Město - Kapitola první

Anotace: Přepsaná verze Města, ve které snad budu pokračovat dál.

Voda v řece začínala houstnout, tmavnout, nad město se snáší noc. Slunce, ač se snaží seč může, nemá sílu udržet zlatavé nitky jimiž vedlo marionety dnem a se zoufalým výrazem, nechce, ztrácí se za obzorem. Nad městem přebírá vládu noc, je tak odlišná dni. Slunce se ještě posledním vzdorem drží obzoru a nedočkavá éterická chapadla noci vystřelují z nebe k zemi, chtějíc už ovládat noční existence. Probouzí se bdící, nespali, ale přesto se probudili do noci. Na město se převrhl kalamář černého inkoustu.

Slunce je pryč a ticho města protne první výkřik, to když žena najde v dětském pokoji svého muže, jež klečíc nad svým ležícím synem, rytmicky bodá do třepotajícího se tělíčka, které svíjíc se v konečné agónii, chroptí, kašle a prská kolem krev, hledíc na ni s překvapeným výrazem. Ale to se již počínají ozývat další výkřiky z různých částí města, jehož obyvatelé v nelidském amoku páchají činy, jež má každý ukryty v nejhlubším sklepení lidské mysli. Lidé se navzájem mučí, znásilňují, vraždí, ubližují všemi myslitelnými i nemyslitelnými způsoby, kdy i ten největší z otrlců by znechuceně odvrátil zrak. Hluk, křik, nářky, vše se stupňuje, přerůstajíc do jednoho děsivého chorálu, jež dává hodící se podkres zvěrstvům, kdy ta vzácná tělní tekutina teče plýtvavě všude kolem, jakoby nestála nic. I díky ní, křičící žena běžící přes náměstí uklouzla a padla k zemi, válejíc se v krvi a zbytcích neznámého těla, dokud ji animálně ryčící smečka nedostihne a holýma rukama ji roztrhá, jako by byla z papíru, který když došel, smečka si sama sebe uvědomila a začala se trhat mezi sebou navzájem. Trhají, bijí, využívají maximum své tělesné schránky. Netrvá to dlouho a z čůrků krve tekoucích mezi dlažebními kostkami stal se potok, jež dlažbu zcela pokryl. A nad ulicemi, jež jsou řekami krve, objevil se Měsíc, pyšný, vznešený a dokonalý jako vždy. Ve své kráse se zastavil nad řekou a kochal se svou krásou. Byl tak nádherný, klenot oblohy.
„Řekněte hvězdy, konkubíny mé, není-li váš pán nádherný?“ řekl spíše k sobě, než hvězdám, jež ale hned na to počaly pištět svými tenkými hlásky: „Ano, ano! Nádherný! Milujeme vás, pane náš!“
Samozřejmě, to já jsem pán noci, nade mne není! Má nádhera mění celý kraj ve stříbrný šperk! Takovými myšlenkami se Měsíc zaobíral noc co noc. A bezmezně jim věřil. Nestaral se o to, co se děje pod ním, jaká zvěrstva to na sobě lidé díky kletbě provádějí. Ne, nebylo mu to jedno, jen o tom nevěděl, jako každý slepec, jež zahleděn je sám do sebe. Noc co noc se prohlížel v říční hladině a kochal se sám sebou, byl unešen z toho jak je krásný.
Noční existence mezitím plenily vše živé i neživé, tisíce nářků a výkřiků bolesti rezonovalo celým Městem takovou měrou, až se slily do jednohlasého kvílení, jež táhlo se daleko za hranice města. Pozorný posluchač by zajisté mohl rozpoznat v kvílení jednotlivce, ženu jež držena je za údy a tvrdě do ní proniká již padesátý muž, nedbaje jejího zkrvaveného ženství. Řvoucího malého chlapce, vyděšeně utíkajícího před dvěma ženami, jež se slintajíce, běží za ním s šílenými pohledy, v rukou kosy připravené chlapce rozsekat. Rozpoznat cokoli, neboť ten hrůzyplný hymnus, jež všechno prostupoval, byl jako encyklopedie nejhorších stránek lidství.

