Cela

Anotace: Spravedlnost není slepá, je vynalézavá...

Od : lokotech.ivo
Komu : rabbit
15.6.2007 17.08


Už je rozhodnuto. Vězeň č. 21051 bude zítra v 7.00 převezen do cely předběžného zadržení u vás na stanici. Moc dobře víte, co to je za člověka. Nepřeji si, výslovně si NEPŘEJI, aby z cely druhý den odešel. Je mi jedno, jak to zařídíte, ale rodina té holčičky zaplatila příliš mnoho na to, abychom si mohli dovolit chybu. Poslední případ se už nebude opakovat. Další chyba vás bude stát místo. Takže si snad rozumíme. Vyleze odtamtud nohama napřed nebo vy skončíte na úřadě práce.


I.P.

Od : rabit
Komu : lokotech.ivo
15.6 2007 18.16


Chápu vás a můžu vás ujistit, že minulá chyba se už nebude opakovat. Ten chlap skončil už teď. Vyřešíme to stejně jako posledně, ale tentokrát bez chyby. Můžete mi věřit. Už mu zařizujte funus. Tenhle mail mažu a přeji hezký den.

T.K.

Jestli se o tom dnu dá něco říci, tak hlavně to, že bylo parno. Bylo k zalknutí a nejlépe to dokazovalo to, že polovina policejního sboru stála u zásobníku s vodou a ládovala do sebe jeden kelímek za druhým. Byla půlka června a teploměr teď, ve tři hodiny odpoledne ukazoval nějakých třicet pět stupňů. Naprosto ideální den na hupsnutí do bazénu. Pěkně stáhnout pětatřicet někam k osmadvaceti, vychlazenou Plzeň k tomu a přemýšlet o tom, co bude zítra. Nebo možná nepřemýšlet.
Možná raději nepřemýšlet, protože zítra nejspíš nebude nic pěkného. Nic pěkného pro člověka, kterého právě provádějí místností, a který zachycuje pohledy drtivé většiny policistů. A ve všech případech to jsou opovrženíhodné pohledy. Naserte si...
Pohledy ho provázely až k těžkým kovovým dveřím vedoucím na schodiště a skoro to vypadalo, že i chvíli potom, co společně s jedním policistou dveřmi prošel. Nikdo, kdo má na rukou a nohou pouta, nemůže hledat na policejní stanici kamarády, to ví i malé dítě, ale tady bylo něco víc. Byla tu nenávist, která prýštila ne z důsledků policejní práce, ale díky lidským charakterům, které nedokázaly pochopit myšlení tohohle člověka. Tohohle....
.... ale on vypadal vcelku normálně.
Robert Grasl. Jméno pro neutrální osobu, metr sedmdesát pět vysokou a vážící osmdesát pět kilo. Plátěné kalhoty, hnědé propocené triko a na hlavě kšiltovku s nápisem I AM ALIVE. A pod ní přivřené oči, zabodávající se do stěny podél schodiště. Prohlížel si úsporná světla zapuštěná do zdí a nechal se v klidu vést až ke spodním dveřím.
Dole si ho policista potměšile prohlédl, znovu ho prošacoval, jestli u sebe nemá něco, co by mu musel odebrat a nakonec se k němu sklonil a odvázal mu tkaničky.
„To aby ses nám nechtěl věšet, víš?“ Strčil si je do kapsy. „Ne že bych kvůli tobě brečel, ale je potom strašná spousta papírování a hlavně bych měl průser, že jsem tě neohlídal. Takže žádný blbosti, sedni si tam na prdel a zítra jsi touhle dobou už někde jinde.“
Vězeň po něm jen přejel pohledem. Upravené podlouhlé vlasy mu koukaly zpod čepice a lemovaly naprosto klidnou tvář. Nad pravým okem měl drobnou jizvu, která mu nedovolila oko zcela zavřít. Taková drobná vada na kráse.
