Jedinečná

Anotace: Ve dvou se to lépe táhne.....=)

Dnešní noc je chladná. Nepociťuji to, vidím to. Lidé pode mnou se chvějí chladem v dlouhých teplých kabátech a bundách. Lovím, hledám osamělého jedince, potulujícího se nočními ulicemi. Nejlépe dítě. Krčím se na střeše několika patrové budovy a bedlivě pozoruji semknuté skupinky lidí pode mnou. Mám hlad. Musím se přesunout na nějaké odlehlejší místo. Tady je jich moc.
Jmenuji se Signal. Vlastně ani nevím, proč mám jméno. Stejně mě nikdo nikdy neoslovuje. Na samotu jsem ale zvyklá. To je vlastně samozřejmost, neznám nikoho svého druhu a jsem si jistá, že v okruhu několika stovek kilometrů ani nikdo takový nežije. A žít s lidmi je nemyslitelné díky tomu, že je jím a pak je tu taky můj vzhled. Šupinatá nachová kůže, smaragdově zelené oči, dlouhé prsty s dlouhými tmavými drápy na nohách i rukách, bezkrevné úzké rty, malé ostré zoubky a místo nosu nozdry. Jsem prostě plaz podobající se člověku. Děsivá kombinace. Pro lidi určitě….
Jsem však malá a ne příliš silná. Vlastně proto lovím nejraději děti. Jsou slabí a (to je nejdůležitější) chutnají náramně. Dokázala bych ulovit i ženu a párkrát jsem i ulovila, ale ten rozdíl mezi masem třicetiletého člověka a osmiletého človíčka je nepředstavitelný. Vlastně děti přímo zbožňuju. Někdy si některé tak oblíbím, že několik let pozorně sleduji každý jeho krok, rozhodnutí, úspěch a pak, pak ho zabiji. Ta rozkoš, zabít člověka, kterého tak dobře znáte, všechny jeho reakce, výrazy obličeje. Miluju děti! Nikdy, a to jsem tu skoro tři sta let, jsem nezabila dítě mladší šesti let. Nejde to! Dnešní matky si ty děti tak hlídají, že je to prostě nemožné. Nevím, jak je to u naší rasy. Naše mláďata nejsou určitě tak slabá, jako ta lidská. Absolutně ne. My jsme totiž jedineční. Nikdy však nebudeme vládnout této planetě. Je to vlastně nemožné. Je to tím, že jsme samotáři a že je nás tak málo. A taky….. co bychom dělali, až by na Zemi nebyl jediný člověk, žádná potrava? Požírali sami sebe! Ne to ne! Jen ať to takhle zůstane…navždy….!
Á oběť! No konečně. Už jsem myslela, že se dnes nenajím. Nějaký chlapec, může mu být tak patnáct. Ale vypadá dost divně. Chodí tak nějak trhaně, jako by byl vážně zraněný. Pousměji se, o to to budu mít snadnější. Napínám svaly a chystám se ke skoku. Počkat. Zaostřím k rohu budovy, na které číhám. Pohyb, určitě jsem zahlédla nějakou šmouhu. A sakra. Teď vystrkuje hlavu zpoza budovy a tiše k chlapci promlouvá. Pevně se chytnu okraje střechy a nahnu se přes okraj, abych co nejlépe slyšela.
,,Neboj Spoonere, neboj se mě. Jsem jedinečný, milosrdná povaha. Já vlastně miluju děti!!!“ Tichý vemlouvavý hlas. Lovec, jako já. A ta slova. Téměř totožná s těmi mými. Přestane si s kořistí pohrávat a chystá se k výpadu. Vystřelí od stěny a já uvidím v celé své kráse nachového šupinatého tvora. Mé dvojče. Jen o trochu mohutnější, samec. I když jsem velmi překvapená, neubráním se vzteklému prsknutí. Mám takový hlad! Ale tohle je silná konkurence. Nemám proti němu nejmenší šanci, vzdávám to a chystám se odejít. On mě ale slyšel. Vzhlédne, překvapením není schopen slova. Následuje úšklebek, pak sametový hlas.
,,Tady je masa dost, rád se podělím!“