Mušketýři část 2: Hloupá chyba nebo hrdinství?

Anotace: Rok 1940 Město Dunkirk

2.června 1940
Francie
Poblíž města Dunkirk

Felix Dixon šel v čele smíšené armády britů a francouzů do města Dunkirk. Nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou, i když se nacházeli na té ´´nejklidnější´´ části fronty kolem tohoto
města. Měl jednoduchý úkol od svého nadřízeného: Dostat co nejvíce živých mužů na evakuační body, kde čekali na muže čluny, které je mají dopravit do Anglie.
Bylo jich uvězněno v Dunkirku přes 300 tisíc spojenců silnou německou armádou.
Dixon si hodně často oddechl, měl štěstí na potyčky s oslabeným nepřítelem.
Z dálky bylo slyšet výbuchy dělostřeleckých grabátů, které téměř bez odpočinku vrhalo německé dělostřelectvo. Jasně bylo z Dixonovi pozice vidět černé kouře z odstřelovaného města.
Jejich pozice slábli, když už víc jak polovina mužů byla za průlivem v bezpečí.
Dixona začala uchvacovat zoufalství. Když se pokaždé otáčel a uviděl těch dvě stě vojáků, kteří jsou na pokraji svých sil a už stagnovali na jakékoli krytí, byly snadným cílem pro nepřítele.
Seržant Gus Baker kráčel hned za Dixonem. Vypadal pokaždé tak svěží a plný energie.
Dixon stěží udržel v rukou Lee-enfield v tom drásajícím vedru, které zrovna panovalo.
Polní cesta mezi živými francouzkými keřovitými zdmi lehce prášila, když procházeli.
Toho se také Dixon obával, ale štěstí jim zatím přálo a němce nepotkali. Kdyby ano, tak by to byl jistý masakr. Každou chvílí přidával víc a víc do kroku.
Někteří vojáci museli začít pomalu jít do klusu, aby mu stačili. Nakonec musel Dixon udělat nucenou zastávku, když několik mužů spadlo vysílením na zem.
Každý se snažil najít nějaký ten stín, kterého bylo nesmírně málo. Víc jak sedm hodin jsou bez vody a jídla. Munice měl každý jen pro sebe. Ani víc, ani míň.
Radista zachytil zprávu, který okamžitě přispěchal k Dixonovi.
,,Nějaké novinky?´´ zeptal se ho Baker, když k nim přišel. Dixon souhlasně pokývnul ,, Na konci května se podařilo zachránit přes 120 000 mužů a včera přes
64 000. Pokud to půjde takto dál, tak tu zůstaneme sami. Musíme se co nejdříve dostat k evakuačním bodům.´´
,,Jim nemůžeme říct, že jsme na cestě a nestříleli pak po nás?´´ zeptal se vojín, který jejich konverzaci zachytil. Radista nesouhlasým gestem jasně a zřetelně naznačil, že to není možné ,,Nevím co s tím rádiem je. Nikdo mě neslyší, když se snažím sehnat pro nás nějakou pomoc.´´.
,,Musíme se prostě modlit, aby nás naši rozpoznali a neudělali z nás fašírku.´´ dodal Baker, otočil se Dixonovi zády a šel zkontrolovat konec vytvořeného hada...

