Boží odkaz část 6.

Anotace: Heather se konečně dozvídá něco o svém náhlém a nešťastném poslání a svém vlastním původu...

Ačkoli se jedná o monstrum, příšeru a zvrácenou existenci, nepostrádá jakýsi majestát. Budí zasloužený respekt. Toto není tupá forma života, jako ty ostatní nestvůry. Tohle bude myslící tvor. Silný a poslušný jako pes. Zafrká a postoupí ještě o pár kroků. Zatím na mě neútočí.
,,Co s tím uděláš?“ zeptá se povýšeně Claudia. Pak se obrátí a odchází ke dveřím na hlavní schodiště. Než odejde, ještě se obrátí: ,,Budu čekat tam, kde to všechno začalo. Ve městě Silent Hill.“
S těmi slovy za sebou zavře. Rozběhla bych se za ní, ale v cestě mi stojí ten zabiják. Jakmile za Claudií zapadnou dveře, obluda pozvedne ruce s čepelemi a vykročí. Musím ho vyřídit rychle! Vztek a nenávist, chuť na pomstu, ve mně kdesi vzbudily dosud nevídané síly. Vyřídím si to s ním a pak hurá do Silent Hillu za tou courou!
Nože zasviští vzduchem a nastavuji svou katanu. Sice úder odrazím, ale je to pořádná pecka! Pak zkouším útočit já, ale neumím šermovat. Pravou čepelí mou zbraň odrazí a zároveň mávne druhou na moje břicho. Instinktivně uskočím, přesto mě škrábne alespoň na předloktí. Teče mi krev. Není to vážné…
Bolest mě rozzuří ještě víc. Začnu kolem něho pobíhat a mávám mečem, ve snaze ho zasáhnout. Ten bezstarostně uhýbá, nebo mou ránu odrazí. Má výhodu dvou zbraní! Nijak extra po mně nejde, hraje si se mnou! Ví, že nemůže prohrát. Je vážně inteligentní!
Naznačím úder na hlavu, monstrum nastaví čepel. Těsně předtím skloním zbraň na jeho břicho. Je zvyklý po mém odraženém úderu zaútočit druhou rukou, ale to mu teď znemožnilo seknutí do břicha. Cosi zaskučí a odskočí. Začal krvácet.
Teď se teprve rozzuřil! Mám co dělat, abych uhýbala. Honí mě po celé střeše. Na útok není ani pomyšlení. Za chvíli se unavím a přesekne mě vejpůl. Přemýšlím co udělat. Nevím co mě to napadá, ale křiknu: ,,Tu fui ego eris!“
Zabijáka vůbec nezajímá co křičím. Očividně to zaříkadlo platilo jen na tu obludu z pohádky. Další ráně nastavím meč, ale ne přímo proti noži. Zkusím mu seknout po ruce. Není idiot, včas zastaví úder a uhne. Sakra!
Zadýchaně běhám kolem něj, vyměníme si pár ran, pak zase on běhá kolem mě. Ksakru, nejsem barbar Conan! Neumím šermovat! Možná únava, možná nepozornost, každopádně obdržím hlubokou ránu do boku. Rozsekne mi vestu i kůži pod ní.
,,Auuu!“ vzlyknu. ,,To si troufáš na holku, parchante!“
Nevšímaje si krvácení, zběsile po něm sekám. Sice ho párkrát zasáhnu, ale ty rány ho moc nezpomalují. Krvácíme oba. Pak mě napadá jedna věc. Nenápadně ustupuji k okraji střechy. Aby neprohlédl mou lest, párkrát provedu výpad a poodejdu od okraje. Útočí on, poustoupím o větší kus. Trhaně oddychuji.
Asi cítí triumf. Ví, že na něho nemám. Zbývá jedna možnost! Buď mě rozseká, nebo slétnu ze střechy ve snaze jej zničit. On si to uvědomí taky a skočí ke mně na římsu. Páni, to je souboj jako z nějakého filmu!
