Anotace: Čtvrtá kapitola z války o černobylskou zónu.

Sbírka: S.T.A.L.K.E.R. - Příběh Zóny

Mejdan v Kordonu

 

Jméno: Vladimir Mráz
Frakce: Svoboda
Pozice zápisu: Smetiště – Depo
Datum/čas: 9. 10. 2015/ 06:30

Ještě včera jsem poslal zprávu Czechowovi. Z Temného údolí na Smetiště to je tak den a půl, a pokud se dohadoval ještě s Povinností, tak tu budou tak za dva dny. Doufám, že jich přijde dost. Z Jogarovoviče jsme vymlátili přibližný počet vojáků na základně a jejich výzbroj. Většina jich má Ak-107 a někteří MP44. Mají tam taky jeden těžký kulomet. Uvnitř mají starší BVP, ale nikdo neví, jestli funguje. Taky tam mají vrtulník, Takže budeme muset zaútočit v noci a potichu. Petrenkov nesmí utéct.

 

„Tunel!“ Vykřikl někdo z věže a ozvala se palba. Dva stalkeři doběhli k vratům a zavřeli je. Vylezly na žebříky, které jsou opřené o zeď a začali pálit na příchozí hyper homo sapiens. Stalkeři, kteří se dostali pod velkou sílu PSI záření, někde v hlouby zóny.

Podél elektrické lokomotivy stále přicházeli další a další. Nebyli rychlí. Spíše se tak jen plahočili. Zbraň vláčeli vedle nohy a jen málokterý vystřelil.

„Střílejte na hlavy a jednotlivými. Neplácejte munici.“

„Máme jí dost, ne?!“

„Ale na něco jiného a né na ně!“

„Mám to!“ Vyběhl z depa starší stalker. Lišák. Nad hlavou držel nějakou věc, která blikala.

„Co si zase vykoumal?“ otočil se na něho Mráz.

„Bombu!“ a v očích mu hráli plamínky.

„A jak ji tam chceš asi dostat?“

Mlčel, jen se podíval na mladého Margovoviče.

„Nemysli na to, Lišáku.“

„Jsi tu nejrychlejší. Odlož si, ať tě nic netíží.“

Mladík si sundal batoh, odložil samopal a z vesty vytahal veškeré zásobníky a krámy.

„Stačí, abys to zapnul a hodil do vchodu. Tady vidíš ten spínač. Tím zapneš časovač a budeš mít minutu na to, aby ses dostal sem. Rozumíš?“

Mladík jen přikývl. Do ruky mu vložil bombu a mladík si z pouzdra vytáhl Desert Eagla s prodlouženým zásobníkem.

„Hlavně se vrať v pořádku.“ Houkl na něho Mráz.

Chlapi pomalu pootevřeli vrata, a když Margorovič proběhl, rychle je zase zavřeli. Mladík doběhl až k lokomotivě.

„Nestřílet. Nechte to na ostřelovačích.“

Každých pět sekund se ozval výstřel a další ze Zombií padl k zemi ve smrtelné křeči. Sem tam vystřelil mladík z Desertu a přiblížil se blíž k tunelu. Udělal to parádně. Vyběhl nad tunel, skočil nad lokomotivu, odpráskl několik zombií a poté hodil bombu do temných útrob tunelu. Rozeběhl se ke konci lokomotivy, sešplhal po zohýbaném žebříku. Seskočil na zem a běžel k Depu.  Teprve až za vraty se zastavil.

„Pět ...čtyři … tři… dva…“ odpočítával si na hodinkách Lišák. 

Bomba explodovala. Pohnula s mašinou a tunel se začal sesypávat. Ještě minutu poté se celé Depo třáslo. Všichni doufali, že to nosníky vydrží. Dostříleli se poslední zombí a poté je šlo pět chlapů prohledat. Lékárničky, obvazy, nějaké ty náboje, vše co se mohlo do budoucna hodit.

 

Jméno: Alex Dimitri
Frakce: Svoboda
Pozice zápisu: Smetiště – Depo
Datum/čas: 9. 10. 2015/ 08:42

 Odrazili jsme útok zombí, kteří nás ráno překvapili, když vylezli z tunelu. Lišák zase něco sestrojil, konečně se to dalo pořádně využít. Bombu do tunelu odnesl Margorovič, ten mladej má dost odvahy, anebo je dost praštěnej, ale díky němu a Lišákovi jsme vyčistili Smetiště i od zombií. Už tu jsme akorát my a povinnost. Počkáme na Czechowa a co se bude dít dál.

