Záhada velkoměsta #1: Velkoměsto samo

Anotace: Poukázala jsem tedy na to, jak se pouští plachetnice u nás na venkově. No prostě po proudu. Zdárně se mi tedy povedlo vyvést dřevěnou lodičku na zámořskou plavbu s takovou elegancí a dokonalostí, že jsem tím jejího vlastníka dojala k slzám.

Sbírka: Chicago

Chicago

Záhada velkoměsta #1: Velkoměsto samo


"CHCEŠ MĚ SNAD ZABÍT?"
"Měl by z toho aspoň jeden človíček na zemi radost, kromě mě?"
Zpytavý pohled, ze kterého jsem usoudila, že ano. "V tom případě by mi bylo potěšením!"
Přestože vzpomínka na tuto chvíli už není tak jasná, jsem si jistá, že takhle nějak probíhalo naše první setkání, první slova, první z mnoha hádek.
To bylo takhle. Já, jakožto dítě dvou rozvedených rodičů dožadujících se mé přítomnosti, jsem dojela právě do velkoměsta. Srdečná, nezkušená dívka před nástrahami typu: zlodějů, drogových dealerů, prostituce, toulavých koček a zkorumpovaných policistů.
Právě jsem procházela nádražní halou k východu, když jsem s očima na vrch hlavy a pohledem všude kolem, jenom ne na cestu, vrazila do protijdoucího chlápka, muže… bože vždyť to byl jenom kluk. Náš první střet, tak ale skončil rozhozením štosu papírů, nyní létajících všude kolem. Vypadalo to, že nemá daleko k výbuchu. A potom, co na mě tak zařval přes celou halu, jsem odmítala se jakkoliv omlouvat, nebo snad mu ještě pomáhat se sbíráním. Prdlajs milej, zlatej.
Rozhodně jsem, ale nebyla na vrcholu blaha z prvního, koho jsem potkala na své daleké a nebezpečné výpravě za hledáním autobusové zastávky, následně autobusu a následně nového bytu mé drahé matinky.
Tak jsem s náležitým odfrknutím nahodila na záda cestovní tašku a bez dalších slov se jala jít vstříc své slunné budoucnosti. Ehm, ehm.

Jinak ukázkový průběh akce byl ale na dlouho dobu přerušen.
Během dalších dvou hodin jsem totiž musela plánovaný čas splnění své mise jaksi odložit. Nejen, že jsem totiž nastoupila do špatného autobusu, ale k mému zděšení to byl autobus dálkový, čímž jsem z útrob betonové zoo, vzletně nazývané město Chicago, s obličejem připlesknutým na zadním okýnku mazala ještě pro jednou do divočiny zvané venkov.
Přese všechny komplikace jsem nakonec přece jenom projevila kus své geniality a kreativního ducha, když jsem z benzínky (kde mě vyhodili z autobusu za ustavičné rušení řidiče v jízdě) zavolala mamince, nechala prodavače popsat místo svého pobytu a můj drahý rodič se dostavil mě vyzvednout.

Bohužel, k mé škodě, moje maminka nebyla příliš u vytržení z představy stakilomentrové štreky (řidič a cestující byli mimořádně odolní, normálně mě lidi vyhazujou do deseti minut), takže v momentě, kdy vystoupila z auta, jsem schytala facku a ona se jala omlouvat starému prodavači. Sedla jsem si do auta jako zařezaná. Půl roku ji nevidím a po dlouho očekávaném shledání mě málem pošle k zemi. Docela velkej skok od strastiplných slziček v telefonu.
Neměla bych to ještě otočit, dokud je čas? Nastoupila do auta:
PRÁSK! Tak teď už asi došel. Nastalo trapné ticho. Pro mě. Máma si chystala co nejstrhující řeč. "Chápeš, že abychom mohly žít v bytě, potřebujeme peníze, abychom měly co jíst, potřebujeme…" znova. Tuhle řeč si šetřila od doby, co jsem byla ve školce a rozbila firemní multifunkční tiskárnu za tři tisíce dolarů. Kdo mohl taky tušit, že tak drahej krám nevydrží pár ran kladivem. Jsem prostě stavěná na venkovský život na statku, což bylo náplní mého života do minulého pondělí.
A sice, dokud můj táta neměl jistou nehodu s traktorem, doktor mu nezakázal zvedání jakýchkoliv těžkých předmětů nebo cokoliv co by mu zatěžovalo záda. Musíte uznat, že na takové farmě je to drobet problém. Takže vznikla dohoda, že farma se prodá a on si bude muset najít jinou práci. Do té doby budu žít ve městě s mámou, a pokud půjde všechno dobře, budu se moct vrátit do své malé, milované vesničky nejdřív za rok.
To by bylo celé vyčerpávající vysvětlení mé situace.
Ale abychom to přece jenom ještě trochu rozvedli dopodrobna, mám malý problém. Dobře, tak větší.
Jsem blbá! Jsem totální jelito od krav, jehož život se točil především kolem práce na statku a celé dva ročníky střední jsem dokázala prolézt s odřenýma ušima, jen aby se neřeklo.
Teď ovšem nastane peklo, protože moje ambiciózní, podnikatelská maminka ze mě chce mít intelektuální typ.
"…doufám, že to chápeš a nezklameš mě. Přes tvoje dosavadní výsledky, jsem tě dokázala nechat zapsat na prestižní školu a sehnala ti kantora na doučování. Ostatně ti všechny pracovní povinnosti odpadnou a ty budeš mít čas na řádné stu… POSLOUCHÁŠ MĚ?"
"Heh…" nějak jsem se během našeho rozhovoru (se čtenáři) přestala soustředit na mámino žvatlání a změna jejího sebejistého hlasu v křik (tzn: změna jejího profesionálního hlasu, používaného na klienty v hlas domácký, používaný na mě) mě natolik zaskočila, že… no, očividně zaskočila i žvýkačku v mojí puse ta mě začala velice zdařile dusit.


