Boží odkaz část 7.

Anotace: Heather s Douglasem přijíždí do Silent Hillu, hledat záhadného Leonarda, jak jim poradil podivínský Vincent. Je snad možné, že onen Leonard ví něco víc o všech těch strašných událostech? Pátrání Heather přivede do děsivé nemocnice Brookhaven Hospital...

,,Brzy budeme v Silent Hillu,“ praví Douglas. O pár minut později, padá podivná a hustá mlha. Douglas výrazně zpomalí, skoro nic nevidíme. Vypadá to děsivě.
,,Proč je taková mlha?“ zeptám se.
,,Nevím. Celý Silent Hill je zahalený mlhou. Už posledně to tak bylo,“ odvětí suše.
Projíždíme tunelem a na jeho konci nás uvítá cedule s nápisem Silent Hill. Občas mlha trochu prořídne a je vidět ústí bočních ulic, ale vzápětí zase padne a nelítostně vše zakryje. Douglas ještě více zpomalí a zatočí doleva. Jede spíše popaměti. Snad do ničeho nevrazíme!
Když konečně zastaví, vystoupím a prohlížím si motel. Respektive to, co z něho je vidět. Ta mlha je hrozná! Přelévá se jako živá! Tázavě pohlédnu na Douglase. Detektiv zaloví v kapse a vytáhne klíč, který zasune do zámku pokoje, nejbližšího k nám.
,,Vy jste si nechal klíč?“
,,Univerzální klíč je skvělý vynález. Jak myslíš, že jsem se dostal k tobě domů?“ usměje se.
,,Aha…“
Vejdeme do motelového pokoje a ani mě nepřekvapuje, když mě uvítá namalovaný kruhový symbol. Douglas na to hledí a pak říká: ,,Zase tohle. V jednom kuse na to narážím. Nevíš co to znamená?“
Pokrčím rameny: ,,Nevím, i když je mi to povědomé. Ale z pohledu na to, mě bolí oči.“
Necháme symbol symbolem a Douglas rozloží mapu na stole. Prstem ukáže na dvě červeně zakroužkovaná místa: ,,Tohle je Leonardův dům. A tady Brookhavenská nemocnice. V jednom z nich ten chlap je. Snad i živý.“
,,A co vám o něm ještě řekl Vincent? Proč je ten Leonard tak důležitý?“ zajímá mě.
,,Snad má mít nějakou pečeť, kterou prý potřebujeme. Víc toho neřekl a zmizel.“
Zamračím se: ,,Jak jinak. Ten parchant něco ví a dává si sakra pozor, aby neřekl víc, než potřebuje on sám. O co mu jde…?“
,,To nevím. Já půjdu do Leonardova domu, ty prověř nemocnici. A taky,“ sáhne do náprsní kapsy, ,,vezmi si tohle. Určitě to budeš potřebovat, město není bezpečné.“
Podává mi krabičku se třiceti náboji do pistole!
,,Děkuju,“ řeknu nadšeně, vezmu pistoli a hned plním zásobník. Škoda že nemá žádné do brokovnice…
,,Mapu si nech, já to tu znám. Dokážeš to?“ zeptá se starostlivě.
,,Ano,“ přikyvuji. ,,Jste si jist, že to nejste vy, kdo nechce být sám?“
,,Máš pravdu, je to tak. Je mi přes padesát, ale nikdy jsem nezažil nic podobného. Je to jako sen…“
,,Spíš noční můra.“
Dá ruce do kapes: ,,Chtěl bych se probudit a dát si cigaretu.“
Pak se obrací a odchází ke dveřím. Ještě se otočí: ,,Sejdeme se tady, až prověříš nemocnici, ano?“
,,Dle rozkazu,“ usměji se. Po dlouhé době jsem se usmála. Potěší, když si člověk uvědomí, že není na všechno sám.
Chvíli ještě sedím na posteli a srovnávám myšlenky. Vstávám, hodím si na záda pouzdro s brokovnicí, zkontroluji pistoli a zvednu katanu. Ještě koukám do mapy. Tak kdepak že to jsem? Aha, Jack´s Inn. Nemocnice je zde…No alespoň to není moc daleko! Kus po hlavní silnici a pak zatočit doleva. Tam je Bowling, nějaké Heaven´s Night a pod ním Brookhaven hospital. Chudák Douglas to má o kus dál. Asi přes půl města…
Opustím pokoj a stojím v chladné mlze. Míjím Douglasovo auto a brzy opouštím motel. Podle mapy stojím na Nathan Avenue. Zprava jsme přijeli, takže doleva, dokud nenarazím na Caroll Street.
Klapání mých bot rozráží ticho. Musí být slyšet na míle daleko! Nepotkávám žádného chodce, neprojede ani auto, nic. Mrtvé město. Město duchů, ano to je výstižný název. Někde se tu skrývá Claudia. K tomuto místu se hodí…
Z mlhy se ozve vytí. Psí zavytí. Asi se nejedná o běžného toulavého psa. Myslím, že vím co to je. Napřáhnu katanu a snažím se očima proniknout hustým bílým oparem. Zavyje to znovu a zprava uslyším zvuk tlap. Otáčím se právě včas. Psí netvor, s jehož kamarády jsem se už mockrát poprala, po mně s vrčením skočí. Sehnu se a on jen přeletí za mě. Ještě z podřepu po něm seknu. Jenže on se snaží uhnout a meč dopadne naplocho. Skoro mi to utrhne ruce.