Dveře se otevřely a vyšel z nich menší policista s řídnoucími vlasy a před sebou vedl dva metry vysokého muže s tetováním na krku a dlouhými mastnými vlasy staženými do ohonu. Kdysi mu přezdívali Drtička, v dobách jeho „největší slávy“. Podle všeho zamordoval holýma rukama jedenáct mužů a jednu ženu, která se náhodou připletla k jednomu zločinu. Dokázali mu pouze tři vraždy, to ale stačilo na doživotní lepení papírových pytlíků. Kdyby se před pár dny neobjevily nějaké nesrovnalosti v jeho případu, byl by nejspíš právě teď ve vězeňské posilovně a usilovně by zdvíhal činky.
Zastavil se ve dveřích a zahleděl se na Grasla. Ten mu pohled v klidu opětoval a pak nahlédl do dveří, jako by se už nemohl dočkat, kde že to vlastně bude trávit příštích čtyřiadvacet hodin.
„Páni,“ zafuněl malý policista a hrábl si rukou na čelo, po kterém mu stékal pot až do nazrzlého kníru. „To je vedro, že by jeden nevěřil. Stačilo mi pět minut tady dole a můžu se jít převlíknout.“
„Tenhle dneska odchází?“ zeptal se druhý policista, natáhl ruku a stáhl Grasla zpět do chodby. „A ty nebuď zvědavej, brácho, za chvíli se tam podíváš.“
„Jo, mistr Drtivá pěst jde domů do Mírova. Už se jim tam po něm určitě stýská.“ Změřil si chlapa, který byl o dvě hlavy vyšší než on. „Nám se teda rozhodně stýskat nebude.“
Popostrčil ho a chlap se pomalými šouravými kroky s pouty na rukou a nohou vydal k patě schodiště. Zarazil ho až hlas druhého strážného, který se pobaveně podíval z jednoho vězně na druhého a pak se zeptal, jestli se znají. Habán prohlásil, že ani omylem.
„Tak to v tom případě nechápu, jak je možný, že říkal, že šuká tvoji mámu třikrát denně do prdele.“
Stačilo pár sekund a dvoumetrový Drtič ležel na Graslovi, pouta mu zaklesl vzadu na krku a mačkal mu ohryzek. Dalších dvacet vteřin trvalo, než se jim podařilo od sebe vězně dostat. Grasla odtáhli ke dveřím a Drtič dostal několik ran obuškem do vazů, až se jeho křik rozléhal po celé budově.
Grasl měl na krku červené stopy, ale když se postavil a upravil si čepici, vypadal vcelku nevzrušeně. Taková drobná nehoda před celou předběžného zadržení. No nestává se to denně? Jistěže ano. Urovnal si propocený rukáv trika a postavil se čelem ke dveřím, které strážila jedna kamera. Nahoře se určitě královsky bavili.
Grasl koukal za dvěma muži, dokud nezmizeli nad schody a pak už nakoukl do dveří, které strážný otvíral. Chtěl vejít dovnitř, ale policista mu zastoupil cestu. Sundal mu čepici a odhodil ji stranou na malý stolek s papíry. „Tohle se u nás nenosí. Zabavuje se.“
Vytáhl obušek, který před chvílí použil a dloubl jím vězně do žeber. „Tak jen na uvítanou,“ přiblížil se k jeho obličeji, až si mohl zblízka prohlédnout zarudlou jizvu a zjistit, že mu pravděpodobně poničila nervy v oku, jelikož to mělo drobný tik, „to vystoupení před chvílí bylo kvůli tobě, abys věděl, že tady nebudeš mít na růžích ustláno.“ Přisunul se ještě blíž a začal šeptat. „Nemám tě rád. Nikdo tě tady nemá rád. Kdyby bylo po mým, pověsil bych tě na nejbližším stromě, ale po mým není a nikdy nebude. To je tvý obrovský štěstí. Kdokoli jinej by tu měl celu sám pro sebe, ale ty nejsi kdokoli, takže ji mít nebudeš. Jestli se ti to nebude líbit, tak si můžeš stěžovat, ale taky se může stát, že až do zítra nedostaneš najíst. Vypadáš na pořádnýho chlapa, kterej jí třikrát denně, takže by se ti to určitě nelíbilo. Tak si snad rozumíme. Šoupnu tě ke dvěma fajn chlápkům. Jakmile se k nim přiblížíš, máš po jídle a to ne jen na jeden den.“ Zvedl ruku nahoru a ukázal prstem do dvou rohů. „Kamery jsou tamhle a tamhle, máme tě pod dozorem čtyřiadvacet hodin. To ti říkám raději rovnou, abys neměl nějaký choutky.“
Grasl ani nemukl a rozhlížel se po místnosti. Dvě cely, jedna prázdná, druhá obsazená, kamery na dvou místech, malý stolek, dvě zamřížovaná okna vedoucí na parkoviště před budovou. Venku se míhali lidé a bylo jim absolutně fuk, jestli se tu někdo smaží, jestli dostane najíst, nebo jestli mu seberou čepici...