"Toto je Sydney Smithová. Běž se posadit." Sekretářka školy mě natvrdo vtáhla do třídy, přišla jsem si jako mršina před hejnem supů, a potom představila, přičemž všude kolem házela pozitivní pohledy z jejího překladu znamenající: "Buďte na ni všichni hodňoučcí, držte se při přecházení přes cestu za ručičky a sladké až po večeři!", ale z překladu nás mládeže, mi bylo jasné, že ještě chvíli ocáskování a do přestávky na oběd mám hlavu v záchodové míse.
"No, já bych ráda jenže…" významně jsem pohlédla na její rudě nalakované pařáty zarývající se v mých ramenou. Chtěla jsem se vyškubnout, jenže ta stará babice měla páru jak kráva (osobní zkušenost farmářovi dcery!).
"Och, jistě." Konečně mě s blahosklonným výrazem pustila a já se odkodrcala k uličce. V mysli se mi smažila myšlenka co nejlepšího dojmu na spolužáky. Ostatně jsem celou cestu do Chicaga četla brožury pro začátečníky v příchodech na nové školy od doktora Vočka. Rada číslo jedna: Na první pohled je důležitá sebedůvěra!
Spolužáci ovšem už stačili prokázat míru své lásky k bližnímu. Jedna hezká zrzka se totiž právě v tu nejméně vhodnou dobu rozhodla, že její zdřevěnělé údy potřebují protáhnout a proto je natáhla do prostoru uličky, přímo před ty mé.
Za všeobecného veselí, zajisté k příchodu nadějné posily zdejšího kolektivu, jsem pár minut balancovala holubičku, než se můj nos setkal s linoleem na zemi.
Rada číslo dvě: Seznam se s místním slangem.
"Sorráč, sem vám tu mírně vyvorala díru. Hahaha…"
Rada číslo tři: Hlavně žádnou paniku.
"Na řadě je Hamingwayův Stařec a moře, radil bych vám tedy zápis, protože příští…"
PRÁSK! Můj nově vybavený penál zřejmě nevydržel zářnou přítomnost mé osoby, protože ráčil následně kapitulovat a na výsluní mé existence pohlížet z pozice rohožky u mých nohou. Zohnula jsem se pod lavici, že jej vyzvednu jako správný uchvatitel kancelářských pomůcek a milostivě ho nechám pobývat na čestném místě po mém boku, jenže tentokrát jsem zavadila o svoji svatozář (čtěte: deska lavice).
S pokorným úsměvem jsem se tedy omluvila a další dvě hodiny se ulila na toaletách vypatláváním žvýkačky z vlasů.
Toť vše k úspěchu v misi: Neudělat ze sebe největšího ubožáka na škole.
S klidným svědomým tedy mohu říct, že jsem bravurně selhala. Opět.


Ovšem hlavu vzhůru. Během dne se mi podařily zase jiné věci. Když jsem se procházela kolem řeky, jistý jedinec malého vzrůstu, kterého jsem po bližším ohledání mohla považovat za dítě, ne úchyla v převleku, mne s nešťastným výrazem zastavil. Rozhodla jsem spáchat pár dobrých skutků a jemu tedy nabídnout pomocnou ruku. Během rozpravy, kterou jsem podrobila pro změnu psychologickým rozborem, jsem vyrozuměla jeho stížnostem na loďku, kterou dostal od strýčka. Po zdolání hory doprovodných otázek, jsem nás zdárně dovedla až k jádru problému a tudíž, že motor je nefunkční. Když se snažil odporovat s vyhozením dálkového ovladače, snad ve snaze neupoutat pozornost ke své chatrné výšce a z toho plynoucích nedostačujících dispozic k dosažení k odpadkovému koši, jsem jeho zbytečné starosti smyla rázným vytrhnutím neužitečného kusu plastu a jala se do díla. Poukázala jsem tedy na to, jak se pouští plachetnice u nás na venkově. No prostě po proudu. Zdárně se mi tedy povedlo vyvést dřevěnou lodičku na zámořskou plavbu s takovou elegancí a dokonalostí, že jsem tím jejího vlastníka dojala k slzám. Chtěla jsem ho tedy konejšivě obejmout, jenže jeho mužská ješitnost (už v tak raném věku!) mu nedovolovala ukázat své slzy neznámé dámě a tak se rozběhnul pro pomoc ke své máti.