Optikou si prohlížel jednoho z dalších svých cílů. Kdyby věděl, že už nikdy neuvidí své přátele a rodinu! Taková myšlenka pokaždé napadala odstřelovače Martina Owena, který jako vlk samotář
se plížil v okolí Dunkirku a likvidoval německé hlídky poblíž jejich hlavních vojsk.
Před sebou měl dva bezvýznamné německé vojáky, kteří se opírali o strom a pokuřovali ukořistěné cigarety. Owen se lehce usmál a zmáčknul spoušť. Kulka proletěla levým spánkem prvního němce. Druhý reakčně zalehl a doufal, že ho odstřelovač nevidí. Mýlil se.
Owen nebyl tak daleko a seděl na jedné z větvích v lese nevzdáleném ani sto metrů od nich.
Opět namířil a neváhal střílet. Kulka opět zasáhla svůj cíl. Němec se začal svíjet na zemi v křečích.
Owen projel optikou okolí a ujistil se, že nikde nejsou další němci. Seskočil ze stromu a zamířil
k mrtvým němcům. Pro Owena nemilé překvapení bylo, když druhý němec ještě žil. Kulka proletěla skrz klíční kost do těla. Podle Owena do plíce.
Díval se na Owena vyděšeným obličejem, z úst mu odkapávala krev.
,,Jakto?´´ řekl si sám pro sebe a otočil němce břichem vzhůru. Kdyby tady byl někde poblíž medic, určitě by mu zachránil život. Owen si zkontroloval stav své munice. Používal německý Kar-98 s optickým zaměřováním. Už jen z toho důvodu, že měl pokaždé nadbytek munice. A pro pistol má dva zásobníky. Ale proč plýtvat municí? Jednoduší bude němce dorazit nožem. Zadíval se do vystrašených očí němce a vytáhnul nůž, který měl u pasu.
Němec kolem třiceti let se snažil od Owena odplazit. Ten mu ale šlápnul na pravý kotník.
Zraněný voják zakřičel bolestí. Owen mu klekl na hruď a bodnul ho do břicha.
A znovu. A znovu.

Owen musel sprintovat co nejrychleji pryč, když zahlédl se štěstím přicházet další němce.
Musel nechat na místě i svoji milovanou pušku. Taková hanba pro něj! Ale zase je na živu. Na jak dlouho to netušil. Mohlo ho napadnout, že mrtví němci jsou jen povaleči, kteří se ukryli aby si mohli v klidu zakouřit a nedělit se s ostatními o cigarety. Taková věc se mu stala poprvé. Owen sice stěží dokončil základní školu a na střední škole dvakrát propadl hned v prvním ročníku, hodně lidí ho považují za tohle naprostým blbem, ale měl jiné přednosti. Jeho skvělá orientace v jakémkoli terénu byla neuvěřitelná. Nikdy se mu nestalo, že se ztratil. Ať se jednalo o americké velká města nebo v anglických lesích. Měl pevné ruce při střelbě. Ještě měl jednu vlastnost, která byla víc než výjimečná... nikdy neudělal tu samou chybu nebo i podobnou. Měl štěstí, že francouzké živé ploty mu dávali velké možnosti ke krytí. Zastavil se na křižovatce. Musel být necelých třicet kilometrů od Dunkirku. Přímo za německými liniemi. Od přemýšlení jak bude postupovat dál ho vyrušil zvuk motorů. Bez váhání seskočil do příkopů a pak následně do křoví. Kolem něj projelo polopásové vozidlo SdKfz 251 a následně za ním německý nákladní automobil
bez krycí plachty. Owen si všiml, že na něm převáží britské zajatce. O chvilku později jelo obrněné vozidlo, které viděl Owen poprvé v životě.
Odbočili směrem, kde se nacházela vzdálená ani ne kilometr malá kůlna o které Owen věděl.
Tušil, že je tam uvězní na určitou dobu a nebo rovnou zabijí. Musí najít nějakou pomoc a zachránit je. Sám nemohl. Měl jen pistol a dva zásobníky, což bylo málo i pro takového střelce jako byl on.
Rozhodl se vydat k obraným liniím v Dunkirku a následně nahlásit to, co viděl. Měl velkou vytrvalost a prvních deset kilometrů šlo klusem. Několikrát se musel zastavit a rozhlédnout se kolem. Měl dojem,že slyšel řev motorů. Jednou se musel schovat před německým průzkumným letadlem, v úktrytu potom chvíli počkal. Potom se vydal opět klusem. Ani ne po dvaceti minutách se zastavil a schoval. Před sebou uviděl
velké množství britských a francouzkých vojáků.
,,Zajatci?´´ pomyslel si Owen a chvíli pozoroval muže, kteří seděli na stranách podél polní cesty, snažící se schovat do stínu.
Když uviděl jednoho britského vojáka chodit od muže k muži a rozmlouvat s nimi, usoudil, že mu nic nehrozí a pomalým krokem mířil k nim.
Britský voják, který stál na nohách spatřil v dálce Owena a zamával mu na pozdrav.
Owen udělal totéž.