Provází to tupý úder a prasknutí. Pes bezvládně padne na zem. Zasáhla jsem ho akorát za krk a zlomila mu vaz! Tak to jsem měla štěstí!
Rozbíhám se a nečekám na další psy. Kdyby se do mě pustila celá smečka jako v metru, roztrhali by mě na kusy. Rozrážím mlhu jako ledoborec. Je nepříjemně vlhká, line se kolem mě, jako kdyby mě chtěla úplně obalit. Utíkám co nejvíc po levé straně silnice, abych snad nějak nepřehlédla ústí Caroll Street. Čekám další útok nějakého monstra, ale nic se neděje.
Míjím zelené, zaparkované auto a jen tak nahlédnu dovnitř. Ne žádná mrtvola, nic takového. Je prázdné. Není tam sebemenší nechutnost, nebo děs. Skoro nevídané…
Mlha zas trochu prořídla. A hele, už jsem tu. Projdu kolem Texxon Gas a ohlédnu se k bowlingu. Co uvidím, mě donutí přidat do kroku. Na svých dlouhých tenkých nohách, se tam prochází příšera, jejíž dvojnici jsem potkala v kanálech. Ta podivné směsice mouchy a člověka. Vypadá to, že si mě nevšimla.
Neběžím, prudký pohyb by mohl upoutat její pozornost. Rychle, ale opatrně jdu k nemocnici a příšera zmizí v mlze. Opar zase zhoustne.
Juj! Málem jsem spadla do otevřeného kanálu! Musím být opatrnější! Tak tady vidím Heaven´s Night, ten špitál by měl být už blízko. Neonový nápis Heaven´s Night, září v mlze. Jako ostrůvek. Asi nějaká hospoda, nebo bar.
Pospíším a už jdu kolem zděného plotu. Vím, k čemu patří. Skončí u schodiště, které po několika stupních končí u hlavního vchodu Brookhaven Hospital. Stojím před dveřmi a hledím na budovu. Zvenčí vypadá normálně. Co se asi skrývá uvnitř? Je tam někde ten Leonard? A co je to vůbec za člověka? Je snad nějak zavřený Claudií, nebo stejný šílenec jako Vincent? Dokud tam nepůjdu, tak to nezjistím.
Přehodím katanu do levé ruky a vezmu za kliku. Je studená. Ve dveřích cvakne a světlo zažene tmu uvnitř. Rozsvítím baterku v horní kapse mé vesty a zavřu. Tma se zase ujme vlády, až na slabý kužel světla z mé svítilny. Podlaha nezáří čistotou, šachovnicový vzor je pokryt vrstvami prachu.
A kde začít? Pochybuji že tu budou fungovat informace nebo recepce, tak si musím poradit sama. Možná si pročíst nějaké lékařské záznamy. Třeba tu byl Leonard jako pacient…
Vykročím ke dveřím informací, když mě vyleká ťukání zpoza rohu. Přibližuje se a s tím i hlasité dýchání. Co je zase tohle? Pozvedám katanu a čekám na to, co přichází.
Zpoza rohu vyjde znetvořená zdravotní sestra. Bývala člověkem? Jestli ano, jak se jí stalo tohle? Na tom teď nesejde. Vypadá hrůzostrašně. Obličej částečně zakrývají slepené černé vlasy a ten je pekelně znetvořený. Kůži mrtvolně bledou, pokrytou puchýři. Má dost roztřesený krok, taktak že se udrží na nohou. Klepání pochází z její trubky nebo tyče, co drží v ruce a klepe s ní o zem.
Třesu se strachy. Sestra se přibližuje a zvedá trubku. Máchne s ní směrem na mou hlavu. Bez potíží to vykrývám katanou, monstrum je dost neohrabané. Než se zmátoří k další ráně, seknu po její ruce. Měla jsem v úmyslu jí useknout ruku s trubkou, ale buď nemám takovou sílu, nebo má kosti z oceli. Trochu ji to vykolejí a ztrácí rovnováhu. Padne na záda a snaží se znovu zvednout. Vztekle sebou zmítá.
Uskočím před rozzuřeným máchnutím trubky na mou nohu a vrazím jí hrot katany tam, kde by měla mít srdce. Křupne to, zaječí velice lidským ženským hlasem a znehybní. Pro všechny případy jí vykopnu trubku z ruky. Zvědavost mě láká, ale nebudu ji blíže prohlížet. Už jsem viděla dost…
Vrátím svou pozornost zpět ke dveřím za recepční okénko. Se zavrzáním je otevírám a vidím, že tu toho příliš nezjistím. Až na olezlý stůl, židli, počítač, telefon a prázdnou skříňku, tu není nic. Prohlížím šuplíky, ale také nic. Jen pár starých časopisů.
Vrátím se ven a vedle si všimnu dveří do lékařského pokoje. Otevřených. Nahlédnu tam, ale kromě kruhového symbolu, červeně svítícího na zemi, tu není nic nebezpečného. Překročím ho a na psacím stole si všimnu panenky a otevřeného zápisníku. S panenkou si někdo opravdu vyhrál, když ji vyráběl. Do ruky ji neberu, ale na pohled je velmi pečlivě vypracovaná.
Přesunu svou pozornost k zápisníku. Je v něm popsána jen jedna stránka. Zato ale dost podivná…