Kruci.
Poprvé dnes pocítil Robert Grasl náznak jakéhosi podráždění. Sice bylo jen lehounké, takové svrbění někde vzadu v mozku, které vás upozorňuje, že něco není v pořádku, ale není to nic, co by kvalitní hluboké nadechnutí nevyřešilo.
Zatracená čepice.
On prostě nesnáší, když mu někdo kouká do očí. Je to tak těžké pochopit? Když on potřebuje, může se na někoho svými černými uhrančivými špendlíky dívat hodiny, ale ne obráceně. To vážně ne. Seberte mi triko, seberte mi kalhoty, nechte mne tu jen v ponožkách s holým bimbasem, ale čepici bych ráčil dostat zpátky. Není nic nepříjemnějšího, nic víc svazujícího.
Strážný ho popostrčil dopředu, prošli kolem prázdné cely a zastavili se před tou, která byla z části obsazená. I když ona byla spíš plně obsazená, protože jak Grasl zjistil, byly tam dvě lůžka a na obou někdo ležel. Jeden z nich se právě posadil a zahleděl se na nově příchozího a to už policista strčil nováčka dovnitř a nechal zaklapnout elektronický zámek.
Grasl se otočil k policistovi, nedbale se opřel o mříže a uhladil si vlasy, které mu padaly do očí. Na vteřinku se otočil zpět, zpražil pohledem mladíka, který vstával a promluvil k dozorčímu.
„Nechci tady být.“
Policista se usmál. „Ono to mluví?“
„Nemáte právo mě tu držet.“
„A to říká kdo?“
„Předpisy. Pokud je volná cela, musíte mě dát do ní. Víc vězňů pohromadě nesmí být. Chcete říct, že to není pravda?“ znovu si pročísl vlasy a nepatrně se přes mříže usmál. „Chcete to snad říct?“
„Tobě záleží na pravdě?“
„Nemělo by?“
Strážný mávl rukou. „Konec debaty. Lehni a spi. Budeš dělat potíže a já ti udělám ještě větší.“
„Chci vedlejší celu.“
„Tu už má zamluvenou jinej borec.“ Přejel obuškem po mřížích, kde měl Grasl ruce a ten ani neceknul. „A teď už drž hubu. Je půl dvanáctý, za půl hodiny je oběd. Tak sekej dobrotu, ať tam nemáš přimíchaný hřebíky.“
Otočil se a pak už byl slyšet jen vzdalující se klapot podpatků a zaklapnutí vnějších dveří. Grasl se držel mříží a cítil, jak mu ruka v místě, kde mu přejel pendrek začíná otékat. Trochu si ji promnul, aby zastavil tepot a tou zdravou pak ukázal na bližší zelené světlo kamery vztyčený prostředníček. A po chvilce ho ukázal i na vzdálenější. Za ním se ozval chechot
Otočil se a mladík, který prve vstával, se teď rozvaloval na obyčejném kovovém lůžku se slabou matrací a pobaveně si nového člena prohlížel. Měl krátké vlasy, po obou stranách vyholené proužky a v obou uších kroužky velikosti menší koblihy. Modernizaci nezastavíš, pomyslel si Grasl. Chlap vypadal tak na pětadvacet, ale člověk musel brát v potaz, že ve vězení se stárne rychleji. A pokud tu tenhle kluk není poprvé, je možné, že je mu tak devatenáct nebo dvacet.
Vyskočil z postele a vydal se směrem k toaletní míse.
„Hele, není pěkný koukat na chlapa, když chčije, ale tady se tomu neubráníš. Jsme tu tři, dřív nebo později to na tebe přijde. Pokud mi vyloženě nebudeš lofasa okukovat, tak je mi to buřt, ale radši mi na něj moc nezírej, jsem potom nervózní, chápeš, ne? Pak se člověk ani nevychčije, ani kapka nekápne a všechno se to hromadí v pytli, kyselina močová ti dráždí vnitřní cesty, prostě nic růžového. Radši to ze sebe dostat.“
Trochu se u mísy natřásl, zapnul poklopec a vrátil se k posteli.
„Znal jsem jednoho od Olomouce, ten chlap dělal věčně přesčasy, sral na manželku, na děti. Sral na narozeniny, na Vánoce, na Novej Rok. On vlastně sral i na kolegy, prostě furt makal, chodil do práce první, odcházel poslední. Žádná pauza. Když se ostatní cpali někde na obědě kuřetem, on prostě pořád v kanclu klapal do tý svý mašiny, jako by mu mělo něco utéct. No a co myslíš? On i dokonce sral na hajzl. Potřeboval se vychcat, ale nechtěl na to myslet, tak prostě dál klapal a říkal si, že vlastně vůbec nepotřebuje, že se mu to zdá, že je úplně vychcanej. A tipni si, jak skončil. Má teď u stehna igelitovej pytlík a ať už chcát chce nebo ne, tak chčije pořád. Prasklo mu to v práci přímo v poledne, nateklo někam na ledviny a poškodilo močový cesty. Nezvratitelně.“
Pohodlně se uvelebil na lůžku, roztáhl nohy a potom si přehodil jednu přes druhou. Koukal na Grasla, jenž stál u mříží a zvědavě si prohlížel místnost.
„Takže ti doporučuju – když budeš potřebovat chcát, tak jdi. Za to ti nic nestojí. A tady jsou k obědu takový blivajzy, že chodit chcát budeš, to ti garantuju. Jediný, co tu za něco stojí, je voda. Tu si nech klidně dolít, tý není nikdy dost.
Hádám, že jsi tu poprvý. Vypadáš docela vyjukaně. Ale to se srovná, neboj. Já tu jsem nějakej pátek a ani mi to nepřijde. Člověk to musí brát takový, jaký to je. Holt jsi jednu chvíli v kině a čumíš na nějakou krávovinu a druhou chvíli jsi tady a okukuješ druhým lofasy, ale takovej –“
„Můžeš už držet hubu?“ řekl pomalu Grasl a sedl si doprostřed místnosti.
Mladík se nervózně pousmál. „Moc kecám, co?“
„Jedeš jak posranej kulomet.“
„To mi říkají všichni.“
„Tak si vezmi příklad z támhletoho,“ ukázal Grasl na muže, který ležel zády k nim na druhé posteli a bylo mu totálně jedno, co se dělo za ním. Měl široká záda oblečená jen do bílého tílka, holou hlavu a na nohou notně sešmajdané boty. Vypadal jako člověk, který tu tráví spoustu času a nemá zapotřebí ho rozebírat s někým jiným.