,,Kdo to je?´´ zeptal se jeden z vojínů, který seděl na zemi. Baker stál nad ním a znovu zamával přicházejicímu vojákovi ,,Jeden z našich. Asi se zatoulal.´´ odvětil Baker a vyšel vstříc Owenovi.
Owen si nikdy nepotrpěl na salutování a podobně. Jen pokývnul ještě na pozdrav.
Měl štěstí, že Baker patřil k těm klidnějším a mírnějším seržantům, jinak by si jej za jeho gesto už podal.
,,Zdravím! Mám naléhavou zprávu! Kde je váš velitel?´´ zeptal se Owen.
Baker si ho prohlídnul od hlavy k patě. Podívali si vzájemně do očí.
Owenovi oči byli zelené, chladné a dalo by se říci i mrtvé.
,,Jakou zprávu?´´ zeptal se Baker a nespustil z vojáka oči.
,,Jedná se o naše zajatce držené nepřítelem. Vím, kde se nachází.´´ odpověděl vážným hlasem Owen a sledoval Bakerovu reakci. Ten si vše srovnával v hlavě.
Bože! Tohle jim ještě chybělo! Stěží sem došli s minimalními ztráty a teď by se měly vrátit a zachraňovat další? Tohle se Dixovi líbit nebude. Přece jenom, je to na něm. Baker se dál nesnažil nad tím přemýšlet a odvedl Owena ke kapitánu Dixonovi. Cestou si Owen mezitím okem spočítal počet mužů. Odhadoval to tak na 150 až 200. Všichni unaveni a téměř neschopni boje. Owena ohromilo, když uviděl Dixona. Ten stál s mapou a díval se směrem k Dunkirku.
Ohromný obr, který nedával zmínku o své únavě, stejně tak i Baker.
,,Kapitáne! Tento voják by pro vás něco měl!´´ řekl Baker a pokývnul směrem k Owenovi.
Dixon si jej okem prohlédl a dál se věnoval studování mapy.
,,Ano? A copak pro nás má?´´ zeptal se po chvíli Dixon.
,,Narazil jsem na konvoj s našimi zajatci pane. Vím, kde je vězní. Musíme jim pomoci pane.´´
odpověděl pevným tónem Owen.
Dixon se na něj vážně podíval a začal se usmívat ,,Vážně? A kolik těch zajatců je?´´.
,,Odhaduji na plný tucet.´´
Dixon se víc usmál a přišel k Owenovi, svou silnou rukou ho chytil kolem ramen a otočil ho k ostatním vojákům. Owenovi se to nijak nelíbilo.
,,Podívej se na ty muže. Všichni jsou vyčerpaní. Prošli už několika boji a mám je hnad na nějakou záchranou výpravu? Kolik by se jich potom vrátilo?´´ řekl tichým a nepříjemným hlasem Dixon.
,,Ne, ne! Nemyslím všechny pane! Stačí tak ze tři nebo pět!´´ zareagoval Owen. Dixon se na vojáka podíval ,,Uvidíme! Ale napřed dostaneme tyto muže do Dunkirku a potom do člunu, ano?´´ odvětil Dixon a zahleděl se do Owenových očí. Necítil z nich žádný strach, zmatek nebo cokoli jiného. Jsou to chladné a mrtvé oči.

,,Ten chlap si musel užít dost svého.´´ řekl Baker Dixonovi, když Owen šel napřed.
,,To každý z nás seržante.´´ odsekl Dixon ,,Jako průzkumník se hodí a bezpečně nás provede až do Dunkirku. Tím si můžem být jistí!´´.
,,A co ti vězni?´´ zeptal se Baker. Dixon pokrčil rameny ,,To není na nás Bakere, ale na našem velení.´´.
Po celou cestu do Dunkirku na žádného nepřítele nenarazili, což Dixona znervózňovalo časem víc a víc. Signalizovalo to dvě věci. Buď tu žádní nejsou a tato část křídla je naprosto volno průchodná
a nebo se už dostali do Dunkirku.
Nikdy už ale nezjistí, že necelé tři kilometry od nich je jedna celý německý pěchotní prapor, připraven k okamžitému útoku na město s plnou podporou tanků a děl. Vůbec neví, jak velké štěstí v ten den on a jeho muži mají...

