Našeptávač - Duben

Anotace: Poslední díl. Jsem ráda, že je konec. Přemýšlela jsem o dvou pokračováních, ale asi se do toho raději nepustím. Rozhodně ale děkuji všem, kteří četli, kritizovali a komentovali =)

Sbírka: Našeptávač: Deník láskychtivé maturantky

Milý Deníčku,
konečně přestalo sněžit. Místo toho prší. Dívám se z okna a šmudlám si tu doprovod k Vivaldiho Čtveru ročních období. Vivaldi se určitě otáčí v hrobě. To mi připomnělo hřbitov. Měla bych jít k Ondrovu hrobu. Možná je správný čas. Ještě o tom popřemýšlím. Musela bych zajít za jeho strýcem a zeptat se ho, kde ho najdu. A koupit si lístky na autobus.

„Radko!“ slyšela jsem Ondrův hlas.
Vzhlédla jsem. Stáli jsme u brány, kotníky schované v mlze. Můj sen pokračoval.
Jsi v pekle, Ondro? Musím to vědět! Za tou bránou je peklo?“
„Říkají, že jsem se zabil, ale já si nic takového nepamatuju,“ odpověděl.
„Já vím, lásko. Já vím,“ povzdychla jsem si a bylo mi, jako kdybych zestárla o tisíc let.
“Neměla bys tu být,“ prohlásil. „Nejsi mrtvá.“
„Možná už napůl jsem. Steskem a vinou.“
„Ne,“ odporoval mi. „Musíš žít dál. Najdeš si někoho jiného a budeš šťastná.“
Crrr…
„Ondrášku!“

Milý Deníčku,
Vůbec nepíšu o maturitě a přihláškách na vysokou a dalších důležitých věcech. Neboj se, všechno jde zdárně kupředu.
Proto jsou deníky tak subjektivní. Nepoznáte z nich, jak moc je člověk šťastný nebo nešťastný. Někdo píše, když je nešťastný. Někdo se snaží zvěčnit své štěstí, aby z něj mohl čerpat i později.
Já jsem jednoduše v pytli. Mám šílené sny a šílené nálady a šílený osud s šíleným temným andělem, který chce, abych dělala šílené věci a nechce ustoupit ani o krok.

„Už mi z toho hrabe, René!“ ztěžka jsem dosedla na židli v našem oblíbeném koktejlbaru.
„Však já také nevím, co s tím,“ pokrčila rameny. „Možná bys měla přesvědčit nějakého dospělého stejně jako mě.“
„Ale my jsme dospělé!“ Poukázala jsem na náš věk.
„Dokud bydlíme u rodičů, nejsme doopravdy dospělé,“ odporovala.
Ušklíbla jsem se. „Vzpomínáš si na moji babičku?“
„Tvoje babička byla senilní,“ rozčílila se a dodala: „Navíc protivná.“
„Jo,“ souhlasila jsem.
„Určitě jsi se mnou nechtěla mluvit o své babičce,“ prohlásila a objednala dva swimming pooly.
„Ne. Přemýšlím o tom, že pojedu na hřbitov, kde je pohřbený Ondra.“
„Hm,“ zamyslela se. „Co když tam někoho potkáš? Třeba jeho mámu?“
„No právě.“
„Takže?“
„Risknu to. Co mi může udělat?“
„Uškrtit tě,“ vyhrkla, ale zakroutila hlavou.

Milý Deníčku, svět se mi nějak smrsknul. Dusím v sobě všechno, co chci, abych přežila. Ale cítím, že už to dlouho nepotrvá a budu osvobozena.
Mám tě ráda, maminko.
Mám tě ráda, René.
Mám ráda i svoji hudbu a svoje sny.
Miluji tě, Ondro.

