Byla šílená

Anotace: Mno asi mi to připadalo moc krátké a nebo jsem jen potřebovala trochu jiný konec :) Za chyby se omlouvám

"Večeřééé...!"ozvalo se z kuchyně.
"Ano lásko, hned jsem dole."Odpověděl muž sedící za stolem u svého počítače. Sundal si brýle a protře si oči. Tak pro dnešek by to mohlo stačit. Pomyslel si muž a rozhlédl se po své prostorné pracovně s velkým oknem. Měl to tam rád.
"No ták...kde jsi. Ta večeře nebude teplá do skonání světa."
"Vždyť už jdu." Odvětil muž a přinutil se vstát, najednou cítil, že dole ho nečeká nic hezkého, ale jakmile ho do nosu udeřila ta prudká vůně pečeného krocana, okamžitě na všechny předsudky zapomněl.
"Hm...Krásně to tu voní. Jsi výborná kuchařka Jane."Poznamenal muž a obejmul Jane, která už netrpělivě postávala u paty schodiště. Ona ho, ale odstrčila.
"Ne, takhle to nepůjde." Tvářila se velice vážně, "myslíš si, že jednoduše přijdeš dolů, poznamenáš něco o vůni a už máš všechno vyžehleno? Drahý vždyť je štědrý den."
"Ale..."
"Buď zticha! Sakra!"Zařvala Jane a vlepila manželovi facku. "Myslíš vůbec na svojí rodinu, myslíš někdy na něco jiného než na tu svojí zasranou práci?! Přemýšlíš někdy o tom, že Natali by ráda viděla svého otce jindy než když se přijde nažrat?!" Začali jí po tvářích stékat slzy. Byly to slzy vzteku.
"Jane, ty...ty jsi mě uhodila?!" Řekl muž. Byl na tolik vyvedený z míry, že se na nic jiného nezmohl, takhle naštvanou jí ještě nikdy neviděl.
"Ano a udělám to znovu, pokud se urychleně neposadíš a nezavřeš hubu."Řekla Jane probodávajíc ho svýma modrýma očima.
Ano ty její modré oči obtažené černou tužkou, které ho okouzlili, když za ním přišla na maturitním plese a vyzvala ho k tanci. Neodmítl, jak by mohl odmítnout takovým očím? Byli to ty samé oči, které řekli ano, když se zeptal, jestli si ho vezme za muže. Teď se na něj koukali ty stejně krásné oči, ale tehdy to bylo jinak, tak jak ještě nikdy, na Vánoce v nich viděl šílenství. Tehdy si, ale říkal, že je to absurdní. Tehdy by nikdy neuvěřil tomu, co se stane v dalších pár letech.
Jack se posadil ke stolu a nandal si plný talíř, tentokrát se své ženy poprvé opravdu bál.
Bál se ženy jak absurdní, co mu na ní mohlo nahánět strach? Snad její oči? Její jasmínová vůně? Nevěděl. Bylo to možná všechno dohromady. Byli to věci, co ho na ní dříve tak přitahovali, byli to věci, kterých se teď tak děsil.
...
Po večeři uklidil ze stolu a posadil se naproti ženě. Všechno šílenství z jejích očí vyprchalo a usmála se. Všechno bylo zapomenuto.
"Tak co chutnalo ti?"
"Jistě. Ty jsi královna všech kuchařek." Řek a vlídně se na ní usmál.
"Díky Jacku."Odvětila Jane a na tváři se jí objevil ruměnec.
Kdyby se na ně v této chvíli podíval zasněženým oknem, viděl by šťastnou rodinu u stolu po štědrovečerní večeři. Ano v ten den vypadali a také byli šťastní. Stejně tak vypadali i další dva roky. Jenže všechno dobré jednou končí, aby dalo průchod něčemu méně lepšímu. A tak...
...
"Natali má narozeniny, my máme přání jediný, štěstí..."zpívali všichni sborově a Natali stála uprostřed všech těch lidí a byla šťastná. Byli tu všichni. Babičky, dědečkové, tetičky, strýčkové.