Kapitán Dixon stál před generálem Gortem v pozoru.
,,Obdivuji vás, že jste došli v tak hojném počtu kapitáne!´´ pochválil ho generál.
Nacházeli se v jednom potem zatuchlém velitelském stanu.
,,Ale o tom se nechcete bavit, že?´´ zeptal se ho generál.
,,Pane. Obdržel jsem tip, kde němci drží naše zajatce. Chtěl bych je s několika muži jít zachránit.´´.
Generál Gort nestrhl z Dixona oči ,,Tip? Jak moc je tento tip spolehlivý?´´.
,,Podle mě velmi moc. Odhaduji to tak na 80% pane!´´
Gort popocházel po stanu z místa na místo a přemýšlel nad odpovědí.
Nakonec se v půli stanu zastavil, otřel si pot a opřel se rukama o stůl.
,,Je mi líto kapitáne, ale nemíním ztrácet už další muže. Do dvou dnů bude konec evakuace tady ve Francii a můžeme být skutečně rádi, že to tak pro nás dobře dopadne. Mohlo to skončit mnohem hůř! Víte co tím myslím?´´
Dixon pochopil okamžitě. Žádná záchrana vězňů nebude ,,Pochopil jsem to naprosto přesně pane! Můžu s vaším zdovolením odejít?´´
Generál pokývnul na souhlas a dál se věnoval svým věcem.
Dixon byl docela znechucen, ale chápal toto rozhodnutí. Ale pochopí to i ten Owen?
Netrvalo dlouho a už šel vedle Dixona.
,,Takže pane? Kdy vyrážíme?´´ zeptal se ho Owen.
,,Žádná akce se konat nebude.´´ řekl klidně Dixon a pokračoval dál.
Owen se zarazil na místě ,,Cože?´´, nevěřil vlastním uším.
,,Slyšel jste dobře vojáku!´´
Owen udělal několik rychlých kroků a chytil Dixona za rameno ,,Jste mi to slíbil! Že když vás
dostanu sem, tak mi pomůžete je zachránit!´´
,,Říkal jsem, že uvidíme. Tohle rozhodnutí je generála a já ho schvaluji! Konec debaty.´´ řekl
Dixon a setřel ze sebe Owena. Ten stál nehybně na místě s velkým vztekem. Dixon si oddychnul. Čekal, že se na něj vrhne a začne rvačka. Tento typ lidí moc dobře zná.

Následujícího dne Bakera vyděsil pohled na zmláceného zasobovatele v jeho vlastním stanu.
,,Co se tu sakra stalo?´´ zeptal se ho podrážděně.
Desátník si stíral krev z rány na hlavě špinavou hadrou ,,Byl tady jeden z vojáků, který přišel s vámi. Prý neměl zbraň a chtěl jednu i s několika granáty. Říkal jsem mu, že všechno je zbalené na přepravu přes kanál, ale on vzal páčidlo a snažil se dostat do bedny se zbraněmi. Chtěl jsem ho zastavit, ale praštil mě po hlavě a několikrát kopnul do hrudi.´´
Baker okamžitě pochopil o koho se jedná...

