Pravda Smrti

Anotace: Přečtěte si to a uvidíte :D

1.kapitola

Všechno to začalo když zemřel můj otec. Přebíhal přes cestu a přitom ho srazil náklaďák. Moje máma Margaret se z toho zhroutila a proto ji vyhodily z práce. Přestěhovali jsme se za babičkou do malého města Shefford. Kus od Londýna.
„Dělej Elizabeth ať stihneš první den v nové škole!“ „Jo mami neboj už jdu .“ Popadla jsem tašku a šla jsem vzdor nové střední škole. „Tady máš svačinu.“ Připomněla mi mamka ve dveří. „ jo dík „ tak už běž“ otevřela jsem vchodové dveře našeho starého a trochu děsivého domu.
Škola byla pár bloku od domu. Měla jsem čas ,tak jsem šla pomalu a přemýšlela o tam jaké to asi bude v nové škole. Co když mě tam úplně zavrhnou? To doufám ne . Nerozhlížela jsem se kolem sebe a vtom na mě začal troubit náklaďák a zastavil těsně vedle mě. Strnula jsem vždyť mě málem zabil stejně tak ,jako zabyl mého tátu .
Z náklaďáku vylezl nějaký velký chlap a začal na mě řvát co tady dělám, to nemám rozum a takové věci. Ale já nic neřekla ani slovo, jen jsem tam stála a dívala se na něj. Nepromluvila jsem ani slovo jenom jsem se otočila a zdřevěněle odešla, chlápek nastoupil zpátky a jel. Moje myšlenky se zase vrátili ke smrti mého otce přemýšlela jsem nad tím celý zbytek cesty do školy, ale řekla jsem že na to už nesmím myslet.
Poprvé jsem viděla tu budovu do které budu chodit ještě další jeden rok než mi bude osmnáct. Bylo mi divné ,že před školou nikdo nebyl tak jsem se podívala na hodinky „ a sakra já jsem si zapomněla předělat časovej posun“řekla jsem si sama pro sebe a rychle jsem utíkal po schodech dovnitř.
Nevěděla jsem, kterou chodbou se mám vydat tak jsem si tipla a šla jsem tou napravo uslyšela jsem křiky lidí vycházející ze suterénu „ aha tak asi tam bude tělocvična to je moje první hodina.“
Šla jsem dolu ale začalo se mi to zdát divné když křiky ustávaly a schody byly dost špinavé . Došla jsem dolů a nikde nebyli žádné skřínky na věci. Ale křiky jsem pořád slyšela vycházeli ze dveří přede mnou. Šla jsem přímo vpřed sáhla jsem na kliku abych je otevřela. Křiky zesilovali, ale nezdálo se mi ,že to jsou křiky mladých dívek hrající basket. Bylo to spíše, jako nějaké sténání.
Prudce jsem zabrala za kliku ,ale dveře byly zamčené vtom křiky utichli a malá žárovka nademnou praskla. Lekla jsem se a začala mít strach co se to tu děje? Otočila jsem se abych šla zpátky ke schodišti ale uslyšela jsem kroky.
Kroky, které se blížily ke mně šli po schodech dolu. Nevím kdo to byl ,ale byla jsem ráda vydala jsem se mu naproti došla jsem ke schodišti vyšla na první schod ale nikdo tam nebyl ale kroky jsem pořád slyšela ale v tu chvíli se mi nezdálo ,že by to byli kroky po schodech ale kroky za mnou. Vyběhla jsem nahoru a rychle ze suterénu ven.
V mých myšlenkách panoval strach a vyděšení nechápala jsem co to bylo zabouchla jsem za sebou dveře. A opřela se o ně.
Někdo na mě zakřičel z konce chodby.“děvenko co jsi tam dělala?“ otočila jsem se ale nikdo tam nebyl.ani na druhé straně. „pro co jsi si tam byla„ zase řekl chraplavý hlas.
Zase jsem uslyšela kroky i přes zavřené dveře rozběhla jsem se po chodbě nevím jak to ,že tam stále nikdo nebyl. Doběhla jsem na konec chodby ke schodům nahoru. Utíkala jsem nahoru a do prvních dveří co jsem uviděla.
Zavřela jsem za sebou a celá udýchaná jsem spadla na zem v tom jsem uslyšela hrozný smích otočila jsem se a tam byla celá moje budoucí třída. Myslím.
„Slečno Elizabeth jdete pozdě a takhle se do třídy nevchází!“ řekla rozzlobeně učitelka. Hlasy ztichly. „ Slečno Elizabeth posaďte se, i když jste tu nová žádné výhody vám poskytovat nehodlám.“ „ Ano paní Theresová.“
Šla jsem uličkou mezi lavicemi. Všichni se o mě bavily. Bylo to strašné. Jediné volné místo bylo vedle nějakého kluka, který byl oblečen celý v černém, ale slušelo mu to. Sedla jsem si vedla něj a vytáhla si učení. Celou hodinu jsem ho tak trochu sledovala, ale nebyla jsem sama kdo někoho sledoval mě sledovala celá třída.
Po téhle hodině která, už byla poslední,protože nám odpadli tři zbylé hodiny jsem šla domů.
Vyšla jsem ze školy a kousek dál tak byla malá ulička která vedla k našemu domu. Řekla jsem si, že to tedy vezmu zkratkou. Byla to celkem temná ulička, ale nevšímala jsem si toho pořád jsem přemýšlela nad tím co se stalo ráno. Co to tam mohlo být? A co ty křiky a ty kroky které chodily pořád za mnou. Nemohla jsem tomu přijít na kloub tak jsem toto téma ve své mysli uzavřela, jako neuzavřené. Už jsem byla skoro doma. Když jsem za sebou uslyšela kroky. Za mnou, ale nikdo nešel. Co se to tady děje a co to tu je? Otočila jsem se ještě jednou, ale pořád tam nic nebylo. Kroky se, ale zrychlily. Rozběhla jsem se, se strachem v očí. Nevěděla co to je ani to co to bylo tam dole, ale měla jsem strach.
Doběhla jsem domu a rychle se zavřela dovnitř. Hodila jsem tašku na podlahu a utíkala po schodech do pokoje. A zabouchla za sebou dveře. Sedla si na postel a dívala se vyděšeně z okna. Zaklepal někdo na dveře. „Dále“ „Ahoj Babi.“ „Stalo se něco?“ Proč?“ Že jsi tak rychle vyletěla ani jsi nepozdravila, udělal ti někdo něco?“ Ne, nikdo mi nic neudělal jenom jsem unavená. Tak já tě nechám odpočinou. Tak ahoj babi.“
Byla jsem unavená, tak jsem si řekla že si dám sprchu. Šla jsem do koupelny kolem dveří na pudy. A zaslechla jsem tam nějaký zvuk. Nevím proč, ale šla jsem dovnitř. Řekla jsem si, že dneska už mě nic nepřekvapí. Postupovala jsem po schodech nahoru. Bylo tam spousta starých krámu.
Zase jsem uslyšela nějaké skřípění, jako by to bylo nade mnou.podívala jsem se nad sebe. A lekla se a vykřikla. Nade mnou byl netopýr, který se po mém výkřiku. Vznesl a proletěl nade mnou z okna ven. Šla jsem k oknu se podívat kam to letělo, ale už tam nebyl.
Rukou jsem se opřela o starou krabici a shodila ji na zem. Zohnula jsem se pro ni a našla jsem tam starou knížku spíše to byl deník. Otevřela jsem ho skoro uprostřed a věděla jsem, že bych neměla, ale nedalo se té touze odolat a začal jsem číst:

