Jsou věci, které se nepromíjejí

Anotace: Jak jsem slíbil tak se vracím i s agentem Novákem. Na konci povídky "Dvě do hrudi" jsme zjistili, že jeho sestra byla zavražděna (co a jak blíže zjistíte v povídce Chtěla, strašněho chtěla). Akce čekejte spíše méně tohle je rámcově spíš detektivka.

Jsou věcí, které se nepromíjejí.

Seděl jsem na posteli a pročítal červenou složku. Cela zpráva z obvodního oddělení policie o nálezu mé sestry. Pitevní zpráva byla nepřekvapivě detailní. V krvi měla GHB což je horší obdoba rohypnolu. Alkoholu v krvi nebylo tolik. V břiše měla několik bodných ran. Od prvního bodnutí uběhlo skoro patnáct minut, než srdce přestalo pracovat.

Na chvíli jsem musel přestat číst. Slzy jsem se ani nesnažil zadržovat.

Moje sestra pro mě byla všechno.  Jediné pojítko s mou minulostí. Byla to silná a chytrá holka.  Nezasloužila si skončit ani zdaleka takhle. Ne rukou nějakého hajzla.

Tu noc si vyrazila s kamarádkami do klubu. Holky popsaly podezřelého jenom velmi mlhavě. Ani barmani si nepamatovali, kdo tam s ní byl. Záznam kamer si zatím policie nevyžádala, což jsem úplně přesně nepochopil. Bylo to sotva čtyři dny. Šance, že toho ksindla chytnou, se každým dnem zmenšovala.

Nehodlal jsem to takhle nechat.

Veškerý smutek byl najednou pryč. Mozek začal najednou pracovat zcela jinak. Utřel jsem si obličej a sednul si k počítači. V policejní zprávě jsem si všiml, poznámky, že modus operandi se nápadně podobá dalším dvěma vraždám po celém území středních Čech. Použil jsem přihlašovací údaje do databáze naší agentury.

Díky událostem po jedenáctém září došlo jak v USA tak prakticky ve všech informačních službách k nepsané dohodě o sdílení informací mezi jednotlivými zpravodajskými službami dané země. V případě naší země to znamenalo hlavně sdílení informací s Policií České republiky a Kriminalistickým ústavem. UZSI už tak sdílná nebyla, nicméně pokud jste měli štěstí na někoho kdo tam měl víc než půlku mozku tak vám pomohl. A velmi podobně to bylo s BIS. Za to velmi dobrá spolupráce byla s vojenskou zpravodajskou službou.

Mým cílem bylo každopádně zjistit související případy s vraždou mojí sestry. Vytáhl jsem si případy z posledních dvou let, u kterých byla použitá bodná zbraň. Když mi vyskočilo číslo kolem dvou tisíc, zhrozil jsem se. Musel jsem použít další filtrování. Uskutečněné vraždy. Ženy. GHB a jiné drogy.

Číslo, na kterém jsem skončil, bylo dvacet pět. Pětadvacet nevyjasněných úmrtí, které od roku 2010 byly v řešení v rámci celé republiky. Otevřel jsem si všechny případy a začal studovat společné znaky.  Bodné zranění v oblasti břicha měla víc jak polovina případů. GHB bylo použito u celkem pěti případů. Ty jsem si označil.

GHB totiž není na české poměry moc obvyklou uspávací drogou. Mnohem častěji se používá právě Rohypnol nebo třeba větší dávka Ketaminu. S posledním jmenovaným se mohla potkat jistá část zákazníku povětrných dívčin v devadesátých letech. Chlápek si takhle zastaví na Rozvadově, aby si zašpásoval, ráno se probudí a nemá ani peněženku ani klíče od auta a když měl moc smůlu tak ani kalhoty.

                A v ten okamžik jsem měl docela jasnou představu, jak toho zmetka najdu. Jedna z výhod práce pro rozvědku je ta, že si uděláte kamarády všude. Dneska jsem se chtěl obrátit na známého z národní protidrogové centrály.

                S kapitánem Stránským jsem se seznámil, při jedné z akcí na jihu Chorvatska. Původně jsem sledoval osobu, u které měla agentura podezření, že vyváží strategické informace. Sledoval jsem ho několik týdnů, nafotil několik schůzek jen, abych nakonec zjistil, že sledovaný není špion ale dealer, který se snaží povýšit. Po několika telefonátech s protidrogovou centrálou jsme připravili plán akce a jakmile se cílová osoba vracela do republiky už na něj čekala zásahová jednotka. Zabavilo se víc jak dvě kila neředěné drogy. Při výslechu se dotyčný sesypal a naprášil celou větev. Můj úkol tak sice vyšel na prázdno, ale byl to aspoň ukázkový příklad spolupráce vládních institucí.

