Rota A: Závěr

Anotace: Poslední díl, trochu dřív než jsem původně plánoval, ale přišlo mi, že už to chce změnu prostředí. Začátek a konec jsou pojatý trochu jinak než obvykle. Doufám, že se to, stejně jako celá série, bude někomu líbit. Komentáře jsou vítány ;)

Název: Zápisky z Afghánistánu
Autor: Alex Schmiechel
Datum: tajné
Místo: někde v okrese Begrom-i-kuson

První den operace pro nás tedy začal značně neslavně, po skvěle provedeném zásahu ve městě představovala ztráta spolubojovníka tvrdý dopad zpět na zem. Jasně, krátce po příjezdu sice naše družstvo přišlo o Fourlonga, ale od té doby obě čety plnily svoje úkoly bez ztráty jediného muže. Morálka tak byla vysoká a začínal se mezi nás neodbytně vkrádat pocit, že se nám nemůže nic stát. Propadnout takovému pocitu je ale asi to vůbec nejnebezpečnější, co se vojákovi ve válečné zóně může přihodit. Proto jsme se teď se ztrátou spolubojovníka obtížně vyrovnávali. Pár kluků z 2-1 mi později řeklo, že během těchto okamžiků s hrůzou přemýšleli, jak pro ně bude operace Digger pokračovat dál. Hned během prvního dne to koupil starej Millon, nejstarší, nejodvážnější a nejschopnější frajer z jejich družstva, přitom celá operace se může protáhnout až na týden. Většina mladších kluků najednou měla pocit, že když to hned první den dostal zrovna Millon, kdoví jaký hrůzy pak možná čekají na ně. Celkově tak druhé četě, a hlavně jejich prvnímu družstvu, výrazně poklesla odvaha a chuť do boje. Otřáslo to ale celou rotou, všichni jsme se znali osobně a doma na Ykalymnosu spolu plno kluků trávilo volný čas, proto to bylo, jako kdybychom všichni ztratili bratra.

Chvíli jsem setrvali na místě a američtí medici pomohli ošetřit naše raněné. Nakonec z toho kluci z 2-1 vyvázli ještě relativně dobře, tři z jejich raněných nakonec mohli pokračovat dál v plnění úkolu, nepřátelské střely a střepiny je pouze lehce škrábly. K mrtvému Millonovi se však přidal jeden vážně zraněný, Sing, kterého kluci dokázali stabilizovat a nakonec to také přežil, ačkoliv později přišel o nohu. Všiml sem si, že Američani taky utrpěli ztráty, viděl sem dvě lidská těla zakrytá dekou a pak jednoho dalšího, nad kterým se skláněli tři medici a snažili se jej nějakou provizorní operací udržet při životě. Bylo proto rozhodnuto, že z Lóhranu přiletí dva vrtulníky, aby naložily mrtvé a raněné a při té příležitosti také dovezou nějaké zásoby. Zhruba po třiceti minutách se pekelnou rychlostí přihnaly dva pave hawky a jejich piloti se strojovou přesností posadili své dva vrtulníky těsně vedle sebe. Během necelých pěti minut byli naloženi mrtvý a zranění, vyloženy nějaké krabice s municí a oba stroje zase odfrčely pryč.

Byl čas vyrazit do hor. Po krátkém briefingu s Američany jsme vyrazili. Náš hlavní cíl, výcvikový tábor, kasárna a hlavní základna talibanu v okolí, se nacházel sedm dní pochodu, vysoko v horách. Cestou jsme také měli zkontrolovat a prohledat několik menších vesnic, které se nacházeli na trase našeho pochodu. Naše rota většinou postupovala uprostřed sestavy a nejvíce ve předu. Po obou stranách a vždy více vzadu, vzdálené kolem dvou až tří kilometrů, postupovali obě americké roty. Každá z nich měla kolem devadesáti mužů, celkově nás tedy bylo přes dvě stovky.

