TMA: 4. díl

Anotace: Další střípeček osudu Anny

Dotáhne mě do špinavého, polorozpadlého domu. Položí mě na postel a odejde do jiné místnosti. Ticho. Už nikoliv blažené, ale chladné a bolestivé.Tma. Již ne ta sladká rouška noci, nýbrž můj nynější nepřítel.

Ležím na prohnilé matraci, ruce spoutané za zády. Ta tma. To ticho. Naráží mi do hlavy a snaží se pobláznit mou mysl. Ten zápach, útočící na můj čich. Nemohu se soustředit. Snaží se mi uškodit, veškeří mí spojenci, již při mně stály a věrně mi sloužili a teď? Teď mi drásají mysl. Má hlava. Pulzuje mi v ní krev. Trhaně se nadechnu a z úst mi vyjde podivný chraplavý zvuk.

Ihned potom co se rozlehl můj chrapot po domě, vešel do pokoje můj vězniítel.Snažím se dostat své ruce z ledových pout. Sedne si na postel a pohladí mě jemně po vlasech. Tato nenápadná náklonost ve mně probudí pocity z dětství,když vše bylo tak jednoduché, hezké a šťastné. Zvedne mě do sedu a opře mě o své horké tělo. Vezme sklenici s vodou a dá mi ji před ústa. „Pij, než si to rozmyslím,“ odhrne mi vlasy z obličeje.Jakmile začne pomalu naklánět sklenici, poslušně začnu pít. Během chvíle ji vypiju celou a odtáhnu se, přičemž se opřu o jeho svalnatérameno. Sáhne mi na čelo.
„Jenom hoříš, jak se cítíš?“
„Je mi horko a děsí mě ta tma,“ zašeptám do potemnělého pokoje.
„Proboha! Co jsis to udělala s rukama?!“ Pohlédne na mé rozdrásané zápěstí, kde se mi železná pouta zaryla až do masa a tenké potůčky krve končí až na starém prostěradle. Bolest. Projela mnou jako chladná dýka. Až do tohoto okamžiku jsem si ji neuvědomovala. Když mi začaly kapat slzy z očí, opatrně mě osvobodil od pout. Začar mi stírat vlhké stopy mé bolesti.
„Ššš, bude to v pořádku,“ hřejivě mě objal.
„Bolí mě to, strašně to bolí,“ zašeptám zoufale.
„Dobře, počkej tady, přinesu lékárničku.“

Jakmile odešel vstala jsem a šla k východu. Při každém vrznutí podlahy jsem se zastavila a semnou i mé srdce. Už jsem se bllížila k cíli. Venku je nebezpečněji než tady. Ticho. Na ulici je slyšet jen křik a šepot prázdnoty. Našeptávali mi. Začala jsem slyšet jejich pisklavý hlásek, který pozvolna sílil až mi pořvával těsně u ucha. Nerozumím, ale snažím se přehlušit všechno co na mě útočí. Zaslechla jsem kroky. Nebyly to jejich kroky. Otevřela jsem dveře a nadechla se čerstvého vzduchu, ale má svoboda trvala krátce. Zezadu mě chytly za ramena a táhly zpět do hlubin nicoty a prázdnoty. Jsou to ruce smrti. V kostech mi nebezpečně zakupalo. Bolestí jsem zavřela oči a přivinula jsem se k nim. Místo chladného obětí smrti jsem ucítla teplounáruč života. Byl to můj zachránce a věznitel v jednom. Šeptala jsem do ticha, ale mé tělo nevydrželo takovou zátěž aupadlo do sladké neědomosti, jež skýtal jedině stav bezvědomí.