Owen byl v půli cesty, když kontroloval znovu pušku Lee-enfield. Nad svoji hlavou slyšel řev motorů letadla. Bral to co nejkratší cestou ke kůlně.
Určitě tam budou! Nikam jinam je převézt nemohli. Bylo to ideální místo, které mohlo sloužit
jako provizorní vězení. A měl pravdu. Skrčil se ve vysoké trávě necelých šedesát metrů od kůlny, kde stáli dva němci.
Z kůlny o čtvercové velikosti o délce strany čtyři metry slyšel na takovou dálku typické anglické nadávky. Němci je ignorovali. Owen se chystal zakročit, ale v tu chvíli po prašné cestě přijelo obrněné vozidlo, ze kterého vyskákalo pět němců v čele s německým důstojníkem. Nemohl nic dělat. Stráž zasalutovala a otevřela kůlnu. Oficír jasným gestem pobídl anglického důstojníka aby vyšel ven. Ten dobrovolně šel a poodešli kousek stranou.
Mezitím němci vyvlekli tři brity a jednoho francouze z kůlny a donutili je kleknout na kolena.
Němci jim zamířili lurgery na hlavu. Owen slyšel, jak britský důstojník říkal německému oficírovi
o zacházení se zajatci a Ženevských konvencí. To už uslyšel tři výstřeli.
Vyvedení muži spadli s děravými hlavami na zem. Brit se nenávistně vrhl po oficírovi, který ale drželzbraň v ruce a střelil důstojníka do hrudi. Skácel se k zemi mrtvý. Německý důstojník šel zpátky k vozu a vydal svým jazykem rozkaz. Vojáci zavřeli kůlnu a pečlivě ji uzamčeli. Ve vnitř zbývalo sedm vojáků, kteří začali křičet různé nadávky. Owen byl v šoku, když němci začali házet odjištěné granáty malými škvírami do kůlny, ze které se ozýval výkřiky hrůzy a děsu. Následovaly výbuchy a pak hrobové ticho.
Němci se ani neopovažovali kontrolovat, jestli někdo přežil. Nasedli do vozidla a zmizeli Owenovi z očí.
Chvilku Owen počkal a vylezl z úkrytu. Bylo mu nevolno. Ne z toho, co viděl. Ale že nic neudělal.
Jen přihlížel těm jatkám v bezpečné vzdálenosti se strachem o svůj život. Čekal patnáct minut. Pak vylezl ze skrýše, plně odhodlán se podívat do kůlny. V rukách dřímal
pistoli a opatrným krokem mířil ke kůlně a stále sledoval okolí. Zastavil se až u dveří. Rychle vdechoval vzduch, na malou chvilku zavřel oči. Před dveřmi stál nehnutě, přymýšlel jestli to má cenu. Nakonec urazil zámek na dveřích a nakoukl.
Nevěděl jestli má zvracet nebo civět. Na hliněné zemi se povalovala roztahaná těla od granátů.
Z některých lezli vnitřnosti a jiným zase chyběla končetina. Bylo jasné, že už nijak nepomůže.
Ale jednu věc udělat musel. Dřepnul si nad jednou mrtvolou a začal ji prohledávat kapsy.
Nic nenašel. Žádný dopis pro rodinu nebo fotku. Musel se spokojit jen pouhou psí známkou.
U další mrtvole nalezl dopis, nasátý krví. Rozbalil ho a četl si ho. Owen ho bez problémů přečetl
a schoval si jej do kapse. Pošle ho rodičům padlého vojáka, ale napřed ho bude muset přepsat.
Nebylo by příjemné si číst dopis s krví jejich dítěte. Sebral další známku a přikročil k dalšímu tělu.
Prohledal první kapsu u pasu, pak na hrudi. Ani nevěděl jak k tomu přišlo, když ho chytila ruka
za nohu těžce zraněného muže vedle něj, který se probral z bezvědomí.
Owen sebou reakčně škubl a uskočil vyděšeně stranou.
,,Po-po-pomoz mi!´´ prosil ho voják. Jeho levá noha byla těžce poraněna. I když Owen nebyl lékař, tak pochopil, že o ní muž přijde. Pokud ho ovšem dostane živého do Dunkirku.
Owen si k němu klekl a prozkoumával všechna zranění. Měl několik malých střepin, ze kterých by se mohl dostat. Nejhorší je ta noha a uvědomil si, že není čas a musí jej co nejrychleji dostat k lékařům, než vykrvácí.
Vojín upadl zpět do bezvědomí a těžce oddychoval. Owen mezitím nožem rozpáral rukávy a nohavice z ostatních těl, které nebyly moc poškozené a zavázal mu rány. Vytáhl některé ze střepin
a usoudil, že bude lepší nechat ty ostatní na doktorech.
Ze dvou dřevěných tyček dostatečně dlouhé a látky, kterou našel v jedné ze skříní požehnaně dost
na sestavení vlečných nosítek.
Vojáka do nich položil jak to jen bezbolestně šlo. Chopil se potom nosítek a vyrazil zpět do základny. Už neslyšel dunění německého dělostřelectva, což ho znepokojovalo. Cestou několikrát zastavil, ukryl zraněného vojáka do dostatečně bezpečného úkrytu a vyrážel na průzkum do okolí. Což Owenovi zachránilo život, protože cestou narazil na tři hlídky.
Tiše je proklel a musel zvolit jinou trasu, která ho zbrzdila o víc jak půl hodiny. Proti němu hrál čas. Kličkoval mezi nepřátelskými hlídkami a to s velkou dávkou štěstí. Při poslední zastávce zraněného zkontroloval. Stále ještě žil, ale slábl.
Owen nechtěl připustit aby zemřel a zdvojnásobil své úsilí ho dostat ke svým. Byl na pokraji svých sil, když ho zastavila francouzká četa na průzkumu i s jedním německým zajatcem. Owen si oddechl, když mu francouzi pomohli se zraněným.
Zvládl to a poprvé bez jediného výstřelu...

