A já jsem sám…

A já jsem sám…

Anotace: Bojíme se jen vlastních strachů?

Nebe začíná rudnout. Slunce zapadá.
Záplava rudé barvy se rozlévá v ulicích jako potoky krve. A já jsem sám. Sám v tomhle obřím městě.
Rozpíná se na všechny strany, kam jen oko dohlédne. Stovky ulic, tisíce domů. Tohle město snad nikde nekončí. A já jsem sám… Všechno je tu stejné, jedna ulice jako druhá, záplava šedi velkoměsta se na mě valí a já nemůžu útéct. Není kam. Začíná mě objímat neviditelná ruka strachu. Svírá mě a paralyzuje. Nemůžu se pohnout.
Začínají se rozsvěcovat pouliční světla. A v jejich záři vše vypadá ještě tísnivěji. Co si počnu? Nemůžu tu jen tak stát. Musím překonat strach…
Všechno se seběhlo tak rychle.
Nejdřív ty divné zvuky a křik. A pak ten muž. Vypadal jak bezdomovec. Roztrhaný kabát a šedé kalhoty s tmavými skvrnami. Snad od krve? Neměl jsem moc na výběr, pokud jsem chtěl zůstat na živu. Musel jsem utéct. Měl jsem štěstí, že byl ten muž opilý. Malátným krokem mě začal pronásledovat. Nevím, jak dlouho, ale když jsem se po deseti minutách běhu otočil, byl pryč.
A já byl sám. Úplně sám.
A kolem není nikdo, kdo by mi pomohl najít cestu.
Už je večer. Fouká studený vítr. A ten pocit strachu mě neopouští. Je tu se mnou. Všudypřítomné tušení něčeho kolem mě, co nevidím, ale co tu je, mi bere chuť bojovat. A já budu muset bojovat, protože bude noc. Snad tisíckrát jsem slyšel o nástrahách a nebezpečích nočního města. A teď to prožívám na vlastní kůži.
A jsem sám.
Co se skrývá v temných uličkách? Doufám, že se to nikdy nedozvím. Stíny vytvářejí prapodivné tvary. Hrozné příšery, strašidelné postavy. Zdají se tak skutečné. A kdo může říct, že nejsou? Kdo ví, že na mě z nějakého zákoutí něco nevyskočí? Začne mě to škrtit a rdousit. Začínám rudnout. Po čele mi stékají kapky potu. Jsou tak studené… To nepřežiju.
Bez dechu klesám na zem a lapám po vzduchu. Po jediné molekule kyslíku. Sláva, začínám dýchat.
Vstávám a rozhlížím se. Kolem mě nic není. Byl to jen strach. Vlastní mozek se mě snaží zabít. Musím jít dál. Do rána je ještě daleko.
Pouliční lampy slabě svítí a dávají tak šanci uniknout před černočernou tmou.
Najednou prořízne noc výkřik. Dlouhý, nepřerušovaný výkřik. Výkřik plný strachu, zoufalství a hlavně hrůzy. Mám chuť také křičet. Strach mě vůbec neopustil. Už to nemůžu vydržet. Otevírám ústa, když v tom zaslechnu kroky. V tom nočním tichu jsou až příliš zřetelné. Rozhlížím se. Nikde nikdo není. Ale kroky slyším dál. Blíží se… klap, klap, klap.
Najednou mě oslepí světlo. Nic nevidím, všude je bílo. Ta bílá barva úžasně kontrastuje s předchozí tmou. Ale na krku cítím tlak. Ledová ruka strachu se na mě sápe. Je mi zima a tlak na krk je silnější. Začínám se dusit. V tom mě zalije vlna tepla. A pocit ulehčení. Určitě mě zase šálí můj mozek. Ale co to? Bílá barva kolem mě rudne. Hroutím se na zem.
V dálce zavyje pes. Jeho smutný a naříkavý tón mi něco naznačuje.
Tentokrát to nebyla iluze.
Tentokrát to je skutečné.
Autor GoGo.Finch, 22.06.2004
Přečteno 1351x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (2x)

Komentáře

Skvěle napsané a výborně vystižená atmosféra nočního města...

28.06.2008 14:43:00 | Hellmaster

wow to se mi líbí...po dnešním dnu plného romantiky a drog je to bezvadný ulehčení...velice dobře napsaný

19.07.2006 14:29:00 | kjetilka

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter