TEN sen...

Anotace: je to jen sen nebo osud?

Chce se mi křičet,ale nemohu ze sebe dostat ani hlásku. Pak se propadám do hlubin...

Vzbudím se,rozhlédnu kolem sebe a zjistím že jsem doma v posteli. Opět to byl jen sen...TEN sen....Sen,který se mi zdá již tři měsíce. Každou noc ten samý sen.
Ano,jsou to již tři měsíce,co jsem byla na procházce se svým psem-tříletou fenkou Německé dogy Agnes. Šli jsme zrovna kolem lesa za městem,když se mi zaběhla. Vydala jsem se jí hledat.
Šla jsem tak nějak jako vedená svým šestým smyslem....alespoň tehdy jsem si myslela že je to muj šestý smysl. Dnes bych na to už asi tak nesázela. Nevím jak dlouho jsem šla,když se předemnou husté keře rozestoupily a já najednou stála na paloučku. Nikdy předtím jsem na něj nenarazila a to sem s Agnes chodím témeř deně. Kolem dokola obehnaný hustými křáky vypadal jako z pohádky. Tráva krásně zelená a hebká,stříbrná studánka a nějaký podivný kamenný pomník. Nevím,co to bylo za pomník,každopádně jsem nikdy předtím nic podobného neviděla...byly na něm sochy,vypadající jako živé...téměř jako andělé jen s ďábelským výrazem v očích....ale byly to krásné postavy.Stála jsem jako přikovaná...z pomníku vyzařovala podivná aura...Taková mystická,tajemná.. Citila jsem se jako ve snu (to jsem ještě nemohla tušit,že se tak od nynějška budu cítit noc co noc). Ráda bych tam byla zůstala dýl a vše si pořádně důkldně prohlédla,kdyby mě nevyrušilo psí zaknučení,které mi připomělo důvod proč jsem tu. Agnes byla schovaná nedaleko a šíleně vystrašená. Asi se bála že se ztratila. Když jsme přišli domů,pořád ještě nebyla ve své kůži. Nechala jsem ji přes noc volně běhat kolem domu po dvoře. Ráno nikde nebyla. Už jsem ji od té doby neviděla. Netuším co se s ní mohlo stát. Je mi po ní smutno a navíc sama ženská v rodinném domě,to není žádná výhra. S ní jsem měla alespoń pocit bezpečí.

Od té doby jsem se doma vůbec necítila dobře. Den co den jsem po práci zůstávala ve městě,chodila po návštěvách a vše jen proto abych nemusela hned domů. Párkrát jsem pozvala kamarádky ke mě,ale nikdy jsem se tam nedokázala pořádně uvolnit,takže jsem to po chvíli vzdala. Domů jsem se chodila vlastně už jen vyspat a ani to se mi nedařilo.
Každou noc se mi zdál TEN sen. Viděla jsem se,jak jdu na onen palouček v lese. Prostupuji houštím,chvíli se rozhlížím a pak jdu ke studánce. Omyju si obličej v křišťálově ledové vodě. Když se nakláním nad hladinou,zdá se mi,jako by za mnou někdo stál. Dokonce jsem v odrazu i viděla něco se mihnout. Když se ale otočím,nikde nikdo není. Zvednu se a jdu si sednout k pomníku. Zase ten pocit,jakoby tam byl ještě někdo. ohlédnu se a...nic. Vtom mi někdo položí ruku na rameno. Než se stihnu otočit a podívat,slyším štěkat Agnes a probudím se.
Tři měsíce,každou noc. Už je to k nevydržení. I můj šéf si stihnul všimnout,že se mnou není něco v pořádku. Zalhala jsem,že jsem nemocná a jistě budu brzy v pohodě. Už nevím,co mám dělat. Svěřila jsem se známé a ta mi řekla,že bych měla zajít k psychologovi. Prý se těžce vyrovnávám se ztrátou psa. Pche! Já nejsem cvok...já ne. To vím jistě. Jen nevím co a proč se děje.

Po dalších několika neprospaných nocích mi ruply nervy. Musím jít zpátky. Vím to. To místo,ten pomník mě volá. Chce,abych se vrátila. Nevím proč. V práci jsem si vzala pár dní volno. Šéf mi je s radostí dal.
Dnes se tam vrátím. Od rána jsem nervozní. Nevím, co si od toho slibuji.Nevím,co mám čekat. Už potřetí si dělám jiný účes,potřetí se líčím. Nemohu se soustředit na nic. Vlastně ani pořádně nechápu,proč mi tak záleží na tom,jak budu vypadat,když jdu jen do lesa. Ach,ty nervy! Konečně se podívám na hodinky a zjišťuju že je třičtvrtě na pět. To jsem se pěkně sekla,pomyslím si. Měla bych vyrazit. Vezmu mikinu,nazuju boty a vyrážím.
Celou cestu přemýšlím...přemýšlím o všem,co se poslední dobou děje. Ani mi to nepřijde a už se deru houštím.

Opět jako omámená stojím na paloučku. Přesně jako v tom snu.Pomalu,jako víla,abych nenarušila atmosféru se blížím ke studánce. Skláním se,ruce nořím do vody. Je příjemně studená. Žádný pocit,jakoby nademnou někdo stál nemám,přesto se přestávám cítit dobře. Nejraději bych odešla,ale nemůžu. Něco mě tu drží a nechce pustit zpět. Asi musím pokračovat ve snu. Přejdu k pomníku. Dnes kolem něj není atmosféra tajemná. Dnes mi běhá mráz po zádech a vyrážejí ledové krůpěje potu. Je děsivý a jde z něj strach. Přesto se posadím. Je mi čím dál víc nepříjemné zůstávat zde. Dokonce začínám panikařit. Už,už se zvedám a chci utíkat pryč,když někdo položí ruku na mé rameno.
Polije mě horko a hned zase zima. Třesou se mi kolena. Srdce mi bije jako zvon,div nevyskočí z těla. Krev se mi vlévá do hlavy a mam pocit,že každou chvíli omdlím. Chce se mi křičet,ale nemohu ze sebe dostat ani hlásku. Pak se propadám do hlubin. Do hlubin temnoty. Nevím,co se děje,všechno se se mnou točí. Tohle všechno se odehrálo během snad ani ne pár vteřin.
Cítím něčí dech na krku. Je to muž. Rukou,kterou měl na mém rameni mi nyní hladí krk a druhou rukou mě pevně objímá kolem pasu. Jazykem mi olízne ušní lalůček a jede níž po krku. Nemůžu se ani hnout,jen strnule čekám,co bude dál. U krku se jeho pohyb zastaví. V okamžiku cítím tupou bolest. Vlastně ne,to není bolest. Jen jednorázové píchnutí jak mi ostré špičáky prorazily kůži a pak náhlá úleva,jak z mého těla spolu s krví uniká i život.

Už je mi dobře...už nemám strach...vlastně je mi tak dobře jak snad ještě nikdy...
Jsem smířená se vším a už mě nic netrápí. Úleva a únava...ano,cítím,jak klesám k zemi. Ne prudce,ale lehce...S posledními zbytky vědomí mi dochází,že mě někdo na zem lehce položil...
Jak šlechetné...