Denise

Anotace: Každý z nás si může zvolit mezi dobrem a zlem. Co když si ale zlo vybere Vás? A někdy není ani Peklo nejhorším místem, kam se můžete dostat.

„Pojď blíž Denise,“ zašeptal kovově chladný hlas.
Ostýchavě jsem natáhla nohu k prvnímu kroku. Jakmile jsem došlápla, kolem mě jako by se ochladilo o pět stupňů. Cítila jsem, jak se mi zdvihají chloupky na rukách, a otřásla jsem se.
„Blíž Denise. Ještě blíž,“ zahučel hlas a já uviděla temný hábit, vynořující se ze tmy přede mnou.
Nohy jako by mě dál nesly k neznámé osobě. Chlad mi svíral plíce a já se takřka nemohla nadechnout. Hledala jsem možnost úniku. Tak moc jsem si přála být pryč.
„Podej mi ruku Denise,“ zasyčel.
Rozklepala jsem se o něco více. Mou ruku jako by táhla neznámá síla vzhůru, ale já jí prozatím dokázala odporovat. Má paže se jen o trošku nadzdvihla, ale poté klesla zpět podél těla. Že by přeci jen byla nějaká šance, jak nad tím zvítězit?
„Tu ruku Denise,“ zakřičel hlas, až mě bodlo v uších. „A nesnaž se odporovat!“
Bezmocně jsem sledovala svou paži, jak pluje směrem vzhůru a ruka se natahuje k temné siluetě osoby přede mnou.
„No vidíš, jak to jde,“ liboval si hlas a pomalu se přibližoval k mé natažené ruce.
Dělilo nás jen pár centimetrů, když se mi zvedl žaludek puchem, který mě zasáhl jako vlna poté, co se jeho ruka přiblížila ještě o kousek ke mně. Zatuchlina. Hniloba.
„Ještě kousek Denise,“ řekl a chladně se rozesmál.
Chlad. Konečky mých prstů málem vybuchly mrazem, který je pohltil, když se jeho shnilá ruka obtočila kolem mojí.
„Chyť se mě pevně, a já tě tam vezmu,“ zasyčel, a mezi jeho rty otevřenými v děsivý úšklebek se zablesklo pár kazících se zubů.
Neochotně jsem ho následovala. Chtěla jsem utéct, ale měla jsem pocit, jakoby ovládal mé nohy. Necítila jsem žádnou moc nad svým tělem. Jakoby se vše začalo propadat.
„K-k-kam mě to vedeš?“ dostala jsem ze sebe přiskřípnuté zašeptání.
„Ty víš,“ odpověděl mi kovově chladný hlas.
„Do Pekla?“ zeptala jsem se a mrtvýma očima hleděla na jeho rudě planoucí zornice.
Rozesmál se. Ledový smích se odrážel od neviditelných stěn a mučil mé uši v nekončícím echu.
„P-p-proč?“ řekla jsem hlasem pomalu stejně chladným, jako byl jeho.
Přitáhl si mě a políbil mě. Hnijícím jazykem tvrdě narážel do mého a já... já cítila dokonalé štěstí zaplavující mě. Rudýma očima propaloval moje modré a já cítila, jak se celého mého těla zmocňuje oheň. Plála jsem a řvala bolestí.
„Peklo...“ odmlčel se, aby tomu dodal na vážnosti a pak pokračoval: „Peklo je pro tebe moc dobré, miláčku. Ty patříš ke mně!“
Už jsem nic nevnímala. Jen jsem čekala, až oheň ustane a já se znovu probudím... Probudím jako odvaděč duší do Očistce.