 

Do noci se nic nedělo. Každý si čistil zbraň, nebo ji opravoval. Někteří se na to vykašlali a raději si vybrali jednu z nových. Jako první se vyprázdnily bedny s P90.  I když bylo okolo poledne a slunce by mělo být někde tam nahoře, byla tma a pršelo. Chlapi se hřáli u ohně, který rozdělali. Naštěstí našli několik suchých polen.  Někdo si šel lehnout na madrace. Jiní vystřídali hlídku a další hráli karty. Mezi stěnami Depa se rozeznívali zvuky kytary.

 „Dimitri.“

 „Hmm,“ zabručel a převalil se na provizorní posteli.

 „ Dimitri, kurva vstávej.“ kopl do něho Mráz.

„Co, je?“ vyhrkl, když otevřel oči.

„Od údolí sem jde nějaká skupina.“

Dimitri se zvedl z pelechu, hodil přes rameno MP44 a spolu s Mrázem, Ljovou a Lišákem šli k zadnímu vchodu Depa. Stoupli si doprostřed vrat, které před dvěma dny odstřelili provizorní náloží z granátů a lepenky.

„To je snad celý údolí.“ zavtipkoval Ljova, když spatřil skupinu čítající okolo třiceti lidí, a popotáhl z cigára.

Muž v armádním obleku s přilbou, kterou získal při jednom z mnoha střetů s armádou, jedním máchnutím zastavil celou skupinu stalkerů. Došel ke čtveřici a sundal si přilbu i s brýlemi. Objevila se Czechowova vrásčitá tvář s ostrými rysy, modrýma očima, krátkými kadeři a vyrašeným strništěm.

„Dimitri, Mrázi,“ podal jim ruce. „Ljove,“ pohlédl na cigaretu. „Jakoby nestačilo, že jsme v Zóně.“ zasmál se. „Lišáku, dobrá práce.“ potřásl mu pravicí. „Ta tvá taky Ljove.“ dodal a s úsměvem se na něho ohlédl.

„Je tu okolo dvaceti MP44, šestnáct Steyrů a třicet M4A1. Munice je tu habaděj.“

„Dobrá,“ otočil se Czechow. „Chlapi, připravte se, za dvě hodiny vyrážíme směr Kordon.“

Všichni se rozprchli vybrat si zbraň a vzít si co nejvíce zásobníků.

„Kde je Jogarovovič?“ otočil se na Mráze.

„Ve vagónu. Svázanej jako pes.“ ušklíbl se a hodil hlavou.

Došli k němu. Czechow vytáhl Beretu a dal pokyn, aby otevřeli.

„Á, pan Czechow mě poctil a přišel se podívat.“ začal se smát Joga. Seděl tam v koutě, opřený o stěnu s rukama svázanýma za zády. Zlomený nos naznačoval, že ho Ljova udeřil hodně.

„Ještě něco chceš říct?“

„Shoř v pekle. Ty sráči,“ plivl mu k nohám.

„Až po tobě,“ odpověděl Czechow a vystřelil. Kulka mu prorazila čelo a projela skrz lebku. Mozek se rozprskl a byl snad všude.

Na Depu zavládl mrtvolný klid. Všichni strnuli a hleděli k vagonu, ze kterého vyskočil Czechow.

„Ať to potom někdo uklidí.“ Zandal si pistoli do pouzdra.

Dvě hodiny uběhly a všichni se sešli před zadním vchodem.

„Máme Smetiště. Máme zbraně, díky těmto chlapům. Teď, můžeme mít i Kordon.“ zvedl nad hlavu Steyra a všichni ho napodobili.

Během pár minut se ocitli u křižovatky do Kordonu a na Vrakoviště. Kousek od závory stálo několik chlapů a hlasitě se smáli.

„Hej, Mrázi!“ houkl na něho jeden z mužů. „Nebudeš mi věřit, kdo se před hodinou objevil.“

„Kdo, Nikolaji?“

„Lovec.“ zasmál se. „Chtěl jít za vámi do Depa.“

„Počkejte tady chvilku, hned jsem zpět.“ Rozeběhl se k závoře Mráz. Nějaký ten rok se už neotevřela. Na co taky, když tudy nic neprojíždělo. Hbitě ji přeskočil a doběhl ke skupince. Nemusel ani promluvit. Jeden z nich ukázal na vchod do bunkru a vydechl kouř, který patřil právě zašlápnutému špačku cigarety.

