Balthazar, část devátá

Anotace: ještě jednou děkuji za komentáře :) Devátý díl...

Sbírka: Balthazar

"Začalo to už hodně dávno. Máme toho dost společného, Balthazare. A to včetně krve." odmlčel se, a já se na něj nechápaě zadíval. Všiml jsem si taky vyděšenýho a překvapenýho zírání Thomase na nás na oba. Liam to zaregistroval taky a rychle obrátil zrak k Thomasovi a následně ke mně.
"Balthazare, nebudu mluvit, dokud se nevzdáš přítomnosti svého přítele. Může na tebe počkat v hale." řekl rozhodně. "Není to prosba ani návrh. Je to fakt." dopověděl, když jsem nijak nereagoval. Podíval jsem se na Tommiho. Jeho výraz vypadal opravdu zmateně. Kývnul jsem hlavou na znamení, že může bez obav odejít. Pochopil, že neudělám nic, čeho by mohl kdokoliv z nás později litovat a taky věděl, že všechno, co se dozvím, dozví se i on. Neochotně se zvedl a automaticky se otočil na Liama, aby ho pozdravil. V půli pohybu se však zastavil, pohrdavě přimhouřil oči a se zaťatýma pěstma odešel pryč.

"Jak jste to myslel?" vyštěkl jsem na něj hned, když za Thomasem s cvaknutím zaklapla klika.
"Kolik toho víš o legendě?" zeptal se mě Liam, jakoby mimořečí.
"Řekněme, že hodně málo." odpověděl jsem pravdivě a Liam pokýval hlavou.
"Nech mě tedy mluvit... Jak jsem už říkal, všechno to začalo už hodně dávno. Opravdu hodně dávno. U člověka, který si podle ostatních dostatečně nevážil života a tak na něj svrhli kletbu vlkodlaka pod záminkou trestu. Netušili ale, jakou tím svrhli kletbu - ne, raději řekněme záhubu - na lidstvo samotné, a jaký dar mi tím dali..." opět se na chvíli odmlčel. Spojil jsem si fakta, který jsem znal o legendě, s tím, co Liam právě řekl a hned mi to došlo. To on je ten, kterej tohle všechno začal. On je ten, kterej prokletí roznášel jako první, to proto se mohl ve vlka proměnit kdykoliv, za ta století co je vlkodlakem musela jeho moc narůst do neuvěřitelných rozměrů... Byl jsem zmatenej. Nebyl jsem schopnej slova, a tak jsem jen tiše čekal, jak bude pokračovat.

"Legendu ve skutečnosti začali sepisovat ti samí lidé, kteří kletbu svrhli, aby se pokud možno ochránili. Ti jediní mohli zapříčinit, že každý prokletý ji bude vnímat a automaticky poslouchat. V legendě se také píše něco, o čem zřejmě také nevíš. Žena, kterou jsem proklel já, a která porodí chlapce, porodí mého nástupce. Bude v něm kolovat má krev, i když ve skutečnosti není mým synem. A to on jediný je schopný dovést vše do konce. Dovést náš rod k vítězství nad lidstvem. Za ta léta mám na svědomí tisíce žen. Ale až tvá matka porodila tebe, Balthazare." Liam se opět odmlčel a mnou projela vlna zděšení. Znamená to snad, že jeho bych měl považovat za otce? Že mám jít v jeho šlépějích? Ve stopách někoho tak chladnýho a bez citu, jako je zrovna on? Je možný, aby mě k tomu legenda donutila?

