Rudý

Anotace: II. kapitola jestli to nikoho nezaujme je to poslední opravdu.

II. Bylo 18:15. Slunce se pomalu sunulo za obzor. Robert Bon, trochu pobledlý, projížděl vozidlem po zapadlých silnicích v městském ghetu. Gheto byla východní část města, která patřila těm nejchudším. Policisté sem ani moc nezavítali. Neoficiální stanovisko vyšších instancí bylo takové že žádné chudinské centrum ve městě není. Toto místo přehlíželi jak policisté, politici tak i občané. Ovšem jen do doby pokud nepotřebovali levnou prostitutku či dávku drogy. Obojí se dalo sehnat ve značeném množství, za rozumnou cenu na každém rohu. Bon se rozhlížel po místě kam zavítal jen třikrát nebo čtyřikrát za dobu co se přistěhoval do Hamendu. Silnice byla v příšerném stavu. Díra vedle díry. Vlající pruhy pásky s nápisem „pozor práce“ vypovídali o nějaké staré snaze ji opravit. Pouliční osvětlení svítilo asi na 50% svých možností. Pod lampami se shlukovali podivné existence. Pasáci, kurvy, dealeři, bezdomovci a toulavý, vyhublý pouliční psi. Všechny tyto osamělé a žalostné oči byli upřeny na projíždějící auto. Děvky se před ním natřásala v domnění, že se jedná o zákazníka z města co si jde vyhodit z kopýtka. Jejich pasáci se otáčeli ke zdi, aby svou přítomností neodradili kunšavty. Zbylé opilé trosky co se váleli v kalužích své moči, výkalů a špíny z ulice sotva věděli, že je večer natož, že kolem jede nějaký automobil.
Poručík raději od těchto lidí odvrátil zrak. Začal hledět dopředu a hledal ulici skrývají tajemný bar Cash, kde na něj čeká důležitá schůzka. Pohledem na sedadlo spolujezdce se přesvědčil, že pitevní zpráva je na svém místě.

„Dobrej doktore.“ S úsměvem pozdravil dr. Tuche, který zrovna obědval. Na první pohled by se člověk, co poprvé navštívil márnice města Homend, zhrozil vysokého, vychrtlého, plešatého muže co má černou pásku přes oko, zakrvácenou zelenou zástěru stojící nad mrtvým tělem se sendvičem v pravé ruce. Okamžitě jak dr. Tuche spatřil poručíka Bona usmál se a jeho jediné modré oko se rozzářilo jako oči dítěte co zahlédli vysněnou hračku.
„Poručíku, vítám vás“ při těch slovech odložil patolog jídlo vedle těla na stole a potřásl si pravicí s Bonem. „Popravdě musím říct, že zrovna vás jsem zde nečekal. Hofer musí být zoufalý, když překousl nesympatii k vám a dal vám tento případ. Nicméně jsem rád, že jste to právě vy. Vy jste jeden z mála policistů co snesou pitvu. Sice nejsem policista a nikdy jsem nevyšetřoval žádnou vraždu, ale jako patolog se domnívám, že znát tělo oběti podrobně je vyšetřovatelovo povinnost.“dr. se otočil, uchopil svůj oběd, foukl na něj z obou stran a s chutí se zakousl. Opět se otočil k Bonovi a pokračoval. „Řeknu vám, čistě mezi námi dvěma, Rotts zde byl asi před měsíce. Jen jsem mu ukázal úlomky lebky s mozkem z jeho případu a on mi to tady celý pozvracel. Jak někdo takový může dělat u policie?!“ řekl pohoršeně a olízl si prsty po vynikajícím obědě.
„Taky se divím, ale neřekl bych, že je to jediná jeho vada“ odpověděl popravdě Bon. Dr. Tuchovi věřil. Byl u jednotky stejně oblíbený asi jako on. Většina kolegů patologa považovali za šílence. I Bon, který nemohl spustit oči z jeho obědu, dokud nezmizel v něm, o tom dost často přemýšlel. Nevěděl zdali je doktor šílený nebo má jen své neortodoxní praktiky, ale to mu bylo jedna ve své práci byl nedostižný a dělal jí vždy profesionálně. Každý genius má právo se chovat trochu jinak. Tuch byl právě takový genius ve svém oboru. Celé dny trávil s mrtvolami. Neměl rodinu a žil sám. Práce byla jeho rodina a márnice jeho domov. Vlastně i bydlel v márnici. O vánocích každé mrtvole dal vánoční čepičku a pak pouštěl koledy a zpíval svým svěřencům. Byl znám, že vychází lépe s mrtvými nežli se živými. To mu nikdy nevadilo jak říkával: „mrtvý nelžou“.
