Mé zlatíčko Rap

Anotace: Krátká povídka, která mě napadla, když jsem koukala na spícího bráchu:) Prosím ohodnoťte....

V místnosti je šero. Je to tu trochu cítit zatuchlinou. Ale zase je tu příjemné teplo. Jsem pohodlně usazený v houpacím křesle a s úsměvem hledím na postel přede mnou. Lehce se pohupuji sem a tam a proutěné křesílko příjemně vrže. Znovu vrhnu zálibný pohled na postel. Matrace je roztrhaná a je na ní něco, co podezřele připomíná zaschlé skvrny od krve. A z peřin plných prachu kouká peří, přesto se znovu spokojeně pousměji. Na boku s dlaněmi pod hlavou se choulí pod peřinkou můj Rap. Jsou mu tři a je to to nejnádhernější dítě, jaké znám. Baculatou tvář má zabořenou v měkkém polštáři a zpocené černé vlásky přilepené k vlhké hladké kůži. Husté černé řasy se mu téměř neznatelně chvějí a roztomilou pusinku má lehce pootevřenou. Spokojeně oddychuje a přikrývka se v rytmu jeho dechu zvedá a klesá. Rap je moje zlatíčko!
I když mě zvuk houpajícího se křesla uklidňuje, prudce zastavím a dychtivě na chlapečka pohlédnu. Vykloním se co nejblíž k němu a skoro nedýchám. Ostatně jako Rap. Taky nedýchá! Skoro mi ukápne slina, jak jsem soustředěný a napjatý. A pak, konečně se to stane. Z té dokonalé pootevřené pusinky vyteče rudý temný pramínek krve a já skoro vykřiknu vzrušením. A pak Rap otevře oči, ne pomalinku, ani rozespale, ale prudce, jako by ani nespal. A ty oči..... jsou bílé, křišťálově bílé! Ony září! A jsou roztržité, nedočkavé, zlé, láskyplné, vzrušené... tohle všechno dohromady a mně opravdu vyteče z koutku úst slina. Miluju toho kluka!
Vstane, ne, on přímo vystřelí a začne vyvádět, no prostě řádit! Vybíjí všechnu tu energii, skáče vysoko do vzduchu a péra postele naříkavě vržou. Jeho to ale nezajímá, vřeští, řve, skáče a z úst mu neustále proudí krev a stříká všude kolem, dokonce až na mě. Těma zářícíma očima ke mně čas od času zabloudí.... tahle úchvatná podívaná ale musí jednou skončit...... v těch očích už ale není ani kapka vzrušení a radosti, teď se v nich mísí smutek se strachem, chvílemi dokonce hrůzou. Skáče čím dál tím míň ani křičet už mu nejde. Pomalu se klátí ze strany na stranu a zoufale šeptá: „Tatínku, tatínku!“ Krev už taky neteče a ty jasné bílé oči se pomalu zavírají a zhasínají, až zhasnou docela a zmizí pod záplavou hustých černých řas. A Rap se se sténáním vysílené zhroutí do zakrvácených a roztrhaných peřin. Vykrvácel, jako každou noc. Láskyplně ho přikreji a na jeho nehybnou tvářičku dopadne slaná zoufalá slza...