„Zdravím.“ Poznamenal nováček, stojící na stráži před bunkrem a rukou naznačil salut. Mráz ho napodobil a vběhl do bunkru.

„Ty debile.“ Vydal ze sebe, když spatřil Lovce, jak si dával věci do batohu a doplňoval si munici.

„Taky tě zdravím.“ Zazubil se. Takhle ho viděl poprvé, tedy poprvé mezi ostatními bez kapuce, brýlí a šátku. X-rew ho vážně poznamenal.

„Kam si zmizel?“

„Lovec lovil.“ Zacvakl zásobník do samopalu.

„A ulovil?“

„Že se vůbec takhle ptáš.“ Hodil si přes rameno batoh a vyšel ven z bunkru. „Hej, vy supi. Nechtě mi ho.“ zasmál se, když spatřil hlouček stalkerů, sbíhající se k plachtě. Došli k nim.

„Kde si teda byl.“

„V Agropomu.“ Pronesl a odkryl plachtu.

Na zemi se válelo monstrum v krvi a slizu. Obrovský mutant, který měl na výšku dobré dva nebo tři metry. Ramena měl obrovská, stejně tak hrudník, a ruce. Jeden by si přál, nepotkat ho živého. Hlava byla dosti velká, až abnormálně. Chyběla mu spodní čelist a místo jazyku, mu z tlamy trčel dlouhý šlahoun. Kůži měl šlachovitou a šedivou. Takovou až lehce do modra. Jeden z přihlížejících se chtěl podívat na šlahoun, ale Lovec se po něm ohnal a kopl ho do ruky. Poté vzal samopal a pažbou udeřil do šlahounu. Z jeho spodní části vyklouzla stovka malých špičáků.

„Co s tím budeš dělat?

„Asi ho odtáhnu do Jantaru vědcům.“

„Tak na to zapomeň. Teď je na řadě Kordon a Armáda.“

„Takže už.“

„Jo. A netvař se tak debilně.“

„Já, to ty čumíš jak puk.“ Zasmál se Lovec a spolu s ním i ostatní, tedy až na Mráze, ke kterému to směřovalo.

Neuplynulo ani deset minut a byli u druhé hranice Zóny. Přechod z Kordonu na Smetiště zajišťovala menší cihlová budova, která byla obehnaná železobetonovou zdí. Když se šlo z Kordonu, prošlo se okolo závory a starého vraku BVP a hlídací věži. Cestu na Smetiště otevíraly obrovská vrata.

„Do tábora to je tak dvě hodiny. Na chvilku si odpočineme pod mostem u hlídky.“ Zavelel Czechow a vydal se dál do Kordonu.

Když procházeli okolo vybouraného náklaďáku. Detektory radiace jim lehce zašuměli. Někteří, kdo v zóně byli, už nějaký ten rok. Si při pohledu na vrak a těla stalkerů, vzpomněli na Střelce. Kterého tady našel Vlk se Sidorovičem.

Znovu začalo poprchávat. Vítr nabíral na síle.

„Pohyb!“ Křikl Czechow a přidal do kroku.

Minuli jeden vcelku celý barák, který obývá menší samotářská skupinka stalkerů a přiblížili se k mostu. Ze severního statku byli slyšet psi. Proběhli okolo kontejnerů, které spadly z vagonu vlaku, který je na mostě.

U ohniště sedělo pět chlapů, popíjeli. Další dva stáli opření o zeď a hleděli do dáli, která se nořila do neprostupného deště.

„Zdravím, pánové. To máme ale nádherné počasí.“ Zaironizoval Alex.

Pod most neprší. Stalkeři vzali nějaké prkna a vlněné plechy a udělali si takový provizorní přístřešek.

„Dimitri.“ usmál se zarostlý muž a napil se vodky. „Kam v tuhle dobu ženete. Do bažin na Bandity?“

„Ne, až tak daleko ne. Jenom na střelnici. Borovoviči, nevíš nějaké novinky?“

„Na Armádu? Odjely odtud dva jeepy. Asi tak osm chlapů. Ale to hnízdo tam je pořád…“

Celá ta skupinka musela pod mostem počkat dvě hodiny. Najednou zčistajasna přestalo funět a pršet. Objevili se i paprsky slunce, což každého zahřálo na srdci. Vidět něco takového v Zóně, je vzácnost.

