Náměsíčná (2/4)

Anotace: Když vás noční můry doženou. Inspirováno... vlastní fantazií :). Svému osudu nejspíš nikdo neuteče...

Zírala jsem do temného nočního prázdna před sebou a snažila se přimět oči, aby zůstaly otevřené. Nesmím usnout. Bála jsem se. Jenže všechno jako by se proti mně spiklo. Víčka pod tíhou přicházejících snů klesala a ač jsem bojovala ze všech sil, mé vědomí opouštělo mou mysl a celé tělo pohlcovala slabost a strnulost. Zanedlouho jsem byla vtažena do říše snů, které jsem se tak vehementně, leč bezúspěšně, bránila.
Téměř okamžitě jsem se octla na té strašidelné cestě podél jezera. Chladný vítr vál ze severu a přinášel sebou zvláštní vlahou vůni, která mi byla povědomá. Příjemná vůně přítomnosti vody ve vzduchu. Zdvihla jsem oči k obloze, na které se začaly kumulovat tmavé bouřkové mraky a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, prosyceného přicházejícím deštěm. Na můj obličej dopadla první chladivá kapka slané vody a jemně se rozprskla po tváři. Záhy byla následována dalšími. Po chvíli mi již intenzivní déšť smáčel vlasy a lepil tenkou noční košilku na holou kůži. Kapky s jistou pravidelností bubnovaly do ztrouchnivělé kůry okolních stromů a možná jim navracely ztracenou vláhu, stromy vypadaly jako by pod náhlým návalem hydratace ožily. V dáli jsem zaslechla něčí hluboký, zastřený hlas, volající mé jméno. Neznepokojovalo mě to, právě naopak. Ten zvuk mě vábil a já kráčela dál vstříc neznámému, nevnímajíc déšť, ani bahno tvořící se pod mýma nohama. Déšť se proměnil na sotva postřehnutelné mrholení. I v ovzduší se něco změnilo. Byla tu znovu. Neprostupná mlha valící se z jezera mi nyní sahala až k pasu a něžně se obtáčela kolem těla a objímala mé boky. Byl to chladný, mrazivý dotek něčeho neviditelného, pronikajícího póry pod kůži, co rozechvívalo každou buňku v mém těle. Naslouchala jsem hlasu, který mě volal k sobě.
Zatočila jsem po cestičce, za kterou jsem již zhlédla povědomou cihlovou zeď. Brána už čekala otevřená, jako by věděla, že i dnes přijde noční návštěvník. Bez rozmýšlení jsem vstoupila a jistým krokem se vydala k cíli své cesty. Došla jsem k onomu hrobu a dlaní přejela po hrubém nepravidelném náhrobku, jako bych ho chtěla polaskat. Prsty přejely po písmenech vytesaných do žulového kamene, jemná kůže vnímala každou nerovnost, každý záhyb. Mé rty nevědomky zašeptaly jeho jméno. Zaslechla jsem tiché zasténání, následované povzdechem. Mlha mě znenadání celou obklopila, dotýkala se tváře, přejela po rtech. Možná mě probralo tohle, možná to byla nepředstavitelná zima, která roztřásla mé tělo. Zase jsem ucítila ten hnilobný zápach a v mlze před sebou spatřila zhmotňující se siluetu připomínající mužskou postavu. Téměř okamžitě mě ovládl strach.
‚Vítám tě. Jmenuji se Robert.‘ Zaslechla jsem ten hluboký hlas, který vycházel z mlhy. ‚Seznam se s mými přáteli, kteří budou za chvíli našimi svatebčany. Nemusíš se nás bát.‘ Rozhlížela jsem se zmateně kolem sebe. Z mlhy začaly vystupovat postavy a postupně dostávaly jasnou podobu. Z toho pohledu a ze zápachu, který se stupňoval s tím, jak se ta stvoření přibližovala, se mi zvedl žaludek. Co jsou zač? Zahlédla jsem jejich tváře nebo tedy to, co z nich zbylo. Někteří měli na hlavách místo vlasů zkrvavené rány, jiným chyběly na tvářích kusy kůže, někdy i svalů a stavěli tak na odiv jen cáry masa nebo holé, časem vybělené, kosti. Jejich rozkládající se těla pokrývalo starodávné zaprášené oblečení, jako by přicházeli z různých století. Krčila jsem se strnule u náhrobku, jako bych se za ním chtěla schovat, jako bych si myslela, že