Následující dny nás přinutily sáhnout si až na dno sil, pochodovali jsme celé dny a mnohdy i noci, neustále atakováni pekelně žhnoucím sluncem, nebo pod bedlivým dohledem velkého měsíce, blížícího se k úplňku. Museli jsme neustále dávat maximální pozor a zachovat ostražitost - nepřítel nás mohl napadnout každou chvíli a z každého směru. S podivem se tak stalo pouze dvakrát, palba nepřátel však vždy byla slabá a nepřesná a dokázali jsme jej bez obtíží odrazit. V žádné vesnici jsme ani nenarazili na žádné známky po přítomnosti talibanu, domorodí Paštúnové k nám nejevili žádné známky nepřátelství, z očí se jim však dal vyčíst obrovský strach. Celý život strávili zde v horách, proto jsme jim museli připadat jako nějaké pekelné bytosti. Do většího problému jsme se dostali pouze pátý den při překračování nějaké horské říčky, kdy jsme se dostali pod palbu z minometů. Museli jsme zalehnout, s hrůzou poslouchat jak dopadající minometný granát na své cestě k zemi strašidelně hvízdá, doufat že nikoho z nás nezasáhne a především čekat, než minometčíky vyřadili Američani. Zvládli to rychle, takže jsme mohli postupovat. Na sklonku šestého dne jsme konečně dorazili k výchozímu místu pro útok, který měl začít krátce před svítáním následujícího dne. Michal nám ještě jednou vysvětlil plán zítřejší akce, poslal Petera, Tomase a Jamieho na hlídku, opřel se o strom a v tu ránu usnul. Nikdy jsem nepochopil, jak to dokázal, byl by schopen pravděpodobně usnout přímo uprostřed střílející dělostřelecké baterie.

* * *

Rum se opíral o strom a proti zapadajícímu slunci pozoroval Schmeichela, jak zase něco zapisoval. Nejdříve si myslel, že píše závěť, což ho dost udivilo, protože tu měli mít napsanou všichni už před příletem do Afghánistánu, jak znělo nařízení přímo ze štábu brigády. Nyní to spíš vypadalo, že si píše nějaké zápisky, možná deník. No dobře, pomyslel si Rum, to je každýho věc, hlavně když si plní svoje povinnosti. Projel si v hlavě ještě jednou všechno, co bylo třeba udělat a když si byl jist, že vše běží jak má, podíval se na hodinky a vzápětí usnul. Byl to jeden z těch, který v každé okolnosti dbal na starou vojenskou poučku, která tvrdí: proč stát, když můžeš sedět, proč sedět když můžeš ležet a proč být vzhůru, když můžeš spát.

Stevič jím lehce zatřásl, což však stačilo, aby ihned přepnul do stavu plné bdělosti.
,,Už je čas, pane," zašeptal ještě krátce střelec. Rum mu rychle pokývl hlavou na znamení souhlasu, mrkl na hodinky a začal se připravovat. Za deset minut již byli všichni pohromadě a připraveni vyrazit. Po dalších pěti minutách dvakrát pípla vysílačka. To byl signál, přesně v naplánovaný čas. To je dobře, čím déle jdou věci podle plánu, tím líp. Všech dvě stě mužů se začalo přesunovat na patřičné pozice. Talibanský komplex se nacházel skrytý v menším údolí, kterým ze severu na jih protékala jedna z mnoha horských říček. Ze severu a z jihu měli komplex současně napadnout obě americké roty. Deset minut po začátku útoku měla 1. četa roty A vtrhnout do komplexu po západním svahu a 2. četa po východním a rozvrátit obranné pozice zevnitř. Samotný útok pak měl začít náletem – dva letouny A-10 měly provést letecký útok, shodit bomby na velitelské centrum a budovu, v níž měla tou dobou spát většina bojovníků.

Čtyři minuty před začátkem náletu se již pomalu rozednívalo a vojáci z Rumova družstva byli prakticky na výchozí pozici, stačilo jim překonat hřeben, skrýt se a čekat na svůj čas. Rum se ohlédl po svých mužích, všichni byli na svých místech. Po pravé straně pak matně rozeznával siluety kamarádů z 2. družstva a ještě více vzadu ze 3. družstva, kteří se však již prakticky ztráceli v ranním šeru. Rychle tedy přeběhl hřeben, spatřil dobrý kryt mezi dvěma kameny, doběhl k němu a zalehl. Mírně vystrčil hlavu a rozhlédl se po okolí. Protější svah byl stále utopen ve tmě, proto neměl šanci vidět, jestli je 2. četa také na svých místech. Neměl však jediný důvod domnívat se, že tomu tak není. V údolí přímo pod ním se rýsoval velký komplex. Uprostřed stálo osm velkých třípatrových budov, uspořádaných do čtverce, severně i jižně pak byl otevřený prostor o délce zhruba tří set metrů, kde byly kolem řeky různé střelnice a cvičiště. Překonat tyto prostory bude pro Američany hodně náročné. Přes řeku vedlo velké množství menších mostů či lávek a všude různě po komplexu byly tu a tam, s pravidelností rozsypaného hrachu, rozházené různé malé a menší chatrče. Pak tam také bylo několik stanovišť, vypadajících jako palebné pozice těžkých kulometů. Areál křižovalo různými směry několik postav, většina z nich byla ozbrojená.

,,OLYMPUS 4 PRO CRAZYHORSE, JSME DVĚ MINUTY OD CÍLE, POTVRĎTE PŘÍJEM." To byly letouny A-10, nesoucí svůj smrtící náklad bomb. Takže, představení začne velice brzy.
,,CRAZYHORSE PRO OLYMPUS 4, ROZUMÍM. POŘÁDNĚ JIM PŘITOPTE!"

Po zhruba minutě a půl se ranním tichem začal šířit temný hukot. Na něj reagovali i talibanci pohybující se po základně. Napínali zraky všemi směry jak se snažili zahlédnout původ hluku a pár z nich běželo směrem k osmi velkým budovám. Náhle se přes vzdálený hřeben na severu líně přehouply dvě malé černé tečky, mohly to být třeba dvě vlaštovky, co si chtěly prozpěvovat do ranního klidu. Avšak hukot stále sílil a dvě tečky, letící těsně vedle sebe se rychle blížily a zvětšovaly, až se dal rozeznat charakteristický vzhled proudového letounu A-10 Warthog. Stroje se řítily přímo na shluk budov uprostřed komplexu. Letouny se prohnaly nad budovami a zpod jejich křídel se oddělilo několik bomb. Zasáhly tři domy, ozvaly se mohutné výbuchy a stavení se utopila ve velkých ohnivých koulích. V tom okamžiku začali útočit ze severu i z jihu Američané a ustupující tmu proťaly první kulometné dávky. Hořící domy hrůzostrašně osvětlovaly celou scenérii, kterou se nyní začalo míhat plno menších stínů, jak bojovníci talibanu vyráželi na obranu své základny. Rum mrkl na hodinky. Zbývá jim devět a půl minuty.

Deset minut by totiž mělo stačit na to, aby talibanci zformovali obranu a upnuli svoje síly a pozornost proti velkému útoku ze severu a z jihu, což umožní dvěma malým útočným skupinám nepozorovaně vpadnout do komplexu z východu a západu. Tak to aspoň bylo naplánováno. Vysílačka ožila výkřiky Američanů (SOUSTŘEĎTE PALBU NA DRUHOU HODINU!! RPG, DVOUPATROVÁ BUDOVA NA JEDENÁCTI, DVĚ STĚ METRŮ!! BACHA NA TEN KULOMET!!) a Rum se stále nervózněji díval na hodinky. Připadal si jako (a prakticky také byl) divák v nějakém bizarním divadle. Přímo pod ním se rozprostíralo jeviště, na kterém herci ve finálním partu právě předváděli své, mnohdy až k smrti dobré, výkony, zatímco jemu, bezmocně ležícímu v hledišti, nezbylo nic jiného než se zatajeným dechem pozorovat. Nehodlal se s tím však smířit. Spatřil tři kulometná hnízda, vzdálená něco přes tři sta metrů od jeho pozic. Tedy v dostřelu granátometů. Kulomety pálily na jih a z hlasů ve vysílačce poznal, že doslova přišpendlily k zemi dvě americká družstva. Postupně se připlazil ke Karparowskimu a Stevičovi, kteří měli na svých puškách připevněné granátomety a rozkázal jim, aby se o kulometná hnízda postarali. Za další půlminutku se všechna tři stanoviště změnila v doutnající trosky.

Rum naposledy mrkl na hodinky. Přesně šest set vteřin od dopadu bomb. Téměř všichni obránci se již soustředili na severní a jižní straně komplexu. Nastal čas k útoku.
,,Tak jdeme chlapi! Nestřílejte dokud nevystřelím já, nebo dokud se sami nedostanete pod palbu! Jedu jedu jedu!" zakřičel Rum na svoje muže, zvedl se a vyrazil ke komplexu. Měli před sebou dvě stě padesát metrů z prudkého kamenitého srázu, než se dostanou mezi první domky. Pak dojdou k hlavním budovám v centru komplexu, kde část z nich začne budovy čistit a část z nich případně půjde na pomoc Američanům.