Nezdržovali se. Už dávno měli být v táboře Stalkerů a taky rychle vyrazili. U odbočky k Jižnímu statku, sešli ze silnice, protože mostek byl středně zasažený radiací. Prošli houštím, podívali se pod mostek, jestli tam někdo není. Nebyl. Akorát převrácený armádní jeep a vyhaslý ohniště. Vyběhli na silnici a objevili se u zrezavělé maringotky. Mezi korunami stromů spatřili střechy tábora.

 

Tábor byla stará vesnička s dvěma, nebo třemi bunkry. Jediné, co je chrání, je dřevěný plot a ostnatý drát. Je to zapadlá víska v dolíku. Odbočili ze silnice a prošli okolo vraku světle modrého mikrobusu a náklaďáku. Uprostřed hliněné cesty stál stalker. Mladík, kterému nebylo ani pětadvacet. Měl na sobě klasický hnědý začátečnický kabát, přes ústa měl černý šátek a vojenské brýle. Černé nohavice měl zastrčené do zablácených kanad.
„Tak jo, pánové.“ Rozkřikl se Czechow. „Máte půl hodiny na odpočinek, poté se rozdělíme do týmů. Kde je Vlk?“ otočil se ke stalkerovi, který držel stráž. 
„U ohniště anebo bude u Sidoroviče.“ hodil hlavou přes rameno. 
„Díky.“ poplácal ho po rameni velitel Svobody a šel dál spolu s ostatními. 
Stalkeři došli k ohništi, kde už sedělo pět chlapů. Podél střech měly provizorní lešení, na kterém hlídkovali ostřelovači. V každém baráku, který měl ještě aspoň čtyři stěny, byly provizorní postele. Za vesničkou, mezi stromy, byl podzemní bunkr, kde měl svoje království Sidorovič.
„Zdravím tě, Vlku.“ Zasalutoval Czechow. 
„Taky tě rád vidím.“ Odpověděl salutem, když si ho všiml. Seděl tam s ostatními u ohniště a povídali si s nimi. Ono přátel v Zóně není moc a opravdových už vůbec ne. Někdy Vlk nemůže ani usnout. Kolik mladíků mu prošlo pod rukama od té doby co tu je. Vyškolil je, připravil na nástrahy. Naučil je rozeznávat anomálie a jak zabít divoké prase, zuřivé psy, nebo pseudo psa na jednu ránu. Pro mladíky, nebo nováčky, je tento tábor jako základní škola. Stráví zde tak půl roku. Pokud chtějí jít dál, můžou, nikdo je nedrží. Vždycky víc jak polovička odcházela. Někteří zahynuli už zde anebo v bažinách, kde je to od ztráty žoldáka Jizvi, spíše bojištěm. Když si někteří odkryli obličeje, ve Vlkovi naskytla naděje, že někteří, jenž odešli a on o nich neslyšel, stále žijí. Usmáli se na muže v šedém stalkerském obleku.
Vlk vstal z karimatky a šel naproti Czechowovi, Mrázovi a Dimitrimu. 
„Něco nového?“ začal vyzvídat Czechow.
„Pojďte stranou.“ Otočil se k baráku a šel ke dveřím, které byly zamčeny na visací zámek. Vlk vytáhl klíč a odemkl. Dveře se, s lehkým zaskřípěním zrezavělých pantů, otevřely.