Konečně přišel ten den.
Je to tak - ten den, kdy se my dva potkáme.
Vždycky jsem na tebe myslel, v této temné cele. Až dodnes jsem neznal tvé jméno, ani tvou tvář.
Ale teď už to vím. Vím, že jsi ta, na kterou jsem čekal.
Copak ty jsi na mne nečekala?
Proto jsi mě přeci přišla zachránit.
Jak já tě miluji, Heather.
Chtěl bych ti věnovat mou vzácnou panenku, vyrobil jsem ji k oslavě našeho setkání - začátku této nekonečné lásky.
Konečně mohu vidět tvou rozesmátou tvář.
Stanley Coleman

Kdo to je? Jak mě může znát? Ba co hůř, on mě miluje! To mě snad sleduje ještě nějaký další šílenec? Už mi ta panenka nepřijde tak hezká… Ba naopak. Nahání mi husí kůži. Asi mou rozesmátou tvář ten ,,ctitel“ jen tak neuvidí.
Na stole leží dvě složky. Jedná se o pacienty. První z nich je o člověku, kterého hledám:


Leonard Wolf:
(Pokoj S12)
Projevují se u něj mírné sluchové a zrakové halucinace. Je pocitově nevyrovnaný, mívá stavy posedlosti.
Podezření na slabou schizofrenii. Pokračovat v pozorování.
V jádru je klidný a vstřícný, se silným smyslem pro spravedlnost. Nicméně, vzhledem k hlášením, stává se násilnickým, pokud je více podrážděn.