„No poručíku, již jste byl na místě činu?“
„Ano byl. Je tělo tak zřízeno jak jsem předpokládám?“ a rozhlížel se po místnosti jestli ho nezahlídne.
„Možná ještě víc, poručíku. Dělám patologa deset let, ale ještě jsem neviděl tak pozoruhodný případ. Snad jednou to bylo před čtyřmi. Ne před pěti lety. Našli jsme mrtvolu v autě. Byla probodnutá skrz na skrz.“
„To není nic neobvyklého.“ Poznamenal Bon.
„To ne, ale ona hrudníkem vyplňovala tu malou škvírku mezi přístrojovou deskou a volantem. Ten z ní trčel a vypadalo to jako by se zapíchl volantem. Když jsem to viděl musel jsem se smát, ještě teď mi to přijde směšný. Počkej myslím, že tu mám nějaký fotky…“ a dr. začal prohledávat šuplíky svého stolu.
„Snad jindy doktore. Nyní mě zajímá jen jedno tělo.“ Poručíkův žaludek se mírně zachvěl.
„Ááá, profesionál jde hned na věc. To se mi líbí. Pojďte za mnou.“
Prošli dveřmi do vedlejší místnosti která vedla do modře vymalované asi deseti metrové, dlouhé chodby. Bon šel vedle doktora a ten říkal nejdůležitější věci, které zjistil.
„Mrtvá se jmenovala Julie Goveová. Běloška. Věk sedmnáct let. Smrt nastala asi něco mezi dvaadvacátou a půlnocí včera večer.A to zlomením vazu. “ Oba došli na konec chodby a prošli do druhé pitevny. Zde byl jen jeden kovový stůl uprostřed a na něm se pod bílou plachtou rýsovalo lidské tělo. Patolog plachtu odhrnul a dál pokračoval ve stručné zprávě co zjistil. „Ještě jako živá byla zbita a znásilněna, nebo znásilněna a zbita. To nechám na vás. Pokud se podíváte na kotníky a zápěstí uvidíte jasné modřiny po provazech. Jsou rozdřené a krvavé. Což jasně dokazuje, že byla svázaná ještě za živa. Pohmožděniny jsou po celém těle. Svědčí o velké síle pachatele či pachatelů. Má zlomená tři žebra, pravou ruku na dvou místech, levou dlaň rozdrcenou. Dle mého mínění jí někdo rozdupl. Několik vnitřních poranění… ale nejzajímavější je toto.“ Tuch odkryl celé tělo a mrtvé rozevřel nohy, aby bylo vidět na vagínu. „Vidíte ty ranky na obou stranách velkých stydkých pysků?“ Bon se zahleděl a přikývl.
„Od čeho jsou?“
„Tomu neuvěříte. Byly k sobě přišité silonem. Pochopitelně za živa. Řekl bych že za plného vědomí. Po jeho odstranění jsem zjistil chirurgický zákrok. Čerstvě znovu obnovená a znovu proražená panenská blána. Vnitřní poranění značí o znásilnění. Stopy semene nejsou. Nejspíš ten muž, či muži, požil kondom.“ Skončil doktor svůj popis oběti a znovu jí přikryl plachtou. „ Jisté je že toto děvče zažilo před smrtí hotové peklo a smrt pro ní byla vysvobozením“.
„Takže žádná stopa, která by mě někam nasměrovala?“ sklesle se zeptal Bon.
„To ne. V žaludku krom rozložené snídaně jsem našel vzorek semene. Pokud to nesnědla s jídlem. Je dost pravděpodobné, že před smrtí prováděla orální sex. Vzorek byl sice dost poškozen ale myslím že s trochou trpělivosti bych byl schopen z něj dostat D.N.A. k porovnání.“ Řekl pyšně Tuch.
„A kdy to bude?“
„Zítra. Možná pozítří.“
„Vy jste patologový virtuos, doktore!“ pronesl spokojeně policista.
„Děkuji ale ještě to není jisté. Jak říkám vzorek je dost poškozen.“ Upozornil doktor Bona, když ho vyprovázel ven.
„Nevadí. Uvidíme pak.“
„Tady je pitevní správa s fotografiemi.“ Podával modrozelené desky s papíry uvnitř poručíkovi.