Tedy jeden člověk tu nebyl. Byl to konkrétně jeden muž, který seděl, jen o patro víš za stolem u svého počítače. Byl to muž, který ne že by zapomněl, že má dcera narozeniny, ale on jen neměl čas. Neměl čas udělat si místo ve svém velice nabitém rozvrhu. Dělal totiž na moc důležitém projektu, než aby mohl myslet na něco jiného. Co jsou narozeniny dcery oproti práci? Tento muž by odpověděl, že nic. Ano slyšíte dobře nic. A já pevně věřím, že nezastáváte jeho názor.
Jack ten názor však zastával a tak dál seděl ve své pracovně a byl tak zabraný do toho co děl, že ani neslyšel kroky, které se k němu blížili po schodech. Z pracovního zápalu se probral, až když za sebou uslyšel prásknout dveře.
Otočil se a pohlédl do tváře svojí ženy. Stála tam na prahu vlasy rozcuchané a v očích to samé šílenství co před dvěma lety.
"Ahoj Jane...to je milé, že ses na mě přišla podívat, ale víš, mám moc..."
"MLČ!"okřikne ho žena, "teď budu mluvit já."
"Dobře, jak..."
"TICHO!"Zaburácela žena a mrštila po něm vázou, kterou měla zrovna po ruce. "Jak si to představuješ Jacku! Jak si sakra představuješ nepřijít na narozeniny svojí dcery?! Uvědomuješ si sakra co je dnes za den?! Používáš tu svojí tupou palici někdy vůbec na něco?! Ty bezohledný parchante!" Začala se k němu přibližovat. Jackovi ztuhly všechny končetiny, ať děla co chtěl, seděl jako přikovaný na své kolečkové židli.
"Já...ani nevíš, jak jsem naštvaná. Tam dole je tvoje matka a ptá se, kde jsi, co jí mám říct, že jsi tak bezohledný, že prostě nemůžeš dělat nic jiného než tu svojí podělanou práci?!" Mrštila o zem další vázou, co se jí připletla do cesty. "Sakra zvedni se s tý židle. Tak zvedni ten svůj velkej zadek a pojď laskavě dolů...Tvoje dcera má narozeniny." Prudce strčila do jeho kolečkové židle. Židle se rozjela a pak už si Jack pamatoval jen zvuk rozbíjejícího se skla a tmu.
...
Když se probudil první, co ucítil, byl pach nemocničního pokoje a sekanou. V pozdější době si tyto dva pachy úzce spojoval a nevěděl proč. Když otevřel oči, stála u jeho postele sestra v bílém oblečku a mile se na něj usmívala.
"Dobrý den pane Harpie. Prodělal jste těžký otřes mozku, máte zlomené tři žebra a nalomenou nohu. Na to z jaké jste spadl výšky, je to docela dobrý výsledek gratuluji."
Jack se na sestru jen podíval a zase usnul.
Takhle se v nemocnici probudil ještě mockrát, ale to není zas tak důležité pro náš příběh. Pro nás je důležité co se stalo s Jane Harprovou.
Jane, usvědčili s pokusu o vraždu jejího manžela a po testech se ukázalo, že je psychicky labilní takže jí odvezly do blázince. Malou Natali zatím dali do péče k babičce, alespoň do té doby než se Jack uzdraví.
...
Když Jacka přivezli z nemocnice, rozhodl se, že se práci bude věnovat jen na poloviční úvazek a radši se bude starat o dceru, taky se rozhodl a že už nikdy nezmešká její narozeniny.
Takhle to taky bylo, žili spolu šťastně. Otec a dítě, dítě a otec. Všechno bylo v pořádku. Natali se sice párkrát zeptala kde je maminka, ale když jí otec odpověděl jen zarytým mlčením, nechala toho...usoudila, že to tak pro ni bude lepší.
Jednoho dne, dostala Natali pozvánku na narozeninovou oslavu svojí kamarádky. Tak dlouho přemlouvala otce, až nakonec svolil. Je to vlastně dobře i pro mě, pomyslel si Jack. Celé odpoledne žádné starosti.
Pod tímto příslibem odvezl Natali k její kamarádce. Pak odjel domů, sednul si k televizi a pustil jí. Dávali zrovna mimořádné zprávy.
