke, následován Meyer, Šprtem a vojáky ze svého družstva vyrazili přes pole sutin k tomu domu. Několik Němců bylo zabito ruskými vojáky v prvním patře lázní. Kepke zalezl do díry ve zdi a ukryl se za výstupky cihel a odsud kryl několik posledních mužů, kteří už byli u konce s dechem a skoro už nemohli dál. Nakonec se několika posledním podařilo dostat se do domu. Na čas byli zachráněni.

30. DUBEN

Seděli ve sklepě jednoho z domů, asi dvě stě metrů od Říšského kancléřství. Fronta se úplně zhroutila. Berlín padl. Vojáci se houfně vzdávali Rudé armádě, Hitler spáchal sebevraždu a jeho tělo dohořívalo v díře na zahradě Nového kancléřství. Už se jim nechtělo bojovat dál, byli unaveni válkou, všudypřítomným zabíjením a utrpením. Měli velký hlad a chyběl jim spánek. Leželi na děravých pytlých, snažili se alespoň na chvíli usnout. Teď to ale nešlo. Zbraně měli položeny vedle sebe, kdykoli připravené k palbě.
Kepke přemýšlel, jak se odsud dostat a nepadnout přitom Rusům do rukou. Pak to ale vzdal a přeci jen kapituloval sám před sebou. Prostě se vzdá. Venku na ulici se šinuly mátožné postavy. Mohly jich být stovky. Odhazovaly své zbraně, a zvedaly ruce za hlavu. Před sklepním okénkem se válely dva samopaly a krabaina. Zvolna se k nim dokutálela i přilba. Meyer přišel z jedné části sklepa a praštil sebou na hromadu uhlí. Jeho přilba zaskřípala po stěně a přibyl na ní další škrábanec. Šprt nasucho polkl a vypil poslední lok vody, který mu ještě v polní láhvi zbýval. Pomalu se opřel o zeď a uvolnil cestu dalším vojákům, kteří sem přišli z okolních ruin. Pak přišel i plukovník a od schodů řekl chraptivým hlasem:
"Nestřílejte. Je po válce, vyhlásili kapitulaci," Po sklepě se rozhostilo ticho. Zatuchlý vzduch snad ještě více zhoustl a nikde se nepohla ani pavučina. Kapitulace? Válka skončila? Vojáci tomu chvíli nemohli uvěřit. Tak nakonec se dožili konce, ale co teď. U Rusů je čeká mizivá šance na přežití. Transport daleko na Sibiř a bůhví co ještě. Ale čert to vem, válka skončila.
"Vylezem pomalu ze sklepa a vzdáme se," řekl Kepke nakonec. Vojáci kolem přikývli a svoje zbraně si připravili do rukou. Pro jistotu z nich vyházeli zásobníky a vybili i pistole, pokud je měli. Pomalu se sunuli ke schodům a stoupali po nich vzhůru. Poslední ze sklepa vystoupil Kepke a přidal se spolu se svými muži k dlouhému proudu těch, kteří se hodlali také vzdát. Byli tu muži od Wehrmachtu, SS, letectva a všech možných druhů zbraní. Pomalu přicházeli k jedné barikádě, kde stálo plno ruských vojáků, mířících na ně samopaly. Němci odhazovali před jeden T 34 své zbraně a ruští vojáci je na druhé straně brali do zajetí.
Kepkemu se jeho kamarádi ztratili z očí. Zase je neviděl. Chtěl je zavolat, ale pak si to raději rozmyslel. Zbytečeně se přece nenechá zastřelit teď když přestál celou válku. Odhodil svůj samopal na hromadu a zařadil se do fronty těch, kteří rudoarmějci odváděli pryč. A začala pro něj dlouhá cesta do zajetí. Tehdy ještě netušil, že v různých lágrech na Sibiři, i různě v Sovětském svazu stráví dlouhých deset let. O svých přátelích neměl jedinou zmínku a v duchu je už pohřbil.