„Jenže ten je extrémně tichej, je to nějakej cvok.“ Bylo mu zřejmě jedno, že ho plešoun slyší. „Přivedli ho sem dneska ráno. Chtěl samostatnou celu, ale vysmáli se mu. Prý ji mají pro speciálního hosta.“
„O tom už jsem něco slyšel.“
„Abych řekl pravdu, jsem radši, že jsem tu s někým jiným. Být tu sám, tak mi asi hrábne.“
„A nestalo se to už náhodou?“
Mladík se rozchechtal a napřáhl před Grasla ruku. „Jsem Ferdinand. Ale nesnáším svoje jméno, tak mi tak hlavně neříkej. Bývalí kámoši mi nejdřív říkali Ferda a pak Fred. Tak spíš ten Fred, přijde mi to míň uhozený.“
Grasl ruku s drobným zaváháním přijal. „Robert. Nehodlám se tu s nikým kamarádit.“
„To chápu. Raději s nikým nemluvit. Spousta lidí má tyhle pravidla. Ale lidi prostě komunikujou, s tím se smiř. Tamten si klidně někam lehne a ani nevzdechne, je mu jedno jestli ho někdo slyší nebo jestli o něm někdo mluví. Když řekneš, že je primitiv, ani se neotočí. Pořád jen čumí do zdi. Určitě tam píše nějaký úchylný básničky, ani bych se nedivil. Pojď si zlato pro jednoho výstavního francouzáka, dám ti litr když si sáhneš na mýho tvrd –“
„Už bys mohl zase držet hubu.“
„Jo... jasně.“
„Dík.“
„Za co tě tu drží?“
Grasl vstal ze země a vrátil se k mříži. Kouknul do kamery a zašklebil se. „Myslím, že do toho ti nic není.“
„Já tu jsem omylem. Teda ne jako omylem úplně, ale kdyže to tak vezme kolem a kolem,“ Fred vyprskl smíchy a rukou si polaskal jeden kroužek v uchu, „když se to vezme kolem a kolem, tak tu vlastně omylem jsem. Páč jsme s bráchama vybírali jednu benzínku a oni tam měli alarm. Ale kdybys mě zabil, tak bych ti neřekl kde, ten chlap se ani nehnul z místa a ruce měl pořád nahoře. Jenže alarm spustil, jinak tam poldové nemohli být tak rychle.“
„Možná bys o tom neměl takhle mluvit.“
„Jen klid, už to mám dávno přišitý.“
„No tak já to teda nechci vědět.“
„Ale prosím tě. Takže tam byli snad za pět minut, člověk by si normálně myslel, že měli auta někde za rohem. Já byl zrovna venku a hlídal jsem, když dorazili. Bráchové zdrhli zadním vchodem, já už to nestihl. Kdyby mohli, určitě by mě tam nenechali.“
„Odkdy mají benzínky zadní vchod?“
„No... tahle měla.“
„Pěkná báchorka.“
„Já ti nekecám.“
„Mám pro tebe novinku – je mi to putna.“
Bylo slyšet rachot klíčů a odemykání dveří. A za chvíli se před mřížemi objevil známý policista v doprovodu ještě jednoho, který nesl podnos se třemi přepravkami na jídlo. Počkal, až se odemkne cela a nechal to potom policistu uvnitř všechno položit na kovový stůl.
„Kuřecí vývar a hrachovka s uzeným. Podle mě dost velkej luxus. Spíš bych vám do toho nachcal. Tvoje je ta modrá, příteli.“
Grasl sebral modrou přepravku a rozložil ji na tři kouřící části. Plastový příbor byl v nejspodnější. „Co tu máte pořád všichni s tím chcaním?“ A potom se usmál, protože zahlédl mrtvou myš vhozenou do misky s hrachovou kaší. Všechno zase složil a nechal to na stole. Fred zatím hltavě kousal uzené a plešoun se ani nehodlal otočit.
Došel k mříži a chytl ji v úrovni svých ramen. Vytáhlý policista na něj pobaveně hleděl a jeho kolega mezitím zmizel za dveřmi.
„Co je? Nelíbí se ti bonus? Nechci, aby sis stěžoval, že ti dáváme málo masa.“
„Chci vedlejší celu,“ pronesl Grasl šeptem, jako by ho neslyšel.
„Nasrat.“
„Nikdo tam není.“
„Její nájemník už je nahoře, je to exkluzivní kousek. Tady uvidíš, co všechno zmůžou peníze.“
„Mám tu jednoho němýho a jednoho ukecanýho. Všechno je lepší.“ Zahlédl trochu vyčítavý Fredův pohled a nesmlouvavým gestem ho zahnal.