Chvíli šermujeme, pak klopýtnu, neudržím rovnováhu. Nakláním se do hlubiny a v poslední chvíli se chytím jeho nohy. Katanou mu seknu po slabinách. Zaryčí a snaží se mě setřást, seká po mně. Moc mu to nejde, vrávorá. Pak se snaží dostat z římsy zpět na střechu. V tom mu brání mé sekání do jeho nohou. Zároveň se začínám vytahovat na římsu. Přehazuji jednu nohu.
Asi dostal strach. Jedna noha se mu podlomila, když jsem mu podsekla koleno. Vyškrábu se na římsu a postavím se mu čelem. Zabiják se snaží dostat zpět na střechu, ale nedávám mu pokoj. Znovu zařve, tentokrát v hlase zazní strach. Odrazí se zdravou nohou z římsy na střechu, já vymrštím nohy vpřed, padnu na záda, a kopancem ho řádně vrátím k okraji římsy. Zoufale vrávorá, mává rukama kolem sebe, ale těžce zraněná noha ho konečně zradí. Přepadává přes okraj.
Jeho řev slábne, až utichne s dutou ránou. Nakouknu přes římsu. Leží dole na betoně, kolem jeho rozbitého těla se rozšiřuje kaluž tmavé krve. Je mrtev. Dostala jsem ho. I když mi zabil tátu, musím uznat, že to byl úctyhodný nepřítel. Žádný nenažraný idiot. Jen poslouchal rozkazy. Musel posloužit své paní…
Chvíli vyčerpaně ležím na římse a trhaně oddychuji. Rána na boku pekelně pálí. Musím si to ošetřit, nebo vykrvácím! Seberu se na nohy a pomalu jdu k požárnímu schodišti. Přidržuji se zábradlí, nejistými kroky sejdu ke dveřím do bytu a další překvapení! Nad mým mrtvým otcem, se sklání postava v hnědém baloňáku. Douglas!
Otočí hlavu a podívá se na mě unavenýma starýma očima.
,,Já…nevím co říct…“ potichu praví.
Chvíli se snažím sebrat síly a křiknu na něj: ,,Tak neříkejte nic! Jsem v pohodě, tak odsud vypadněte a nechte mě konečně na pokoji!“
Nastaví před sebe dlaně: ,,Uklidni se, já jen…já…“
,,Uklidnit se? Jak se asi mám uklidnit? Můj táta je mrtvý! Zákeřně ho zavraždili! Je to všechno vaše vina! Kdybyste mě nenašel! Vypadněte!“
,,Je mi to líto!“
Vztekle k němu popojdu a téměř hystericky zaječím: ,,Ven!“
Stále klidně a smutně řekne: ,,Jestli ti to pomůže, půjdu.“
Postupně vychládám. Myslí to se mnou dobře.
,,Krvácíš,“ řekne mi.
,,Nemám čas krvácet! Musím tu píču najít a zabít!“
Trochu se uklidňuji. Douglas zatím odchází do tátovy ložnice. Ano, zatím ho nechají zde. Mlčky mu pomůžu zvednout z křesla mého mrtvého otce a přenést ho do postele. Tam ho zakryjeme prostěradlem. Douglas z jedné vázičky vytáhne malý svazek kytiček a položí jej na prostěradlo. Hledíme na naše dílo a mlčíme. V puse cítím hořkost.
Detektiv se podívá na mé zranění a poodhalí roztrženou vestu. Ucuknu. Nechci aby na mě sahal cizí chlap!
,,Neboj, nejsem žádný úchyl! Mám alespoň kurs první pomoci. Máte tu nějaké obvazy?“
Beze slova ho dovedu do koupelny, kde visí malá lékárnička. Vezme zní peroxid, nadzvedne vestu a bezohledně na ránu cákne desinfekci. Pálí to!
,,Au!“ syknu.