Mířili k malému seskupení několika domků a zatím si jich nikdo nevšiml. Jak moc vrtkavý může být smysl slova ,,zatím" se mělo ukázal vzápětí, Rumovi kolem hlavy zahvízdalo několik střel. Sakra, neviděl odkud to přišlo. Christensen však zřejmě ano, ihned zahájil střelbu a pak zvolal: ,,Dostal jsem ho!"

Začíná to teda skvěle, blesklo Rumovi hlavou. Už se ke shluku domků dostali na padesát metrů, když zpoza jednoho vyběhli tři muži. Rum namířil muži na hlavu a, aniž by výrazněji zpomalil, několikrát vypálil. Vystřelilo i několik dalších mužů. Všichni tři talibanci se skáceli k zemi, aniž by stihli jedinkrát vystřelit.

Dorazili k prvnímu domku. Na okamžik Ruma napadlo jej vyčistit, ale neměli čas důsledně kontrolovat každý jednotlivý domek, který se jim připlete do cesty. Musejí jednat rychle, proto je potřeba riskovat. Vyrazil vpřed, shlukem stavení prošli rychle, aniž by potkali jediného nepřítele. Podle hlasů z vysílaček se dalo usoudit, že na severním i jižním konci tábora, kde bojovali Američané, v současnosti panovala patová situace a ani jedna ze stran nedokázala tu druhou zatlačit na ústup. Nakonec Rumovo družstvo dorazilo k poslednímu domku, před kterým už se otevíralo otevřené prostranství, vedoucí přímo k hlavním budovám v centru komplexu.

Rum se opřel o stěnu domku a čekal, až se k němu připojí ostatní jeho muži. Když se tak stalo, vyhlédl zpoza rohu, směrem k cílovým budovám. Vzdálenost od první byla zhruba padesát metrů. Bylo to však padesát metrů bez možnosti pořádného krytí, pouze s pár nepravidelně rozházenými domky. Kolem hlavy mu opět zahvízdalo několik kulek. Zapadl tedy zpět za roh. To není vůbec pěkný, nemají se moc kde krýt a nepřítel o nich ví. Střelba pravděpodobně přicházela přímo z budov, ke kterým mířili. Výchozí situace tedy nic moc, spíš nic než moc.

,,Tak jo, Karparowski, Schmeichel Albers jdou se mnou zprava, Stevič, Cristensen, Mons a Rawls jdou zleva. Uděláme kouřovou clonu, ale nebudeme mít krytí. Přesunujte se od domu k domu ale za žádnou cenu se nezastavujte, celou dobu střílejte, palte za pohybu a dostaňte se k těm posraným domům co nejrychleji!" Družstvo se rozdělilo podle rozkazu na dvě poloviny, každá k tomu rohu domku, po které straně také měla vyrazit do útoku. Všichni ještě stihli rychle vyměnit zásobníky, aby do útoku šli s plnými a mohlo se vyrazit na zteč. Rum vedl útok po pravé straně, Stevič po levé. Oba se vyklonili zpoza svého rohu a vhodili před sebe kouřové granáty. Ozvalo se krátké ,,pop!" a pak hlasité syčení, jak granáty začaly produkovat hustý šedý dým.
,,Tak jdeme!" Obě skupiny se vyřítily vpřed. Rum vyrazil vpřed, zbraň zapřenou o rameno, namířenou směrem k cílovým budovám, které však přes hustý dým neviděl. Vběhl do kouře a typický chemický pach jej udeřil do nosu. Když z hustého dýmu vyběhl, od budovy už jej dělilo pouze necelých třicet metrů. Okamžitě začal pálit do oken, spolubojovníci za ním taktéž. Pokračoval dál, výstřel za výstřelem. V temném okně ve druhém patře se někdo mihl. Rychle zamířil a poslal tím směrem několik ran. Silueta se zhroutila na zem. Rum vyslal dalších několik ran směrem k budově, než spoušť cvakla naprázdno. Stále za pohybu vyhodil prázdný zásobník a chystal se vytáhnout další, když jej krátká dávka vystřelená z domu zasáhla do hrudníku, pronikla neprůstřelnou vestou a trefila jej přímo do srdce. Michal Rum se zhroutil mrtvý k zemi, ne jako hlavní hrdinové filmů, kteří po vítězné bitvě zbrocení vlastní krví předávají nejlepšímu příteli dopis pro rodinu, či s hrudníkem rozervaným nepřátelskou palbou pronáší poslední dramatická slova. Jednoduše klesl uprostřed bitvy k zemi a byl mrtvý.
,,Rum to koupil, přebírám velení, přebírám velení!" Zakřičel Schmeichel na své spolubojovníky. ,,Petere postarej se o něj, jdeme dál, jdeme dál!" Byli to profesionálové, Schmeichel ani na okamžik nezaváhal, zatímco pokračoval ve střelbě na dům, rozdal potřebné rozkazy. Karparowski rychle zvedl mrtvého Ruma, hodil si jej na ramena a kryt palbou z Albersova kulometu pokračoval k domu.