„Doktore, měl bych jednu prosbu. Prosím o celém případu informujte jenom mě. Žádná informace nesmí prosáknout ven. Domluvím to s velitelem.“
„Pro vás udělám cokoliv, poručíku. Vše co se dozvím budete vědět jen vy. Máte mé slovo!“
Bon spokojeně přikývnul. Oba muži se rozloučili podáním ruky a každý se pak vydal po svém. Bon vyrazil na stanici, aby poprvé vyzkoušel své pravomoci…

To se stalo před několika hodinami. Přesto to Robertu Bonovi nešlo z hlavy. Tento případ nebude jako všechny ty případy, které úspěšně vyřešil. Byl něčím zvláštní. A nebylo to brutalitou vraždy. Nebylo to Rudým se kterým se má za chvilku sejít. Cítil. Něco co nedovedl popsat. Ten pocit ho užíral ze vnitř. Podivné napětí jako elektrický výboj co napínal jeho svaly k prasknutí. Nedokázal vymazat obrázek té dívky z hlavy. Tajemství obklopující smrt mladé dívky hmatatelně tepalo kolem něj. Jen uchopit. Proč musela Julie Goveová zemřít? Na tuto otázku mu snad pomůže najít odpověď pan Rudý.
Když přijel k baru Cash bylo 19:06. Poručík seděl v autě před barem a zvědavě si prohlížel skrz okno každého zákazníka doufaje, že výjmečnost pana Rudého je vidět na první pohled. Nic na tom baru ani na jednom zákazníkovi nebylo podezřelé. Jen další nalejvárna v tomhle zavšiveným městě. Hnusná díra která skrývá možná pár kapesních zlodějíčků a zcela určitě několik švábů jenž se prohánějí po lokále po zavíračce. Proč tady? Nepříjemné místo po setmění a zvlášť pro policistu ani by se nedivil kdyby schytal pár ran od chlápků co jeho druh nemají příliš v lásce. Hlavou se mu honil jeho nový případ. Něco takového opravdu ještě nezažil, ani o tom nečetl. Maximálně v nějaké detektivce s úplně dementní zápletkou plnou tuctových postav. Opravdu, jen co na ten případ pomyslel hned se viděl jako postava v nějakém takovém přitroublém románu. Ale nejvíc se mu honilo hlavou kdo je vlastně pan Rudý. Bylo jen jedna možnost jak to zjistit. Už bylo něco málo po půl osmé večer. Tedy vystoupil z vozidla, rozhlédl se na kolem zdali se poblíž nepohybuje nějaká partička co by mu mohla poškrábat lak. Nikde nikdo. Asi to nejsou jen policisti co by večer do této části neradi zabloudili. Přeběhl ulici. Pomalu a opatrně otevřel dveře do lokálu. Šum uvnitř náhle ztichl. A desítky párů zvědavých očí pozorovali jeho sebejistou chůzi k baru.
„ Pán si bude přát?“ zavrčel barman.
„ Pivo a informaci.“
„ Pivo je dvacku ale informace nemám. To si zajdi na informace.“ A poslal hostu pivo takovým způsobem po pultu, že se dobrá třetina vylila na poručíkovo kabát.
„ To nebylo moc moudré…“ sdělil mu seržant při osušování.
„ Jo a to jako proč?“ zasmál se barman a s ním celá hospoda. Smích kolem přestal jak se seržant ohlédl. Jeho pichlavé oči změřili každé individuum za jeho zády. A rázem si byl jist. Ani jeden by nezaútočil. Byli to typický velkohubý opilci.
„ Proč? Ze dvou důvodů. Tak za prvé ti to tu můžu zavřít…“ a vytáhl služební odznak a hodil ho před sebe „…. a za druhé bych ti mohl rozkopat tu tvou tlustou prdel a rozflákat ten tvůj hnusnej ksicht do takových krvavejch sraček že tě nepozná ani tvoje stará.“ Napil se piva. Poválel ho v ústech a plivnul ho barmanovi do obličeje. Barman zůstal stát jako opařený. Nikdo si nic takového nebude k němu dovolovat.
„ Á pán je policejní šmejt. Vybral sis špatnej pajzl na sklenku.“ Jen to dořekl držel tyč co měl schovanou pod pultem.
„ Pánové, no tak to není hezké ani od jednoho z vás. Ten muž je tu za mnou“ zaznělo od jednoho ze stolů. Poručík se rozhlédl kolem a hledal nositele toho hlasu. Ten seděl v zastrčeném koutě kde nesvítilo světlo, sám u malého stolku. A vše sledoval s ledovým klidem i když jeho obličej nebyl skoro, v tom přítmí, vidět.
„ Omlouvám se Vám Pane Rudý. Nevěděl že je to váš přítel.“ zakoktal barman a vrátil tyč na své místo.