Milý deníčku,
Musela jsem to udělat on mi to přikázal. Přikázal mi ať ho zabiju. Nechtěla jsem milovala jsem ho. Tak proč jsem to udělala? Proč jsem mu sebrala život a sobě skoro taky. Budím se s hrůzou ve snech. Když ho v nich vidím umírat. Vidím jeho křičící tvář. Jak mě prosí abych ho nechala žít. Ale on mi to pořád přikazoval nutil mě promlouval mi do duše. A pak jsem ho spatřila objevil se tam z ničeho nic. Poprvé co jsem ho viděla na vlastní oči. Jinak jsem slyšela jeho hlas jeho chraplající hlas. Objevil se tam a vzal mou ruku a vrazil to do Ericova břicha.

Zavřela jsem deník a podívala se z okna. Byl to ten stejný chraplavý hlas co jsem slyšela ve škole? Ne to nemohl být on.
Otočila jsem deník na poslední stranu abych zjistila kdy je psát. Nebylo tam jen jedno datum ale rovnou tři : „ ????,????,????,????. Oh“, ne to byly datumy narození. Datumy narození táty, mámi, babička a mě. Možná to je jenom náhoda. Ale proč to tam je? Nepřipadne mi to jako náhoda. Musím si to dočíst do číst si co bylo pak.