Když se k němu dostali, nalepili se na stěnu a počkali až k nim dorazil zbytek družstva. Nebyl s nimi Christensen a podle toho co Rawls řekl, schytal zbloudilou kulku do nohy přes kouřovou clonu hned jak vyběhl zpoza doma domu, ale prý bude v pořádku. Mons docela dost krvácel z ruky, ale zřejmě byl schopen pokračovat. Rawls se okamžitě vrhl k Rumovi, ale na jeho zdravotnické dovednosti již bylo pozdě. Schmeichel teď nemohl zaváhat ani ztrácet čas.

,,Tak jo chlapi, přebírám velení, nemůžeme teď ztrácet čas, jdeme vyčistit ten zasranej barák! Tak jdem!" Torzo prvního družstva zuřivě vtrhlo do domu, rozhodnuto vykoupit krev svého velitele krví nepřátel a žádný protivník, který se jim po zbytek bitvy postavil do cesty, neměl nejmenší šanci přežít.


Název: Zápisky z Afghánistánu
Autor: Alex Schmiechel
Datum: tajné
Místo: někde v okrese Begrom-i-kuson

Nakonec jsme to zvládli, rychle jsme vyčistili všechny domy, narazili jsme na několik nepřátelských vojáků, ale všechny jsme je zastřelili. Američanům se mezitím podařilo prolomit obranu na jihu a poté převálcovali zbytek talibanců na severní straně tábora. Taky dokázali zajmout několik jejich vůdců, kteří se osobně účastnili bojů. Celkem naše rota v této bitvě přišla o osm mužů, osm skvělých kamarádů, které jsem všechny osobně znal. Bez výjimky to byli skvělý kluci. Američani ztratili skoro třicet chlapů, několik z nich jsem taky osobně znal, všichni byli dobří.

Hlavně sem to zvládl já. Věděl jsem že kdyby se Michalovi něco stalo, já budu muset přebrat velení. Měl jsem z toho hrůzu, Michal mi pomáhal od prvního okamžiku co jsem byl v jeho družstvu a doma jsme spolu trávili mnoho volného času. Dokonce jsem byl párkrát na večeři s jeho mladší sestrou. Proto sem se nebál ani tak toho, že bych nebyl schopný zvládnout velení družstva. Hlavní obavu jsem totiž měl z toho, abych se dokázal této role zhostit v okamžiku, kdy se něco zlého přihodí právě Michalovi, abych dokázal po ztrátě nejlepšího kamaráda ihned a bez váhání přebrat jeho povinnosti a nezklamat muže, kteří mě následují.

Operace Digger skončila úspěšně, obsadili a zničili jsme hlavní centrum talibanu v okolí a výrazně jej oslabili, zbytek našeho pobytu v Afghánistánu se tak omezil na rutinní hlídkování po okolí, ke střetu s nepřáteli již docházelo velmi sporadicky. V oblasti také začal působit americký PRT (Provinční rekonstrukční tým), proto se zbytek našeho pobytu soustředil spíše na spolupráci s místními.

Po návratu domů na Ykalymnos jsem se rozhodl vystoupit z armády, pobyt ve válečné zóně značně změnil můj pohled na svět. Někteří říkají, že po návratu z války se již nikdy nedokázali upřímně smát, či snad cítit jakoukoliv radost, já jsem to měl přesně naopak. Dokázal jsem se smát a radovat i z úplných blbostí, až válka mi ukázala, jak bych si měl vážit každého svého dne a okamžiku na tomto světě.