„Tak si zvykni. Tam zkrátka nepůjdeš.“
„Mám pro vás návrh.“
Policista se chytl za pusu. „Pro mě? No nekecej? Tak povídej.“
„Vy mi zařídíte vedlejší flek.“
„A co mi nabízí protistrana? Můžu si nechat tu kšiltovku?“
„Klidně. A kromě toho, vám slíbím, že se vaší ženě, vaší matce, ani vaší dcerce nebo synovi nic nestane. Určitě máte někoho blízkého. Kolik vám je? Pětatřicet? Rodiče žijí tady? Věřte nebo ne, já se ven dostanu. A není nic snazšího, než vaši matku navštívit. Není nic snazšího, než jí zarýt nůž do pupku a koukat, jak jí ty starý smradlavý střeva lezou ven a ona se je nevěřícně snaží zastavit. Není nic snazšího, než jí nožem vypíchnout obě oči. Není nic snazšího...“
Strážník si hryzal spodní ret a mlčel. Barva v obličeji mu zmizela, nebo spíše růžovou vystřídala našedlá, ale jinak nedával nic znát.
„Já tu určitě nebudu věčně. V tomhle se vyznám, to mi věřte. A jsem mistr v hledání lidí. Jedna stará plechovka mi nemůže dělat problém. A až jí najdu a zaryju jí ten nůž do těla, až z ní bude krev cákat proudem, tak jí řeknu, že za tohle všechno může jedna trapná myš v hrachový kaši, kterou mi tam nacpal její syn. Ona to určitě pochopí, je to přece vaše matka..“
Fred stál za ním s pootevřenou pusou a ani nedutal.
„Takže chci vedlejší celu, strážníku. Berte to jako obchodník.“
Ale to už byl policista z dohledu, jenom za ním zaklaply dveře. Grasl si lehl na holnou postel, vyndal uzené z prostřední nádoby a zakousl se do něj. A potom bylo to vytoužené ticho až do tří hodin odpoledne.


Nájemník vedlejší cely se objevil kolem půl čtvrté. Nebyl vidět, jen občas pronesl nějakou peprnou hlášku na adresu místní stanice a ještě podezřele vláčným hlasem. Vypadalo to, že má v krvi hodně alkoholu.
Kolem půl páté Grasl s Fredem zjistili, proč se tu mluvilo o exkluzivitě. Chvilku se vedle dohadovali nějací policisté a vězeň nebyl slyšet. Pouze slabé supění a oddechování. A za pár minut už bylo ticho.
To vydrželo pět minut, kdy se z vedlejší cely ozvaly hlasy. Grasl tomu nejdřív nevěnoval pozornost, ale potom se posadil a Fred, který měl na záchodovém prkénku položenou rozečtenou knihu, si udělal pauzu a zadíval se stejným směrem.
„No to mě poser, to je Odpadlík.“
„To teda je,“ souhlasil Grasl, „a přestaň mi čumět do očí, vadí mi to.“
Mladík se odvrátil.
„Ten čurák tam má televizi.“
„Myslim, že líp bych to neřekl.“
„To mu přece nemohli dovolit.“
„Jak vidíš, tak mohli.“
„Co to je za bohatýho kripla?“
„Promiň, ale nemám laserový oči,“ ucedil Grasl. Asi by to nepřiznal, ale tohle ho taky trochu štvalo. Tady jsou tři lidi nasardinkovaní v jedné cele a tam vedle je jeden chlap a ještě s televizí. Když už nejde jen o něj, tak jde aspoň o princip. V čem je on horší, že ji tu nemůže mít taky?
„Miluju Odpadlíka,“ řekl Fred smutně a skoro se u toho rozbrečel.
„Sklapni.“
„Muž bez bázně a hany, honí vrahy své ženy...“
„Můžeš už držet hubu?“
Z vedlejší cely se ozval chechot a ten chlap tam prohlásil takovým tichým hlasem něco o tom, že to žere.
„Vraždil bych za jeden díl Odpadlíka,“ prohlásil Fred smrtelně vážně. „Dej mi něco ostrýho a klidně toho vyblitýho gestapáka tady na posteli podříznu, stačí mi telka a jeden díl Odpadlíka.“
Plešoun se na lůžku otočil a ležérně posadil. Obličej měl posetý jizvami a vepředu na čele malou chocholku z vlasů. Sundal si přes hlavu propocené tričko, hodil ho směrem k míse a to přistálo na rozečtené knize. Zvedl ruce vzhůru, aby se protáhl, nebo aby dal najevo svoje svaly. Nebo možná oboje, každopádně se to neminulo účinkem. Potom otočil hlavu Freovým směrem a prokřupnul si nadvakrát krk.