„Nikolaji. Tihle jsou ze Svobody.“ pronesl do ticha místnosti, kterou osvětlovala olejová lampa, která byla pověšena na zbytku lustru. Vrzla židle, dřevěné nohy klaply o parketovou podlahu a ve světle se objevila, lehce zavalitá, vrásčitá tvář s lehkým strništěm. Z pusy mu čouhala cigareta. 
„Pánové.“ Natáhl ruku k lampě a zesílil světlo. Voják. Zelená uniforma, důstojnická hodnost.
„Vlku, o co tady jde?“ 
„Nikolaj je zajatec. Slíbil, že nám řekne vše, bude nám pomá…“
„Jak to že nic nevím!“ Přerušil ho Czechow , chytil ho pod krkem a přimáčkl ho ke zdi.
„Sám jsem přišel. V převleku a požádal Vlka, aby nikomu nic neříkal. Poté jsem mu vše řekl. Pusť ho,“ zvedl se Nikolaj. „Prosím.“ Dodal a v jeho očích byla vidět pravda, ale v Czechowovi tváři, bylo vidět váhání. 
„Promiň mi to, Vlku.“ Pustil ho a poplácal po zádech.
„V pohodě, riziko povolání.“
„Prosím, posaďte se.“ ukázal na volná místa Nikolaj. 
Stůl byl velký. Byly na něm položeny všechny mapy Zóny a jejího okolí. Czechow na vše zapomněl a začal prohlížet satelitní snímky, které má akorát armáda. Bažiny, Kordon, Smetiště, Agropom, Temné Údolí, Jantar, Nemocnice, Limansk, Divoká oblast, Bar, Rudý les, Zaton, Janov, Pripyať a Černobyl. 
Všechny byly popsané. Anomálie, bestie, kde se nachází jaká frakce. 
„Proč ses k nám přidal?“ Promluvil do ticha Czechow.
„Víš, pracoval jsem na Bariéře. Z toho, co tam armáda a vláda dělá, se mi dělalo blbě a nechal se přeložit do Kordonu.“
„Pokusy?“ 
„A jaký,“ napil se houbového čaje. „Ti hajzlové používají artefakty, které jim dávali Banditi, na lidech. Armáda má stezku, tady,“ ukázal na mapu. „Je to čistá cesta. Do Bariéry vede tunelem. To Střelec ji otevřel, když vypnul v X-10 ten Psi-ops stroj. Projíždějí tudy každý měsíc transportní vozy s vězni. Každý, kdo je odsouzen k více jak půl roku, je odvezen sem. Seznámen s okolnostmi, svlečen a postaven do komory, kde ho vystaví záření artefaktů. Tím, že jste přerušili dodávku artefaktů, jste urychlili hlavní plán.“
„Plán? Jaký plán, o čem tu furt mluvíš?“ 
„O tom, že jakmile budou mít dost mutantů, pošlou je zlikvidovat Monolit a jakmile získají elektrárnu, na kraj Zóny, ze všech stran, se poženou zástupy vojáků. O to tady jde. My jsme jen trn v ráně, který se musí dát pryč. Zlikvidují všechno. Ty sráčové půjdou od sektoru k sektoru. Půjdou i tam, kam ses bál i ty.“ 
„Co když překazíme útok na továrnu.“
„Jsou silní. Půlku bariéry ovládá Nová rasa. Jen tak je nezabiješ. Musel by ses dostat do bariéry, vymlátit zbrojní sklady a získat elektropulzní pušky.“
„Nejdřív ale získáme Kordon,“ bouchl na mapu Kordonu Czechow, poté se spojíme s Monolitem“
„Copak nevíš, co to je za psychopaty.“
„Každý může dostat rozum, podívej se na nás a Povinnost.“ usmál se přes rameno Czechow a vyšel ven.