,,Kuš! Nejsi malá. Musíš to vydržet!“ zabručí. ,,Už jsem léčil i střelné zranění. Párkrát na mě stříleli. A přežil jsem to! Tohle škrábnutí je proti tomu opravdu jen škrábnutí.“
Naštěstí to není na šití. To bych se asi počůrala! Celé to ováže a pak řekne: ,,Hotovo. Moc se nevrť, ať to zas nepraskne! Žádné kroucení na diskotékách, na chvíli.“
Musím se nad tím pousmát. Snaží se mě nějak rozveselit. ,,Na to teď nemám čas, ani chuť. Ale děkuji.“
Vrátíme se zpátky k tělu mého táty. Chvíli mlčíme a pak se Douglas zeptá: ,,Opravdu ho chceš tady takhle nechat?“
Pokrčím rameny: ,,Než vše dokončím, tak ano. Není teď nikdo, kdo by mu zařídil pořádný pohřeb. Pak se o něj postarám. Promiň táto…“
,,Co budeš teď dělat?“
,,Vydám se do Silent Hillu,“ odpovídám pevně.
Douglas se zatváří udiveně: ,,Co v Silent Hillu?“
,,Nevím…“
Douglas se starostlivým výrazem, se ptá: ,,Je to bezpečné? Silent Hill je poměrně…zvláštní.“
Co tou větou myslel? Zná to tam?
,,Nevím, co mě tam čeká. Je mi to jedno. Nezajímá mě nějaký její Ráj, ani Bůh, zajímá mě její smrt! A až Claudii najdu, osobně ji zabiju!“
,,Pomsta mu život nevrátí…“ chabě namítne Douglas. Je špatný lhář. Z jeho hlasu poznám, že mě chápe a řekl to jen ze slušnosti.
Rozhodím rukama: ,,Možná ne, ale stejně to udělám!“
,,Jak se tam chceš dostat?“
Nevím proč, ale Douglas mi čím dál více přestává vadit. Asi ho potřebuji…
,,To není vaše starost.“
,,Je to dost daleko, zavezu tě tam,“ nabídne se.
,,Nepotřebuji vaši pomoc!“ namítnu chabě.
,,A také…jsem za to všechno také zodpovědný. Přistavím za dům auto. Až se naposledy rozloučíš, přijď.“
Pravím: ,,Víte že tam můžete také zemřít?“
Douglas se u vchodových dveří zastaví a tiše pronese: ,,Vím. Ale nikdo mě stejnak nebude oplakávat…“
S touto pochmurnou větou odejde. Co tím myslel? Asi se s ním osud také nemazlil…
,,Najdu ji, zlikviduji ji! To ti slibuji tati! Vrátím se. Slibuji že brzy!“
Se slzami v očích opouštím ložnici a pomalu procházím bytem. Vejdu do svého pokoje a nepřítomně se rozhlížím po svých panenkách, kravinkách a dalších dívčích serepetičkách. Prožila jsem tu šťastné dětství. V mých vzpomínkách to navždy zůstane, jako hřejivý likér. Znovu mi vytrysknou slzy…
Dost! Je čas jednat! První co udělám je, že ze skříně vytáhnu pouzdro s kytarou. Hudební nástroj hodím na postel, do pouzdra schovám brokovnici. V tomhle se ponese daleko lépe, než v tom pytli! Seberu katanu, pozhasínám, vyjdu na chodbu a zamknu. Zamířím k zadnímu vchodu. No ty vole! Na zdi, hned vedle dveří, svítí ten kruhový symbol! Dělá to snad Claudia?
Otevřu vchod a spatřím nastartované auto s rozsvícenými světly a před ním čekajícího Douglase. Cosi drží v ruce. Tázavě se na mě podívá: ,,Znáš nějakého chlápka jménem Vincent?“
Zarazím se: ,,Vincent?“
,,Ano. Je to tvůj přítel?“
,,No, to zrovna ne.“
Setkání s tím mužem, bylo nanejvýš podivné.