Vrazil ji tam. Vrazil mu to do břicha mou rukou. Vzpamatovala jsem se z transu do kterého mě přived. Podívala jsem se mu do tváře. Ale on žádnou neměl. Vydělala jsem nuž z Ericova břicha. A chtěla jsem ho zabít zabít za to co nám udělal. Vrazila jsem mu nuž do srdce. Ale on v tu ránu zmizel. Shýbla jsem se za Ericem. Ale bylo pozdě byl už mrtvý. Uslyšela jsem kroky a řev. Hrozný jeho řev. Tím jeho chraplákem.
Vstala jsem rychle od něj. A utíkala jsem pryč. Při běhu jsem ty kroky slyšela všude kolem sebe, a ten strašný řev co byl všude kolem mě. Doběhla jsem domu. A zavřela jsem za sebou dveře.
Otočila se a tam stál Eric. Z břicha mu tekla krev. Prosil mě ať mu pomůžu, ale já nemohla jsem za ním bylo toho na mě už moc. Sesypala jsem se na podlahu. Podívala se znovu na něj, ale on tam nebyl. Vstala jsem a šla jsem na to místo kde stál ale nikde tam nebyl a krev, která mu stékala z rány na podlaze nebyla.
Šla jsem do kuchyně se napít. Nalila jsem si vodu napila se. A položila sklenici na stul. Podívala jsem se na ni, ale nebyla, tak voda, ale krev. Za mnou se ozvalo : „To je moje krev“. Otočila jsem se a tam stál ? s nožem v ruce. A šel pomaličku ke mně. Slyšela jsem kroky a řev. Měla jsem strach.
„Ericu co ti je a na co máš ten nuž. Já jsem to nechtěla udělat on mě k tomu donutil.“ Neposlouchal a šel pořád ke mně z břicha mu vytékala krev, ale on si toho nevšímal jen stále postupoval ke mně s nožem v ruce který se zlostí mačkal. V zrcadle za ním jsem viděla sebe, ale Erica ne. Popadla jsem sekáček na maso a hodila to po něm. Zarazilo se mu to do nohy, ale ho to asi nebolelo. Šel pořád za mnou.
Rozběhla jsem se po schodech do pokoje a zamknula jsem za sebou dveře a hledala věc kterou bych se mohla bránit. Slyšela jsem jak jde po schodech. Vyděšeně jsem popadla fén na vlasy. S představou, že se s tím nějak ochráním. Neslyšela jsem kroky jenom na schodech, ale byly i u mě v pokoji. Eric došel k mým dveřím a dobíval se dovnitř. Kroky u mě v pokoji se rozešli směrem ke dveřím. To byl on a chtěl odemknout.
Utíkala jsem rychle popadnout kliku abych mu v tom zabránila. Ale on se tam zjevil. A odhodil mě ke zdi. Narazila jsem hlavou a spadla na zem. A dívala se jak pomaličku otevírá dveře. Dovnitř vcházel Eric. Šli vedle sebe a byly oba černě oblečeni. Pomalu postupovali ke mně. Utřela jsem si slzy v očích a podívala se do jeho. Hrozně jsem se vyděsila neměl svoje krásně temné a hnědé oči,ale jenom bílé kuličky. Prosila jsem ho. Aby se vzpamatoval a aby mě nezabíjel, ale neslyšel mě on ho ovládal. Šel ke mně natahoval svou ruku s nožem. A vrazil mi ho do srdce.
Při tom se vzpamatoval a krev která mu předtím vytékala z ran už tam nebyla. Pomalu jsem umírala a upadala do věčného temna. ? Mě objal a brečel. Políbil mě a to bylo poslední co jsem ve svém živote zažila.

Zvadla jsem hlavu od deníku. A celá vyděšená a zmatená se podívala z okna. Pomaličku mi docházelo co se tam stalo a nechápala jsem kdo ten deník mohl napsat ? Podívala jsem se zpět do deníku ale nebyla tam ani řádka. Ani odstaveček. Všechno co tam bylo najednou zmizelo. Prolistovala jsem ho až na poslední stránku. Kde byly napřed čísla narození, ale tet bylo jedno číslo přeškrtnuté.


Jestli chcete pokračování tak mi napište na email: sobkovalucie@seznam.cz