„ No vidíš bobánku ani ta informace moc nebolela že?“ poplácal Bon po tvářit putykáře, jenž si to nechal v klidu líbit. Poručík si vzal nápoj, placku a zamířil ke stolu kde seděl záhadný pan Rudý. Nebylo divu že si ho zprvu nevšiml, i když nevěděl jak vypadá. Pan Rudý seděl koutě baru kam nedopadalo žádné světlo a lustr nad jeho stolem byl spíše na ozdobu nežli, aby plnil svůj účel. Seděl sám v naprosté tmě a vychutnával si pozorování dění aniž by byl sám pozorován. Divné že taková chátra která se tu zdržuje mu to trpěla a zvlášť když ví že to býval policajt a jako takový by to tu neměl mít dvakrát příjemné. Ale jak bylo vidno nejen že ho tu trpěli ale že se ho i báli. Poručík musel uznat že vypadá trochu děsivě. Měl bělostnou tvář jako by přišel ze srazu albínů, dlouhé nečesané havraní vlasy. Na očích staré kulaté sluneční brýle se zlatými obroučkami a na sobě dlouhý, tmavě modrý kabát přes černý, levný oblek a bílou košili, která se tam trochu v té tmě přesto ztrácela.
„ Koukám máte rád tmu.“ řekl poručík a posadil se naproti Rudému. Ten se usmál a odpověděl.
„ Ne ona má ráda mě. Tedy přišel jste. Proč?.“
„ Město si chce pronajmout vaše služby. Slyšel jste o té vraždě mladé Goveové?“
„Ano“
„Zprávy se zde šíří rychle. Mohl byste mi tedy pomoci s případem?“ otázal se Bon.
„ Ne, to bych skutečně nemohl.“ Okamžitě odvětil Rudý.
„Takže jsem tu zbytečně…“ reagoval poručík pomalým zvednutím ze židle.
„ Neodcházejte! Co vlastně ode mě očekáváte? “ jemně naklonil hlavu Rudý k policistovi. Ten pochopil že nemá cenu si hrát na sebejistého, Jestli se má hnout z místa.
„ Tedy vy chcete pomoct? A jak si tu pomoct představujete?! A hlavně co za to?“ řekl Rudý aniž by změnil jakkoli tón hlasu.
„ Tak že vám řeknu co se stalo a každý detail toho případu a vy řeknete svůj názor. Budete soukromí detektiv najatý městem a můj partner.“
„ Ale já už nejsem polda!“ rozlítil se Rudý. „Díky těm co mě nyní chtějí najmout.“
„Jsem zde v městě jen rok a půl. Nevím co se stalo. Hofer mi jen sdělil, že vše vám bude prominuto pokud se případ vyřeší za vaší pomoci.“ Vyřídil vzkaz poručík.
„Hofer musí být zoufalý. Asi mu na krk dýchá jeho kamarád politik.“ zůstal Rudý stále klidný. A hovořil spíš k sobě. „Ale co je mi do Hofera? Co do Govea? A co do lidí, těch slušných lidí podle vás? Já jsem se přestal zajímat o podobné lidi již dávno.“
„ Nelíbí se mi jak uvažujete!“ projevil své upřímně city Bon. „Tady nejde o vaše nevyřešené spory s městem! Jde o vraždu! Vraždu mladé dívky!! Slyšel jsem o vás že jste čestný člověk asi jsem se přeslechl.“ Popíchl poručík Rudého.
„To je jediný důvod proč vám pomohu. Smrt té dívky. A nevytahujte mou pověst. Já už žádnou nemám.“ utnul Rudý slovní přestřelku.
„ Dívka sedmnáct let. Běloška, zámožná, slušná rodina. Dobrá ve škole. Bezkonfliktní. Přesto byla nalezena zavražděná dost brutálním způsobem.Znásilněná, zbitá, nahá v městském parku. To jsou základnější informace. Další podrobnější vám sdělím pokud do toho půjdete. Tedy jdete!“ otázal se vážně Bon.
Rudý chvíli seděl a přemýšlel.
„ Chtěl bych vidět místo činu.“ řekl chladně
„ Žádný problém, zítra kolem desáté dopoledne.“
„ Ne, ještě dnes.“
„ Proč dnes? Zítra je taky den a já musím domů.“
„ Právě že je den. Když je den nechodím ven. Hezky se to rýmuje co?“
„ To jste nějaký, pošahaný gothic? Popravdě na to vypadáte!“rejpnul si na jeho úkor Rudého poručík.