„Jestli ještě jednou uslyším nějaký slova na moji osobu, zabiju tě.“
Fred se vyplašeně podíval do kouta, potom sjel pohledem z Grasla na polonahou gorilu na posteli a nenuceně si začal hrát s prsty na rukou. „To bylo jako teda drsný....to chápu, prostě mě vytočil ten odvedle, já pak nevim, co plácám... ale to bylo vážně ode mě hnusný, tak sorry... ale ty bys taky neměl říkat takovýhle věci, jsou tu kamery...“
„Než se k tobě někdo dostane, Ferdinande, máš natřikrát zlomenej vaz.“
Fred polknul.
„Chcípneš mi v náruči a nikdo s tím nic neudělá.“
Potom se znovu položil čelem ke stěně a nechal Freda svým zmateným myšlenkám. Ten se vrátil ke své knížce, sundal z ní tílko, složil ho a opatrně ho položil vedle plešouna na postel. Když to viděl Grasl, musel se rozesmát.
„Já ti říkal, abys držel hubu.“
Fred naznačil prstem u hlavy, že to ten chlap nemá v myslivně všechno v pořádku a pustil se znovu do čtení.
Robert Grasl se znovu pohodlně natáhl na posteli a zamyslel se. Musí tu vydržet jeden den. Zítra tohle dobou už bude někde jinde. Je jedno kde, prostě někde jinde. Připadal si jako na pranýři. Veřejnost by ho nejraději viděla na křesle, jenže žijeme v trochu jiné zemi, lidičky. Tady se zabíjejí pouze slušní lidé, na parchanta nikdo ruku nevztáhne. Pokud jo, tak bůh mu pomáhej.
Miluju tuhle zemi. Kam se hrabe Amerika. Tohle je země plná svobodných myšlenek, svobodného jednání, lidí, okrádajících velké firmy a firem, okrádajících obyčejné lidi. A do toho se sem tam nenápadně vmísí jeden človíček, který provede nějakou nepravost, trochu vybočí z řady a světe div se – tohle se přece nemá! To je zrůdnost? To je vrchol, měl by viset, měli by ho rozsekat a předhodit prasatům.... pcha, o co je zánik jednoho života horší, než propuštění stovky lidí? Tím se zničí mnohonásobně víc životů. To není dočasná věc, to je běh na dlouhou trať a je dost možné, že se z té stovky vyloupne někdo, kdo skončí přesně jako on. Grasl. Zločince netvoří mysl, dnes už je tvoří stát,. tvoří je systém.
Vedle se ozval opět smích a potom bylo opět ticho.
„Drž tam vedle hubu!“ zaječel Fred.
Grasl zavrtěl hlavou. „Tímhle si nepomůžeš.“
„Je mi to fuk. Lepší nadávat na něj, než předstírat, že tam žádná televize není. Nesnáším ho.“
„Vždyť ho ani neznáš,“ rozesmál se Grasl
„Tím hůř. Ani ho neznám a už mě sere.“



Bylo zhruba půl deváté, když se u dveří objevil dlouhý policista. V ruce držel zmuchlanou kšiltovku a hodil ji přes mříže po Graslovi.
„Myslím, že tohle je tvoje.“
„Ale copak?“ pousmál se Grasl. Sebral čepici, nasadil si ji na hlavu a upravil. „Žere vás něco, strážníku?“
„Když tě pustím vedle, budeš už držet hubu?“
„Když mě pustíte vedle, budu držet hubu.“
„A přestanou ty kecy o mý matce.“
„To si pište. Jako když utne.“
„A budeš jako beránek, ten člověk vedle nechce žádný problémy a ty mu žádný nezpůsobíš. Koukneš na televizi a půjdeš chrápat. Zítra po obědě tě odvedou a už o tobě nechci slyšet.“
„Jak říkáte,“ usmíval se Grasl od ucha k uchu a černé hřebíky mu vykukovaly zpod kšiltu.