Martin Owen seděl na provizorní posteli v jednom ze stanů a popíjel kávu a přemýšlel nad tím vojákem. Ani se nepodíval na jeho známku a tak nezjistil jak se jmenuje. Chtěl to napravit. Vyšel ze stanu, kde ho hned zastavil seržant Baker a další dva vojáci, mezi němi i zásobovač, kterého předtím napadl. Věděl že je v pěkném průšvihu.
,,Pojď pěkně dobrovolně a nedělej žádné pitomosti.´´ řekl chladným hlasem Baker a pobídnul
Owena, aby šel první. Když jej míjel kolem sebe, tak Baker ho zastavil položením své ruky na jeho rameno ,,Jo a abych nezapomněl. Máš Dixonův dík, že jsi zachránil toho vojáka. Bude se za tebe přimlouvat. Pokud to půjde.´´

Owen se cítil nesvůj, když stál přímo před generálem Gortem. Vedle něj stál Dixon s Bakerem.
,,Co vás to napadlo? Napadnout našeho muže? A vyrazit bez svolení mě nebo jiného nadřízeného
pryč a ještě k tomu za nepřátelské linie?´´
Owen mu neodpovídal, věděl že je to zbytečné.
,,Ano, zachránil jsi život jednomu´´ pokračoval generál ,,ale to tě neomlouvá!´´
,,Smím k tomu něco říct pane?´´ zeptal se Dixon a zahleděl se na Owena.
Poprvé v jeho očích spatřil velký vztek, který stěží držel v sobě.
Gortem pokývnul na souhlas.
,,Díky němu jsme sem přišli beze ztrát pane. Zasloužil by si trest, ale ne tak přísný.´´ řekl Dixon
a pohlédnul na Gortema.
Ten už byl dávno rozhodnutý ,,Ne kapitáne. Nedostal rozkaz a napadnul vojína, kterého těžce zranil.´´
Baker se lehce usmál. Takovému zranění jaké způsobil je těžké? Je vidět, že dneska nemá vůbec svůj den.
,,Ne. Půjde pěkně do vězení.´´ rozhodl generál a pohlédl na Owena.
Jeho pohled přesně vystihoval jeho situaci.
Zoufalost, beznaděj a jeho první porážka od jeho vlastních spolubojovníků...

Evakuace od 27. května až do 4. června proběhlo úspěšně:
27.května 7669 mužů zachráněných
28.května 17 804 mužů
29.května 47 310 mužů
30-31 května 130 000 mužů
1.června 65 000 mužů a od 2-4.června až 54 000 mužů

Část s kůlnou se doopravdy stala a to dne 26. května toho roku.
Přežili to dva britští vojáci, kteří byli zachráněni britskou četou, která zrovna ustupovala. Podávám to v jiném podání.