,,Povídal, že máme najít chlapa jménem Leonard, až přijedeme do Silent Hillu. A taky mi dal mapu města. Co budeme dělat?“
Podá mi věci co drží v ruce.
,,Nedá se mu věřit, ale asi nemáme na výběr. Zřejmě nemá rád Claudii. Hrozně se rozzuřil, když jsem se o ní zmínila.“
Douglas sahá do kapsy a podá mi cosi v tvrdých deskách.
,,Co je to?“
,,Tvůj otec to držel v ruce.“
Prohlížím si to. Zápisník. Tátovo. Přečtu si to cestou. Nasedáme do auta a vyrážíme temnou nocí z města. Začíná pršet. Dávám se do čtení:
Doufám, že tato slova nikdy nenaleznou své uplatnění; možná bude lepší, pokud se tohle nikdy nedozvíš.
Více než čehokoli jiného se bojím možnosti, že jednou ode mne odejdeš. Hodně daleko.
Ale jsou chvíle, kdy musíme říkat pravdu. Proto nyní píšu tato slova. Dřív, než propadnu smrti a zapomnění.
Cože se tedy kdysi stalo...
Má to něco společného s tím, kdo doopravdy jsi.
Všechno začalo před 24 lety. Když jsme se s manželkou vraceli z dovolené, našli jsme nemluvně, odložené vedle silnice. Protože jsme sami děti mít nemohli, děkovali jsme bohu, že nás nechal najít to malé. Tu holčičku. Vzali jsme si ji domů.
Tři roky nato má žena zemřela a po dalších čtyřech letech - před sedmnácti lety - jsem přijel do Silent Hillu. Vyslyšel jsem prosby děvčete, aniž bych tušil, proč se tam vlastně touží vydat.
A právě v Silent Hillu dívka zmizela. Nedá se říct, že by někam odešla, ani že by zemřela.
'Vrátila se ke své původní podstatě,' tak to řekla Dahlia Gilespie. 'Ke svému skutečnému já...' Tím byla mladá žena upálená svou matkou jako oběť určitému bohu. Jmenovala se Alessa Gilespie. Část její duše unikla z plamenů a vtělila se do tělíčka novorozence. Toho mého... našeho nalezeného dítěte.
Uplynulo sedm let, než se toto dítě s polovinou duše vrátilo do Silent Hillu, aby opět stvořilo celou Alessu. Takto nově posílená dívka zamýšlela zabít onoho Boha. Takové bylo přání Alessy, pro které byla ochotna dát v sázku celou svou existenci, ať už mohl být výsledek jakýkoli. Bůh, plod usídlený v děloze obětované dívky, byl vzýván pomocí rituálů.
Avšak Alessino přání nebylo naplněno. Mé jednání způsobilo, že se místo svého původního záměru modlila za návrat mé holčičky. Já sám jsem toho dosáhnout nemohl.
Dahlia nakonec dokázala - já jsem posloužil pouze u obřadu zrození - vyvolat boha z Alessina těla. Nicméně narozený bůh jen zabědoval a zemřel. To vše zřejmě díky vědomému odporu Alessy a mé dívky.
Ale to není konec.
Poté, co se bůh rozplynul v záplavě světla, se znovu objevila Alessa a předala mi děťátko. Hodně se podobalo dívence, kterou jsme kdysi našli u silnice. Nato Alessa vydechla naposledy. Nemohl jsem nijak pomoci, jen jsem přitiskl dítě na svou hruď a utekl pryč.
Celé mi to připadalo jako sen, ale měl jsem důkaz, že se to skutečně stalo. Cheryl nebyla nikde k nalezení, zato v mé náruči jsem držel nemluvně.