Zezadu ho chytnul Fred a sepjal ruce. „Nechoď, prosím, nenechávej mě tu s tím šílencem.“
„Nic ti neudělá, když budeš zticha.“
„Tak v tom případě jsem mrtvej.“
Grasl ho poplácal po rameni. „Dělej, jak umíš. A teď mě omluv, čeká mě až do zítra dovolená. Pošlu ti pohled.“
Počkal až, se otevřou dveře a vyšel na chodbu. Policista zkontroloval jeho pouta, vynesl prázdné nádoby od oběda a pak zase dveře zabouchl a počkal, až elektronický zámek zaklapne.
Pomalu vykročili a on sáhl do zadní kapsy a vytáhl malou zmuchlanou fotografii.
„Chci, aby ses na tohle podíval.“
„Co je to?“
„Fotka.“
„To vidím. Nechci se dívat na žádnou fotku.“ Už došli k první cele, Grasl stál zády k mřížím. Proti němu byl stolek, na kterém se ještě před chvilkou válela jeho čepice a světlo z pouliční lampy dopadalo mezi mřížemi na kameru vysoko v rohu.
„Prostě se na ni podíváš.“
Vězeň se zamračil.
„Dejte to sem, chlape, ať už můžu čumět na bednu.“
Mrknul do kamery a natočil si fotku tak, aby na ni viděl. Vybledlá fotografie s ožmoulanými rohy. Taková, co někdo nosí nepřetržitě v peněžence, až není skoro poznat, kdože to na ní vlastně je. Vypadalo to jako fotka holčičky. S malými hnědými copánky. Nastavil fotografii více proti světlu, až s ní téměř zakryl to zelené světýlko na vrnící kameře....ale moment.
Sklopil fotografii a překvapeně se zadíval nahoru.
Kamera byla na svém místo, jen to tepající světlo znamenající stálý dohled neblikalo.
„A do prdele,“ vyklouzlo mu, když se mu nůž v policistových rukou zaryl hluboko do zad. Zachroptěl a snažil se rukama nahmatat nejdřív paži, která mu zezadu svírala krk a posléze i druhou, která mu ostří nořila čím dál hlouběji do těla. Před očima se mu zatmělo, snažil se udržet rovnováhu, ale nakonec poklekl na jedno koleno. Prsty ruky, která ho svírala, držely fotografii.
„To je ona, poznáváš ji?“ zašeptal policista. „Poznáváš? Zemřeš tady potichu a sám, stejně jako ona v tom sklepě. S pouty na rukou a nohou, stejně jako ona. S nožem v zádech, stejně jako ona. A doufám, že i se slzami v očích, stejně jako ona. Myslíš, že jsi nejchytřejší? Myslíš, že se tě bojím? Tvých prázdných slov a výhrůžek? Nechápeš to? Nedivím se ti, na to nemáš mozek. Ale věz, že jsou na tobě spousty otisků toho tetovanýho hovada, cos ho vyprovokoval ve dveřích, takže tvůj vrah je jasnej.“
Otočil ho do cely, kam ho měli odvést a on v hrůze sledoval prázdnou místnost s jednou televizí a přehrávačem na stole, z kterého se linul nepříjemný smích a hlas imaginárního vězně. A ve zdi... ve zdi byla díra, ze které čouhala silná zpocená ruka jednoho „vyblitýho gestapáka“ a v ní byl ovladač.... posranej ovladač na televizi.. .proto byl pořád u zdi.... chcípnu kvůli blbýmu ovladači...
Poklekl i na druhé koleno a nebýt ruky, která mu zakrývala ústa, vykřikl by.
Strážný vytáhl nůž, otočil Grasla směrem k sobě a stále s rukou přes pusu mu ho několikrát zabořil do břicha. Zadržel ho, aby neupadl a snažil se mu přitom stále dívat do očí. Do těch černých hřebíků... rezavějících hřebíků.
Jedna rodina zase bude klidněji spát...