Ztracená babička

Anotace: Tento příběh je o starší dámě, která si zamilovala Španělsko a pro svůj sen (být tam co nejdýl) udělala maximum. Vydávala se za domorodou občanku a zmátla svoji rodinu

Po dlouhém roce očekávání a nadějí jsem se konečně dočkala. Nastal den s velkým D a já se poprvé v životě vydám s mamkou a babičkou na svou vysněnou dovolenou do Španělska. Rychle zabalit všechny kufry, vzít si letenky a honem na letiště... Na letiště jsme dorazily vystresované, že nám uletělo letadlo. Zavazadla jsme dali rychle na odbavení a tam nám oznámili, že let bude mít zpoždění dvě hodiny. Tak jsme si sedli do terminálu a čekaly, až nastane ta chvíle, kdy budeme sedět v letadle a poletíme směrem do Španělska. Po dvou hodinách nastala ta chvíle. V průběhu cesty jsem poslouchala hudbu a chvíli jsem se i prospala.
Jakmile jsme tam dorazily, tak naše první kroky směřovaly k hotelu, abychom se mohly ubytovat a pořádně si spočinout po náročné cestě, která byla příliš vyčerpávající. Po pořádném odpočinku, jsme byly pevně rozhodnuté, že si obejdeme celou Barcelonu a podívám se na památky, které nám byly doporučeny od známých, jenž tam byli před námi. Shlédnou pořádně všechny památky a nádherná zákoutí tohoto města nám trvalo čtyři dny.
Pátý a poslední den jsme vydaly na nákupy suvenýrů, pro všechny známé a také nějaké pohlednice, abychom měly nějaké vzpomínky. V tom se nám, ale ztratila babička na tržišti. Zoufale jsme ji hledaly s maminkou minimálně dvě hodiny, až jsme ji našli u stánku s oblečením. Babičku jsme popadly a mamka ji pořádně seřvala. Babička v tom šoku přestala úplně mluvit a byla celá ubrečená. Celou dobu, co jsme byly na dovolené na nás nepromluvila, ani slovo, což nám přišlo nějaké podezřelé. Jelikož vždy byla tak ukecaná, že ji nic a nikdo nemohl nikdy zastavit. Ale my si užívaly to hrobové ticho a nějak jsme tomu nevěnovaly velkou pozornost.
Poslední den jsme si už pomalu, ale jistě balily všechny věci, abychom nenechávaly nic na poslední chvíli. Ale babička se vzpírala a nechtěla si dát ani jednu jednou věc do kufru a pokaždé jak jsme ji tam něco zabalily, tak to okamžitě vyhazovala. A to nadále vše beze slov. Nakonec se nám podařilo sbalit všechny věci, tak jsme se vydaly na letiště. Kde byl tak velký zmatek, že po nikom nechtěli žádné pasy, pouze co je zajímalo tak to byly letenky. Jakmile jsme seděly v letadle, tak jsme se babičce omluvily a řekly ji, že už by s námi mohla konečně mluvit, jelikož nás to mrzí, ale na druhou stranu to bylo všechno oprávněné. I tak stále mlčela a tvářila se jako by nás nikdy předtím neviděla.
V Praze na Ruzyňském letišti nám babička řekla: „?Donde soy?“ A my byly s mamkou v šoku a ptaly se ji, co to vůbec znamená. Prvně jsme si myslely, že to nejspíš bude odpouštím vám, ale jakmile jsme se podívaly do slovníku, tak jsme zjistily, že to je: „Kde jsem?“ Což nás pořádně zaskočilo. Až teď nám to všechno došlo, my jsme si spletly babičku, za nějakou starší dámu ze Španělska. Tak jsem okamžitě prohlásila: „ Co teď? To bude pořádný průšvih, až dědeček zjistí, že jsme mu sebou nepřivezli jeho manželku, ale nějakou cizí osobu.“ Proto se maminka rozhodla, že okamžitě zavolá dědovi, že jsme se opozdily a vrátíme se o týden později. Kupodivu jsme měly štěstí a koupily jsme poslední tři letenky na let, který měl odletět za hodinu.
Takový strach jako jsme měly teď, jsme ještě nikdy předtím neměly, jelikož ztratit babičku v Barceloně není žádná legrace. Hlavou se nám honily různé myšlenky: „ Co když ji někdo unesl? Co když ji někdo ublíží a my už babičku nikdy v životě neuvidíme?!?“ Slzy nám tekly proudem a ruce se nám třepaly jako bychom měly Parkinsonovou chorobu a to vše od strachu. Když už jsme byly na místě tak jsme si musely rychle najít nějaké volné místo v hotelu, kde bychom se ubytovaly mezitím, než najdeme babičku. Opět jsme měly štěstí a byly jsme ubytované v tom samém hotelu kde předtím a dokonce i v tom samém pokoji, alespoň nějaká pozitivní zpráva. Když jsme si vybalovaly věci, tak babička promluvila: „ Konečně Španělsko, jak mi se stýskalo!!“ My jsme na ni jen vytřeštily oči a řekly“ „Babi?!?! Co to má znamenat?!?“ a ona odvětila: „ No co, nechtělo se mi domů a to byl jediný způsob jak vás tu zase dostat, pak byste se zase vymlouvaly, že nemáte čas na dovolenou..“ Tak aby to nebyl žáden stereotyp, jsme se rozhodly, že se na ten týden přemístíme do Madridu, kde prožijme nádherné pokračování, naší skvělé dovolené.
Od té doby babičku nebereme nikde na dovolenou a jezdíme pouze jen já, sestra a mamka. Tak se aspoň nemusíme bát, že se někdo někde úmyslně ztratí.