Chlapi se rozdělili do dvou skupin, které bude podporovat Ljova, Slavko, Grošla a Alex. Ti mají hlavně za úkol obstarat těžký kulomet. Nikolaj s Czechowem došli se svou bandou na silnici a vydali se směrem k základně. Mráz, Dimitri, Lovec a jejich banda prošli mezi zborcenými zdmi jedné budovy a prodírali se dál křovinami, které rostly na svahu kopce, který tvořil hranici Kordonu. Odstřelovači vyběhli na menší kopec, né moc velký, který lehce zakrýval vesničku od základny. 
„Vidíš obsluhu?“ Optal se Ljova Petrovič Slavka a znovu přitiskl oko k optice SVDéčka.
„Jo už toho debila vidím.“ Ušklíbl se Slavko, ale než stiskl spoušť, ozval tichý výstřel odvedle. Obsluha se skácela k zemi. Slavko se podíval vedle sebe a tam ležel s vyplazeným jazykem Grošla a na pažbu pušky si vyřezával další zářez. Ljova vzal dalekohled a přejel porosty poblíž silnice, kde se měl krčit Czechow s bandou.

 

„Buď te co nejvíce potichu.“ Sykl Czechow, když se dostali blíž k základně. Zatím zcela nepozorovaně.
Sice bylo okolo páté odpoledne, ale tma byla jako v noci. Všichni měli přes kovově lesklé části zbroje a zbraní přehozené, omotané, přivázané hadry. 
„Stalkeři!“ Vykřikl voják a ve stejnou dobu, co se spustil alarm, se rozštěkaly samopaly. 
Vojáci vyběhli k průjezdu, který byl zabarikádován pytli s pískem a železobetonovými bloky. Zalehli do úkrytů a začali střílet mezi stromy, kde se ukrývá jeden z týmů Stalkerů. Začaly se ozývat první ranění jak mezi stromy, tak mezi úkryty vojáků. 
Mezi tím, se k základně přiblížil Mráz s ostatními. 
„Připravte si granáty.“ rozkázal Mráz a od pasu si vyndal jeden tříštivý granát. Vytáhl pojistku, a když okolní stalkeři měli také odjištěno, hodili je co nejblíže k blokům a pytlovým barikádám. Výbuchy zvířili prach a na chvíli každému zalehli uši. Mráz zavelel a spolu s ostatními vyběhli k úkrytům vojáků. Z jejich hlavní začaly prskat střely a zařezávaje se do pytlů, Stalkeři pokračovali ve svém útoku. 
Ostřelovači stále hlídali prostor u kulometu. Každý již měl po jednom zásahu. Čistili i vojáky, kteří vykoukli zpoza střech, nebo z oken a pokusili pokropit dávkou útočníky. 
Czechow a ostatní, tedy ti, kteří ještě mohli, vyběhli ze svých úkrytů. Rychlí přesun ke zdi budovy. Měli otevřený výhled k úkrytům vojáků. Leželi tam poslední živí. Přebíjeli. 
„Hej.“ sykl na vojáka Czechow a hodil mu do klína odjištěný granát.
Ozval se výkřik, po kterém následoval výbuch, který roztrhal vojákovo tělo, a zabil okolní vojáky v úkrytu. Nikolaj si podřepnul pod zamřížované okno, odjistil dva granáty a prohodil je do místnosti.
„Granát!“ ozvalo se z místnosti před výbuchem. „Moje noha! Vy hajzlové!“ 
„Drž hubu, sráči.“ Vběhl do místnosti jeden ze stalkerů a prohnal mu přes celé tělo dávku z P90tky. 
Cesta byla čistá, teď zbývalo vyčistit budovu na dvoře. Stalkeři na něj vběhli rychle a bez nějakých potíží. Nic. Ticho. Všichni se rozhlídli. Někteří vběhli do budovy a proběhli obě patra. 
„Nikdo tu není!“
„Tady taky ne.“
„Ten hajzl.“ kopl do mrtvoly Czechow. 
Zdi domu se rozprskly pod náhlou palbou. 
„K zemi!“ Vykřikli všichni a rychle se poschovávali. 
Zpoza domu začala stoupat helikoptéra. Stále střílela z rotačního kulometu, který měla pod pilotní kabinou. Vrtulník obkroužil okolo základny nepřestávaje střílet. Pod výbuchem dvou raket se zbortila věž s kulometem, kde se schovávalo několik Stalkerů. Půda jim buď dosti měkká. Mráz vyběhl na otevřený plac. Ze zad sundal RPG a Vlk mu hodil hlavici. Nasadil, RPG posadil na rameno a zalícil.
„S bohem, hajzle.“ Řekl si pro sebe a stiskl spoušť. 
Ozval se výstřel. Dávka! Mráz sebou škubl, poklekl a poté spadl na hruď. Všichni se podívali na střelce. Voják, který se z posledních sil pokusil ochránit svého velitele. Vlk k němu doběhl. Podíval se mu na obličej. Starší muž se strništěm, které potřísnila krev, která mu vytékala z úst. Vrásčitá tvář a modré oči se rozprskly po tvrdém kopanci železné špičky kanady. Hlavice od RPG proletěla těsně před helikoptérou. 
„Tak to není dobré.“ Pronesl Dimitri, když se díval za helikoptérou, které letěla směrem k Bariéře. 

 

Jméno: Czechow
Frakce: Svoboda
Pozice zápisu: Kordon - Tábor
Datum/čas: 10.10 2015/ 19:28
Dnes ráno okolo 8:00 jsem dorazil s několika muži do Depa. Promluvil s Mrázem a ostatními. Joga, již nežije. Přesunuli jsme se do Kordonu. K táboru jsme dorazili před čtvrtou odpolední. Setkali jsme se s Nikolajem. Což je vojenský uprchlík, který nám velice pomáhá. Řekl nám o pokusech na lidech a stezce. V 17:00 jsme zahájili útok na Kordonskou vojenskou základnu. Dobili jsme ji, ale Petrovič uprchl. Bohužel jsme ztratili hodně dobrých chlapů, mezi nimi je Vladimír Mráz.