Reportér stál před budovou blázince a říkal, že dnes v ranních hodinách utekli z budovy tři chráněnkyně. Dvě z nich už dopadli, ale třetí se ještě hledá. Také nabádal občany aby byli opatrní, protože poslední chráněkyně by mohla být nebezpečná...Dál už to slyšet nepotřeboval, s hrůzou vypnul televizi. Nepotřeboval vidět víc. Věděl přesně, že hledaná chráněnkyně je jeho žena. Věděl to...nevěděl sice jak, ale věděl to, už od rána ho něco nepříjemně svědilo v mozku, a když vstoupil do domu, ucítil její parfém. Ona je tady. Uvědomil si náhle. Je tady a stojí přímo za mnou s nožem v ruce. Pomalu otočil hlavu...
Nikdo tam, ale nestál. V podkroví něco zavrzalo, pak se ozval zvuk tříštícího se skla.
Jack ani nedutal.
Pomalu se zvedl a zamířil nahoru. Srdce v hrudi ho tížilo jako balvan.
Buch, buch, slyšel ozvěny srdce a svých kroků. Strach svazoval každý jeho krok, s jakou námahou odlepuje nohu od země.
Ve spáncích mu nesmiřitelně pulzovalo, do očí mu tekl jeho vlastní pot, oči ho pálily od soli.
Vystoupil na poslední schod.
Zde se vůně jejího parfému zdála mnohem silnější, linula se z jeho pracovny.
Pomalu přistoupil k pootevřeným dveřím.
Buch, buch. Srdce mu bušilo na poplach. Bál se otevřít, ale...
Otevřel je dokořán.
Už viděl svojí ženu s napřaženou pravačkou nad hlavou, se šíleným leskem v jejích očích a v ruce držela...sekáček na maso.
Pomalu otevřel oči, obraz jeho ženy se rozplynul. Naskytnul se mu však jiný pohled.
Jeho pracovna byla celá rozházená, listy papírů, co byli dřív srovnané na stole, poletovali po místnosti a mísily se, se spadanými listy z ulice. Tabulky arkýřového okna zeli prázdnotou.
Pohled na lustr ho, ale zarazil ještě víc. Byli na něm přivázané, za tkaničky boty jeho dcerky. Tedy to co z nich zbylo. Byly celé potrhané, jako by je rozkousala nějaká divá šelma a z těch cárů pomalu odkapává krev.
Jack hrůzou vykřiknul, teď už bylo zcela jisté, že tu někdo byl. Jako by nebylo předtím. Pomyslel si s mírným sarkasmem.
Vítr z ulice mu pod nos přivanul tu velice známou vůni jasmínu.
Posadil se na židli a koukal na spoušť kolem sebe. Seděl takhle minutu, hodinu, dvě, možná měcíc, možná rok? To netušil.
Poslouchal monotolní tlukot jeho srdce a zvuk kapek krve tříštících se o podlahu.
Čas se zastavil. Bylo jen tady a teď. Byl tu jen on, jeho srdce, jeho krev, tepající ve spáncích, a ona jasmínová vůně.
...
"Tati, to bylo tak..." Natali vyprávěla, jak se měla na oslavě.
Kapky deště dopadali na kapotu auta. Její hlas jako by se ztrácel někam hluboko do tmy. Ani nevěděl, jak se dostal do auta. Všechno se zdálo být jako zastřené v mlze. Snažil se vnímat rozjásaný hlas svojí dcery, ale copak to jde. Může snad vnímat dceru, když ví, že vyšinutá manželka byla (možná i je, na to se mu ale nechce myslet) u nich v domě? Snad si teď řeknete, proč neprohledal celý dům? Proč se tam vlastně vrací? Proč nezavolal policii? Tolik nezodpovězených otázek a je na ně jen jedna odpověď. Bojí se. Je to jen strach.
"Tati? Posloucháš mě?"Vytrhla ho dcerka z jeho přemýšlení.
"Ano, ano jistě." Odpověděl Jack unaveně, ale nezastřená lež v jeho hlase přiměla dceru k další otázce.
"Je ti něco tati?" Zeptala se Natali.
"Ne...všechno je v pohodě, jen jsem trochu unavený. Přehnal jsem to z prací" Odpověděl Jack a levou rukou si protřel oči.
"Vystupovat princezno." řekl po chvilce mlčení a zastavil u vjezdu do jejich garáže. Natali vystoupila z auta, mile se na otce usmála a vběhla do domu. Jack zaparkoval a také vystoupil.
V tu chvíli ho polil nepříjemný studený pot.
Na chvíli se zastavil a pohlédl jedním oknem do potemnělého domu.
"Proboha, proč si Natalie nerozsvítila?"Zamumlal polohlasně a vydal se ke vstupním dveřím.
Zhluboka se nadechl. Vůně jasmínu ho udeřila do nosu.
Prudce oddechoval. Je tu, prolítlo mu hlavou. Je tu a má naší dceru.
Pohlédl do tmavé vstupní síně. Po spáncích mu stékal studený pot.
Hlavou mu v tu chvíli víří bezpočet zmatených myšlenek. Najednou ani nevěděl kdo je a co tu vlastně dělá. Ta zvláštní otupělost z odpoledne se vrátila. Stál na prahu svého domu a hleděl do tmy. Někde v dálce zahřměl hrom a za chvíli bylo vidět blesk.
Jack zavřel oči. Musím se sebrat, musím...Proběhlo mu hlavou zmateně. Třeba se nic nestalo, třeba si to všechno jen nalhávám. Natali mě chce jen vystrašit. Pevně k sobě stisknul čelisti a znovu otevřel oči. Dům byl stále tichý, bez jakékoli známky života.
Všechny zážitky z odpoledne se vracely v rychlém sledu.
S námahou odlepoval nohy od země a mířil nahoru. Srdce mu bilo jako o závod. Nejspíš si těch posledních pár tepů chtělo užít. Posledních pár? Jak mě to vůbec napadlo. Blbost. Možná...Jack měl pocit, že se mu každou chvíli rozskočí hlava. Chtěl se rozběhnout po schodech dolů, chtěl se vrátit. Chtěl se vyhnout... čemu vlastně? Vůbec nic nevěděl. Nebo ano?
Jasmín...
Tma...
Blesky a tikot hodin v jeho pracovně.
Pocit, že se mu rozskočí hlava byl čím dál tím silnější.
Už je nahoře. Tu chodbu neměl nikdy rád, byla tam vždy tma. Jedno okno nikdy nemůže stačit na celou chodbu...Ale to měl řešit dřív, než jeho žena projekt schválila. Vždy byla v jejich vztahu jakousi vůdčí osobností.
Dveře pracovny byly zase pootevřené, přísahal by bohu, že je zavíral. Nejspíš ne.
Přistoupil k nim a otevřel dokořán. Bylo to jednodušší než by se mohlo zdát.
Na tváři mu zamrznul tichý výkřik. A to si myslel, že už to nemůže být horší.
Boty z lustru zmizely. Místo nich...
"Ach...bože..."Pronesl tiše Jack a pomalu přistoupil k mrtvole své dcery. Byla tam pověšená za svůj hnědý kabátek, po tváři jí stéká krev. Usmívá se.
"Jane, jak si mohla?"
Z rohu místnosti se ozval tichý, skřehotavý smích. A ze stínů vystoupila jeho manželka. Spíš...to co kdysi bylo jeho manželkou. Tváře měla propadlé, oči svítily naprostým šílenstvím. Kdysi tak krásné a hebké vlasy byly rozcuchané a mastné. V rukou to drželo sekáček na maso.
Jack už ani nevěděl, co dělá, jen si v duchu pořád opakuje jednu větu. Nemůže za to, je šílená. Ona za to nemůže.
Jane, se skřehotavě zasmála a dál stála na svém místě. Ne to Jackovi jen přijde. Jde k němu. Mile se usmívala, ne byl to spíš úšklebek. V každém případě byl spokojený.
Zvedla ruku...
Jackova poslední myšlenka: Nemůže za to je šílená.
Nevím...měl pravdu? Opravdu za to nemohla?