"Jak... Nechápu, jak to myslíte. Nejsem žádný nástupce. Jak... Jakto, že to o vás nikdo neví? Nemají ani tušení, že vy jste ten, kterej to všechno rozpoutal... Ztratil jste se. Zmizel jste..." koktal jsem jako smyslů zbavenej. Nechápal jsem, co po mě vlastně chce.
"Ne, neztratil. Jen jsem se na chvíli vzdálil... Ale nech mě mluvit dál." přerušil mě a zvolna pokračoval. "Všechny ženy, které jsem kdy proklel byly pod mou záštitou. Pod ochranou Licantra. To je jediný důvod, proč jsem tento spolek vůbec založil. Jedině tak jsem o všech měl přehled. Když tvá matka otěhotněla, dával jsem si na ni pozor. Věděl jsem o každém místě, na které šla a chránil jsem ji před lovci. Dokud se s tvým otcem tak náhle neodstěhovala. Na chvíli jsem o ní ztratil zprávy a pak se mi doneslo, že ji i chlapce dostal jeden z lovců. Nenapadlo mě, že stále žiješ. Až když se do našeho spolku dostal Thomas. Chlapec, kterého někdo proklel v Oregonu a ještě k tomu mimo úplněk. Pátral jsem po tom, kdo mu to udělal, až jsem objevil tebe a tvého otce. Já sám jsem nemohl nic dělat. Zprávy o tobě ke mně přinášeli mí informátoři. Čekal jsem, až dospěješ. A nakonec jsem zasáhl..."
"Zasáhl? Zabil jste mýho tátu!" neudržel jsem už svý emoce na uzdě a vykřikl jsem. Mírně jsem se nadzvedl ze židle, ale Liamův pohled mě donutil zase si sednout.

"Balthazare!" okřikl mě. "Tvůj otec zůstal tvým otcem jen proto, že jsem nevěděl, že jsi naživu! Nikdy bych se nevzdal svého nástupce! Někoho, na koho čekám tisíce let! To já jsem tě měl vychovat."
Měl jsem pocit, jako bych měl každou chvíli vybouchnout. Přísahal bych, že krev v těle mi vařila, když mluvil o mým tátovi, jako by vůbec neměl existovat. Svíral jsem čelisti a pěstma jsem drtil opěrky židle.
"Je mi líto, že jsem ti způsobil tolik bolesti, ale byla to jediná cesta. Jediný způsob, jak tě sem dovést. Já sám jsem musel dojet do Oregonu, na místo, kde se vše rozpoutalo, na místo, kam má noha už nikdy neměla vkročit... Udělal jsem to jen proto, abys poznal, co je tvůj osud Balthazare. Abys poznal rozdíl mezí námi a smrtelníky. Abys ucítil tu sílu naší moci. Sílu mé moci a sílu tvé moci! Nikdo další jako ty neexistuje Balthazare. Jsi výjimečný. Jsi vyvolený!" vychrlil ze sebe Liam a stále mi zíral do očí. Nepřijímal jsem to. To, co říkal pro mě byl jen vzduch. Jen řeči, který se kolem mě proháněly, ale nikdy, nikdy bych je nedokázal přijmout za skutečný.

"Ten včerejšek..." pokračoval najednou z ničeho nic Liam. "Bylo to jen kvůli zkoušce, Balthazare. Chtěl jsem vědět, jak budeš reagovat. Popravdě jsem nečekal, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Myslel jsem si, že Thomase už nikdy v životě neuvidím, přeci jen - doslechl jsem se, že do Oregonu jel jen proto, aby tě zabil. Tudíž jsem čekal, že se octnete tváří v tvář a ty na něm pocítíš, jaké to je být silnější." když dořekl tuhle větu, zuřivost ve mně se natolik znásobila, že jsem sebou nekontrolovatelně cuknul. Chtěl, abych zabil Thomase...
"Nicméně," pokračoval po krátké odmlce. "Dokázal jsi, že se umíš postarat o své lidi. A to je možná ještě víc, než jsem očekával, Balthazare. Nebude to dlouho trvat a nahradíš mě. Mě si konečně vezmou do pekel, zatímco ty rozpoutáš novou vlnu. Nový věk. Novou budoucnost. Díky tobě se vlkodlaci stanou něčím víc. Legenda se stane zapomenutou díky vůdci, který ji nikdy nemusel poslouchat, a konečně se zbavíme veškerých zábran."
"Tak dost!" přerušil jsem ho a vstal jsem ze židle. Všechno ve mně řvalo, abych mu okamžitě skočil po krku, abych ho okamžitě sprovodil z tohohle světa, ale něco mi v tom bránilo. Mlčky na mě zíral a čekal, co udělám. Usmíval se. Smál se, jako by věděl, že mu neublížím.
"Tohle nebudu poslouchat! JÁ nejsem VY! Vykřikl jsem nakonec a rychlým krokem jsem mířil ke dveřím ven z místnosti.
"Ještě se uvidíme! Balthazare! Osudu se nikdo nevyhne!" zakřičel za mnou těsně před tím, než jsem vyběhl z masivních dveří.