„Ne to tedy nejsem…“ zasmál se Rudý a posunul si brýle, aby mu seržant mohl pohlédnou do očí „…. Ale měl jsem nehodu, která mi zabraňuje spatřit přímé světlo natož denní.“
Poručík se zhrozil když uviděl co Rudý schovává za svými brýlemi. Jeho oči byli vskutku odpudivé. Bělmo měl, tomu už se nedalo říkat bělmo, celé rudé od popraskaných žilek a duhovka naopak pozbyla jakékoli normální barvy, a zářila čistou bělobou jen s malým, černým bodem uprostřed.
„ C-co, vy jste slepý?!“ vykoktal ze sebe poručík.
„ Slepý? Ne...“ usmál se Rudý, takovým způsobem až z něj zamrazilo „…ale světloplachý, z důvodu té zmíněné nehody.“ A vrátil si brýle zpátky na nos. „Tedy měli bychom vyrazit máte zde svůj vůz? Jistě že máte! Tedy jdeme.“ zavelel Rudý. Povstal a jeho kroky vedli k východu Bon se nejistě vydal za ním. Jen co policista zavíral dveře ,od té smrduté stoky kam se chodí napít ty podvratné živly, cítil v zádech jako ostří dýky všechny pohledy zákazníků. Každý určitě nějakým způsobem porušuje zákon a on by nejraději všechny takový šmejdy poslal do cel a zahodil klíč. To je Bon u něj existují pouze dva typy lidí zlý a ještě horší. Vnímal svět jaký je. Nedělal si o něm iluze. Vše kolem něho je nechutný svinstvo a on s pár vyvolenýma je jako přehrada, aby se všechny ty sračky jenž vidí každý den neovlivnilo jeho rodinu a poslední slušnější lidi v tomto městě. Tento muž neuznával pravidla, dalo by se říct že pravidla uznávali jeho, sám si je tvořil. Nebál se použít násilí pokud to bylo opravdu nutné, někdy to bylo a až moc nutné. Tak se vlastně dostal do města Homend, jenž bylo policejními galejemi. Příhoda s jeho minulým šéfem je známá všude. Díky ní si vysloužil Převelení sem. Proto ho Hofer ani ostatní policisté neměli v lásce. Poznal blbce a grázli na první pohled a patřičně se k nim tak i choval. Oba muži došli k vozu beze slov. Sejně tak i usedli a vyrazili mlčky na místo činu. Dva profesionálové. Co se po pár minutovém rozhovoru rozhodli toto druhého ignorovat, dokud nepřijde na řadu otázky k případu. Pan Rudý si sedl na sedadlo spolujezdce a začal si listovat pitevní zprávou, aby byl v obraze do čeho se to vlastně uvrtal. Muži seděli mlčky. Rudý očima skrytými za tmavými brýlemi četl a v duchu si představoval, dedukoval průběh večera oběti. Oběť tak vnímal mrtvou dívku. City v jeho životě nic neznamenaly. Byl logicky smýšlejícím člověkem. Chladným by někdo řekl. Já ne. Byl to člověk, který si nepřipouštěl svět kolem sebe. Vnímal jej byl jeho součástí, ale jinak něž všichni ostatní. Celé hrůzy popisující čin, vraždu, pro něj znamenaly pouze indície.
„ Tak jsme tady“ nejistě sdělil poručík Bon, když dojeli na místo.
„ Co máte ještě dnes v plánu, poručíku?“
„ Myslel jsem, že bych jel hned po tomto domů.“
„Musím vás zklamat. Dnes se domů nedostanete. Alespoň ne dnes večer.“ Informoval policistu Rudý aniž by se na něj podíval.
„Vy mi jako teď budete přikazovat? Nezapomeňte, vy jste můj podřízený ne já váš!“ štěkl Bon. Rudý v poklidu otevřel dveře vozu a vyšel do tmy.
„Slyšel jste mě?!“ křikl policista, který sám zůstal sedět uvnitř. „Hej, Rudý!“ Ten ale šel dál do tmy parku. Bon vyrazil za ním.
„ Rudý, říkal jsem vám , že nemám rád ignoranci?!“ a chytl Rudého za rameno. Ten zastavil a otočil se k Bonovi.
„Říkal jsem vám já, že nemám rád, když na mě někdo šahá?“ jedním trhnutím shodil policistovu ruku z ramene.
„Jestli máte nějaký problém řekněte to rovnou“ hrdě a lehce podrážděně řekl Bon a přitom zatínal ruku v pěst. Rudý to postřehl.
„Nebudeme se přeci prát, poručíku.“ A s těmi slovy postupoval rudý dál. „ Až to tady prohledáme zajedeme k Mary. Ta bude vědět víc“ Poručík šokovaně, nebyl zvyklý, že by se k němu, zvlášť když má připravenou pěst, někdo otočil zády, popoběhl k Rudému. A zeptal se.
„Kdo je Mary?“