Tomu Měsíc absolutně nevěnoval pozornost, také proč, když před svými zraky měl to nejskvostnější co kdy kdo mohl, a může, vidět. Sebe. Pozoroval se v klidné hladině řeky, jež jakoby byla napuštěna inkoustem, což ještě víc zdůrazňovalo jeho nádhernou mléčnost. Nemohl se vynadívat.
Tu se stalo cosi, co Měsíc nikdy nespatřil, bílý kotouč, jež byl jeho odrazem, narušila jistá věc. Proud řeky unášel plačící dítě, topilo se, polykalo andělíčky. Měsíc se zhrozil, nikdy nebyl svědkem něčeho podobného. Ubohé dítě, pomyslel si. Musím mu pomoci! Rozvinul svou sílu a paprsky plačící uzlíček podepřel, zvednul jej a na vydlážděný břeh položil. Podivoval se, dítě mu totiž neprokazovalo žádnou úctu, jen plakalo a plakalo. Promočené, halena špinavá, v obličeji bouře rozpoutaná pláčem. On je přeci pro ta stvoření na zemi cosi jako bohem! Tak jak to že mu dítě neprokazuje patřičnou úctu jaká se jeho bohu náleží? Ve své povrchnosti to nemohl pochopit. Dítě stále plakalo. A líbilo se mu, nikdy nebyl tak blízko člověku. Noční existence počaly být hlasitým pláčem dítěte lákány, jakmile jej nejbližší zaslechly, prudce otočily své pohledy směrem ke zdroji, k dítěti. Chapadla dala jasný povel a ony se rozběhly k dítěti, s nepříčetnými pohledy, obličeje poskvrněny krví. Byly připraveny roztrhat jej na kousky. Měsíc, když spatřil to z výšky, vyvinul obrovskou sílu a přitáhl si dítě k sobě, do svého náručí. Noční existence se jen zastavily přímo pod ním, padajíc přes sebe, upíraly své hladové pohledy směrem k nebi.

Dítě v náručí měsíce přestalo plakat, jako u každého dítěte, vyhrála i u něj nejsilnější dětská vlastnost, zvědavost. Počalo zkoumat tu podivnost, jež jej držela vysoko na nebi. Měsíc jej však drže1pevně.

Noční existence jako na povel, skácely se nepřítomně k zemi, vodící chapadla rozhodla se na Měsícova chráněnce zaútočit sama. Jejich konce vystřelily rychlostí kulky směrem k Měsíci, připraveny mu dítě vyrvat. Měsíc je odrazil a rozzlobil se.
„Jak se opovažujete obtěžovat svého pána?! To smrkáně je nyní pod mou ochranou! Huš, havěti!“ křičel na vše okolo. Na vodící chapadla noci to však mělo efekt pramalý, znovu dravě vyrazily, chtíc mu dítě vyrvat. Měsíc je opět odrazil a nechápal co se to děje. To on je pán noci, on má nad vším moc! Jak se opovažují proti němu bouřit! S takovými myšlenkami odrážel jeden útok za druhým.
„Hvězdy! Cožpak to nevidíte?! Jak se opovažují?!“ zakřičel na své konkubíny. Ty se jen smály a svými pisklavými hlásky se mu posmívaly: „Měsíci, Měsíci, ty nejsi žádný pán, jen ozdoba na nebi, nepotřebný šperk na okrasu, ty domýšlivče!“
Po těch slovech počal Měsíc přemýšlet a pozorně si prohlížet co že to na zemi jeho paprsky ozařují. Konečně viděl dál než na sebe. Nemohl uvěřit tomu co vidí. Tak toto osvětloval každou noc, toho byl svědkem? Těchto zvěrstev? Měsíc nevěřícně pozoroval co se děje na zemi, čehož pohotově využila chapadla a zaútočila všechna najednou. Doposud je Měsíc odrážel jakoby mimoděk, nemohl jim věnovat plnou pozornost, byl zdrcen. Zdrcen tím, že mu vše došlo, jen loutka, je k ničemu. Chapadla mu skoro dítě vyrvala, držela jej za jeho baculatou ručku a dítě křičelo bolestí. Měsíc se rozlítil, vynaložil veškerou svou sílu a prozářil oblohu jako studené slunce. Část éterických chapadel byla v pohybu sežehnuta a vypařila se. Na víc se nezmohl, byl tak vyčerpán. I přes téměř absolutní vyčerpání došel k rozhodnutí, že odejde, zmizí navždy z nebe. K čemu je krása, když není nikdo kdo by se jí obdivoval? Bude-li na nebi, či nebude, nikomu to vadit nebude. A tak odešel. I s dítětem. Tato noc byla poslední, kdy na nočním nebi zářil.