mi to místo poskytne bezpečnou náruč, když se postavy náhle zastavily na několik stop ode mě a zůstaly civět prázdnýma mrtvolnýma očima přímo před sebe, jako by to byly hadrové loutky. Pak se jejich řady rozestoupily a vyšel z nich on. Robert. Oblečený do temně černého ztrouchnivělého fraku a černých ošoupaných kalhot, bílé starodávné košile s naškrobeným límcem a s šedým cylindrem na hlavě, který celkově rušil dojem tohoto bizardního obrazu. Jeho chůze se podobala spíše kulhání, za což mohla levá noha vykloubená v nepřirozené pozici, kterou doslova táhl za sebou. Neovladatelné chodidlo zanechávalo v půdě hlubokou rýhu. Neviděla jsem mu do tváře, což bylo možná to jediné, co mě drželo při vědomí. Bála jsem se toho, co bych spatřila, kdyby zvedl svou hlavu. Zůstal stát metr přede mnou a já ucítila zápach zkaženého rozkládajícího se masa, vycházející z jeho těla. Vztáhl ke mně ruku a nabídl mi svou dlaň ukrytou pod bílou, místy zkrvavenou, rukavicí.
‚Pojď,‘ zaskřehotal ta slova do noci. ‚Čekám tu na tebe už celou věčnost. A ty jsi přišla, vyslyšela jsi má volání.‘
‚Co ode mě chceš?‘ podařilo se mi zašeptat. Byla jsem ochromená strachem, mé tělo se nekontrolovatelně třáslo a já ho nedokázala zastavit.
‚Chci tebe. Jsi moje,‘ řekl to, jako by to byla samozřejmost, jediná pravdivá věc na světě, jako bych mu doopravdy patřila. ‚Strávíš tu se mnou věčnost, staneš se mou nevěstou a manželkou. Budeme společně žít v tomhle záhrobním světě.‘ Začal se tiše smát.
‚Musím se tě však zeptat na jednu důležitou otázku, bez které by to celé nemělo pražádný smysl.‘ Na chvíli se odmlčel a pak vyřkl ta slova, která mi ukradla zbytek kyslíku ze rtů i z plic.‚Vezmeš si mě?‘
Nevím kde jsem sebrala tu odvahu, možná to byl pud sebezáchovy, snaha uchránit si holý život, ale začala jsem pomalu ustupovat. Holými zády jsem narazila na chladnou cihlovou zeď a sunula se podél ní až k onomu rozbořenému místu. Postavy mě sledovaly a pak se v čele s Robertem daly do pohybu. Vypadaly jako když se vznáší, jako když jejich ztrouchnivělá těla popírají zákony gravitace. V mžiku jsem se prodrala křovím, které představovalo jedinou únikovou cestu a vyrazila směrem k tmavému lesu. Proplétala jsem se mezi stromy, klopýtala po cestě neznámo kam. Až po dlouhé době, když mi mé unavené svaly vypověděly službu, jsem se vyčerpaně svalila do vysoké trávy a v mžiku se propadla do vysvobozujícího spánku. Ani jsem si nevšimla, že svět kolem mě se pomalu probouzí do nového dne.
‚Mě stejně neutečeš, sama se vrátíš ať chceš nebo ne,‘ zaslechla jsem zlověstné zasyčení, které sebou přinesl závan větru a vmetl jej do mé již spící tváře.

Probudilo mě ostré slunce, které mi svými ostrými paprsky nemilosrdně spalovalo tvář. Ztěžka jsem otevřela oči a namáhavě se přetočila na záda. Listí pod vahou mého těla s tichým šustěním zaúpělo. Kromě mého těla se probouzely také smysly a já ucítila intenzivní, svěží vůni čerstvé trávy a lučních květin. Teplý vánek si pohrával s mými rozcuchanými vlasy, které byly plné drobných větviček a barevného listí. Až teď jsem si uvědomila, že nejsem ve své posteli. Vzepřela jsem se na předloktích a rozhlédla se kolem sebe. Ležela jsem na louce, zřejmě někde uprostřed lesa, kam mě zahnal zběsilý noční úprk. Klesla jsem zpět do trávy a zhluboka dýchala. Nechávala jsem vlahý jarní vzduch proudit mým tělem, každým jeho svalem a záhybem. Byla jsem stále zmatená. Nedokázala jsem rozeznat realitu od fantazie, sen od skutečnosti. Po dlouhých minutách jsem se zvedla a přinutila své polámané tělo, vydat se po cestě zpět k místu, které nazývám svým domovem.