Super, člověk kterého hledám, je blázen! Přesně toho jsem se bála! Pokoj S12… Zřejmě bude tam. Ale živý určitě ne. Leda by tam snad nějak přežíval a schovával se. Pokud nezemřel hlady, nebo bůhvíco.
V druhé složce stojí:

Stanley Coleman:
(Pokoj S07)
Obvykle pasivní a zbabělý, též samolibý.
Někdy vykazuje známky posedlosti, způsobené vazbou na určitou ženu. Tato mánie již byla příčinou několika násilných skutků. Dbát na opatrnost.

Tak to je super! Můj ,,ctitel“ je snad ještě horší! Kromě Douglase se v mém okolí nevyskytuje snad nikdo normální. Ach, jak já to dělám, že přitahuji samé lepší lidi…
Odejdu z lékařského pokoje a přemýšlím, kde asi bude pokoj S12. Vyzkouším přízemní lůžkové oddělení. Neměl by to být takový problém, nemocnice má jen tři patra a není moc rozsáhlá. I když vzhledem ke zdejšímu zdravotnímu personálu…
Projdu velikými dvoukřídlými dveřmi na lůžkové a snažím se v černé tmě chodby, zahlédnout nějaké nebezpečí. Když nic nezaregistruji, posvítím na dveře prvního z pokojů. To není ono… Tohle je sekce C. Konkrétně pokoj C1. Procházím okolo ostatních, ale jedná se opravdu jen o sekci C. Vchod pokoje C4 je pootevřený a škvírkou proniká světlo.
Pomalu nakouknu. Pokoj prázdný, na dvou postelích nikdo neleží. Velikými zamřížovanými okny, sem proniká světlo zvenčí. Za sklem není kromě mlhy nic vidět. Počkat, jedna postel úplně prázdná není… Zase panenka a zápisník. Děsí mě to, ale zajímá mě, co dotyčný píše…

Organizace mě tady zavřela. Chtějí zlomit mou vůli, chtějí, abych na všechno zapomněl. Ale já jsem stále při smyslech, přestože mě uvrhli mezi blázny.
Pokud nějaká věc nemá žádný význam, potom není důvod k její existenci. Tak jako ty existuješ pro mě.
Ale proč sis nevzala moji panenku? Ach, můj dárek tě musel uvést do rozpaků.
Jak jsi roztomilá, Heather!
Stanley Coleman

Je to čím dál divnější. Opravdu tu nejsem sama? Chodí tu snad někde za mnou a dělá si blázny? Ještě mě klepne někde po hlavě…
S nepříjemným pocitem opouštím pokoj C4 a vracím se do haly. Zkusím další patro…
,,Do hajzlu! Co to?“ vyjeknu.
Ticho nemocnice násilně přerušil rachot střelby. Dlouhá dávka, jako ze samopalu. Odkud to šlo? Tam, dveře na schodiště! Někdo tu je! A asi potřebuje pomoc!
Bez ohledu na opatrnost, rozrazím dveře na schody. Dole v suterénu se svítí. Běžím tam. Seskočím tři poslední stupně a pospíchám za roh chodby. Tam se zarazím. Přímo přede mnou leží převrácené kolečkové křeslo. Jedno jeho kolo se ještě pomalu otáčí, až zastaví. Od křesla se táhne krvavá šmouha, za roh k výtahu. A tam je scéna ještě ohavnější. Zeď je děravá od výstřelů, válí se tu prázdné nábojnice. Dveře do výtahové šachty jsou napůl otevřené a k nim se táhne ona krvavá šmouha. Na nich jsou ještě dva krvavé otisky dlaní, jak se nešťastník snažil nenechat stáhnout do šachty…
Nebudu výtah více zkoumat, ten chudák už je určitě mrtvý a kdoví co tam číhá. Viděla jsem od včerejšího dne spoustu krutostí, ale tohle mnou otřáslo asi nejvíce. Téměř jsem byla svědkem marného souboje nějakého invalidy s krvelačným monstrem.
Na podlaze leží zbraň oběti. Samopal. Kus od něho ještě dva zásobníky. Plné. Asi chudák přebíjel, když ho to strhlo na zem a odtáhlo…
Zbraň se hodí! Samopal, to je něco! Celá rozklepaná opouštím hrůzný suterén a po schodišti vyrážím do prvního patra. Na zemi v mezipatře leží další panenka a zápisník. Kde se to tu pořád bere? Jde z toho strach…