Rose Vitticeli

Anotace: "Až mě jednou políbíš.."

„Až mě jednou políbíš..“



Je jednoduché si jen tak něco oblíbit. Mnohem těžší je se do něčeho zamilovat, to vám říkám. O životě jsem věděl jedno – je třeba si užívat naplno každý den. A podle toho jsem se také řídil. Již v raném věku mi učarovala krása umění ve všech jeho možných podobách.

Miloval jsem četbu romantických básníků, často jsem navštěvoval výstavy a v posledních letech mne ovlivnila také novodobá fotografie. Ačkoli jsem byl ve svých názorech spíše konzervativní, byl to právě onen moderní směr, který mi ukázal mnou doposud nepozorované dekadentní prvky současného světa. Zdálo se mi, že veškeré morální hranice byly zapomenuty v povzdálí, pošlapány lidskou zvědavostí a chtíčem. Například zrovna minulý týden jsem byl na výstavě uvedenou pod názvem „Lidská slast a utrpení“. Nejednalo se o nic jiného, než o orgastické fotografie lidí spoutaných v řetězech, prožívající zřejmě jakýsi druh naplnění, kterého dosahují absurdním způsobem – bolestí, trýzněním, sebeuspokojováním. Něco takového jsem do té doby považoval za nepřijatelné. Musím však přiznat, že jsem nabyl nového úhlu pohledu na věc. Na umění jako takové. Co to vlastně je, umění?

Kdybych měl nějak definovat umění, řekl bych jednoduše: „Umění, to jest Rose Vitticeli.“ Rose Vitticeli byla vším – zpěvačkou, herečkou, v neposlední řadě také inspirací a múzou mého života. Ztělesňovala krásu, půvab, ďábelskou nevinnost. Zbožňoval jsem ji pro její životní nadhled a upřímnost. Bránil jsem ji kdykoli na ni ten závistivý lidský svět vztáhnul svoji špinavou ruku pomluv. Neváhal jsem napsat redaktorům ohavných časopisů, které nestoudně nazývaly Rose malichernou děvou, mašinou na peníze, ikonou levného úspěchu..

Na plátně Rose připomínala antickou princeznu, s vlasy vlajícími svěží pružností. Při pohledu do jejích očí spadla obdivem brada nejednomu svůdníkovi. Nechci se opakovat, ale když říkám, že jsem ji miloval, myslím to vážně. Obdivoval jsem Rose celá léta, nebylo měsíce, co bych nenapsal pochvalného dopisu jak do novin, tak jí samotné. Několikrát jsem dokonce přemýšlel o tom, že Rose navštívím osobně, ale vždy z toho sešlo – vlezlost nepatřila mezi mé vlastnosti. Jste však na velkém omylu, jestli si myslíte, že jsem se s Rose nesnažil vejít v kontakt. Jen se smutkem jsem sledoval záznamy jejích velkolepých koncertních šňůr po Jižní Americe a Asii. Evropě se, nevím, snad záměrně vyhýbala.

Bylo to právě včera, kdy se mi při brouzdání na internetu vryla do očí zpráva, že Rose Vitticeli ruší asijské turné po administrativní chybě organizátorů a spontánně vybírá Bukurešť, metropoli země evropského východu, jako místo konání ojedinělého představení. Adrenalin mi po přečtení zprávy vystoupal až do hlavy. Byl jsem nepopsatelně šťastný. Konečně nastala chvíle, na niž jsem tak dlouho čekal. Měl jsem možnost na vlastní oči spatřit živoucí symbol umění. Rumunsko bylo od České republiky vzdáleno na dostřel.

Neváhal jsem jednat. Koncert byl přesunut na následující den – nezbývalo mi tudíž mnoho času. Objednal jsem si lístek na vlak, vyřídil veškeré náležitosti, omluvil se v práci. Celou noc jsem nemohl spát, vše se seběhlo tak rychle. Tíha rozhodnutí na mě dopadla plnou silou. Nešlo to však vzít zpět. Zítra budou mé plíce naplněny vzduchem vycházejícím ze samotné Rose Vitticeli.

Cesta vlakem do Bukurešti uběhla svižně, bez nežádoucích komplikací. „Tohle že je to slavné město?“ pomyslel jsem si, když jsem se s batůžkem na zádech vymotal z nádražní budovy do rumunských ulic. Bylo slunečné páteční odpoledne, zbývalo mi ještě několik hodin do koncertu, a tak jsem se procházel po městě. Moji uvolněnou mysl sem tam přepadl panický strach. Při vzpomínce na fotky z výstavy lidského utrpení.. Vše bylo ale ihned zahnáno hlukem, který město produkovalo. „Tohle město bude po dnešku slavné,“ řekl jsem si v duchu.. Počalo se stmívat, ulice už nebyly tak přelidněné. Na druhé straně se však začaly tvořit (shlukovat) skupinky lidí mířících k divadlu, kde měla slavná umělkyně vystupovat. Nemohl jsem mezi nimi chybět i já. „Promiňte pane, nemůžete si vzít váš batoh do divadla,“ promluvil ke mně lámanou angličtinou kontrolor lístků před divadlem. Vysvětlit mi, že jestli chci, tak si můžu nechat batoh uschovat. Souhlasil jsem – potřebné věci jsem už měl totiž u sebe.

V divadle jsem seděl přímo uprostřed třetí řady. Usednul jsem na své místo a pokoušel se soustředit, ačkoli mi to zesilující šepot lidí v sále dost dobře neumožňoval. Najednou ale začala intenzita osvětlení klesat, šepot následoval, až bylo hrobové ticho. Po pár chvílích na jeviště vstoupila elegantně oblečená dáma v černých šatech. Nenašli byste na ní chybu, tak byla dokonalá. Byly okamžiky, kdy jsem myslel, že mě touha s ní promluvit udusí. Ovládl jsem se, věděl jsem, že brzy budu mít příležitost. Zpocenou levou rukou jsem svíral kousek papíru.

Rose se publiku zdvořile představila a vystoupení mohlo začít. Každá skladba bylo jedno velké pohlazení duše. Každou další jsem však věděl, že se blíží neúprosný konec a propadal jsem pocitu absolutní bezvýchodnosti.

Nakonec jsem to už nevydržel, v polovině písně vstal z místa a nahlas vykřikl: „Dost už!“ Zkoprnělé obecenstvo, stejně tak jako Rose a její doprovodná kapela, nevěřilo vlastním očím. Hudba přestala hrát. V levé ruce jsem svíral pomačkaný kus papíru, v pravé křečovitě držel pistoli Eagle ráže 8mm. „Všichni seďte na místě a nic se vám nestane!“ zařval jsem jak nejvíc jsem uměl. Několik lidí, zvláště v mé blízkosti, vyjeklo zděšením. „Rose,“ pokračoval jsem, „miluji tě celým svým srdcem. Nemůžu bez tebe žít. Píšu ti dopisy, ve kterých ti vyznávám lásku, ale nikdy nedostanu žádnou odpověď. Proč? Myslel jsem, že mě můžeš milovat zpět, ale zmýlil jsem se, už není návratu..“ Rose ani nestačila pohnout rty, když studený výstřel proletěl vzduchem a zabořil se samotnému umění do srdce.

Můj život by nebyl nikdy ničím zvláštní, kdybych nemiloval Rose Vitticeli..