Ze zajetí se vrátil v roce 1956. Dostal byt ve východním Berlíně. Na západ mu tehdejší orgány NDR přejít nedovolily. Tak se usadil v Pankowě a žil tu nějakých pět let. Oženil se s jednou mladou ženou ze sousedství, jejíž muž padl na západní frontě někdy v zimě 1944. Takových tu bylo spousta. Měl plno kamarádů, kteří bydleli v okolí. Většinou to byli někdejší vojáci, kteří bojovali na různých frontách. Pracně si sehnal místo v dopravním podniku a dělal čističe autobusů. Docela mu to vyhovovalo, nebylo tu na něj moc vidět, nikdo tu na něj mnoho nechtěl, dokonce tu potkal i několik bývalých podřízených, kteří se vrátili ze zajetí ještě dříve než on. Dny klidně plynuly. Po práci vždy nasedl na jednu z linek nadzemní dráhy a jel na stanici Ernst Thaelmann Park. Tady vystoupil a nějakou dobu se tu procházel, aby si "pročistil hlavu".
Jednoho dne takhle vystoupil na stejné stanici a procházel se jarním parkem. Na jednom rozcestí si vytáhl jeden z svých tenkých doutníků a chtěl si jej připálit. Jenomže nechal doma zapalovač. Rozhlédl se kolem a uviděl na jedné lavičce sedícího muže, který si četl noviny. Vykročil k němu, strčil si ruce do kapes své bundy a zlehka zaklepal na hradbu novin a muž v šedém klobouku s brýlemi na nose ji nerudně spustil:
"Traudl, říkal jsem ti, že se tu...," pak ztratil řeč. Proti Meyerovi stál jeho bývalý velitel. Oba muži na sebe chvíli zírali a hlavou jim letěly tisíce myšelenk.
"Co tu...jak je to možné...tys to..." koktal Meyer vyjeveně a překvapeně zároveň
"Jo, já to přežil. S obrovskou klikou, ale přežil. Z Ruska jsem se vrátil v šestapadesátým," řekl Kepke a posadil se vedle Meyera, který to ještě pořád nemohl pochopit. Vyprávěl mu, jak jej zajali Rusové a nějaký ten rok ho drželi někde na Ukrajině, pak jej šoupli do Moskvy, kde stavěl metro, následovalo pár zajateckých táborů někde za Uralem a pak svoboda. Řekl mu, že teď bydlí Berlíně, ale na druhé straně zdi, v Dahlemu. Oženil se a má dvě děti.
"A co ostatní, Šprt a tak dál, plukovník, o nich nevíš nic?" ptal se Kepke naléhavě. Meyer zavrtěl hlavou. Pak si oba muži chvíli povídali o válce, o svých někdejších kamarádech a o svých plánech, které si malovali v zákopech a co z nich se opravdu podařilo.
"Přinejmenším to jediné, že jsme přežili," řekl Kepke. Meyer se zasmál, sundal brýle, promnul si oči a pak se Kepka zeptal: "A bylo to vůbec k něčemu?"
Kepke si založil ruce a vyfoukl kouř, hodil doutník na zem a zadupl jej patou.
"Snad ano," řekl.
Podali si ruce a domluvili se, že pokud to půjde, sejdou se tu za měsíc se svými rodinami a pak že pojedou dětem ukázat místa, kde padlo tolik, jejich kamarádů v té poslední velké bitvě. V které bojovali i oni. A teprve tak se uzavřela cesta několika kamarádů, kteří bojovali na úplně posledním evropském bojišti druhé světové války.

Fritz Kepke podlehl v červnu roku 1997 infarktu. Až do své smrti žil v Berlíně-Pankowě (NDR).

Joseph Meyer svého někdejšího velitele přežil o tři roky, zemřel v roce 2000 v Cáchách.

Johann "Šprt" Greipe dostal místo na střední škole v Hamburku, kde vyučoval chemii a fyziku. Zemřel v lednu roku 1990.

plukovník Johann Horst zmizel při útěku někde v Berlíně.