„Řekni mi, jak se máš, Radko,“ zeptal se Petr a naklonil hlavu ke straně.
„Špatně, dík za optání,“ zamumlala jsem a rozhodně vykročila k domovu.
„Co s tím budeš dělat?“ Jeho hlas zněl pobaveně. Určitě tak i vypadal, ale nedívala jsem se na něj. Myslí teď buď na sex nebo na smrt. Ani jedno mi v tuhle chvíli nic neříká.
„Pojedu na hřbitov,“ prohlásila jsem.
„Proč?“
„Třeba mi to přinese klid,“ pokrčila jsem rameny.
„Kdo ti leží na hřbitově?“ zeptal se podezíravě a chytil mě za rameno, abych se musela zastavit.
Vytrhla jsem se mu. „Ondra přeci.“
„Nikam nepůjdeš,“ oznámil mi.
„O tom TY nerozhoduješ!“
„Ne? Zatím ne. Ale budu. Až bude tvoje René taky pod drnem!“
Odešel.

Milý Deníčku,
Jsem jako na trní. Volala jsem René, ale nebere to. Psala jsem jí, ať si dává pozor. Snažím se přemýšlet, ale nemůžu. Zkusím psát, třeba něco vymyslím.
Hmmm… Měla bych teď přemýšlet jako Petr. Stačila jsem ho docela dobře poznat. René se mu nepodívá do očí. Nepřešeptá ji. Ale je to kluk. Má sílu. Dotáhne ji násilím na nějaké své osvědčené místo. Většina holek, které jsem zachránila, šla k jednomu starému opuštěnému mostu za městem. Pod ním bylo plno kamení, přes které si probíjela cestu řeka.
Tam ji vezme.
Musím běžet…

A opravdu jsem běžela. Jako o život. Ale ne o svůj. Můj život nic neznamenal.
Čas hrál pro mě. Na poslední chvíli jsem stihla autobus i tramvaj. A dorazila jsem právě včas, abych René strhla z jeho náruče a ocitla se na jejím místě.
A pak jsem neudržela rovnováhu, a tak jsem padala a přepadl mě zvláštní okamžik euforie. A voda tam dole tak nezvykle šplouchala…

M. Cyrus, J. Travolta – I thought I lost you
Nobody listens to me
Don't hear a single thing I've said
Say anything to soothe me
Anything to get you from my head

Don't know how I really feel
The faith it takes to make like I don't care
Don't know how much it hurts
To turn around like you were never there
Like somehow you could be replaced
And I could walk away from the promises we made
And swore we'd never break

Ref.:
I thought I lost you when you ran away to try to find me
I thought I'd never see your sweet face again
I turned around and you were gone
And on and on the days went
I kept the moment that we were in
Cause I knew in my heart you'd come back to me, my friend
And now I got you, but I thought I'd lost you

I told myself I wouldn't sleep
To search the world from sea to sea

I made a wish upon a star
I turned around and there you were

Now here we are
Here we are
I thought I lost you

Zdravím,
tady René. Radky máma mi darovala její deník.
Byla to úžasná holka. Než potkala toho temnýho anděla Petra. Víte, chce se mi brečet když vidím, co jí provedl. Zabil ji. Nejdřív duševně a pak, když mě zachránila…
Ach, utíkala jsem, jak mi radila, nikdy jsem tak neutíkala. V hlavě jsem viděla, jak padá… Bože! Mohla jsem tam ležet já. To já si mohla rozbít hlavu o kameny. Mě by tahali ven policajti. Moje máma by byla na dně.
Když jsem Radku poznala, byl mi darován život.
Nezbývá mi, než věřit, že je teď s Ondrou. A jestli je pravda, co jí napovídaly její sny, určitě mu vybojuje místo v nebi. V tom případě by tenhle konec nebyl tak smutný…
Tak proč se cítím tak mizerně?
Něco jsem se při čtení Radčiných zápisků naučila a chci vám to předat:

Problémy nejsou nic, pokud si nežádají zoufalá řešení.

René


KONEC