                Kapitán Stránský, si pozorně vyslechl moji prosbu. Požádal mě o několik hodin s tím, že zkusí něco dostat z lidí na ulici.

                Čekat než zavolá zpět, by byla jenom ztráta času. Všech pět případů, kdy bylo použité GHB vypadali velice podobně. Třikrát byl použit nůž s oboustrannou čepelí, jednou byla osoba uškrcena páskem od kalhot a v časově nejstarším případě byla dívka zardoušena. Všech pět dívek bylo předtím na diskotéce. Všechny měly kolem pětadvaceti let.

                Nakreslil jsem si jednotlivá místa na mapu. Po většinou to byla místa ne moc vzdálená od hlavních tahů. Dvě z vražd se udály na kraji Prahy ale dost daleko od centra, další dvě ve Středočeském kraji a nejstarší se udála na Vysočině. Všechny kluby byly do třiceti kilometrů od dálnice. Proto si nikdo nedal dohromady, že se jim tu množí podobně vypadající mordy. Jiný kraj, jiná kriminálka.

                Typické pro většinu sériových vrahů je, že si začnou mnohem víc důvěřovat, až to nakonec hraničí s drzostí. A to nemám ani tak na mysli to, že vraždí, jako způsob jakým to dělají. Proto jsem předpokládal, že i další vražda se stane v nějakém klubu blíž k hlavnímu městu. Od první vraždy uplynuly dva roky, další se stala po devíti měsících, další za více než šest a ostatní dvě dělilo míň jak tři měsíce.

                Termín další vraždy jsem si odhadnout nedovolil, ale nejspíš to bude míň jak tři měsíce. A proto jsem chtěl toho parchanta dostat dřív. Z vedení jsem měl týden volna na zařízení věci týkající se pohřbu.  Velkou většinu věcí v tomhle ohledu dostala na starost pohřební služba. Mě zbývalo jenom jí zajistit klidný odpočinek.

                Kapitán Stránský se mi ozval asi hodinu poté, co jsem dal poznámky z hledání na stranu a chystal si pročistit hlavu v posilovně. Měl pro mě dvě jména. Robert Bránka též známý jako Robo, měl mít zboží, o které mi šlo k dispozici v menším množství, ale prý to byl pořád dost malá ryba na to, aby jel ve velkém. Druhé jméno už vypadalo o něco líp, jednalo se o kosovského Albánce, křestním jménem Zamír, který sem k nám emigroval po roce 97. Podle všeho se dal jako někteří jeho krajané na obchod s drogami. A ten by mi dle kapitána měl dát nejvíce informací. Dostalo se mi však upozornění, že nejspíš mu bude potřeba trošku zaplatit. Ujistil jsem se ho, že dostane tolik kolik si zaslouží.

                Z trezoru jsem vytáhl pouzdro na pistoli a upevnil si ho za pásek kalhot. Do kapsy jsem si dal jeden z falešných služebních průkazů a zavírací nůž. Přemýšlel jsem co za zbraň si vzít. Služební ČZeta P-07 Duty, je sice pěkná zbraň, ale je registrovaná na moje jméno. Z poslední mise jsem si nechal schovaného Tauruse. Volba padla nakonec na něj. Sériové číslo jsem mu ještě nevybrousil, ale i kdyby zbraň někde našli, tak horko těžko si ji spojí se mnou nebo Jižní Amerikou.

                Ano, nechat si zbraň bylo závažné porušení všech myslitelných předpisů, a kdyby na to někdo přišel, nejspíš bych do konce života dělal agenta akorát tak s teplou vodou. Teda po té co bych vylezl z vězení.

                Standardně zbraň z trezoru ani nevytahuji, protože při práci agenta na území našeho státu se do kontaktu s ozbrojenými lidmi fakticky nedostanu. Z přidělené pistole střílím nejvíc na střelnici. Ale čas od času se hodí být připraven. V případě jako je tento se může jednání s Albánci dost škaredě zvrhnout.

                Svezl jsem se několik zastávek na Václavské náměstí a v přilehlé herně se pokoušel Zamíra dopátrat. Jeho, špatně česky mluvící krajané nebyli moc sdílní. Dal jsem si pivo a čekal, jestli se neobjeví. Všiml jsem si, že jeden z těch co s kterými jsem mluvil někomu telefonuje a přitom mě propichuje pohledem. Otočil jsem se tak abych viděl na vchod a hmatem se ujistil, že pistole je na svém místě.

                Zamír se objevil asi za tři minuty v doprovodu dvou dalších kolegů. On měl na sobě ne zrovna nejlevnější tmavý oblek a zářivě modrou košili. Jeho dva kolegové přišli až ke mně a postavili se každý z jedné strany. Šance, že stihnu vytáhnout pistoli odjistit, natáhnout a ještě vypálit se rovnala prakticky nule.