Uplynulo sedmnáct let. Někdy se mi zdá, jako by to bylo včera, jindy zase, jako by se to stalo před miliony roky. Přiznávám se, že jsem měl nejdřív jistý odstup od myšlenky starat se o toto dítě. Mohl jsem ji mít rád? Její existence byla naprosto nevysvětlitelná. Podezíral jsem, že by to mohla být ta mladá žena (Alessa), která mi uzmula mou milovanou dceru. Tyto myšlenky mě vedly k smutku a zlosti... byly chvíle, kdy jsem obepnul své dlaně kolem jejího útlého hrdla. Několikrát jsem dokonce uvažoval, že se jí zřeknu. Ano, tak špatným člověkem jsem. Ale nakonec jsem se rozhodl jí vychovat. Nemohl jsem jí jen tak odložit.
Když se na mne... když ses na mne podívala a usmála tak...
Ani nyní nemohu zapomenout na tu dívku před tebou. Ale miluji tebe. Nemám o tom žádné pochybnosti.
To je všechno, čemu chci, abys věřila.
Mé nejvzácnější dceři,
Harry Mason

Zavírám desky deníku a nepřítomně hledím na kapky vody, padající na přední sklo, nemilosrdně shazovány stěrači. Tak o tomhle vypovídají slova Claudie… ,,Stvoříš věčný Ráj. Porodíš Boha… Vzpomeň si na své původní já…“
Snaží se ve mně vzkřísit Alessu. Její část ve mně dřímá… Ale Heather zatím převládá. Naštěstí…
,,Spíš?“ zeptá se Douglas.
,,Jsem vzhůru,“ odpovídám potichu.
,,Není ti zima?“
,,Ne…“
,,Co je vůbec s tím Silent Hillem? Co to má s tebou společného Bývalo to tiché, hezké městečko, ale teď…“
Netuším. Pak se ptám: ,,Vy o něm něco víte?“
,,Ano, už jsem tam jednou byl. Měl jsem najít jednoho chlápka. Jmenoval se Sunderland. Můj minulý případ. Nepodařilo se mi ho najít.“
,,Narodila jsem se tam a vyrůstala,“ podotknu.
,,Promiň, nechtěl jsem tě urazit…“
,,V pořádku. Nejsem na to hrdá…“
,,Já myslel, že pocházíš z Portlandu.“
Heather pochází z Portlandu. To ano, jenže ona není pouze Heather… Má v sobě kus Alessy. Někoho, kdo ji vlastně stvořil…
Douglas na mě starostlivě pohlédne: ,,Je ti dobře? Možná nesnášíš jízdu autem.“
,,Hrozně mě bolí hlava. Jen se snažím vzpomenout na něco, co je ukryto hluboko v mé mysli. Před sedmnácti lety se v Silent Hillu stalo něco strašného. Žena jménem Dahlia se snažila vyvolat starodávného boha těchto míst. Zasvětila mu svou vlastní dceru.“
,,To zní hrozně,“ odpoví detektiv.
,,Možná, ale fungovalo to. Dívka porodila boha, kterého uctívali.“
,,Cože?“
,,To děvče ovládalo zvláštní síly.“
,,Síly?“
,,Její spolužačky jí říkaly čarodějnice. Dokázala uskutečnit věci jen tím, že je vytvořila ve své mysli. Mohla zabít lidi pouze tím, že si to přála. Ale nakonec byl zrozený bůh zničen jediným člověkem. Mým otcem, Harrym Masonem. Co to ale bylo za Boha, když ho zvládla zabít lidská bytost? A Claudia se asi snaží o to samé zrození. Já mám být ona oběť.“
,,Ty máš také nějakou zvláštní moc?“
,,Když bůh zmizel, dívka se znovu objevila a v náručí držela děťátko. Než zemřela, dala malinkou mému otci. Miloval mne, jako bych byla jeho vlastní dcerou. I když vůbec nevěděl, kdo, nebo co vlastně jsem. Přišlo to tak zničehonic… Ani jsem mu nestihla říct, jak moc děkuji za všechno, co pro mě udělal…“
Douglas mlčí. Není na to co říct. Začíná svítat.