K dalšímu zdárnému konci jsem se propracovala i v dočasné brigádě. Jednomu nebožákovi nedošel pomocník a tak nahnal mě jako náhradu. Navlíknul mě do obřího kostýmu párku a následně mě dovedl na mé stanoviště. Byla jím velice frekventovaná ulice s tuctem odboček a semaforů a tudíž i se spoustou obětí mého prezentačního umu. Během pouhých několika minut mělo každé auto stojící na křižovatce za stěrači hned několik letáků. Z mé zkušenosti totiž plyne, že první z kusu papíru čtenář udělá výplň nejbližšího odpadkového koše, ale při takovém dvanáctém, se už může pozastavit nad jeho obsahem už z důvodu brigádníkovy vytrvalosti v plnění mise. Bohužel, mé prozatímní nedostatečné poznatky z mentality městské populace, mi nedokázaly odůvodnit doslovnou zuřivost řidičů, náhlý zvýšený řev, nebo dokonce mé pronásledovatele. Ovšemže jsem netoužila onu mentalitu poznat natolik zblízka a tak jsem uposlechla hlásku v hlavě, zvonící na večerku (možná to byl mobil v mé brašně, o kterém jsem prozatím ani netušila, že ho mám, natož jak jej používat) a pustila se do první fáze útěku. Splynout s davem. Toto odvětví mé několikrát prověřené metody zmizení, se ovšem tentokrát minulo účinkem. K mému překvapení (=zděšení) mne mí pronásledovatelé skutečně pronásledovali přílišně intenzivně. Z, mně nepochopitelného důvodu, mě rozeznali za každého maskování (s tímto faktem očividně neměl nic společného převlek za dvoumetrový párek). Ať jsem se skryla za popelnice, či sloupy, nebo stromy, má zřejmě nezapomenutelná tvář jim vždy dala echo o mé lokaci a já se časem dostala až k parku nedaleko Michiganského jezera.

Ovšem tato událost v náplni mého dne se zvrhla až nečekaně neočekávatelným a tudíž dobrým směrem. V době, kdy mě pronásledovalo již pouhých osm mužů, jsem shledala lehký běh vonící zelení a s hřejivým sluníčkem v zádech natolik příjemným trávením dne, že jsem nahodila na svůj styl běhu - Pštros - který sdílím s jeho jmenovcem. Ona zvláštní technika spočívá v extrémně dlouhých krocích. Je to neuvěřitelně pohodlné, rychle to uvolní svaly, a protože máte rovná záda, umožňuje to hluboké nádechy a jako bonus rozhled po krajině. Byla jsem neobyčejně potěšena, když se ke mně přidalo i dalších nejméně dvacet běžců. Všichni byli oblečeni ve stylové běžecké úbory s čelenkami na hlavách což značilo, že jistě počítali s příležitostí rekreačního běhu. Bohužel jsem byla nucena zvolnit své tempo, už protože jsem před sebou spatřila podivný objekt.
Během dalších několika okamžiků se mi podařilo zaostřit. Ve vzduchu se třepotala bílá stuha, byla natažená mezi kmeny dvou stromů, jistě umístěna za zákeřným účelem přerušení mé příjemné procházky. Jenže děti vesnice se nedají. Uvidíme, kdo je silnější. Za ticha několika málo shromážděných jsem ji strhla a běžela dál, aniž bych se ohlížela po ostatních. Měla jsem mylnou představu, že mě mí přátelé následují. Bohužel se tak nestalo, a tak jsem se již mírnějším tempem vydala směrem domů.

A tak, po dalších dvou hodinách bloudění, jsem byla nucená upozornit mou stvořitelku na důležitost své existence.
"Jak si to představuješ?! Vytáhnout mě uprostřed jednání s důležitými klienty, že ses ztratila. Zase! Nemůžeš si nechat okolí ukázat nějakým spolužákem? Copak ti mám po zbytek MÉHO života stát věčně za zadkem?" Na pár chvil se zarazila "Proboha, co to máš na sobě?" poukázala na kostým párku s pasem omotaným vítěznou stuhou.
"No, je životně důležitý, abys to věděla?"
Beze slova ukázala prstem na auto tak jsem se milostivě klidila na sedačku, což bylo trošičku obtížnější s neohebností rohlíku, ale když jsem se narvala napůl naležato na zadní sedadla, tak šly zavřít i dveře, což považuji za svou čtvrtou výhru dnešního dne.