                „Co pro vás můžu udělat, pane…?“

                „Daniel Novák. A pro mě nemůžete udělat nic.“

                „Pak nerozumím, co mi chcete, pane Nováku?“

                „Jde o to, co můžete udělat pro svoji zemi.“

                „A kterou máte na mysli?“

                „Vtipné. Myslím Českou republiku. Když dovolíte, něco vám ukážu.“ Řekl jsem. Obě gorily malinko změnili držení těla, ale já toho nedbal a velice pomalu jsem sahal do kapsy u kalhot. Vytáhl jsem služební průkaz. Dneska jsem se představil jako příslušník Bezpečnostní informační služby.

                Zamír silně znejistěl a pohledem poslal oba členy ochranky pryč. 

                „Pojďte za mnou.“ Vyzval mě.

                Prošli jsme za bar a vydali se do vyššího patra herny. Zamír otevřel jednu z místností, která se ukázala jako přepychová kancelář. Na stěně bylo několik monitorů, které ukazovaly dění dole v herně ale i v několika přilehlých pokojí.

                „Máte u sebe zbraň?“ zeptal se mě.

                „Mám.“ Odpověděl jsem.

                „Tak ji nechte schovanou. Co po mě chce naše drahá zpravodajská agentura?“

                „Jde mi o dodávky GHB. Dostal jsem hlášku od kolegů z protidrogového, že byste mohl něco vědět.“

                „Pane Nováku, vypadáte jako člověk, který má v hlavě víc než půlku mozku. Čistě teoreticky, budu něco vědět o nelegálním dovozu omamných látek. Co vám zabrání abyste mě neudal, když řeknu, že vskutku vím.“

                „Moje čestné slovo?“

                „Čestné slovo české úředníka? Myslím, že nechám na Olegovi a Timurovi aby vám ta vaše nevymáchaná ústa, trošku poupravili.“

                „Zamíre, neztrapňujte se. Kdybych si myslel, že z vás něco bude, tak vám tady už hodinu lítá banda kukláčů, kopanci otevírá dveře a řve na vás, ať dáte ruce za hlavu. A chcete vědět proč to tak není?“

                „Hořím zvědavostí.“

                „Protože mi o vás vůbec nejde. Já dneska chci vskutku malou rybu. Vlastně koncového uživatele.“

                „Dejme tomu. Zkuste mi k tomu něco říct.“

                Vytáhnul jsem mobilní telefon a ukázal mu data, kdy byly spáchány jednotlivé vraždy.

„Drogu nejspíš nakupoval muž, bude mu mezi pětadvaceti a třiceti roky. Šarmantní, nebude vypadat jako typický uživatel. Vlastně by ho nejspíš váš člověk mohl podezírat, že je spíš policajt v utajení, než někdo kdo shání tenhle oblbovák“ uzavřel jsem. Albánec mě ještě chvíli pozoroval.

„Zkusím se vám poptat. Ale to zahrnuje nemalé výdaje.“

„Nepochybně.“

„Bude vás to stát dejme tomu pana Masaryka.“

„Nebude.“

„Co prosím?“ Začal vstávat.

Nedostal příležitost. Tentokrát jsem zareagoval rychleji, přeskočil stůl a zkroutil mu ruku za záda. Vypadl z ní diktafon.  Hlavu jsem mu přirazil na desku stolu.

„Jako pokus, dobrý. Realizace - špatná.“ Zasyčel jsem. Všiml jsem si, že šátrá pod stolem. Netušil  jsem, jestli tam měl pistoli nebo jenom nouzové tlačítko. Udeřil jsem ho volnou rukou do ledvin. Okamžitě toho nechal.

„Zkoušíte vyjebat se špatný člověkem, takže to řeknu ještě jednou a tak abyste mě pochopil. Tu informaci chci mít do dvanácti hodin. V případě, že se tak nestane tak do každého bordelu, herny či restaurace, kde vás jenom zahlédli, naběhnou kolegové z organizovaného. Je vám to jasné?

„Ale….já…co?“ mumlal

„Je Vám to jasné?“ zopakoval

„Ano.“ Vzdechl.

„Tohle si nechám pro případ, že byste zapomněl. Tady je moje telefonní číslo. “ Napsal jsem ho na kus papíru a diktafon si schoval do kapsy.

„A ty gorily si stáhněte.“ Zavrčel jsem ode dveří.

Opravdu nesnáším tenhle druh lidí. Jsem schopný snést hodně ale, jakmile jsem si všiml, pohybu ruky, ve které držel diktafon, začala se ve mně vařit krev. Se svým přirozeným taktem a šarmem jsem mu to, ale myslím dostatečně vysvětlil.

Zamířil jsem zpět domů.